33 A 36/2026

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Jaroslavou Křivánkovou ve věci žalobce: A. M., narozený X, toho času v Zařízení pro zajištění cizinců Balková, sídlem Balková 1, 331 65 Tis u Blatna, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, IČO: 00007064, pošt. schr. 21/OAM, sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, v řízení o žalobě ze dne 1. 6. 2026 proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 5. 2026, č. j. OAM- 596/BA-BA01-BA06-Z-ZZC-2026, takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění:

I. Napadené rozhodnutí

1. Dne 7. 5. 2026 byl žalobce kontrolován hlídkou PČR, kdy předložil cestovní pas č. AS0397236. Lustrací bylo zjištěno, že se jedná o příslušníka třetí země, na kterého se vztahuje rozhodnutí o navrácení s platností do 30. 11. 2030, žádajícím státem ČR s lhůtou pro dobrovolné vycestování do 16. 5. 2024 a dále se nachází v Evidenci nežádoucích osob (dále jen ENO) ode dne 4. 3. 2024 do dne 31. 12. 2999, čímž vzniklo podezření, že se nachází na území ČR neoprávněně. Žalobce byl proto zajištěn za účelem vycestování podle § 124b odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen zákon o pobytu cizinců). Poté dne 13. 5. 2026 žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany a následně byl žalobou naříkaným rozhodnutím ze dne 19. 5. 2026, č. j. OAM-596/BA-BA01-BA06-Z-ZZC-2026 podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb. o azylu (dále jen zákon o azylu) zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců (dále jen ZZC); ve smyslu § 46a odst. 5 zákona o azylu byla doba trvání zajištění stanovena do 30. 8. 2026.

II. Žaloba

2. Na úvod žaloby vytýkal žalobce žalovanému nezákonnost a nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neboť žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav věci, nesprávně jej právně posoudil a nepřiměřeně zasáhl do osobní svobody žalobce. Žalobce je přesvědčen, že žalovaný v napadeném rozhodnutí nedostatečně posoudil individuální okolnosti případu a neprovedl test proporcionality zásahu do osobní svobody žalobce. Žalobce má na území ČR zajištěno ubytování, což dokládá potvrzením o zajištění ubytování. Současně má na území ČR dlouhodobý partnerský vztah s přítelkyní ukrajinské státní příslušnosti, která žije v Ostravě, disponuje dočasnou ochranou a je zde zaměstnána. Jejich vztah trvá přibližně dva roky. Žalobce tedy disponuje reálným sociálním a osobním zázemím na území ČR, což významně snižuje jakékoli riziko jeho skrývání či maření řízení. Žalobce opakovaně deklaroval ochotu spolupracovat se správními orgány, dostavovat se na výzvy a vyčkat rozhodnutí ve věci jeho žádosti o mezinárodní ochranu na svobodě. Žalovaný se však těmito skutečnostmi dostatečně nezabýval a nevysvětlil, proč by v daném případě nepostačovalo využití zvláštních opatření namísto detence. Žalovaný dále nedostatečně posoudil osobní a bezpečnostní situaci žalobce. Žalobce arménské státní příslušnosti dlouhodobě žil na Ukrajině, přibližně 15 až 16 let, kde měl faktické centrum svého soukromého a osobního života. V souvislosti s válečným konfliktem se aktivně zapojil do obrany Ukrajiny. Z tohoto důvodu má obavy z návratu do Arménie, kde se podle jeho tvrzení obává problémů ze strany proruských osob a represí souvisejících s jeho podporou Ukrajiny a účastí v bojích. Tyto okolnosti nejsou zjevně účelové ani irelevantní, naopak přímo souvisejí s důvody žádosti o mezinárodní ochranu a měly být žalovaným pečlivě posouzeny. Žalovaný však v napadeném rozhodnutí tyto individuální okolnosti bagatelizoval a nevypořádal se s nimi. Rozhodnutí tak trpí nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů. Žalobce dále namítá nepřiměřenost délky zajištění. Žalovaný dále vůbec nezohlednil ani závažný zásah do soukromého a rodinného života žalobce ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Žalobce má na území ČR nemovitý majetek, ohledně kterého v současné době vede soudní spor se svou bývalou manželkou. Tím, že je omezen na osobní svobodě, je významně omezen v možnosti řádně hájit svá majetková práva, komunikovat se svým právním zástupcem a připravovat se na probíhající soudní řízení. I tuto okolnost byl žalovaný povinen při posouzení přiměřenosti zajištění zohlednit, což však neučinil. Žalobce má za to, že napadené rozhodnutí nesplňuje požadavky na řádné odůvodnění správního rozhodnutí, neboť žalovaný neprovedl dostatečné individuální posouzení věci, nevypořádal se se všemi relevantními okolnostmi případu a neprokázal existenci skutečného, aktuálního a dostatečně závažného ohrožení veřejného pořádku. Napadené rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a současně nezákonné pro nesprávné právní posouzení věci. Z výše uvedených důvodů považoval žalobce rozhodnutí za nepřezkoumatelné a soudu navrhl, aby napadené rozhodnutí zrušil.

III. Vyjádření žalovaného

3. Ve vyjádření k žalobě dne 9. 6. 2026 žalovaný mimo jiné uvedl, že z napadeného rozhodnutí je jasně seznatelné, z jakých podkladů vycházel, jakým způsobem je hodnotil a k jakým závěrům jej tyto úvahy vedly. Popsal zde skutkový stav a zdůvodnil, z jakých důvodů dospěl k domněnce, že žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu pouze účelově s cílem oddálit správní vyhoštění ve smyslu § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. S ohledem na výše uvedené má správní orgán za prokázané, že existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vycestování, nebo je pozdržet. Z postupu žalobce je tak dle žalovaného zřejmé, že by jeho propuštěním ze zajištění byl ohrožen průběh správního řízení ve věci mezinárodní ochrany, a že s ohledem na absenci jakýchkoliv vazeb v ČR, zdejší nelegální pobyt a výkon zaměstnání, nerespektování správního vyhoštění a stanovené doby na vycestování, a jeho dosavadní jednání a chování vůči správnímu orgánu a jeho povinnostem účastníka správního řízení, nelze očekávat jeho součinnost v průběhu aktuálního řízení o mezinárodní ochrany bez nutnosti omezení jeho osobní svobody. Proto správní orgán shledal naplnění podmínek stanovených ustanovením § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Z výše uvedených důvodů žalovaný soudu navrhl, aby žalobu zamítl.

IV. Posouzení věci soudem

4. Řízení v projednávané věci je upraveno zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s.).

5. Soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání, neboť byly pro takový postup splněny podmínky dle § 51 odst. 1 s.ř.s. a napadené výroky rozhodnutí správního orgánu přezkoumal v mezích žalobních bodů.

V. Rozhodnutí soudu

6. Žaloba není důvodná.

7. Ze správního spisu vyplývá, že dne 7. 5. 2026 byl žalobce kontrolován hlídkou, kdy předložil cestovní pas s č. AS0397236. Lustrací bylo zjištěno, že se jedná o příslušníka třetí země, na kterého se vztahuje rozhodnutí o navrácení s platností do 30. 11. 2030, žádajícím státem ČR s lhůtou pro dobrovolné vycestování do 16. 5. 2024 a dále se nachází v ENO ode dne 4. 3. 2024 do dne 31. 12. 2999, čímž vzniklo podezření, že se nachází na území ČR neoprávněně. Do policejního protokolu o podání vysvětlení dne 7. 5. 2026 žalobce mimo jiné sdělil, že do schengenského prostoru přicestoval v dubnu 2022 z Ukrajiny autobusem přes Polsko do ČR. Uvedl, že na Ukrajině pobýval asi 15 let na základě toho, že se tam odstěhoval spolu s rodiči. Sdělil, že do ČR přicestoval za známými lidmi, se kterými se zná z Ukrajiny, ale nyní se již nestýkají. Prohlásil, že pracoval různě na brigádách a peníze má nějaké uložené v kryptoměně a také mu pomáhají rodiče. V současné době bydlí v Praze na Zličíně, přesnou adresu nezná, protože bydlí po kamarádech, jinak si také hledá ubytování přes internet. Ke svému rodinnému stavu sdělil, že je svobodný a bezdětný, ve vlasti má rodiče a bratra. Uvedl, že do ČR přijel za známými a chtěl by se vrátit na Ukrajinu, ale probíhá tam nyní válka. Dle jeho slov si je vědom toho, že mu bylo vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění a za pomoci svého právního zástupce se odvolal. Dále si je vědom toho, že mu byla žaloba proti rozhodnutí zamítnuta a že pobývá na území ČR od 17. 5. 2024 nelegálně. Sdělil, že nevycestoval, protože se bál, že bude mít v Arménii problémy z důvodu, že válčil na Ukrajině. Dle něj usuzuje, že bude mít problémy, protože zná jednoho Arména, který bojoval na straně Ruska a Ukrajinci ho zabili, proto se bojí, aby se mu nestalo něco podobného. Dle jeho vyjádření nemá na území ČR žádný majetek, závazky ani pohledávky, nesdílí společnou domácnost s občanem EU a ani se zde nenachází žádná osoba, vůči níž by měl vyživovací povinnost. Uvedl, že v případě návratu do vlasti by nedošlo k zásahu do jeho soukromého ani rodinného života. O mezinárodní ochranu nikde nežádal. Uvedl, že mu není známa žádná překážka, proč by nemohl vycestovat, pouze se bojí proruských lidí, kteří tam žijí. Dle jeho vyjádření mu v případě návratu do vlasti nehrozí mučení, trest smrti, nelidské či ponižující zacházení nebo trest a jiné vážné nebezpečí, v Arménii 15 let nebyl. Uvedl, že možná mu hrozí nebezpečí z důvodu, že pomáhal na Ukrajině, a to by se někomu nemuselo líbit, přičemž má zato, že ve vlasti má zaručeno právo na osobní bezpečnost a aby byly jeho záležitosti projednány řádným, nezávislým a nestranným soudem. Prohlásil, že oblast, kde žil, je bezpečná. Dále bylo zjištěno, že žalobci bylo dne 8. 1. 2024 uloženo správní vyhoštění z členských států EU, a to rozhodnutím pod č. j. KRPA-11446-15/ČJ- 2024-000022-SV na dobu 2 let, které nabylo právní moci dne 4. 3. 2024, dle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců, tedy z důvodu pobývání na území ČR bez platného povolení k pobytu. Žalobce byl proto zajištěn za účelem vycestování podle § 124b odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, poté dne 13. 5. 2026 podal žádost o udělení mezinárodní ochrany a následně byl žalobou naříkaným rozhodnutím ze dne 19. 5. 2026, č. j. OAM-596/BA-BA01-BA06-Z-ZZC-2026 podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu zajištěn v ZZC; ve smyslu § 46a odst. 5 zákona o azylu byla doba trvání zajištění stanovena do 30. 8. 2026.

8. Podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu „ ministerstvo může v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve“.

9. Dle § 47 odst. 1 zákona o azylu „Zvláštním opatřením se rozumí rozhodnutím ministerstva uložená povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany a) zdržovat se v pobytovém středisku určeném ministerstvem, nebo b) osobně se hlásit ministerstvu v době ministerstvem stanovené.“ 10. Podle § 47 odst. 2 zákona o azylu „Ministerstvo může rozhodnout o uložení zvláštního opatření žadateli o udělení mezinárodní ochrany, jestliže nastanou důvody podle § 46a odst. 1 nebo § 73 odst. 3, ale je důvodné se domnívat, že uložení zvláštního opatření je dostatečné k zabezpečení účasti žadatele o udělení mezinárodní ochrany v řízení ve věci mezinárodní ochrany.“ 11. První okruh žalobních námitek směřoval vůči aplikaci § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu na žalobcův případ pro absenci důvodů k takovému postupu. K tomu soud uvádí, že žalovaný žalobce zajistil dle uvedeného ustanovení proto, že jednak byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v ZZC, a jednak existovaly oprávněné důvody domnívat se, že tuto žádost žalobce podal pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění – vycestování, ačkoli mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve (žádost podal až po zadržení Policií ČR, ač se v té době pohyboval na území ČR volně již více než dva roky od ukončení řízení o správním vyhoštění). Zákon o azylu obecně k podání žádosti nestanovuje lhůtu, není zde žádná lhůta počítaná od vstupu cizince na území. Stanovuje pouze lhůtu 7 dnů od informování o možnosti podat takovou žádost v zařízení pro zajištění cizinců (§ 3b zákona o azylu). Podání žádosti o mezinárodní ochranu s časovým prodlením je však typické pro účelové žádosti. Věrohodnost žádosti, která není podána bezprostředně po dosažení území státu, kde nehrozí nebezpečí, je nižší. K nutnosti bezprostředně požádat o mezinárodní ochranu soud odkazuje na rozsudky NSS ze dne 20. 10. 2005, sp.zn. 2 Azs 423/2004 a ze dne 9. 2. 2016, sp.zn. 2 Azs 137/2005, v nichž se uvádí, že: „(…) o azyl je nutno žádat bezprostředně poté, co má k tomu žadatel příležitost, a to nejen z hlediska zeměpisného, ale i časového. Jakkoliv totiž není v zákoně o azylu stanovena konkrétní lhůta, v níž je po překročení hranice potřeba požádat o azyl, je třeba, aby podání žádosti o azyl následovalo skutečně neprodleně po vstupu do ČR, nebrání-li tomu nějaké závažné okolnosti.“ V této souvislosti soud také odkazuje na závěry učiněné v rozsudku NSS ze dne 15. 8. 2008, č. j. 5 Azs 24/2008–48, kde se uvádí, že: „V případě podání žádosti o mezinárodní ochranu až ve chvíli, kdy žadateli hrozí vyhoštění, existuje vyvratitelná domněnka, že tato žádost byla účelová“. Soud dodává, že v napadeném rozhodnutí žalovaný dále rozvedl, z jakých dalších důvodů se domníval, že žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, a to konkrétně na straně 3-4 napadeného rozhodnutí. Mezi těmito důvody uvedl žalovaný zejména vědomý nelegální pobyt na území ČR, a to i po uložení správního vyhoštění, které nerespektoval, a ve stanovené lhůtě nevycestoval; evidence v SIS; záznam v ENO; neuvedl žádné překážky k vycestování ve vztahu k státním orgánům nebo bezpečnostním složkám země původu; rezignace na řešení své situace legální cestou (skrze zákon o pobytu cizinců); podání žádosti o mezinárodní ochranu až po zajištění žalobce, ačkoliv tak mohl učinit mnohem dříve; do ČR přijel za známými, tudíž nepřicestoval primárně za účelem podání žádosti o mezinárodní ochranu; výkon výdělečné činnosti bez příslušných pobytových oprávnění. Z uvedeného žalovaný správně usoudil, že takový přístup nekoresponduje se skutečnou potřebou ochrany a mezinárodní záštity, jíž se žalobce podanou žádostí domáhal. K uvedenému soud dále upozorňuje, že žalobce se pohyboval po území ČR zcela volně, tudíž mohl svou žádost podat kdykoliv dříve. Jeho přístup především nekoresponduje s jím vyjádřeným názorem o skutečné potřebě ochrany a mezinárodní záštity, jíž se žalobce podanou žádostí v ČR domáhal. Jestliže tedy tak žalobce neučinil dříve, zřejmě nepovažoval jím nově uváděné důvody v žádosti za natolik palčivé, aby jej přiměly vyhledat pomoc co nejdříve od zjištění rozhodných skutečností. Soud souhlasí s názorem žalovaného, že v případě žalobce jsou dány významné důvody pro domněnku, že žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, a jeho zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu tak bylo nezbytně nutné.

12. Co se týče tvrzení žalobce ohledně důvodnosti jeho žádosti o mezinárodní ochranu a s tím související tvrzenou nepřiměřeností a přísností jeho zajištění, konstatuje soud, že tato tvrzení neshledal důvodnými. Žalobce se snaží prezentovat svůj nelegální pobyt na území ČR jako jediný způsob ochrany sebe sama před nuceným návratem do země původu, kdy své jednání z tohoto důvodu rovněž považuje za omluvitelné. Soud s takto předestřeným výkladem situace žalobce nesouhlasí. Pokud se žalobce skutečně obával návratu do země původu, jak tvrdí, přistoupil by k podání žádosti o mezinárodní ochranu okamžitě poté, kdy se dozvěděl o azylově relevantních skutečnostech či okolnostech. V tomto směru tudíž soud neshledává tvrzení žalobce za důvodná pro upuštění od zajištění. Účelem zajištění žalobce dle zákona o azylu je zajištění jeho přítomnosti a dosažitelnosti pro řízení o mezinárodní ochraně, z tohoto důvodu jsou žalobcem vyjádřené obavy z návratu do země původu pro posouzení důvodnosti jeho zajištění irelevantní. Co se týče tvrzení žalobce o jeho spolupráci, konstatuje soud, že žalobci bylo uloženo správní vyhoštění, které však nerespektoval, což jasně poukazuje na jeho neochotu podřídit se stanoveným povinnostem. Stejně tak jde k tíži žalobce fakt, že věděl o ukončení řízení o jeho žalobě proti rozhodnutí o uložení správního vyhoštění.

13. Žalobce dále nesouhlasil s postupem žalovaného, který vyloučil aplikaci ustanovení o zvláštních opatřeních dle § 47 zákona o azylu na žalobcův případ. Jak bylo uvedeno výše, v případě žalobce byly splněny podmínky pro jeho zajištění dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Nezbytností trvat na zajištění žalobce se žalovaný zabýval na str. 4-5 napadeného rozhodnutí, kde jsou uvedeny důvody, z nichž žalovaný dovodil, že by propuštěním žalobce došlo k ohrožení průběhu řízení o žádosti o mezinárodní ochranu, a dále se zabýval tím, proč nelze uložení zvláštního opatření považovat za účinné. Dosavadní chování žalobce (nelegální pobyt na území ČR, nerespektování dříve uloženého správního vyhoštění a nevycestování ve stanovené lhůtě, výkon výdělečné činnosti bez příslušných pobytových oprávnění) i dle názoru soudu nevylučuje, že by se žalobce nyní, kdy se nachází v obtížné situaci, nepokusil zpřetrhat kontakt se správními orgány, skrývat se na území ČR či jiného státu v schengenském prostoru a tím narušovat řízení o jeho žádosti o mezinárodní ochranu, eventuálně posléze navazující povinnost vycestovat. Primárním pro posouzení splnění důvodnosti zajištění žalobce v tomto případě jsou podmínky uvedené v § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Soud se v tomto směru ztotožnil se závěry žalovaného a souhlasí s tím, že dosavadní způsob života žalobce svědčí o nerespektování právního řádu ČR. Nelze ani odhlédnout od skutečnosti, že žalobce s územím ČR nepojí žádné sociální, kulturní ani rodinné vazby, jak uvedl v rámci podání vysvětlení dne 7. 5. 2026. K nyní v žalobě učiněnému obratu, kdy žalobce tvrdí, že má na území ČR partnerský vztah trvající přibližně dva roky, soud nepřihlížel. Tato tvrzení soud neshledal důvodná, neboť žalobce měl příležitost tyto rozhodné skutečnosti uvést mnohem dříve, avšak on tyto zcela vyloučil, jak bylo uvedeno výše. Rovněž soud připomíná, že žalobce měl navázat tvrzený vztah v době, kdy bylo jeho další setrvání na území ČR nejisté, a proto i takto navázaný a posléze dále rozvíjený partnerský vztah v době nelegálního pobytu na území ČR nepodléhá zvýšené ochraně proti zásahu. Rozhodným však zůstává, že žalobce svůj partnerský vztah před žalovaným neuvedl, ač byl tázán, tudíž nelze tento nedostatek vykládat k tíži žalovaného. Rovněž žalobce nemá na území ČR žádný majetek, jak opět tvrdil při podání vysvětlení ze dne 7. 5. 2026. Žalobcův opět náhlý obrat považuje soud za účelový, a proto nespatřuje důvody se tímto dále zabývat, neboť žalobce měl dostatek prostoru tuto skutečnost přednést již dříve. Současně žalobce nepředložil žádný důkaz o vedeném řízení či výpis z katastru nemovitostí, o jaký majetek se jedná. Tvrzení žalobce jsou nevěrohodná a neprokázaná jak v části týkající se partnerského života, tak v části údajného majetku na území ČR. Z uvedeného důvodu nepovažuje námitku žalobce za důvodnou. Z předložených důvodů by skrývání žalobce či jeho útěk do jiného státu byl ulehčen, neboť ho k území ČR nic neváže. Soud se v tomto směru ztotožnil se závěry žalovaného a souhlasí s tím, že dosavadní způsob života žalobce svědčí o nerespektování právního řádu ČR a vysoké rizikovosti skrývání žalobce. V napadeném rozhodnutí žalovaný dále vyloučil aplikaci jednotlivých druhů zvláštních opatření dle § 47 zákona o azylu. Ve vztahu k § 47 odst. 1 písm. b) zákona o azylu uvedl, že žalobce sdělil, že nemá na území ČR majetek, žalobce není oprávněn si finanční prostředky na území ČR opatřit prací; nemá finanční prostředky na složení záruky, vycestování a nemá zde nikoho, kdo by mu tyto prostředky poskytnul. V této souvislosti žalovaný tudíž spatřoval nemožnost uložení výše zmiňovaného opatření, neboť docházení na pracoviště správního orgánu by vyžadovalo finanční náklady, kterými žalobce nedisponuje. Rovněž žalovaný spatřoval nedostatečnou záruku v absenci hlášeného místa pobytu žalobce; ten v průběhu předchozí řízení sdělil, že nemá stálé bydliště, neboť přebývá u různých kamarádů nebo si hledá ubytování přes internet, a není tudíž kontaktní. Pokud jde o možnost zdržování se v pobytovém středisku, správní orgán zdůraznil, že tato střediska jsou koncipována jako otevřená, nelze v nich absolutně omezit pohyb žadatelů mimo středisko, k opuštění střediska na dobu kratší 24 hodin dotyčný žadatel nepotřebuje ani povolení správního orgánu a ten není oprávněn mu v opuštění jakkoli zamezit. Pobyt v pobytovém středisku je navíc zcela na náklady správního orgánu a státu, včetně úhrady stravování a dalších potřeb žadatele, a dotyčný tak není ani v tomto směru jakkoli motivován ve středisku zůstávat jako v případě, že by si své náklady hradil z vlastních zdrojů. Nelze ani vyloučit, že v případě uložení zvláštního opatření by se žalobce opět nepokusil žít mimo dohled správních orgánů a uprchnout z jejich dosahu. Současně žalobce sám sdělil, že není schopen ani ochoten dostát povinnostem plynoucím ze zvláštních opatření dle § 47 zákona o azylu. Z uvedeného má soud za přesvědčivě prokázané, že v případě žalobce skutečně nelze považovat uložení zvláštních opatření za účinné a vhodné řešení, neboť osoba žalobce neposkytuje záruku dodržování stanovených povinností, což je doloženo žalobcovou neochotou vycestovat a respektovat jemu uložené povinnosti správními orgány a nerespektování uložených povinností zákonem.

14. K nyní k žalobě přiloženému dokladu o zajištění ubytování soud nepřihlížel, neboť se jedná o dokument vzniklý ke dni 25. 5. 2026, tj. po dni vydání napadeného rozhodnutí. Soudní přezkum je dle ust. § 75 odst. 1 s.ř.s. omezen tím způsobem, že při přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.

15. V tomto směru soud doplňuje, že při posouzení, zda je možné a vhodné uložit zvláštní opatření, zkoumá žalovaný jednak subjektivní složku (tj. možnost a ochotu se těmito opatřeními řídit) a jednak objektivní složku (vázanost na předpoklad, že cizinec bude se státními orgány spolupracovat a že neexistuje důvodná obava, že by se případnému výkonu správního vyhoštění vyhýbal), přičemž je nezbytné, aby byly naplněny obě složky současně, viz rozsudek NSS ze dne 12. 10. 2016, 10 Azs 102/2016 - 56. Žalovaný v rozhodnutí výslovně uvedl, z jakých důvodů uložení mírnějších opatření považuje nejen za „nemožné“ (subjektivní složka), ale rovněž za „neúčelné“ (objektivní složka). Na základě posouzení dosavadního jednání žalobce přitom dospěl k závěru, že neskýtá záruku plnění uložených povinností.

16. Co se týče žalobcem tvrzené nepřiměřenosti napadeného rozhodnutí, nepovažuje soud tuto námitku za důvodnou, a to především s ohledem na výše uvedené. Z předestřené argumentace se jasně podává, že byly jednak splněny podmínky pro zajištění žalobce a současně nebyly shledány důvody, které by svědčily pro aplikaci zvláštních opatření dle § 47 zákona o azylu, kdy naopak bylo zjištěno, že osoba žalobce a jeho dosavadní chování nepředstavují dostatečnou záruku toho, že se nepokusí řízení o své žádosti o mezinárodní ochranu zdržovat či mařit svým jednáním, když by se i nadále skrýval na území ČR či jiného státu schengenského prostoru. Rovněž nebyly zjištěny žádné intenzivní vazby na území ČR, které by byly nepřiměřeně zasaženy (k tvrzenému partnerskému vztahu viz výše). Současně soud doplňuje, že není zcela jasné, jaký by tento tvrzený partnerský vztah měl představovat zásah do soukromého života žalobce či jeho sociální a osobní zázemí na území ČR, když se svou partnerkou nesdílí společnou domácnost, protože přebývá u svých přátel a hledá ubytování na internetu. Tato tvrzení žalobce jsou vnitřně rozporná a jen dále potvrzují závěry soudu o nedůvěryhodnosti osoby žalobce a jeho tvrzení.

17. Správní orgán se dále v souladu s ustanovením § 46a odst. 5 zákona o azylu zabýval délkou doby, po kterou bude žalobce zajištěn v ZZC. Ačkoliv byla žádost žalobce ze strany žalovaného považována za účelovou, nemohl žalovaný vyloučit, že bude žádost žalobce posouzena standardně, tj. z hlediska případného naplnění podmínek § 12, § 13, § 14, § 14a i § 14b zákona o azylu. Proto žalovaný stanovil dobu trvání zajištění žalobce v zákonem stanovené lhůtě 110 dnů. Z úvahy žalovaného je zřejmé, že lhůta zajištění žalobce byla stanovena způsobem, který předjímá dobu nutnou pro to, aby nebyl ohrožen průběh řízení o žádosti o mezinárodní ochranu, a mohlo být o žádosti žalobce rozhodnuto. Žalovaný zejména podrobně rozebral jednotlivé kroky a úvahy, které ho vedly ke stanovení délky zajištění, následovně: upřednostnění případů žadatelů omezených na svobodě při rozhodování ve věci mezinárodní ochrany předpokládá ukončení řízení ve lhůtě 90-ti dní, případná lhůta pro podání žaloby proti rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany je v případech osob umístěných v ZZC bez ohledu na typ rozhodnutí 15 dní a průměrná celková 5denní lhůta na doručování všech dokumentů v rámci soudního řízení. Z odůvodnění délky trvání zajištění je patrná logická úvaha žalovaného, pro kterou bylo k rozhodnutí o stanovení délky doby zajištění žalobce přistoupeno. V případě, kdy bude o žádosti žalobce rozhodnuto dříve, než uplyne doba jeho zajištění, je žalovaný povinen jej ze zajištění propustit ze zákona. Tuto úvahu považuje soud za dostatečnou a přezkoumatelnou. Co se týče stanovení doby zajištění v tomto rozsahu, lze konstatovat, že byla takto stanovená doba dosud prejudikována jako přezkoumatelná i přípustná, pokud se skládá z doby 90 dnů předpokládané délky řízení o mezinárodní ochraně, prodloužené o 15 dnů v souvislosti s lhůtou pro podání žaloby a prodloužené o dalších 5 dnů odpovídajících době potřebné pro doručování v rámci soudního řízení (srov. judikaturu cit. v rozsudku NSS č. j. 9 Azs 38/2024-50 ze dne 14. 3. 2024, odst. 23–24). Této prejudikatuře odpovídají nyní přezkoumávané úvahy žalovaného i okolnosti případu žalobce.

18. Na základě shora uvedeného lze shrnout, že žalovaný přistoupil k zajištění žalobce za splnění zákonných podmínek, na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, a jeho úvahy netrpěly žádnými vnitřními rozpory či zjevnými nesprávnostmi. Napadené rozhodnutí respektovalo mezinárodní úmluvy jako všechny individuální okolnosti případu, které byly žalovanému známy a jeho odůvodnění bylo dostatečné a přezkoumatelné. Z uvedených důvodů soud dle § 78 odst. 7 s.ř.s. žalobu zamítl (výrok I. rozsudku).

VI. Náklady řízení

19. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 věta první s. ř. s., kdy by na náhradu nákladů řízení měl právo žalovaný, jenž měl ve věci plný úspěch. Žalovanému však žádné náklady řízení nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, ani nepožadoval jakoukoli jejich náhradu, proto nebyla náhrada nákladů žádnému z účastníků řízení přiznána (výrok II. rozsudku). Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni. V Plzni dne 18. června 2026 Mgr. Jaroslava Křivánková v.r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje H. K.