33 Az 1/2026

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Jaroslavou Křivánkovou ve věci žalobce: V. Q. H., narozený X, bytem X právně zastoupen Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Odbor azylové a migrační politiky, sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 v řízení o žalobě ze dne 15. 1. 2026 proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 11. 2025, č. j. OAM-1076/ZA-ZA11-HA13-2025 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění:

I. Napadené rozhodnutí

1. Žalovaný rozhodnutím ze dne 20. 11. 2025, č. j. OAM-1076/ZA-ZA11-HA13-2025, rozhodl o žádosti žalobce o mezinárodní ochranu ze dne 21. 9. 2025 tak, že žalobci mezinárodní ochranu podle § 12 až § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026 (dále jen zákon o azylu), neudělil. Uvedl, že cílem žalobcovy žádosti o udělení mezinárodní ochrany je legalizace jeho pobytu v ČR. Tento důvod však nespadá mezi taxativně vyjmenované důvody udělení azylu v § 12 zákona o azylu. Stejně tak žalovaný neshledal důvod pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a, neboť nemá žádný důvod domnívat se, že by se vietnamská státní moc zajímala o jeho osobu po návratu do vlasti. Současně nebylo zjištěno, že by byl azyl či doplňková ochrana poskytnuty rodinnému příslušníkovi žalobce ve smyslu § 13 a § 14b, tudíž nedošlo k udělení mezinárodní ochrany ani dle těchto ustanovení.

II. Žaloba

2. Proti tomuto rozhodnutí žalobce brojil žalobou. Žalovaný se podle něho nedostatečně vypořádal se zjištěním skutkového stavu co do stavu v zemi původu žalobce. Poukázal, že Vietnam patří mezi země, v nichž nedošlo ke zrušení trestu smrti. Důvodem pro udělení doplňkové ochrany je skutečnost, že žadateli hrozí nebezpečí vážné újmy, kterou se rozumí mj. právě trest smrti.

3. Žalobce uvedl, že by ve Vietnamu nemusela být dodržena trestněprávní zásada ne bis in idem, v důsledku čehož by ve své vlasti mohl být trestán za drogovou činnost, za kterou byl již odsouzen v ČR. Správní orgán se měl dle žalobce důsledněji zabývat vzájemným fungováním právní spolupráce ČR a Vietnamu.

4. Žalobce také upozornil, že z Informací Odboru azylové a migrační politiky, Bezpečnostní a politická situace v zemi, Vybrané otázky z oblasti občanských svobod a lidských práv (dále jen zpráva OAMP) ze dne 23. května 2025 jednoznačně vyplývá, že situace ohledně dodržování základních lidských práv a svobod není ve Vietnamu na dobré úrovni, a odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2004, č. j. 6 Azs 50/2003- 89 III. Vyjádření žalovaného 5. Žalovaný popírá oprávněnost důvodů uvedených žalobcem a současně s nimi nesouhlasí, neboť dle něj neprokazují nezákonnost napadeného rozhodnutí.

6. Uvedl, že tvrzeným důvodem žádosti o udělení mezinárodní ochrany je legalizace pobytu, kdy žalobce v ČR dlouhodobě žije a má zde rodinu. Dle judikatury Nejvyššího správního soudu však není práce ani soukromé vazby cizince v ČR důvodem pro udělení azylu.

7. Žalovaný nedospěl k závěru, že by žalobce mohl ve vlasti pociťovat odůvodněnou obavu z pronásledování podle zákona o azylu. Žalobci dle něj v případě návratu nehrozí nebezpečí vážné újmy ve smyslu zákona o azylu, což ve správním řízení ani netvrdil. S odkazem na rozhodnutí „KS Plzeň, 60 Az 43/2021“ uvedl, že nejsou známy případy, kdy by byl Vietnamec za trestný čin spáchaný v ČR následně odsouzen i ve Vietnamu.

IV. Jednání před soudem

8. Řízení v projednávané věci je upraveno zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s.). Soud přezkoumal napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů.

9. Ve věci bylo s ohledem na sdělení žalobce nařízeno ústní jednání, při němž žalobce prostřednictvím svého právního zástupce, resp. jím substituované advokátky zopakoval svoji žalobní argumentaci a nad rámec žalobních bodů uplatnil námitku ohledně porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Žalovaný nezohlednil, že žalobce pobývá v ČR od roku 1998 a má tu rodiče, zatímco ve Vietnamu nikoho nemá.

10. Žalovaný označil námitku stran porušení čl. 8 Úmluvy za opožděnou, která měla být vyjádřena z žalobě, aby se jí mohl zabývat; přesto se žalovaný v napadeném rozhodnutí k rodinné situaci Vietnamu vyjádřil. Dále setrval na svém vyjádření a správnosti svého rozhodnutí a žalobu navrhl zamítnout jako nedůvodnou.

V. Rozhodnutí soudu

11. Žaloba není důvodná.

12. Podle § 12 zákona o azylu „Azyl se cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.“ 13. Podle § 14a odst. 1 zákona o azylu "Doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.“ 14. Podle § 14a odst. 2 zákona o azylu „Za vážnou újmu se podle tohoto zákona považuje a) trest smrti nebo poprava, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, nebo c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu.“ 15. Soud považuje za potřebné nejprve stručně shrnout žalobcovu pobytovou historii. Žalobce bydlel ve vlasti naposledy v Hanoji. Do České republiky se dopravil letecky za účelem sloučení s rodiči, a to – „pokud si správně pamatuje“ – v roce 1998. Měl zde povolení k trvalému pobytu, ale správní orgán rozhodl o jeho zrušení v souvislosti se spáchanou drogovou trestnou činností. Dne 19. 6. 2024 a dne 19. 9. 2025 obdržel výjezdní příkaz, ale z ČR neodcestoval. Prostřednictvím advokáta podal odvolání, na jehož výsledek čekal. Poté, kdy bylo jeho odvolání zamítnuto, podal dne 21. 9. 2025 žalovanému blíže neodůvodněnou žádost o udělení mezinárodní ochrany. Dne 25. 9. 2025 pak poskytl v pohovoru k této žádosti doplňující údaje o své osobě.

16. K žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobce mj. sdělil, že ve Vietnamu byl naposledy v červnu roku 2017, za celou dobu svého pobytu si pamatuje jen pět návštěv své vlasti a jezdí tam toliko na dovolenou. V ČR má rodiče a bratra, kdežto ve Vietnamu žije pouze jeho babička, která by jej nebyla schopna podporovat. Coby důvod své žádosti o mezinárodní ochranu výslovně uvedl, že v ČR žije přes 30 let, zná místní kulturu a když ho nyní policie požádala, aby s ohledem na uložený výjezdní příkaz opustil republiku, neví, kam má jet. Ve Vietnamu nemá žádné známé, nežil tam a nemá tam peníze ani žádné zázemí.

17. Z poskytnutých údajů k žádosti o mezinárodní ochranu jednoznačně vyplývá, že žalobce požádal o mezinárodní ochranu, jelikož chtěl v České republice legalizovat svůj pobyt. To však samo o sobě není důvodem pro udělení mezinárodní ochrany. Kromě samotného zákonného znění lze v této souvislosti rovněž odkázat na žalovaným citované pasáže rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 37/2003, a rozsudku téhož soudu ze dne 24. 2. 2005, č. j. 7 Azs 187/2004, které jednoznačně potvrzují specifickou roli azylového řízení, které nemůže být zneužíváno coby prostředek k pouhé legalizaci pobytu na území ČR.

18. Žalobce v pohovoru ke své žádosti odpověděl, že se neobává návratu do Vietnamu, že nikdy neměl žádné problémy s vietnamskou policií nebo státními orgány, že se nepotýkal ve své vlasti s potížemi kvůli jeho rase, národnosti, sexuální orientaci, náboženství, pohlaví, příslušnosti k sociální skupině či politickému přesvědčení, ani se ve své vlasti nepotýkal s žádnými jinými potížemi, a při návratu do Vietnamu by mu proto nic nehrozilo. Žalobce rovněž uvedl, že nemá žádné náboženské ani žádné zvláštní politické přesvědčení a nevyvíjel v tomto směru žádné aktivity.

19. Z výše uvedeného je zřejmé, že žalobce nejenže neuvedl žádné skutečnosti svědčící o tom, že by mu ve Vietnamu hrozilo pronásledování či vážná újma, ale naopak opakovaně a jednoznačně potvrdil, že se návratu do vlasti neobává. Soud považuje tuto skutečnost za klíčovou, neboť právě obava z pronásledování či vážné újmy představuje nezbytný předpoklad pro posouzení důvodnosti žádosti o mezinárodní ochranu. Pokud žadatel sám výslovně uvádí, že mu v zemi původu nic nehrozí, nemůže být jeho žádost úspěšná.

20. Za této situace nelze žalobcovu žádost hodnotit jinak než jako podanou výhradně z důvodu snahy setrvat na území České republiky, nikoli z důvodu potřeby mezinárodní ochrany. Soud připomíná, že azylové řízení není určeno k řešení pobytových otázek cizinců, kteří nesplňují podmínky pro pobyt podle zákona o pobytu cizinců. Účelem mezinárodní ochrany je ochrana před pronásledováním či vážnou újmou, nikoli legalizace pobytu, která je zjevným cílem nynější žalobcovy žádosti.

21. Soud proto uzavírá, že žalobce neuvedl žádný azylově relevantní důvod. Jeho tvrzení o nedostatku zázemí ve Vietnamu, finančních prostředků či rodinné podpory nejsou způsobilá založit důvod pro udělení mezinárodní ochrany. Jedná se o okolnosti soukromého a ekonomického charakteru, které azylové právo nechrání.

22. Soud zároveň shledal rozporným na jedné straně tvrzení žalobce, že ve Vietnamu nemá žádnou rodinu, na druhé straně tvrzení, že ve Vietnamu žije jeho babička. Jeho obavy ze zajištění jeho potřeb ve Vietnamu v souvislosti s tím, že jej babička není schopná podporovat, soud neshledal důvodné s ohledem na to, že on sám je v produktivním věku, zdravý a ve své pracovní způsobilosti není žádným způsobem omezen.

23. Žalovaný se dle názoru soudu vypořádal se zjištěním skutkového stavu dostatečně, když s žalobcem v rámci azylového řízení provedl pohovor a vycházel ohledně stavu ve Vietnamu ze zprávy OAMP. Tato zpráva OAMP je součástí správního spisu a žalovaný se s jejím obsahem v rozhodnutí řádně vypořádal. Shrnul v souladu s ní politický stav v zemi a dále z ní zjistil, že Vietnam je členem OSN a přistoupil k základním úmluvám v oblasti lidských práv a svobod. Ústava a zákony zakazují mučení, týrání, nátlak, tělesné tresty nebo jakoukoli formu zacházení poškozující tělo a zdraví nebo důstojnost zadržených či uvězněných osob. S ohledem na absenci politického přesvědčení žalobce, resp. absenci jakéhokoli jeho zapojení do politických aktivit bez jakéhokoli střetu s tamní policií či státními orgány dovodil, že není důvod domnívat se, že by se vietnamská státní moc měla zajímat o jeho osobu. Konečně doplnil, že ve Vietnamu neprobíhá ozbrojený konflikt, který by mohl ústit ve vážnou újmu žalobce 24. Soud v rámci řízení pracovně prověřil i novější zprávu OAMP ze dne 20. května 2026 a nenalezl v ní žádné informace, které by vypovídaly o zásadní změně okolností, jež by odůvodňovaly zrušení rozhodnutí žalovaného. Protože soud nenalezl žádný potenciální zdroj skutkových zjištění ve prospěch žalobce (z obsahu zprávy vyplývá, že v mezidobí nedošlo k žádným zásadním změnám, které by nyní vyžadovaly odlišný přístup), neprovedl doplnění dokazování touto informací. Prověřenou zprávu soud pouze zařadil do soudního spisu a neučinil z ní žádná skutková zjištění (právě proto, že dokazování neproběhlo). Žalovaným převzaté informace ze zprávy OAMP ze dne 23. května 2025 tedy zůstávají aktuální.

25. Jde-li o skutečnost, že vietnamská právní úprava zakotvuje trest smrti, který lze uložit mj. za drogovou činnost, ta sama o sobě nenaplňuje skutkovou podstatu ustanovení § 14a odst. 1 zákona o azylu, dle něhož je nutné, aby existovaly důvodné obavy, že by žadateli hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy, které nadto musí být v řízení zjištěny.

26. Nejvyšší správní soud se obdobnou situací zabýval v usnesení ze dne 12. 10. 2022, č. j. 6 Azs 387/2021 – 32, kde se rovněž jednalo o otázku opakovaného trestního stíhání, které by mohlo ústit v trest smrti za drogovou činnost. V dané věci v bodě 13 mj. uvedl: „Stěžovatel nadto nijak neosvědčil ani jinak nepodpořil (například podrobnějším plausibilním tvrzením) ani obecné tvrzení o možnosti opakovaného potrestání ve Vietnamu za trestnou činnost, za kterou již byl potrestán v České republice. Obavu založenou na neurčité a nijak neupřesněné informaci z doslechu nelze posoudit jako obavu z existující či pravděpodobné hrozby újmy, která by byla relevantní ve smyslu zákona o azylu. Stěžovatel neodkázal na existenci žádného konkrétního případu, kdy by byl ve Vietnamu odsouzen pachatel trestného činu spáchaného v zahraničí (za nějž byl odsouzen též v zahraničí a vykonal i uložený trest). S obdobnými neurčitými námitkami tohoto charakteru ze strany stěžovatelů vietnamské státní příslušnosti páchajících drogovou trestnou činnost se pak Nejvyšší správní soud ve své rozhodovací činnosti setkává opakovaně a nepovažuje je za relevantní a věrohodné (např. usnesení ze dne 14. 10. 2020, č. j. 9 Azs 140/2021‑32, bod [15], ze dne 26. 2. 2020, č. j. 10 Azs 217/2019‑82, bod [27], ze dne 23. 11. 2016, č. j. 6 Azs 139/2016‑28, ze dne 6. 2. 2014, č. j. 9 Azs 27/2013‑27, bod [10]).“ 27. Jak uvedl žalovaný ve svém vyjádření k žalobě, předmětné problematice se věnoval i zdejší soud v rozsudku ze dne 6. 9. 2021, č. j. 60 Az 43/2021 – 38. V daném řízení vyplynulo, že „ačkoliv zásada ‚ne bis in idem‘ není ve vietnamské trestní legislativě výslovně zakotvena, bývá skutečnost, že obviněný byl již za svůj skutek odsouzen v jiném státě, vietnamskými soudy zohledněna a uvedená zásada je v praxi respektována jako nepsaná zvyklost. Velvyslanectví České republiky v Hanoji ani velvyslanectví jiných členských států Evropské unie doposud nezaznamenala případ, kdy by byl vietnamský občan odsouzený za trestný čin v zahraničí znovu pro stejný skutek souzen ve Vietnamu. Informace pouze obecně připouští, že není možné zcela vyloučit, že by vietnamská prokuratura mohla požadovat uložení dodatečného trestu, pokud by byla toho názoru, že trest uložený zahraničním soudem je nepřiměřeně nízký. Z informace dále plyne, že orgány země původu nemají šanci zjistit, že navrátivší se žadatel o mezinárodní ochranu byl v zahraničí odsouzen pro trestný čin, odsouzení se neeviduje v rejstříku trestů. Z výše uvedené zprávy o zemi původu tedy nelze dovodit přiměřenou pravděpodobnost, že by žalobce byl po návratu do země původu trestně stíhán pro skutky, za něž byl potrestán již českými soudy, natož že by mu byl uložen nepřiměřený trest.“ 28. Žalobce nadto obavy z nedodržení zásady ne bis in idem v rámci správního řízení nezmínil (a to ani laickým popisem) a učinil tak, až v žalobě. Žalovaný není povinen v průběhu s právního řízení z vlastní iniciativy sám vyhledávat či domýšlet azylově relevantní úvody za žalobce. Za této situace byl rozsah jím shromážděných informací i skutečností, jimiž se v napadeném rozhodnutí zabýval, dostačující. Je to žalobce, který svými tvrzeními ve správním řízení určuje okruh podkladů rozhodnutí nezbytných ke zjištění oprávněnosti jeho obav z návratu do země původu. Z těchto důvodů nelze klást žalovanému k tíži, že se podrobněji nezabýval předchozím odsouzením žalobce na území ČR.

29. Jelikož je současně soudu z úřední činnosti známo, že uvedená zásada je ve Vietnamu dodržována a není znám případ jejího porušení, neexistuje dostatečné opodstatnění pro předpoklad, že by žalobci po návratu hrozilo opakované trestní stíhání.

30. Jedná-li se o otázku špatné úrovně lidských práv ve Vietnamu, odkazuje soud i na tomto místě na zákonné znění úpravy doplňkové ochrany v § 14a, jíž se žalobce v žalobě dovolává. Z uvedeného je patrné, že coby důvod pro udělení doplňkové ochrany neobstojí obecná tvrzení o špatné situaci ve státě, nýbrž je nutné doložit jejich konkrétní negativní vliv ve vztahu k žadateli.

31. Jak bylo uvedeno, Vietnam je členem Organizace spojených národů a je smluvní stranou řady úmluv na poli lidských práv. Žalovaný s ohledem na konkrétní profil žalobce správně a dostatečně obhájil, že nebylo zjištěno riziko důvodných obav, že by žalobci hrozilo nebezpečí vážné újmy. Žalobce neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, které se v této souvislosti týkají jeho osoby a díky nimž se odlišuje od jiných osob nacházejících se v obdobném postavení jako on.

32. Cituje-li žalobce úryvek rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2004, č. j. 6 Azs 50/2003-89, je třeba nejprve upozornit, že tento se týkal situace v Íránu. V daném případě shledal Nejvyšší správní soud jako problematickou situaci, kdy úředník vedl s žadatelem o azyl pohovor pouze v obecné rovině, aniž by od něj požadoval konkrétnější informace, čímž rezignoval na povinnost ministerstva zjistit přesně a spolehlivě skutkový stav věci. „Stěžovatel v rámci pohovoru prohlásil, že je v Íránu jeho život v ohrožení a že byl z politických důvodů (…) vězněn. Pohovor přesto pokračoval bez jakékoli další doplňující otázky vztahující se k osvětlení této skutečnosti, ačkoli její prokázání by mohlo být relevantní pro rozhodnutí o azylu.“ V nyní projednávané věci k takové situaci nedošlo – žalobce žádné ohrožení netvrdil a žalovaný stav v domovském státě náležitě prověřil.

33. Lze uzavřít, že v individuálním případě žalobce nebyla prokázána existence důvodných obav, že by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážně újmy. Žalobce ostatně ve správním řízení sám uvedl, že se žádné újmy neobává a byl k žádosti motivován vidinou záchrany svého trvalého pobytu na území ČR, který pozbyl v důsledku trestné činnosti.

34. K námitce porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod pak soud při svém rozhodnutí nepřihlédl, neboť ta byla uplatněna nad ráme žalobních bodů po uplynutí lhůty k přípustnému doplnění žaloby.

35. Soud se zabýval tím, zda a jakým způsobem se žalovaný vypořádal s obsahem žalobních námitek, a zda tak učinil v rozsahu, který odpovídá požadavkům § 68 odst. 3 správního řádu. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalovaný se situací ve Vietnamu zabýval dostatečně. Žalovaný se s rizikem hrozící vážné újmy či pronásledování vypořádal konkrétně, srozumitelně a v návaznosti na zjištěný skutkový stav, přičemž své závěry opřel o aktuální informace o zemi původu, zejména o zprávu OAMP, kterou v rozhodnutí podrobně citoval a hodnotil. Soud následně posoudil správnost, úplnost a soulad úvah žalovaného se zákonem. Úvahy žalovaného jsou logické, vnitřně konzistentní a odpovídají zákonným kritériím pro posouzení důvodnosti žádosti o mezinárodní ochranu. Žalovaný správně vyhodnotil, že žalobce neuvedl žádné skutečnosti, které by mohly zakládat důvodné obavy z pronásledování či vážné újmy, a jeho závěr o nedůvodnosti žádosti je proto zákonný. Soud neshledal, že by žalovaný opomenul některou skutečnost nebo že by jeho úvahy byly neúplné či v rozporu s právní úpravou.

36. Soud tedy s ohledem na shora uvedené konstatuje, že v řízení před žalovaným nedošlo k žádným vadám řízení a jeho rozhodnutí je zákonné, neboť žalobce neprokázal existenci skutečností svědčících o tom, že došlo, či by potenciálně mohlo dojít, k zásahu do jeho lidských práv, přičemž žalovaný si opatřil dostatek potřebných podkladů pro své rozhodnutí, jež následně řádně odůvodnil. Soud proto žalobu v souladu s ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.

VI. Náklady řízení

37. O nákladech řízení účastníků rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Procesně úspěšným byl žalovaný, jemuž však žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly, a z tohoto důvodu soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Plzeň 30. 7. 2026 Mgr. Jaroslava Křivánková v.r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje H. K.