30 A 155/2015

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Kuchynky a soudců JUDr. Václava Roučky a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobce: N.H.A., státní příslušnost Vietnamská socialistická republika, zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 1. 10. 2015, čj. MV-134171-3/SO-2015, takto:

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

I. Předmět řízení Žalobou došlou soudu dne 4. 11. 2015 se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalované ze dne 1. 10. 2015, čj. MV-134171-3/SO-2015, (dále jen „napadené rozhodnutí“), a vrácení věci žalované k dalšímu řízení. Rozhodnutím ze dne 1. 10. 2015, čj. MV-134171-3/SO-2015, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen „Komise“) zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 19. 6. 2014, čj. OAM-1735-19/ZR-2013, kterým bylo žalobci zrušeno povolení k trvalému pobytu podle § 77 odst. 2 písm. a) a f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“ nebo „zákon č. 326/1999 Sb.“), a podle § 77 odst. 3 téhož zákona mu byla stanovena lhůta 30 dnů k vycestování z území.

II. Žaloba Žalobce se předně domnívá, že žalovaná i správní orgán prvého stupně mylně, respektive nezákonně interpretovaly a aplikovaly neurčitý právní pojem závažné narušení veřejného pořádku a v příčinné souvislosti pak nezákonně zrušily trvalý pobyt žalobce na území ČR. Žalobce odkazuje na relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu i Evropského soudního dvora. Konkrétně upozorňuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2009, sp. zn. 5 As 51/2009. Nejvyšší správní soud v jeho odůvodnění uvedl: „Výklad neurčitého právního pojmu správním orgánem je, jak vyplývá z konstantní judikatury správních soudů, podroben soudnímu přezkumu. Při svém rozhodování správní soud řeší otázku, zda určitý jev reálného života byl správním orgánem správně podřazen pod neurčitý právní pojem. Soud musí mít možnost přezkoumat, zda interpretace a aplikace neurčitého právního pojmu správním orgánem je v souladu se zákonem, jaké podklady pro své rozhodnutí k tomu správní orgán soustředil, zda tak učinil v rozsahu, který mu umožnil ve věci správně rozhodnout a zda jeho zjištění s těmito podklady nejsou v logickém rozporu. Jestliže takový přezkum možný není, je rozhodnutí pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2007, čj. 7 As 78/2005 - 62).“ Žalobce se pak plně v korelaci s výše specifikovaným judikátem Nejvyššího správního soudu domnívá, že veřejný pořádek je v kontextu tzv. cizineckého práva adekvátně vymezen ve směrnici Evropského Parlamentu a Rady ze dne 29. 4. 2004, č. 2004/38/ES, o právu občanů Evropské unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států (a v dříve platné směrnici Rady č. 64/221/HUS, která byla prvně jmenovanou směrnicí nahrazena) a návazné v judikatuře Evropského soudního dvora. Obě uvedené směrnice přiznaly členským státům Evropské unie právo tzv. výhrady veřejného pořádku, a to prostřednictvím alternativy zakázat státním příslušníkům jiných členských států Evropské unie a jejich rodinným příslušníkům vstup, případně pobyt, na jejich území právě z důvodů veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti. Dle čl. 27 odst. 2 Směrnice opatření přijatá z důvodů veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti musí být v souladu se zásadou přiměřenosti a musí být založena výlučně na osobním a prokázaném chování dotyčné osoby, přičemž dokonce ani předchozí odsouzení pro trestný čin samo o sobě přijetí takových opatření neodůvodňuje. Osobní chování dotyčného jednotlivce musí představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. Odůvodnění, která přímo nesouvisí s dotyčnou osobou nebo souvisejí s generální prevencí, nejsou přípustná. Evropský soudní dvůr vždy zdůrazňoval, že výhrada veřejného pořádku představuje výjimku ze základní zásady volného pohybu osob, kterou je třeba vykládat restriktivně a jejíž rozsah nemohou členské státy určovat jednostranně (rozsudek ze dne 28. října 1975, Rutili, C-36/75, Recueil, rozsudek Bouchereau, 30/77 ze dne 27. 10. 1977, bod 33; rozsudek Calfa, C-348/96 ze dne 19. 1. 1999, rozsudek ze dne 29. dubna 2004, Orfanopoulos a Oliveri, C-482/01 a C-493/01, Recueil; rozsudek Komise v. Španělsko C- 503/03 ze dne 31. 1. 2006, bod 45 a rozsudek Komise v. Německo C-441/02 ze dne 27. 4. 2006). Navíc ve výše specifikovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu je dále explicitně uvedeno, že aplikace výše uvedené výhrady závažného narušení veřejného pořádku je výjimečnou záležitostí, která musí být velmi detailně a řádně odůvodněna prokazatelným nadstandardně závadovým chováním účastníka řízení: „Evropský soudní dvůr zdůrazňuje, že výhrada veřejného pořádku představuje výjimku, kterou je třeba vykládat restriktivně a jejíž rozsah nemohou členské státy určovat jednostranně (viz rozsudek Bouchereau, 30/77 či rozsudek ve věci Calfa , C-348/96). Směrnice a judikatura Evropského soudního dvora vymezuje meze obsahu pojmu „veřejný pořádek“ a správní orgány a městský soud při aplikaci a interpretaci tohoto pojmu z těchto mezí nesmí vybočit. Ani opakované porušení zákonů České republiky nutně nemusí být porušením veřejného pořádku ve smyslu eurokonformního výkladu a samo o sobě nemusí znamenat trvající ohrožení veřejného pořádku. Z existence odsouzení pro trestný čin lze totiž vycházet pouze tehdy, pokud okolnosti, které vedly k takovému odsouzení, ukazují na osobní chování, které představuje trvající ohrožení veřejného pořádku. Nejedná se tedy o všechna porušení práva, jak vyplývalo z výše uvedených správních rozhodnutí. Odůvodnění, že je důvodné nebezpečí, že i v budoucnu osoba může závažným způsobem veřejný pořádek narušit, protože opakovaně porušila platné právní předpisy, resp. preferovat de facto preventivní opatření, je rovněž nepřípustné. Správní orgány musí prokázat, v čem konkrétně spatřují existenci skutečného, aktuálního a dostatečně závažného ohrožení, kterým je dotčen základní zájem společnosti. Pokud tak neučiní, zatěžují své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti. Správní praxe, která dovoluje postup, který umožňuje vytvořit systematickou a automatickou spojitost mezi odsouzením pro trestný čin a opatřením k ukončení pobytu, není v souladu se Směrnicí. Výhradu veřejného pořádku je tedy nutno s ohledem na shora uvedenou směrnici a zejména konstantní judikaturu Evropského soudního dvora interpretovat tak, že za narušení veřejného pořádku je třeba považovat takové protiprávní jednání, které přinejmenším jednoznačně překračuje intenzitu jednání popsaného v některých ze skutkových podstat trestných činů uvedených v trestním zákoně. Český zákonodárce navíc okruh protiprávních jednání pro případnou aplikaci ust. § 87k odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců dále zúžil, když stanovil podmínku, že se musí jednat o narušení veřejného pořádku závažným způsobem. Presumuje tak jednoznačně intenzivnější zásah, než pouhé narušení veřejného pořádku předpokládané směrnicí; nelze proto usuzovat na všechny trestné činy, ale pouze trestné činy mimořádné závažnosti.“ Výše uvedená argumentace Nejvyššího správního soudu pak byla potvrzena usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2011, čj. 3 As 4/2010-151, na který ostatně odkazují i správní orgány, a který je správním orgánům prokazatelně znám z aplikační praxe. Z výše uvedeného usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu žalobce cituje: „Narušením veřejného pořádku pak může být jen takové jednání, které bude představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. I v takovém případě je však potřeba zohlednit individuální okolnosti života cizince a přihlédnout k jeho celkové životní situaci. (srov. čl. 27 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/3S/ES) Z toho důvodu je nezbytné dané ustanovení aplikovat pouze v souladu se zásadou přiměřenosti, tedy pouze s ohledem na danou situaci cizince, konkrétně tedy s ohledem na stupeň integrace cizince, jeho osobní a rodinné poměry, věk, délku pobytu na území, zdravotní stav či vazby na zemi původu (srov. bod 23 preambule a čl. 28 odst. 1 směrnice 2004/38/ES).“ Navíc nelze v tomto kontextu pominout skutečnost, že při pochybnostech jsou, vzhledem k bazálním zásadám správního řízení, správní orgány povinovány aplikovat interpretaci, která je pro účastníka řízení příznivější. S odkazem na výše uvedené lze v korelaci s obsahem spisového materiálu shrnout, že bylo nutné při aplikaci tzv. výhrady veřejného pořádku (resp. v daném kontextu ještě intenzivnější výhrady závažného narušení veřejného pořádku) velmi pečlivě zvažovat výsledky provedeného dokazování a tyto pak kontextualizovat na situací žalobce. Je sice samozřejmě pravdou, že výše uvedený závěr byl primárně formulován pro situace, kdy je zákonem požadováno, aby správní orgán odůvodnil, v čem spatřuje ze strany účastníka řízení hrozbu pro veřejný pořádek pro futura, což není vzhledem k dikci § 75 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců inkriminovaný případ, nicméně to neznamená, že je správní orgán oprávněn zcela rezignovat na relevantní zdůvodnění, v čem konkrétně spatřují existenci skutečného, aktuálního a dostatečně závažného ohrožení kterým byl/je dotčen základní zájem společnosti. Pokud tedy správní orgány fakticky rezignovaly na tuto svoji rozhodovací pravomoc a zároveň povinnost, nemůže takové rozhodnutí obstát. Z těchto důvodů proto považuje žalobce napadené rozhodnutí taktéž za nepřezkoumatelné a v rozporu s § 68 odst. 3 správního řádu a i z tohoto důvodu by mělo být rozhodnutí jakožto nezákonné zrušeno. Správní orgán prvého stupně a taktéž žalovaná dále porušily § 2 odst. 1 správního řádu, neboť nerespektovaly svoji povinnost postupovat v souladu s mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu, respektive s Listinou základních práv a svobod. I kdyby neplatilo výše uvedené a žalobce se dopustil opakovaného závažného narušení veřejného pořádku, považuje žalobce rozhodnutí žalované za nepřiměřené a v rozporu s mezinárodními závazky, kterými je ČR vázána. Správní orgány se zásahem do soukromého a rodinného života řádně nezabývaly. Argumentace správního orgánu o možnosti zajistit si jiný pobytový status je neakceptovatelná. Žalovaný se nijak nevypořádal s délkou pobytu žalobce na území ČR, stejně jako s délkou pobytu jeho rodinných příslušníků a jeho argumentaci nelze označit jinak než za nepřezkoumatelnou. Dále žalobce odkazuje na Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod, která v čl. 8 výslovně zaručuje každému právo na respektování jeho soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence. Do výkonu tohoto práva nemůže státní orgán zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. Dalším, neméně důležitým dokumentem z oblasti mezinárodního práva, je Úmluva o právech dítěte. Již v preambuli tohoto dokumentu se zdůrazňuje oprávněný nárok dítěte na zvláštní péci a pomoc, odvolávající se na Všeobecnou deklaraci lidských práv Spojených národů. Smluvní strany na tomto místě také konstatují, že rodina, jako základní jednotka společnosti a přirozené prostředí pro růst a blaho všech svých členů a zejména dětí, musí mít nárok na potřebnou ochranu a takovou pomoc, aby mohla beze zbytku plnit svou úlohu ve společnosti, a uznávají, že v zájmu plného a harmonického rozvoje osobnosti musí dítě vyrůstat v rodinném prostředí, v atmosféře štěstí, lásky a porozumění. Úmluva o právech dítěte dále přiznává každému dítěti od narození právo znát své rodiče a právo na jejich péči. Podle čl. VIII tohoto dokumentu se smluvní státy také zavazují respektovat právo dítěte na zachování jeho rodinných svazku. Dle čl. IX smluvní státy zajistí, aby dítě nemohlo být odděleno od svých rodičů proti jejich vůli, ledaže příslušné úřady na základě soudního rozhodnutí a v souladu s platným právem a v příslušném řízení určí, že takové oddělení je potřebné v zájmu dítěte. V této souvislosti je nutné nejen poznamenat, že zájem České republiky na dodržování mezinárodních závazků zcela jednoznačně převažuje nad zájmem České republiky na případném neudělení pobytu cizince (fakticky se rovnající ukončení pobytu cizince), ale opět odkázat taktéž na relevantní judikaturu správních soudů, ze které zcela jednoznačně vyplývá, že správní orgány jsou samozřejmě povinny při své činnosti respektovat mezinárodní závazky České republiky stejně tak, jako ústavní předpisy. V této souvislosti žalobce odkazuje na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2009, čj. 10 Ca 139/2007: „Podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod: každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života a podle čl. 8 Evropské úmluvy o lidských právech:

1. Každý má práva na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.

2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. Jde o jeden z případů výhrady zákona ve smyslu čl. 4 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož mohou být meze základních práv a svobod upraveny pouze zákonem a navíc jen za podmínek stanovených samotnou Listinou (omezení tohoto práva proto nemůže být provedeno podzákonným právním předpisem). Jako výkladově pravidlo pro zákonem stanovená omezení základních práva a svobod platí podle čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, že při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Ústavní soud v této souvislosti mnohokrát judikova1, že rozsah omezení základních práv a svobod je třeba z těchto důvodů vykládat restriktivně. Rovněž tak jako Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva v případě tvrzeného zásahu státu do základních lidských práv a svobod vychází ze základních otázek, a to, zda zásah do takého práva byl učiněn na základě zákona, zda šlo o zásah nezbytný v demokratické společnosti a zda byl zásah přiměřený vzhledem k chráněným právům a svobodám druhých.“ Soud v inkriminovaném řízení sice posuzoval otázku zrušení platnosti správního vyhoštění a nikoliv otázku vydání či nevydání povolení k přechodnému pobytu, ovšem je zcela zřejmé, že identické argumenty lze aplikovat i na toto řízení vzhledem k případným důsledkům neudělení přechodného pobytu. Lze tedy závěrem tohoto žalobního bodu uzavřít, že žalovaný postupoval v rozporu s § 2 odst. l správního řádu, když nerespektoval mezinárodní závazky České republiky ukotvené ve výše specifikovaných mezinárodních smlouvách, konkrétně právo na sloučení rodiny, které při rozhodování o odvolacím řízení vůbec nezohlednil. Přitom je žalované známo, že žalobce nemá žádnou jinou reálnou zákonnou možnost na získání jakéhokoliv pobytového statusu na území ČR, pokud byl jeho trvalý pobyt zrušen z důvodu opakovaného závažného narušení veřejného pořádku. Žalobce dále především polemizuje s tím, jak se správní orgány vypořádaly, respektive spíše vůbec nevypořádaly s dopady negativního rozhodnutí do rodinného a soukromého života jak žalobce, tak i jeho rodinných příslušníků. Správní orgán na jedné straně řádně popsal, že na území ČR pobývá v podstatě celá rodina žalobce, konkrétně jeho dvě nezletilé děti a jedno zletilé dítě, přičemž dokonce jedna nezletilá dcera – M.J., je občankou České republiky. Správní orgány dokonce také připustily, že napadené rozhodnutí zasáhne do soukromého nebo rodinného života žalobce. Správní orgány však zcela absurdně konstatovaly, že rodinné vazby žalobce vůči jeho dětem jsou ryze formální a účelové, když se přitom opíraly pouze o sdělení Vězeňské služby o tom, že jej ve vězení jeho děti nenavštěvují. Z výše uvedených skutečností pak správní orgány naprosto nesmyslně bez dalšího dovodily, že rozhodnutí je z hlediska dopadu do soukromého a rodinného života žalobce přiměřené. Je přitom naopak zcela zřejmé, že v případě zrušení trvalého pobytu z moci úřední by došlo k rozpadu rodiny se všemi konsekvencemi z tohoto faktu vyplývajícími z hlediska porušení příslušných ustanovení zákona o pobytu cizinců, Listiny základních práv a svobod a v neposlední řadě také Úmluvy o lidských právech. Za zcela nesmyslné a účelové je třeba označit tvrzení správních orgánů, kdy tyto ze samotné skutečnosti dlouhodobého věznění žalobce vyvozují neexistenci jakéhokoli vztahu mezi ním a jeho dětmi. Naprosto absurdně pak působí rovněž konstatování správních orgánů, že když je jeho syn již zletilý, tak na vztahu mezi ním a jeho otcem vlastně vůbec nezáleží. Copak dovršením zletilosti se snad nějak oslabuje, natož pak zaniká rodinná vazba mezi synem a jeho rodičem? V této souvislosti je zároveň nutné upozornit na to, že správní orgány zcela rezignovaly na zásadu materiální pravdy, když (navíc v řízení z moci úřední) vůbec dále nezkoumaly otázku vztahu žalobce a jeho dětí a v souvislosti se zletilým synem žalobce se spokojily s tím, že o takovéto vazbě není záznam v Cizineckém informačním systému. Další nesmyslnou implikací je to, že správní orgány vyvozují, že žalobci „zas až tolik nezáleží na těchto vazbách“ z prosté skutečnosti, že žalobce byl v minulosti odsouzen za trestné činy, což přeci s rodinnými vazbami žalobce nemá vůbec nic společného. Za naprosto alibistický a nezákonný je nutno považovat argument správních orgánů, dle kterého se v inkriminované věci jedná pouze o zrušení nejvyššího možného pobytového statusu a napadené rozhodnutí je tak přiměřené vzhledem k zásahu do soukromého a rodinného života žalobce, neboť tento si může upravit pobyt na území ČR na základě jiného druhu pobytu. Žalovaná si je totiž plně vědoma, že si žalobce nemůže jakkoliv jinak svůj pobyt upravit, nelze očekávat, že by byl vzhledem k praxi správních orgánů žalobci povolen jakýkoliv druh pobytu. Nehledě na skutečnost, že argumentace správního orgánu ohledně údajné možnosti pobývat na území ČR v rámci jiného druhu pobytu je obecně nezákonná, jak explicitně uvedl Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 8 As 68/2012. Dále je zapotřebí zmínit, že žalobce legálně pobývá na území ČR již nejméně od druhé poloviny osmdesátých let minulého století, tedy téměř 30 let. Žalobce zde pobývá na základě trvalého pobytu za účelem sloučení rodiny s občanem Evropské unie - s jeho dcerou M.J. Má zde na území vytvořeno komplexní sociální a rodinné zázemí, všechny své známé a kamarády. Naopak ve své zemi původu již žalobce téměř nikoho nezná a reálně by se vlastně již neměl ani kam vrátit. Je nutné rovněž poukázat na skutečnost, že žalobce v době svého odsouzení již splňoval podmínky pro udělení státního občanství České republiky. Dále je zapotřebí namítnout, že žalovaná se nedostatečně vypořádala s námitkami žalobce uvedenými v odvolání, čímž nedostála své povinnosti ve smyslu § 89 odst. 2 správního řádu. Ani jeden ze správních orgánů se pak ve vztahu k přiměřenosti rozhodnutí vůbec nezabýval tím, že žalobce žije na území České republiky již téměř 30 let. Lze tedy uzavřít, že napadené rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo je v rozporu se zákonem, nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a zcela zjevně nepřiměřené z hlediska zásahu do rodinného a soukromého života žalobce. III.Vyjádření žalovaného správního orgánu Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě ze dne 16. 12. 2015 především konstatuje, že zásadně nesouhlasí se způsobem, jakým právní zástupce žalobce odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu. Nejdříve totiž odkazuje na jeho rozsudek ze dne 9. 10. 2009, sp. zn. 5 As 51/2009, vyžadující mimořádnou závažnost trestné činnosti pro naplnění podmínky závažného narušení veřejného pořádku, a následně cituje odstavec 55 usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 07. 2011, čj. 3 As 4/2010 – 151 (čili je mu obsah tohoto usnesení znám), ačkoliv hned v odstavci 56 téhož usnesení je výslovně uvedeno, že „[n]a druhou stranu se rozšířený senát nemůže ztotožnit se závěrem pátého senátu učiněným v jeho rozsudku č. j. 5 As 51/2009 - 68, že za narušení veřejného pořádku je třeba považovat pouze takové protiprávní jednání, které přinejmenším jednoznačně překračuje intenzitu jednání popsaného v některých ze skutkových podstat trestných činů uvedených v trestním zákoně“. Popsané svérázné citování judikatury správních soudů je o to více zarážející, že v řízení, v němž bylo vydáno předmětné usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, jež popřelo argumentaci právního zástupce nynějšího žalobce, působil shodou okolností jako právní zástupce tamního žalobce tentýž právní zástupce, jenž tento (již dávno vyvrácený) právní závěr navzdory tomu všemu opět použil v právě projednávané žalobě. Výše specifikované usnesení rozšířeného senátu pak navíc citoval způsobem: „Narušení veřejného pořádku může být jen takové jednání, které bude představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti“, ačkoliv v originále tato pasáž zní: „Rozšířený senát tak dospěl k závěru, že jednání cizince je narušením veřejného pořádku ve smyslu § 119 odst. 2 písm. b) cizineckého zákona v prvé řadě tehdy, pokud je jeho jednání skutečným, aktuálním a dostatečně závažným ohrožením některého ze základních zájmů společnosti“. Citaci si právní zástupce žalobce upravil proto, že se mu nehodil originální obsah usnesení, jenž se původně zabýval požadovanou intenzitou narušení veřejného pořádku pro splnění podmínek vyhoštění, tedy mnohem intenzivnějšího zásahu do práv cizince, a to obzvláště kvůli předchozím dvěma větám tohoto usnesení, dle nichž „[r]ozšířený senát shrnuje, že při výkladu pojmů „veřejný pořádek“, resp. „závažné narušení veřejného pořádku“ pro účely výkladu ustanovení cizineckého zákona, je třeba brát v úvahu nejen účel daného právního předpisu, ale také kontext samotného ustanovení. Závěry o tom, jaké konkrétní jednání je závažným narušením veřejného pořádku, učiněné ve vztahu k určitému ustanovení, pak nelze bez dalšího přebírat při výkladu ustanovení jiných, nýbrž je potřeba přihlížet ke specifickým okolnostem vzniku, původu a účelu ustanovení, stejně jako je třeba pak dané ustanovení přiměřeným způsobem vyložit rovněž ve vztahu k individuálním okolnostem jednotlivých případů“. Ohledně závažnosti narušení veřejného pořádku ze strany žalobce žalovaná jen stručně shrnuje, že se tento dopustil 2 trestných činů spadajících do nejzávažnější kategorie protiprávního jednání, jakou náš tehdejší právní řád znal, přičemž škoda v daném případě přesahovala 23 milionů Kč, a žalované tudíž není jasné, co jiného by už mělo být považováno za závažné narušení veřejného pořádku. Kontextualizací zjištěných skutečností na situaci žalobce a posouzením přiměřenosti dopadů rozhodnutí se žalovaná zabývala na str. 3 - 6 svého rozhodnutí, na příslušné pasáže tudíž žalovaná tímto odkazuje. IV. Vyjádření účastníků při jednání soudu Při jednání před soudem dne 19. 10. 2016 zástupce žalobkyně setrval na výše uvedené argumentaci. Žalovaná se z účasti na jednání omluvila. V. Vlastní argumentace soudu V.1 Závažné narušení veřejného pořádku Žalobce namítá, že správní orgány nezákonně interpretovaly a aplikovaly neurčitý právní pojem závažné narušení veřejného pořádku. Pojem veřejný pořádek je v kontextu tzv. cizineckého práva vymezen ve směrnici Evropského Parlamentu a Rady ze dne 29. 4. 2004, č. 2004/38/ES, o právu občanů Evropské unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států a návazné v judikatuře Evropského soudního dvora. Opatření přijaté z důvodu veřejného pořádku musí být založeno na osobním a prokázaném chování dotyčné osoby, přičemž předchozí odsouzení pro trestný čin samo o sobě přijetí takových opatření neodůvodňuje. Osobní chování dotyčného jednotlivce musí představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. Opatření z důvodu generální prevence není přípustné (čl. 27 odst. 2 výše zmíněné směrnice). Podle § 77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců ministerstvo platnost povolení k trvalému pobytu dále zruší, jestliže cizinec opakovaně závažným způsobem naruší veřejný pořádek nebo práva a svobody druhých anebo je důvodné nebezpečí, že by mohl ohrozit bezpečnost státu, za podmínky, že toto rozhodnutí bude přiměřené z hlediska jeho zásahu do soukromého nebo rodinného života cizince. Podle § 77 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců ministerstvo platnost povolení k trvalému pobytu dále zruší, jestliže byl cizinec pravomocně odsouzen soudem České republiky za spáchání úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, za podmínky, že toto rozhodnutí bude přiměřené z hlediska jeho zásahu do soukromého nebo rodinného života cizince. K otázce naplnění pojmu závažné narušení veřejného pořádku uvádí žalovaná v napadeném rozhodnutí následující: „Odvolatel se tedy 2× dopustil trestného činu dle ust. § 148 odst. 1, 3 a 4 zákona č. 140/1961, trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákon“). Trestné činnosti se dopouštěl opakovaně, úmyslně, po předchozím uvážení a ze zištných pohnutek. Opakovaně spáchal trestný čin, jenž může být dle § 41 odst. 2 trestního zákona považován za zvlášť závažný trestný čin. Odvolatel se tedy opakovaně dopustil protiprávního chování, jež spadá do nejzávažnější kategorie protiprávního jednání, jaké tehdy náš právní řád znal. Nebezpečnost osoby odvolatele pro veřejný pořádek pak mimo vysoké závažnosti jím páchané trestné činnosti zvyšuje právě opakovanost jeho protiprávního jednání. Z toho je totiž patrno, že na odvolatele absolvovaná trestní řízení ani uvěznění nemají patřičný výchovný vliv, což značně zvyšuje pravděpodobnost, že se trestné činnosti dopustí i v budoucnu.“ Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2004, čj. 63 T 17/03, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2007, čj. 5 T 57/2006, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 5. 2007, čj. 3 To 21/2007, jsou součástí správního spisu. Trestná činnost žalobce spočívala v nelegálním dovozu cigaret s cílem vyhnout se zaplacení dovozního cla a spotřební daně. Výše škody, která by vznikla v případě, že by trestná činnost nebyla odhalena, byla odhadnuta v prvním případě na přesahující 9 milionů Kč a v druhém případě na přesahující 13 milionů Kč. Výše popsané jednání hodnotí soud jako jednání intenzivně ohrožující důležité zájmy společnosti, a tedy podřaditelné pod pojem závažné narušení veřejného pořádku. Jedná se o opakované osobní chování žalobce, vina byla deklarována trestními soudy. Pobytové oprávnění žalobce nebylo zrušeno z důvodů nesouvisejících s jeho osobou, nejednalo se o opatření generální prevence. Soud má za to, že správní orgán správně vyhodnotil, že chování cizince naplňuje podmínky pro zrušení jeho pobytového oprávnění a tuto úvahu dostatečně odůvodnil. V.2 Přiměřenost dopadů rozhodnutí Žalobce považuje napadené rozhodnutí za nepřiměřené. Správní orgány se řádně nezabývaly zásahem do jeho soukromého a rodinného života. Žalobce namítá porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Žalobce namítá, že správní orgány nezkoumaly vztahy mezi žalobcem a jeho dětmi, v souvislosti se zletilým synem se spokojily s informací, že o takovéto vazbě není záznam v Cizineckém informačním systému. Je-li naplněna některá z podmínek pro zrušení povolení k trvalému pobytu podle § 77 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, je správní orgán povinen posoudit přiměřenost rozhodnutí z hlediska jeho zásahu do soukromého nebo rodinného života cizince. Podle § 174a zákona o pobytu cizinců správní orgán při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí dochází k poměřování jednotlivých kritérií. Zákon na první místo řadí závažnost a druh protiprávního jednání cizince. V projednávaném případě je závažnost jednání žalobce na velmi vysoké úrovni. Z toho vyplývá, že aby bylo možné rozhodnutí označit za nepřiměřené, musela by další posuzovaná kritéria dosahovat tak vysoké intenzity, že by převážila závažnost spáchané trestné činnosti. Výčet posuzovaných kritérií dle § 174a je demonstrativní, správní orgán může zohlednit i další skutečnosti, zároveň není povinen výslovně hodnotit všechna uvedená kritéria. „Ustanovení § 174a zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, obsahuje výčet kritérií, které je nutno vážit při rozhodování o správním vyhoštění cizince. Správní orgán však nemusí v rozhodnutí výslovně vyjmenovat všech 11 tam uvedených kritérií a předjímat u některých případný dopad na rozhodnutí. Pokud například věk cizince nedává jakýkoli důvod považovat správní rozhodnutí z tohoto důvodu za specifické a takový důvod neplyne ani z průběhu řízení, není správní rozhodnutí nezákonné jenom proto, že správní orgán výslovně neuvedl, že ke kritériu věku nebylo zjištěno nic rozhodného. Obdobně je tomu u kritéria zdravotního stavu cizince.“ (Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2014, čj. 8 As 109/2013-34) V řízení o zrušení pobytového oprávnění cizince je povinností správního orgánu zjistit pro věc rozhodné skutečnosti. Nelze ovšem pominout, že některé informace např. o rodinných vztazích, o zdravotním stavu cizince atd. není správní orgán schopen zjistit bez jeho součinnosti. K tomu se Nejvyšší správní soud vyjádřil v rozsudku ze dne 19. 5. 2016, čj. 5 Azs 262/2015-35: „Nelze ovšem pominout, že obecná povinnost správních orgánů opatřovat podklady pro rozhodnutí a postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, je doplňována povinností účastníků řízení poskytnout potřebnou součinnost, případně označit důkazy na podporu svých tvrzení (viz § 50 odst. 2 a § 52 v návaznosti na § 3 správního řádu). Přestože bylo správní řízení o zrušení platnosti povolení k pobytu dle § 46a zákona o pobytu cizinců zahájeno z moci úřední, nelze po příslušném správním orgánu požadovat, aby pouze z vlastní iniciativy vyhledával všechny relevantní důkazy, které by případně prokazovaly skutečnosti svědčící ve prospěch stěžovatelky, tedy rovněž nepřiměřenost tvrzeného nepřiměřeného zásahu do jejího soukromého a rodinného života, pokud sama stěžovatelka takové skutečnosti ani neoznačí. Bylo tedy na samotné stěžovatelce, aby přesvědčivým způsobem tvrdila, resp. nabídla důkazy o tom, že v jejím případě existuje překážka bránící vydání správního rozhodnutí (obdobně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2011, č. j. 8 As 32/2001 – 60). V této souvislosti Nejvyšší správní soud také odkazuje na svůj rozsudek ze dne 29. 4. 2009, č. j. 5 As 101/2008 - 63, v němž uvedl: „Nezbytným předpokladem pro to, aby správní orgán aplikaci ustanovení § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců vážil, je však skutečnost, že existenci rodiny bude sám vyhošťovaný cizinec tvrdit, neboť účelem předmětného ustanovení je právě ochrana jeho práva na rodinný či soukromý život. Pokud se jedná o cizince plnoletého, způsobilého k právním úkonům, jak je tomu i v posuzovaném případě, je pouze na něm, aby se ochrany práva na rodinný život domáhal.“ Ačkoliv se v této věci jednalo o přezkum rozhodnutí o správním vyhoštění, lze uvedené závěry ohledně břemene tvrzení cizince přiměřeně aplikovat také na nyní projednávanou věc stěžovatelky.“ Jsou-li zde tedy skutečnosti, které správní orgán může zjistit pouze od účastníka řízení, je na něm, aby je ve svůj prospěch v řízení uplatnil. Žalobce v řízení před správním orgánem po seznámení s podklady pro vydání rozhodnutí uvedl: „Mám zde v České republice rodinu, též dceru M.J., nar. …, která je českou občankou. Jelikož chci být se svou rodinou a dcerou v ČR, proto si myslím, že by mi neměl být zrušen trvalý pobyt.“ Ve vztahu k dceři žalobce M.J., kterou žalobce označil jmenovitě, bylo správním orgánem na dotaz od Vězeňské služby zjištěno, že jej po dobu výkonu trestu odnětí svobody od 12. 5. 2007 do 25. 4. 2014 nenavštívila ani ona, ani její matka. Ohledně dalších rodinných vztahů měl správní orgán jen velmi omezené možnosti posoudit jejich existenci a případně jejich charakter, když žalobce neoznačil žádné své další rodinné příslušníky. V relaci k závažnému protiprávnímu jednání cizince, by musely být pro konstatování nepřiměřenosti rozhodnutí zjištěny rodinné vztahy významné povahy a pevnosti. Správní orgán přihlédl ke skutečnosti, že po několikaletém pobytu cizince ve vězení se jeví existence takových vztahů jako nepravděpodobná. Pokud by takové rodinné vztahy dříve existovaly, musely být významně poznamenány dlouhodobým odloučením. Správní orgán dále zvážil délku pobytu žalobce na území ČR, mnohaletý pobyt žalobce byl posouzen v jeho prospěch. Žalovaná se zabývala též podnikáním žalobce, bylo zjištěno, že podnikatelské aktivity žalobce v souvislosti se společností AZ SELEKTA s.r.o. byly ukončeny. Správní orgán konstatoval, že k zásahu do soukromého a rodinného života cizince zajisté dojde, tento zásah však nebude nepřiměřený, neboť je vyvážen vysokou nebezpečností jednání žalobce. Soud se stručně vyjádří k dopisu dcery žalobce M.J. ze dne 25. 10. 2015, adresovanému Ministerstvu vnitra, který byl soudu doručen jako příloha žaloby. Předně je třeba uvést, že napadené rozhodnutí bylo vydáno 1. 10. 2015, správní orgán tedy nemohl při svém rozhodování k obsahu dopisu přihlédnout. Řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu bylo zahájeno dne 1. 8. 2013, skutečnost, že se dcera žalobce takto důležitou informaci dozvěděla s tak velkým zpožděním, svědčí o tom, že nedochází k pravidelnému kontaktu mezi ní a žalobcem. Dopis neobsahuje skutečnou konkretizaci rodinných vazeb, je v něm kladen důraz především na finanční podporu ze strany otce. Žalobce může nadále plnit svou vyživovací povinnost, i pokud nebude mít povolení k trvalému pobytu na území ČR. Lze tedy shrnout, že žalobce k prokázání skutečností, které by značily, že rozhodnutí nebude přiměřené, učinil poměrně málo, tudíž způsob, jakým se správní orgán s touto otázkou v rozhodnutí vyrovnal, shledává soud jako dostatečný. Lze předpokládat, že rozhodnutí bude mít určitý dopad do soukromého života žalobce, není ho však možné klasifikovat jako nepřiměřený v kontextu ustanovení § 174a a § 77 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Žádný z uplatněných žalobních bodů nebyl shledán důvodným. VI. Celkový závěr a náklady řízení Soud přezkoumal napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 věta prvá s. ř. s.). Jelikož na základě výše uvedené argumentace neshledal žalobu důvodnou, podle § 78 odst. 7 s. ř. s. ji rozsudkem zamítl. Žalovaný správní orgán, který měl ve věci plný úspěch, má podle § 60 odst. 1 věty prvé s. ř. s. právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem proti žalobci, který ve věci úspěch neměl. Žalovanému správnímu orgánu však žádné zvláštní náklady řízení nevznikly, a proto bylo rozhodnuto, že na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků právo. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost do dvou týdnů po jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. V Plzni dne 19. října 2016 JUDr. PhDr. Petr KUCHYNKA, Ph.D., v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Helena Kováříková