30 A 3/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Roučky a soudců JUDr. Petra Kuchynky a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobkyně: I.S., zastoupené Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Praha 1, Opletalova 25, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem Praha 4, nám. Hrdinů 1634/3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 3. 12. 2015 č. j. MV-168351-4/SO-2015, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Napadené rozhodnutí Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaná Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen „žalovaná“) zamítla odvolání žalobkyně a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky č. j. OAM-4346-20/TP-2015 ze dne 17. 9. 2015, kterým byla dle ust. § 75 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., zákona o pobytu cizinců na území České republiky (dále též „zákon o pobytu cizinců“) zamítnuta žádost o povolení k trvalému pobytu dle ust. § 68 zákona o pobytu cizinců. II. Žaloba Žalobkyně v žalobě v prvé řadě obecně namítala, že napadené rozhodnutí je v rozporu s ust. § 68 odst. 3 a rovněž s ust. § 89 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále též „správní řád“). Žalobkyně dále poukázala na rozpor s ust. § 2, 3, 4 a ust. § 53 odst. 6 správního řádu. Zároveň nelze dle žalobkyně též přehlédnout, že prvoinstanční rozhodnutí je v rozporu s ust. § 75 odst. 1 písm. a) a ust. § 174a zákona o pobytu cizinců. Postupem správních orgánů bylo rovněž zasaženo do práva žalobkyně na spravedlivý proces. Žalobkyně namítala, že žalovaná pochybila a porušila své povinnosti odvolacího správního orgánu, když neshledala důvodnými odvolací námitky žalobkyně týkající se nezákonnosti důkazů použitých v prvoinstančním správním řízení v neprospěch žalobkyně. Žalobkyně je přesvědčena, že správní orgán I. stupně vycházel při svém rozhodování z nedostatečně zjištěného stavu věci. Správní orgán I. stupně vzal za základ svého rozhodnutí toliko nezákonný protokol o výslechu žalobkyně ze dne 3. 7. 2015, z něhož dovozuje závěr, že žalobkyně předložila k žádosti doklady, v nichž uvedené údaje neodpovídají skutečnosti. Tento nezákonný důkaz sloužil navíc v rámci prvoinstančního rozhodování jakožto jediný relevantní důkaz pro rozhodnutí o zamítnutí žádosti o povolení k trvalému pobytu žalobkyně. Žalobkyně tuto svědeckou výpověď považuje za nezákonný důkaz z důvodu absence tlumočníka, neboť žalobkyně neměla během této výpovědi tlumočníka do svého mateřského jazyka, a to navzdory tomu, že ze spisového materiálu nevyplývá žádná skutečnost nasvědčující, že by žalobkyně netrvala na jeho účasti, přičemž v důsledku tohoto postupu nelze výše uvedený protokol použít. Jakkoliv si je právní zástupce žalobkyně vědom toho, že žadatelka předložila doklad o znalosti českého jazyka, tento sám o sobě dle žalobkyně nijak neoslabuje základní právo na jednání ve svém mateřském jazyce. Žalovaná pak neuznala důvodnou odvolací námitku žalobkyně ohledně nezákonnosti provedeného výslechu z důvodu absence tlumočníka a aprobací nezákonného postupu správního orgánu prvého stupně tak zatížila i své rozhodnutí nezákonností a nepřezkoumatelností. Žalobkyně polemizovala s formalistickým doslovným výkladem žalované, že na tlumočníka by měla nárok pouze tehdy, pokud by výslovně prohlásila, že o tlumočníka žádá. Takovýto výklad je dle žalobkyně nesprávný. Dalším důvodem nezákonnosti a nepoužitelnosti protokolu o výslechu žalobkyně je skutečnost, že z pořízeného protokolu není vůbec zřejmé, zda se týká řízení o povolení k trvalému pobytu či řízení o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu. Žalobkyně rovněž namítla, že pokud snad správní orgán I. stupně chtěl použít protokol o výslechu provedeném v rámci jiného správního řízení, tak správní orgán postupoval nezákonně, jelikož rozporu se správním řádem nepořídil úřední záznam dle ust. § 53 odst. 6 správního řádu o provedení důkazu listinou. Dále žalobkyně namítala, že se žalovaná nevypořádala s některými námitkami uvedenými v odvolání proti rozhodnutí prvostupňového orgánu. Žalovaná se nezabývala odvolací námitkou, že správní orgán I. stupně vybočil z mezí pro správní uvážení ve vztahu k hodnocení důkazní síly jednotlivých důkazních prostředků, když žalobkyně přitom v odvolání namítala, že se správní orgán I. stupně v případě rozporu údajů uvedených ve veřejné listině (platební výměr), která požívá presumpce správnosti, a nezákonně a nepřezkoumatelně se přiklonil k údajům uvedeným v nezákonně získané výpovědi žalobkyně ze dne 03. 07. 2015. Dle žalobkyně přitom toto vybočení z mezí pro správní uvážení již dosahuje v kontextu celého řízení intenzity zásahu do práva účastnice řízení na spravedlivý proces a odporuje zásadě, že veřejnou moc je možné vykonávat pouze a jen na základě zákona a v jeho mezích. Právní zástupce žalobkyně navíc prvoinstanční správní orgán včas upozornil již ve svém vyjádření ze dne 13. 8. 2015 na nezákonnost předmětného důkazu a navrhl správnímu orgánu I. stupně tuto vadu zhojit novým výslechem žalobkyně. Tím, že se žalovaná vůbec nevypořádala s touto vážnou odvolací námitkou, zatížila své rozhodnutí dle názoru žalobkyně nepřezkoumatelností a nezákonností. Žalobkyně dále namítla, že se správní orgán I. stupně kvalitativně a relevantně nevypořádal s námitkami a návrhy žalobkyně na provedení důkazů obsaženými ve vyjádření ze dne 13. 8. 2015. Jak totiž vykládá judikatura správních soudů i judikatura Ústavního soudu, správní orgán je povinen určitému návrhu účastníka řízení buďto vyhovět, anebo náležitě odůvodnit proč jej neprovedl. Jak je tedy uvedeno kupříkladu v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 153/2006, právu účastníka řízení navrhnout provedení konkrétního důkazu odpovídá povinnost orgánu veřejné moci tento důkaz provést anebo náležitě odůvodnit, z jakého důvodu jeho provedení není nutné. Pokud tak neučiní, zatíží svoje rozhodnutí vadou. V této souvislosti žalobkyně uvedla, že správní orgán žádným relevantním způsobem neodůvodnil, proč neprovedl žalobkyní navržený důkaz provést opětovný výslech žalobkyně. Ohledně kvalitativního požadavku na odůvodnění rozhodnutí přitom v odvolání žalobkyně odkázala na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 As 58/2005, dle kterého je potřeba se s jednotlivými námitkami a návrhy účastníka řízení vypořádat skutečně a relevantně – nepostačí pouze obecné tvrzení, že postup správního orgánu v určité věci byl zákonný a správný. Přesně takové obecné tvrzení přitom provedly v projednávané věci správní orgány obou stupňů. Důležité pochybení správních orgánů žalobkyně spatřuje rovněž v tom, že se správní orgán I. stupně nezabýval otázkou přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně a žalovaná tento postup správního orgánu I. stupně potvrdila. K tomu žalobkyně uvedla, že odůvodnění žalované, které ospravedlňuje absenci jakékoli úvahy týkající se přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně tím, že jednotlivá příslušná ustanovení zákona o pobytu cizinců údajně takovou povinnost na správní orgány nekladou, je velmi alibistické a projevem přepjatého formalismu. Žalobkyně se domnívá, že zásada přiměřenosti v cizineckých věcech vyplývá již ze samotného ust. § 174a zákona o pobytu cizinců a dále z obecných zásad právních, aniž by bylo potřeba explicitně stanovit požadavek přiměřenosti u každého jednotlivého ustanovení v rámci zákona o pobytu cizinců. I z tohoto důvodu tedy žalovaná dle názoru žalobkyně zatížila své rozhodnutí nezákonností a nepřezkoumatelností. Závěrem žalobkyně navrhla, aby zdejší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému správnímu orgánu k dalšímu řízení. Dále žalobkyně navrhla, aby jí soud přiznal právo na náhradu nákladů řízení. III. Vyjádření žalované Žalovaná ve svém vyjádření ze dne 1. 2. 2016 uvedla, že se ke všem námitkám již vyjádřila v napadeném rozhodnutí, neboť plně korespondují s námitkami obsaženými v odvolání. Žalovaná trvá na zákonnosti a správnosti napadeného rozhodnutí a odmítá námitky uvedené v žalobě jako nedůvodné a v podrobnostech odkázala na obsah napadeného rozhodnutí a na spisový materiál. K tvrzené nezákonnosti a nepoužitelnosti protokolu ze dne 3. 7. 2015 žalovaná uvedla, že již z nadpisu protokolu o výslechu a z čísla jednacího je zřejmé, že výslech žalobkyně byl proveden v rámci řízení o povolení k trvalému pobytu, přičemž z dalšího textu je zřejmé, že byl proveden za účelem zjištění skutečného stavu věci ve správním řízení vedeném pod č. j. OAM-4346/TP-2015 a č. j. OAM-8901/DP-20485 o žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu. Tento výslech se vztahoval především k řízení o povolení k trvalému pobytu žalobkyně na území a z důvodu procesní ekonomie byly jeho výsledky použity i v řízení o vydání povolení k dlouhodobému pobytu žalobkyně. I kdyby se výslech týkal jiného řízení s žalobkyní, podle ustanovení § 50 odst. 1 správního řádu „podklady pro vydání rozhodnutí mohou být zejména návrhy účastníků, důkazy, skutečnosti známé správnímu orgánu z úřední činnosti, podklady od jiných správních orgánů nebo orgánů veřejné moci, jakož i skutečnosti obecně známé“. Žádost žalované o provedení nového výslechu byla nadbytečná, neboť výslech byl proveden zcela v souladu s ustanoveními jak správního řádu, tak zákona o pobytu cizinců a byl veden snahou správního orgánu prvního stupně postupovat v souladu ustanovením § 3 správního řádu, aby zjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. IV. Jednání před krajským soudem Projednání žaloby před krajským soudem proběhlo v nepřítomnosti žalované strany. V průběhu jednání před krajským soudem právní zástupce žalobkyně plně setrval na podané žalobě. V. Posouzení věci krajským soudem Krajský soud při přezkoumávání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů, kterými bylo rozhodnutí správního orgánu řádně a včas napadeno (§ 75 odst. 1 a 2 s.ř.s.). Zákonnost rozhodnutí krajský soud přezkoumával ve vazbě na příslušná procesní ustanovení zák. č. 500/2004 Sb., správního řádu, jejichž porušení se žalobkyně dovolávala a dále ve vztahu k příslušným hmotněprávním ustanovením zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky. Krajský soud shledal žalobu nedůvodnou. Při posuzování věci vycházel krajský soud ze skutečností vyplývajících z podkladů založených ve správním spisu. Ze správního spisu vyplývá, že žalobkyně dne 18. 3. 2015 podala ve smyslu ust. § 68 zákona o pobytu cizinců žádost o povolení k trvalému pobytu na území České republiky. K žádosti žalobkyně přiložila platební výměr na daň z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 2013 dokládající přiznaný základ daně ve výši 155 080,- Kč, přehled předpisů a plateb vystavený Okresní správou sociálního zabezpečení Klatovy za rok 2013 a 2014, potvrzení o zajištění ubytování a osvědčení o znalosti českého jazyka pro účely získání povolení k trvalému pobytu na území České republiky ze dne 4. 6. 2014. K výzvě správního orgánu ze dne 3. 4. 2015 žalobkyně doplnila platební výměr na daň z příjmu fyzických osob za rok 2014 dokládající přiznaný základ daně ve výši 154 760,- Kč a přehled předpisů a plateb vystavený Okresní správou sociálního zabezpečení Klatovy za období roku 2014 a 2015. Součástí spisu je úřední záznam z pobytové kontroly, která byla dne 19. 5. 2015 provedena na adrese…, přičemž v době kontroly nebyla žalobkyně na místě přítomna, avšak majitelka domu potvrdila, že žalobkyně má v domě zajištěné ubytování. Dne 3. 7. 2015 se konal výslech žalobkyně, při kterém uvedla, že žije u své vzdálené tety a jejího manžela na shora uvedené adrese. Žalobkyně rovněž při výslechu uvedla, že nemá podepsanou nájemní smlouvu a nájem neplatí. Ohledně práce uvedla, že v roce 2013 vůbec nepracovala, stejně tak jako v roce 2014. V roce 2014 pouze poskytovala služby přátelům, venčila psy, nakupovala a pomáhala na zahradě. Jiný příjem neměla, nikde nepracovala a ani nevykonávala činnost na základě živnostenského oprávnění. Žalobkyně rovněž uvedla, že veškeré doklady, které žalobkyně potřebuje, ji obstarává zmocněnec pan V.M. Tento zmocněnec dle vyjádření žalobkyně za ni podává přiznání k dani, ačkoli ta mu žádné podklady nepředává. Zařizoval i její živnostenské oprávnění a jeho prodlužování. Žalobkyně uvedla, že v roce 2013, 2014 a 2015 nepodnikala. Ze správního spisu dále vyplývá, že žalobkyně byla výzvou ze dne 14. 7. 2015 vyrozuměna o možnosti vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí. Součástí správního spisu je protokol o seznámení účastníka řízení s podklady pro vydání rozhodnutí ze dne 22. 7. 2015. Žalobkyně zaslala dne 13. 8. 2014 své vyjádření k věci a uvedla v něm, že úřední záznamy pobytových kontrol obsahují nepřesné a fádní informace a navrhovala provést opětovný výslech. Dne 17. 9. 2015 vydalo Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, rozhodnutí č. j. OAM-4346-20/TP-2015, kterým byla žádost žalobkyně o povolení k trvalému pobytu na území České republiky dle ust. § 75 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců zamítnuta, neboť žalobkyně k žádosti předložila náležitosti, v nichž uvedené údaje podstatné pro posouzení žádosti neodpovídají skutečnosti. V odůvodnění tohoto rozhodnutí správní orgán I. stupně mimo jiné uvedl, že má za prokázané, že žalobkyně předložila náležitosti, v nichž uvedené údaje podstatné pro posouzení žádosti neodpovídají skutečnosti, neboť žalobkyně správnímu orgánu předložila jako doklad o zajištění prostředků své platební výměry na daň z příjmů za rok 2013 a 2014 a vyúčtování pojistného na důchodové pojištění za roky 2013 a 2014. Po provedeném dokazování však vyplynulo, že správní orgán byl uveden v omyl, neboť částky uvedené na platebních výměrech neodpovídají skutečnosti. Při výslechu totiž žalobkyně uvedla, že v roce 2013 ani v roce 2014 nepodnikala a nedokázala sama výši příjmu uvedenou na platebním výměru vysvětlit. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, které bylo touto žalobou napadeným rozhodnutím zamítnuto a prvoinstanční rozhodnutí bylo potvrzeno. Dle ust. § 75 odst. písm. a) zákona o pobytu cizinců platí, že: „Ministerstvo žádost o vydání povolení k trvalému pobytu zamítne, jestliže cizinec k žádosti předloží padělané anebo pozměněné náležitosti nebo náležitosti, v nichž uvedené údaje podstatné pro posouzení žádosti neodpovídají skutečnosti.“ Námitku žalobkyně, že správní orgány pochybil, když při svém rozhodování vycházel z nezákonně získaného důkazů, za který žalobkyně považuje svůj výslech, při kterém nebyl přítomen tlumočník do mateřského jazyka, pokládá zdejší soud za nedůvodnou. Z předvolání k výslechu, které bylo žalobkyni doručeno dne 10. 6. 2015, je patrné, že žalobkyně byla upozorněna na právo obstarat si na vlastní náklady k výslechu tlumočníka, když v předvolání je výslovně uvedeno, že: „Výslech bude dle ust. § 16 odst. 1 správního řádu veden v českém jazyce. Jednat můžete i v jazyce slovenském. Pokud neovládáte jazyk, jímž se vede jednání, máte právo na tlumočníka zapsaného v seznamu tlumočníků, kterého si obstaráte na vlastní náklady. Pokud neovládáte jazyk, jímž se vede jednání, a tlumočníka splňujícího výše uvedené podmínky, si na své náklady k výslechu neobstaráte, správní orgán výslech neprovede, předvolá Vás na nový termín výslechu a poskytne Vám případně součinnost k tomu, abyste měl možnost si obstarat tlumočníka splňujícího potřebné podmínky.“ Žalobkyně až do dne 3. 7. 2015, kdy se výslech konal, správnímu orgánu nesdělila, že český jazyk neovládá, přičemž tuto informaci nesdělila ani při výslechu samotném. Z protokolu o výslechu žalobkyně ze dne 3. 7. 2015 je navíc patrné, že žalobkyně svým podpisem stvrdila, že souhlasí s tím, aby byl výslech veden v českém jazyce. Skutečnost, že žalobkyně porozuměla obsahu poučení obsaženém v předvolání k výslechu a otázkám pokládaných při výslechu samotném, lze vyvozovat i z toho, že žalobkyně vlastní osvědčení o znalosti českého jazyka pro účely získání povolení k trvalému pobytu na území České republiky ze dne 4. 6. 2014. Porozumění položeným otázkám lze dovodit i z obsahu samotného protokolu o provedeném výslechu, ze kterého je zjevné, že žalobkyně odpovídala na položené otázky souvisle a k věci. Se shora uvedeného vyplývá, že žalobkyni nebylo postupem správního orgánu odepřeno právo na tlumočníka, český jazyk ovládá, položeným otázkám rozuměla a provedený výslech tak nelze pokládat za nezákonně získaný důkaz, jak žalobkyně tvrdí. Žalobkyně namítala, že z protokolu o provedeném výslechu není patrné, jakého řízení se týká (zda předmětného řízení o trvalém pobytu nebo řízení o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu). K tomu soud uvádí, že ze správního spisu vyplývá, že správní orgán předvolal listinou ze dne 8. 6. 2015 č. j. OAM-4346-13/TP-2015 žalobkyni k výslechu, přičemž z tohoto předvolání jednoznačně vyplývá, že se jedná o výslech v rámci správního řízení o žádosti o udělení povolení k trvalému pobytu. Z protokolu o výslechu žalobkyně ze dne 3. 7. 2015 je dále seznatelné, že byl proveden výslech v rámci řízení vedeném pod sp. zn. OAM-4346/TP-2015 (řízení o žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu dle ust. § 68 zákona o pobytu cizinců) a OAM-8901/DP-2015 (řízení o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu dle ust. § 44a zákona o pobytu cizinců). Ve vztahu k předvolání ze dne 8. 6. 2015, k obsahu výslechu a ke skutečnostem, které byly předmětem výslechu, je nutno usoudit, že provedený výslech je použitelný, byl veden a obstarán pro potřeby řízení o žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu. Skutečnost, že nakonec byl tento výslech použit i v řízení o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu není soudu známo. Závěrem tedy soud konstatuje, že důkaz výslech žalobkyně byl získán legální cestou a je tak způsobilým podkladem pro vydání rozhodnutí. Námitku žalobkyně je tak nutné považovat za nedůvodnou. V návaznosti na výše uvedené ke zmíněným žalobním námitkám se jeví jako logický postup správního orgánu, který neprovedl opakovaný výslech, který žalobkyně navrhovala. Pokud by se jevilo jako nedostatečné odůvodnění správního orgánu, z jakého důvodu opakovaný výslech neprovedl, je nutno podotknout, že správní orgán mohl své rozhodnutí o neprovedení navrženého důkazu odůvodnit lépe a podrobněji, avšak ani tato případná vada by v daném případě nemohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. K námitce žalobkyně týkající se porušení ust. § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, tak zdejší soud uvádí, že ani tato námitka není důvodná. Krajský soud neshledává důvodnou ani námitku žalobkyně, že se žalovaná ve svém rozhodnutí nevypořádala s námitkou, že správní orgán vybočil ve vztahu k hodnocení důkazní síly jednotlivých důkazů z mezí správního uvážení. Žalobkyně se s touto námitkou vypořádala v napadeném rozhodnutí na str. 5 ve třetím odstavci, kde prakticky odkázala na str. 3 rozhodnutí správního orgánu I. stupně a dále uvedla, že námitku žalobkyně neshledala důvodnou. Ze strany 3 rozhodnutí správního orgánu I. stupně je patrné, že správní orgán usoudil, že žalobkyně předložila k žádosti náležitosti, v nichž uvedené údaje podstatné pro posouzení žádosti neodpovídají skutečnosti, z toho, že žalobkyně přímo při výslechu uvedla, že v roce 2013 a 2014 nepodnikala a rovněž nedokázala výši přiznaných příjmů uvedených v daňových výměrech vysvětlit. Přestože žalovaná mohla podrobněji rozvést, z jakého důvodu podkládá odvolací námitku za nedůvodnou, nemůže tento nedostatek v dané situaci založit nezákonnost napadeného rozhodnutí. K poslední žalobní výtce směřující na nepřiměřenost napadeného rozhodnutí krajský soud uvádí následující. Jelikož žalovaný správní orgán v dané věci aplikoval ust. § 75 odst. 1 písm. a) zák. o pobytu cizinců, nebyl vázán povinností plynoucí z § 75 odst. 2 citovaného zákona přihlížet při posuzování přiměřenosti vydávaného rozhodnutí k dopadům tohoto rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince. Ustanovení § 75 odst. 1 a 2 zákona o pobytu cizinců je ve vztahu k posuzování přiměřenosti rozhodnutí postaveno na stejném principu jako v situacích, kdy správní orgán rozhoduje dle ust. § 37 odst. 1 a 2 či § 77 odst. 1 a 2 zákona o pobytu cizinců, přičemž při rozhodování dle odstavců 1 shora uvedených ustanovení není dána správnímu orgánu povinnost zabývat se dopadem vydávaného rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince. Ve věci žalobkyně byla žádost zamítnuta dle odstavce 1 ust. § 75 zákona o pobytu cizinců, kde zákonodárce nevázal vydání rozhodnutí na sledování dopadů tohoto rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince, na rozdíl od případů, které jsou definovány v odstavci 2 citovaného ustanovení, a kde zákonodárce zvolil „měkčí“ přístup a správním orgánům povinnost zabývat se přiměřeností rozhodnutí výslovně uložil. Z těchto důvodu žalovaný správní orgán neaplikoval ani ust. § 174a zák. o pobytu cizinců vymezující meze při posuzování přiměřenosti dopadu rozhodnutí a tím ani toto zákonné ustanovení nemohl porušit, přičemž ani soud nenašel zákonný důvod, na základě kterého by měl správní orgán v daném případě postupovat dle ust. § 174a zákona o pobytu cizinců a posuzovat přiměřenost rozhodnutí. Žalobní výtka mířící na porušení tohoto hmotněprávního ustanovení § 174a zák. o pobytu cizinců nebyla soudem shledána důvodnou. Na základě všech shora uvedených skutečností soud žalobu podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. jako nedůvodnou zamítl. VI. Náklady řízení Žalovaný správní orgán, který měl ve věci plný úspěch, má podle § 60 odst. 1 věty prvé s. ř. s. právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem proti žalobci, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný správní orgán náhradu nákladů nepožadoval, a proto bylo rozhodnuto, že na náhradu nákladů řízení před krajským soudem nemá žádný z účastníků právo.

Poučení

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost. Kasační stížnost musí být podána do dvou týdnů po doručení rozsudku. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu; lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni. V Plzni dne 23. listopadu 2016 JUDr. Václav Roučka, v.r. předseda senátu Za správnost: Kováříková