33 A 42/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Jaroslavou Křivánkovou ve věci žalobce: O. K., narozen X státní příslušnost X t. č. v Zařízení pro zajištění cizinců Balková proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR sídlem Nad Štolou 936/3, Praha o žalobě ze dne 29. 6. 2026 proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22 6. 2026, č. j. OAM- 781/BA-BA07-BA03-Z-2026, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Napadené rozhodnutí

1. Žalovaný rozhodnutím ze dne 22. 6. 2026 č. j. OAM-781/BA-BA07-BA03-Z-2026 (dále jen „napadené rozhodnutí“) rozhodl podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném od 12. 6. 2026 (dále jen „zákona azylu“) o zajištění žalobce v zařízení pro zajištění cizinců (dále jen ZZC); ve smyslu § 46a odst. 5 zákona o azylu byla doba trvání zajištění stanovena do 3. 10. 2026.

II. Žaloba

2. Žalobce podal proti napadenému rozhodnutí žalobu podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Namítal, že napadené rozhodnutí je nezákonné a nepřezkoumatelné, neboť žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav, nesprávně jej právně posoudil a nepřiměřeně zasáhl do jeho osobní svobody.

3. Podle žalobce nebyly splněny podmínky jeho zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Namítal, že žalovaný nedostatečně posoudil jeho individuální situaci. Ačkoli mu byl uložen trest vyhoštění na dobu tří let, má v Portugalsku manželku a dceru, se kterými by se chtěl sloučit a nadále již nechce porušovat právní předpisy České republiky. Dále namítal, že jeho zajištění v ZZC není nezbytné, neboť by se neskrýval a plně by spolupracoval se správními orgány, proto by postačovalo užití mírnějších opatření, která představují méně intenzivní zásah do osobní svobody. V případě propuštění ze ZZC by setrval v některém z pobytových středisek Ministerstva vnitra, která jsou zřízena právě za účelem ubytování žadatelů o mezinárodní ochranu.

4. Žalobce odkazoval na blíže neurčenou judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž jsou správní orgány povinny vždy posoudit, zda sledovaného účelu nelze dosáhnout prostřednictvím méně invazivních opatření. Taková úvaha však dle žalobce v napadeném rozhodnutí chybí.

5. Z uvedených důvodů žalobce namítal, že napadené rozhodnutí odporuje zásadě proporcionality, a je proto nezákonné a nepřezkoumatelné. Navrhl proto jeho zrušení a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného

6. Žalovaný ve svém vyjádření dne 13. 7. 2026 uvedl, že s podanou žalobou nesouhlasí, neboť neprokazuje porušení žádného ustanovení správního řádu ani zákona o azylu.

7. Žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu dne 16. 6. 2026, tedy až poté co byl dne 10. 6. 2026 zajištěn Policií ČR za účelem výkonu správního vyhoštění. Podle žalovaného měl žalobce možnost požádat o mezinárodní ochranu již dříve, neboť na území České republiky či Evropské unie prokazatelně pobývá od roku 2017, avšak učinil tak až ve chvíli, kdy se hrozba jeho nuceného návratu stala reálnou. Žalovaný proto považoval za důvodné domnívat se, že žádost o mezinárodní ochranu byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, což přesně naplňuje dikci ustanovení § 46 odst. 1 písm. e).

8. Žalovaný poukázal na protokol o podání vysvětlení ze dne 10. 6. 2026, v němž žalobce výslovně uvedl, že v Portugalsku má bývalou manželku s dcerou. Žalobní tvrzení, že se jedná o současnou manželku, se kterou se chce sloučit, označil žalovaný za účelové, neboť je v zásadním rozporu s jeho předchozí výpovědí.

9. Dále žalovaný uvedl, že žalobce má na území ČR pouze matku, s níž nežije ve společné domácnosti. Naopak na Ukrajině má otce a sestru, s nimiž je v pravidelném kontaktu. V České republice nevlastní žádný majetek ani zde nemá legální zdroj příjmů. Podle žalovaného byla individuální situace žalobce posouzena komplexně a jeho zajištění nepředstavuje nepřiměřený zásah do rodinného života.

10. Žalovaný současně dospěl k závěru, že mírnější donucovací opatření by v případě žalobce byla zcela nedostačující a neúčinná, a proto přistoupil k zajištění žalobce za účelem realizace vyhoštění. Tento závěr podle svého vyjádření v napadeném rozhodnutí podrobně odůvodnil. Podotkl rovněž, že žalobce nemá v ČR hlášenou žádnou adresu, fakticky přebýval na ubytovně, není pro orgány veřejné moci dostatečně kontaktní a nelze ověřit, zda by se na určené adrese zdržoval.

11. Žalobce byl dne 9. 10. 2025 Okresním soudem Plzeň-jih pravomocně odsouzen k trestu vyhoštění na dobu tří let za spáchání trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky. Lhůtu k dobrovolnému vycestování (do 15.12.2025) zcela ignoroval a na území ČR setrval zcela vědomě nelegálně.

12. Žalovaný dále konstatoval, že vzhledem k tomu, že pobytová střediska jsou ze zákona otevřenými zařízeními a nelze v nich omezit volný pohyb osob, je s ohledem na dosavadní jednání žalobce (maření soudního rozhodnutí, nelegální práce, nelegální pobyt) zřejmé, že by žalobce z takového zařízení odešel, a správní řízení by bylo zmařeno. Proporcionalitu svého rozhodnutí žalovaný jasně doložil. Závěrem žalovaný navrhl zamítnutí žaloby.

IV. Posouzení věci soudem

13. Řízení v projednávané věci je upraveno zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s.).

14. Soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání, neboť byly pro takový postup splněny podmínky dle § 46e odst. 3 věta druhá ve spojení s § 51 odst. 1 s.ř.s. a napadené výroky rozhodnutí správního orgánu přezkoumal v mezích žalobních bodů.

V. Rozhodnutí soudu

15. Žaloba není důvodná.

16. Podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu „ Ministerstvo může v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve“.

17. Dle § 47 odst. 1 zákona o azylu „Zvláštním opatřením se rozumí rozhodnutím ministerstva uložená povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany a) zdržovat se v pobytovém středisku určeném ministerstvem, nebo b) osobně se hlásit ministerstvu v době ministerstvem stanovené.“ 18. Podle § 47 odst. 2 zákona o azylu „Ministerstvo může rozhodnout o uložení zvláštního opatření žadateli o udělení mezinárodní ochrany, jestliže nastanou důvody podle § 46a odst. 1 nebo § 73 odst. 3, ale je důvodné se domnívat, že uložení zvláštního opatření je dostatečné k zabezpečení účasti žadatele o udělení mezinárodní ochrany v řízení ve věci mezinárodní ochrany.“ 19. Soud konstatuje, že § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu jasně stanoví podmínky, za nichž může být cizinec zajištěn. Toto ustanovení dopadá na případy, kdy cizinec (1) podá žádost o mezinárodní ochranu až v zařízení pro zajištění cizinců, (2) ačkoliv mohl požádat o mezinárodní ochranu dříve, a zároveň (3) existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění a (4) nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření. Tyto podmínky musí být splněny kumulativně.

20. První podmínka zajištění žalobce, tedy podání žádosti o mezinárodní ochranu, byla splněna, neboť dne 16. 6. 2026 požádal o udělení mezinárodní ochrany na území České republiky a aktuálně se nacházel v ZZC.

21. Pro naplnění důvodu zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu postačí jsou-li dány oprávněné důvody se domnívat, že žádost o mezinárodní ochranu byla podána pouze za účelem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání, nebo je pozdržet (k významu slova „pouze“ srov. rozsudek KS v Plzni č. j. 17 A 121/2019-74 ze dne 24. 7. 2019): skutečnost, že žadatel uvádí skutečnosti, které mohou být při meritorním posouzení shledány azylově relevantními, zajištění nevylučuje. Vážně míněná žádost o mezinárodní ochranu podaná v zajištění zůstává „pouze“ účelovou, jestliže z okolností případu (např. dosavadní jednání cizince, délka pobytu na území, osobní poměry apod.) plyne převažující motivace žadatele vyhnout se správnímu vyhoštění (srov. rozsudky NSS č. j. 10 Azs 284/2016-35 ze dne 15. 2. 2017 a č. j. 4 Azs 9/2017-31 ze dne 28. 2. 2017). S přihlédnutím ke znění čl. 8 odst. 3 písm. d) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU je tedy nezbytné, aby žádost o mezinárodní ochranu měla účel mařit vyhoštění a představovala tak zneužití práva, nikoliv jeho využití (ke zneužití práva jako podmínce zajištění srov. rozsudek NSS č. j. 1 Azs 349/2016-48 ze dne 28. 6. 2017 nebo stanovisko generálního advokáta Soudního dvora Evropské unie ve věci C-534/11 Arslan).

22. O účelovosti žádosti lze tedy uvažovat tehdy, usiluje-li žadatel o mezinárodní ochranu pouze za účelem mařit vyhoštění, přičemž nestojí o mezinárodní ochranu. Případně uvědomuje-li si žadatel, že nesplňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany, anebo pokud by hlavní účelem žádosti byl účel mařit – žadatel chce vyhoštění zdržet a zároveň spoléhá se na to, že mu mezinárodní ochrana může být i poskytnuta (srov. rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 25.2.2026 č.j. 35 A 4/2026-21). Skutečnost, že žadatel mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve, je v takových případech jedním z možných znaků účelovosti, bez dalšího ji však neprokazuje [srov. opět čl. 8 odst. 3 písm. d) směrnice Rady 2013/33/EU; přiměřeně pak usnesení SD EU ve věci C-186/21 PPU J. A. proti Slovinsku ze dne 3. 6. 2021, odst. 35–39]

23. V projednávané věci byly podmínky pro zajištění žalobce splněny, neboť není pochyb o tom, že žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu až v ZZC, za situace, kdy mu již bylo uloženo správní vyhoštění a již uplynula lhůta k dobrovolnému vycestování. Žalovaný v průběhu svého šetření rovněž zjistil, že žalobce nikdy na území České republiky ani jiného členského státu Evropské unie nežádal o mezinárodní ochranu, ačkoliv mu v podání žádosti o mezinárodní ochranu dříve objektivně nic nebránilo.

24. Závěr, zda v případě žalobce existují oprávněné důvody se domnívat, že svou žádost podal toliko s účelem mařit vyhoštění, žalovaný dovodil na základě toho, že žalobce na území ČR pobýval nelegálně bez platného povolení k pobytu, poté co byl odsouzen za trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky dne 9.10.2025. Poté co byl žalobce dne 10. 6. 2026 kontrolován na adrese Plzeň, Nepomucká 43, bylo lustrací zjištěno, že je veden v Evidenci nežádoucích osob, neboť mu byl uložen trest vyhoštění, proto byl následně Policií ČR zadržen, zajištěn a umístěn do ZZC za účelem realizace správního vyhoštění. Z těchto okolností žalovaný důvodně dovodil, že žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu účelově, s cílem oddálit, zmařit nebo znemožnit realizaci vyhoštění. Soud se s tímto závěrem ztotožňuje.

25. Soud neshledal důvodnou ani žalobcovu námitku porušení zásady proporcionality zajištění a možnosti využití mírnějších opatření. Při posouzení nezbytnosti zajištění žalobce vycházel žalovaný zejména z podkladů opatřených Policií České republiky, konkrétně z protokolu o výslechu žalobce ze dne 10. 6. 2026 a z tvrzení žalobce v něm obsažených. Z těchto podkladů vyplynulo, že žalobce si byl vědom své povinnosti vycestovat z území České republiky po uložení trestu vyhoštění, stejně jako skutečnosti, že nesplněním této povinnosti maří výkon soudního rozhodnutí a porušuje právní předpisy České republiky. Přesto území České republiky neopustil, přičemž jako důvod uvedl obavu z návratu na Ukrajinu v souvislosti s probíhajícím válečným konfliktem. V průběhu správního řízení dále uvedl, že na Ukrajině žije jeho otec a sestra, s nimiž je v pravidelném telefonickém kontaktu. Na území České republiky má matku, se kterou však nežije ve společné domácnosti, neboť ta pobývá ve Zlínském kraji. Tvrzení žalobce, že má v Portugalsku manželku a dceru, se kterými by se chtěl sloučit, považuje soud přinejmenším za sporné. Ze správního spisu totiž vyplývá, že se jedná o bývalou manželku a že žalobce není ani s ní, ani se svou dcerou déle než jeden rok v kontaktu. Při posouzení přiměřenosti zajištění žalovaný zohlednil rovněž skutečnost, že žalobce na území České republiky vykonával nelegální práci. Tyto okolnosti ve svém souhrnu podle soudu odůvodňovaly závěr žalovaného, že použití mírnějších opatření by nebylo dostatečné k zajištění sledovaného účelu.

26. S ohledem na výše uvedené soud konstatuje, že žalovaný se otázkou možnosti uložení zvláštního opatření podle § 47 zákona o azylu dostatečně zabýval a své závěry přesvědčivě odůvodnil. Při posouzení vycházel z individuálních poměrů žalobce a hodnotil je v jejich vzájemných souvislostech. Zohlednil zejména skutečnost, že žalobce nemá na území České republiky hlášený pobyt ani jiné stabilní zázemí (zdržuje na ubytovně), je nemajetný, není oprávněn legálně pracovat Za této situace nelze rozumně očekávat, že by byl pro správní orgány dlouhodobě dosažitelný, a řádně plnil uložené povinnosti. Soud v této souvislosti odkazuje například na rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Azs 253/2017-37 ze dne 25. 7. 2017 a č. j. 5 Azs 129/2025-22, z nichž vyplývá, že efektivitu zvláštních opatření je třeba posuzovat individuálně s přihlédnutím k osobním, majetkovým a rodinným poměrům žadatele, jeho pobytové historii, dosavadnímu respektování právních povinností i způsobu spolupráce se správními orgány. Soud má za to, že žalovaný těmto požadavkům dostál, a proto se ztotožňuje s jeho závěrem, že uložení zvláštního opatření podle § 47 zákona o azylu by v případě žalobce nebylo dostatečné k dosažení sledovaného účelu. Za opodstatněný považuje soud rovněž závěr žalovaného, že v případě žalobce by nebylo postačující ani jeho umístění do přijímacího či pobytového střediska. Tato zařízení jsou ze své povahy otevřená a neumožňují omezení pohybu jejich obyvatel. S ohledem na dosavadní jednání žalobce, zejména nerespektování uloženého trestu vyhoštění, vědomé setrvání na území České republiky po uplynutí lhůty k vycestování, nelegální pobyt a výkon nelegální práce, nebylo možné důvodně očekávat, že by v takovém zařízení setrval a zůstal správním orgánům k dispozici pro účely vedeného řízení. Soud proto považuje závěr žalovaného o neúčinnosti tohoto mírnějšího opatření za zákonný a přiměřený.

V. Závěr

27. S ohledem na shora uvedené soud žalobní námitky neshledal důvodnými. Žalovaný rozhodl o zajištění žalobce v ZZC a současně o neuložení zvláštních opatření dle § 47 zákona o azylu na základě zákona, dostatečně zjištěného skutkového stavu, kdy jeho úvahy netrpěly žádnými vnitřními rozpory či zjevnými nesprávnostmi. Napadené rozhodnutí respektovalo veškeré zásady správního řízení, stejně jako všechny individuální okolnosti případu, které byly žalovanému známy a jeho odůvodnění bylo dostatečné a přezkoumatelné a při svém rozhodování respektoval požadavky vyplývající z relevantní judikatury Nejvyššího správního soudu.

28. Z uvedených důvodů soud dle § 78 odst. 7 s.ř.s. žalobu zamítl (výrok I. rozsudku).

VI. Náklady řízení

29. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 věta první s. ř. s., kdy by na náhradu nákladů řízení měl právo žalovaný, jenž měl ve věci plný úspěch. Žalovanému však žádné náklady řízení nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, ani nepožadoval jakoukoli jejich náhradu, proto nebyla náhrada nákladů žádnému z účastníků řízení přiznána (výrok II.). Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni. V Plzni dne 17. července 2026 Mgr. Jaroslava Křivánková v.r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje H. K.