33 A 46/2025

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Jaroslavou Křivánkovou ve věci žalobkyně: P. T., narozená X, bytem X právně zastoupena Mgr. Štěpánem Ciprýnem, LL.M., advokátem se sídlem Rumunská 1720/12, 120 00 Praha 2 – Nové Město proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, IČO: 70890366, sídlem Škroupova 18, 306 13 Plzeň v řízení o žalobě ze dne 14. 10. 2025 proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 8. 2025, č. j. PK – DSH/10417/25, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Napadené rozhodnutí

1. Rozhodnutím Městského úřadu Rokycany, odbor dopravy, ze dne 4. 6. 2025, č. j. PK- DS/10417/25 (dále jen správní orgán I. stupně) byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání přestupku dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen zákon o silničním provozu), kterého se dopustila tím, že dne 21.7.2024 kolem 18.09 hod. řídila osobní motorové vozidlo tov. zn. Renault Megane, RZ X, se kterým couvala středem komunikace vedoucí mezi prodejnou benzinové čerpací stanice Shell (61 km dálnice D5 směr Praha) a výdejními stojany paliva (směr od jednosměrného výjezdu bližšího k výdejnímu stojanu č. 12 zpět ke stojanu s číslem 10), kde levou zadní částí vozidla narazila do pravé zadní části couvajícího osobního motorového vozidla tov. zn. VW Caddy, RZ X. Tímto jednáním porušila ust. § 24 odst. 2 zákona o silničním provozu a jí proto uložena pokuta ve výši 2 000 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 2 500 Kč.

2. Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně se žalobkyně včasně odvolala. Žalovaný rozhodl o odvolání žalobkyně rozhodnutím ze dne 15. 8. 2025, č. j. PK-DSH/10417/25 tak, že se odvolání zamítá a potvrzuje se rozhodnutí správního orgánu I. stupně, neboť žalovaný neshledal žádnou z žalobkyní vytýkaných vad či nedostatků.

II. Žaloba

3. Žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce brojila proti rozhodnutí žalovaného žalobou ze dne 14. 10. 2025. Žalobkyně zrekapitulovala dosavadní stav řízení, uvedla, že se napadeným rozhodnutím cítí zkrácena na svých právech a považuje napadené rozhodnutí za nezákonné a nesprávné. V žalobě vytyčila tři žalobní body, v nichž spatřuje nezákonnost a nesprávnost rozhodnutí.

4. V prvním žalobním bodě namítá žalobkyně, že žalovaný v řízení interpretoval důkazy selektivně v rozporu s § 50 odst. 3 správního řádu a se zásadou volného hodnocení důkazů, když nevyhodnotil rychlost ani dynamiku pohybu vozidel, skutečnost, že vozidlo žalobkyně se zastavilo krátce před středem, ani časovou souslednost vůči vycouvání druhé řidičky. Zároveň správnímu orgánu I. stupně vytkla, že neprovedl navrhovaný důkaz výslechem svědků, který tento odmítl s vyjádřením, že nejsou ztotožnitelní. Jeho závěr pak potvrdil i žalovaný.

5. V druhém žalobním bodě poukazuje žalobkyně na nesprávné právní posouzení v důsledku chybné interpretace a aplikace ustanovení § 24 odst. 2, odst. 4 písm. g) zákona o silničním provozu. Namítá, že její odpovědnost byla dovozena mechanicky z pouhé existence střetu, aniž by se správní orgán zabýval reálným průběhem manévru a možností předvídat jednání. Upozorňuje, že povinnost řidiče, který couvá, neohrozit ostatní účastníky silničního provozu, nelze vykládat absolutně, jak v daném případě učinily správní orgány, a že je třeba posoudit konkrétní okolnosti případu. K tomu žalobkyně uvedla, že v rámci couvání vynaložila veškerou možnou péči a postupovala obezřetně, což v odůvodnění uznal i správní orgán I. stupně, z tohoto důvodu je v tomto směru rozhodnutí žalovaného zcela nelogické.

6. Ve třetím žalobním bodě žalobkyně namítá, že oba správní orgány se omezily na formální konstatování skutkových a právních závěrů, aniž by je podrobily racionální a přezkoumatelné argumentaci. Postrádá zejména přesvědčivé odůvodnění, proč správní orgán I. stupně odmítl provést navržené důkazy, a dále řádné právní odůvodnění restriktivního výkladu § 24 odst. 4 písm. g) zákona o silničním provozu, podle něhož má být zajíždění či vyjíždění od stojanu čerpací stanice pojmově protiprávní.

III. Vyjádření žalovaného k žalobě

7. Ve vyjádření k žalobě ze dne 19. 11. 2025 se žalovaný vyjádřil k jednotlivým žalobním bodům předložené žaloby.

8. Žalovaný je toho názoru, že ve věci bylo provedeno dokazování v potřebném rozsahu v souladu s ust. § 52 správního řádu. Správní orgán I. stupně vycházel zejména ze spisového materiálu PČR, při ústním jednání za přítomnosti žalobkyně i jejího právního zástupce bylo provedeno dokazování, a to mj. i záznamem z kamerového systému čerpací stanice. Tvrzení žalobkyně, že její vozidlo zastavilo krátce před střetem, zaznělo poprvé až v žalobě. Z kamerového systému přitom vyplývá, že obě vozidla byla v pohybu.

9. K výslechu žalobkyní navrhovaných svědků uvádí, že jejich provedení by bylo nadbytečné vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu bez důvodných pochybností na základě shromážděných podkladů.

10. K otázce právního výkladu § 24 odst. 2, odst. 4 písm. g) zákona o silničním provozu žalovaný uvedl, že dle ust. § 24 odst. 2 téhož zákona nesmí řidič při couvání ohrozit ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích. Poukázal na to, že dle ust. § 2 písm. l) citovaného zákona povinnost „nesmět ohrozit“ znamená počínat si tak, aby jinému účastníku provozu na pozemních komunikacích nevzniklo žádné nebezpečí. Žalobkyně si tak podle žalovaného nepočínala, jelikož při couvání došlo ke střetu s jiným vozidlem na pozemní komunikaci. Rovněž konstatoval, že v rámci řízení bylo jednoznačně prokázáno, že žalobkyně couvala v opačném směru jízdy na jednosměrné komunikaci, avšak tato skutečnost nebyla žalobkyni kladena za vinu, neboť nebylo prokázáno, že by dojela k předmětné dopravní značce.

11. Žalovaný se neztotožnil s námitkou o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí ani rozhodnutí správního orgánu I. stupně, neboť oba správní orgány se posuzovanou věcí řádně zabývaly a vypořádaly, přičemž právní závěry byly učiněny na podkladě skutkových zjištění a úvah při hodnocení důkazů.

IV. Vyjádření žalobkyně k vyjádření žalovaného (replika)

12. Žalobkyně reagovala na výše uvedené vyjádření žalovaného replikou ze dne 14. 12. 2025, v němž rozporovala skutečnost, že žalovaný vycházel ze spisového materiálu PČR, neboť ta označila za viníka druhou řidičku, zatímco žalobkyni viny zprostila. Podle žalobkyně nemůže žalovaný tvrdit, že vycházel ze závěrů PČR, když současně uvedl, že není povinen se těmito závěry řídit.

13. Žalobkyně uvedla, že při jednání nebyl kamerový záznam vůbec přehrán jako důkazní prostředek a žalobkyně jej zhlédla až později mimo jednání, což je v rozporu s ust. § 36 odst. 3 správního řádu.

14. Žalobkyně dále uvedla, že nikde netvrdila, že by své vozidlo před střetem zastavila, nýbrž konstantně poukazuje, že couvala nízkou rychlostí.

15. Žalobkyně ve vyjádření také obhajovala svůj postup, kdy couvala prostředkem komunikace s odůvodněním, že její jednání bylo plně v souladu s § 24 zákona o silničním provozu.

16. Žalobkyně dále rozvíjela svou úvahu o tom, že nejela v opačném směru, a trvala na tom, že v daném prostoru nebylo umístěno žádné dopravní značení upravující směr jízdy, jak měl uznat sám správní orgán I. stupně.

17. Za jedinou příčinu dopravní nehody označila zavinění druhé řidičky, která nejednala v souladu s dopravními předpisy a byla Policií ČR jednoznačně označena za viníka nehody, kdežto žalobkyně couvala pomalu, plynule a bezpečně.

V. Posouzení věci soudem

18. Řízení ve správním soudnictví je upraveno zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s. ř. s.).

19. Vzhledem k tomu, že účastníci souhlasili s projednáním věci bez jednání, rozhodl soud v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. o věci samé bez jednání.

20. V souladu s § 75 odst. 1, 2 s. ř. s. vycházel soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů uplatněných v žalobě.

VI. Rozhodnutí soudu

21. Žaloba není důvodná.

22. Správní orgány řádně zjistily skutkový stav věci, a to i bez provedení navržených důkazů výslechem svědků.

23. Podle § 24 odst. 2 zákona o silničním provozu „při couvání řidič nesmí ohrozit ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích.“ 24. Podle § 2 písm. l) zákona o silničním provozu „nesmět ohrozit znamená povinnost počínat si tak, aby jinému účastníku provozu na pozemních komunikacích nevzniklo žádné nebezpečí.“ 25. Bylo prokázáno, že žalobkyně z nedbalosti naplnila skutkovou podstatu přestupku, když při couvání vozidla ohrozila jiného účastníka provozu na pozemní komunikaci. Důsledkem porušení povinností jak na straně žalobkyně, tak na straně druhé řidičky došlo ke střetu vozidel. Nehodu tedy nezavinila výlučně druhá řidička. Protože žalobkyně ve správním řízení i před soudem uplatnila srovnatelnou argumentaci, lze především odkázat na podrobné odůvodnění napadených rozhodnutí. Žalovaný se s námitkami a návrhy žalobkyně vypořádal dostatečně, srozumitelně, logicky a na věc přiléhavým způsobem (srov. rozsudek NSS č. j. 8 Afs 75/2005-130 ze dne 27. 7. 2007, č. 1350/2007 Sb. NSS). Pro úplnost lze nicméně k jednotlivým žalobním bodům žalobkyně uvést následující: K žalobnímu bodu a)

26. Podle § 50 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen správní řád) „Správní orgán je povinen zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu. V řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena.“ 27. Zásada volného hodnocení důkazů je vyjádřena zejména v § 50 odst. 4 správního řádu, dle kterého „Pokud zákon nestanoví, že některý podklad je pro správní orgán závazný, hodnotí správní orgán podklady, zejména důkazy, podle své úvahy; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.“ 28. Nejvyšší správní soud uvádí v rozsudku ze dne 16. 2. 2005, č. j. A 6/2003 – 44, č. 1038/2007 Sb. NSS: „dokazování ve správním řízení nestojí na legální teorii důkazní, která by předepisovala správním orgánům, jakou váhu kterým důkazům mají přikládat, jakého důkazu je k prokázání té či oné skutečnosti zapotřebí, nebo jaký počet důkazů je nezbytný k prokázání skutečnosti, která je předmětem dokazování.“ 29. V rozsudku č. j. 1 Azs 240/2015 – 35 ze dne 3. 2. 2016 pak Nejvyšší správní soud připomíná, že „zásada volného hodnocení důkazů, která je zakotvena zejména v 50 odst. 4 správního řádu, dává prostor správnímu orgánu, aby sám vyhodnotil, které důkazy jsou pro jeho závěry rozhodující a které nikoliv. To se v souladu se zásadou materiální pravdy musí dít tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Jedná se o stav, kdy je zjištěn dostatečně jednoznačný, vzájemně provázaný a vnitřně nerozporný soubor dílčích informací, které nahlíženy jako celek nemohou vést k jinému závěru.“ 30. Dle § 51 odst. 1 správního řádu „K provedení důkazů lze užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. Jde zejména o listiny, ohledání, svědeckou výpověď a znalecký posudek.“ Ačkoli kamerový záznam není zahrnut v demonstrativním výčtu důkazních prostředků ve větě druhé § 51 odst. 1 správního řádu, jedná se svou povahou nezpochybnitelně o procesně přípustný důkazní prostředek způsobilý ke zjištění stavu věcí.

31. Jelikož kamerový záznam v předmětné věci spolehlivě zachytil průběh nehody, je legitimní, že jej správní orgán I. stupně využil jako zásadní zdroj poznání skutkového stavu. Mimo něj vycházel též z obsahu spisu PČR, výpovědí žalobkyně i druhé řidičky a snímků pořízených z místa činu. Je patrné, že tyto důkazy v souhrnu tvoří ucelený řetězec, který dává jednoznačný přehled o tom, jak se průběh nehody odehrál.

32. Je zřejmé, že správní orgán I. stupně dostál svým povinnostem vyplývajícím z § 50 odst. 3 a 4 správního řádu a v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů plně a dostatečně objasnil skutkový stav, na jehož podkladě mohl vydat předmětné rozhodnutí. Skutečnost, že správní orgán I. stupně nevyhodnotil důkazy způsobem, jakým by si přála žalobkyně, nezpůsobuje rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů.

33. Nelze souhlasit s tvrzením žalobkyně, že správní orgán I. stupně nijak nevysvětlil, proč neprovedl žalobkyní navržený důkaz výslechem svědků. Správní orgán uvedl, že jejich totožnost nebyla zjištěna a správně podotkl, že obviněná si totožnost motocyklistů jako možných svědků nezjistila a tím, že nehodu oznámila policii až druhý den, zjištění jejich totožnosti policejnímu orgánu prakticky znemožnila. Nadto uvedl, že provedení tohoto důkazu vnímá jako nadbytečné, neboť průběh dopravní nehody je dostatečně zdokumentován již ze shromážděných podkladů. Takový postup je plně souladný s ustálenou judikaturou (nejen) Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudek NSS ze dne 23. 6. 2022, čj. 4 Afs 349/2019-68, bod 28). K žalobnímu bodu b)

34. Odkaz na rozsudek NSS ze dne 31. 5. 2012, č. j. 9 As 97/2011-132, neshledal soud v dané věci relevantní, jelikož ten se zabývá otázkou existence, příp. míry zavinění ve věci, kdy řidič vozidla přehlédl (neviděl) svislou dopravní značku. Neodpovídá však nijak na otázku, jak by měla být zkoumána míra zavinění v případě způsobení nehody couváním. Správní orgán I. stupně se otázce zavinění ve svém rozhodnutí věnoval a na základě shromážděných podkladů vyhodnotil formu zavinění jako nevědomou nedbalost. Vzal přitom v potaz prostředí čerpací stanice, předpokládaný směr jízdy a také skutečnost, že žalobkyně couvala středem vozovky. Ze strany správního orgánu tedy došlo k řádnému posouzení konkrétních okolností, jehož nedostatek je žalobkyní žalovanému vytýkán.

35. Žalobkyni nelze dát za pravdu, že správní orgán I. stupně uvedl, že „obviněná jela opatrně, měla rozhled, couvala pomalu a sledovala situaci kolem vozidla,“ poněvadž nic takového z obsahu správního spisu nevyplývá, na což ostatně poukázal i žalovaný v rozhodnutí o odvolání žalobkyně. Správní orgán I. stupně naopak jednotně hovoří o nedostatcích v jízdě žalobkyně, která couvala středem vozovky a porušila ostatními předpokládaný způsob couvání. V jeho rozhodnutí tedy nelze spatřovat žádnou rozpornost.

36. Jde-li o otázku, zda je na jednání žalobkyně možné uplatnit výjimku tzv. nezbytného couvání dle § 24 odst. 4 písm. g) zákona o silničním provozu, konstatuje soud, že její zodpovězení není pro předmětnou věc důležité. Jak uvedl žalovaný v odvolání, žalobkyni nebylo kladeno za vinu, že couvala po jednosměrné komunikaci. Žalobkyně vypověděla, že k této dopravní značce nedojela, přičemž nebyl prokázán opak. Polemika vedená žalobkyní stran umístění příslušné dopravní značky, jednosměrnosti komunikaci či vůbec charakteru prostoru, kde k nehodě došlo, tudíž nemá vliv na vyřešení případu a není proto soudem dále komentována. K žalobnímu bodu c)

37. Soud se neztotožnil se závěrem žalobkyně, že rozhodnutí správních orgánů vykazují nedostatky v odůvodnění, které činí jejich rozhodnutí nepřezkoumatelnými. Jak je vysvětleno výše, odmítnutí provedení navržených důkazů bylo náležitě zdůvodněno v souladu s judikaturou. Stejně tak je výše vysvětleno, že otázka výkladu § 24 odst. 4 písm. g) zákona o silničním provozu není pro případ podstatná, neboť rozhodnutí o vině na ní není závislé. K replice žalobkyně 38. Soud nad rámec vypořádání se s žalobními body žaloby uvádí k vyjádření žalobkyně ze dne 14. 12. 2025 a k vyjádření žalovaného ze dne 19. 11. 2025, že neshledal nepřípustný postup žalovaného, kdy ten sice dle svých slov vycházel z policejního spisu, avšak zároveň se odchýlil od závěrů PČR. Je obecně přípustné, aby správní orgán čerpal fakta ze správního spisu, pokud takový spis označí (srov. rozsudek NSS ze dne 9. 8. 2018, č. j. 9 As 175/2018- 17, bod 17). V souladu se zásadou volného hodnocení důkazů je pak na uvážení správního orgánu, jak informace ze spisu vyhodnotí a jakou váhu jim přiloží.

39. Namítá-li žalobkyně, že kamerový záznam nebyl při jednání v rámci správního řízení coby důkazní prostředek vůbec přehrán a nebyla tak naplněna povinnost dát účastníkům možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí (§ 36 odst. 3 správního řádu), činí tak opožděně. Tato vada je žalobkyní poprvé vytčena až v replice žalovanému. Nebyla uplatněna v prvostupňovém ani odvolacím správním řízení, stejně jako nebyla pokryta žádným žalobním bodem ve správní žalobě. Soud proto k takové námitce nemůže přihlížet.

40. S ohledem na výše uvedené skutečnosti soud nemohl dojít k jinému závěru, než že je žaloba proti napadenému rozhodnutí nedůvodná. Ve smyslu § 78 odst. 7 s. ř. s. byla proto zamítnuta.

VII. Náklady řízení

41. O nákladech řízení účastníků soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Procesně úspěšným byl žalovaný, jemuž však žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly, a z tohoto důvodu soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení nárok. (výrok II).

Poučení

Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Plzeň 10. 7. 2026 Mgr. Jaroslava Křivánková v.r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje H. K.