30 A 166/2015

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Kuchynky a soudců JUDr. Václava Roučky a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobce: X.M.N., státní příslušnost Vietnamská socialistická republika, zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Praha 1, Opletalova 25, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem Praha 4, nám. Hrdinů 1634/3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 19. října 2015, čj. MV-76874-3/SO-2015, takto: I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. I. Předmět řízení Žalobou ze dne 18. listopadu 2015 se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 19. října 2015, čj. MV-76874-3/SO-2015, (dále jen „napadené rozhodnutí“), a vrácení věci žalované k dalšímu řízení. Rozhodnutím ze dne 19. října 2015, čj. MV-76874-3/SO-2015, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen „Komise“) zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 31. března 2015, čj. OAM-8699-6/DP-2015, kterým bylo zastaveno řízení ve věci žádosti žalobce o vydání povolení k dlouhodobému pobytu na území ČR podle § 169 odst. 8 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o pobytu cizinců“ nebo „zákon č. 326/1999 Sb.“). II. Žaloba Napadené rozhodnutí žalované, jakož i rozhodnutí správního orgánu prvého stupně je dle názoru žalobce v rozporu s právními přepisy a to konkrétně s ustanovením § 2 odst. 1 a 4, § 3, § 4 odst. 1 a 2, § 68 odst. 3 správního řádu, a dále v rozporu s ustanovením § 47 zákona o pobytu cizinců. Z odůvodnění rozhodnutí žalované vyplývá, že pro rozhodnutí správního orgánu bylo stěžejní posouzení, zda v případě žalobce existovaly důvody na jeho vůli nezávislé, které by bylo možno podřadit pod ustanovení § 47 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Správní orgán prvého stupně jakož i žalovaná poukázaly na to, že ztráta cestovního dokladu takovou objektivní skutečností není, neboť o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu lze požádat i bez cestovního dokladu, přičemž bylo v zájmu žalobce, aby si zjistil dobu, po kterou je oprávněn pobývat v České republice, jakož i dobu, kdy je povinen podat žádost o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu. Žalovaná v souvislosti s odvoláním uvádí, že nemohla akceptovat ani a tvrzení žalobce v tom smyslu, že byl nesprávně poučen a informován o termínu pro podání žádosti. Žalobce se však s výše uvedenými závěry nemůže ztotožnit, přičemž má za to, že v daném případě byly splněny zákonné podmínky pro postup dle § 47 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Žalobce v prvé řadě poukazuje na to, že ztráta cestovního dokladu nepochybně je objektivní skutečností, přičemž to, že k této události došlo je zcela jednoznačně prokázáno spisovým materiálem, resp. tím, že žalobce ztrátu cestovního dokladu oznámil. Ztrátu cestovního dokladu pak lze nepochybně hodnotit jako závažnou skutečnost, o to více u cizince, který dosud není obeznámen s podáním žádosti a i s ohledem na jazykovou bariéru. Žalobce poukazuje na to, že ani správní orgány k dnešnímu dni nejsou jednotné v tom smyslu, zda u žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu je či není třeba osobní účast žadatele a lze proto jen stěží takové znalosti vyžadovat u cizince, který poprvé žádá o povolení k dlouhodobému pobytu. Žalobce pak řádně oznámil ztrátu svého cestovního dokladu, kdy se dostavil ke správnímu orgánu. Ze spisového materiálu pak nevyplývá nic, co by nasvědčovalo řádnému poučení cizince o tom, že žádost o povolení k dlouhodobému pobytu lze podat i bez cestovního dokladu, popř. v jaké lhůtě. Pokud žalobce tvrdí, že nebyl poučen o možnosti požádat bez cestovního dokladu, popř. nesprávně vyrozuměn o konci svého pobytového oprávnění, lze mu jen stěží přičítat k tíži, že takovou skutečnost neprokázal. Dle názoru právního zástupce, by naopak v rámci principů dobré správy bylo zcela na místě, aby správní orgán při přijetí oznámení o ztrátě cestovního dokladu učinil minimálně záznam do spisu o tom, že žalobce byl upozorněn na termín ukončení platnosti pobytového oprávnění, sdělen mu jeho termín a poučen o tom, že žádost o dlouhodobý pobyt lze podat i bez cestovního dokladu. V této souvislosti právní zástupce poukazuje na to, že mu je z jeho praxe známo, že cizince bez právního zastoupení jsou vždy vyzýváni k podání kompletní žádosti (z pochopitelných důvodů), což však spíše nasvědčuje tomu, že žalobce skutečně byl vyzván k podání žádosti až po té, co mu bude vydán cestovní doklad. Za daného stavu se pak jeví jako nesprávné neakceptování žádosti o prominutí zmeškání lhůty k podání o povolení k dlouhodobému pobytu, neboť žalobce objektivně ztratil cestovní doklad a jsou důvodné pochybnosti o tom, že byl nesprávně poučen, resp. nebyl poučen vůbec. V této souvislosti pak žalobce poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2012, čj. 7 As 142/2011–62: „Obecně by nedodržování povinností stanovených cizineckým zákonem (nepodání žádosti v zákonné lhůtě a případně následný neoprávněný pobyt na území České republiky) mohlo představovat narušení veřejného pořádku, které by mohlo ospravedlňovat takovýto zásah do rodinného života v souladu s čl. 8 odst. 2 Úmluvy. Je však na místě také poměřovat důsledky spojené se zastavením řízení o žádosti stěžovatelky s důvody, které k zastavení řízení vedly. Pouze tak lze zhodnotit, zda je popsaný zásah do rodinného života stěžovatelky nezbytný v demokratické společnosti a tedy přiměřený ve vztahu ke skutečnostem, které mají tento zásah odůvodňovat. Jen bude-li zachována nezbytnost a proporcionalita, bude legitimní na stěžovatelce žádat, aby území České republiky opustila. Zejména právě možnost podat opětovně žádost o povolení k dlouhodobému pobytu na zastupitelském úřadu v zahraničí může svědčit o tom, že trvání na opuštění území České republiky by mohlo podle okolností případu představovat zcela neúčelný formalizmus a tudíž nepřiměřený zásah do rodinného života stěžovatelky. Je proto potřeba posoudit, zda zastavení řízení o žádosti o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu bylo s ohledem na okolnosti daného případu přiměřené. Zejména je nutno vzít v úvahu, jaké důvody stěžovatelce bránily v podání žádosti v zákonné lhůtě, pro jaký účel byl stěžovatelce pobyt povolen, k jak výraznému překročení zákonné lhůty pro podání žádosti došlo a zda například okolnosti případu nasvědčují tomu, že by se mohlo z její strany jednat o snahu mařit či ztěžovat činnost správního orgánu.“ Žalobce je přesvědčen, že napadené rozhodnutí je s ohledem na okolnosti případu nepřiměřené a to minimálně proto, že žalobce vyvinul maximální možné úsilí v rámci svých možností, aby předešel negativnímu rozhodnutí o jeho žádosti, opožděné podání je prokazatelně spojeno s objektivní skutečností, přičemž ani lhůty pro podání žádosti nebyly zásadním způsobem překročeny. Za tohoto stavu se pak jeví rozhodnutí žalované, jakož i správního orgánu prvého stupně jako nepřiměřené a nikoliv nutné s ohledem na okolnosti daného případu. Žalobce pak namítá i nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí, neboť se správní orgány nijak nezabývaly výše uvedenou přiměřeností, která vyplývá z obecných principů správního řízení. Naopak rozhodnutí obsahuje úvahy o tom, že přiměřenost rozhodnutí zkoumána být ani nemohla. To, že správní orgán při procesním rozhodnutí není povinen zkoumat zásah do soukromého a rodinného života dle § 174a zákona o pobytu cizinců, pak dle názoru žalobce, stejně jako Nejvyššího správního soudu, ještě neznamená, že nemá být přiměřenost aplikována při hodnocení důvodů na cizincově vůli nezávislých. Pokud se správní orgány touto přiměřeností a konkrétními okolnostmi případu nezabývaly, jednoznačně tím dle žalobce zatížili svoje rozhodnutí nepřezkoumatelností. III.Vyjádření žalovaného správního orgánu Žalobce v žalobě uvádí, že ztráta cestovního dokladu je objektivní skutečností, která mu bránila ve včasném podání žádosti. V této souvislosti Komise plně odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí, které obsahuje zevrubné zhodnocení skutečností vedoucích k zamítnutí odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně a opětovně sděluje, že žalobcem deklarované důvody, spočívající v nahlášeném odcizení cestovního dokladu, nelze v daném případě považovat za důvody na vůli cizince nezávislé ve smyslu § 47 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, které by žalobci zabránily podat žádost v zákonné lhůtě. Ztrátu nebo odcizení cestovního dokladu lze považovat za objektivní skutečnost, jak uvádí žalobce ve svém návrhu. Tato skutečnost však sama o sobě nemá za následek nemožnost podat žádost a není tedy skutečností, jež by mohla odůvodnit podání žádosti po lhůtě stanovené zákonem. Žalobce ve svém návrhu neuvádí, jakým způsobem mu daná skutečnost bránila v podání žádosti. Pokud by mu totiž skutečně bránila v podání žádosti, pak by tuto v posuzovaném případu nemohl podat, jak učinil. Žalobce dále v návrhu uvádí, že řádně oznámil ztrátu cestovního dokladu, kdy se dostavil ke správnímu orgánu I. stupně, avšak ze spisového materiálu nevyplývá, že by byl řádně poučen o tom, že žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu lze podat i bez cestovního dokladu, popř. v jaké lhůtě. K uvedenému Komise konstatuje, že neznalost zákona neomlouvá a žalobce si mohl tyto informace zjistit. Nadto Komise uvádí, že správní orgán má dle § 4 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb. povinnost poskytnout dotčeným osobám přiměřené poučení o jejich právech a povinnostech, avšak vždy pouze v souvislosti s konkrétním úkonem. Správní orgán podle správního řádu nemá obecnou poučovací povinnost, poučuje pouze o právech a povinnostech bezprostředně vyplývajících z prováděného úkonu. Navíc správní orgány mají poučovací povinnost pouze ve vztahu k procesním právům a povinnostem. Žalobce rovněž v námitce nespecifikoval, do jakého spisu by měl být učiněn úřední záznam o poučení účastníka řízení, když v době, kdy se dostavil ke správnímu orgánu I. stupně nahlásit ztrátu cestovního dokladu s ním žádné řízení neprobíhalo. Dodržení zákonem stanovené lhůty je pak odpovědností účastníka řízení. Žalobce ve svém návrhu vyjádřil důvodnou pochybnost o nesprávném poučení ze strany správního orgánu ve smyslu, že žádost lze podat pouze se všemi náležitostmi. K této námitce Komise uvádí, že žalobce nijak nespecifikoval důvody této pochybnosti, které by se vztahovaly k posuzovanému případu a které by jej k této pochybnosti mohly vést. Naopak z jednání žalobce lze usuzovat, že nesprávně poučen nebyl, neboť podal žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu dne 17. 3. 2015 a to bez doloženého cestovního dokladu, jak vyplývá ze spisového materiálu. Cestovní doklad byl žalobci vydán až dne 25. 3. 2015. Z uvedeného tedy vyplývá, že o možnosti podání žádosti i bez cestovního dokladu musel být žalobce informován. Žalobce má za to, že rozhodnutí Komise je zcela nepřiměřené okolnostem jeho případu. Žalobce v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2012, čj. 7 As 142/2011–62, kdy zároveň uvádí, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně i Komise jsou nepřezkoumatelná, neboť se v nich správní orgány nezabývaly přiměřeností, která vyplývá z obecných principů správního řízení. Komise k této námitce sděluje, že usnesení správního orgánu I. stupně, kterým bylo zastaveno řízení o žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem studia, je rozhodnutí procesní, nikoliv meritorní, v tomto případě tedy nemá správní orgán I. stupně ani Komise zákonnou povinnost posuzovat přiměřenost dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce. Pokud se jedná o výše uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu, pak Komise uvádí, že tento se týká situace, kdy cizinka podala žádost o prodloužení doby platnosti k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny na území, kdy nositelem oprávnění byl manžel s povoleným dlouhodobým pobytem na území České republiky. V dané věci byl závěr učiněn s ohledem na specifické okolnosti případu a skutečnost, že důsledky zastavení řízení o žádosti cizinky by za těchto okolností byly ve vztahu k důvodům pro zastavení řízení neproporcionální. V případě žalobce však došlo k zastavení správního řízení ve věci žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia. Ani v žalobě samotné pak neuvádí žalobce žádné konkrétní skutečnosti, které by svědčily o nepřiměřenosti dopadů napadeného rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života, nýbrž se uchyluje pouze k obecným tvrzením. IV. Vyjádření účastníků při jednání soudu Při jednání před soudem dne 19. 10. 2016 zástupce žalobce setrval na žalobních bodech a jejich odůvodnění, jak je uvedeno v žalobě. Jako podpůrný argument uvedl, že o přísnosti lhůty k podání žádosti svědčí též další legislativní vývoj. V současné době je možné podat žádost až poslední den platnosti pobytového oprávnění. Žalovaná se z účasti na jednání omluvila. V. Vlastní argumentace soudu Žalobce pobýval na území ČR od 2. 10. 2014 na základě dlouhodobého víza s platností od 29. 9. 2014 do 28. 3. 2015. Dne 17. 3. 2015 podal žalobce žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia. K této žádosti připojil žádost o prominutí zmeškání lhůty k podání žádosti. Podle § 47 odst. 1 zákona o pobytu cizinců ve znění účinném k datu podání žádosti je cizinec povinen podat žádost o povolení k dlouhodobému pobytu nejdříve 90 a nejpozději 14 dnů před uplynutím platnosti víza k pobytu nad 90 dnů. V případě, že podání žádosti ve lhůtě podle předchozí věty zabrání důvody na vůli cizince nezávislé, je cizinec oprávněn tuto žádost podat do 3 pracovních dnů po zániku těchto důvodů; vízum se do doby zániku tohoto oprávnění považuje za platné. Podle § 169 odst. 8 písm. d) zákona o pobytu cizinců ve znění účinném k datu podání žádosti se řízení o žádosti usnesením zastaví také, jestliže cizinec podal žádost o prodloužení doby pobytu na vízum k pobytu nad 90 dnů, žádost o povolení k dlouhodobému pobytu nebo žádost o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu v době, kdy k tomu není oprávněn. Platnost dlouhodobého víza žalobce skončila dne 28. 3. 2015, žalobce byl povinen podat žádost o dlouhodobý pobyt v období 90 – 14 dní před tímto datem, tedy nejpozději do 16. 3. 2015 (pondělí). Žádost byla tedy podána opožděně. Žalobce má za to, že mu v podání žádosti v zákonné lhůtě zabránily důvody na jeho vůli nezávislé, a že byl tedy oprávněn podat žádost po uplynutí lhůty. Tyto důvody žalobce spatřuje v tom, že dne 1. 2. 2015 došlo ke ztrátě nebo odcizení jeho cestovního dokladu. Žalobce si tedy nemohl z cestovního dokladu ověřit informaci o datu skončení jeho víza. Navíc byl žalobce přesvědčen, že není možné bez cestovního dokladu podat žádost o dlouhodobý pobyt. Žalobce namítá, že při příležitosti nahlášení ztráty cestovního dokladu nebyl poučen o datu skončení platnosti víza, ani o možnosti podat žádost o povolení k dlouhodobému pobytu bez cestovního dokladu. Žalobce namítá, že rozhodnutí je s ohledem na okolnosti případu nepřiměřené, neboť žalobce vyvinul maximální možné úsilí, aby předešel negativnímu rozhodnutí o své žádosti, opožděné podání je prokazatelně spojeno s objektivní skutečností, přičemž ani lhůty pro podání žádosti nebyly zásadním způsobem překročeny. Z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2013, čj. 6 As 62/2013-32, se podává: „Za překážku na vůli cizince nezávislou ve smyslu § 47 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, nelze považovat takovou překážku, která podle všech okolností případu objektivně nezabránila cizinci v podání žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu.“ K tomu soud uvádí, že žalobce si mohl platnost svého pobytového oprávnění kdykoliv ověřit dotazem na správní orgán. Bylo v jeho vlastním zájmu, aby se důkladně informoval o náležitostech a lhůtě pro podání žádosti o dlouhodobý pobyt. Je třeba zdůraznit, že období mezi ztrátou cestovního dokladu a skončením lhůty pro podání žádosti o dlouhodobý pobyt bylo dostatečně dlouhé na to, aby žalobce získal všechny potřebné informace. O tom, že žalobci v podání žádosti nebránila žádná objektivní překážka, svědčí fakt, že dne 17. 3. 2015 žádost podal, přestože nedošlo ke změně okolností a žalobce stále neměl cestovní doklad. Správní orgán postupoval v souladu se zákonem, když řízení o žádosti žalobce zastavil. Žalobce v žalobě poukazuje na názory vyjádřené v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2012, čj. 7 As 142/2011–62. Nejvyšší správní soud v daném případě akceptoval jako důvod na vůli cizince nezávislý situaci, kdy stěžovatelka nepodala v zákonné lhůtě žádost o prodloužení dlouhodobého pobytu z důvodu nemoci svého manžela. Stěžovatelka obdobně jako žalobce v projednávaném případě uváděla, že se v cizím prostředí neorientuje a že je třeba přihlédnout k její jazykové bariéře. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí zdůrazňuje, že se jednalo o specifický případ: „Je nutno poznamenat, že uvedené závěry nelze v žádném případě paušalizovat. Není možné obecně říci, že důvody, které brání včasnému podání žádosti, na straně manžela cizinky budou vždy svědčit také cizince samotné. V dané věci byl tento závěr učiněn s ohledem na specifické okolnosti případu a skutečnost, že důsledky zastavení řízení o žádosti stěžovatelky by za těchto okolností byly ve vztahu k důvodům pro zastavení řízení neproporcionální.“ Uvedené rozhodnutí se na případ žalobce nevztahuje. Žalobce neuvedl, že by měl na území ČR rodinné příslušníky, nebo jinou osobu, na jejíž pomoc by při podání žádosti spoléhal. Soud si uvědomuje, že situace může být pro cizince obtížná. Nicméně je třeba vzít v úvahu, že žalobce dostal oprávnění k pobytu na našem území zhruba na dobu půl roku. Bylo tedy na něm, aby se staral o to, kdy mu platnost tohoto oprávnění končí a informoval se o právní úpravě u nás, jaké kroky musí učinit, pakliže chce na našem území dál setrvávat. Žalobce mohl získat informace u poučenějších krajanů, osobní návštěvou u správního orgánu nebo na internetových stránkách ministerstva vnitra. Podání žádosti s denním posunem, přičemž prakticky nedošlo ke změně okolností, svědčí o tom, že zmeškání lhůty není přímo spojeno s událostí ztráty či odcizení příslušného dokladu. Žalobce namítá, že správní orgán měl posoudit přiměřenost rozhodnutí o zastavení řízení. V této souvislosti soud odkazuje na argumentaci Nejvyššího správního soudu vyjádřenou v rozhodnutí ze dne 16. 8. 2016, čj. 1 Azs 108/2016–41: „Podle § 169 odst. 8 písm. d) zákona o pobytu cizinců správní orgán „usnesením se také zastaví řízení o žádosti, jestliže cizinec […] podal žádost o prodloužení doby pobytu na vízum k pobytu nad 90 dnů, žádost o povolení k dlouhodobému pobytu nebo žádost o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu v době, kdy k tomu není oprávněn[…]“ V posuzované věci je zřejmé, že žádost byla podána až po zákonné lhůtě, tedy v době, kdy k tomu stěžovatelka již nebyla oprávněna. Přiměřenost dopadů rozhodnutí nemohla být v předmětném řízení řešena, jelikož řízení bylo zastaveno a o stěžovatelčině žádosti nebylo meritorně rozhodováno (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2015, č. j. 6 Azs 226/2015 - 27). Proto správní orgány ani městský soud nepochybily, pokud se nezabývaly věcnou stránkou dané žádosti, tedy ani případným zásahem zastavení řízení do soukromého a rodinného života stěžovatelky.“ Shodně i v projednávaném případě nebylo o žádosti rozhodováno meritorně a nevznikl tedy prostor pro posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí. Správní orgán nebyl v době ztráty cestovního dokladu žalobce seznámen s jeho úmyslem požádat o dlouhodobý pobyt a nemohl tedy žalobce v tomto ohledu poučovat. Lze shrnout, že žalobce podal žádost o povolení k dlouhodobému pobytu v době, kdy k tomu již nebyl oprávněn, aniž by prokázal důvody na jeho vůli nezávislé, jež mu zabránily podat žádost včas. Správní orgán postupoval v souladu se zákonem, když řízení o žádosti žalobce zastavil. VII. Celkový závěr a náklady řízení Soud přezkoumal napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 věta prvá s. ř. s.). Jelikož na základě výše uvedené argumentace neshledal žalobu důvodnou, podle § 78 odst. 7 s. ř. s. ji rozsudkem zamítl. Žalovaný správní orgán, který měl ve věci plný úspěch, má podle § 60 odst. 1 věty prvé s. ř. s. právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem proti žalobci, který ve věci úspěch neměl. Úspěch ve věci samé podle názoru soudu pohlcuje dílčí neúspěch v akcesorickém řízení o žádosti o přiznání odkladného účinku žalobě. Žalovanému správnímu orgánu však žádné zvláštní náklady řízení nevznikly, a proto bylo rozhodnuto, že na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků právo. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost do dvou týdnů po jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. V Plzni dne 19. října 2016 JUDr. PhDr. Petr KUCHYNKA, Ph.D., v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Helena Kováříková