33 A 48/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Jaroslavou Křivánkovou ve věci žalobce: O. B., narozený X, státní příslušník X, toho času v Zařízení pro zajištění cizinců Balková proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha, v řízení o žalobě ze dne 14. 7. 2026 proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 7. 2026, č. j. OAM- 833/BA-BA02-B06-Z-2026, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Napadené rozhodnutí

1. Žalovaný rozhodl ve věci žalobce rozhodnutím ze dne 2. 7. 2026, č. j. OAM-833/BA-BA02- B06-Z-2026 (dále jen napadené rozhodnutí), tak, že rozhodl o zajištění žalobce v zařízení pro zajištění cizinců ve smyslu § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu),. Ve smyslu § 46a odst. 5 zákona o azylu je doba trvání zajištění stanovena do 13. 10. 2026.

II. Žaloba

2. Žalobce brojil proti napadenému rozhodnutí žalobou, v níž zrekapituloval průběh správního řízení a uvedl, že byl napadeným rozhodnutím zkrácen na svých právech, neboť je věcně nesprávné a nepřezkoumatelné, byl nesprávně zjištěný skutkový stav věci, přičemž další nezákonnost vnímá v nesprávném právním posouzení věci žalovaným. Žalobce přitom vytyčil tři okruhy žalobních bodů ad i.) nepřezkoumatelnost spočívající v neposouzení předpokladu účelu zajištění v podobě vycestování, ad ii.) nedostatečné zjištění skutkového stavu s ohledem na údajnou účelovost žádosti o mezinárodní ochranu, ad iii.) nedostatečné odůvodnění nevyužití zvláštních opatření. V souladu s rozsudkem Soudního dvora EU ve věcech C-704/20 a C-39/21 Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid ze dne 8. 11. 2022 pak žalobce požádal o přihlédnutí soudu i k okolnostem nad rámec žalobních bodů.

3. Žalobce uvedl k otázce nepřezkoumatelnosti spočívající v neposouzení předpokladu účelu zajištění v podobě vycestování, že existuje překážka ve vycestování v podobě aktuálního válečného konfliktu na Ukrajině. Závěry žalovaného jsou podle něj v tomto směru nepřezkoumatelné, neboť z napadeného rozhodnutí není zřejmé, jaký skutkový stav vzal žalovaný v potaz. Žalovaný dle žalobce neprovedl žádné bližší vypořádání realizace vyhoštění žalobce, nezhodnotil aktuální informace o bezpečnostní situaci na Ukrajině ani nezohlednil aktuální judikaturu správních soudů, dle níž není vycestování občanů Ukrajiny možné. Neprovedl vlastní posouzení ani neuvedl, zda lze realizovat vnitřní přesídlení a zda bude nutné. Napadené rozhodnutí bylo vydáno toliko na základě podkladů ze strany Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy.

4. Žalobce namítl, že aktuálně není možné, aby byl občan Ukrajiny zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců. Své tvrzení podpořil rozsudkem Krajského soudu v Praze č. j. 57 A 6/2023- 18 ze dne 16. 10. 2023, odst. 20, rozsudkem Krajského soudu v Praze č. j. 49 A 3/2023-13 ze dne 10. 8. 2023, odst. 38 a rozsudkem Krajského soudu v Praze č. j. 49 A 3/2018-75 ze dne 11. 5. 2018. Z napadeného rozhodnutí není zřejmé, proč není situace na území Ukrajiny dostatečnou překážkou realizace vyhoštění a odůvodnění neobsahuje vypořádání, zda může být vyhoštění realizováno. Žalobce dále citoval rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 9. 2023, č. j. 9 Azs 126/2023-35, dle něhož situace na Ukrajině představuje překážku vycestování státního příslušníka Ukrajiny na Ukrajinu. Tentýž závěr pak potvrdil NSS i v dalších svých rozhodnutích (rozsudek č. j. 2 Azs 128/2024-21 ze dne 20. 11. 2024, nebo usnesení č. j. 8 Azs 193/2024-42 ze dne 25. 11. 2024). Odkázal též na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 1. 2026, č. j. 33 A 55/2025-27, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2026, č. j. 21 A 24/2025-25, rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 2. 2026, č. j. 33 A 4/2026-26 a konečně rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Azs 39/2026-23 ze dne 27. 5. 2026. Tyto potvrzují, že vycestování/vyhoštění občanů Ukrajiny není možné. Podle rozsudku č. j. 1 Azs 111/2025-34 ze dne 17. 7. 2025 pak musí krajské soudy a správní orgány respektovat judikaturu NSS.

5. Napadené rozhodnutí by s odkazem na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 4. 2026, č. j. 35 A 14/2026-48, muselo obsahovat konkrétní informace a podklady, z nichž by žalovaný dovodil reálnost vyhoštění. Žalobce rovněž podpořil svou úvahu odkazem na správní praxi Policie ČR, která sice občanům Ukrajiny ukládala správní vyhoštění, ale v souladu s § 179 cizineckého zákona docházela k závěru o existenci překážek ve vycestování. Napadené rozhodnutí neuvádí, proč tato správní praxe byla změněna a proč žalovaný nyní považuje vyhoštění za reálné a možné. Žalobce je postupem žalovaného bez vysvětlení odlišován od ostatních občanů Ukrajiny. Pro změnu správní praxe neexistují jakékoli podklady. S ohledem na skutečnost, že vycestování žalobce není možné, nemělo dojít ani k jeho zajištění.

6. Žalobce dále namítl, že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav ohledem na údajnou účelovost žádosti o mezinárodní ochranu. Podle žalobce nebylo zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu možné, neboť nebyly naplněny všechny zákonné podmínky. Žalobce nemohl coby osoba bez domova uvažovat o podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany, kdy vycházel z formální platnosti dlouhodobého víza za účelem strpění do 31. 3. 2026. Na dobrovolné podání žádosti měl pouze 15 dnů, během nichž čelil náročnému období kvůli ztrátě nejbližších osob a zároveň neměl domov, finanční prostředky ani právní vzdělání k podání žádosti. V této souvislosti navrhl žalobce důkaz účastnickým výslechem, zůstanou-li uvedené skutečnosti sporné.

7. Podle rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 4. 2020, č. j. 60 Az 52/2019-44, není relevantní názor, že o azyl je nutno žádat bezprostředně poté, co má k tomu žadatel příležitost. Z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 7. 2019, č. j. 17 A 121/2019-74 pak plyne, že podmínka „pouze s cílem vyhnout se…“ znamená, že je „nezbytné, aby žádost o mezinárodní ochranu měla účel mařit vyhoštění a představoval tak zneužití práva, nikoli jeho využití“, kdy v případě žalobce šlo pouze o logickou posloupnost.

8. Dále vytkl žalobce žalovanému, že nedostatečně odůvodnil nevyužití zvláštních opatření. Žalobce se domnívá, že v jeho případě měla být uplatněna povinnost zdržovat se v přijímacím nebo pobytovém středisku. Žalovaný svůj postup nedostatečně odůvodnil a odůvodnění postrádá individualizované tvrzení, čím by byl proces narušen. Ze spisu je zřejmé, že motivací žalobce bylo naopak zůstat v České republice. Z pobytového střediska by mohl docházet na psychoterapeutickou pomoc a mohl by udržovat styk se svými nezletilými dětmi. Tvrzení žalovaného o eventuálním neplnění povinností v podobě opuštění přijímacího nebo pobytového střediska nijak nevyplývá ze správního spisu. Rozhodnutí je proto dle žalobce nepřezkoumatelné, resp. nezákonné pro nedostatečné skutkové zjištění a z těchto důvodů navrhl jeho zrušení a vrácení věci žalované k dalšímu projednání.

III. Vyjádření žalovaného

9. Žalovaný stručně rekapituloval průběh řízení a výtky žalobce a poskytl své vyjádření k žalobě. S žalobními body nesouhlasí a veškeré závěry uvedené v napadeném rozhodnutí jsou podle něj adekvátním způsobem podloženy.

10. Rozhodnutí o zajištění státních příslušníků Ukrajiny nepředstavují podle názoru žalovaného rozpor se zákonem, jelikož případná realizace vyhoštění není kategoricky vyloučena. Konflikt na Ukrajině neprobíhá na všech místech stejnou intenzitou a ve většině částí západní Ukrajiny došlo v letošním roce maximálně k jednotkám úmrtí v důsledku ruské agrese. Žalovaný pak své závěry podpořil níže uvedenou judikaturou. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2023, č. j. 4 Tdo 267/2023-633, je většina území Ukrajiny pod správou státní moci, kde nebezpečí deklarované dovolatelem není na pořadu dne. Probíhající válečný konflikt je podle Nejvyššího soudu nutno vzít v úvahu, ale je třeba přihlédnout mj. k tomu, zda konflikt probíhá na celém území či jen na jeho určité části.

11. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2025, sp. zn. I. ÚS 1054/25, odst. 16, nepostihuje ozbrojený konflikt na Ukrajině celé území se stejnou intenzitou. „Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva přitom vyplývá, že obecné poměry v zemi původu samy o sobě brání přemístění osoby do této země z důvodu hrozícího porušení čl. 3 Úmluvy pouze ve skutečně extrémních případech (…).“ 12. Podle rozhodnutí ESLP Sufi a Elmi proti Spojenému Království [č. 8319/07 a 11449/07, rozsudek ze dne 28. června 2011, body 218, 250] může být cizinec vyhoštěn do země původu, i když mu v oblasti, ze které pochází, hrozí skutečné nebezpečí špatného zacházení, pakliže má možnost tzv. vnitřního přesídlení.

13. Nadto odkázal žalovaný na rozsudek zdejšího soudu ze dne 14. 4. 2026, č. j. 35 A 10/2026- 63, a rozsudek NSS ze dne 3. 7. 2026, č. j. 56/2026-25.

14. Západní části Ukrajiny shledal žalovaný pro případné navrácení vhodné. Ukrajina má značné zkušenosti s vnitřně vysídlenými osobami, kdy v západních a centrálních oblastech Ukrajiny je bez větších obtíží dostupná humanitární pomoc i veškeré služby; žalobce má v Zakarpatské oblasti navíc rodinné a majetkové zázemí.

15. Žalovaný označil možnost navrácení se do západních částí Ukrajiny za známou skutečnost, kterou opakovaně dokládá ve svých rozhodnutích, stejně jako ve vyjádřeních v rámci soudních řízení.

16. Žalovaný uvedl, že má zato, že jeho rozhodnutí bylo vydáno plně v souladu s platnou legislativou. Námitky směřující do nedostatečného zjištění skutkového stavu a nedostatečného odůvodnění nevyužití zvláštních opatření považuje za účelové. Navrhl, aby soud žalobu v plném rozsahu zamítl.

IV. Posouzení soudem

17. Řízení v projednávané věci je upraveno zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s.).

18. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě výslovně uvedl, že nepožaduje nařízení ústního jednání, a žalobce v žalobě uvedl, že „žádá o nařízení jednání ve věci dle § 51 s. ř. s., bude-li nadepsaný soud provádět důkaz účastnickým výslechem“ [důraz doplněn soudem]. Krajský soud však dospěl ve svém usnesení ze dne 23. 7. 2026, č. j. 33 A 48/2026, k závěru, že nebude provádět důkaz účastnickým výslechem, neboť to je s ohledem na obsah správního spisu nadbytečné. Soud tak v souladu s § 46e odst. 3 věta druhá zákona o azylu a contrario rozhodl ve věci bez nařízení jednání.

19. Stran přezkumu nezákonnosti nad rámec žalobních bodů soud sděluje, že podle závěrů rozsudku Soudního dvora EU ve věcech C-704/20 a C-39/21 Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid ze dne 8. 11. 2022 se krajský soud skutečně nemůže omezit na přezkum zákonnosti rozhodnutí o zajištění v mezích žalobních bodů. Musí přihlížet i k vadám a nezákonnostem rozhodnutí, které zjistí sám, bez ohledu na námitky uplatněné žalobcem.

20. Těmto závěrům Soudního dvora je třeba rozumět v tom smyslu, že krajský soud není vázán žalobními body (výjimka z § 75 odst. 2 s. ř. s.) a nad jejich rámec zohlední skutkové a právní otázky, které v řízení vyšly najevo. To jsou otázky, které vyplynuly z obsahu spisu, popřípadě z průběhu řízení, byť třeba na základě aktivity soudu. Oproti tomu soud není oprávněn bez omezení vyhledávat a ověřovat každý možný důvod nezákonnosti a verifikovat každou jednotlivou rozhodnou otázku. Přezkumná povaha řízení a zásadní uplatnění projednací zásady vyplývající z použitelného vnitrostátního práva stále (ještě) odpovídají požadavkům Soudního dvora. Správní soud je tedy oprávněn, resp. povinen identifikovat případné další nezákonnosti zajištění cizince, pokud v řízení vyjdou najevo.

V. Rozhodnutí soudu

21. Žaloba je nedůvodná.

22. Podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu „Ministerstvo v případě nutnosti rozhodne o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, s výjimkou nezletilého bez doprovodu, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu návratu, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu nebo zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve“.

23. Ve věci byly formálně dány důvody se domnívat, že žalobce podal svou žádost pouze s cílem vyhnout se hrozícímu návratu, vydání nebo předání a že mírnější opatření nebudou účinná. V poměrech souzeného případu ani nebyl důvod se domnívat, že vyhoštění žalobce není reálné. Aktuální rozhodovací činnost soudů vychází z toho, že neexistuje obecná překážka vyhoštění na Ukrajinu; ve vztahu k žalobci nejsou dány žádné konkrétní důvody, pro něž by bylo namístě uvažovat o opaku. Za toho stavu může zajištění plnit svůj účel zajistit přítomnost žalobce právě pro výkon rozhodnutí o vyhoštění.

24. Žalovaný zajistil žalobce podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Podle tohoto ustanovení může Ministerstvo vnitra v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu návratu, vydání nebo předání, nebo je pozdržet, ačkoliv cizinec mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve.

25. První podmínkou zajištění žalobce bylo podání žádosti o mezinárodní ochranu. Její podání nebylo ve věci sporné, účastníci se na jejím podání žalobce shodli. V této souvislosti soud pochybení žalovaného neshledal.

26. Druhou podmínkou je existence oprávněných důvodů se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu návratu, vydání nebo předání.

27. Pro naplnění důvodu zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu postačí zjištění, že existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o mezinárodní ochranu byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání, nebo je pozdržet (k významu slova „pouze“ srov. rozsudky KS v Plzni č. j. 17 A 121/2019-74 ze dne 24. 7. 2019, odst. 26–27; č. j. 35 A 27/2024-25 ze dne 5. 9. 2024, odst. 13–14): skutečnost, že žadatel uvádí skutečnosti, které mohou být při meritorním posouzení shledány azylově relevantními, zajištění nevylučuje. Vážně míněná žádost o mezinárodní ochranu podaná v zajištění zůstává „pouze“ účelovou, jestliže z okolností případu (např. dosavadní jednání cizince, délka pobytu na území, osobní poměry apod.) plyne motivace žadatele zdržet nebo zmařit výkon rozhodnutí o návratu (srov. rozsudky NSS č. j. 10 Azs 284/2016-35 ze dne 15. 2. 2017 a č. j. 4 Azs 9/2017-31 ze dne 28. 2. 2017). S přihlédnutím ke znění čl. 10 odst. 4 písm. e) směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1346 (dále také „přijímací směrnice“) je tedy nezbytné, aby žádost o mezinárodní ochranu měla účel mařit výkon rozhodnutí o návratu a představovala tak zneužití práva, nikoliv jeho využití (ke zneužití práva jako podmínce zajištění srov. rozsudek NSS č. j. 1 Azs 349/2016-48 ze dne 28. 6. 2017 nebo stanovisko generálního advokáta Soudního dvora Evropské unie ve věci C-534/11 Arslan).

28. Dobrověrné podání žádosti o mezinárodní ochranu po zajištění sleduje dva propojené účely: žadatel se brání nucenému opuštění státu v důsledku toho, že zde především hledá mezinárodní ochranu. O zneužití práva je možné uvažovat v situaci opačné, tedy pokud by žadatel usiloval o mezinárodní ochranu pouze za účelem mařit návrat, vydání nebo předání (a nestál o mezinárodní ochranu, případně věděl, že její podmínky nesplňuje), nebo pokud by hlavním účelem žádosti bylo mařit návrat (žadatel chce vyhoštění zdržet a zároveň spoléhá se na to, že mu mezinárodní ochrana může být i poskytnuta). Skutečnost, že žadatel mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve, je v takových případech jedním z možných znaků účelovosti, bez dalšího ji však neprokazuje [srov. opět čl. 10 odst. 4 písm. e) přijímací směrnice].

29. V poměrech souzené věci to znamená, že si žalovaný měl učinit konkrétními skutečnostmi podložený závěr, zda existují oprávněné důvody se domnívat, že žalobce svou žádost podal toliko s účelem mařit výkon rozhodnutí o vyhoštění.

30. Zdejší soud svůj dřívější rozsudek ze dne 9. 4. 2020, č. j. 60 Az 62/2019-44 – třebaže byl zrušen Nejvyšším správním soudem – v žalobcem citované části nerozporuje. Podle tohoto rozhodnutí neexistuje povinnost podat žádost o udělení mezinárodní bezprostředně poté, co k tomu má žadatel příležitost. Současně je nicméně nutné reflektovat rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2008, č. j. 5 Azs 24/2008-48, dle něhož „V případě podání žádosti o mezinárodní ochranu až ve chvíli, kdy žadateli hrozí vyhoštění, existuje vyvratitelná domněnka, že tato žádost byla účelová“.

31. Z obsahu správního spisu bylo zjištěno, že žalobci bylo dne 9. 5. 2022 rozhodnutím č. j. KRPS-110985-21/ČJ-2022-010022 uloženo správní vyhoštění z území členských států Evropské unie s překážkami ve vycestování. Dne 20. 4. 2026 byly překážky odepřeny a byla stanovena nová lhůta k vycestování do dne 5. 6. 2026. Dne 20. 6. 2026 byla kontrolována Policií ČR totožnost žalobce, následně byl s ohledem na lustrací odhalené správní vyhoštění zajištěn podle § 124 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR a o změně některých zákonů, a doba zajištění byla stanovena na 90 dnů ode dne omezení svobody. Žalobce poté dne 26. 6. 2026 podal žádost o udělení mezinárodní ochrany. Poté byl žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 2. 7. 2026 zajištěn dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu v zařízení pro zajištění cizinců a doba trvání zajištění byla stanovena do 13. 10. 2026.

32. Z předestřené časové osy tedy vyplývá, že žalobce přistoupil k podání žádosti skutečně až ve chvíli, kdy byl zajištěn Policií ČR, a hrozila mu realizace vyhoštění. Z tohoto důvodu žalovaný postupoval v souladu s judikaturou NSS a důvodně vycházel z domněnky, že žádost žalobce byla účelová, neboť žalobce tuto domněnku nevyvrátil. V daném případě ani soud nepovažuje domněnku o účelovosti podání žádosti za vyvrácenou a ztotožňuje se se závěrem žalovaného, jak vysvětluje níže.

33. Z protokolu o podání vysvětlení ze dne 21. 6. 2026 vyplývá, že žalobci bylo 20. 4. 2026 sděleno, že mu pominuly překážky ve vycestování a že mu téhož dne bylo vydáno rozhodnutí se stanovenou lhůtou k vycestování do 30 dnů od nabytí v právní moci. Toto však nevzal v potaz a nevycestoval. Na otázku inspektora, zda si je vědom, že bylo dne 9. 5. 2022 vydáno rozhodnutí o vyhoštění a následně dne 20. 4. 2026 rozhodnutí dle § 101 písm. e) zákona č. 326/1999 Sb., odpověděl žalobce, že to ví, ale neřeší to. Soud proto neuvěřil námitkám žalobce, že s ohledem na své postavení nemohl uvažovat o podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany, protože vycházel z formální platnosti dlouhodobého víza za účelem strpění a počítal s automatickým prodloužením podle § 7e odst. 1 tzv. Legis Ukrajina [tj. zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace].

34. Za objektivní překážku bránící žalobci v dřívějším podání žádosti o udělení mezinárodní ochranu nelze považovat ani další z jím uvedených důvodů – že byl osobou bez domova, finančních prostředků a právního vzdělání a že procházel náročnou životní situací. Nelze ani souhlasit s tvrzením, že žalobce měl na podání žádosti toliko 15 dnů, počítaných od doby, kdy se na území ČR octl neoprávněně. Žalobci pominuly překážky k vycestování již dne 20. 4. 2026, kdy mu zároveň byla stanovena lhůta k vycestování. Přinejmenším od této doby měl žalobce prostor situaci řešit.

35. Uvádí-li žalobce v žalobě, že neměl finanční prostředky, nekoresponduje to s jeho tvrzením při podání vysvětlení, kdy uvedl, že disponuje finančními prostředky potřebnými k dalšímu pobytu, ne však na vycestování. Žalobce nicméně tak či tak neomlouvá ani jeho finanční situace, ani jeho nedostatečné právní znalosti, neboť měl možnost obrátit se na některou z řady poradenských služeb, které v ČR poskytují bezplatnou právní a sociální pomoc cizincům, včetně pomoci při podání žádosti o mezinárodní ochranu. Tyto služby jsou dostupné i bez finančních prostředků a instituce, jež je poskytují, lze kontaktovat osobně, telefonicky či elektronicky.

36. Správa uprchlických zařízení Ministerstva vnitra výslovně uvádí, že všechna střediska mají zajištěnou nejen právní, ale také psychologickou či psychiatrickou pomoc. Tato služba je zdarma a zahrnuje v případě potřeby též bezplatné tlumočení do rodného jazyka cizince. Soud tak neuvěřil tvrzení, že žalobce nemá v zařízení pro zajištění cizinců zabezpečenou psychologickou pomoc.

37. Rovněž odkaz na zdejší rodinné vazby žalobce k jeho nezletilým dětem a možnost zachování přiměřeného styku s nimi je třeba považovat za účelový. Soud si je vědom, že právo na soukromý a rodinný život je garantované jak Listinou základních práv a svobod, tak dokumenty mezinárodního práva, v daném případě však nebylo dotčeno. Žalobce uvedl, že má na území „asi svou bývalou ženu a její ti děti“ a současně, že s nimi není v kontaktu a nestýká se s nimi. Na otázku, zda má na území ČR či EU osobu, vůči které by ukončení jeho pobytu na území bylo z hlediska zásahu do soukromého a rodinného života nepřiměřené, odpověděl negativně.

38. S ohledem na ukrajinskou státní příslušnost žalobce je pak třeba se výslovně zabývat tím, zda je hrozba vyhoštění žalobce aktuální.

39. V samotném řízení o zajištění nebude žalobce vyhošťován (to je předmětem jiných řízení), takže není mnoho důvodů při zajišťování uvažovat nad tím, do jaké míry bude ono hrozící vyhoštění proveditelné. Tento náhled by bylo možné přijmout ve vztahu k běžným případům zajištění, kde skutečně není věcně ani procesně prostor blíže předjímat proveditelnost vyhoštění.

40. Provedení vyhoštění je nicméně hlavní účel sledovaný zajištěním cizince (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS č. j. 7 As 79/2010-150 ze dne 23. 11. 2011, č. 2524/2012 Sb. NSS). To je zjevné ve vztahu k zajištění podle zákona o pobytu cizinců, nicméně platí to i obecně. Obecné závěry týkající se zajištění jako prostředku ultima ratio se proto uplatní ať v režimu zákona o pobytu cizinců či zákona o azylu (srov. rozsudek NSS č. j. 9 Azs 41/2019-27 ze dne 11. 7. 2019, odst. 24). Potřebu hodnotit proveditelnost vycestování i ve vztahu k zajištění podle § 46a zákona o azylu zdejší soud konstatoval opakovaně a na tomto názoru trvá. Soud se tedy ztotožňuje s citovanými rozhodnutími žalobce, která konstatují nutnost zkoumat reálnost proveditelnosti vyhoštění, resp. vycestování.

41. Omezení osobní svobody v nyní souzeném případě má zajišťovací povahu, nikoli pořádkovou či trestní povahu: účelem zajištění žadatele o mezinárodní ochranu podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu není pouze zabezpečit jeho účast v řízení o mezinárodní ochraně, ale především zabezpečit jeho dostupnost pro výkon rozhodnutí o vyhoštění pro případ, že by se toto rozhodnutí stalo vykonatelným v důsledku negativního výsledku řízení o mezinárodní ochraně (srov. např. rozsudek NSS č. j. 1 Azs 349/2016-48 ze dne 28. 6. 2017).

42. Není proto možné ignorovat situace, kdy hrozba vyhoštění již od počátku není reálná, a to bez ohledu na výsledek řízení o mezinárodní ochraně. V takovém případě nelze cizince zajistit „pro pořádek“ a vyčkávat až 180 dnů, co se stane. Pokud je vycestování a priori vyloučeno, nelze je považovat za hrozící ve smyslu § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Zajištění nemůže plnit svůj zajišťovací účel a bylo by svévolné. V nedávné době z toho důvodu Krajský soud v Plzni opakovaně zrušil rozhodnutí o zajištění ukrajinských občanů a obdobně postupovaly i jiné správní soudy, jak je patrné i z odkazovaných rozhodnutí žalobce.

43. Žalovaný v této souvislosti správně uvedl, že agrese Ruské federace nepostihuje území Ukrajiny se stejnou intenzitou. Obecné poměry v zemi původu samy o sobě brání přemístění osoby do této země z důvodu hrozícího porušení čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod pouze v extrémních případech. Podstatné přitom je, zda by samotná přítomnost na území tohoto státu vystavila cizince riziku špatného zacházení. Bezpečnostní situace na Ukrajině tedy má svůj význam, ale při zohlednění individuálních okolností případu včetně možnosti vnitrostátního přesídlení (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1054/25 ze dne 17. 6. 2025; usnesení NS sp. zn. 7 Tdo 273/2025 ze dne 16. 4. 2025).

44. Tento náhled odpovídá judikatuře Evropského soudu pro lidská práva1 i aktuální rozhodovací praxi např. německých soudů, které po právní ani skutkové stránce neshledaly existenci obecné překážky vycestování na Ukrajinu.2 O možnosti zajištění aktuálně rozhodují i správní soudy v České republice.3 Z výše uvedených rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu plyne, že kritériem posouzení je relevantní riziko porušení čl. 3 Evropské úmluvy ve vztahu k okolnostem případu žalobce.

45. Žalovaný v napadeném rozhodnutí učinil úvahu o proveditelnosti vyhoštění přímo v rozhodnutí o zajištění. Žalovaný uvedl, že žalobce pochází z obce Iza v Zakarpatské oblasti, kde vlastní rodinný dům, ve kterém může po návratu do vlasti bydlet, přičemž jeho matka žije ve stejné oblasti. Tato území se nenachází v bezprostřední blízkosti bojových operací, a z tohoto důvodu žalovaný uzavřel, že reálnost vycestování žalobce je v případě zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany více než pravděpodobné. Tuto úvahu žalovaný ve vyjádření doplnil i odkazy na konkrétní zdroje informací o skutkovém stavu na Ukrajině.

46. Soud toto doplnění nepovažuje za nepřípustné doplňování rozhodovacího důvodu, ale pouhé a přípustné prohloubení argumentace v reakci na argumentaci žalobce, která zazněla teprve v žalobě. V obecné rovině také zdejší soud poukazuje na aktuální rozsudek Soudního dvora EU ve věci C-150/24 Aroja ze dne 5. 3. 2026, kde Soudní dvůr upozornil na to, že rušení rozhodnutí o zajištění z formálních důvodů, přestože materiální podmínky pro zajištění jsou stále splněny, narušuje užitečný účinek unijního práva. I z toho důvodu by mělo být přípustné, aby správní orgán svou argumentaci mohl doplnit a prohloubit, neboť primárním hlediskem unijního práva nejsou vnitrostátní specifika řízení podle soudního řádu správního, ale soulad s unijním hmotným právem.

47. Ve správním spisu nelze dohledat žádné skutečnosti, které by proveditelnost vyhoštění vyvracely. Soud k tomu pracovně prověřil i aktuální dostupné informace o situaci na Ukrajině a nenalezl žádnou, která by vypovídala o vysoké míře nebezpečí pro civilní obyvatelstvo na celém území Ukrajiny.4 Protože soud nenalezl žádný potenciální zdroj skutkových zjištění ve prospěch žalobce, neprovedl doplnění dokazování těmito informacemi. Prověřené informace soud pouze zařadil do soudního spisu a neučinil v nich žádná skutková zjištění (právě proto, že dokazování neproběhlo).

48. Soud nepřehlédl eskalaci násilí ze strany Ruské federace od května 2026; významné útoky proti civilnímu obyvatelstvu Ruská federace ostatně provádí i v současné době.

49. Soud však není přesvědčen o tom, že jde o podstatnou změnu skutkových okolností, která by odůvodnila jiné posouzení pro účely předběžného posouzení proveditelnosti vyhoštění. 1 Srov. rozsudek velkého senátu ESLP ve věci F. G. proti Švédsku č. 43611/11 ze dne 23. 3. 2016, odst. 129; rozsudek ve věci Sufi a Elmi proti Spojenému království č. 8319/07 a 11449/07 ze dne 28. června 2011, odst. 218. 2 Srov. např. rozhodnutí VG Osnabrück sp. zn. 3 A 98/24 ze dne 12. 5. 2026; VG Minden sp. zn. 6 K 2333/24.A ze dne 18. 2. 2026; VG Karlsruhe sp. zn. A 6 K 9149/25 ze dne 20. 1. 2026; VG Berlin sp. zn. VG 39 K 441/24 A ze dne 25. 8. 2025; VG Bayreuth sp. zn. B 5 K 24.31929 ze dne 13. 10. 2025 (s dalšími odkazy na prejudikaturu různých německých správních soudů; ke dni vyhlášení tohoto rozsudku dostupné na https://milo.bamf.de). 3 Srov. např. rozhodnutí KS v Ostravě č. j. 19 Az 6/2026-30 ze dne 6. 3. 2026; KS v Ústí nad Labem č. j. 175 A 8/2026-25 ze dne 28. 4. 2026; KS v Plzni č. j. 35 A 10/2026-63 ze dne 14. 4. 2026, č. j. 35 A 14/2026-48 ze dne 28. 4. 2026, č. j. 35 A 21/2026-28 ze dne 19. 6. 2026; MS v Praze č. j. 21 A 61/2025-23 ze dne 13. 1. 2026. 4 Informace OAMP Bezpečnostní situace v západních oblastech Ukrajiny, Přeshraniční pohyb ze dne 16. 7. 2026; MV ČR Zjišťovací mise Ukrajina z února 2026. Z aktuálních zpráv ve veřejném prostoru nelze zatím dovodit, že by se významně zvýšilo riziko pro civilní obyvatelstvo ve všech částech Ukrajiny tak, že by plošně hrozilo porušení čl. 3 Evropské úmluvy (nebo existoval jiný důvod znemožňující vycestování). Tyto aktuální zprávy tak budou spíše podkladem pro pečlivé zvážení míry rizika při vlastním výkonu rozhodnutí o vyhoštění.

50. Stručně řečeno, ve vztahu k žalobci nelze bez dalšího a již od počátku pochybovat o tom, že by mohl být vyhoštěn na Ukrajinu. Aktuální poměry na Ukrajině i aktuální rozhodovací činnost to nevylučují a žalovaný si o tom učinil úvahu již před vydáním napadeného rozhodnutí. Nebylo tedy prokázáno, že vyhoštění žalobce na Ukrajinu je na základě zásady nenavracení vyloučeno na dobu neurčitou (srov. rozsudek SD EU ve věci C-663/21 BFA ze dne 6. 7. 2023).

51. Odlišnému posouzení zajištění občana Ukrajiny oproti předchozím případům nebrání ani stávající judikatura Nejvyššího správního soudu. Žalobcem citovaná rozhodnutí NSS ze dne 7. 9. 2023, č. j. 9 Azs 126/2023-35; ze dne 20. 11. 2024, č. j. 2 Azs 128/2024-21; ze dne 25. 11. 2024, č. j. 8 Azs 193/2024-42 a ze dne 11. 2. 2025, č. j. 8 Azs 189/2024-72, je třeba s ohledem na jejich datum vydání považovat za překonaná. Totéž lze pak konstatovat k žalobcem dále uváděným rozsudkům krajských soudů v Plzni a v Praze. V zásadě to samé platí i pro usnesení č. j. 1 Azs 39/2026-23 ze dne 27. 5. 2026. Toto usnesení se výslovně vztahuje „k situaci na Ukrajině po zahájení ruské agrese dne 24. 2. 2022“, tj. stavu v roce 2026 neaktuálnímu. Tomu odpovídá, že necituje žádnou aktuální judikaturu ani informace o zemi původu, a nepodává ani přehled o aktuálním rozhodování krajských soudů, které se nejpozději od března 2026 převážně vyslovily ve prospěch proveditelnosti vyhoštění na Ukrajinu. Krajský soud proto vnímá závěry usnesení č. j. 1 Azs 39/2026-23 úzce v tom smyslu, že Nejvyšší správní soud pouze potvrdil jako správný názor (zdejšího) krajského soudu o tom, že tamní rozhodnutí o zajištění bylo vadné, protože vůbec neřešilo otázku možného návratu na Ukrajinu. Touto vadou ovšem nyní napadené rozhodnutí zjevně zasaženo není.

52. V nynější věci skutková zjištění vypovídají o možnosti žalobce vrátit se na Ukrajinu, kde je nebezpečí pro civilní obyvatelstvo zatím stále ojedinělé (míra nerozlišujícího násilí představuje spíše nízké nebezpečí). Žalobce pochází ze Zakarpatské oblasti, která není vojenskými operacemi bezprostředně zasažena. Na tomtéž místě má i zázemí a rodinu.

53. Za toho stavu tedy žalobce formálně naplnil podmínky pro zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu a tento zajišťovací institut může také vést k naplnění svého účelu: není jasné, že by žalobce v dohledné době nemohl být vyhoštěn na Ukrajinu. Provedení rozhodnutí o vyhoštění tedy stále zůstává reálné a zajištění plní svůj účel.

54. Soud dále uvádí, že neshledal pochybení ani ve vztahu k neuplatnění zvláštních opatření, rozhodnutí žalovaného je v tomto ohledu dostatečně a přiléhavě odůvodněno.

55. Při posouzení účinnosti zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu ve spojení s § 46a odst. 1 zákona o azylu je pak třeba přihlédnout k důvodu zajištění a hodnotit, zda by uložením pouze zvláštního opatření nebyl zmařen cíl, k němuž by jinak zajištění směřovalo, tedy zda by zvláštní opatření bylo dostatečné k dosažení cíle namísto zajištění, v daném případě za účelem vycestování (§ 47 odst. 2 zákona o azylu). Je proto na místě zohlednit mimo jiné i pobytovou historii žadatele o mezinárodní ochranu (srov. rozsudky NSS č. j. 1 Azs 349/2016-48 ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 119/2018-28 ze dne 7. 2. 2019 a přiměřeně i usnesení rozšířeného senátu NSS č. j. 5 Azs 20/2016-38 ze dne 28. 2. 2017, č. 3559/2017 Sb. NSS).

56. Jakkoliv nelze paušálně vyloučit možnost uložení zvláštních opatření v případech existence důvodu zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, jejich neúčinnost bude častější než v případě zvažování alternativ k jiným důvodům zajištění. Správnímu orgánu nic nebrání, aby stejné okolnosti zohlednil jak při zvažování nutnosti zajištění, tak při souběžných úvahách o účinnosti zvláštních opatření - v zásadě jde totiž o vzájemně se překrývající a doplňující úvahy, při kterých mohou být tytéž okolnosti důvodem jak pro zajištění, tak pro vyloučení aplikace zvláštních opatření jako opatření dostatečného k dosažení sledovaného cíle (srov. rozsudky NSS č. j. 1 Azs 126/2018-33 ze dne 7. 2. 2019, č. j. 4 Azs 105/2017-24 ze dne 14. 7. 2017).

57. Těmto požadavkům napadené rozhodnutí odpovídá. Vychází z toho, že žalobce se na území České republiky nacházel neoprávněně, neuposlechl správní vyhoštění a nelegálně zde pracuje. Za toho stavu nelze očekávat, že se žalobce dobrovolně podrobí uloženým omezením a bude k dispozici pro řízení o udělení mezinárodní ochrany, ani pro případné uskutečnění návratu, tedy že zvláštní opatření bude dostatečné k dosažení cíle zajištění za účelem vycestování (srov. přiměřeně rozsudek NSS č. j. 5 Azs 107/2020-46 ze dne 25. 6. 2020, č. 4058/2020 Sb. NSS, odst. 55-56).

58. Na základě shora uvedeného lze shrnout, že žalovaný přistoupil k zajištění žalobce za splnění zákonných podmínek, na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, a jeho úvahy netrpěly žádnými vnitřními rozpory či zjevnými nesprávnostmi. Napadené rozhodnutí respektovalo mezinárodní úmluvy stejně jako všechny individuální okolnosti případu, které byly žalovanému známy a jeho odůvodnění bylo dostatečné a přezkoumatelné. Z uvedených důvodů soud dle § 78 odst. 7 s. ř. s. žalobu coby nedůvodnou zamítl (výrok I. rozsudku).

VI. Náklady řízení

59. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 věta první s. ř. s., podle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovanému však žádné náklady řízení nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, ani nepožadoval jakoukoli jejich náhradu. Soud proto rozhodl tak, že žádnému z účastníků řízení nebyla náhrada nákladů přiznána (výrok II. rozsudku).

Poučení

Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Plzeň 31. 7. 2026 Mgr. Jaroslava Křivánková v.r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje H. K.