30 A 178/2015

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Kuchynky a soudců JUDr. Václava Roučky a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobkyně: nezl. N.T.T.M., státní příslušnost Vietnamská socialistická republika, zastoupené Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Praha 1, Opletalova 25, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem Praha 4, nám. Hrdinů 1634/3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 12. 11. 2015, čj. MV-145672-6/SO- 2015, takto:

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

I. Předmět řízení Žalobou ze dne 14. 12. 2015 se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí žalované ze dne 12. 11. 2015, čj. MV-145672-6/SO-2015, (dále jen „napadené rozhodnutí“), a vrácení věci žalované k dalšímu řízení. Rozhodnutím ze dne 12. 11. 2015, čj. MV-145672-6/SO-2015, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen „Komise“) zamítla odvolání žalobkyně a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 21. 8. 2015, čj. OAM-1929-14/ZR-2015, kterým bylo žalobkyni zrušeno povolení k trvalému pobytu podle § 77 odst. 1 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o pobytu cizinců“ nebo „zákon č. 326/1999 Sb.“) a stanovena lhůta 30 dnů k vycestování z území ČR.

II. Žaloba Žalobkyně se domnívá, že žalovaný správní orgán porušil zásadním způsobem své povinnosti odvolacího orgánu, jeho rozhodnutí odporuje požadavkům obsaženým v § 68 odst. 3 správního řádu, definujícím požadavky na odůvodnění rozhodnutí správních orgánů, a zároveň je v rozporu s požadavky na činnost odvolacího orgánu, zejména tedy s § 89 odst. 2 správního řádu. Žalobkyně je přesvědčena, že žalovaná rovněž opomenula zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, jak vyplývá ze zásady materiální pravdy, deklarované na zákonné úrovni v § 3 správního řádu, a v řízení zahájeném z moci úřední porušila požadavek § 50 odst. 3 správního řádu, tedy aby správní orgán náležitě zjišťoval nejen skutečnosti svědčící v neprospěch žalobkyně, ale také ty, svědčící v její prospěch. Zároveň nelze též přehlédnout, že napadené rozhodnutí, stejně jako rozhodnutí prvoinstanční, je v rozporu s § 77 odst. 1 písm. c) a § 174a zákona o pobytu cizinců. Při vydání těchto rozhodnutí byla správními orgány zásadním způsobem porušena ustanovení definující podmínky pro výkon jejich činnosti, zejména tedy základní zásady činnosti správních orgánů deklarované v § 2, 3 a 4 správního řádu. Žalobkyně je toho názoru, že nezákonnost a věcná nesprávnost napadeného rozhodnutí, rozhodnutí správního orgánu prvé stolice a řízení těmto rozhodnutím předcházející dosahuje takové intenzity, že je možné hovořit o zásahu do práva na respektování soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 8 Evropské úmluvy o lidských právech a související judikatury štrasburského soudu a o porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Žalobkyně předně namítá, že žalovaná pochybila a porušila své povinnosti odvolacího správního orgánu, když neshledala důvodnými odvolací námitky žalobkyně, týkající se nezákonnosti důkazů použitých v prvoinstančním správním řízení v neprospěch žalobkyně a s tím související důkazní nouze správního orgánu prvního stupně ve vztahu k otázce případného naplnění důvodu zrušení povolení k trvalému pobytu podle § 77 odst. 1 písm. d). Žalobkyně je přitom přesvědčena, jak již ostatně uvedla v rámci svých odvolacích námitek, že prvostupňový správní orgán vycházel při svém rozhodování z nedostatečně zjištěného stavu věci. Správní orgán prvé stolice vzal za základ svého rozhodnutí v podstatě toliko kopii cestovního dokladu žalobkyně, z níž dovozuje závěr, že existují podmínky pro zrušení pobytového oprávnění žalobkyně. V rámci svého odvolání žalobkyně podrobně vyložila, z jakých důvodů je tato přesvědčena, že tento důkaz nelze v projednávané věci použít, neboť byl opatřen v rozporu se zákonem. Věc je o to závažnější, že tento nezákonný důkaz sloužil v podstatě v rámci prvoinstančního rozhodování jakožto jediný relevantní důkaz pro rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu žalobkyně. Správní orgán prvého stupně pochybil, když při zjišťování skutečného stavu věci vycházel toliko z nezákonně získaného důkazu - kopie cestovního dokladu žalobkyně. Dle názoru žalobkyně pak nelze přisvědčit právnímu názoru žalované, dle které byla kopie cestovního dokladu pořízena v souladu se zákonem, neboť se ve věci nejednalo o systematické shromažďování osobních údajů. Žalobkyně je přesvědčena, že pořízení kopie cestovního dokladu žalobkyně bylo v rozporu se zákonem o ochraně osobních údajů. Žalovaná tak aprobací nezákonného postupu správního orgánu prvého stupně zatížila i své rozhodnutí nezákonností a nepřezkoumatelností. Správní orgán prvého stupně dospěl k závěru, že žalobkyně pobývala mimo území České republiky nepřetržitě po dobu delší než 6 let pouze na základě údajů obsažených v přechodových razítkách v jejím cestovním pasu. Žalobkyně je přesvědčena, a toto ostatně vytkla prvoinstančnímu správnímu orgánu již v rámci odvolání, že tento jediný důkaz k prokázání výše uvedeného závěru nelze označit za spolehlivý, neboť je obecně známo, že příslušné orgány některých členských států dlouhodobě nedostávají své povinnosti vycházející z práva EU, když nejsou pravidelně cestovní doklady osob z třetích zemí označovány přechodovými razítky, a to zejména v případě osob s povolením k trvalému pobytu. Správní orgán prvé stolice tedy v tomto smyslu nedostatečně zjistil stav věci a nedostál požadavkům vycházejícím ze zásady materiální pravdy. Žalovaná potvrzením prvoinstančního rozhodnutí a náležitým nevypořádáním se s námitkami žalobkyně zatížila pak i své rozhodnutí nezákonností a nepřezkoumatelností. Žalobkyně v této souvislosti zásadně nesouhlasí s argumentací žalované, dle které je třeba na jednotlivá razítka obsažená v cestovním dokladu žalobkyně hledět jako na veřejnou listinu a přiznávat jim tedy presumpci správnosti. Není přitom jistě sporu o tom, že cestovní doklad je veřejnou listinou. Ovšem veřejnou listinou je pouze cestovní doklad jako takový a presumpce správnosti tedy požívají data v něm již uvedená v okamžiku jeho vydání, jako např. osobní údaje žalobkyně či informace o tom, který orgán jaké země jej vydal. Na přechodová razítka však nelze jako na veřejnou listinu pohlížet v žádném případě. Jednak platí, jak již bylo výše uvedeno, že mnohé schengenské státy nedostávají zejména v případě osob s trvalým pobytem své povinnosti opatřovat jejich doklady přechodovými razítky, zároveň tento názor žalobkyně lze podpořit i pomocí argumentu reductionis ad absurdum, neboť dle výkladu Komise by musela být za veřejnou listinu považovány jakékoli výpisky, malůvky, zkrátka cokoliv co by kýmkoli bylo do cestovního dokladu napsáno, či namalováno. V neposlední řadě musí žalobkyně ve vztahu k nezákonnému dokazování namítnout, že správní orgán prvého stupně pochybil, když vycházel při svém rozhodování z čestného prohlášení žalobkyně. Žalobkyně již v rámci odvolacích námitek napadala tento způsob dokazování, když namítala, že správní orgán může vycházet pouze z důkazů, které nebyly získány v rozporu se zákonem, respektive jich není možné užít k dokazování. Pokud se týká v řízení opatřeného čestného prohlášení, je nutno poukázat na § 53 odst. 5 správního řádu, dle něhož platí, že „předložení listiny je v případech a za podmínek stanovených zvláštním zákonem možné nahradit čestným prohlášením účastníka nebo svědeckou výpovědí“. S ohledem na to, že žádný zvláštní zákon v žádném ustanovení nestanoví, že by listinný důkaz o pobytu mimo území ČR mohl být nahrazen čestným prohlášením, nelze tedy tímto čestným prohlášením prokazovat přítomnost žalobkyně mimo území ČR. Právní zástupce si a contrario neumí představit, že by správní orgán ve věci rozhodující připustil dokazování za pomoci čestného prohlášení, v němž by účastník řízení prohlásil, že byl posledních deset let nepřetržitě na území ČR, a to právě s ohledem na výše uvedené. Prokazování čestným prohlášením opačné skutečnosti považuje právní zástupce za zcela protiprávní. Dále pokud jde o výpověď účastníka řízení, bez ohledu na to, zda se jedná o svědeckou výpověď nebo výslech účastníka řízení, je s ohledem na věk účastníka řízení nutno apelovat na to, že při vedení správního řízení je nutno umožnit účastníku řízení plné uplatnění jeho práv a oprávněných zájmů. Při výslechu účastníka řízení, která je nezletilý, je nutno tento požadavek splnit tím, že je přítomen zákonný zástupce, případně účastníku řízení ustanoven opatrovník. Správní orgán tak zajistil důkaz pro rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem a jeho rozhodnutí, které je na tomto důkazu založeno, je rovněž nezákonné. Žalovaná aprobací tohoto nezákonného postupu správního orgánu prvého stupně pak zatížila nezákonností a nepřezkoumatelností i své rozhodnutí o odvolání. Jakožto zásadní žalobní námitku lze podle názoru žalobkyně označit skutečnost, že se správní orgán prvého stupně odmítl vůbec jakkoli věcně zabývat otázkou přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně a žalovaná navíc tento v právním státě naprosto nepřijatelný postup potvrdila za užití přepjatě formalistického zdůvodnění, kdy se žalovaná odvolává na to, že dle jejího výkladu zákon o pobytu cizinců v projednávaném případě neukládá správnímu orgánu povinnost zkoumat otázku přiměřenosti rozhodnutí. Výše uvedený právní názor žalované je zapotřebí rázně odmítnout, neboť tento zcela zjevně odporuje nejen smyslu a znění zákona o pobytu cizinců a základním zásadám činnosti správních orgánů, ale dle názoru žalobkyně též samotným základům právního státu a právu na spravedlivý proces. Tímto postupem je zároveň nepřípustně zasahováno do práva na sloučení rodiny ve smyslu práva EU a také do práva na respektování soukromého a rodinného života tak, jak jej vykládá ve vztahu k čl. 8 EÚLP štrasburský soud. Žalobkyně přitom již v rámci svého odvolání podrobně předložila argumenty, na základě kterých se domnívá, že se otázkou přiměřenosti prvoinstanční správní orgán zabývat měl. Jak již žalobkyně uvedla v odvolání, je evidentní i z provedeného dokazování, že celá rodina žalobkyně se v současné době nachází na území České republiky a tato by při ztrátě pobytového oprávnění byla nucena opustit celou svou rodinu, stejně jako zemi, kterou si zvolila za svůj domov. Žalobkyně přitom v odvolání odkázala na relevantní judikaturu správních soudů - jmenovitě na závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu čj. 8 As 68/2012-39. Mimo jiné zde je Nejvyšším správním soudem konstatováno, že „zdejší soud připomíná, že přezkum rozhodnutí o zrušení povolení k pobytu (či rozhodnutí o správním vyhoštění) je z povahy věci intenzivnější než přezkum rozhodnutí o neudělení povolení k pobytu (či rozhodnutí o neudělení vstupu na území), neboť v prvním případě jde o daleko závažnější zásah do práv jednotlivce“. Zdůvodnění přiměřenosti napadeného rozhodnutí ze strany orgánu prvého stupně, je tak dle právního zástupce účastníka řízení v rozporu s aktuální judikaturou správních soudů. Prvoinstanční orgán prakticky vůbec nezkoumá konkrétní okolnosti, nijak se nevypořádal se zjištěnými skutečnostmi a jeho zdůvodnění je naprosto paušální bez jakéhokoliv citu pro řešenou problematiku. Dle názoru žalobkyně je odůvodnění přiměřenosti napadeného rozhodnutí naprosto nepřezkoumatelné. Žalobkyně v tomto ohledu odkázala rovněž na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu čj. 5 As 6/2012- 29, kde tento uvádí, že „jak zdejší soud setrvale judikuje, z hlavy páté Listiny základních práv a svobod vyplývá obecný požadavek, podle něhož jsou soudy povinny svá rozhodnutí řádně zdůvodnit. Absence řádného odůvodnění napadeného rozhodnutí tak vede k nepřezkoumatelnosti; takové rozhodnutí nedává dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (II ÚS 686/02). Obdobně judikoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn.

II. ÚS 242/02, když dovodil, že ze zásad spravedlivého procesu mimo jiné vyplývá povinnost obecných soudu svá rozhodnutí odůvodnit, reagovat na uplatněné námitky a vysvětlit jejich případné odmítnutí“. Ačkoliv je tento závěr vysloven pro rozhodnutí soudní, totožné závěry platí i pro rozhodnutí správních orgánů, což je rovněž v judikatuře Nejvyššího správního soudu pevně zakotveno. Žalobkyně příkladem odkázala též na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu čj. 4 Ads 17/2007-66, kde tento soud konkretizuje požadavky na odůvodnění správních rozhodnutí a vykládá, že „odůvodnění je shrnutím všech zjištěných skutečností odůvodňujících výrok rozhodnutí. Musí proto plně odpovídat skutečným výsledkům provedeného řízení. Správní řád výslovně určuje, že v odůvodnění se uvedou skutečnosti, které byly podkladem rozhodnutí, způsob, jakým byly hodnoceny provedené důkazy a ostatní podklady, a konečně i úvahy, které vedly k aplikaci konkrétního právního předpisu na projednávanou věc. Při vypracování odůvodnění ponechává správní řád správnímu orgánu na vůli, jaký postup pokládá v konkrétní věci za nejvhodnější. Zpravidla, pokud jde o skutkovou stránku, se nejprve vylíčí podstata věci a potom následuje rozbor důkazů a ostatních podkladů rozhodnutí. V odůvodnění je nutno reagovat na připomínky a návrhy účastníků řízení, na jejich vyjádření k podkladům rozhodnutí, a vypořádat se i s případnými rozpory v jednotlivých důkazech. Poté by měly být uvedeny závěry o tom, které skutečnosti jsou vzaty za nepochybně zjištěné, posoudí se právní význam těchto skutečností a vysloví úsudek o předmětu řízení. S poukazem na právní normu, citovanou ve výroku rozhodnutí, se zdůvodní její použití v konkrétním případě. Je sice možné zvolit i jiné uspořádání odůvodnění se zřetelem na povahu té které projednávané věci, ale v každém případě však je třeba, aby byla dobře vystižena podstata věci a aby odůvodnění nebylo zatěžováno údaji a úvahami bezvýznamnými, které by byly na úkor srozumitelnosti“. Žalobkyně je přesvědčena, že pokud správní orgán prvého stupně zcela v rozporu se stabilním náhledem Nejvyššího správního soudu na problematiku rušení pobytových oprávnění konstatoval přiměřenost napadeného rozhodnutí, je nutno takové rozhodnutí označit za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Je třeba upozornit na naprosto zásadní pochybení žalované, která se vůbec relevantně nevypořádala s nepřípustným odmítnutím a priori zkoumat otázku přiměřenosti dopadů rozhodnutí do rodinného a soukromého života žalobkyně. Žalovaná nepochopitelně banalizuje důležitost a váhu rozhodnutí soudů ve správním soudnictví, když namísto, aby se řádně vypořádala s právními závěry Nejvyššího správního soudu uvedenými v rámci vznesené námitky, tak se těmito vůbec nezabývala s odůvodněním, že český právní řád není založen na precedenčním systému a soudní rozhodnutí tedy nejsou pramenem práva. Žalobkyně shrnuje, že napadené rozhodnutí je nezákonné a nepřezkoumatelné, je v rozporu se Směrnicí Rady Evropské unie 2003/86/ES, s právem na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dále v též v rozporu s mezinárodními závazky České republiky vyplývajícími z čl. 8 Evropské úmluvy o lidských právech a z Úmluvy o právech dítěte.

III. Vyjádření žalovaného správního orgánu Žalovaná v podání ze dne 22. 1. 2016 uvedla, že podle jejího názoru napadené rozhodnutí splňuje všechny požadavky, které správní řád v ustanovení § 68 odst. 3 stanoví pro odůvodnění rozhodnutí. Žalovaná přezkoumatelným způsobem zdůvodnila, jak se vypořádala s námitkami žalobkyně, a z jakých důvodů je považovala za mylné či nerozhodné a jakými úvahami se řídila při hodnocení důkazů a výkladu právních předpisů. Žalovaná s uplatněnými námitkami nesouhlasí a považuje je za nedůvodné. V podrobnostech odkazuje na obsah napadeného rozhodnutí a na spisový materiál.

IV. Vyjádření účastníků při jednání soudu Při jednání před soudem dne 23. 11. 2016 zástupce žalobkyně setrval na výše uvedené argumentaci. Žalovaná se z účasti na jednání omluvila.

V. Vlastní argumentace soudu

V. I Nedostatečné zjištění skutkového stavu, použitelnost jednotlivých důkazů Žalobkyně má za to, že správní orgán vycházel při svém rozhodování z nedostatečně zjištěného stavu věci a své rozhodnutí opírá o nezákonné důkazy. Správní orgán postupoval dle žalobkyně v rozporu se zákonem o ochraně osobních údajů, když pořídil kopii jejího cestovního dokladu. Dále žalobkyně namítá, že nelze vycházet z počtu přechodových razítek, obsažených v jejím cestovním dokladu. Tyto údaje nepovažuje za průkazné, neboť je obvyklé, že při cestování přes hranice nedojde k jejich vyznačení. Dále žalobkyně odmítá argumentaci žalované, že veškeré údaje uvedené v cestovním dokladu podléhají presumpci správnosti, neboť cestovní pas je veřejná listina. Žalobkyně má za to, že čestným prohlášením cizince nelze prokazovat jeho nepřítomnost na území ČR a poukazuje na ustanovení § 53 odst. 5 správního řádu. Pokud jde o výpověď žalobkyně před správním orgánem, měl být s ohledem na její věk výslechu přítomen zákonný zástupce, nebo jí měl být ustanoven opatrovník. Dne 25. 5. 2015 podala žalobkyně na Zastupitelském úřadu ČR v Hanoji žádost o udělení dlouhodobého víza za účelem převzetí průkazu o povolení k trvalému pobytu. Při této příležitosti žalobkyně uvedla, že v ČR byla naposledy před 6 lety, rodiče se o ni v ČR nemohli starat, neměli čas, ve Vietnamu chodí do 10. třídy. Dále tvoří přílohu žádosti kopie cestovních dokladů žalobkyně č. B2554959 a č. 9694429 a některé další dokumenty. Dne 24. 6. 2015 žalobkyně přicestovala na základě uděleného víza do ČR, následně se dne 29. 6. 2015 dostavila na pracoviště OAMP Karlovy Vary k nahlášení nového cestovního dokladu a nového hlášeného místa pobytu. Žalobkyně při této příležitosti uvedla a následně sepsala v čestném prohlášení, že ve Vietnamu žila od svých 6 let (tj. od r. 2005), navštěvovala tam školu od 1. třídy a v roce 2015 dokončila 10. třídu všeobecného gymnázia. Na základě těchto informací zahájil správní orgán prvého stupně řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu žalobkyně. Při výslechu dne 22. 7. 2015 žalobkyně uvedla, že z ČR vycestovala, když jí bylo 6 let, tedy asi v roce 2005. Žalobkyně byla konfrontována se skutečností, že v záznamu z pohovoru provedeného při podání žádosti o vízum je uvedeno, že žalobkyně byla na území ČR naposledy před 6 lety. Na to žalobkyně odpověděla, že zřejmě došlo k nedorozumění. Před 6 lety v ČR nebyla. V roce 2008 jí rodiče jako zákonní zástupci nahlašovali nový cestovní doklad a prodlužovali povolení k pobytu, v té době o tom nevěděla. Ve Vietnamu absolvovala celou základní školní docházku a jednu třídu gymnázia, do ČR se vrátila až v červnu 2015. Ve Vietnamu žila u svého strýce, rodiče ji jednou až dvakrát za rok navštěvovali. V současné době se v ČR zdržují rodiče, sestra a bratr. Žalobkyně v řízení předložila správnímu orgánu dva cestovní doklady. Cestovní pas č. B2554959 byl vydán dne 23. 9. 2008 s platností do 23. 9. 2013. Tento pas obsahuje průkaz o povolení k trvalému pobytu (č. CZE0667318) s datem vydání 1. 10. 2008 a platností do 2. 3. 2014. Dále obsahuje razítko potvrzující trvalý pobyt od 26. 5. 1999 a přihlášení k trvalému pobytu v obci Cheb od 1. 10. 2008. Nový cestovní pas žalobkyně byl vydán 9. 10. 2014 s platností do 9. 10. 2024, tento pas obsahuje udělené vízum a přechodová razítka ze dne 24. 6. 2015. Následně dne 29. 6. 2015 byl do tohoto pasu vlepen pobytový štítek (č. CZE1325957) – průkaz o povolení k trvalému pobytu. Správní orgán zjistil skutkový stav v dostatečném rozsahu, tak, že o něm nejsou důvodné pochybnosti. Žalobkyně sama uvedla, že na území ČR nepobývala od roku 2005 do června 2015. Učinila tak v čestném prohlášení ze dne 29. 6. 2015 a následně opět při výslechu dne 22. 7. 2016. Dále žalobkyně uvedla, že průkaz o povolení k trvalému pobytu v roce 2008 pro ni zajišťovali rodiče, aniž by o tom věděla. To odpovídá i zjištěním správního orgánu, že toto řízení bylo vedeno zákonným zástupcem žalobkyně. Cestovní pas žalobkyně platný od roku 2008 neobsahuje žádné přechodové razítko, lze tedy předpokládat, že se s ním žalobkyně neprokazovala při žádné zahraniční cestě. Nový pas platný od roku 2014 obsahuje přechodová razítka ze dne 24. 6. 2015 (odcestování z Vietnamu a přicestování do ČR). V průběhu řízení se neobjevila žádná okolnost, která by odůvodňovala pochybnosti o délce nepřítomnosti žalobkyně na území ČR. V žalobě je naznačováno, že podmínka § 77 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců nebyla splněna, tedy že nepřítomnost žalobkyně na území ČR v předmětném období nebyla nepřetržitá, případně že toto období nepřesahovalo 6 let. Žalobkyně však v průběhu řízení před správním orgánem ani v žalobě nepředestřela žádná konkrétní tvrzení, kdy do ČR cestovala, na jak dlouho, za jakým účelem atd. Soud má za to, že správní orgán zjistil v řízení skutkový stav v dostatečném rozsahu. Žalobkyně namítá, že kopii jejího cestovního dokladu není možné v řízení použít jako důkazní prostředek, neboť byla opatřena v rozporu se zákonem o ochraně osobních údajů. Soud tuto námitku nepovažuje za důvodnou. Správní orgán byl oprávněn použít kopii cestovního pasu žalobkyně jako důkazní prostředek bez ohledu na to, zda od žalobkyně získal výslovný souhlas s pořízením této kopie. Je zřejmé, že správní orgán nemůže vykonávat úkoly v rámci své působnosti, aniž by získal osobní údaje účastníků řízení. Správní orgán neporušil zákon o ochraně osobních údajů, neboť se na jeho činnost v tomto případě vztahuje výjimka dle § 3 odst. 6 písm. a) tohoto zákona, podle které ustanovení § 5 odst. 1 a § 11 a 12 se nepoužijí pro zpracování osobních údajů nezbytných pro plnění povinností správce stanovených zvláštními zákony pro zajištění bezpečnosti České republiky. Žalobkyně je toho názoru, že správní orgán v řízení neměl vycházet z počtu přechodových razítek, obsažených v jejím cestovním dokladu a že se na tyto dodatečné záznamy v cestovním dokladu nevztahuje presumpce správnosti veřejné listiny. K tomu soud uvádí, že v souladu s čl. 10 odst. 1 písm. a) Schengenského hraničního kodexu [Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 562/2006 ze dne 15. 3. 2006] se cestovní doklady státních příslušníků třetích zemí se při vstupu a výstupu systematicky opatřují otiskem razítka, přičemž vstupním nebo výstupním razítkem se opatřují zejména doklady s platným vízem, které státnímu příslušníkovi třetí země umožnují překročit hranici. Existuje tedy povinnost státních orgánů vyznačovat přechodová razítka. Pokud vyznačené údaje nebyly v rozporu s tvrzením žalobkyně o jejích cestách a překročení státních hranic, resp. pokud žalobkyně netvrdila, že v konkrétní době cestovala do ČR, přičemž nedošlo k vyznačení razítka v jejím cestovním pase, mohl se správní orgán těmito údaji, případně jejich absencí, řídit při svém rozhodování. Co se týče další argumentace žalobkyně, soud konstatuje, že je třeba rozlišovat mezi údaji doplněnými do cestovního dokladu oprávněnou úřední osobou a znehodnocováním cestovního pasu soukromými vpisky. Dále soud odkazuje na výklad Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 3. 2. 2016, čj. 1 Azs 240/2015-35: „Cestovní pas je veřejnou listinou (srov. § 108 odst. 1 a § 109 odst. 3 zákona o pobytu cizinců). Tuto skutečnost stěžovatel sám poznamenává, dle jeho názoru však nejsou veřejnou listinou přechodová razítka v něm uvedená. Charakter veřejné listiny vymezuje zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, v § 53 odst.

3. Tyto listiny „potvrzují, že jde o prohlášení orgánu, který listinu vydal, a není-li prokázán opak, potvrzují i pravdivost toho, co je v nich osvědčeno nebo potvrzeno.“ Dle čl. 10 odst. 1 nařízení ES č. 562/2006 ze dne 15. 3. 2006, kterým se stanoví kodex Společenství o pravidlech upravujících příhraniční pobyt osob (Schenghenský hraniční kodex): „cestovní doklady státních příslušníků třetích zemí se při vstupu a výstupu systematicky opatřují otiskem razítka“. Právě vstupní či výstupní razítko má tedy charakter potvrzení, jehož pravdivost se, vzhledem k tomu, že je otištěno v cestovním pasu jakožto veřejné listině, presumuje. Čl. 11 odst. 1 Schenghenského hraničního kodexu konstruuje právní domněnku, dle které „není-li cestovní doklad státního příslušníka třetí země opatřen otiskem vstupního razítka, mohou se příslušné vnitrostátní orgány domnívat, že držitel nesplňuje nebo přestal splňovat podmínky délky pobytu použitelné v dotyčném členském státě“. Tuto domněnku je možné vyvrátit, „pokud státní příslušník třetí země jakýmkoliv způsobem předloží věrohodné důkazy, například v podobě jízdenky či letenky nebo svědectví o své přítomnosti mimo území členských států, o tom, že podmínky týkající se krátkodobého pobytu dodržel“ (srov. odst. 2 ustanovení).“ Použití čestného prohlášení žalobkyně jako podkladu pro rozhodnutí je v souladu se zákonem. Ustanovení § 53 odst. 5 správního řádu, kterého se žalobkyně dovolává, se týká situací, kdy je pro prokázání určité skutečnosti vyžadován listinný důkaz a lze jej za určitých okolností čestným prohlášením nahradit. Obecně lze čestné prohlášení účastníka řízení nebo třetí osoby zařadit do kategorie podkladů pro vydání rozhodnutí (nikoliv důkazních prostředků), přičemž jejich důkazní síla je z povahy věci omezená. V daném případě obsah čestného prohlášení žalobkyně souhlasil s dalšími důkazy provedenými v řízení. Žalobkyně namítá, že správní orgán pochybil, když při jejím výslechu vzhledem k jejímu věku nezajistil přítomnost zákonného zástupce, případně jí neustanovil opatrovníka. Zákon o pobytu cizinců obsahuje zvláštní úpravu procesní způsobilosti v § 178: „Za procesně způsobilého se pro účely tohoto zákona považuje cizinec starší 15 let, který je schopen projevit svou vůli a samostatně jednat.“ Soud konstatuje, že žalobkyně je nezletilá. Již v době zahájení správního řízení však byla starší 15 let a splňovala tedy podmínku dosažení věkové hranice pro procesní způsobilost. K druhé podmínce soud uvádí, že žalobkyně při výslechu na otázky odpovídala logicky, reagovala vhodně, a z protokolu je zřejmé, že byla schopná projevit svou vůli a samostatně jednat. Žalobkyně tedy byla procesně způsobilá a správní orgán proto správně jednal v řízení přímo s ní a neobracel se na její zákonné zástupce. Žalobkyně byla (v oznámení o zahájení řízení a opět před počátkem výslechu) poučena o možnosti nechat se v řízení zastupovat. Správní řád neupravuje výslovně výslech účastníka řízení jako důkaz. § 169 odst. 2 zákona o pobytu cizinců je speciálním ustanovením, ani zde však není stanoveno, že by byl v případě nezletilého účastníka řízení pro provedení výslechu třeba souhlas zákonných zástupců nebo jejich přítomnost. Pro srovnání soud uvádí, že taková povinnost není stanovena ani při výslechu svědka podle správního řádu a podle občanského soudního řádu. Pro inspiraci je možné uvést úpravu obsaženou v trestním řádu, která účast rodičů za určitých podmínek při výslechu nezletilého svědka předpokládá. Podle § 102 odst. 1, věty první a druhé, trestního řádu: „Je-li jako svědek vyslýchána osoba mladší než osmnáct let o okolnostech, jejichž oživování v paměti by vzhledem k věku mohlo nepříznivě ovlivňovat její duševní a mravní vývoj, je třeba výslech provádět zvlášť šetrně a po obsahové stránce tak, aby výslech v dalším řízení zpravidla už nebylo třeba opakovat; k výslechu se přibere orgán sociálně-právní ochrany dětí nebo jiná osoba mající zkušenosti s výchovou mládeže, která by se zřetelem na předmět výslechu a stupeň duševního vývoje vyslýchané osoby přispěla k správnému vedení výslechu. Může-li to přispět k správnému provedení výslechu, mohou být přibráni i rodiče.“ Žalobkyně byla správním orgánem vyslýchána o tom, kde v minulé době pobývala, v době provedení výslechu byla procesně způsobilá podle zákona o pobytu cizinců a byla poučena o možnosti dát se v řízení zastupovat zmocněncem. Právní úprava zákona o pobytu cizinců nestanoví správnímu orgánu povinnost zajistit u výslechu nezletilého účastníka přítomnost zákonných zástupců a tuto povinnost nelze v daném případě dovodit ani srovnáním s dalšími právními předpisy. Správní orgán tedy nezatížil svůj postup žádnou vadou, když vyslechl žalobkyni bez přítomnosti jejích rodičů. V.II Posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí Žalobkyně má za to, že napadené rozhodnutí není přiměřené z hlediska zásahu do soukromého a rodinného života, a namítá, že správní orgán postupoval v rozporu s § 174a zákona o pobytu cizinců a základními zásadami činnosti správních orgánů, když se při svém rozhodování touto otázkou nezabýval. Povolení k trvalému pobytu žalobkyně bylo zrušeno z důvodu dle § 77 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců, neboť žalobkyně pobývala mimo území ČR nepřetržitě po dobu delší než 6 let. Je-li naplněna některá z podmínek uvedených v § 77 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, je zrušeno povolení k trvalému pobytu cizince bez dalšího. Naproti tomu je-li naplněna některá z podmínek uvedených v § 77 odst. 2 uvedeného zákona, zruší správní orgán pobytové oprávnění za předpokladu, že toto rozhodnutí bude přiměřené z hlediska jeho zásahu do soukromého nebo rodinného života cizince. První odstavec předmětného ustanovení obsahuje výčet situací, kdy zákonodárce přiměřenost dopadů rozhodnutí již dopředu posoudil a upřednostnil veřejný zájem, nebo toto posouzení není nutné. V případě podmínky písm. d) cizinec po velmi dlouhé časové období na území ČR nepobývá a povolení k trvalému pobytu tedy fakticky nevyužívá, jeho zrušení pak obvykle nemůže znamenat výraznější zásah do jeho soukromého a rodinného života. K tomu se z rozsudku Nejvyšší správního soudu ze dne 18. 11. 2015, čj. 6 Azs 226/2015-27, podává: „Stěžovatel má za to, že je třeba posuzovat přiměřenost všech meritorních rozhodnutí správních orgánů. Takový závěr však z citovaného ustanovení (pozn. § 174a zákona o pobytu cizinců) v žádném případě nevyplývá a nelze jej dovodit jazykovým ani jiným výkladem. Ustanovení § 174a zákona o pobytu cizinců obsahuje pouze demonstrativní výčet kritérií, ke kterým správní orgány přihlédnou v případě, že jim zákon ukládá povinnost posuzovat přiměřenost dopadů rozhodnutí. Tak je tomu např. v případě rozhodování dle § 19 odst. 1, § 37 odst. 2, § 46a odst. 2 zákona o pobytu cizinců a některých dalších rozhodnutí. Jak správně uvedl krajský soud, aplikaci ustanovení § 174a zákona o pobytu tak může dojít teprve tehdy, pokud některé ustanovení zákona správnímu orgánu v konkrétním případě povinnost zkoumat přiměřenost dopadů rozhodnutí ukládá.“ Lze tedy shrnout, že ze zákona o pobytu cizinců nevyplývá povinnost správního orgánu posuzovat přiměřenost dopadů rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu podle § 77 odst. 1 písm. d) tohoto zákona do soukromého a rodinného života cizince. Jen ve velmi výjimečných případech je zde určitý průlom do tohoto pravidla. Nejvyšší správní soud se v rozsudku ze dne 18. 12. 2008, čj. 7 As 21/2008-101, vyjádřil takto: „Správní orgány mají v určitých případech možnost v rámci své rozhodovací činnosti zohlednit konkrétní okolnosti, specifika a jedinečnost rozhodované věci a na základě těchto svých úvah rozhodnout. Použít správního uvážení lze ale pouze v těch případech, kdy toto oprávnění zákon správním orgánům přiznává, a to pouze způsobem a v mezích stanovených zákonem. Výjimečně však, zejména tehdy, má-li uplatnění správního uvážení vést ke zmírnění neúnosně tvrdých dopadů zákonné úpravy na fyzickou či právnickou osobu, že by jejich uplatnění bylo v rozporu s principy, na nichž je založen právní řád, může zmocnění ke „zmírňujícímu“ správnímu uvážení být obsaženo v zákoně jen implicitně, a tedy vyplývat z povahy a podstaty příslušné právní regulace. Tato úvaha je jen odrazem jednoho ze základních principů správního řízení zakotveného v § 2 odst. 1 a 2 správního řádu a zároveň v čl. 2 odst. 2 Ústavy a v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Pokud by si tedy správní orgán usurpoval správní uvážení i tehdy, kdy mu to právo neumožňuje, postupoval by nejen protizákonně, ale i protiústavně. Prostor pro uvážení nelze dovodit z ustanovení, které správnímu orgánu jednoznačně stanoví, jakým způsobem má rozhodnout za splnění určitých podmínek. Nejvyšší správní soud má za to, že právě ustanovení § 35 odst. 3 a § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců neposkytuje správnímu orgánu v obvyklých případech možnost správního uvážení v tom smyslu, že by mohl u určitých trestných činů shledat, že nejsou důvodem k neprodloužení víza, zatímco u jiných, že takovým důvodem jsou.“ A následně tento názor shrnul v rozsudku ze dne 27. 1. 2012, čj. 8 As 34/2011-85: „Nejvyšší správní soud v předmětném rozsudku dále dovodil, že výjimkou z pravidla, kdy by správní orgán nemusel aplikovat určitý právní předpis nebo měl užít „zmírňujícího“ správního uvážení, by mohly být jen mimořádné okolnosti, zejména to, že aplikací uvedeného právního předpisu by se správní orgán dopustil jednání, které by bylo v rozporu s principy materiálního právního státu, zejména v rozporu s principy lidskosti. Připustil, že takovou situací by obecně mohly být i případy, kdy by hrozil zásah do rodinného života dotčené osoby.“ Jestliže by v řízení byly z moci úřední zjištěny nebo žalobkyní uplatněny takové skutečnosti, ze kterých by bylo zřejmé, že dopad rozhodnutí do rodinného života bude mimořádně nepříznivý, tak že bude dosahovat úrovně kolize s principy materiálního právního státu, bylo by třeba obecnými principy korigovat tvrdost zákona a tyto skutečnosti zohlednit. Situace v rodině žalobkyně byla v řízení zjištěna následovně: rodiče a sourozenci žalobkyně žijí dlouhodobě v ČR, zatímco žalobkyně pobývala od 6 let ve Vietnamu. Ve Vietnamu bydlela u svého strýce, absolvovala tam celou základní školní docházku a jednu třídu všeobecného gymnázia. Při výslechu dne 22. 7. 2015 uvedla: „V rámci středoškolského studia mi chybí ještě dostudovat dva roky gymnázia ve Vietnamu. Ale je možné, že jej nedodělám a pokusím se studovat zde v České republice. To rozhodnou rodiče.“ Rodina žalobkyně si sama zvolila, že jeden z jejích členů bude dlouhodobě pobývat na území domovského státu, zatímco většina rodiny pobývá v ČR. Žalobkyně při výslechu připustila, že se možná vrátí do Vietnamu dokončit studium na gymnáziu. Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu nevyvolá mimořádné negativní následky v soukromém a rodinném životě žalobkyně. Z uvedeného plyne, že správní orgány nepochybily, jestliže v přezkoumávaném případě neposuzovaly přiměřenost dopadů zrušení povolení k trvalému pobytu do života žalobkyně. VI. Celkový závěr a náklady řízení Soud přezkoumal napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 věta prvá s. ř. s.). Jelikož na základě výše uvedené argumentace neshledal žalobu důvodnou, podle § 78 odst. 7 s. ř. s. ji rozsudkem zamítl. Žalovaný správní orgán, který měl ve věci plný úspěch, má podle § 60 odst. 1 věty prvé s. ř. s. právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem proti žalobkyni, která ve věci úspěch neměla. Úspěch ve věci samé podle názoru soudu pohlcuje dílčí neúspěch v akcesorickém řízení o žádosti o přiznání odkladného účinku žalobě. Žalovanému správnímu orgánu však žádné zvláštní náklady řízení nevznikly, a proto bylo rozhodnuto, že na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků právo. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost do dvou týdnů po jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. V Plzni dne 23. listopadu 2016 JUDr. PhDr. Petr KUCHYNKA, Ph.D., v.r. předseda senátu Za správnost: Kováříková