30 A 154/2015

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Roučky a soudců JUDr. Petra Kuchynky a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobkyně: M.H., zastoupené JUDr. Petrem Novotným, advokátem, se sídlem Slezská 36, 120 00 Praha 2, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem, nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 12. 10. 2015, č. j. MV- 61729-3/SO-2015, takto:

Výrok

I. Žaloba se z a m í t á.

II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Napadené rozhodnutí Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaná Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen „žalovaná“) zamítla odvolání žalobkyně a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky č. j. OAM-20011-5/TP-2014 ze dne 20. 1. 2015, kterým byla podle ust. § 75 odst. 1 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb. zákona o pobytu cizinců na území České republiky (dále též „zákon o pobytu cizinců“) pro nesplnění podmínky uvedené v ust. § 68 zákona o pobytu cizinců zamítnuta žádost o vydání povolení k trvalému pobytu. II. Žaloba Žalobkyně v prvé řadě v žalobě obecně namítala nezákonnost napadeného rozhodnutí resp. řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, v porušení ust. § 2 odst. 1, 3 a 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“). Dle žalobkyně žalovaná postupovala nesprávně, když do celkové nepřetržité doby pobytu žalobkyně na území České republiky nezapočítala období pobytu, během kterého žalobkyně na území pobývala na základě výjezdního příkazu. Žalobkyně je přesvědčena o tom, že období, ve kterém pobývala v České republice na základě výjezdního příkazu, se do celkového nepřetržitého období pobytu započítává a splňuje tak veškeré podmínky uvedené v ust. § 68 zákona o pobytu cizinců. Argumentace žalované uvedená v napadeném rozhodnutí nemá oporu v zákoně. Žalobkyně má za to, že v dané věci je rozhodné, že žalobkyně pobývala na území České republiky nejen fakticky, ale současně i zcela legálně, tj. na základě výjezdního příkazu. K narušení nepřetržitosti pobytu žalobkyně udělením výjezdního příkazu tak nedošlo v rozporu se závěry žalované ani fakticky, neboť žalobkyně soustavně pobývala na území České republiky, ale ani právně, neboť pobyt žalobkyně na území byl i v tomto období zcela legální, když jí byl udělen výjezdní příkaz, který je svou povahou jednoznačným oprávněním k pobytu na území. Žalobkyně má za to, že napadeným rozhodnutím s ohledem na faktický stav bylo nepřiměřeně zasaženo do jejích práv, přičemž tento zásah neodpovídá okolnostem případu. Závěrem žalobkyně uvedla, že vede řádný život, dosud se nedopustila žádného trestněprávního či jinak zavrženíhodného nezákonného jednání a naopak se snaží být pro Českou republiku přínosem, když na území České republiky má vybudované dlouhodobé zázemí. V návaznosti na shora uvedené žalobkyně navrhla, aby krajský soud zrušil napadené rozhodnutí, stejně tak jako rozhodnutí správního orgánu I. stupně, a věc vrátil žalovanému správnímu orgánu k dalšímu řízení. III. Vyjádření žalované Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě ze dne 9. 12. 2015 nejprve stručně shrnula dosavadní průběh řízení a k žalobě se vyjádřila tak, že se ztotožňuje se skutkovými zjištěními i právní kvalifikací obsaženou v předmětných správních rozhodnutích orgánů obou stupňů. Žalovaná dále odkázala především na III. část napadeného rozhodnutí, neboť zde již řádně odůvodnila, z jakého důvodu udělením výjezdního příkazu cizinci dochází k narušení nepřetržitosti jeho pobytu na území České republiky. Žalovaná závěrem navrhla, aby krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. IV. Jednání před krajským soudem Při ústním jednání právní zástupce žalobkyně odkázal na písemné odůvodnění žaloby a navrhl, aby krajský soud zrušil napadené rozhodnutí, stejně tak jako rozhodnutí správního orgánu I. stupně, a zároveň navrhl, aby bylo žalobkyni v případě úspěchu ve věci přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaná se k ústnímu jednání po předchozí písemné omluvě nedostavila. V. Posouzení věci krajským soudem Krajský soud při přezkoumávání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů, kterými bylo rozhodnutí správního orgánu řádně a včas napadeno (§ 75 odst. 1 a 2 s.ř.s.). Zákonnost rozhodnutí krajský soud přezkoumával ve vazbě na příslušná procesní ustanovení zák. č. 500/2004 Sb., správního řádu, jejichž porušení se žalobce dovolával a dále ve vztahu k příslušným hmotněprávním ustanovením zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále též „zákon o pobytu cizinců“). Žalobu shledal zdejší soud nedůvodnou. Při svém rozhodnutí vycházel krajský soud z následujících skutečností obsažených ve správním spise. Žalobkyně podala dne 10. 11. 2014 žádost o povolení k trvalému pobytu dle ust. § 68 zákona o pobytu cizinců. Z obsahu spisu rovněž vyplývá, že žalobkyně pobývala legálně na území České republiky od měsíce listopadu 2009. Dne 14. 3. 2012 podala žalobkyně žádost o změnu účelu povolení k dlouhodobému pobytu na účel „zaměstnání“. Žádost žalobkyně byla zamítnuta dne 20. 11. 2012. Do tohoto data pobývala žalobkyně na území České republiky na základě tzv. fikce pobytu ve smyslu ust. 47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Správní orgán I. stupně žádost žalobkyně o udělení povolení k trvalému pobytu dle ust. § 75 odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců rozhodnutím ze dne 20. 1. 2015 č. j. OAM- 20011-5/TP-2014 zamítl. Žalobkyně proti tomuto rozhodnutí podala dne 4. 3. 2015 odvolání, o kterém rozhodla žalovaná napadeným rozhodnutím. Žalovaná v napadeném rozhodnutí shrnula postup správního orgánu I. stupně a odkázala na zákonná ustanovení § 68 odst. 1, 2 a 3 zákona o pobytu cizinců, dle kterých oba správní orgány postupovaly. Žalovaná v odůvodnění rozhodnutí dospěla k závěru, že v průběhu pobytu žalobkyně na území České republiky byl žalobkyni dne 10. 12. 2012 udělen výjezdní příkaz č. AKT0172299 s platností od 10. 12. 2012 do 8. 1. 2013 a následně výjezdní příkaz č. AKT0172308 s platností od 9. 1. 2013 do 7. 2. 2013. Žalovaná v napadeném rozhodnutí uvedla, že nepřetržitost doby pobytu žalobkyně na území České republiky ve smyslu ust. § 68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců nebyla zachována, neboť období, během kterého pobývala na území České republiky na základě výjezdního příkazu, nelze započítat do celkové nepřetržité doby pobytu uvedené v ust. § 68 odst. 1 citovaného zákona. Mezi účastníky je tedy sporná otázka, zda byla ze strany žalobkyně zachována nepřetržitost pobytu ve smyslu ust. § 68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, a zda lze pobyt na území na základě výjezdního příkazu započítat do pětiletého nepřetržitého pobytu, na základě nehož lze posléze získat povolení k trvalému pobytu. Soud vycházel při svém rozhodování především z ust. § 68 odst. 1 a 2 zákona o pobytu cizinců účinného do 17. 12. 2015. Dle odst. 1 tohoto ustanovení platí, že: „Povolení k trvalému pobytu se na žádost vydá cizinci po 5 letech nepřetržitého pobytu na území.“ Dle odst. 2 shora citovaného ustanovení platí, že: „Do doby pobytu podle odstavce 1 se započítává doba pobytu na území na dlouhodobé vízum, na povolení k dlouhodobému pobytu a doba pobytu v postavení azylanta nebo osoby požívající doplňkové ochrany podle zvláštního právního předpisu. Doba pobytu na území za účelem studia se započítává jednou polovinou. Jednou polovinou se dále započítává doba, po kterou bylo vedeno řízení o udělení mezinárodní ochrany, které vedlo k rozhodnutí o udělení azylu nebo doplňkové ochrany, a to včetně doby řízení o žalobě nebo o kasační stížnosti; bylo-li řízení o udělení mezinárodní ochrany vedeno déle než 18 měsíců, započítává se tato doba v celém rozsahu. Do doby pobytu podle odstavce 1 se nezapočítává doba, po kterou byl cizinec vyslán zahraničním zaměstnavatelem nebo zahraniční právnickou nebo fyzickou osobou, a dále doba, po kterou cizinec na území pobýval za účelem zaměstnání závislého na střídání ročního období nebo vypomáhal s domácími pracemi za stravu, ubytování a kapesné určené k uspokojování jeho základních sociálních, kulturních nebo vzdělávacích potřeb (au pair).“ Při posouzení otázky nepřetržitosti pobytu a pobytových statusů, které lze do tohoto nepřetržitého pobytu započíst, vycházel soud rovněž ze směrnice Rady Evropské unie 2003/109/ES o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty, a to konkrétně z bodu 6 preambule a čl. 3 bodu 2 písm. e). V bodě 6 preambule je uvedeno: „Hlavním kritériem pro získání právního postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta by měla být délka pobytu na území členského státu. Pobyt by měl být oprávněný a nepřetržitý, aby bylo možno prokázat, že se dotyčná osoba v zemi usídlila.“ Tato směrnice se však dle čl. 3 bodu 2 písm. e) nevztahuje na státní příslušníky třetích zemí, „kteří pobývají v členském státě výhradně po přechodnou dobu, např. jako au pair nebo sezónní pracovník nebo jako pracovníci vyslaní poskytovatelem služeb za účelem přeshraničního poskytování služeb nebo jako přeshraniční poskytovatelé služeb nebo tehdy, byla-li jejich povolení k pobytu formálně omezena.“ Krajský soud při svém rozhodování rovněž vycházel z ustálené judikatury správních soudů a především pak z názorů Nejvyššího správního soudu. Soud souhlasí s názorem žalobkyně, že výjezdní příkaz umožňuje legální pobyt na území České republiky. Avšak je nutné vzít v úvahu, že výjezdní příkaz se cizinci vydává až poté, co zaniklo právo takového cizince na pobyt na území České republiky. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 9. 9. 2015 č. j. 3 Azs 110/2015-25 navázal na svou ustálenou rozhodovací praxi vyjádřenou např. v rozsudku ze dne 28. 12. 201 č. j. 6 As 37/2011-69 (všechny rozsudky dostupné na www.nssoud.cz), ve kterém uvedl, že: „pobyt cizince na území České republiky na základě výjezdního příkazu je pouze přechodným pobytovým režimem s časovým omezením. Zákon o pobytu cizinců nepředpokládá prodloužení výjezdního příkazu, po jeho skončení má následovat výjezd z území. V návaznosti na komunitární úpravu (Směrnice Rady 2003/109/ES o právním postavení příslušníků třetích zemí) poté Nejvyšší správní soud uvedl, že byť se jedná o pobyt oprávněný, charakter výjezdního příkazu neodpovídá dlouhodobému sepětí cizince s územím České republiky, a proto jej z hlediska článku 3 odst. 2 písm. e) Směrnice ani nelze započítat do doby nepřetržitého pobytu, která je rozhodná pro udělení trvalého pobytu cizince podle § 68 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Tento právní názor shledal ústavně konformním i Ústavní soud, který ústavní stížnost proti uvedenému rozsudku odmítl usnesením z 6. 11. 2012, sp. zn. II. ÚS 1008/2012. Totožně na oprávnění cizince požádat o dlouhodobý pobytový status nahlížel Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku z 18. 10. 2012, ve věci C- 502/10 Staatsecretaris van Justitie proti Mangatu Singhovi. Soudní dvůr podrobně vyložil, že podle Směrnice Rady 2003/109/ES nelze postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta přiznat všem na území oprávněně pobývajícím cizincům. Z oblasti působnosti této směrnice jsou totiž vyloučeny pobyty, které a priori neodrážejí úmysl cizince usadit se dlouhodobě na území členských států.“ Nejvyšší správní soud pak shrnul, že započitatelnou dobou je oprávněný pobyt s vyloučenou dobou pobytu po přechodnou dobu nebo po dobu formálně omezeného pobytu. Z výše uvedeného vyplývá, že povaha výjezdního příkazu brání tomu, aby cizinec na území dlouhodobě pobýval, a aby na základě tohoto titulu na území České republiky nakonec i získal pobytové oprávnění. K tomu, aby mohla žalobkyně získat oprávnění k trvalému pobytu, je nutné, aby na území pobývala na základě dlouhodobého oprávnění, které předestírá a do budoucna rovněž předpokládá vytvoření pevných vazeb a sepětí cizince s územím České republiky. Pobyt na základě výjezdního příkazu je pobytem přechodným, jehož obnovení se nepředpokládá a po jehož skončení má následovat výjezd cizince z území České republiky. V období od 10. 12. 2012 do 7. 2. 2013, kdy žalobkyně pobývala na území České republiky na základě výjezdního příkazu, byla tedy narušena nepřetržitost pobytu vyžadovaná ust. § 68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, jelikož, jak ze shora uvedeného vyplývá, pobyt na území v režimu výjezdního příkazu nelze do nepřetržitého pobytu započítat. Krajský soud se ztotožnil s názory správních orgánů obou stupňů obsaženými v rozhodnutí a žalobní tvrzení žalobkyně pokládá za nedůvodné. K obecným námitkám žalobkyně, že správní orgány postupovaly v rozporu s ust. § 2 odst. 1, 3, a 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, zdejší soud uvádí, že v rámci přezkumu napadeného rozhodnutí a ani v řízení, které vydání tohoto rozhodnutí předcházelo, porušení shora citovaných ustanovení neshledal. Na základě všech shora uvedených skutečností soud žalobu podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. jako nedůvodnou zamítl. VI. Náklady řízení Žalovaný správní orgán, který měl ve věci plný úspěch, má podle § 60 odst. 1 věty prvé s. ř. s. právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem proti žalobci, který ve věci úspěch neměl. Úspěch ve věci samé podle názoru soudu pohlcuje dílčí neúspěch v akcesorickém řízení o žádosti o přiznání odkladného účinku žalobě. Žalovaný správní orgán však náklady řízení nepožadoval, a proto bylo rozhodnuto, že na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků právo. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost do dvou týdnů po jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Plzni dne 31. srpna 2016 JUDr. Václav Roučka, v.r. předseda senátu Za správnost: Kováříková