33 A 29/2026

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Jaroslavou Křivánkovou ve věci žalobce: V. O., narozený X, toho času pobytem v ČR v Zařízení pro zajištění cizinců Balková 1, 331 65 Tis u Blatna, zastoupený: Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, sídlem Opletalova 1417/25, 110 00 Praha, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, IČO: 00007064, pošt. schr. 21/OAM, sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, v řízení o žalobě ze dne 5. 5. 2026 proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 4. 2026, č. j. OAM- 439/BA-BA01-BA03-Z-2026, takto: I. Rozhodnutí žalovaného Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky ze dne 16. 4. 2026, č. j. OAM-439/BA-BA01-BA03-Z-2026 se zrušuje. II. Žalovaný je povinen uhradit žalobci plnou náhradu nákladů řízení ve lhůtě a ve výši, která bude stanovena samostatným usnesením, a to k rukám jeho právního zástupce Mgr. Petra Václavka, advokáta. Odůvodnění:

I. Napadené rozhodnutí

1. Dne 12. 4. 2026 byl žalobce kontrolován hlídkou na státní hranici poblíž obce Rozvadov poté, co mu byl zamítnut vstup na území Německa, a tento předložil cestovní pas UKR č. X, jehož kontrolou bylo zjištěno, že naposledy vstoupil na území EU dne 25. 4. 2020 přes Polsko, a že je v pase vyznačeno razítko povolení k pobytu v Polsku ze dne 18. 8. 2020. Lustrací bylo zjištěno, že se jedná o státního příslušníka třetí země, na kterého se vztahuje rozhodnutí o navrácení, žádajícím státem Nizozemsko, kdy lhůta k vycestování byla stanovena do 26. 7. 2025. Žalobce byl proto zajištěn za účelem vycestování podle § 124b odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen zákon o pobytu cizinců). Následně dne 13. 4. 2026 podal žádost o udělení mezinárodní ochrany, a poté byl žalobou naříkaným rozhodnutím ze dne 16. 4. 2026, č. j. OAM-439/BA-BA01-BA03-Z-2026 podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb. o azylu (dále jen zákon o azylu) zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců (dále jen ZZC); ve smyslu § 46a odst. 5 zákona o azylu byla doba trvání zajištění stanovena do 31. 7. 2026.

II. Žaloba

2. První skupinou námitek, jež žalobce vznesl, vytýkal žalovanému nesprávné posouzení možnosti užití zvláštních opatření dle ust. § 47 zákona o azylu. Žalobce považuje tyto úvahy žalovaného za nesprávné. V případě jakéhokoliv zajištění cizince dle zákona o pobytu cizinců se jedná o situace, kdy ze strany cizince došlo k porušení zákonné povinnosti, či povinnosti stanovené orgánem veřejné moci na základě tohoto zákona a pro tuto skutečnost byl cizinec zajištěn. Dle žalobce tak pro odůvodnění nedostatečnosti uložení zvláštních opatření nemůže stačit pouhý fakt, že žalobce porušil povinnost dle zákona o pobytu cizinců, jelikož v opačném případě by nedostatečnost těchto opatření bylo možné namítat vždy. Neoprávněnost pobytu žalobce na území členských států EU byla založena údajným návratovým rozhodnutím nizozemských orgánů ze dne 30. 5. 2025. Byť žalobce je v případě potvrzení jeho závěru bohužel srozuměn s jeho neodvratitelnými důsledky, má za to, že v jeho případě (v důsledku pochybnosti žalobce ohledně procesu oznámení tohoto rozhodnutí) nelze mít za prokázané, že žalobce zcela úmyslně a vědomě nerespektoval povinnost tímto rozhodnutím stanovenou. Z odůvodnění napadaného rozhodnutí vyplývá toliko, že dne 30. 5. 2025 bylo nizozemskými orgány vydáno rozhodnutí o navrácení ve smyslu návratové směrnice. Jak žalobce uvedl v protokolu o podání vysvětlení ze dne 12. 4. 2026, č. j. KRPP-52994-6/čj-2026-030022 (dále jen protokol o podání vysvětlení), žalobci není vůbec známo, že by vůči němu bylo vydáno rozhodnutí o navrácení ze strany nizozemských orgánů. Obsahem spisu pak není nic, co by alespoň v hrubých rysech poskytovalo obraz o tom, jak a kdy došlo k oznámení tohoto rozhodnutí žalobci, a na jakou adresu mu bylo doručováno. Dle žalobce je zcela na místě, aby žalovaný uvedenému věnoval náležitou pozornost a objasnil, zda žalobci uvedené rozhodnutí skutečně bylo oznámeno, a to zejména ve chvíli, kdy na základě těchto okolností dovozuje úmysl žalobce porušovat vědomě právní předpisy na úseku pobytu cizinců, s čímž je nepochybně spojen důsledek v podobě nemožnosti uplatnit zvláštní opatření dle § 47 zákona o azylu. Žalobce v tomto ohledu připomíná, že zajištění je prostředkem ultima ratio a je proto nutné klást vyšší nároky na zjištění stavu věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti. Žalobce rovněž má za to, že žalovaný nedostatečně posoudil skutkové okolnosti případu, a to konkrétně pak spolupráci žalobce se správními orgány bezprostředně po okamžiku jeho zajištění a následném předání ze strany německých orgánů, dle čehož lze očekávat, že žalobce neměl v úmyslu mařit výkon návratového rozhodnutí, a chce se správními orgány spolupracovat. Dle žalobce jsou závěry žalovaného v této části rozhodnutí v přímém rozporu s obsahem správního spisu, jelikož žalobci není známo, kdy přesně v rámci probíhajícího řízení o udělení mezinárodní ochrany se dopustil výše uvedeného jednání vůči žalovanému. Žalobce v okamžiku vydání napadaného rozhodnutí projevil toliko vůli požádat o udělení mezinárodní ochrany. Správní úkon poskytnutí údajů k žádosti dle zákona o azylu proběhl až po vydání napadaného rozhodnutí a žalobce v obou případech spolupracoval a poskytnul veškeré údaje k jeho žádosti, osvětlil svou pobytovou historii a také důvody pro udělení mezinárodní ochrany. Podkladem k vydání napadaného rozhodnutí, ze které by bylo možné dovozovat úmysl žalobce nespolupracovat se žalovanou, byl pouze protokol o podání vysvětlení, ve kterém však žalobce zcela spolupracoval a průběh správního řízení nijak neztěžoval. Žalobce pak připomíná, že dle rozsudku NSS ze dne 24. 10. 2025: „V případě potřeby mezinárodní ochrany vznikající na místě (mezinárodní ochrany sur place) ve smyslu § 28 odst. 7 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026, a čl. 5 směrnice 2011/95/EU nelze žadateli o mezinárodní ochranu vytýkat, že žádost o její udělení nepodal ihned po svém vstupu na území České republiky, pokud důvody mezinárodní ochrany vznikly zcela nebo z významné části právě až během jeho pobytu v této hostitelské zemi.“ V tomto ohledu lze namítat, že žalobce doposud pobýval na území Polské republiky, kde byl jeho pobyt legalizován na základě tamního zákona z 12. března 2025, č. 1301 sbírky zákonů z roku 2025, kterým byly veškerá platná pobytová oprávnění občanů Ukrajiny v Polsku prodloužena až do března 2027. Je proto zcela logické, že (ačkoliv důvody pro udělení mezinárodní ochrany existovaly už předtím), skutečná potřeba využití tohoto institutu vyvstala až nyní, kdy se dozvěděl o údajné nelegálnosti jeho pobytu na území Evropské unie a smluvních států. Uvedené proto žalobci nelze přičítat k tíži.

3. Druhá skupina námitek vytýká žalovanému nedostatečně zjištěný skutkový stav ohledně toho, zda je žalobce zranitelnou osobou ve smyslu § 2 odst. 1 písm. i) zákona o azylu a rovněž nedostatečné odůvodnění tohoto závěru. Napadané rozhodnutí je proto zatíženo vadou nepřezkoumatelnosti, jelikož žalobce aktivně tvrdil zdravotní problémy, které odůvodňují užití ustanovení § 46a odst. 3 zákona o azylu. Žalobce již v rámci protokolu o podání vysvětlení uvedl, že trpí psychickými problémy a dále žaludečními vředy, na které užívá předepsané léky. Ačkoliv žaludeční vředy dle žalobce skutečně nejsou důvodem, pro který by o něm bylo možné uvažovat jako o zranitelné osobě, totéž nelze tvrdit o psychických problémech, které žalobce aktivně tvrdil. Žalovaný však na straně 5 napadaného rozhodnutí uvedl, že žalobce neuvedl nic, z čeho by bylo možné usuzovat, že je zranitelnou osobou. Dle žalobce jsou tyto závěry v přímém rozporu s obsahem správního spisu, zejména pak s obsahem protokolu o podání vysvětlení. Pokud totiž žalobce aktivně tvrdil, že má psychické problémy, měl žalovaný přistoupit k dodatečnému zjištění skutkového stavu do té míry, aby mohl alespoň v hrubých rysech posoudit, zda tyto dosahují takové intenzity, že by pro žalobce zajištění mohlo znamenat nepřiměřený zásah ve smyslu článku 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva). Žalovaný však k tomuto nepřistoupil a bez dalšího konstatoval, že žalobce žádné důvody, pro které by ho bylo možné označit jako zranitelnou osobu, neuvedl. Napadané rozhodnutí je proto v tomto ohledu zatíženo vadou nepřezkoumatelnosti.

4. Z uvedených důvodů žalobce soudu navrhl, aby napadené rozhodnutí zrušil.

III. Vyjádření žalovaného

5. Ve vyjádření k žalobě dne 13. 5. 2026 žalovaný mimo jiné nesouhlasil s žalobou. Žalobce se v ČR nacházel nelegálně, ze strany Nizozemska má navíc vydané rozhodnutí o navrácení. Argumentace o tom, že žalobce si tohoto rozhodnutí nebyl vědom, na skutečnosti nic nemění. Žalobce měl v úmyslu se přes ČR dostat do Německa a Itálie, čímž by pokračoval ve své nelegální činnosti. Žalobce zjevně neměl v plánu o mezinárodní ochranu v ČR, ani jiném státě EU, žádat. Učinil tak až jako poslední možnost, jak se vyhnout nucenému vycestování. Žalobce nemá v ČR žádné vazby, rodinu, přátele, zajištěné ubytování a není tak pro žalovaného kontaktní. Vyzdvihování „spolupráce“ žalobce se státními orgány poté, co mu po jeho zadržení prakticky nic jiného nezbylo, považuje žalovaný za absurdní. Žalobce se dále snaží prokázat, že žalovaný provedl nedostatečné zjištění, zda je žalobce z důvodu psychických potíží zranitelnou osobou. Žalovaný tyto námitky považuje za účelové. Žalovaný si je vědom toho, co žalobce v průběhu správního řízení tvrdil, a právě proto si stojí za svým hodnocením, že žalobce není možné za zranitelnou osobu považovat. Skutečnost, že žalobce zmínil psychické problémy, sama o sobě nesvědčí o tom, že je zranitelnou osobou. Žalobce není osobou se zdravotním postižením ani s vážným onemocněním (o jiných definicích zranitelné osoby podle § 2 odst. 1 písm. i) zákona o azylu nemůže být řeč). Žalobce je naopak plně svéprávnou a dospělou osobou, která se vědomě dopouštěla porušování právních předpisů při svých snahách cestovat po státech EU. Pokud by nedošlo k jeho zadržení, žalobce by ve svých nelegálních aktivitách i nadále pokračoval a o mezinárodní ochranu by nepožádal. Z výše uvedených důvodů žalovaný soudu navrhl, aby žalobu zamítl.

IV. Posouzení věci soudem

6. Řízení v projednávané věci je upraveno zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s.).

7. Soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání, neboť byly pro takový postup splněny podmínky dle § 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s.

V. Rozhodnutí soudu

8. Žaloba je důvodná.

9. Ze správního spisu soud zjistil následující. Dne 12. 4. 2026 byl žalobce kontrolován hlídkou na státní hranici poblíž obce Rozvadov poté, co mu byl zamítnut vstup na území Německa, předložil cestovní pas UKR č. X, jehož kontrolou bylo zjištěno, že naposledy vstoupil na území EU dne 25. 4. 2020 přes Polsko, a že je v pase vyznačeno razítko povolení k pobytu v Polsku ze dne 18. 8. 2020. Lustrací bylo zjištěno, že se jedná o státního příslušníka třetí země, na kterého se vztahuje rozhodnutí o navrácení, žádajícím státem Nizozemsko, kdy lhůta k vycestování byla stanovena do 26. 7. 2025. Do policejního protokolu o podání vysvětlení dne 12. 4. 2026 žalobce mimo jiné sdělil, že má žaludeční vředy a psychické problémy. Popsal, že 10. 4. 2026 odjel z Poznaně v Polsku autobusem do Prahy, v Praze přespal v hotelu a ráno si koupil lístek na autobus do Milána, kam jel za svou matkou, která má dle něj zdravotní problémy, ale německá policie ho na hranicích nepustila dál. Ukrajinu dle jeho slov opustil naposledy v roce 2020, kdy měl pracovní povolení v Polsku. Sdělil, že se narodil na Ukrajině v Melitopolu, v roce 2010 se ale přestěhovali na Krym do Jalty, a podle sezóny bydleli v Jaltě nebo Sevastopolu. Uvedl, že má dvě občanství, ale jeho ruský pas zůstal doma. Sdělil, že na Krymu má celé příbuzenstvo, oblast není zasažena válkou, a pokud by se musel vrátit na Ukrajinu, jedině na Krym, protože se necítí být Ukrajincem. ČR pouze projížděl, od roku 2020 bydlel v Polsku, a kdyby nejel za matkou do Itálie kvůli jejímu zdravotnímu stavu, byl by v Polsku i nadále. Sdělil, že v ČR nikoho nemá, nesdílí společnou domácnost s občanem EU ani ČR, nemá zde ani osobu, vůči které by měl vyživovací povinnost, ani kvůli které by ukončení jeho pobytu bylo z hlediska zásahu do rodinného a soukromého života nepřiměřené. V Itálii má matku a v Polsku sestru a kamarádku, za jejíhož opatrovníka byl určen psychiatrickou poliklinikou. V ČR nemá také žádný majetek, dluhy ani pohledávky, pouze osobní věci a našetřené peníze z Polska. V ČR nemá žádnou adresu místa pobytu, pouze tudy projížděl, a jako doručovací adresu uvedl adresu jeho bydliště v Polsku. Sdělil, že nevěděl, že mu byla Nizozemskem stanovena lhůta k vycestování z území EU, dle jeho slov neměl s tamními orgány žádné problémy, byl tam celkem 3 týdny, kdy chtěl žádat o dočasnou ochranu, což mu bylo dle něj zamítnuto s tím, že má z Nizozemí vycestovat do 14 dní, tak se vrátil do Polska. Dle jeho tvrzení mu nikdo neřekl, že má zákaz pobytu po celé EU. Sdělil, že na Krymu není žádným způsobem ohrožen na životě, na Ukrajině si však není jistý, protože mu chodily výhružné SMS, že pokud se nevrátí, bude litovat, už je ale smazal. Na Krymu mu dle jeho názoru nehrozí ani mučení, otroctví či nevolnictví, zbavení svobody či výkon nucených prací, na Ukrajině by ale mohlo, jelikož nenastoupil do armády. Na Krymu mu taktéž je zaručeno právo na osobní bezpečnost, spravedlivý proces a projednání jeho záležitostí nezávislým soudem, naopak na Ukrajině ne, ale nemůže to dokázat. Poté dne 13. 4. 2026 podal žádost o udělení mezinárodní ochrany a následně byl žalobou naříkaným rozhodnutím podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu zajištěn v ZZC; ve smyslu § 46a odst. 5 zákona o azylu byla doba trvání zajištění stanovena do 31. 7. 2026.

10. Podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu „ ministerstvo může v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve“.

11. Dle § 47 odst. 1 zákona o azylu „Zvláštním opatřením se rozumí rozhodnutím ministerstva uložená povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany a) zdržovat se v pobytovém středisku určeném ministerstvem, nebo b) osobně se hlásit ministerstvu v době ministerstvem stanovené.“ 12. Podle § 47 odst. 2 zákona o azylu „Ministerstvo může rozhodnout o uložení zvláštního opatření žadateli o udělení mezinárodní ochrany, jestliže nastanou důvody podle § 46a odst. 1 nebo § 73 odst. 3, ale je důvodné se domnívat, že uložení zvláštního opatření je dostatečné k zabezpečení účasti žadatele o udělení mezinárodní ochrany v řízení ve věci mezinárodní ochrany.“ 13. Dle § 2 odst. 1 písm. i) zákona o azylu: „Pro účely tohoto zákona se rozumí zranitelnou osobou zejména nezletilá osoba bez doprovodu, rodič nebo rodina s nezletilým dítětem nebo rodič nebo rodina se zletilým dítětem se zdravotním postižením, osoba starší 65 let, osoba se zdravotním postižením nebo s vážným onemocněním, těhotná žena, oběť obchodování s lidmi nebo osoba, která byla mučena, znásilněna nebo podrobena jiným vážným formám psychického, fyzického nebo sexuálního násilí.“ 14. Z výše uvedené citace ustanovení § 2 odst. 1 písm. i) zákona o azylu plyne, že v případě žalobce lze spatřovat potencionální naplnění podmínek pouze u dvou skupin, a to u osob i) se zdravotním postižením nebo ii.) s vážným onemocněním. V protokolu o podání vysvětlení žalobce na otázku: Jaký je Váš aktuální zdravotní stav? uvedl: „Mám žaludeční vředy a mám pocit, že poslední dobou mám i psychické problémy. Na vředy mám předepsaný lék od polského lékaře DE-NOL, užívám před obědem a před večeří 1 tabletu. A na odkyselení žaludku užívám OMEPRAZOL 1 tabletu ráno. Na psychické problémy užívám Hydroxyzin.“ Již z uvedené odpovědi je patrné, že žalobcovy tvrzené psychické problémy, nejsou natolik závažné, neboť je sám žalobce velmi zlehčuje, když uvádí, že „má pocit“. Samotná medikace neimplikuje závažnost stavu. Nad to žalobce opomíná uvést celé své vyjádření k zdravotnímu stavu, které je obsaženo ve zmíněném protokolu o podání vysvětlení. Žalovaný nezanedbal svou povinnost zjistit skutečný stav věci a dále se žalobce dotazoval na jeho zdravotní stav, kdy vznesl dotaz: „Omezuje Vás Váš zdravotní stav nějakým způsobem omezuje v běžném způsobu života?“, načež žalobce uvedl: „Dnes z důvodu mého zajištění a tohoto řízení mi není dobře. Ale jinak kromě pravidelného užívání léků mě můj stav nijak neomezuje.“ Jako další lze uvést tvrzení žalobce, dle něhož byl ustanoven psychiatrickou klinikou opatrovníkem jeho kamarádky, která vypadla z okna a o kterou nyní pečuje, jelikož její rodiče toho nejsou v případě soustavné péče schopni. Z výše uvedených důvodů ani nyní soud nepojímá podezření, že by žalobce mohl být zranitelnou osobou, neboť se v jeho případě zjevně nejedná o zdravotní postižení a s ohledem na výpověď žalobce ani o vážné onemocnění. V opačném případě by se jevilo dosavadní jednání žalobce a plnění jemu svěřených povinnosti, které vykonává za neproveditelné.

15. Dále se soud zabýval rozsahem soudního přezkumu. Podle závěrů rozsudku Soudního dvora EU ve věcech C-704/20 a C-39/21 Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid ze dne 8. 11. 2022 se krajský soud nemůže omezit na přezkum zákonnosti rozhodnutí o zajištění v mezích žalobních bodů. Musí přihlížet i k vadám a nezákonnostem rozhodnutí, které zjistí sám, bez ohledu na námitky uplatněné žalobcem. Těmto závěrům Soudního dvora je třeba rozumět v tom smyslu, že krajský soud není vázán žalobními body (výjimka z § 75 odst. 2 s. ř. s.) a nad jejich rámec zohlední skutkové a právní otázky, které v řízení vyšly najevo, tj. otázky, které vyplynuly z obsahu spisu, popřípadě z průběhu řízení, byť třeba na základě aktivity soudu. Oproti tomu soud není oprávněn bez omezení vyhledávat a ověřovat každý možný důvod nezákonnosti a verifikovat každou jednotlivou rozhodnou otázku. Přezkumná povaha řízení a zásadní uplatnění projednací zásady vyplývající z použitelného vnitrostátního práva stále (ještě) odpovídají požadavkům Soudního dvora.

16. Soud souhlasí se závěry Krajského soudu v Brně vyjádřenými v rozsudku č. j. 34 Az 36/2022-32 ze dne 21. 11. 2022, č. 4439/2023 Sb. NSS po jejich doplnění o podstatné hledisko: správní soud je oprávněn, resp. povinen identifikovat případné další nezákonnosti zajištění cizince, pokud v řízení vyjdou najevo. Otázkou, která zjevně v řízení vyšla najevo, byla otázka účelnosti zajištění žalobce za situace, kdy a priori nelze předpokládat, že bude fakticky vyhoštěn do země původu.

17. První podmínkou zajištění žalobce bylo podání žádosti o mezinárodní ochranu. Její podání nebylo ve věci sporné, účastníci se na jejím podání shodli.

18. Druhou podmínkou je existence oprávněných důvodů se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění a nebylo možné požádat dříve.

19. Pro naplnění důvodu zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu postačí zjištění, že existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o mezinárodní ochranu byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání, nebo je pozdržet. Skutečnost, že žadatel uvádí skutečnosti, které mohou být při meritorním posouzení shledány azylově relevantními, zajištění nevylučuje. Vážně míněná žádost o mezinárodní ochranu podaná v zajištění zůstává „pouze“ účelovou, jestliže z okolností případu (např. dosavadní jednání cizince, délka pobytu na území, osobní poměry apod.) plyne motivace žadatele vyhnout se správnímu vyhoštění (srov. rozsudky NSS č. j. 10 Azs 284/2016-35 ze dne 15. 2. 2017 a č. j. 4 Azs 9/2017-31 ze dne 28. 2. 2017). S přihlédnutím ke znění čl. 8 odst. 3 písm. d) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU je tedy nezbytné, aby žádost o mezinárodní ochranu měla účel mařit vyhoštění a představovala tak zneužití práva, nikoliv jeho využití (ke zneužití práva jako podmínce zajištění srov. rozsudek NSS č. j. 1 Azs 349/2016-48 ze dne 28. 6. 2017 nebo stanovisko generálního advokáta Soudního dvora Evropské unie ve věci C-534/11 Arslan).

20. Dobrověrné podání žádosti o mezinárodní ochranu po zajištění sleduje dva propojené účely: žadatel se brání nucenému opuštění státu jako průvodní jev toho, že zde především hledá mezinárodní ochranu. O zneužití práva je možné uvažovat v situaci opačné, tedy pokud by žadatel usiloval o mezinárodní ochranu pouze za účelem mařit vyhoštění (a nestál o mezinárodní ochranu, případně věděl, že její podmínky nesplňuje), nebo pokud by účel mařit představoval hlavní účel žádosti (žadatel chce vyhoštění zdržet a zároveň spoléhá se na to, že mu mezinárodní ochrana může být i poskytnuta). Skutečnost, že žadatel mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve, je v takových případech jedním z možných znaků účelovosti, bez dalšího ji však neprokazuje [srov. opět čl. 8 odst. 3 písm. d) směrnice Rady 2013/33/EU].

21. V poměrech souzené věci to znamená, že si žalovaný měl učinit konkrétními skutečnostmi podložený závěr, zda existují oprávněné důvody se domnívat, že žalobce svou žádost podal toliko s účelem mařit vyhoštění.

22. To žalovaný dovodil na základě toho, že se žalobce nacházel na území neoprávněně, nepožádal o mezinárodní ochranu již dříve např. i v Polsku a je veden v evidenci SIS. O mezinárodní ochranu požádal až poté, co vyšla najevo neoprávněnost jeho pobytu a co byl zajištěn.

23. Žalobce žádost o mezinárodní ochranu podal až po zajištění, přičemž v průběhu správního řízení nevyplynul žádný důvod, proč by tak nemohl učinit dříve. Žalobce původně neměl v úmyslu hledat v ČR mezinárodní ochranu a učinil tak až poté, co byl zajištěn za účelem hrozícího vyhoštění. Nutno na tomto místě připomenout, že žalobce nepociťoval potřebu o mezinárodní ochranu požádat, neboť disponoval platným polským pobytovým oprávněním, které poskytovalo záštitu před nuceným návratem do země původu. Jelikož byl ale žalobce zajištěn a ze strany správních orgánů mu byla předestřena možnost návratu do země původu na základě návratového rozhodnutí Nizozemska, lze uvěřit, že z obavy jeho realizace přistoupil k možnosti podání žádosti o mezinárodní ochranu.

24. Tato zjištění poskytují dostatečnou a konkrétní oporu pro oprávněnou domněnku žalovaného, že hlavním a nejspíš i jediným účelem žádosti žalobce bylo vyhnout se nucenému výkonu vyhoštění, nebo je alespoň ztížit (nešlo ovšem o hrozbu aktuální srov. níže). Jde ostatně o typické důvody odůvodňující rozhodnutí podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu.

25. Výše soud konstatoval formální naplnění podmínek existence oprávněných důvodů se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. S ohledem na fakt, že je žalobce držitelem polského (patrně národního) oprávnění k pobytu platného až do roku 2027, měl se žalovaný touto skutečností zabývat podrobněji. Z napadeného rozhodnutí však nevyplývá žádná úvaha, která by spojovala myšlenkové závěry žalovaného se skutečností, že žalobce je držitelem platného pobytového oprávnění dalšího členského státu EU, což by mohlo mít vliv na realizaci správního vyhoštění, a zda je tudíž v souzeném případě hrozba vyhoštění žalobce aktuální. Rovněž bylo vhodné vzít pobytové oprávnění žalobce v potaz při předběžném posouzení jeho žádosti v tom směru, že se jeví jako nejpravděpodobnější rozhodnutí o transferu žalobce do Polska v rámci dublinského řízení. Nelze ani opomenout, že v takovém případě by bylo na místě zvážit právní kvalifikaci důvodu zajištění dle zákona o azylu.

26. Obecně v samotném řízení o zajištění nebude žalobce vyhošťován (to je předmětem jiných řízení), takže není mnoho důvodů při zajišťování uvažovat nad tím, do jaké míry bude ono hrozící vyhoštění proveditelné. Tento náhled by patrně bylo možné přijmout ve vztahu k běžným případům zajištění, kde skutečně není věcně ani procesně prostor blíže předjímat proveditelnost vyhoštění.

27. Provedení vyhoštění je nicméně hlavní účel sledovaný zajištěním cizince (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS č. j. 7 As 79/2010-150 ze dne 23. 11. 2011, č. 2524/2012 Sb. NSS). To je zjevné ve vztahu k zajištění podle zákona o pobytu cizinců, nicméně platí to i obecně. Obecné závěry týkající se zajištění jako prostředku ultima racio se proto uplatní ať v režimu zákona o pobytu cizinců či zákona o azylu (srov. rozsudek NSS č. j. 9 Azs 41/2019-27 ze dne 11. 7. 2019, odst. 24). Potřebu hodnotit proveditelnost vyhoštění i ve vztahu k zajištění podle § 46a zákona o azylu zmiňují např. rozsudky Krajského soudu v Praze č. j. 57 A 6/2023-18 ze dne 16. 10. 2023, odst. 20; č. j. 49 A 3/2023-13 ze dne 10. 8. 2023, odst. 38.

28. Omezení osobní svobody v nyní souzeném případě má zajišťovací povahu, nikoliv pořádkovou či trestní povahu: účelem zajištění žadatele o mezinárodní ochranu podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu není pouze zabezpečit jeho účast v řízení o mezinárodní ochraně, ale především zabezpečit jeho dostupnost pro výkon rozhodnutí o vyhoštění pro případ, že by se toto rozhodnutí stalo vykonatelným v důsledku negativního výsledku řízení o mezinárodní ochraně (srov. např. rozsudek NSS č. j. 1 Azs 349/2016-48 ze dne 28. 6. 2017).

29. Není proto možné ignorovat situace, kdy hrozba vyhoštění již od počátku není reálná, a to bez ohledu na výsledek řízení o mezinárodní ochraně. V takovém případě nelze cizince zajistit „pro pořádek“ a vyčkávat až 180 dnů, co se stane. Pokud je vyhoštění a priori vyloučeno, nelze je považovat za hrozící ve smyslu § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Zajištění tak nemůže plnit svůj zajišťovací účel a bylo by svévolné.

30. Nyní souzení případ je přesně takový: ve vztahu k žalobci lze bez dalšího a již od počátku pochybovat o tom, že by mohl být vyhoštěn, neboť je držitelem polského (patrně národního) oprávnění k pobytu platného až do roku 2027.

31. Podle čl. 6 odst. 2 návratové směrnice č. 2008/115/ES platí, že státní příslušník třetí země, který neoprávněně pobývá na území členského státu, ale má platné povolení k pobytu nebo jiné oprávnění k pobytu vydané jiným členským státem, má neprodleně odejít do tohoto jiného členského státu.

32. Dále soud odkazuje na závěry učiněné zdejším soudem v řízení o žalobě žalobce, ale ve věci zajištění dle zákona o pobytu cizinců, v rozsudku ze dne 13. 5. 2026, č. j. 35 A 16/2026 – 25, kde lze učiněné závěry vztáhnout i na řízení o zajištění dle zákona o azylu: „Nizozemské orgány tedy měly provést konzultační proceduru s Polskem a zjistit, zda Polsko ponechá pobytové oprávnění žalobce v platnosti. Protože povolení k pobytu podle všeho zůstalo v platnosti, mělo Nizozemsko umožnit dobrovolný odchod žalobce do Polska před vydáním rozhodnutí o navrácení (srov. rozhodnutí SDEU C‑240/17 ze dne 16. 1. 2018 ; C‑629/22 ze dne 26. 4. 2023; přiměřeně rozsudek NSS č. j. 9 Azs 18/2024- 26 ze dne 15. 2. 2024, č. 4582/2024 Sb. NSS). Z výslechu žalobce k tomu vyplynulo, že do Polska následně vycestoval (nevycestoval však přes vnější hranice EU z území Polska, takže o tom v SIS není veden záznam podle čl. 6 bod 1 nařízení č. 2018/1860). Teprve následně žalobce přicestoval do ČR a chtěl pokračovat do Itálie. Nelze proto konstatovat, že marně uplynula lhůta podle nizozemského rozhodnutí o návratu, resp. že by ji žalobce neuposlechl: Nizozemsko nemůže uložit žalobci povinnost opustit území platnou pro celé území EU za situace, kdy Polsko žalobci pobyt na svém území povolilo. Za toho stavu je třeba konstatovat, že žalobce svou povinnost splnil tím, že vycestoval do Polska; nizozemský záznam v SIS je podle všeho neaktuální. Policie proto nemůže toto nizozemské rozhodnutí bez dalšího vykonat, ale musí si opětovně položit otázku, zda žalobce byl oprávněn k pobytu na území ČR po příchodu z Polska. Pokud k tomu žalobce oprávněn nebyl, je třeba mu opětovně stanovit lhůtu k dobrovolnému vycestování do Polska podle čl. 6 odst. 2 návratové směrnice (srov. rozsudek MS v Praze 21 A 27/2025-16 ze dne 8. 7. 2025).“ 33. Na okraj toho je třeba uvést, že bylo povinností žalované konkrétně se vypořádat s problematikou existujícího polského oprávnění k pobytu. Je to skutečnost, která na první pohled zpochybňuje, zda je možné žalobce navrátit do země jeho původu, tj realizovat správní vyhoštění. Napadené rozhodnutí je však v tomto ohledu zcela obecné, a tedy nedostatečné (srov. přiměřeně rozsudek MS v Praze č. j. 20 A 51/2024-54 ze dne 12. 11. 2024).

34. Další žalobní námitky směřovaly proti neuplatnění zvláštních opatření podle § 47 odst. 1 zákona o azylu. Zvláštním opatřením se rozumí rozhodnutím ministerstva uložená povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany a) zdržovat se v pobytovém středisku určeném ministerstvem, nebo b) osobně se hlásit ministerstvu v době ministerstvem stanovené. S ohledem na výše uvedené závěry se soud těmito námitkami již nezabýval.

35. Z uvedených důvodů dospěl soud k závěru, že formálně byla dána řada důvodů pro zajištění žalobce § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Základním předpokladem zajištění je však jeho účelnost. Žalobce nemůže být v dohledné době navrácen na Ukrajinu a jednak bez dalšího realizovat jeho vyhoštění mimo území členských států EU a Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, omezení jeho osobní svobody proto neplní svůj základní, zajišťovací účel. Současně žalovaný nevzal v úvahu možnost transferu žalobce v rámci dublinského nařízení, kdy je zřejmé, že k správnímu vyhoštění nedojde. Z toho důvodu je rozhodnutí žalovaného nezákonné. Soud je proto zrušil (§ 78 odst. 1 s. ř. s.). Žalobce proto musí být ze zajištění bezodkladně propuštěn [§ 46a odst. 13 písm. c) zákona o azylu].

VI. Náklady řízení

36. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 60 odst. 1 s. ř. s. věta první, podle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Konkrétní výše a doba plnění bude stanovena samostatným usnesením (výrok II.). Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni. V Plzni dne 21. května 2026 Mgr. Jaroslava Křivánková v.r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje H. K.