30 A 226/2015

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Roučky a soudců JUDr. Petra Kuchynky a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobkyně: G.B., státní příslušnost Ruská federace, zastoupené Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Praha 1, Opletalova 25, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem Praha 4, nám. Hrdinů 1634/3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 11. 12. 2015 č. j. MV-3883-3/SO-2013, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á.

II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Napadené rozhodnutí Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaná Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen „žalovaná“) zamítla odvolání žalobkyně a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky č. j. OAM-39203-18/DP-2012 ze dne 12. 11. 2012, kterým nebyla žalobkyni dle ust. § 44a odst. 3 v návaznosti na ust. § 35 odst. 3 a na ust. § 37 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb. zákona o pobytu cizinců na území České republiky (dále též „zákon o pobytu cizinců“) prodloužena doba platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání – účast v právnické osobě. II. Žaloba Žalobkyně v žalobě v prvé řadě obecně namítala, že napadené rozhodnutí je v rozporu s ust. § 2 odst. 1 a 4, § 3 a ust. § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále též „správní řád“) a rovněž v rozporu s ust. § 37 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Žalobkyně nesouhlasí s právním názorem správních orgánů, že nenaplňuje zákonnou definici podnikání vyjádření v ust. § 2 odst. 1 zákona č. 513/1999 Sb., obchodní zákoník. Žalobkyně má za to, že napadené rozhodnutí je založeno na nesprávném právním závěru a je tedy v rozporu zejména s ust. § 2 odst. 1 správního řádu. Žalobkyně uvedla, že je jednatelkou obchodní společnosti, která je dle veřejných zdrojů obchodní společností podnikající a plnící veškeré zákonem stanovené podmínky, přičemž žalobkyně připomněla, že jakkoliv je společníkem obchodní společnosti, je samostatným subjektem práva v podobě jednatele obchodní společnost. Je tedy třeba rozlišovat mezi obchodní společností a její jednatelkou, která v České republice pobývá za účelem účasti v právnické osobě. Žalobkyně dále uvedla, že při aplikaci ust. § 37 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců je třeba hodnotit plnění účelu samotnou žalobkyní, tedy jednatelkou obchodní společnosti VIGA M.K.V. s.r.o., přičemž z provedeného dokazování rozhodně nevyplývá, že by tuto funkci neplnila, a to jak formálně, tak fakticky. Ze spisového materiálu vyplývá, že funkci jednatelky vykonává, přičemž rozsah výkonu této funkce a její kvalita nemůže být zákonným důvodem pro zamítnutí žádosti o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu. Z ust. § 37 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců nelze dovodit, že by bylo možné neprodloužit povolení k dlouhodobému pobytu tomu, kdo vykonává funkci jednatele špatně, nedůsledně, nekoncepčně, neziskově či jakýkoliv jiným způsobem. Dle žalobkyně je pro posouzení podstatné, zda žalobkyně funkci jednatele vykonává či nikoli. V případě žalobkyně tomu tak je a nejsou tak splněny podmínky pro rozhodnutí dle ust. § 37 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Žalobkyně dále namítala, že správní orgán neposuzoval přiměřenost dopadů napadeného rozhodnutí do soukromého života žalobkyně. Napadené rozhodnutí tedy žalobkyně považuje ze shora uvedených důvodů za nezákonné. Žalobkyně dále namítla, že argumentace správních orgánů o tom, že podnikání žalobkyně nevykazuje znaky soustavnosti, není podpořen spisovým materiálem. Navíc lze z veřejně dostupných zdrojů dovodit, že obchodní společnost funguje dlouhodobě a soustavně, podává daňová přiznání a plní další povinnost vyplývající z právních předpisů. Obchodní společnost plní i účel své existence, jelikož dosahuje zisku. Správní orgány nevzaly v potaz tvrzení žalobkyně, že společnost uvažuje o nákupu dalších nemovitostí. Žalobkyně rovněž uvedla, že není patrné, v jakých časových horizontech správní orgány neziskovost obchodní společnosti hodnotí. V návaznosti na shora uvedené žalobkyně navrhla, aby zdejší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému správnímu orgánu k dalšímu řízení. III. Vyjádření žalované Žalovaná ve svém vyjádření ze dne 10. 2. 2016 uvedla, že žalobní námitky se prakticky shodují s námitkami uplatněnými v odvolání žalobkyně, a proto odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Ve vztahu k uplatněné námitce, že z ustanovení § 37 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců nelze dovodit, že by bylo možno zamítnout žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu tomu, kdo vykonává funkci jednatele špatně, nedůsledně, nekoncepčně či neziskově, neboť je podstatné především to, zda žalobkyně funkci jednatele vykonává či nikoli, žalovaná uvedla, že uvedenou námitku měla žalobkyně možnost uplatnit již v odvolání podaném dne 22. 11. 2012, což však neučinila. Závěrem žalovaná navrhla, aby byla žaloba zamítnuta. IV. Jednání před krajským soudem Projednání žaloby před krajským soudem proběhlo v nepřítomnosti žalované strany. V průběhu jednání před krajským soudem právní zástupce žalobkyně plně setrval na podané žalobě a dále uvedl, že se domnívá, že správní orgány přistupují k takzvaně jasným případům v rozhodování zamítavě, kdy čistě z formálního hlediska dojde k naplnění zákonného ustanovení, u kterých není nutné posuzovat dopad rozhodnutí do soukromého života. Je však nutné posoudit otázku, zda je pro ochranu veřejného zájmu nutné ukončit osobě, které je 70 let, pobývá zde 7 let, ničeho za celou dobu pobytu neprovinila, není zátěž sociálního systému a nepáchá žádnou trestnou činnost. Dle právního zástupce žalobkyně, není v tomto případě veřejný zájem na tom, aby byl žalobkyni ukončen pobyt. Zástupce žalobkyně rovněž uvedl, že soud má prostor k tomu, aby konkrétní věc projednal, ale zároveň by měl vytvářet určité kontextuální mantinely veřejné správě, které by směřovaly k dodržování nejen principů veřejné správy, ale rovněž zákona o pobytu cizinců a k ochraně veřejného zájmu. Závěrem zástupce žalobkyně navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. V. Posouzení věci krajským soudem Krajský soud při přezkoumávání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů, kterými bylo rozhodnutí správního orgánu řádně a včas napadeno (§ 75 odst. 1 a 2 s.ř.s.). Zákonnost rozhodnutí krajský soud přezkoumával ve vazbě na příslušná procesní ustanovení zák. č. 500/2004 Sb., správního řádu, jejichž porušení se žalobce dovolával a dále ve vztahu k příslušným ustanovením zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky. Žalobu shledal soud nedůvodnou. Dle ust. § 37 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců platí, že: „Ministerstvo zruší platnost víza k pobytu nad 90 dnů, jestliže cizinec neplní účel, pro který bylo vízum uděleno.“ Při posuzování důvodnosti žaloby vycházel krajský soud z právně významných skutečností vyplývajících ze správního spisu. Součástí správního spisu je žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání – účast v právnické osobě dle ust. § 44a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, kterou žalobkyně podala dne 2. 7. 2012. Žalobkyně působí spolu se svým manželem V.B. jako jednatelka společnosti VIGA M.K.V. s.r.o., IČ 27975525, se sídlem Waldertova 670/6, 360 20 Karlovy Vary (dále též „společnost“). Předmět podnikání této společnosti je pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor, bez poskytování jiných než základních služeb zajišťujících řádný provoz nemovitostí, bytů a nebytových prostor. Žalobkyně byla vyzvána dne 21. 8. 2012 k předložení důkazů o tom, že ve skutečnosti reálně provozuje živnost nebo jinou podnikatelskou činnost. Žalobkyně následně doložila přiznání k dani z příjmu právnických osob za rok 2011 a 2012 a další dokumentaci ekonomické situace společnosti. Součástí spisu je dále smlouva o výkonu funkce jednatele společnosti, která byla uzavřená mezi společností a žalobkyní dne 1. 4. 2012. V čl. III. této smlouvy bylo ujednáno, že jednatelka (žalobkyně) má nárok na měsíční odměnu ve výši 5.582 Kč čistého. Ve správním spisu je rovněž založen protokol o výslechu žalobkyně ze dne 1. 10. 2012. Žalobkyně při svém výslechu mimo jiné vypověděla, že do České republiky přijeli spolu s manželem v roce 2005 z důvodu léčení v Karlových Varech. V roce 2007 založili společnost a koupili byt v Karlových Varech. V tomto bytě žije žalobkyně s manželem od doby jeho koupě. Žalobkyně dále uvedla, že pobývala na území České republiky na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání s platností od 31. 7. 2010 do 30. 7. 2012, přičemž po celou tuto dobu působí jako jednatelka ve shora uvedené společnosti. Ohledně této společnosti žalobkyně uvedla, že základní kapitál činní 200.000 Kč. Společníky společnosti jsou žalobkyně, její manžel a dále jejich syn s manželkou. Žalobkyně uvedla, že mají s manželem od společnosti pronajatý být, ve kterém bydlí. Žalobkyně se jakožto jednatelka společnosti zabývá veškerou administrativou spojenou s pronájmem bytu, chodí do bank, kontroluje faktury a provádění plateb. Společnosti platí měsíční nájemné ve výši 6.000 Kč a dále poplatky 2.300 Kč, 400 Kč za elektřinu a 370 Kč za nájem garáže. Žalobkyně dále uvedla, že oba jednatelé mají možnost čerpat měsíční odměnu ve výši 6.500 Kč hrubého za výkon funkce jednatele, avšak tuto odměnu nečerpají, naopak dotují společnost z jiných příjmů. V roce 2011 dosahovali příjmy 72.000 Kč, náklady činily 78.000 Kč a náklady na odpisy činily 60.000 Kč. Žalobkyně uvedla, že společnost je v mínusu a hospodářské výsledky nebyly žádné. Společnost vlastní pouze byt 3+kk, ve kterém žalobkyně bydlí. Žádnou jinou nemovitost společnost nevlastní. Žalobkyně uvedla, že mají s manželem v plánu koupit další byty v Doubí v Karlových Varech. Součástí správního spisu je i protokol o výslechu manžela žalobkyně, který vypověděl obdobně jako žalobkyně a zdůrazňoval, že nemá žádné další podnikatelské aktivity. Na základě výše uvedených skutečností správní orgán I. stupně dospěl v rozhodnutí ze dne 12. 11. 2012 k závěru, že nejsou splněny podmínky pro prodloužení doby platnosti k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání, jelikož činnost žalobkyně jako jednatelky nelze považovat za podnikatelskou činnost, když i sama žalobkyně uvedla, že činnost společnosti dotuje z vlastních prostředků, a že společnost nemá ani hospodářské výsledky, což vyplývá i z doložených dokumentů. Správní orgán I. stupně dále v odůvodnění uvedl, že společnost nedosahuje zisku, není přínosem pro ekonomiku České republiky a žalobkyně tak nenaplnila účel pobytu, pro který jí bylo povolení k pobytu uděleno. Žalobkyně podala proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně dne 22. 11. 2012 odvolání, které bylo touto žalobou napadeným rozhodnutím zamítnuto a prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. V napadeném rozhodnutí žalovaná v prvé řadě odkázala na závěry správního orgánu I. stupně a dále s odkazem na judikaturu správních soudů konstatovala, že je zřejmé, že účelem pobytu zákonodárce nemínil formální zapsání ve veřejných rejstřících, aniž by podnikatelská činnost byla fakticky vykonávána, neboť by došlo k obcházení smyslu zákona. Zákon o pobytu cizinců vychází z toho, že pobyt cizinců na území České republiky musí být odůvodněn, např. zaměstnáním, podnikatelskou činností a tyto skutečnosti musí být fakticky vykonávány. Správní orgán se dále zabýval úvahami o nutnosti dosahování zisku právnickou osobu a věnoval se výkladu pojmu soustavnosti výkonu podnikatelské činnosti, z čehož dovodil, že v případě předmětné společnosti nelze hovořit o tom, že by byla definice podnikání u tohoto subjektu naplněna. K jednotlivým žalobním námitkám uvádí soud následující. Žalobkyně v prvé řadě namítala, že správní orgány nesprávně právně posoudily věc, když uvedly, že není naplněna zákonná definice podnikání. Zdejší soud je na rozdíl od žalobkyně toho názoru, že správnímu orgánu nesprávné právní posouzení věci vytknout nelze. Z podkladů je patrné, že žalobkyně s jejím manželem založili společnost s ručením omezením VIGA M.K.V. s.r.o., která se následně stala vlastníkem bytu, který se žalobkyně s jejím manželem od společnosti pronajali, aby zde mohli uspokojovat své bytové potřeby. Žalobkyně prostřednictvím této společnosti vykonávala podnikatelskou činnost, která prakticky spočívala pouze v běžné správě jediné nemovitosti, kterou si sama navíc od společnosti pronajímala. Je nutné uvést, že aby byl splněn účel, pro který byl žalobkyni pobyt povolen, tedy podnikání ve formě účasti v právnické osobě, je zapotřebí, aby se jednalo o aktivní a faktický výkon povinností vázaných na funkci jednatele společnosti. V případě žalobkyně tomu tak nebylo, což je nesporně doloženo obsahem správního spisu, včetně údajů a informací, které sama žalobkyně uvedla ve své výpovědi. Společnost, ve které je žalobkyně jednatelkou, vlastní pouze jednu nemovitost, kterou si žalobkyně sama pronajímá, a žádnou další činnost společnost nevyvíjí. Sama žalobkyně pak jako jednatelka zajišťuje pouze běžnou správu nemovitosti a běžnou administrativu spojenou s jejím nájmem. Žalobkyně nevykonává žádnou další činnost, která by přispívala či alespoň směřovala k dosahování zisku společnosti, když dosahování zisku je jeden z prvků definice podnikání. Činnost, kterou žalobkyně vykonává, nelze považovat za aktivní výkon podnikatelské činnosti. Skutečnosti, které žalobkyně uvedla ve výslechu, neprokazují, že by žalobkyně vyvíjela jakoukoli činnost směřující k plnění podnikatelského účelu. Z výslechu je zřejmé, že se žalobkyně orientuje ve fungování, organizaci a ekonomických otázkách společnosti, avšak neuvedla, jakou konkrétní činnost vyvíjela za účelem udržení a rozvoje podnikání, pouze uvedla, že má podnikatelský záměr zakoupit další byty. K prokázání těchto svých záměrů a tvrzení neoznačila žádné důkazy, přestože ji tuto povinnost ukládá ust. § 52 správního řádu, dle kterého jsou účastníci povinni označit důkazy na podporu svých tvrzení. Tato skutečnost tak není právně zohlednitelná a správní orgán nepochybil, když toto tvrzení při svém rozhodování nezohlednil. K problematice výkladu faktického výkonu podnikatelské činnosti existuje již konstantní judikatura správních soudů, která mimo jiné zastává názor, že k tomu, aby byl splněn účel, za kterým bylo povolení k pobytu na území České republiky uděleno (podnikání – účast v právnické osobě), musí být činnost fakticky vykonávána, jinak by docházelo k obcházení smyslu a pravidel zákona o pobytu cizinců. Zákon o pobytu cizinců stojí na principu, že pobyt cizince na území České republiky musí být odůvodněn, např. dlouhodobým zaměstnáním, podnikáním, studiem, a tyto činnosti musí být skutečně na území České republiky vykonávány (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 12. 2011 č. j. 7 As 82/2011-81, dále rozsudek č. j. 8 Azs 105/2014-46 ze dne 31. 10. 2014, či rozsudek č. j. 9 Azs 154/2014-45 ze dne 3. 7. 2014; všechny rozsudky dostupné na www.nssoud.cz). Námitku žalobkyně, že správní orgány nesprávně právně věc posoudily, pokládá ze shora uvedených důvodů soud za nedůvodnou. K námitce žalobkyně týkající se absence posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého života žalobkyně soud uvádí, že správní orgány při zamítnutí žádosti o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu v případě žalobkyně postupovaly v souladu s ust. § 37 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. V daném případě je nutné upozornit na rozdíl mezi ust. § 37 odst. 1 a ust. § 37 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Ustanovení § 37 odst. 1 písm. b) citovaného zákona se aplikuje v případech, kdy účel pobytu není plněn od samého počátku existence povolení k pobytu (tedy nebyl plněn vůbec), čemuž odpovídá i přísnější právní úprava, která nezavazuje správní orgán, aby zkoumal přiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života účastníka řízení. Naproti tomu pokud by správní orgán postupoval dle ust. § 37 odst. 2 citovaného zákona, ukládá mu zákon povinnost, aby se přiměřeností dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života účastníka řízení zabýval. Dle ust. § 37 odst. 2 písm. b) citovaného zákona by správní orgány postupovaly v případě, že žalobkyně by většinu období pobytu plnila účel pobytu, ale od určitého okamžiku by jej plnit přestala. Takový případ však u žalobkyně nenastal. Situace žalobkyně je stejná po celou dobu trvání povolení k pobytu na území České republiky, tj. od července 2010 do července 2012. Správní orgán postupoval správně, když situaci žalobkyně podřadil pod ust. § 37 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Žalobkyně dále namítala, že závěry správních orgánů nejsou podpořeny spisovým materiálem. Tuto námitku považuje soud za nedůvodnou. Z výše uvedených skutečností vyplývá, že správní orgán I. stupně nashromáždil do správního spisu rozsáhlé podklady, ze kterých následně při svém rozhodování vycházel. Z komplexního odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně a rovněž z odůvodnění žalované je patrné, že své argumenty správní orgány opíraly především z výslechu žalované a jejího manžela a dále z přiznání k dani z příjmů právnických osob, ze smlouvy o výkonu funkce jednatele a dalších listin. Ve vztahu k námitce, že není patrné, v jakých časových horizontech správní orgány hodnotí neziskovost obchodní společnosti, soud uvádí, že v argumentaci obsažené v napadeném rozhodnutí týkající se této námitky lze shledat určité nedostatky a výhrady. Žalovaná se věnovala skutečnostem, které nemají takový právní význam pro posouzení záležitosti žalobkyně, nicméně podstata věci obsažená v napadeném rozhodnutí spočívající v posouzení toho, zda byl plněn účel pobytu či nikoli, je z celkového hlediska jasná, zřejmá a srozumitelná. V tomto směru napadené rozhodnutí netrpí vadou, která by mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí, a námitku žalobkyně je nutno považovat za nedůvodnou. Zástupce žalobkyně při jednání uvedl, že z důvodu nečinnosti správních orgánů bylo v záležitosti žalobkyně rozhodnuto až po několika letech, přičemž po celou tuto dobu žila žalobkyně v právní nejistotě. Žalobkyně pobývala po celou dobu řízení o prodloužení dlouhodobého pobytu až do pravomocného rozhodnutí (a následně i v řízení před správním soudem) na území České republiky na základě oprávnění k legálnímu pobytu, a nečinnost žalované resp. správního orgánu I. stupně, tak nemohla žalobkyni způsobit újmu na jejích právech. Pokud by žalobkyně v průběhu správního řízení pociťovala újmu na svých právech z důvodu nečinnosti správních orgánů, mohla žalobkyně uplatnit obranu proti nečinnosti, kterou jí zákon umožňuje. Této možnosti však žalobkyně nevyužila. Z tohoto důvodu nelze napadené rozhodnutí považovat za nezákonné. VI. Náklady řízení Žalovaný správní orgán, který měl ve věci plný úspěch, má podle § 60 odst. 1 věty prvé s. ř. s. právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem proti žalobci, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný správní orgán náhradu nákladů nepožadoval, a proto bylo rozhodnuto, že na náhradu nákladů řízení před krajským soudem nemá žádný z účastníků právo. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost. Kasační stížnost musí být podána do dvou týdnů po doručení rozsudku. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu; lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni. V Plzni dne 23. listopadu 2016 JUDr. Václav Roučka,v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Lenka Kovandová