33 A 49/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Jaroslavou Křivánkovou ve věci žalobce: M. M., narozený X, státní příslušník X, toho času v ZZC Balková, Balková 1, 331 65 Balková proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 v řízení o žalobě ze dne 3. 7. 2026 proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 6. 2026, č. j. OAM- 787/BA-BA07-BA06-Z-2026 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníka nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Napadené rozhodnutí

1. Žalovaný rozhodl ve věci žalobce rozhodnutím ze dne 23. 6. 2026, č. j. OAM-787/BA-BA07- BA06-Z-2026 (dále jen napadené rozhodnutí), tak, že je žalobce ve smyslu § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen zákon o azylu) zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců. Ve smyslu § 46a odst. 5 zákona o azylu byla doba trvání zajištění stanovena do 4. 10. 2026.

II. Žaloba

2. Žalovaný brojil proti napadenému rozhodnutí žalobou ze dne 3. 7. 2026, v níž nejprve zrekapituloval dosavadní průběh řízení ve věci, poté shrnul vytyčené žalobní body a ty pak dále rozvedl.

3. Dle shrnutí žalobce lze uvést, že žalovaný pochybil a postupoval v rozporu se zákonem, když v případě žalobce nebyly naplněny podmínky pro zajištění podle § 47a odst. 1 písm. e) zákona o azylu; žalovaný nezjistil, že účel zajištění není v případě žalobce realizovatelný (možnost návratu zkoumá nepřezkoumatelně a velmi obecně bez návaznosti na oblast Ukrajiny, ze které pochází); neopatřil a neprovedl veškeré dostupné důkazní materiály potřebné ke zjištění pravého stavu věci; doba zajištění je nepřiměřená lhůtám vyplývajícím z tzv. Azylového procedurálního nařízení; žalovaný nepoučil žalobce dle § 46a odst. 6 zákona o azylu o možnosti návrhu na ustanovení zástupce pro řízení o žalobě proti rozhodnutí „a dále dle textu“. V důsledku toho se žalobce cítí být napadeným rozhodnutím poškozen na svých právech. Konkrétněji soud rozvádí žalobní body žalobce níže.

4. Žalobce z tohoto důvodu navrhl, aby žalobou napadené rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno.

III. Vyjádření žalovaného

5. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě ze dne 14. 7. 2026 nejprve zrekapituloval dosavadní průběh řízení, načež shrnul žalobní výtky žalobce. Uvedl, že s žalobou nesouhlasí, má za to, že z napadeného rozhodnutí je jasně seznatelné, z jakých podkladů vycházel, jakým způsobem je hodnotil a k jakým závěrům jej tyto úvahy vedly.

6. Rozhodnutí o zajištění žalobce podle žalovaného nepředstavuje rozpor se zákonem, jelikož případná realizace vyhoštění není kategoricky vyloučena, neboť konflikt na Ukrajině podle něj neprobíhá na celém území ve stejné intenzitě. Blíže komentoval aktuální válečný stav na Ukrajině a rizika v jednotlivých oblastech, kdy došel k závěru, že západní části Ukrajiny, kde je též dostupná humanitární pomoc, jsou vhodné pro případné využití vnitřního přesídlení. Takový závěr je dle něj známou skutečností již několik let zastávanou v rozhodovací praxi českých vrcholných soudů.

7. Napadené rozhodnutí je podle žalovaného v souladu s platnou legislativou, vycestování osob na Ukrajinu, vč. vyhoštění, je možné a v případě žalobce jsou dány důvody pro zajištění, kdy mírnější donucovací opatření by bylo nedostačující a neúčinné. V podrobnostech odkázal na napadené rozhodnutí.

8. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

IV. Posouzení věci soudem

9. Řízení v projednávané věci je upraveno zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s.).

10. Soud v souladu s § 46e odst. 3 věta druhá zákona o azylu a contrario rozhodl ve věci bez nařízení jednání, neboť to žádný z účastníků řízení nenavrhl a soud neshledal nařízení jednání za nezbytné.

V. Rozhodnutí soudu

11. Žaloba je nedůvodná.

12. Podle § 46a odst. 1 písm. e) „Ministerstvo v případě nutnosti rozhodne o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, s výjimkou nezletilého bez doprovodu, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu návratu, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu nebo zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve“.

13. Podle § 46 odst. 5: „Ministerstvo v rozhodnutí o zajištění stanoví dobu trvání zajištění, kterou lze prodloužit, a to i opakovaně, nejdéle na 180 dnů, jde-li o osoby podle odstavce 2, nejdéle na 90 dnů.“ 14. První okruh žalobních námitek směřoval k naplnění podmínek pro zajištění dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu na žalobcův případ pro absenci důvodů k takovému postupu. Soud při řešení tohoto žalobního bodu vycházel z rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále též NSS) ze dne 15. 8. 2008, č. j. 5 Azs 24/2008-48, dle něhož „V případě podání žádosti o mezinárodní ochranu až ve chvíli, kdy žadateli hrozí vyhoštění, existuje vyvratitelná domněnka, že tato žádost byla účelová“.

15. V té souvislosti soud považuje za potřebné shrnout žalobcovu pobytovou historii. Žalobce v ČR pobýval od roku 2023 na základě dlouhodobého víza za účelem dočasné ochrany na území jakožto osoba, jež zasluhuje ochranu před navrácením do válkou postižené země, přičemž vízum mu bylo několikrát prodlouženo. O dlouhodobé vízum za účelem dočasné ochrany žalobce přišel na podzim 2025 z důvodu uvedeného v § 5 odst. 8 písm. e) zákona č. 65/2022 Sb. zákona o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace. Žalobci bylo dne 15. 5. 2026 rozhodnutím Policie ČR Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje č.j. KRPP-58410-15/ČJ-2026-030022 uloženo správní vyhoštění dle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona č. 326/1999 Sb. na dobu 1 roku, zároveň mu byla stanovena lhůta pro vycestování do 5. 6. 2026. Ze závazného stanoviska k možnosti vycestování žalobce na Ukrajinu ze dne 30. 4. 2026 vyplývá, že toto je možné. Žalobce však ve stanovené době ani po jejím uplynutí nevycestoval, ačkoli si byl vědom nelegálnosti svého pobytu, neučinil žádné kroky k jeho legalizaci a pokračoval i v nelegálním výkonu práce. Dne 11. 6. 2026, byl žalobce kontrolován Policií ČR v souvislosti se spácháním přestupku, pročež byl 12. 6. 2026 zajištěn podle § 124 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR, a doba zajištění byla stanovena na 90 dnů od okamžiku omezení osobní svobody, tj. 11. 6. 2026 ve 20.30 hodin. Žalobce následně dne 17. 6. 2026 podal v zařízení pro zajištění cizinců žádost o udělení mezinárodní ochrany. Poté byl žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 23. 6. 2026 zajištěn dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu v zařízení pro zajištění cizinců a doba trvání zajištění byla stanovena do 4. 10. 2026. Z předestřené časové osy tedy vyplývá, že žalobce přistoupil k podání žádosti skutečně až ve chvíli, kdy byl zajištěn Policií ČR, a hrozila mu realizace vyhoštění. Z tohoto důvodu žalovaný postupoval v souladu s judikaturou NSS a důvodně vycházel z domněnky, že žádost žalobce byla účelová, neboť žalobce tuto domněnku nevyvrátil.

16. V daném případě ani soud nepovažuje domněnku o účelovosti podání žádosti za vyvrácenou a ztotožňuje se se závěrem žalovaného. Soud rozumí úvaze žalobce, že neměl potřebu žádat o udělení mezinárodní ochrany ve chvíli, kdy požíval jiného ochranného statutu; nesouhlasí však s jeho tvrzením, že se „snažil konat konkrétní a aktivní kroky, kterými by opět splnil podmínky pro udělení dočasné ochrany na území“, resp. tyto kroky nepovažuje za dostatečné. Uvádí-li žalobce, že neměl finanční prostředky pro dopravení do Přijímacího střediska za účelem podání žádosti, podotýká soud, že tak mohl učinit rovněž na odboru cizinecké policie krajského ředitelství policie, kdy policie v souladu s § 4 odst. 1 zákona o azylu žadatele dopraví do přijímacího střediska určeného ministerstvem. Žalobce neomlouvají ani jeho nedostatečné právní znalosti, neboť měl možnost obrátit se na některou z řady poradenských služeb, které v ČR poskytují bezplatnou právní a sociální pomoc cizincům, včetně pomoci při podání žádosti o mezinárodní ochranu. Tyto služby jsou dostupné i bez finančních prostředků a instituce, jež je poskytují, lze kontaktovat osobně, telefonicky či elektronicky. V této souvislosti pak rozporně, a tudíž těžko uvěřitelně působí argumentace žalobce, že si byl – ač dle tvrzení v žalobě nemá právní znalosti – „vědom také toho, že před realizací návratového rozhodnutí ho ‚chrání‘ princip nenavrácení a obecně deklarovaná nemožnost vycestování podle § 120a zákona o pobytu cizinců“.

17. Soud nepovažuje za podstatné zabývat se otázkou, zda si žalobce s ohledem na svou finanční situaci mohl obstarat ubytování a toto doložit pro účely nové žádosti o dočasnou ochranu, jelikož nyní projednávaná věc se týká zajištění v souvislosti s žádostí o mezinárodní ochranu coby odlišného institutu. Stejně tak nespatřuje soud v řízení žalobce o zajištění prostor pro výklad aplikovatelnosti ustanovení § 5 odst. 8 písm. e) zákona č. 65/2022 Sb., poněvadž ten byl předmětem samostatného řízení, které mohlo být v příslušné lhůtě podrobeno soudnímu přezkumu. I v tomto případě pak mohl žalobce zcela jistě využít bezplatných právních služeb některé z organizacích zaměřených na pomoc cizincům, pakliže se mu rozhodnutí jevilo jako vadné.

18. Žalovanému nelze vytknout, že v napadeném rozhodnutí coby důvod žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvedl, že žalobce „chce zůstat v ČR, protože mu zde líbí“. Z obsahu správního spisu vyplývá, že žalobce do kolonky „Všechny důvody žádosti o udělení mezinárodní ochrany“ skutečně uvedl toliko: „Chci zůstat v Česku, protože se mi líbí Česko“. Žalovaný nadto neuvádí selektivně jen tuto informaci, v napadeném rozhodnutí se vypořádal i s oblastí původu žalobce, se situací na daném území v souvislosti s probíhajícím válečným konfliktem i s možností navrácení žalobce, a to dle úvahy soudu dostatečně.

19. Soud neshledal jako přiléhavý odkaz žalobce na rozsudek zdejšího soudu ze dne 5. 9. 2024, č. j. 35 A 27/2024-25, neboť ten se věnoval situaci žalobce, kterému bylo v roce 2021 uloženo správní vyhoštění, ale následně mu v roce 2022 byla udělena doplňková ochrana. Taková okolnost způsobilá vyvrátit domněnku účelovosti v nynější věci nenastala.

20. Stran odkazu na čl. 3 odst. 12 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1348 ze dne 14. května 2024 o zavedení společného řízení o mezinárodní ochraně v Unii a o zrušení směrnice 2013/32/EU sám žalobce přiznává, že úkon, kterým explicitně a konkrétně vyjadřoval před cizineckou policií své obavy z návratu, neobstojí coby žádost o udělení mezinárodní ochrany. Obavy z návratu byly navíc projeveny až při příležitosti zajištění policí, ačkoli mohly být důvodem dřívější žádostí o udělení mezinárodní ochrany, což soud vrací k závěru o účelovosti takového jednání.

21. Žalobce dále namítal nedostatečné posouzení možnosti realizace účelu zajištění žalovaným. Soud nemůže přisvědčit názoru žalobce, že účel zajištění, kterým je v konečném důsledku vycestování žalobce, není možný, tedy že hrozící návrat není realizovatelný.

22. Soud tuto námitku neshledal důvodnou, neboť napadené rozhodnutí je v souladu s dřívějšími, žalobcem citovanými, rozhodnutími zdejšího soudu (zejm. rozsudkem ze dne 4. 2. 2026, č. j. 33 A 4 2026, a rozsudkem ze dne 23. 3. 2026, č. j. 33 A 13/2026), v nichž soud dovodil, že zajištění není možné za situace, kdy hrozba vyhoštění není od počátku reálná. Stejně tak je třeba respektovat judikaturu Nejvyššího správního soudu, kdy rovněž dle citovaného rozsudku NSS ze dne 15. 4. 2009, č. j. 1 As 12/2009-61, musí správní orgány zvážit, zda výkon vyhoštění je alespoň potenciálně možný. Z tohoto důvodu se Krajský soud v Plzni věnoval otázce, jestli je tomu tak i v nyní projednávaném případě.

23. Ve svém recentním rozhodnutí ze dne 14. 4. 2026, č. j. 35 A 10/2026-63 dospěl zdejší soud k závěru, že zajišťovat občany Ukrajiny za účelem vyhoštění je možné. Stejně jako v dané věci ani zde není vyhoštění po právní stránce zcela vyloučeno a po skutkové stránce se žalovaný v napadeném rozhodnutí možností vyhoštění zabýval dostatečně. V té souvislosti uvedl, že žalobce je samostatným mužem v produktivním věku, který je schopen výkonu práce, nemá žádná vážná zdravotní omezení a není ani zranitelnou osobou, ani osobou se specifickými potřebami a nepředstavuje pro něj problém se v případě ohrožení přestěhovat.

24. Obecné poměry v zemi původu samy o sobě brání přemístění osoby do této země z důvodu hrozícího porušení čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod pouze v extrémních případech. Podstatné přitom je, zda samotná přítomnost na území tohoto státu by žalobce vystavila riziku špatného zacházení. Bezpečnostní situace na Ukrajině tedy má svůj význam, ale zároveň je v té souvislosti nezbytné posoudit individuální okolnosti případu včetně možnosti vnitrostátního přesídlení, na kterou žalovaný poukázal (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1054/25 ze dne 17. 6. 2025; usnesení NS sp. zn. 7 Tdo 273/2025 ze dne 16. 4. 2025). Zároveň je možno odkázat i na závazné stanovisko žalovaného ze dne 30. 4. 2026, jež reflektuje individuální situaci žalobce a informace shromážděné v průběhu správního řízení ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv na Ukrajině a odůvodňuje závěr, že žalobcovo vycestování je možné.

25. Otázka udělení mezinárodní ochrany, jakož i otázka vyhoštění jsou předmětem samostatných řízení. V rozhodnutí o zajištění nelze očekávat hlubší analýzu do té míry, že by předjímala výsledek těchto řízení. Pro účely zajištění postačí, že vyhoštění, resp. vycestování v případě žalobce není a priori nemožné.

26. Ani co se týká další žalobní námitky stran délky zajištění neshledal soud v napadeném rozhodnutí pochybení žalovaného. Žalovaným stanovená délka zajištění 110 dnů byla uložena v zákonných mantinelech ustanovení § 46a odst. 5 zákona a v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudek NSS č. j. 9 Azs 38/2024-50 ze dne 14. 3. 2024). U zajištění za účelem vedení řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu je doba zajištění spjata s předpokládanou délkou samotného řízení. Jak opakovaně judikuje Nejvyšší správní soud, v tomto typu řízení nelze osobu zajistit na dobu kratší, než je celková předpokládaná doba řízení o mezinárodní ochraně, neboť opačný postup by vedl ke zmaření samotného účelu institutu zajištění (srov. např. rozsudek NSS ze dne 23. 1. 2019, č. j. 1 Azs 363/2017-38).

27. Žalobce rovněž namítl, že jej žalovaný v napadeném rozhodnutí nepoučil o možnosti podat návrh na ustanovení zástupce pro řízení o žalobě proti rozhodnutí podle § 46a odst. 6 zákona o azylu.

28. Podle § 46a odst. 6 věty druhé zákona o azylu ministerstvo v rozhodnutí poučí žadatele o udělení mezinárodní ochrany o možnosti a způsobu podání žaloby proti danému rozhodnutí a návrhu na ustanovení zástupce pro řízení o žalobě proti rozhodnutí; ustanovení § 22, 24 a 24a se použijí obdobně.

29. Podle § 75 odst. 3 s. ř. s. soud nepřihlíží k vadám řízení, o nichž nelze mít důvodně za to, že mohly mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Dále § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. stanoví, že správní soud může zrušit správní rozhodnutí pro vady řízení tehdy, jde-li o podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem a mohlo-li mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.

30. Žalovaný tedy měl žalobce v napadeném rozhodnutí poučit o tom, že spolu s žalobou může požádat o ustanovení zástupce pro řízení o žalobě. Této povinnosti žalovaný nedostál, a v té souvislosti proto bylo zapotřebí vyhodnotit možný vliv této procesní vady na napadené rozhodnutí. Jak vyplývá z výše uvedeného zákonného ustanovení, ve správním soudnictví nelze rušit napadené rozhodnutí pro každou vadu rozhodnutí nebo pro každé porušení ustanovení o řízení. Rozhodné je, zda zjištěná vada mohla ovlivnit zákonnost rozhodnutí ve věci samé. Při posouzení této otázky je významné, zda žalobce konkretizuje, v čem se tvrzená procesní vada měla promítnout do zákonnosti napadeného rozhodnutí; současně však soud posuzuje možný vliv takové vady i podle obsahu správního spisu. Žalobce uvedenou procesní vadu pouze obecně zmiňuje v souhrnu vytyčených žalobních bodů a dále ji nijak nerozvádí. Neuvedl tedy, proč by mělo mít dílčí procesní pochybení spočívající v absenci poučení o právu požádat o ustanovení zástupce v řízení před soudem vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Soud proto dospěl k závěru, že chybějící část poučení neměla vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí a žádným způsobem ani neznemožnila žalobci přístup k soudu. Žalobce si byl vědom toho, že jej žalovaný měl poučit o právu požádat o ustanovení zástupce v řízení před soudem, a to již před podáním žaloby soudu. Mohl tak o ustanovení zástupce požádat, to nicméně neučinil. Žalobce podal včasnou žalobu, která obsahuje žalobní body. Soud jimi nadto není vázán, tj. soud musí zohlednit i takové důvody nezákonnosti, které v řízení vyšly najevo. Je tedy zjevné, že ochrany ze strany soudu se žalobci musí dostat i z úřední povinnosti. Jak vyplývá z obsahu žaloby, žalobce byl schopen zajistit si právní pomoc k sepisu kvalifikovaně odůvodněné žaloby. Největší nároky po odborné stránce přitom klade na účastníka řízení právě formulování žaloby. Z toho důvodu je právě žaloba a její obsahové a formální náležitosti hlavním kritériem pro závěr soudu o potřebě ochrany práv účastníka, a to i v případě zajištěných cizinců srov. rozsudky NSS č. j. 1 As 312/2017-12 ze dne 27. 9. 2017, odst. 15; č. j. 3 As 290/2022-19 ze dne 31. 1. 2023, odst. 21; a č. j. 1 As 258/2023-18 ze dne 11. 1. 2024, odst. 14). Lze tak uzavřít, že žalobce mohl o ustanovení zástupce v řízení před soudem požádat. Neučinil tak v žalobě, nikterak ani následně soudu návrh na ustanovení zástupce nezaslal. Ani z průběhu řízení nevyplynulo, že by žalobce byl nějak procesně znevýhodněn. Za toho stavu soudu není jasné, jak konkrétně mohla chybějící část poučení dotknout na právech žalobce, z tohoto důvodu soud ani tuto žalobní námitku neshledal důvodnou. Na základě shora uvedeného lze shrnout, že žalovaný přistoupil k zajištění žalobce za splnění zákonných podmínek, na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, a jeho úvahy netrpěly žádnými vnitřními rozpory či zjevnými nesprávnostmi. Napadené rozhodnutí respektovalo mezinárodní úmluvy stejně jako všechny individuální okolnosti případu, které byly žalovanému známy a jeho odůvodnění bylo dostatečné a přezkoumatelné. Z uvedených důvodů soud dle § 78 odst. 7 s. ř. s. žalobu coby nedůvodnou zamítl (výrok I. rozsudku).

VI. Náklady řízení

31. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 věta první s. ř. s., podle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovanému však žádné náklady řízení nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, ani nepožadoval jakoukoli jejich náhradu. Soud proto rozhodl tak, že žádnému z účastníků řízení nebyla náhrada nákladů přiznána (výrok II. rozsudku). Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. V Plzni dne 29. 7. 2026 Mgr. Jaroslava Křivánková v.r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje H. K.