33 A 25/2026

Rubrum

č. j. 33 A 25/2026 - 32 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Jaroslavou Křivánkovou ve věci žalobce: E. D., nar. X, státní příslušnost X právně zastoupený: JUDr. Petrem Novotným, advokátem se sídlem Archangelská 1 Praha 10 proti žalovanému: Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, IČO: 00007064, sídlem Olšanská 2/2, 130 51 Praha 3 - Žižkov v řízení o žalobě ze dne 17. 4. 2026 proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 4. 2026, č. j. CPR- 9951-3/ČJ-2026-930310-V241 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Napadené rozhodnutí Shodu s prvopisem potvrzuje H. K. 2 33 A 25/2026 1. Rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Karlovarského kraje, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort ze dne 17. 2. 2026, č. j. KRPP 143649-23/ČJ-2025-030022 (dále jen rozhodnutí správního orgánu I. stupně) bylo žalobci dle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o pobytu cizinců), uloženo správní vyhoštění. Doba, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace (dále jen „území smluvních států“) byla stanovena v trvání 18 měsíců. Počátek doby, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území smluvních států, byl stanoven v souladu s ust. § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců ode dne, kdy žalobce vycestuje z území smluvních států. Současně byla podle § 118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců stanovena doba k vycestování z území smluvních států do země státního občanství žalobce nebo třetí země, kde je oprávněn pobývat nebo která ho přijme, a to ve lhůtě 10 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o správním vyhoštění.

2. Žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 7. 4. 2026, č. j. CPR-9951-3/ČJ-2026- 930310-V241, bylo dle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen správní řád) odvolání žalobce zamítnuto a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrzeno. Žalovaný rozhodnutí odůvodnil tím, že v rámci správního řízení bylo dostatečným způsobem zjištěno, že žalobce pobýval na území ČR ode dne 29. 9. 2025 do 14. 10. 2025 bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu nebyl oprávněn a současně ode dne 29. 9. 2025 do dne 14. 10. 2025 vykonával zednické práce bez povolení k zaměstnání, ačkoli toto je podmínkou výkonu zaměstnání. Zároveň bylo prokázáno, že nejsou dány důvody pro aplikaci ust. § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Žalobci v návratu do Moldavské republiky, jejímž je státním příslušníkem, a v níž má rodinné vazby, nic nebrání, nic mu tam nehrozí, do ČR vycestoval pouze za prací. Z pravidel upravujících přeshraniční pohyb osob (Schengenský hraniční kodex) vyplývá, že občané Moldavska, držitelé biometrického cestovního pasu mohou na území schengenského prostoru pobývat bez víza 90 dnů během jakéhokoli období 180 dnů, kterým se rozumí období 180 dnů bezprostředně předcházejících každému dni pobytu, přičemž státní příslušníci Moldavska podléhají vízové povinnosti pro pobyty na území ČR, je-li účelem jejich pobytu výkon výdělečné činnosti. Pokud tedy žalobce na území pobýval za účelem výdělečné činnosti, neplnil účel pobytu vyplývající z bezvízového pobytu realizovaného na základě úlevy z vízové povinnosti. Z důvodu výkonu zaměstnání na území přestal žalobce splňovat podmínku pobytu dle čl. 6 odst. 1 písm. c) Schengenského hraničního kodexu a na území tedy pobývá ode dne výkonu zaměstnání, tj. ode dne 29. 9. 2025 bez platného oprávnění k pobytu. Současně žalobce na území ČR v období od 29. 9. 2025 do 14. 10. 2025 vykonával zednické práce, aniž by disponoval příslušným oprávněním, čímž naplnil skutkovou podstatu uvedené v ust. § 119 odst. 1 písm. c) bod 1 zákona o pobytů cizinců.

II. Žaloba

3. Žalobce namítal, že byl rozhodnutím žalovaného zkrácen na svých právech, přičemž nezákonnost rozhodnutí spatřuje v tom, že správní orgány porušily § 3 správního řádu, neboť nezjistily stav věci způsobem, o němž nejsou významné pochybnosti, a v rozsahu, který je nezbytný vzhledem ke konkrétním okolnostem případu, a dále si neopatřily dostatečné podklady pro své rozhodnutí ve smyslu § 50 odst. 2 správního řádu. Shodu s prvopisem potvrzuje H. K. 3 33 A 25/2026 4. Není pravdou, že by žalobce pobýval na území ČR bez platného pobytového oprávnění, jeho poslední vstup na území schengenského prostoru na základě biometrického cestovního pasu Moldávie se datuje ke dni 26. 7. 2025, přičemž po vstupu na toto území může pobývat během následujícího období 180 dnů na území smluvních států po dobu 90 dnů, přičemž žalobce nepřekročil dobu 90 dnů nepřetržitého pobytu na území uvedeného prostoru. Není tedy pravdou, že by žalobce na území ČR pobýval ode dne 27. 7. 2025 do 14. 10. 2025 bez oprávnění. V době pobytové kontroly dne 14. 10. 2025 se nacházel na území ČR legálně na základě oprávnění, jež má jako držitel moldavského biometrického cestovního pasu, když nepřekročil dobu 90 dnů nepřetržitého pobytu na území schengenského prostoru. Není dále pravdou, že by byl od 27. 7. 2025 do 14. 10. 2025 zaměstnán bez povolení k zaměstnání v rozporu s § 89 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů. Není ani pravdou, že by byl jako cizinec na území ČR zaměstnán bez povolení k zaměstnání, neboť zde nevykonával žádnou soustavnou a závislou činnost. Nejednalo se tedy o nelegální práci, neboť se žalobce nenacházel ani v jakémkoliv pracovněprávním vztahu, jednalo se u něj pouze o jednorázovou krátkodobou brigádu, a proto u něj nejsou naplněny všechny aspekty výkonu práce definované v zákoníku práce, když absentuje soustavnost vykonávané činnosti. Na území ČR zůstává z důvodu probíhající války na Ukrajině, kdy z území schengenského prostoru nemůže vycestovat, a s ohledem na uvedené je evidentní, že žalovaný řádným způsobem nezjistil skutkový stav. Uložené správní vyhoštění tak je nepřiměřeným zásahem do soukromého a rodinného života žalobce, nebyly dány zákonné důvody pro jeho uložení, a bylo by proto na místě vedené řízení o vyhoštění překvalifikovat na řízení o povinnosti opustit území dle § 50a zákona o pobytu cizinců.

5. Žalobce dále zdůraznil, že absolutně nesouhlasí se závěrem žalovaného o možnosti vycestovat do Moldavské republiky, neboť v jeho zemi v současné době panuje katastrofální ekonomická situace, množí se případy vražd, není zde pro civilní obyvatelstvo bezpečno, a to i s ohledem na poslední politický vývoj, když Moldavská republika je navíc v ohrožení v důsledku přímé vojenské invaze Ruské federace na Ukrajinu. Žalobce dále poukázal na situaci v Podněstří, kde je situace podobná jako na Ukrajině a dá se očekávat ještě další zhoršení bezpečnostní situace. V proruském Podněstří došlo během přímé vojenské invaze Ruské federace na Ukrajinu na střelbu z granátometů a došlo i k dalším incidentům. S ohledem na tuto dramatickou situaci se v případě svého návratu do Moldavská reálně obává o svůj život.

6. Dle žalobce žalovaný vydáním napadeného rozhodnutí porušil výše uvedená zákonná ustanovení a dále § 2 odst. 1 správního řádu, neboť nepostupoval v souladu se zákony a ostatními právními předpisy, dále porušil § 2 odst. 3 správního řádu, neboť nešetřil oprávněné zájmy žalobce, jehož se činnost žalovaného dotýká, a porušil i ust. § 2 odst. 4 správního řádu, neboť nedbal, aby bylo přijaté řešení v souladu s veřejným zájmem a odpovídalo okolnostem daného případu. Žalobce se domnívá, že nebyly splněny podmínky pro vydání napadeného rozhodnutí, jímž se současně dle § 118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců stanovuje doba k vycestování z území členských států EU a smluvních států do 10 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí. Navrhl proto, aby žalobou napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla žalovanému vrácena k dalšímu řízení. III. Vyjádření žalovaného k žalobě Shodu s prvopisem potvrzuje H. K. 4 33 A 25/2026 7. Ve vyjádření k žalobě dne 24. 4. 2026 žalovaný uvedl, že naprosto totožnou argumentaci, jakou žalobce uvedl v žalobě uplatnil i v rámci správního řízení, a proto plně odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Ve svém postupu a závěrech neshledává pochybení, a proto navrhl zamítnutí žaloby.

IV. Posouzení věci soudem

8. O věci samé bylo rozhodnuto při jednání s ohledem na stanovisko žalobce, přičemž oba účastníci se z jednání omluvili a jednání tak proběhlo v jejich nepřítomnosti.

9. V souladu s § 75 odst. 1, 2 s. ř. s. vycházel soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů uplatněných v žalobě.

V. Rozhodnutí soudu

10. Žaloba není důvodná.

11. Soud považuje za nezbytné vyjasnit žalobcovu pobytovou historii na území ČR. Ze správního spisu vyplývá, že při provádění pobytové kontroly dle § 167 odst. 1, 2 zákona o pobytu cizinců na území ČR dne 14. 10. 2026 byl žalobce, který právě prováděl rekonstrukci omítky na domě v Plzni, Klatovská třída 1818/18, vyzván Policií ČR k prokázání své totožnosti předložením dokladu totožnosti. Žalobce předložil biometrický moldavský cestovní pas č. AP0381432, avšak nepředložil žádný doklad opravňující jej pracovat na území ČR, přičemž bylo naprosto zjevné, že práci na místě pobytové kontroly vykonává, což sám doznal. Hlídka po komunikaci s DS OCP OPKPE žalobce zajistila dle § 27/1 písm. a) z. č. 273/2008. Lustrací v Cizineckém informačním systému bylo zjištěno, že žalobce nemá na území ČR povolen jakýkoliv druh pobytu, ani nemá vydané povolení k zaměstnání Úřadem práce ČR.

12. Téhož dne bylo zahájeno správní řízení ve věci správního vyhoštění z území členských států EU dle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4, dle § 119 odst. 1 písm. c) bod 1 zákona o pobytu cizinců a byl proveden výslech žalobce. Tento uvedl, že do ČR přicestoval již podruhé, a to na svůj biometrický cestovní doklad přes Rumunsko dne 26. 7. 2025. V ČR si práci zařídil přes známého, který zde žije a pracuje, přičemž věděl, že pro výkon zaměstnanecké činnosti potřebuje povolení. Toto neměl, ale chtěl si vydělat peníze na živobytí. Byl si vědom toho, že jako turista na biometrii může na území Schengenského prostoru pobývat pouze po dobu 90 dní ve 180 dnech jako turista, přičemž bez platného oprávnění k pobytu a povolení k zaměstnání nesmí vykonávat pracovní činnost. Nevěděl, že začne-li pracovat, skončí mu oprávněný pobyt. Pro legalizaci svého pobytu na území ČR nic neučinil, měl za to, že zde pobývá oprávněně. Na území ČR pracoval po příjezdu z Německa jako dělník na různých stavbách dva týdny, byla mu vyplácena odměna kolem 1 500 Kč za den. Neměl sjednané zdravotní pojištění ani neměl zajištěnu úhradu nákladů zdravotní péče. Bydlí v Sušici na ubytovně, s občanem ČR či EU nesdílí společnou domácnost, nemá zde žádné příbuzné ani osobu, již by měl v péči či k ní měl vyživovací Shodu s prvopisem potvrzuje H. K. 5 33 A 25/2026 povinnost, ani osobu, kvůli které by bylo ukončení jeho pobytu na území nepřiměřené z hlediska zásahu do soukromého a rodinného života. Ze svého domovského státu, kde má bratra a sestru, odcestoval, aby si vydělal peníze. V případě vyhoštění a povinnosti vycestovat se dobrovolně vrátí do Moldávie, do té doby bude nadále bydlet na ubytovně. V domovské zemi mu nehrozí žádná forma mučení, nelidského či ponižujícího zacházení či trestu, ani držení v otroctví či nevolnictví, výkon nucených či povinných prací, nehrozí, že by byl z nějakého důvodu zbaven svobody, nehrozí mu ohrožení na životě, má zaručeno právo na osobní bezpečnost, na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces, má možnost, aby jeho záležitosti byly projednány řádným nezávislým a nestranným soudem. Má finanční prostředky k pobytu na území ČR i na následné vycestování, stejně tak jako na zaplacení nákladů správního řízení. Na území ČR nemá žádný movitý ani nemovitý majetek, závazky ani pohledávky. Finance na pobyt v ČR si obstarával prací na stavbách. Na území ČR nepáchal trestnou činnost, tato ani nebyla páchána na něm. Na území ČR ani na území jiného členského státu EU nežádal o mezinárodní ochranu. Cítí se zdráv, léky neužívá.

13. Dne 14. 10. 2025 bylo vydáno Policií ČR, Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje odbor cizinecké policie rozhodnutí č.j. DRPP-143649-12/ČJ-2025-030022, jímž bylo žalobci uloženo správní vyhoštění dle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 a § 119 odst. 1 písm. c) bod 1 zákona o pobytu cizinců, a stanovena doba, po níž mu nelze umožnit vstup na území členských států EU a smluvních států a to na dobu 18 měsíců, přičemž počátek doby, po níž mu nelze umožnit vstup na území těchto států se stanoví ode dne, kdy vycestuje, dále byla stanovena doba k vycestování z uvedených zemí do země státního občanství žalobce či třetí země, kde je oprávněn pobývat nebo která ho přijme, a to do 10 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Podle § 179 zákona o pobytu cizinců nebyly shledány důvody znemožňující vycestování a vycestování žalobce je možné.

14. Na základě tohoto rozhodnutí žalobce dne 21. 10. 2025 vycestoval, přičemž proti němu zároveň podal odvolání je odůvodnil tím, že nepřekročil dobu 90 dnů nepřetržitého pobytu na území schengenského pobytu a není pravdou, že by na území nelegálně pracoval, a že by zde pobýval ode dne 27. 7. 2025 do 14. 10. 2025 neoprávněně, naopak v době pobytové kontroly dne 14. 10. 2025 se zde nacházel legálně na základě oprávnění, jež má jako držitel moldavského biometrického cestovního pasu. Poukázal na to, že z důvodu probíhající války na Ukrajině nemůže vycestovat z území schengenského prostoru. Uložené správní vyhoštění je nepřiměřeným zásahem do jeho soukromého a rodinného života, neboť zásadně nesouhlasí se závěrem správního orgánu o možnosti vycestovat do Moldavské republiky, a to z důvodu tam panující katastrofální ekonomické situace a absence bezpečnosti pro civilní obyvatelstvo.

15. Rozhodnutím žalovaného ze dne 21. 11. 2025 č.j. CPR-36653-2/ČJ-2025-930310-V241 bylo rozhodnutí napadené odvoláním žalobce zrušeno a věc byla správnímu orgánu prvého stupně vrácena k novému projednání a rozhodnutí z důvodu jeho vnitřní rozpornosti, kdy nebylo přesně a přezkoumatelně vymezeno od kdy do kdy se měl žalobce dopustit protiprávního jednání a jakého, tedy zda byl zaměstnán bez povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání či zda na území provozoval dani podléhající výdělečnou činnost bez oprávnění podle zvláštního předpisu a od kdy do kdy pobýval na území ČR bez oprávnění k pobytu, ač k tomu nebyl oprávněn, přičemž tyto skutečnosti nevyplývají ani ze správního spisu. Z tohoto důvodu bylo správnímu orgánu I. Shodu s prvopisem potvrzuje H. K. 6 33 A 25/2026 stupně uloženo v rámci nového projednání věci jasně a přezkoumatelným způsobem vymezit a odůvodnit protiprávní jednání žalobce, jehož se měl na území dopustit. Zejména tedy od kdy žalobce porušil podmínky a neplnil účel pobytu vyplývající z bezvízového pobytu realizovaného na základě úlevy z vízové povinnosti, konkrétně od kdy a z jakého důvodu přestal žalobce splňovat podmínku pobytu dle čl. 6 odst. 1 písm. c) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/399 ze dne 9. 3. 2016, kterým se stanoví kodex Unie o pravidlech upravujících přeshraniční pohyb osob (Schengenský hraniční kodex) a odkdy lze považovat pobyt žalobce za neoprávněný. Z rozhodnutí není ani zřejmé, jakým způsobem správní orgán I. stupně dospěl ke stanovení data 27. 7. 2025 jakožto počátku doby protiprávního jednání žalobce na území, kterým měl naplnit dvě skutkové podstaty správního vyhoštění, a rozhodnutí je proto v této části nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

16. Z úředního záznamu lustrace provedené Policií ČR dne 31. 1. 2026 vyplývá, že žalobce dne 14. 10. 2025 pobýval na území ČR neoprávněně a jeho pobytové oprávnění se do doby provedení lustrace nezměnilo.

17. Následně byla vydána rozhodnutí uvedená pod bodem I. tohoto rozhodnutí.

18. Dle ust. § 119 odst. 1 písm. c) bod 1 zákona o pobytu cizinců „ Policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států až na 3 roky, je-li cizinec na území zaměstnán bez platného oprávnění k pobytu nebo povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání, na území provozuje dani podléhající výdělečnou činnost bez oprávnění podle zvláštního právního předpisu nebo bez povolení k zaměstnání cizince zaměstnal nebo takové zaměstnání cizinci zprostředkoval.“ 19. Dle ust. § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců „Rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince.“ 20. Dle § 174a zákona o pobytu cizinců „Při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízení je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí.“ 21. Je na místě připomenout, že v rámci soudního přezkumu dle s.ř.s. jsou považována obě rozhodnutí správních orgánů, tj. rozhodnutí správního orgánu I. stupně i správního orgánu rozhodujícího o odvolání za jeden celek (srovnej rozsudek NSS ze dne 14. 3. 2013, č. j. 4 As 10/2012–48 [23].

22. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda si správní orgány obstaraly dostatek podkladového materiálu pro své rozhodnutí včetně podkladů potřebných pro učinění objektivního závěru o přiměřenosti napadeného rozhodnutí, a dospěl k závěru, že správní orgán I. stupně shromáždil podkladový materiál postačující pro vydání rozhodnutí. Tento Shodu s prvopisem potvrzuje H. K. 7 33 A 25/2026 zahrnoval m.j. úřední záznam o provedení pobytové kontroly dne 14. 10. 2025, při němž byl žalobce kontrolován, dále jeho výslech a lustrace provedené v dostupných informačních systémech Policie ČR.

23. Žalobce namítá nesprávnost a nedostatečné odůvodnění závěru o splnění podmínek pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění s odůvodněním že by jeho důsledkem byl ve smyslu § 50a odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života. Soud však tuto žalobní námitku neshledal důvodnou. Žalobce namítá, že si žalovaný neobstaral dostatek informací potřebných pro rozhodnutí, a to zejména v souvislosti s jím namítanou nepříznivou ekonomickou, politickou a bezpečnostní situací v Moldavsku, a v důsledku toho dospěl k nesprávnému závěru o možnosti žalobce vycestovat zpět do své vlasti. Žalobce však v té souvislosti zcela pomíjí, že v rámci prvostupňového správního řízení uvedl, že z vlasti vycestoval za prací – tedy nikoli z důvodu obavy o svoji bezpečnost. Dle jeho tvrzení nejprve odcestoval do Spolkové republiky Německo, kde dva měsíce nelegálně pracoval, a následně za týmž účelem i podmínek odcestoval do ČR. Žalobce zároveň v rámci správního řízení prvního stupně výslovně uvedl, že mu v Moldavsku žádné nebezpečí nehrozí, přičemž byl v této souvislosti výslovně dotazován na různé možné formy ohrožení (k tomu viz výše) a uvedl, že v případě vydání rozhodnutí o správním vyhoštění a povinnosti vycestovat se dobrovolně vrátí do Moldávie. Námitku týkající se nemožnosti vycestovat žalobce poprvé vznesl až v rámci odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvého stupně a omezil se v té souvislosti na zcela obecná a nekonkrétní konstatování. V té souvislosti je nezbytné konstatovat, že pokud žalobce uplatňuje překážky vycestování, pak nese břemeno tvrzení i důkazní, a správní orgán není povinen automaticky za situace, kdy žalobce nijak nekonkretizuje tvrzené nebezpečí ve vztahu k jeho osobě, sám iniciativně zjišťovat obecnou situaci v zemi původu. Žalovaný by měl povinnost přihlížet k nově tvrzeným skutečnostem a obstarat si k nim podklady pouze v případě, pokud by tyto byly relevantní a konkrétní. Žalobcova tvrzení však s ohledem na jejich obsah neukazovala na konkrétní nebezpečí ohrožující právě jeho, a jež by dokladovala specifičnost jeho situace oproti jiným obyvatelům Moldávie. Za této situace neměl žalovaný povinnost provádět širší dokazování, neboť vývoj a obsah žalobcových tvrzení logicky vedl k závěru o jejich účelovosti. Žalobcem tvrzená nepříznivá politická, ekonomická situace, stejně tak jako nepříznivé důsledky války na Ukrajině, na Moldavsko dopadají na veškeré jeho obyvatele a ve vztahu k žalobci nejsou nijak individualizovány, konkretizovány a popis jejich intenzity nepůsobí věrohodně. A z těchto důvodů skutečnosti tvrzené žalobcem nepostačují k závěru o existenci překážky vycestování a žalovanému proto nevznikla na základě nich povinnost opatřovat si informace o zemi původu žalobce.

24. Ze shromážděných podkladů rozhodnutí bylo zjištěno, že žalobce na území ČR přicestoval dne 26. 7. 2025 na biometrický pas, na území ČR neměl povolen jakýkoliv druh pobytu a neměl vydané povolení k zaměstnání Úřadem práce ČR, přičemž si byl vědom toho, že jako turista nesmí vykonávat pracovní činnost bez povolení k zaměstnání a platného oprávnění k pobytu, avšak žádné kroky k legalizaci svého pobytu a získání pracovního oprávnění neučinil. V den provedení pobytové kontroly 14. 10. 2025 byl žalobce kontrolován za situace, kdy stál na lešení a prováděl manuální zednické práce a výkon této práce ani nepopíral. Ve výpovědi žalobce ze dne 14. 10. 2025 jsou rozpory, které spočívají v tvrzení žalobce, že do ČR přicestoval již dne 26. 7. 2025 přes Rumunsko autobusem Kyšiněv – Praha. Následně však uvádí, že na území ČR pracuje dva týdny na Shodu s prvopisem potvrzuje H. K. 8 33 A 25/2026 různých stavbách jako dělník, přičemž před dvěma týdny byl v Německu, kde rovněž pracoval bez oprávnění a řádné smlouvy. Za této situace správní orgán vycházel z tvrzení žalobce, že pracovní činnost na území ČR vykonával přibližně dva týdny, přičemž soud se zohledněním uvedených rozporů považuje za nutné dodat a zdůraznit – minimálně – po dobu dvou týdnů, ode dne kontroly, tj. od 29. 9. 2025. Žalobce vykonával závislou práci ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, a to bez existence pracovněprávního vztahu, aniž by byl držitelem platného oprávnění k výkonu zaměstnání na území ČR, práci vykonával osobně, podle pokynů jiné osoby, v určeném místě a čase a za odměnu. Práci nevykonával na základě pracovní smlouvy ani dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr ve smyslu zákoníku práce, a jeho činnost tak naplnila znaky nelegální práce dle § 5 písm. e) bod 1 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, čímž porušil právní předpisy upravující zaměstnávání cizinců na území ČR, přičemž výkon práce bez příslušného oprávnění představuje závažné porušení povinností cizince pobývajícího na území ČR a v důsledku toho okamžikem zahájení nelegální pracovní činnosti pobyl oprávněnosti k pobytu na území ČR. Soud se s těmi závěry správních orgánů, jimiž byla odstraněna nepřezkoumatelnost spočívající ve vnitřní rozpornosti prvostupňového rozhodnutí o vyhoštění v části týkající se stanovení data odkdy dokdy se měl žalobce dopustit protiprávního jednání a jakého, zcela ztotožňuje.

25. Žalobce svým jednáním porušil podmínky bezvízového pobytu stanovené v nařízení vlády č. 215 ze dne 10. 7. 2017 o stanovení výjimek z vízové povinnosti a z osvobození od vízové povinnosti, dle něhož v případě výdělečné činnosti cizince, který pobývá na území ČR na základě biometrického cestovního dokladu a je osvobozen od vízové povinnosti po dobu 90 dnů v průběhu 180 dnů, se na tohoto cizince vztahuje vízová povinnost. Tím, že žalobce vykonával zaměstnání v rozporu se zákonem, sloužil jeho pobyt jinému účelu, než pro který na zemí ČR mohl na základě biometrického pasu pobývat, a proto byl jeho pobyt od 29. 9. 2025, tedy ode dne, kdy nejpozději začal vykonávat nelegálně zaměstnání, neoprávněný. Argument žalobce, že s ohledem na to, že vykonával pouze jednorázovou, krátkodobou brigádu, nebyly naplněny zákonné podmínky výkonu práce definované v zákoníku práce, když absentuje soustavnost vykonávané činnosti soud shledává nedůvodným, neboť žalobce sám uvedl, že pracovat začal záhy po svém příjezdu do ČR a za tímto účelem i přicestoval, stejně tak jako předtím do Spolkové republiky Německo. V té souvislosti je nezbytné zdůraznit, že žalobce přicestoval na základě biometrického pasu a bezvízový styk je určen jen na krátkodobý pobyt zahrnující např. turistiku či návštěvu, ale nevztahuje se na zaměstnání ani jinou formu výdělečné činnosti, tedy ani na krátkodobou brigádu.

26. Jak vyplývá ze shora uvedených skutečností, není pochyb o naplnění skutkové podstaty uvedené pod § 119 odst. 1 písm. c) bod 1 zákona o pobytu cizinců žalobcem a soud se proto se závěry žalovaného učiněnými v žalobou napadeném rozhodnutí ztotožňuje. Správní orgány zjistily stav věci způsobem, o němž nejsou žádné pochybnosti a v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí, přičemž skutečnosti zjištěné na místě výkonu práce žalobce a lustracemi v dostupných informačních systémech Policie ČR korespondovaly i s tvrzeními žalobce, který je začal zpochybňovat až v podaném odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí. Správní orgány se zároveň v dostačujícím rozsahu zabývaly i otázkou přiměřenosti zásahu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce, zabývaly se otázkou možnosti vycestování žalobce do země původu, jež je Shodu s prvopisem potvrzuje H. K. 9 33 A 25/2026 považována za bezpečnou zemi původu, možností překvalifikování dle § 50a zákona o pobytu cizinců a v té souvislosti dospěly k přiléhavým závěrům, na něž soud odkazuje.

27. Rozhodnutí o vyhoštění žalobce i délku doby, po niž mu nelze umožnit vstup na území, proto soud považuje za adekvátní zjištěným skutečnostem za situace, kdy žalobce nemá na území ČR žádné osobní vazby ani majetek. S ohledem na shora uvedené soud žalobcem nově tvrzené skutečnosti shledává nevěrohodnými, účelovými a žalobní argumentaci za nedůvodnou.

28. Současně soud konstatuje, že neshledal žádnou z vytýkaných částí napadeného rozhodnutí nepřezkoumatelnou, když veškerá argumentace žalovaného jasně, srozumitelně a logicky podává přehled a záznam o tom, jaké myšlenkové procesy vedly žalovaného, stejně tak jako správní orgán prvního stupně, k učiněným závěrům, jaké skutečnosti považoval za důležité, jak hodnotil důkazy. Postup správních orgánů ve věci žalobce považuje soud v souladu se zákony a ostatními právními předpisy. Soud proto, stejně tak jako správní orgány, nepovažuje napadené rozhodnutí za nepřiměřené, neboť bylo prokázáno naplnění skutkové podstaty § 119 odst. 1 písm. c) bod 1 zákona o pobytu cizinců a současně nebylo rozhodnutí žalovaného shledáno jako nepřiměřené z pohledu § 174a téhož zákona. Správní orgány se tedy dle názoru soudu s otázkou přiměřenosti napadeného rozhodnutí vypořádaly dostatečným, jasným, srozumitelným, a především přezkoumatelným způsobem a pro své závěry shromáždily dostatek podkladů pro to, aby nevznikly pochybnosti o tom, zda tvrzení žalobce či závěry žalovaného jsou založeny na reálném podkladu. Správní orgány v tomto směru postupovaly v souladu s právní úpravou a ustálenou rozhodovací praxí.

29. Soud po přezkoumání správního spisu stejně jako napadeného rozhodnutí i jemu předcházejícího rozhodnutí správního orgánu I. stupně došel k závěru, že si správní orgány obou stupňů obstaraly dostatek podkladového materiálu pro to, aby následně vydaná rozhodnutí byla objektivní a vycházela z dostatečně zjištěného stavu věci, který neponechává žádný prostor k pochybám a stejně tak odpovídá ustálené rozhodovací praxi správních orgánů v obdobných případech. Soud dospěl k závěru, že správní orgány správně posoudily společenskou škodlivost jednání žalobce, míru jeho zavinění a shledaly uložené správní vyhoštění jako opatření, které odpovídá zájmu sledovanému zákonem o pobytu cizinců. Žalovaný shledal rozhodnutí správního orgánu I. stupně jako zákonné, v souladu s veřejným zájmem a odpovídající okolnostem daného případu a soud se s jejím hodnocením ztotožňuje, postup správních orgánů shledává v souladu ustanoveními § 3, § 50 odst. 3 či § 2 odst. 4 správního řádu, když byl skutečný stav věci zjištěn dostatečným způsobem a bylo přihlíženo ke všem skutečnostem bez ohledu na to, zda svědčily ve prospěch či neprospěch žalobce. Stejně tak přijaté řešení odpovídá veřejnému zájmu a okolnostem posuzované věci. Vzhledem ke všem zjištěným skutečnostem soud žalobu zamítl dle § 78 odst. 7 s. ř. s., neboť ji shledal nedůvodnou (výrok I. rozsudku).

VI. Náklady řízení

30. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s., kdy by na náhradu nákladů řízení měl právo žalovaný, jež měl ve věci plný úspěch. Žalovanému však žádné náklady řízení nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, ani nepožadoval Shodu s prvopisem potvrzuje H. K. 10 33 A 25/2026 jakoukoli jejich náhradu, proto nebyla náhrada nákladů žádnému z účastníků řízení přiznána (výrok II. rozsudku).

Poučení

Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost u Nejvyššího správního soudu se sídlem Moravské náměstí 6, 657 40 Brno, který o kasační stížnosti rozhoduje. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni. Jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost. (§ 12 odst. 1, § 102, § 104a, § 106 odst. 2 a 4 s. ř. s.). Plzeň 15. 6. 2026 Mgr. Jaroslava Křivánková v.r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje H. K.