30 A 101/2015

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Roučky a soudců JUDr. Petra Kuchynky a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobce: P.N.A., státní příslušnost Nigerijská federativní republika, v ČR bytem P., K. 32, zastoupeného M.A., nar. …, obecnou zmocněnkyní, trvale bytem …, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem Praha 4, nám. Hrdinů 1634/3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 16. 4. 2015, čj. MV-8564-3/SO-2015, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

[I] Předmět řízení Žalobou ze dne 11. 5. 2016, Městskému soudu v Praze doručenou dne 12. 5. 2015, se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 16. 4. 2015, čj. MV-8564-3/SO-2015 (dále též jen „napadené rozhodnutí“), a vrácení věci žalované k dalšímu řízení. Napadeným rozhodnutím bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále též jen „správní řád“) ve znění pozdějších předpisů, zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále též jen „prvoinstanční správní orgán“) ze dne 7. 11. 2014, čj. OAM-6668-42/PP-2014 (dále též jen „prvoinstanční rozhodnutí“). Prvoinstančním rozhodnutím byla dle 87e odst. 1 v návaznosti na § 87d odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zamítnuta žádost žalobce o povolení k přechodnému pobytu na území České republiky z důvodu možného narušení veřejného pořádku. Součástí žaloby učinil žalobce návrh na přiznání odkladného účinku žalobě. Tento návrh byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2015, čj. 6 A 96/2015-24, zamítnut. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2015, čj. 6 A 96/2015 – 28, byla věc postoupena z důvodu místní příslušnosti Krajskému soudu v Plzni (dále též jen „soud“). Spisová dokumentace byla zdejšímu soudu doručena dne 12. 8. 2015 a žaloba byla zaevidována pod sp. zn. 30 A 101/2015. Pobyt cizinců na území České republiky je upraven zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o pobytu cizinců“). Správní řízení je upraveno správním řádem. [II] Žaloba Žalobce považuje napadené rozhodnutí za nezákonné, neboť žalovaná se stejně jako prvoinstanční správní orgán dostatečně nezabývala všemi zákonnými důvody povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU, přičemž své rozhodnutí opřela pouze o obavu z narušení veřejného pořádku tím, že žalobce spáchal určité trestné činy, za které byl odsouzen. Předně je třeba konstatovat, že správní orgán rozhodující v prvním stupni, provedl několik pobytových kontrol, avšak o výsledku těchto pobytových kontrol není v napadeném rozhodnutí ani zmínka. Žalobce ke své žádosti doložil všechny zákonem vyžadované náležitosti. Pokud se týče zamítnutí žádosti z důvodu aktuálního nebezpečí, že by žalobce mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek, k tomu je nutné konstatovat, že dle žalobce není tento zákonný důvod naplněn. Žalobce má za to, že správní orgán měl pečlivěji zvážit, zda skutečně existuje reálná obava, že by mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Jak sám správní orgán odkazuje na výklad pojmu a definici „narušení veřejného pořádku“, tak uvádí, že by se mělo jednat o aktuální obavu. V dané věci je zapotřebí konstatovat, že od doby spáchání skutku a odsouzení žalobce Obvodním soudem pro Prahu 1 č.j. 44 T 7/2013 uplynula již delší doba, přičemž žalobce od uplynutí této doby prokázal svým chováním, že dodržuje a má v úmyslu dodržovat zákony a právní předpisy České republiky. Žalobce má tedy za to, že aktuálně v případě jeho osoby neexistuje žádná reálná obava ze závažného ohrožení veřejného pořádku, neboť více než 2 roky vede řádný život. Co se týče aplikace zásady přiměřenosti, jestliže při omezování práva na vstup a práva pobytu z důvodu veřejného pořádku má být tato zásada uplatňována, pak má žalobce za to, že v jeho případě správní orgán tuto zásadu v neprospěch žalobce neaplikoval, ačkoliv ji aplikovat měl a rozhodl v rozporu se zákonem. Žalobce má za to, že napadeným rozhodnutím správního orgánu je v podstatě znovu trestán za skutky, za které již byl pravomocně odsouzen v trestním řízení. Soudy, které rozhodovaly v trestních věcech, jistě správně vyhodnotily závažnost jednání žalobce, společenskou nebezpečnost a jeho osobní poměry a dle těchto kritérií rozhodly o uložení podmíněného trestu. V případě žalobce se pak nejednalo o žádnou organizovanou trestnou činnost, jak uvádí v napadeném rozhodnutí žalovaná a odůvodňuje pak tímto závažnost jednání žalobce a převažující zájem na veřejném pořádku (viz citované rozhodnutí Soudního dvora ze dne 19. 1. 1999 na str. 5 napadeného rozhodnutí). Žalobce má s ohledem na shora uvedené za to, že jeho předchozí odsouzení rozhodně neznamená obavu, že by aktuálně páchal trestné činy a narušoval veřejný pořádek. S ohledem na zásadu přiměřenosti má žalobce za to, že je namístě vyhovět jeho žádosti o povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU, když odmítnutím aplikace této zásady došlo k porušení práva na rodinný a osobní život. Žalobce má v ČR manželku, která je státním příslušníkem České republiky, a s tou žalobce v ČR spořádaně žije. Manželka žalobce je navíc nyní gravidní, přičemž otcem dosud nenarozeného dítěte je žalobce. Vzhledem ke skutečnosti, že těhotenství manželky žalobce je rizikové, není možné, aby žalobce a jeho manželka realizovali svůj osobní a rodinný život v jiné zemi než v ČR, neboť manželka žalobce má zakázáno cestovat. V daném případě, tedy i vzhledem k této skutečnosti, převažuje při rozhodování jednoznačně zájem na ochraně rodinných vztahů tak, aby žalobce mohl realizovat svůj rodinný život a o manželku a o dosud nenarozené dítě se postarat. Jako důkaz shora uvedených tvrzení předložil žalobce kopii lékařské zprávy o graviditě své manželky. Na podkladě výše uvedených skutečností má žalobce za to, že napadené rozhodnutí žalované je nezákonné, neboť bylo vydáno na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a v rozporu se zákonem o pobytu cizinců. [III] Vyjádření žalované k žalobě Žalovaná se k žalobcovu návrhu vyjádřila v podání ze dne 5. 6. 2015, v němž uvedla, že se skutečnostmi uvedenými v žalobě se již zabývala v rámci odvolacího řízení a zcela odkázala na napadené rozhodnutí, z něhož ocitovala i část věnující se trestné činnosti žalobce. Dále doplnila, že prvoinstanční správní orgán dovodil nebezpečí narušení veřejného pořádku závažným způsobem ze skutečnosti, že žalobce se opakovaně dopustil trestné činnosti. Pokud jde o naplnění kritérií vyplývajících z článku 27 odst. 2 Směrnice Evropského Parlamentu a Rady 2004/38/ES a zmíněné judikatury, je třeba v prvé řadě posoudit, zda osobní chování účastníka řízení představuje skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. V případě účastníka řízení se jednalo o velmi závažné trestné činy, což vyplývá z rozsudku 5T 10/2011 ze dne 21. 10. 2010. Účastník řízení neoprávněně přechovával omamnou nebo psychotropní látku, čímž spáchal přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy, za což byl účastník řízení odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a byl mu povolen odklad výkonu trestu se zkušební dobou stanovenou na dva roky. Proti tomuto rozsudku bylo účastníkem řízení podáno odvolání, které bylo usnesením Městského soudu v Praze dne 1. 11. 2011 zamítnuto. Dne 8. 6. 2012 účastník řízení uzavřel manželství s občankou České republiky. Bývalá manželka účastníka řízení byla odsouzena za účelové uzavření manželství s účastníkem řízení. Dne 27. 2. 2013 vydal Obvodní soud pro Prahu 1 trestní příkaz čj. 44 T 7/2013, kterým byl účastník řízení uznán vinným, jelikož neoprávněně prodal omamnou látku a dále neoprávněně pro vlastní potřebu přechovával v množství větším než malém omamnou látku konopí a omamnou látku kokain, čímž spáchal přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy a dále přechovávání omamné a psychotropní látky, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců a výkon trestu byl podmíněně odložen a zkušební doba byla stanovena v trvání dvou roků. Z popisu skutků, kterými se účastník řízení dopustil trestných činů, vyplývá závažnost jeho jednání. Trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů se dopustil opakovaně. Žalobcova námitka týkající se nepřiměřenosti dopadu napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce je dle žalované nedůvodná, neboť toto není kritérium, k němuž by měl správní orgán při rozhodování ve věci samé vždy přihlížet. Z dikce § 87e odst. 1 a 2 zákona o pobytu cizinců plyne, že posuzování přiměřenosti zamítavého rozhodnutí z hlediska jeho zásahu do soukromého a rodinného života účastníka řízení má své místo pouze tehdy, jedná-li se o důvod zamítnutí žádosti zjištěním, že účastník řízení ohrožuje veřejné zdraví tím, že trpí závažnou nemocí, pokud k takovému onemocnění došlo do 3 měsíců po vstupu na území, což však není případ účastníka řízení (viz rozsudek 7 A 67/2010 ze dne 16. 10. 2013). Žalovaná nad rámec výše uvedeného na základě námitek uvedených v žalobě posoudila, zda neudělení povolení k přechodnému pobytu účastníku řízení není nepřiměřeným zásahem do žalobcova rodinného a soukromého života. Po celkovém posouzení všech okolností případu dospěla k závěru, že vzhledem k povaze vědomého protiprávního jednání účastníka řízení převážil veřejný zájem na ochraně před porušováním právních norem České republiky nad zájmem na ochraně rodinných vztahů. Žalobce má na území manželku. Právo na respektování soukromého a rodinného života nezakládá automaticky povinnost státu umožnit rodinný život na jeho území. V daném případě ze spisu nevyplývají konkrétní překážky realizace rodinného života v zemi státního občanství účastníka řízení. Dle žalované není v zájmu České republiky, aby byly udělovány jakékoliv pobyty občanům, kteří páchali, páchají či mají dále v úmyslu páchat trestné činy na území. Správní orgány mají možnost (za použití platné právní normy - zákona č. 326/1999 Sb.), chránit proti nežádoucímu jednání ze strany cizinců zájmy státu a společnosti. Správní orgány postupují v řízení v souladu se zákony a jinými právními předpisy, jak vyplývá z § 2 odst. 1 správního řádu. Správní orgány jsou povinny chránit zájmy státu a společnosti. Obecný (veřejný) zájem spočívá v ochraně České republiky před povolováním pobytu cizincům, kteří porušili a porušují platné právní normy tohoto státu. Vzhledem k uvedeným skutečnostem žalovaná navrhla, aby byla žalobcova žaloba zamítnuta. [IV] Posouzení věci krajským soudem Řízení ve správním soudnictví je upraveno zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „soudní řád správní“ nebo „s. ř. s.“). Podle § 75 odst. 1 soudního řádu správního, soud při přezkoumání rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Podle § 75 odst. 2 soudního řádu správního věty prvé, soud přezkoumá napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Žalobce i žalovaná ve smyslu § 51 odst. 1 věty druhé s. ř. s. souhlasili s rozhodnutím soudu o věci samé bez jednání. Soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Prvoinstančním rozhodnutím bylo rozhodnuto tak, že žádost žalobce o povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU se dle § 87e odst. 1 s odkazem na § 87d odst. 1 písm. b) věta druhá zákona o pobytu cizinců zamítá, neboť je důvodné nebezpečí, že by žadatel (= žalobce) mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Dle § 87d odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, ministerstvo žádost o vydání potvrzení o přechodném pobytu na území zamítne, jestliže je důvodné nebezpečí, že by žadatel mohl ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Dle § 87e odst. 1 zákona o pobytu cizinců, na zamítnutí žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu se důvody podle § 87d odst. 1 vztahují obdobně. Soud předně uvádí, že fakt, že prvoinstanční správní orgán provedl během řízení pobytové kontroly, avšak o jejich výsledku se napadené rozhodnutí nezmiňuje, nezpůsobuje nezákonnost napadeného rozhodnutí. Důvodem pro zamítnutí žádosti žalobce nebylo, že by se nezdržoval v místě pobytové kontroly, ale důvody dle § 87e odst. 1 s odkazem na § 87d odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Stran námitky nenaplnění aktuální obavy z nebezpečí, že by žadatel mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek, soud uvádí následující. Ani žalobce nečiní sporným jeho opakované odsouzení za úmyslné trestné činy spočívající v nedovolené výrobě a držení omamných a psychotropních látek a jedů. Jistě, na žalobcovo první odsouzení se vztahovala amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, avšak soud na tomto místě připomíná závěry vyjevené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2013, čj. 1As 175/2012 – 34 (k dispozici na www.nssoud.cz), kde kasační soud mj. konstatoval: „(…) Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se žalovaným i městským soudem, že ačkoliv bylo odsouzení pro shora uvedený skutek zahlazeno, nebrání to žalovanému v tom, aby totéž jednání hodnotil pro účely řízení o žádosti o povolení trvalého pobytu jako závažné porušení veřejného pořádku. Hypotéza § 75 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců totiž není postavena na tom, že byl cizinec odsouzen pro trestný čin, resp. že má záznam v trestním rejstříku [na rozdíl od § 75 odst. 2 písm. c) ve spojení s § 174 zákona o pobytu cizinců], nýbrž na tom, že se dopustil určitého jednání. Zahlazení odsouzení nenastoluje fikci, že se čin, skutek nestal. Pouze se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen (§ 70 odst. 1 trestního zákona, shodně § 106 trestního zákoníku). Neznamená to však, že by rozhodnutí o zahlazení bylo pro posouzení zákonnosti rozhodnutí žalovaného zcela bez významu.“. A po amnestovaném trestném činu se žalobce dopustil dalšího nezákonného jednání, když byl trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 2. 2013 (věc sp. zn. 44T 7/2013) uznán vinným z přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy a dále z přečinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu. K tomuto přečinu došlo dne 1. 1. 2013. Nemůže být pochyb o tom, že žalobce se v době blízké době podání žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU (tu podal dne 3. 6. 2013) dopustil závažného přečinu (bez ohledu na to, že žalobci byl uložen podmíněný trest), neboť drogové delikty se považují společensky velmi nebezpečné všude na světě. Povahou tohoto žalobcova jednání se prvoinstanční správní orgán dopodrobna zabýval na str. 4 a 5 svého rozhodnutí. Soud se s rozborem provedeným správním orgánem ztotožňuje a plně na něj odkazuje. Stejně soud sdílí názor správních orgánů o aktuálním a závažném ohrožení zájmů společnosti, tak jak byl pregnantně vyjeven na str. 5 prvoinstančního rozhodnutí, kde je mj. uvedeno: „(…) Správní orgán na základě výše uvedeného je toho názoru, že žadatel svým jednáním závažným způsobem porušil právní předpisy České republiky, představuje skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení výše uvedeného základního zájmu společnosti a také, že žadatel není schopen dodržovat normy právního systému České republiky a panuje tak důvodné nebezpečí, že i v budoucnu by mohlo z jeho strany dojít k opětovnému porušení veřejného pořádku, neboť je zcela evidentně patrná časová posloupnost, opakovanost a určitá gradace spáchaného protiprávního jednání. Lze tedy konstatovat, že se žadatel nepoučil a tím vlastně projevil i pohrdání, resp. neúctu k právním normám a obecným hodnotám, když opakovaně svým konáním porušoval právní normy. (…) Žadatel se může znovu závažného narušení veřejného pořádku dopustit také v budoucnu, a není tedy ve veřejném zájmu, aby mu byla povolena žádost o přechodném pobytu na území ČR.“. Žalovaná pak, opět v souladu s názorem soudu, akcentovala závěry prvoinstančního správního orgánu, když konstatovala, že osobní chování účastníka řízení skutečně představuje závažné ohrožení zájmů společnosti, a to především zájmu veřejného, když není v zájmu České republiky, aby byly udělovány pobyty občanům, kteří páchali či páchají trestné činy na území. Tyto závěry korespondují rovněž s těmi vyjádřenými v již výše zmíněném rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2013, čj. 1 As 175/2012 – 34, v němž se mj. uvádí: „(…) To (= slovo „závažné“) mimo jiné implikuje, že se musí jednat o intenzivní poruchové jednání, nikoliv pouze o bagatelní prohřešek. Normy správního práva trestního a trestního práva hmotného přitom pokrývají často i méně závažná jednání, jimiž dochází k ohrožení zájmů chráněných zákonem (tedy veřejného pořádku). Typová společenská škodlivost (nebezpečnost) správních a trestních deliktů je vyjádřena trestní sazbou. Samotná skutečnost, že stěžovatel byl odsouzen pro trestný čin, neznamená, že se dopustil jednání vážně narušujícího veřejný pořádek. V takovém případě je třeba především hodnotit konkrétní společenskou nebezpečnost protiprávního jednání cizince a také jeho jednání po spáchání deliktu.“. Drogovou trestnou činnost jistě nelze považovat za bagatelní. A na aktuálním a závažném ohrožení zájmů společnosti nemůže změnit nic ani to, že od spáchání posledního žalobcova drogového přečinu do vydání napadeného rozhodnutí uplynuly přibližně dva roky. To, dle mínění soudu, není natolik dlouhá doba, aby reálně pominuly obavy z možného žalobcova chování do budoucna, a to vzhledem k jeho nedávně minulé recidivě. Ani v tomto směru proto správní orgány nepochybily. A nepochybily ani stran namítané nepřiměřenosti rozhodnutí co do dopadu do žalobcova osobního a rodinného života. Pečlivě posoudily žalobcovu situaci a jeho vazby na území České republiky, to vše pak zhodnotily v kontextu s žalobcovou trestnou činností a dospěly ke správnému závěru, že za dané situace k žádnému nepřiměřenému zásahu nedojde. V podrobnostech soud plně odkazuje na odůvodnění napadeného i prvoinstančního rozhodnutí. K tomu pak ještě doplňuje, že v době vydání obou rozhodnutí, tedy v době rozhodné pro posouzení věci soudem (viz § 75 odst. 1 s. ř. s.), nebyla žalobcova manželka těhotná. Tuto okolnost proto nemohly správní orgány zohlednit. [V] Celkový závěr a náklady řízení Soud přezkoumal napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 věta prvá s. ř. s.). Jelikož na základě výše uvedené argumentace neshledal žalobu důvodnou, podle § 78 odst. 7 s. ř. s. ji rozsudkem zamítl. Úspěšný žalovaný správní orgán žádné náklady řízení neuplatnil, a proto bylo rozhodnuto, že na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků právo. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost do dvou týdnů po jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. V Plzni dne 23. září 2016 JUDr. Václav Roučka,v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Lenka Kovandová