33 A 50/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Jaroslavou Křivánkovou ve věci žalobce: D. M., narozen X státní příslušnost X t. č. v Pobytovém středisku Jezová, 294 21 Bělá pod Bezdězem proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR sídlem Nad Štolou 936/3, Praha o žalobě ze dne 3. 7. 2026 proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23 6. 2026, č. j. OAM-802/BA- BA01-BA03-Z-2026, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Napadené rozhodnutí

1. Žalovaný rozhodnutím ze dne 23. 6. 2026 č. j. OAM-802/BA-BA01-BA03-Z-2026 (dále jen „napadené rozhodnutí“) rozhodl podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném od 12. 6. 2026 (dále jen „zákona azylu“) o zajištění žalobce v zařízení pro zajištění cizinců (dále jen ZZC); ve smyslu § 46a odst. 5 zákona o azylu byla doba trvání zajištění stanovena do 6. 10. 2026.

II. Žaloba

2. Žalobce podal proti napadenému rozhodnutí žalobu podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Namítal, že napadené rozhodnutí je nezákonné a nepřezkoumatelné, neboť žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav, neopatřil a neprovedl veškeré dostupné důkazní materiály. Dále namítal, že doba, na kterou byl žalobce zajištěn je nepřiměřená lhůtám vyplývajícím z tzv. Azylového procedurálního nařízení. Závěrem žalobce namítal, že žalovaný ho nepoučil o možnosti návrhu na ustanovení zástupce pro řízení o žalobě proti rozhodnutí, a tím porušil svou poučovací povinnost stanovenou v § 46a odst. 6 zákona o azylu.

3. Podle žalobce nebyl především naplněn účel jeho zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Namítal, že žalovaný nedostatečně posoudil, zda je v jeho konkrétním případě vůbec možné odcestovat zpět do země původu, když tam stále probíhá ozbrojený konflikt ohrožující civilní obyvatelstvo.

4. Žalobce dále namítal, že délka jeho zajištění v ZZC je nepřiměřeně dlouhá. Tvrdil, že délka jeho zajištění představuje zásadní zásah do jeho osobní svobody a odporuje tak charakteru zajištění jako ultima ratio.

5. Žalobce měl za to, že přiměřené by bylo stanovení doby zajištění maximálně na 30 dnů a poté jej prodlužovat, aby bylo zajištěno právo zajištěného cizince na možnost obrany správní žalobou proti každému jednotlivému rozhodnutí o zajištění či prodloužení zajištění, čímž by dle žalobce byl zajištěn pravidelný přezkum zákonnosti omezení osobní svobody v rozumných intervalech. Podle žalobce nelze omezit toto právo argumentací ve smyslu praktičnosti delšího zajištění nebo přetíženosti soudů, neboť takto zásadní zásah do základního práva jedince vyžaduje účinný pravidelný soudní přezkum, který nelze nahradit ani institutem žádosti o propuštění ze zajištění podle § 46f zákona o azylu.

6. Z uvedených důvodů žalobce namítal, že napadené rozhodnutí odporuje zásadě proporcionality, a je proto nezákonné a nepřezkoumatelné. Navrhl proto jeho zrušení a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného

7. Žalovaný ve svém vyjádření dne 14. 7. 2026 uvedl, že s podanou žalobou nesouhlasí, neboť z napadeného rozhodnutí je jasně seznatelné, z jakých podkladů vycházel, jakým způsobem je hodnotil a k jakým závěrům jej tyto úvahy vedly. Žalovaný dospěl k závěru, že u žalobce existuje nebezpečí, že se bude vyhýbat své povinnosti na území ČR vycestovat a bude mařit výkon rozhodnutí o vyhoštění. Žalovaný současně dospěl k závěru, že mírnější donucovací opatření by v případě žalobce byla zcela nedostačující a neúčinná, a proto přistoupil k zajištění žalobce za účelem realizace vyhoštění. Tento závěr podle svého vyjádření v napadeném rozhodnutí podrobně odůvodnil. O neúčinnosti zvláštních opatření případě žalobce svědčí nejen jeho vědomé nerespektování právního řádu ČR i jemu uložených povinností, ale také zcela účelové jednání, když se udělení mezinárodní ochrany začal domáhat teprve po svém zajištění, kdy se jeho vyhoštění stalo reálným. Z těchto důvodů žalovaný navrhl zamítnutí žaloby.

IV. Posouzení věci soudem

8. Řízení v projednávané věci je upraveno zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s.).

9. Soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání, neboť byly pro takový postup splněny podmínky dle § 46e odst. 3 věta druhá ve spojení s § 51 odst. 1 s.ř.s. a napadené výroky rozhodnutí správního orgánu přezkoumal v mezích žalobních bodů.

V. Rozhodnutí soudu

10. Žaloba není důvodná.

11. Podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu „ ministerstvo může v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve“.

12. Podle § 46a odst. 5 zákona o azylu „Ministerstvo v rozhodnutí o zajištění stanoví dobu trvání zajištění, kterou lze prodloužit, a to i opakovaně, nejdéle na 180 dnů, jde-li o osoby podle odstavce 2, nejdéle na 90 dnů.“ 13. Dle § 47 odst. 1 zákona o azylu „Zvláštním opatřením se rozumí rozhodnutím ministerstva uložená povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany a) zdržovat se v pobytovém středisku určeném ministerstvem, nebo b) osobně se hlásit ministerstvu v době ministerstvem stanovené.“ 14. Podle § 47 odst. 2 zákona o azylu „Ministerstvo může rozhodnout o uložení zvláštního opatření žadateli o udělení mezinárodní ochrany, jestliže nastanou důvody podle § 46a odst. 1 nebo § 73 odst. 3, ale je důvodné se domnívat, že uložení zvláštního opatření je dostatečné k zabezpečení účasti žadatele o udělení mezinárodní ochrany v řízení ve věci mezinárodní ochrany.“ 15. Soud ohledně naplnění podmínek zajištění konstatuje, že § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu stanoví jasné podmínky, za nichž může být cizinec zajištěn. Toto ustanovení dopadá na případy, kdy cizinec (1) podá žádost o mezinárodní ochranu až v zařízení pro zajištění cizinců, (2) ačkoliv mohl požádat o mezinárodní ochranu dříve, a zároveň (3) existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění a (4) nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření. Tyto podmínky musí být splněny kumulativně.

16. První podmínka zajištění žalobce, tedy podání žádosti o mezinárodní ochranu, byla splněna, neboť dne 19. 6. 2026 požádal o udělení mezinárodní ochrany na území České republiky a aktuálně se nacházel v ZZC.

17. Druhou podmínkou je existence oprávněných důvodů se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění.

18. Pro naplnění účelu zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu postačí jsou-li dány oprávněné důvody se domnívat, že žádost o mezinárodní ochranu byla podána pouze za účelem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání, nebo je pozdržet (k významu slova „pouze“ srov. rozsudek KS v Plzni č. j. 17 A 121/2019-74 ze dne 24. 7. 2019): skutečnost, že žadatel uvádí skutečnosti, které mohou být při meritorním posouzení shledány azylově relevantními, zajištění nevylučuje. Vážně míněná žádost o mezinárodní ochranu podaná v zajištění zůstává „pouze“ účelovou, jestliže z okolností případu (např. dosavadní jednání cizince, délka pobytu na území, osobní poměry apod.) plyne převažující motivace žadatele vyhnout se správnímu vyhoštění (srov. rozsudky NSS č. j. 10 Azs 284/2016-35 ze dne 15. 2. 2017 a č. j. 4 Azs 9/2017-31 ze dne 28. 2. 2017). S přihlédnutím ke znění čl. 8 odst. 3 písm. d) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU je tedy nezbytné, aby žádost o mezinárodní ochranu měla účel mařit vyhoštění a představovala tak zneužití práva, nikoliv jeho využití (ke zneužití práva jako podmínce zajištění srov. rozsudek NSS č. j. 1 Azs 349/2016-48 ze dne 28. 6. 2017 nebo stanovisko generálního advokáta Soudního dvora Evropské unie ve věci C-534/11 Arslan).

19. O účelovosti žádosti lze tedy uvažovat tehdy, usiluje-li žadatel o mezinárodní ochranu pouze za účelem mařit vyhoštění, přičemž nestojí o mezinárodní ochranu. Případně uvědomuje-li si žadatel, že nesplňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany, anebo pokud by hlavní účelem žádosti byl účel mařit – žadatel chce vyhoštění zdržet a zároveň spoléhá se na to, že mu mezinárodní ochrana může být i poskytnuta (srov. rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 25.2.2026 č.j. 35 A 4/2026-21). Skutečnost, že žadatel mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve, je v takových případech jedním z možných znaků účelovosti, bez dalšího ji však neprokazuje [srov. opět čl. 8 odst. 3 písm. d) směrnice Rady 2013/33/EU; přiměřeně pak usnesení SD EU ve věci C-186/21 PPU J. A. proti Slovinsku ze dne 3. 6. 2021, odst. 35–39]

20. V projednávané věci byly podmínky pro zajištění žalobce splněny, neboť není pochyb o tom, že žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu až v ZZC, za situace, kdy mu již bylo uloženo správní vyhoštění (rozhodnutím ze dne 28. 4. 2026 č. j. KRPA-142419-11/ČJ-2026- 000022-SV) a již uplynula lhůta k dobrovolnému vycestování. Žalovaný tak měl oprávněný důvod se domnívat, že žalobce svou žádost podal toliko s účelem mařit vyhoštění.

21. Závěr, zda v případě žalobce existují oprávněné důvody se domnívat, že svou žádost podal toliko s účelem mařit vyhoštění, žalovaný dovodil na základě toho, že žalobce na území ČR pobýval nelegálně bez platného povolení k pobytu nejméně od července roku 2025, kdy mu nebyla prodloužena platnost zaměstnanecké karty. Ze správního spisu se podává, že žalobce o uloženém správním vyhoštění věděl, avšak nevycestoval, neboť neměl peníze ani cestovní doklad. Navíc potvrdil, že neměl v plánu vycestovat. Žalobce bydlel na ulici, občas přespal u známých, v České republice nemá žádnou adresu, na níž by se dlouhodoběji zdržoval či mu na ni bylo možno doručovat, nemá ani finanční prostředky, občas chodí na brigády nebo mu finančně vypomáhá kamarád. Dále žalobce v průběhu správních řízení uvedl, že zde nemá žádné příbuzné, kdežto na Ukrajině bydlí jeho matka a bratr a v Německu se v současnosti nachází jeho plnoletá dcera. Žalobce byl dne 12. 6. 2026 kontrolován na adrese Komenského náměstí, Praha, přičemž bylo lustrací zjištěno, že je veden v Evidenci nežádoucích osob na základě uloženého správního vyhoštění, a proto byl následně Policií ČR zadržen, zajištěn a umístěn do ZZC za účelem realizace správního vyhoštění. Z těchto okolností žalovaný dovodil, že žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu účelově, s cílem oddálit, zmařit nebo znemožnit realizaci vyhoštění.

22. Žalovaný v průběhu svého šetření rovněž zjistil, že žalobce nikdy na území České republiky ani jiného členského státu Evropské unie o mezinárodní ochranu nežádal, ačkoliv mu v podání žádosti o mezinárodní ochranu dříve objektivně nic nebránilo.

23. Tato zjištění poskytují dostatečnou a konkrétní oporu pro oprávněnou domněnku žalovaného, že hlavním a nejspíš i jediným účelem žádosti žalobce bylo vyhnout se nucenému výkonu vyhoštění, nebo je alespoň ztížit. Jde ostatně o typické důvody odůvodňující rozhodnutí podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu.

24. Soud k naplnění účelu zajištění konstatuje, že neshledal důvodnou žalobcovu argumentaci, že v jeho případě není jeho vycestování možné z důvodu probíhajícího válečného konfliktu na území Ukrajiny. Přestože vyhoštění je hlavní účel sledovaný zajištěním cizince (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS č. j. 7 As 79/2010-150 ze dne 23. 11. 2011, č. 2524/2012 Sb. NSS) nebude žalobce v samotném řízení o zajištění vyhošťován (to je předmětem jiných řízení), není proto mnoho důvodů při zajišťování uvažovat nad tím, do jaké míry bude ono hrozící vyhoštění proveditelné.

25. Žalovaný se nicméně proveditelností vyhoštění žalobce zabýval, byť pouze stručně, na straně 4 napadeného rozhodnutí. Ačkoliv žalobce v žalobě odkazoval na několik rozsudků zdejšího soudu (č. j. 33 A 4/2026 ze dne 4.2.2026, č. j. 33 A 13/2026-66 ze dne 23. 3. 2026 a č.j. 35 A 6/2026-47 ze dne 26.2.2026), kterými Krajský soud v Plzni v nedávné době opakovaně zrušil rozhodnutí o zajištění ukrajinských občanů, je v této souvislosti třeba uvést, že agrese Ruské federace nepostihuje území Ukrajiny se stejnou intenzitou.

26. Obecné poměry v zemi původu sice samy o sobě brání přemístění osoby do této země z důvodu hrozícího porušení čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod pouze v extrémních případech. Podstatné přitom však také je, zda samotná přítomnost na území tohoto státu vystavila riziku špatného zacházení. Bezpečnostní situace na Ukrajině tedy má svůj význam, ale při zohlednění individuálních okolností případu včetně možnosti vnitrostátního přesídlení (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1054/25 ze dne 17. 6. 2025; usnesení NS sp. zn. 7 Tdo 273/2025 ze dne 16. 4. 2025). Tento náhled odpovídá judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek velkého senátu ESLP ve věci F. G. proti Švédsku č. 43611/11 ze dne 23. 3. 2016, odst. 129; rozsudek ve věci Sufi a Elmi proti Spojenému království č. 8319/07 a 11449/07 ze dne 28. června 2011, odst. 218) i aktuální rozhodovací praxi např. německých soudů, které po právní ani skutkové stránce neshledaly existenci obecné překážky vycestování na Ukrajinu. (Srov. např. rozhodnutí KS v Ostravě č. j. 19 Az 6/2026-30 ze dne 6. 3. 2026; KS v Ústí nad Labem č. j. 175 A 8/2026-25 ze dne 28. 4. 2026; KS v Plzni č. j. 35 A 10/2026-63 ze dne 14. 4. 2026, č. j. 35 A 14/2026-48 ze dne 28. 4. 2026; MS v Praze č. j. 21 A 61/2025-23 ze dne 13. 1. 2026, Informace OAMP Bezpečnostní situace v západních oblastech Ukrajiny, Přeshraniční pohyb ze dne 16. 7. 2026; MV ČR Zjišťovací mise Ukrajina z února 2026.)

27. O možnosti zajištění aktuálně rozhodují i správní soudy v České republice a soud proto nemůže bez dalšího s tvrzením žalobce, že není vyhoštění v jeho případě možné z důvodu probíhajícího konfliktu, souhlasit.

28. Žalovaný učinil úvahu o proveditelnosti vyhoštění přímo v v napadeném rozhodnutí o zajištění. Uvedl, že žalobce pochází z Žytomyrské oblasti, kde žije také jeho rodina, z toho je patrné, že mu objektivně nic nebrání v návratu do vlasti. Tím spíše, že oblast, ze které žalobce pochází, není v bezprostřední blízkosti bojových operací. Žalovaný uzavřel, že vycestování žalobce je v případě zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany více než pravděpodobné.

29. V obecné rovině také zdejší soud poukazuje na aktuální rozsudek Soudního dvora EU ve věci C-150/24 Aroja ze dne 5. 3. 2026, kde Soudní dvůr upozornil na to, že rušení rozhodnutí o zajištění z formálních důvodů, přestože materiální podmínky pro zajištění jsou stále splněny, narušuje užitečný účinek unijního práva. I z toho důvodu by mělo být přípustné, aby správní orgán svou argumentaci mohl doplnit a prohloubit, neboť primárním hlediskem unijního práva nejsou vnitrostátní specifika řízení podle soudního řádu správního, ale soulad s unijním hmotným právem.

30. Sám žalobce dne 12. 6. 2026 před orgány policie skutečně uvedl, že mu v návratu na Ukrajinu, kromě nedostatku peněz a chybějícího platného dokladu, objektivně nic nebrání a bydlí tam jeho matka a bratr v Ovruči. Ve správním spisu nelze dohledat žádné skutečnosti, které by proveditelnost vyhoštění vyvracely. Soud k tomu pracovně prověřil i aktuální dostupné informace o situaci na Ukrajině a nenalezl žádnou, která by vypovídala o vysoké míře nebezpečí pro civilní obyvatelstvo na celém území Ukrajiny.1 Protože nenalezl žádný potenciální zdroj skutkových zjištění ve prospěch žalobce, neprovedl doplnění dokazování těmito informacemi. Prověřené informace soud pouze zařadil do soudního spisu a neučinil v nich žádná skutková zjištění (právě proto, že dokazování neproběhlo).

31. V nynější věci skutková zjištění vypovídají o možnosti žalobci vrátit se na Ukrajinu kde je nebezpečí pro civilní obyvatelstvo ojedinělé (míra nerozlišujícího násilí představuje spíše nízké nebezpečí). Žalobce navíc pochází z Žytomyrské oblasti, kde ani není nutné vnitrostátní přesídlení. Navrácení na Ukrajinu nevnímá jako nemožné ani žalobce, který policejnímu orgánu sdělil, že nezná žádnou objektivní překážku jeho vycestování na Ukrajinu. Nadále tam bydlí část jeho blízké rodiny.

32. Za toho stavu tedy žalobce formálně naplnil podmínky pro zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu a tento zajišťovací institut může také vést k naplnění svého účelu: není prokázáno, že by žalobce v dohledné době nemohl být vyhoštěn na Ukrajinu. Provedení vyhoštění tedy stále zůstává reálné a zajištění plní svůj účel.

33. Ačkoliv žalobce nebrojil proti neuložení zvláštních opatření nad rámec obecné námitky nepřezkoumatelnosti, konstatuje soud pro úplnost, že žalovaný se otázkou možnosti uložení zvláštního opatření podle § 47 zákona o azylu zabýval dostatečně a své závěry přesvědčivě odůvodnil. Při posouzení vycházel z individuálních poměrů žalobce a hodnotil je v jejich vzájemných souvislostech. Zohlednil zejména skutečnost, že žalobce nemá na území České republiky hlášený pobyt ani jiné stabilní zázemí (zdržuje převážně na ulici), je nemajetný, není oprávněn legálně pracovat Za této situace nelze rozumně očekávat, že by byl pro správní orgány dlouhodobě dosažitelný, a řádně plnil uložené povinnosti.

34. Soud v této souvislosti odkazuje například na rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Azs 253/2017-37 ze dne 25. 7. 2017 a č. j. 5 Azs 129/2025-22, z nichž vyplývá, že efektivitu zvláštních opatření je třeba posuzovat individuálně s přihlédnutím k osobním, majetkovým a rodinným poměrům žadatele, jeho pobytové historii, dosavadnímu respektování právních povinností i způsobu spolupráce se správními orgány. Soud má za to, že žalovaný těmto požadavkům dostál, a proto se ztotožňuje s jeho závěrem, že uložení zvláštního opatření podle § 47 zákona o azylu by v případě žalobce nebylo dostatečné k dosažení sledovaného účelu. 1 Informace OAMP Bezpečnostní situace v západních oblastech Ukrajiny, Přeshraniční pohyb ze dne 16. 7. 2026; MV ČR Zjišťovací mise Ukrajina z února 2026.

35. Za opodstatněný považuje soud rovněž závěr žalovaného, že v případě žalobce by nebylo postačující ani jeho umístění do přijímacího či pobytového střediska. Tato zařízení jsou ze své povahy otevřená a neumožňují omezení pohybu jejich obyvatel. S ohledem na dosavadní jednání žalobce, zejména nerespektování uloženého správního vyhoštění, vědomé setrvání na území České republiky po uplynutí lhůty k vycestování, nelegální pobyt a výkon nelegální práce, nebylo možné důvodně očekávat, že by v takovém zařízení setrval a zůstal správním orgánům k dispozici pro účely vedeného řízení. Soud proto považuje závěr žalovaného o neúčinnosti tohoto mírnějšího opatření za zákonný a přiměřený.

36. Žalobce dále brojil proti stanovené době zajištění.

37. Soud k tomu uvádí, že v typovém případě zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu je účel zajištění z povahy věci provázán s délkou řízení o mezinárodní ochraně. Účelem zajištění je potřeba překlenout dobu, po kterou je vedeno řízení o mezinárodní ochraně, které bylo zahájeno účelovou žádostí cizince. Doba zajištění podle tohoto ustanovení se proto bude odvíjet od předpokládané délky řízení o mezinárodní ochraně. Cizince nelze zajistit na dobu kratší, než je doba řízení o mezinárodní ochraně – opačný postup by vedl ke zmaření účelu institutu zajištění dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu (srov. rozsudek NSS č. j. 1 Azs 363/2017 38 ze dne 23. 1. 2019).

38. Právě z tohoto hlavního účelu zajištění a jeho vazby na řízení o mezinárodní ochraně žalovaný vycházel. Výslednou dobu zajištění 110 dnů stanovil jako součet poloviny zákonné lhůty pro rozhodnutí o mezinárodní ochraně, tj. 90 dnů, 10 dnů odpovídajících lhůtě k podání žaloby proti rozhodnutí o mezinárodní ochraně a 10 dnů na předpokládanou dobu ověření podání či nepodání žaloby a žádosti o přiznání odkladného účinku.

39. Takto stanovená doba je konstantou individualizovaného posouzení. Pokud je cizinec z uvedených důvodů a za obvyklých skutkových okolností zajištěn na 110 dnů, plyne z judikatury Nejvyššího správního soudu, že jde o přezkoumatelné a přiměřené omezení osobní svobody založené na konkrétních okolnostech případu (srov. rozsudek NSS č. j. 9 Azs 38/2024-50 ze dne 14. 3. 2024, a judikaturu cit. v jeho odst. 23–24).

40. Stanovená doba 110 dnů zajištění odpovídá zákonem předvídané mezi 180 dnů nejdelšího možného zajištění podle § 46a odst. 5 zákona o azylu. Úvaha žalovaného v obecné rovině obstojí také co do účelu zajištění: žalovaný navázal stanovenou dobu na dobu možného trvání řízení o žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany [§ 27 odst. 1 písm. a) zákona o azylu] a dobu potřebnou pro související úkony. Ve výsledku tedy žalovaný dobu zajištění určil tak, že zajištění bude končit v době, kdy by mělo být (pravomocně) jasno o právním osudu žádosti žalobce o mezinárodní ochranu. To přesně odpovídá účelu zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu (srov. cit. rozsudek č. j. 1 Azs 363/2017-38).

41. Žalobce namítl, že jej žalovaný v napadeném rozhodnutí nepoučil o možnosti podat návrh na ustanovení zástupce pro řízení o žalobě proti rozhodnutí podle § 46a odst. 6 zákona o azylu. Tato námitka není důvodná.

42. Podle § 46a odst. 6 věty druhé zákona o azylu ministerstvo v rozhodnutí poučí žadatele o udělení mezinárodní ochrany o možnosti a způsobu podání žaloby proti danému rozhodnutí a návrhu na ustanovení zástupce pro řízení o žalobě proti rozhodnutí; ustanovení § 22, 24 a 24a se použijí obdobně.

43. Žalovaný tedy měl žalobce v napadeném rozhodnutí poučit o tom, že spolu s žalobou může žalobce požádat o ustanovení zástupce pro řízení o žalobě. Této povinnosti žalovaný nedostál. Bylo nicméně zapotřebí vyhodnotit možný vliv této procesní vady na napadené rozhodnutí.

44. Podle § 75 odst. 3 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) soud nepřihlíží k vadám řízení, o nichž nelze mít důvodně za to, že mohly mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Dále § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. stanoví, že správní soud může zrušit správní rozhodnutí pro vady řízení tehdy, jde-li o podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem a mohlo-li mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.

45. Ve správním soudnictví tedy nelze rušit napadené rozhodnutí pro každou vadu rozhodnutí nebo každé porušení ustanovení o řízení. Rozhodné je, zda zjištěná vada mohla ovlivnit zákonnost rozhodnutí ve věci samé. Při posouzení této otázky je významné, zda žalobce konkretizuje, v čem se tvrzená procesní vada měla promítnout do zákonnosti napadeného rozhodnutí; současně však soud posuzuje možný vliv takové vady i podle obsahu správního spisu.

46. Žalobce v žalobě neuvedl, proč by mělo mít dílčí procesní pochybení spočívající v absenci poučení o právu požádat o ustanovení zástupce v řízení před soudem vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Žalobce pouze obecně namítl, že jej žalovaný nepoučil.

47. Soud dospěl k závěru, že chybějící část poučení neměla vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, nikterak ani neznemožnila žalobci přístup k soudu. Žalobce si byl vědom toho, že jej žalovaný měl poučit o právu požádat o ustanovení zástupce v řízení před soudem, a to již před podáním žaloby soudu. Mohl tak o ustanovení zástupce požádat, to nicméně neučinil. Žalobce podal včasnou žalobu, která obsahuje žalobní body. Soud jimi nadto není vázán, tj. soud musí zohlednit i takové důvody nezákonnosti, které v řízení vyšly najevo.

48. Nadto je zjevné, že žalobce byl schopen zajistit si právní pomoc k sepisu kvalifikovaně odůvodněné žaloby. Největší nároky po odborné stránce přitom klade na účastníka řízení právě formulování žaloby. Z toho důvodu je právě žaloba a její obsahové a formální náležitosti hlavním kritériem pro závěr soudu o potřebě ochrany práv účastníka, a to i v případě cizinců zajištěných v Balkové (srov. rozsudky NSS č. j. 1 As 312/2017-12 ze dne 27. 9. 2017, odst. 15; č. j. 3 As 290/2022-19 ze dne 31. 1. 2023, odst. 21; a č. j. 1 As 258/2023-18 ze dne 11. 1. 2024, odst. 14). Je tedy bez významu, zda žalobce sám žalobu nesepsal.

49. Lze tak uzavřít, že žalobce mohl o ustanovení zástupce v řízení před soudem požádat. Neučinil tak v žalobě, nikterak ani následně soudu návrh na ustanovení zástupce nezaslal. Ani z průběhu řízení nevyplynulo, že by žalobce byl nějak procesně znevýhodněn. Za toho stavu soudu není jasné, jak konkrétně mohla chybějící část poučení dotknout na právech žalobce.

V. Závěr

50. S ohledem na shora uvedené soud shledal rozhodnutí žalovaného přezkoumatelným a v souladu se zákonem. Napadené rozhodnutí netrpí ani vadami řízení, respektuje veškeré zásady správního řízení, stejně jako všechny individuální okolnosti případu, které byly žalovanému známy a jeho odůvodnění je dostatečné a přezkoumatelné a v souladu požadavky vyplývajícími z relevantní judikatury Nejvyššího správního soudu.

51. Z uvedených důvodů soud dle § 78 odst. 7 s.ř.s. žalobu zamítl (výrok I. rozsudku).

VI. Náklady řízení

52. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 věta první s. ř. s., kdy by na náhradu nákladů řízení měl právo žalovaný, jenž měl ve věci plný úspěch. Žalovanému však žádné náklady řízení nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, ani nepožadoval jakoukoli jejich náhradu, proto nebyla náhrada nákladů žádnému z účastníků řízení přiznána (výrok II.).

Poučení

Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni. V Plzni dne 29. července 2026 Mgr. Jaroslava Křivánková v.r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje H. K.