30 A 139/2015

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Kuchynky a soudců JUDr. Václava Roučky a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobkyně: P.T.V.A., státní příslušnost Vietnamská socialistická republika, zastoupené Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 15. 9. 2015, čj. MV-125423-5/SO-2015, takto: I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. I. Předmět řízení Žalobou došlou soudu dne 14. 10. 2015 se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí žalované ze dne 15. 9. 2015, čj. MV-125423-5/SO-2015, (dále jen „napadené rozhodnutí“), a vrácení věci žalované k dalšímu řízení. Rozhodnutím ze dne 15. 9. 2015, čj. MV-125423-5/SO-2015, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen „Komise“) zamítla odvolání žalobkyně a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 3. 7. 2015, čj. OAM-1344-16/ZR-2015, kterým byla žalobkyni zrušena platnost povolení k trvalému pobytu podle § 77 odst. 1 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o pobytu cizinců“ nebo „zákon č. 326/1999 Sb.“), a stanovena lhůta 30 dnů k vycestování z území ČR. II. Žaloba Žalobkyně namítá, že správní orgány, a to jak nalézací správní orgán tak žalovaná, při vydání předmětných rozhodnutí nepostupovaly v souladu s platnými právními předpisy a samotné správní řízení bylo vedeno v rozporu s platnými právními předpisy, upravujícími především vedení řízení v zájmu ochrany práv a oprávněných zájmů účastníků řízení, a tedy bylo porušeno právo na spravedlivý proces vyplývající z Listiny základních práv a svobod či Evropské úmluvy o ochraně práv a svobod. Dle žalobkyně nejsou dány důvody ke zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu zejména vzhledem ke skutečnosti, že v rámci řízení nebyly prokázány správním orgánem tvrzené skutečnosti, a zároveň rozhodnutí není přiměřené z hlediska zásahu do soukromého a rodinného života, a tedy je v rozporu s § 174a zákona o pobytu cizinců. Z rozhodnutí nalézacího správního orgánu vyplývá, že správní orgán došel k závěru, že se žalobkyně nacházela mimo území ČR po dobu delší než 6 let a 2 měsíce, což nalézací správní orgán dovodil z toho, že žalobkyně disponovala cestovním dokladem s platností do 23. 2. 2009, a „nový“ doklad měl platnost až od 17. 4. 2015, pročež minimálně v mezidobí se žalobkyně musela nacházet mimo území ČR. Doba údajného pobytu mimo ČR pak byla vymezena od 23. 2. 2009 (poslední den platnosti cestovního dokladu) do 26. 4. 2015 (doby návratu do ČR). Žalobkyně primárně uvádí, že spis neobsahuje důkazní materiál prokazující nepřítomnost žalobkyně na území ČR, kdy žalovaná tuto odvolací námitku ignorovala a s nedostatečností důkazní situace a spisovým materiálem neodůvodňujícím tak zásadní zásah, jakým je zrušení trvalého pobytu, se nevypořádala. Nalézací správní orgán předmětnou nepřítomnost žalobkyně dovozuje z toho, že mu není znám jiný cestovní doklad, který by měl platnost pro období bezprostředně po 23. 2. 2009, pročež odkazuje na ustanovení § 103 zákona o pobytu cizinců, tj. povinnost cizince hlásit změnu cestovního dokladu, pročež nebyla-li změna nahlášena, tak dle správního orgánu nemohl jiný cestovní doklad existovat. Oproti názoru správního orgánu se žalobkyně domnívá, že porušení povinnosti dle § 103 zákona o pobytu cizinců může vypovídat o spáchání přestupku, nicméně takovéto porušení samo o sobě nezakládá a nemůže zakládat vytváření dalších domněnek, typu neexistence cestovního dokladu. Relevantním důkazním materiálem by v této věci byl dotaz na Zastupitelský úřad Vietnamské socialistické republiky, směřující k získání informací o všech cestovních dokladech žalobkyně a jejich platnosti, neboť z provedeného dokazování nevyplynulo, že žalobkyně bezprostředně po 23. 2. 2009 nedisponovala platným cestovním dokladem. V této souvislosti působí jako protimluv, pokud nalézací správní orgán odkazuje na § 53 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, a uvádí, že považuje cestovní doklad za veřejnou listinu, a v něm obsažená „razítka“ o hraničních kontrolách za přesný důkaz o cestovní historii žalobkyně, a zároveň uvádí, že předmětné cestovní doklady neobsahují údaje o všech cestách žalobkyně. Správní orgán v této souvislosti nedokázal určit datum údajného vycestování žalobkyně z území České republiky, pročež ho „fikcí“ stanovil na 23. 2. 2009, coby na poslední den platnosti cestovního dokladu. Žalobkyně se domnívá, že lze v obecné rovině předpokládat pravdivost jakékoliv veřejné listiny (není-li prokázán opak), nicméně v její věci je evidentní, že žalobkyně při svých cestách nezískávala vždy razítka dokládající uskutečněnou hraniční kontrolu, a rozhodná razítka evidentně absentují, pročež nelze vyvozovat závěry z razítek v cestovním dokladu obsažených, byť je zřejmé, že pokrývají jen část cestovní historie žalobkyně. Rovněž je nutno uvést, že řízení o zrušení povolení k pobytu je vždy vedeno z moci úřední, pročež pomyslné důkazní břemeno neleží na účastníkovi řízení. Pokud tedy žalobkyně správnímu orgánu, resp. zastupitelskému úřadu, prezentovala svoji cestovní historii, a zároveň spisovým materiál neobsahuje důkazy hovořící v neprospěch jejích tvrzení, tj. dokládajících její nepřítomnost, tak se žalobkyně domnívá, že nelze zrušit její pobytové oprávnění. Žalovaná se dle žalobkyně s touto argumentací vypořádala naprosto neuspokojivým způsobem, kdy očividně nezákonné rozhodnutí nalézacího správního orgánu potvrdila, čímž zatížila rovněž své rozhodnutí jasnou nezákonností. Správní orgány musejí v rámci správních řízení, tím spíše těch zahájených z moci úřední, vycházet ze spolehlivě zjištěného stavu věci, pokud si nalézací správní orgán domýšlí dobu vycestování žalobkyně z ČR, nelze o řádně zjištěném stavu věci ani hovořit. Sekundárně žalobkyně podobně jako v odvolání namítá, že rozhodnutí nalézacího správního orgánu neuvádí zhola nic k posouzení přiměřenosti rozhodnutí dle § 174a zákona o pobytu cizinců. Zmíněné ustanovení zákona klade na správní orgán povinnost v každém rozhodnutí, spadající pod režim OPC, uvést úvahu týkající se přiměřenosti rozhodnutí. Žalobkyně se neztotožňuje s žalovanou, že nalézací správní orgán není vůbec povinen přiměřenost rozhodnutí posuzovat. Názor žalobkyně je právě zcela opačný, kdy zejména v řízení o zrušení trvalého pobytu, tedy řízení které vede k takto zásadnímu zásahu do práv žalobkyně, je správní orgán povinen posuzovat přiměřenost svého rozhodnutí vždy, tím spíše, když má žalobkyně na území ČR relevantní zázemí. Dle § 174a je správní orgán povinen: „Při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště.“ Pro úplnost žalobkyně uvádí, že výčet uvedený v § 174a je výčtem, který představuje minimální množinu faktorů, které ovlivňují přiměřenost správního rozhodnutí, přičemž, je-li správní orgán povinen zvážit „zejména“ vyjmenované faktory, tak to znamená, že se musí vypořádat se vším uvedeným. Citované ustanovení zákona nabízí onen minimální výčet okruhů, s nimiž se správní orgán musí ve svém meritorním rozhodnutí vypořádat. V této souvislosti nemůže obstát, pokud nalézací správní orgán provede požadovanou úvahu jen v omezené míře či vůbec, a nevypořádá se se všemi zmíněnými faktory, a to mimo jiné s ohledem na § 3 správního řádu a v něm obsaženou povinnost zjistit skutečný stav věci. Předmětná vada rozhodnutí nalézacího správního orgánu je o to citelnější, že se jedná o řízení o zrušení pobytu, tj. ukončení poměrně zásadních a dlouhodobě budovaných vztahů, kdy posouzení dopadů rozhodnutí by mělo být v odůvodnění rozhodnutí zohledněno. Žalovaná opět tuto zásadní nezákonnost prvoinstančního rozhodnutí neodstranila, čímž pochopitelně způsobila nezákonnost i svému rozhodnutí. III.Vyjádření žalovaného správního orgánu Žalovaná v podání ze dne 27. 11. 2015 uvedla, že žalobkyně především v žalobě namítá, že v řízení nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav, a že dopad rozhodnutí je nepřiměřený. Jelikož se jedná o stejné námitky, které již byly vzneseny v odvolání, odkazuje žalovaná plně na odůvodnění svého rozhodnutí, v němž se dle jejího názoru s těmito námitkami podrobně zaobírala, přičemž dovodila jejich nedůvodnost. Následně dne 2. 12. 2015 žalovaná doplnila, že závěr, že se v řízeních vedených dle § 77 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb. přiměřenost dopadů rozhodnutí neposuzuje, potvrdil nedávno i Nejvyšší správní soud, a to rozsudkem ze dne 26. 11. 2015, čj. 9 Azs 218/2015-51 (odstavec 21). IV. Vyjádření účastníků při jednání soudu Při jednání před soudem dne 19. 10. 2016 zástupce žalobkyně setrval na výše uvedené argumentaci. Žalovaná se z účasti na jednání omluvila. V. Vlastní argumentace soudu V.1 Nedostatečné zjištění skutkového stavu Žalobkyně namítá, že správní orgán nedostatečně prokázal délku její nepřítomnosti na území ČR. Správní orgán při rozhodování vycházel především ze skutečnosti, že nahlášený cestovní doklad žalobkyně měl platnost do 23. 2. 2009 a nový cestovní doklad platný od 17. 4. 2015 obsahuje pouze přechodová razítka potvrzující příjezd žalobkyně do ČR 26. 5. 2015. Z toho správní orgán dovodil, že žalobkyně v období od února 2009 do jara 2015 nemohla cestovat z území nebo na území ČR, neboť se nemohla prokázat platným cestovním dokladem. Žalobkyně namítá, že správní orgán jednoznačně neprokázal neexistenci dalšího cestovního dokladu a vycházel pouze z toho, že žalobkyně na základě své povinnosti dle § 103 zákona o pobytu cizinců nahlásila pouze dva výše zmíněné cestovní doklady. Žalobkyně se domnívá, že důkazní břemeno v projednávaném případě leží na správním orgánu, nikoliv na účastníkovi řízení, neboť řízení o zrušení povolení k pobytu je vždy vedeno z moci úřední. Má tedy za to, že pokud správnímu orgánu prezentovala svoji cestovní historii a zároveň spisový materiál neobsahoval důkazy vyvracející její tvrzení, tj. dokládající její nepřítomnost na území ČR, nemělo být zrušeno její pobytové oprávnění. K otázce rozložení břemene tvrzení a břemene důkazního ve správním řízení se vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 19. 5. 2016, čj. 5 Azs 262/2015-35: „Řádné a dostatečné zjištění skutkového stavu předpokládá správní řád v § 3 a § 50 odst. 3, z nichž vyplývá, že řízení, ve kterém má být z moci úřední uložena povinnost, je ovládáno zásadou vyšetřovací. Rovněž je zdůrazněna také zásada objektivního a nestranného přístupu, podle které je správní orgán povinen zjišťovat veškeré rozhodné okolnosti ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena. Je to tedy správní orgán, který nese v tomto typu řízení odpovědnost za řádné soustředění podkladů pro rozhodnutí a případně také odpovědnost za nesplnění této povinnosti (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 6. 2014, č. j. 2 As 52/2013 – 69). Nelze ovšem pominout, že obecná povinnost správních orgánů opatřovat podklady pro rozhodnutí a postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, je doplňována povinností účastníků řízení poskytnout potřebnou součinnost, případně označit důkazy na podporu svých tvrzení (viz § 50 odst. 2 a § 52 v návaznosti na § 3 správního řádu).“ Podle § 77 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců ministerstvo zruší platnost povolení k trvalému pobytu, jestliže cizinec pobýval mimo území nepřetržitě po dobu delší než 6 let. Žalobkyně podala dne 20. 4. 2015 na Zastupitelském úřadu ČR v Hanoji žádost o udělení dlouhodobého víza za účelem převzetí průkazu o povolení k trvalému pobytu. Správní orgán zahájil dne 29. 4. 2015 řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu žalobkyně na základě podezření, že žalobkyně pobývala mimo území ČR nepřetržitě po dobu delší než 6 let. Správní orgán vycházel především ze skutečnosti, že platnost posledního nahlášeného cestovního dokladu žalobkyně, jehož číslo měla žalobkyně též uvedeno na průkazu o povolení k trvalému pobytu, skončila ke dni 23. 2. 2009. Správní orgán vycházel z úvahy, že po tomto datu nemohla žalobkyně odcestovat ani přicestovat na území ČR, neboť se nemohla prokázat platným cestovním pasem (a korespondujícím platným průkazem o trvalém pobytu). Pokud tedy žalobkyně dne 20. 4. 2015 požádala na Zastupitelském úřadu v Hanoji o udělení víza, musela z ČR vycestovat již před 23. 2. 2009 a následně se nepřetržitě zdržovat mimo území ČR. V žádosti o udělení dlouhodobého víza žalobkyně uvedla jako své rodinné příslušníky manžela T.D.V. a děti T.N.V. , nar. … v Hanoji. Z těchto údajů vyplývá, že žalobkyně v prosinci 2007 a v lednu 2011 pobývala ve Vietnamu. Tato skutečnost též nasvědčuje tomu, že se žalobkyně delší dobu nacházela mimo území ČR. Na základě uděleného víza přicestovala žalobkyně do ČR dne 26. 5. 2015 a následující den nahlásila správnímu orgánu nový cestovní doklad. Platnost nového cestovního pasu počíná dnem 17. 4. 2015 a pas obsahuje pouze dvě přechodová razítka ze dne 26. 5. 2015 (vycestování z Vietnamu a přicestování do ČR). Při této příležitosti učinila žalobkyně čestné prohlášení, že na území ČR pobývá nepřetržitě, ale v roce 2014 na přelomu května a června odjela na dovolenou do Vietnamu, kde se zdržela do dubna 2015 z důvodu péče o nemocné dítě. Dne 20. 5. 2016 se žalobkyně dostavila k výslechu podle § 169 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, na který byla předvolána, a po úvodním poučení odmítla odpovídat na jakoukoliv otázku týkající se její osoby a jejího pobytu na území. Žalobkyně odmítla vypovídat, aniž upřesnila zákonný důvod, kterého se dovolává, přičemž tento důvod si soud dovede jen obtížně představit. Ovšem i v případě, že by zde takový důvod byl, měla žalobkyně možnost navrhnout jiné důkazní prostředky k prokázání svého pobytu na území v období po 23. 2. 2009, tak aby doložila své tvrzení, že na území ČR pobývala nepřetržitě až do května nebo června 2014. Podle přesvědčení soudu by musel několikaletý pobyt žalobkyně na našem území zanechat určitou stopu. Žalobkyně mohla správnímu orgánu předložit listinné důkazy ze sporného období, případně navrhnout výslech osob, se kterými se v ČR stýkala. Jelikož žalobkyně odmítla vypovídat a nepředložila správnímu orgánu ani žádné jiné důkazy, které by podporovaly její tvrzení, nevyvrátila podezření správního orgánu ohledně své nepřetržité nepřítomnosti na území po dobu přesahující 6 let. Správní orgán tak tuto skutečnost nadále správně považoval za zjištěnou bez důvodných pochybností, což je postačují pro soulad s ustanovením § 3 správního řádu. Správní orgán nemůže s absolutní jistotou prokázat negativní skutečnost - nepřetržitou nepřítomnost cizince na území ČR. Informace, které měl správní orgán k dispozici, však vedly k logickému závěru, že zde žalobkyně nejpozději od roku 2009 nepobývala. Bylo tedy na žalobkyni, aby tento závěr správního orgánu zpochybnila konkrétními tvrzeními. Pokud by v řízení taková tvrzení (a důkazy na jejich podporu) přednesla, správní orgán by měl povinnost se s nimi vyrovnat. Tvrzení, že žalobkyně pobývala do poloviny roku 2014 na území ČR, bylo vzhledem k délce platnosti jejího cestovního pasu nedůvěryhodné. Žádné bližší informace o svém pobytu, případně o okolnostech překročení státních hranic, žalobkyně neuvedla. Soud konstatuje, že žalobkyně měla dostatečnou příležitost, aby tvrzení a důkazy správního orgánu vyvrátila. Jak vyplývá i z výše citovaného názoru Nejvyššího správního soudu není možné v obdobných případech dovodit absolutní dokazovací povinnost správního orgánu, obzvlášť pokud jde o údaje, kterými disponuje pouze účastník řízení. V projednávaném případě bylo prokázání pobytu žalobkyně na území ve sporném období pouze v její moci, neboť jen ona věděla, kde a za jakým účelem se zdržovala. Soud má za to, že správní orgán zjistil v řízení skutkový stav v dostatečném rozsahu a tento žalobní bod tedy nebyl shledán důvodným. V.2 Posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí Žalobkyně má za to, že napadené rozhodnutí není přiměřené z hlediska zásahu do soukromého a rodinného života, a namítá, že správní orgán postupoval v rozporu s § 174a zákona o pobytu cizinců a základními zásadami činnosti správních orgánů, když se při svém rozhodování touto otázkou nezabýval. Povolení k trvalému pobytu žalobkyně bylo zrušeno z důvodu dle § 77 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců, neboť žalobkyně pobývala mimo území ČR nepřetržitě po dobu delší než 6 let. Je-li naplněna některá z podmínek uvedených v § 77 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, je zrušeno povolení k trvalému pobytu cizince bez dalšího. Naproti tomu je-li naplněna některá z podmínek uvedených v § 77 odst. 2 uvedeného zákona, zruší správní orgán pobytové oprávnění za předpokladu, že toto rozhodnutí bude přiměřené z hlediska jeho zásahu do soukromého nebo rodinného života cizince. První odstavec předmětného ustanovení obsahuje výčet situací, kdy zákonodárce přiměřenost dopadů rozhodnutí již dopředu posoudil a upřednostnil veřejný zájem, nebo toto posouzení není nutné. V případě podmínky písm. d) cizinec po velmi dlouhé časové období na území ČR nepobývá a povolení k trvalému pobytu tedy fakticky nevyužívá, jeho zrušení pak jen těžko může znamenat výraznější zásah do jeho soukromého a rodinného života. K tomu se z rozsudku Nejvyšší správního soudu ze dne 18. 11. 2015, čj. 6 Azs 226/2015-27, podává: „Stěžovatel má za to, že je třeba posuzovat přiměřenost všech meritorních rozhodnutí správních orgánů. Takový závěr však z citovaného ustanovení (pozn. § 174a zákona o pobytu cizinců) v žádném případě nevyplývá a nelze jej dovodit jazykovým ani jiným výkladem. Ustanovení § 174a zákona o pobytu cizinců obsahuje pouze demonstrativní výčet kritérií, ke kterým správní orgány přihlédnou v případě, že jim zákon ukládá povinnost posuzovat přiměřenost dopadů rozhodnutí. Tak je tomu např. v případě rozhodování dle § 19 odst. 1, § 37 odst. 2, § 46a odst. 2 zákona o pobytu cizinců a některých dalších rozhodnutí. Jak správně uvedl krajský soud, aplikaci ustanovení § 174a zákona o pobytu tak může dojít teprve tehdy, pokud některé ustanovení zákona správnímu orgánu v konkrétním případě povinnost zkoumat přiměřenost dopadů rozhodnutí ukládá.“ Z uvedeného plyne, že správní orgány nepochybily, jestliže v přezkoumávaném případě neposuzovaly přiměřenost dopadů zrušení povolení k trvalému pobytu do života žalobkyně. VI. Celkový závěr a náklady řízení Soud přezkoumal napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 věta prvá s. ř. s.). Jelikož na základě výše uvedené argumentace neshledal žalobu důvodnou, podle § 78 odst. 7 s. ř. s. ji rozsudkem zamítl. Žalovaný správní orgán, který měl ve věci plný úspěch, má podle § 60 odst. 1 věty prvé s. ř. s. právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem proti žalobkyni, která ve věci úspěch neměla. Úspěch ve věci samé podle názoru soudu pohlcuje dílčí neúspěch v akcesorickém řízení o žádosti o přiznání odkladného účinku žalobě. Žalovanému správnímu orgánu však žádné zvláštní náklady řízení nevznikly, a proto bylo rozhodnuto, že na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků právo. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost do dvou týdnů po jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. V Plzni dne 19. října 2016 JUDr. PhDr. Petr KUCHYNKA, Ph.D., v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Helena Kováříková