30 A 172/2015

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Kuchynky a soudců JUDr. Václava Roučky a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobce: T.C.P., státní příslušnost Vietnamská socialistická republika, zastoupený Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Praha 1, Opletalova 25, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem Praha 4, náměstí Hrdinů 1634/3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 4. 11. 2015, čj. MV-102870-3/SO-2015. takto:

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

I. Předmět řízení Žalobou ze dne 2. 12. 2015 se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 4. 11. 2015, čj. MV-102870-3/SO-2015, (dále jen „napadené rozhodnutí“), a vrácení věci žalované k dalšímu řízení. Rozhodnutím ze dne 4. 11. 2015, čj. MV-102870-3/SO-2015, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen „Komise“) zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 26. 5. 2015, čj. OAM-1357-14/ZR-2015, kterým bylo žalobci zrušeno povolení k trvalému pobytu na území ČR podle § 77 odst. 1 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o pobytu cizinců“ nebo „zákon č. 326/1999 Sb.“) a stanovena lhůta 30 dnů k vycestování z území ČR.

II. Žaloba Žalobce je přesvědčen, že žalovaný správní orgán porušil zásadním způsobem své povinnosti odvolacího orgánu, jeho rozhodnutí odporuje požadavkům obsaženým v § 68 odst. 3 a § 89 odst. 2 správního řádu. Žalovaná rovněž nezjistila stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, jak vyžaduje § 3 správního řádu. Napadené rozhodnutí, stejně jako rozhodnutí prvoinstanční, je v rozporu s § 2 odst. 3 a 4 správního řádu. Žalobce namítá, že správní orgán vychází při svém rozhodování z nedostatečně zjištěného stavu věci. Správní orgán bere za základ svého rozhodnutí v podstatě toliko kopii cestovního dokladu účastníka řízení, z něhož dovozuje závěr, že existují podmínky pro zrušení pobytového oprávnění účastníka řízení. Žalobce má za to, že tento důkaz byl opatřen v rozporu se zákonem, a tudíž je pro dané řízení nepoužitelný. Jedná se přitom o jediný důkaz k prokázání závěrů správního orgánu, přičemž však tento nelze označit za spolehlivý, když v rozporu s povinnostmi uloženými evropskou legislativou nejsou pravidelně cestovní doklady osob z třetích zemí označovány přechodovými razítky, a to zejména v případě osob s povolením k trvalému pobytu. Navíc správní orgán má k dispozici pouze pas, který je platný jeden rok a obsahuje pouze záznam o příjezdu žalobce do ČR, avšak nikoliv již záznam o jeho odjezdu. Ukončení pobytového oprávnění žalobce na základě jediného podkladu je v rozporu se zásadou právní jistoty. Žalobce dále namítá, že správní orgán při pořízení kopie jeho cestovního dokladu postupoval v rozporu se zákonem o ochraně osobních údajů. Oprávnění správního orgánu ke shromažďování osobní údajů není v žádném případě bezbřehé. Údaje z cestovního dokladu zcela jistě spadají pod pojem osobní údaje ve smyslu § 4 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů (dále jen „zákon o ochraně osobních údajů“), a pro jejich shromažďování nepochybně platí stejná pravidla jako pro jakékoliv jiné osobní údaje. Vzhledem k tomu, že subjekt nedal souhlas ke zpracování osobních údajů, vztahuje se na postup správního orgánu § 5 odst. 1 písm. f) zákona o ochraně osobních údajů, který správní orgán porušil, neboť právě ke zpracování osobních údajů neměl souhlas účastníka řízení. Správní orgán tedy získal klíčový důkaz v rozporu se zákonem, a tudíž je tento pro předmětné řízení nepoužitelný. Správní orgán tak nevychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci a jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Žalobce dále nesouhlasí s tím, jakým způsobem správní orgán shromažďuje podklady pro své rozhodnutí. V případě řízení o zrušení povolení k pobytu se jedná o řízení zahájené z moci úřední, a tudíž v tomto případě leží důkazní břemeno na správním orgánu, který je povinen prokazovat, že jsou splněny podmínky pro vydání rozhodnutí o ukončení pobytového statusu a stejně tak je správní orgán povinen zjišťovat podmínky svědčící ve prospěch účastníka řízení. Správní orgán ve svém rozhodnutí prakticky nijak nezjišťoval okolnosti ve prospěch žalobce. Správní orgán dle názoru žalobce neprokázal nade vši pochybnost, že by u žalobce existoval důvod pro zrušení pobytového oprávnění, když tento vychází pouze z kopie cestovního dokladu, přičemž žalobce po celou dobu řízení tvrdí, že daná kopie je důkazem získaným v rozporu se zákonem, že údaje uvedené v cestovním dokladu neodpovídají skutečnosti, neboť ne vždy, ačkoliv je to povinností příslušných pracovníků, je cestovní doklad cizince opatřen při vstupu na území EU přechodovým razítkem. Právnímu zástupci je z jeho praxe dobře známo, že toto je bohužel neblahá zkušenost řady cizinců, kteří se následně dostávají do obtížně řešitelné situace, kdy vzhledem k absenci přechodového razítka je jim ukončen pobyt, neboť správní orgán vycházející toliko z cestovního dokladu bez dalšího dokazování konstatuje naplnění podmínek pro zrušení povolení k pobytu, aniž by se cizinec mohl takovému postupu relevantně bránit. Žalobce má za to, že se správní orgán nesprávně vypořádal s jeho odvolací námitkou, pokud jde o nutnost vážit přiměřenost rozhodnutí. Ačkoliv není v § 77 odst. 1 zákona o pobytu cizinců výslovně uvedeno, že je správní orgán povinen posuzovat přiměřenost správního rozhodnutí, plyne mu tato povinnost ze správního řádu. Ustanovení § 2 odst. 3 správního řádu výslovně stanoví, že správní orgán šetří práva nabytá v dobré víře, jakož i oprávněné zájmy osob, jichž se činnost správního orgánu v jednotlivém případě dotýká (dále jen "dotčené osoby"), a může zasahovat do těchto práv jen za podmínek stanovených zákonem a v nezbytném rozsahu. Princip proporcionality má přitom své vyjádření i v základním zákoně ČR. Při aplikaci zákona je vždy třeba šetřit povahu a smysl zákonných ustanovení. Smyslem § 77 odst. 1 písm. d) zákona je nepochybně odebrat pobytové oprávnění cizinci, který se zdržuje mimo území ČR, na území ČR tedy evidentně již trvale nepobývá, pobývat pravděpodobně nechce a může být i obava, že svého pobytového oprávnění hodlá zneužít. To však není případ žalobce, který zjevně hodlá dále žít na území ČR.

III. Vyjádření žalovaného správního orgánu Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že s námitkami žalobce nesouhlasí. Dále odkázala na spisový materiál a své rozhodnutí ze dne 4. 11. 2015, čj. MV-102870-4/SO-2015. Podle názoru žalované napadené rozhodnutí splňuje všechny požadavky, které správní řád v § 68 odst. 3 stanoví pro odůvodnění rozhodnutí. Žalovaná přezkoumatelným způsobem zdůvodnila, jak se vypořádala s námitkami žalobce uvedenými v odvolání, a z jakých důvodů je považovala za mylné či nerozhodné a jakými úvahami se řídila při hodnocení důkazů a výkladu právních předpisů. Z uvedených důvodů je žalovaná přesvědčena, že v dané věci postupovala správně a v souladu se zákonem. Důvodem zrušení trvalého pobytu žalobce bylo zjištění, že mimo území pobýval po dobu delší než 6 let z důvodu studia ve Vietnamu. K tomuto zjištění žalobce v odvolání žádné námitky, tak jak to činí v podané žalobě, nevznesl. Jeho odvolací námitka směřovala k postupu správního orgánu, který dle jeho názoru pochybil, když nehodnotil přiměřenost napadeného rozhodnutí ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců. S touto námitkou se žalovaná ve svém rozhodnutí vypořádala. Žalovaná je názoru, že doba nepřítomnosti žalobce na území byla v řízení dostatečně prokázána a je doložena spisovým materiálem. Žalovaná rovněž odmítá námitky uvedené poprvé v žalobě, že Ministerstvo vnitra kopii jeho cestovního dokladu pořídilo v rozporu se zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů. K porušení citovaného zákona ze strany Ministerstva vnitra nedošlo. V případě zrušení povolení k trvalému pobytu dle § 77 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců se s ohledem na znění zákona o pobytu cizinců přiměřenost rozhodnutí z hlediska jeho dopadu do soukromého nebo rodinného života cizince neposuzuje. Takovou povinnost má Ministerstvo vnitra v případech uvedených v § 77 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, podle kterého v daném případě postupováno nebylo.

IV. Replika Replikou ze dne 20. 1. 2016 žalobce reagoval na vyjádření žalované k žalobě. Žalobce uvedl, že správní orgán k námitce žalobce, že kopie jeho cestovního dokladu byla pořízena v rozporu se zákonem, pouze konstatoval, že k porušení zákona o ochraně osobních údajů nedošlo. To žalobce považuje za naprosto nedostatečné. Správní orgán se vůbec nezabýval otázkou, zda je praxe pořizování kopií bez souhlasu subjektu v souladu se zákonem. Správní orgány vůbec neřeší, jestli mohou kopie pořizovat. To by samozřejmě možné bylo, pouze je nezbytný souhlas cizince. Skutečnost, že správní orgán dlouhodobě praktikuje tuto praxi, ještě neznamená, že by takový postup byl legální. Žalobce uvádí, že vrcholem všeho je argumentace správního orgánu, že v případě zrušení povolení k trvalému pobytu dle § 77 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců se neposuzuje přiměřenost rozhodnutí. Přiměřenost se posuzuje nejen na základě § 77 odst. 2 zákona, ale i na základě § 174a zákona o pobytu cizinců. Přiměřenost by se měla posuzovat i z důvodu, že Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 22. 12. 2015, čj. 30 A 172/2015-22, přiznal žalobě žalobce odkladný účinek.

V. Vyjádření účastníků při jednání soudu Při jednání před soudem dne 19. 10. 2016 zástupce žalobce setrval na výše uvedené argumentaci. Žalovaná se z účasti na jednání omluvila.

VI. Vlastní argumentace soudu VI.1 Nedostatečné zjištění skutkového stavu Žalobce má za to, že správní orgán vycházel při svém rozhodování z nedostatečně zjištěného stavu věci. Toto pochybení spatřuje v několika skutečnostech. Správní orgán dle žalobce vycházel pouze z údajů obsažených v jeho cestovním dokladu. Tyto údaje nepovažuje za průkazné, neboť je obvyklé, že při cestování přes hranice nedojde k vyznačení přechodového razítka. Cestovní doklad žalobce byl vydán dne 9. 5. 2011 a záznamy v něm tedy nevypovídají o období před tímto datem. Žalobce je toho názoru, že správní orgán shromáždil pouze důkazy svědčící v jeho neprospěch a nepokusil se zjistit též okolnosti v jeho prospěch. Správní orgán přistoupil ke zrušení povolení k trvalému pobytu žalobce z důvodu, že žalobce pobýval mimo území České republiky nepřetržitě po dobu delší než 6 let. Informaci o době své nepřítomnosti sdělil žalobce ústně správnímu orgánu již dne 30. 4. 2015, když se dostavil na pracoviště Ministerstva vnitra, OAMP, v Karlových Varech k nahlášení nového cestovního dokladu. Téhož dne bylo sepsáno krátké „čestné prohlášení“, ve kterém žalobce uvádí, že byl ve Vietnamu od roku 2008 z důvodu studia. Dne 20. 5. 2015 byl proveden výslech žalobce. Na dotaz, kdy naposledy vycestoval z ČR, žalobce uvedl, že v létě 2008. Důvodem jeho nepřítomnosti v ČR bylo studium. Žalobce potvrdil pravdivost svého prohlášení ze dne 30. 4. 2015, že mimo území ČR pobýval od roku 2008 nepřetržitě. Ohledně svých rodinných příslušníků uvedl, že jeho sestra P.T.N.Q. od roku 2007 do současnosti pobývá ve Vietnamu. Ve Vietnamu již asi 5 let pobývají též rodiče žalobce. Cestovní pas žalobce vydaný dne 9. 5. 2011 obsahuje záznam o vycestování z Vietnamu dne 27. dubna 2015 a přicestování do Nizozemského království dne 28. 4. 2015. Z cestovního pasu nelze získat informace o období před dnem jeho vydání. Obsahuje však informace o datu návratu žalobce na území EU dne 28. 4. 2015, což odpovídá údajům, jež žalobce uvedl při výslechu před správním orgánem. V tomto rozsahu je možné použít cestovní pas jako podklad pro vydání rozhodnutí. Žalobce v řízení předložil potvrzení o studiu na Všeobecné střední škole T.M. v letech 2009 – 2012 a dokument potvrzující, že je žalobce od roku 2012 studentem ve studijním oboru Informační technologie, přičemž jeho studium je ke dni 18. 12. 2014 pozastavené. Tyto dokumenty nepřímo podporují tvrzení, že se žalobce v období let 2008 – 2015 nacházel mimo území ČR. Lze tedy shrnout, že žalobce sám uvedl, že na území ČR nepobýval od léta 2008 do jara 2015. Dále správní spis obsahuje dokumenty, které toto tvrzení podporují: potvrzení o studiu a kopie cestovního pasu žalobce. Není možné ztotožnit se s námitkou, že správní orgán při svém rozhodnutí vycházel pouze z údajů v cestovním dokladu žalobce. Správní orgán v souladu s § 68 odst. 3 správního řádu označil důvody rozhodnutí a srozumitelně popsal úvahy, kterými se řídil. V průběhu řízení se neobjevila žádná okolnost, která by odůvodňovala pochybnosti o délce nepřítomnosti žalobce na území ČR. V žalobě je naznačováno, že podmínka § 77 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců nebyla splněna, tedy že nepřítomnost žalobce na území ČR v předmětném období nebyla nepřetržitá, případně že toto období nepřesahovalo 6 let. Žalobce však v průběhu řízení před správním orgánem ani v žalobě nepředestřel žádná konkrétní tvrzení, kdy do ČR cestoval, na jak dlouho, za jakým účelem atd. Tento žalobní bod neshledal soud důvodným. Pro úplnost se soud vyjádří též k námitce žalobce, že správní orgán postupoval v rozporu se zákonem o ochraně osobních údajů, když pořídil kopii jeho cestovního dokladu, aniž by žalobce dal souhlas se zpracováním svých osobních údajů. Žalobce správnímu orgánu sám poskytl kopii svého cestovního dokladu (a též dokladů svých rodičů) jako přílohu žádosti o udělení dlouhodobého víza ze dne 22. 12. 2014. Dále byla správním orgánem pořízena kopie pasu při nahlášení nového cestovního dokladu a opět při příležitosti výslechu žalobce. Tyto kopie jsou součástí správního spisu. Je zřejmé, že správní orgán nemůže vykonávat úkoly v rámci své působnosti, aniž by získal osobní údaje účastníků řízení. Správní orgán nemohl porušit § 5 odst. 1 písm. f) zákona o ochraně osobních údajů, neboť se na jeho činnost v tomto případě vztahuje výjimka dle § 3 odst. 6 písm. a) téhož zákona, podle které ustanovení § 5 odst. 1 a § 11 a 12 se nepoužijí pro zpracování osobních údajů nezbytných pro plnění povinností správce stanovených zvláštními zákony pro zajištění bezpečnosti České republiky. Správní orgán tedy nepochybil, když od žalobce nepožadoval výslovný souhlas s pořízením kopie jeho cestovního pasu. VI.2 Posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí Žalobce má za to, že se správní orgán nesprávně vypořádal s jeho odvolací námitkou, pokud jde o nutnost vážit přiměřenost rozhodnutí. Ačkoliv není v § 77 odst. 1 zákona o pobytu cizinců výslovně uvedeno, že je správní orgán povinen posuzovat přiměřenost správního rozhodnutí, plyne mu tato povinnost ze správního řádu. Žalobce v žalobě odkazuje na § 2 odst. 3 správního řádu a ústavu. Povolení k trvalému pobytu žalobce bylo zrušeno z důvodu dle § 77 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců, neboť žalobce pobýval mimo území ČR nepřetržitě po dobu delší než 6 let. Je-li naplněna některá z podmínek uvedených v § 77 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, je zrušeno povolení k trvalému pobytu cizince bez dalšího. Naproti tomu je-li naplněna některá z podmínek uvedených v § 77 odst. 2 uvedeného zákona, zruší správní orgán pobytové oprávnění za předpokladu, že toto rozhodnutí bude přiměřené z hlediska jeho zásahu do soukromého nebo rodinného života cizince. První odstavec předmětného ustanovení obsahuje výčet situací, kdy zákonodárce přiměřenost dopadů rozhodnutí již dopředu posoudil a upřednostnil veřejný zájem, nebo toto posouzení není nutné. V případě podmínky písm. d) cizinec po velmi dlouhé časové období na území ČR nepobývá a povolení k trvalému pobytu tedy fakticky nevyužívá, jeho zrušení pak jen těžko může znamenat výraznější zásah do jeho soukromého a rodinného života. Z uvedeného plyne, že správní orgány nepochybily, jestliže v přezkoumávaném případě neposuzovaly přiměřenost dopadů zrušení povolení k trvalému pobytu do života žalobce.

VII. Celkový závěr a náklady řízení Soud přezkoumal napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 věta prvá s. ř. s.). Jelikož na základě výše uvedené argumentace neshledal žalobu důvodnou, podle § 78 odst. 7 s. ř. s. ji rozsudkem zamítl. Žalovaný správní orgán, který měl ve věci plný úspěch, má podle § 60 odst. 1 věty prvé s. ř. s. právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem proti žalobci, který ve věci úspěch neměl. Úspěch ve věci samé podle názoru soudu pohlcuje dílčí neúspěch v akcesorickém řízení o žádosti o přiznání odkladného účinku žalobě. Žalovanému správnímu orgánu však žádné zvláštní náklady řízení nevznikly, a proto bylo rozhodnuto, že na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků právo. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost do dvou týdnů po jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. V Plzni dne 19. října 2016 JUDr. PhDr. Petr KUCHYNKA, Ph.D., v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Helena Kováříková