33 Az 10/2023

Rubrum

č. j. 33 Az 10/2023 - 30 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Jaroslavou Křivánkovou ve věci žalobce: V. T. N., narozený X, t. č. v X (dále jen ZZC), proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, IČO: 00007064, pošt. schr. 21/OAM, sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, v řízení o žalobě ze dne 26. 6. 2023 proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 6. 2023, č. j. OAM-566/LE-BA07-D08-2023, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného Ministerstva vnitra ČR, odbor azylové a migrační politiky, ze dne 12. 6. 2023, č. j. OAM-566/LE-BA07-D08-2023 se zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Napadené rozhodnutí Shodu s prvopisem potvrzuje L. C. 2 33 Az 10/2023 1. Žalobou naříkaným rozhodnutím ze dne 12. 6. 2023, č. j. OAM-566/LE-BA07-D08-2023, rozhodl žalovaný o žádosti žalobce o mezinárodní ochranu ze dne 3. 5. 2023 tak, že byla jeho žádost o mezinárodní ochranu posouzena jako nepřípustná dle § 10a odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu), a řízení o udělení mezinárodní ochrany zastavil dle § 25 písm. i) téhož zákona. Součástí výroku rozhodnutí bylo i konstatování, že státem příslušným k posouzení podané žádosti o mezinárodní ochranu podle čl. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen Dublinské nařízení), je Rumunsko.

II. Žaloba

2. V úvodu žaloby shrnul žalobce důvody podání žádosti o mezinárodní ochranu v ČR, především zmínil zhoršující se sociální, ekonomické, kulturní a bezpečnostní podmínky ve Vietnamu. Dále uvedl, že si v zemi původu z důvodu tíživé životní situace půjčil peníze od tzv. černých společností, jejichž činnost je nelegální. Nyní ve spojitosti všech výše uvedených důvodů nepovažuje žalobce zemi původu za bezpečnou v případě jeho návratu. Žalobce rovněž vyjádřil nesouhlas s tím, aby věc projednával stát, ve kterém nemá zájem pobývat, a to z důvodu legitimních obav o své zdraví a bezpečí. Jelikož žalobcův rumunský zaměstnavatel žalobci neplatil mzdu, byl žalobce v Rumunsku nucen žít v ubytovně v otřesných hygienických podmínkách, kde navíc pravidelně docházelo k nebezpečným konfliktům ohrožujícím zdraví či dokonce život. Žalobce dále konstatoval, že žalovaný založil své rozhodnutí na skutečnosti, že žalobce přicestoval do Rumunska na platné pracovní vízum, které jej opravňovalo k pobytu do 20. 6. 2022, pročež byla dána příslušnost Rumunska dle čl. 12 odst. 4 Dublinského nařízení. Dle žalobce je ale tento závěr mylný. Správní orgány ve správním řízení rozhodují na základě skutkového stavu známého ke dni vydání rozhodnutí. Žalovaný tak měl vycházet ze stavu, který mu byl znám při vydání napadeného rozhodnutí, tj., dne 12. 6. 2023, kdy žalobce žádným platným vízem ani jiným pobytovým oprávněním, které by zakládalo příslušnost Rumunska, nedisponoval. V ČR by žalobce rád našel práci za účelem zabezpečení svých základních životních potřeb, jakožto i zajištění si důstojného života bez konstantních obav o svoji bezpečnost a zdravotní stav. Žalobce taktéž vyjádřil zájem žít spořádaně a začlenit se do společnosti. Žalobce byl také toho přesvědčení, že v jeho případě nelze přistoupit k předání do Rumunska, neboť by mu tím byla způsobena závažná újma. Tu spatřoval žalobce v tom, že podmínky uprchlických středisek a táborů v Rumunsku připomínají spíše podmínky táborů nucených prací. Dále žalobce poukázal na špatné hygienické podmínky a šířící se různá infekční onemocnění a různé druhy parazitů v zařízeních či omezené a někdy žádné příděly jídla pro cizince, kteří často dlouhodobě hladoví. Z výše uvedených důvodů dospěl žalovaný k závěru o existenci systematických nedostatků stran azylového řízení a podmínek přijetí žadatelů v Rumunsku. Žalobce rovněž odkázal na čl. 3 bod 2 Dublinského nařízení, dle kterého platí, že o žádosti o mezinárodní ochranu může rozhodovat první členský stát, ve kterém byla žádost podána. V neposlední řadě se žalobce ohradil vůči závěru žalovaného stran čl. 17 odst. 1 Dublinského nařízení, že zmíněný článek je mířen pouze na případy žadatelů, u kterých jsou dány humanitární důvody pro sloučení širší rodiny či kulturní důvody. Žalobce byl přesvědčen, že čl. 17 odst. 1 Dublinského nařízení poskytuje členským státům EU široké diskreční oprávnění, které rozhodně není vázáno výhradně na situace, kdy jde o žadatele, u nichž jsou dány výše uvedené důvody. Žalobce se na základě Shodu s prvopisem potvrzuje L. C. 3 33 Az 10/2023 uvedeného domníval, že ČR je oprávněna rozhodnout o jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany bez nutnosti jeho předání do Rumunska, přičemž takový postup by byl hospodárný. Žalobce se aktuálně nachází na území ČR a jeho přesun do jiného státu by zahrnoval další náklady a výdaje spojené s vycestováním. Takový postup je dle žalobce neekonomický a nelogický. Z výše uvedených důvodů žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného

3. Ve vyjádření k žalobě dne 10. 7. 2023 žalovaný konstatoval, že považuje napadené rozhodnutí za zákonné, přezkoumatelné, vycházející z dostatečně zjištěného stavu věci a respektující ustálenou judikaturu. Naopak žalobní argumentaci nepovažoval žalovaný za způsobilou důvodnost rozhodnutí zpochybnit. Dále žalovaný uvedl, že měl žalobce na území Rumunska vydané od března 2019 pracovní vízum s platností na dva roky a poté tam pobýval do května 2022. Kritérium v čl. 12 tudíž bylo v jeho případě možné aplikovat. S ohledem na výše uvedené správní orgán požádal Rumunsko o posouzení příslušnosti za žalobce a 17. 5. 2023 odeslal žádost o jeho převzetí. Rumunsko dne 30. 5. 2023 uznalo svou příslušnost. Rumunsko ve své kladné odpovědi uvedlo, že žalobce měl vydané rumunské povolení k pobytu, které bylo platné do 20. 6. 2022. Žalovaný se dále zabýval skutečností, zda v případě Rumunska existují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a podmínky přijetí žadatelů, které by dosahovalo možného rizika nelidského či ponižujícího zacházení. V této souvislosti žalovaný konstatoval, že v souladu s Dublinským nařízením je Rumunsko povinno objektivně a nestranně v souladu se základními zárukami a zásadami azylového práva žádost o mezinárodní ochranu posoudit. S ohledem na výše uvedené žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl.

IV. Posouzení věci soudem

4. Řízení v projednávané věci je upraveno zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s.).

5. Soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání, neboť byly pro takový postup splněny podmínky dle § 76 odst. 1 písm. a) a c) s.ř.s.

6. Soud přezkoumal napadené výroky rozhodnutí správního orgánu v mezích žalobních bodů, přičemž se v souladu s čl. 46 odst. 3 směrnice č. 2013/32/EU, o společných řízení pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany zabýval i novými skutečnostmi odpovídajícími stavu v okamžiku svého rozhodování.

V. Rozhodnutí soudu

7. Žaloba je důvodná.

8. Soud na úvod své argumentace shledává nezbytným vymezit hlavní cíl dublinského systému pro další část rozhodnutí. V této souvislosti odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 4. 2018, č. j. 60 Az 80/2017-95, kde soud vyslovil, že: „Hlavním smyslem existence nařízení Dublin III je rychlé určení členského státu příslušného k vyřízení žádosti o mezinárodní Shodu s prvopisem potvrzuje L. C. 4 33 Az 10/2023 ochranu, neboť je žádoucí, aby řízení vedl jediný stát, a aby řízení proběhlo co nejrychleji v zájmu žadatele, který po dobu řízení setrvává v právní nejistotě. Není tedy možné ani žádoucí, aby se orgán vedoucí řízení podle nařízení Dublin III zabýval veškerými skutečnostmi daného případu, nýbrž je povinen se zabývat toliko skutečnostmi relevantními k posouzení příslušnosti členského státu.“ Na základě výše uvedeného tak lze tvrdit, že dublinský systém neslouží k řešení pobytové situace žalobce či k věcnému posouzení žalobcovi žádosti, nýbrž k vyřešení místní příslušnosti v záležitostech žádostí o mezinárodní ochranu. V souvislosti s tím tak soud avizuje, že předmětem přezkumu není pobytová situace žalobce či důvody, pro něž požádal o udělení mezinárodní ochrany, ani jiné skutečnosti nepodstatné pro rozhodnutí o místní příslušnosti. Předmětem řízení tudíž nejsou především důvody, pro něž se žalobce nemůže vrátit do země původu (Vietnam) a všechny námitky tímto směrem jsou tudíž liché.

9. Podle § 10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu „Žádost o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná, je-li k posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany příslušný jiný členský stát Evropské unie.“ 10. Dle § 25 písm. i) zákona o azylu „Řízení se zastaví, jestliže je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná.“ 11. Podle čl. 12 odst. 4 Dublinského nařízení „Pokud je žadatel držitelem pouze jednoho nebo více povolení k pobytu, jejichž platnost skončila před méně než dvěma roky, nebo jednoho či více víz, jejichž platnost skončila před méně než šesti měsíci a na základě nichž mohl vstoupit na území členského státu, použijí se odstavce 1, 2 a 3, dokud žadatel neopustil území členských států. Pokud je žadatel držitelem jednoho nebo více povolení k pobytu, jejichž platnost skončila před více než dvěma roky, nebo jednoho či více víz, jejichž platnost skončila před více než šesti měsíci a na základě nichž mohl vstoupit na území členského státu, a pokud žadatel neopustil území členských států, je příslušný členský stát, ve kterém byla podána žádost o mezinárodní ochranu.“ 12. Soud v obecné rovině přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného a řešil, zda byly naplněny podmínky pro postup dle čl. 12 odst. 4 Dublinského nařízení. Již v průběhu správního řízení byla zjištěna skutečnost, že žalobce disponoval v době před podáním žádosti o mezinárodní ochranu v ČR rumunským povolením k pobytu s dobou platnosti do 20. 6. 2022, což sám potvrdil v protokolu o výslechu účastníka správního řízení dne 25. 4. 2023. Dále tuto skutečnost potvrdilo Rumunsko, jež ve své odpovědi ze dne 30. 5. 2022 uznalo svou příslušnost k posouzení žádosti žalobce na základě čl. 12 odst. 4 Dublinského nařízení. Není tedy důvod k pochybám, že žalobce v době podání žádosti o mezinárodní ochranu splňoval podmínky pro aplikaci výše uvedeného článku. V daném případě tak byla správně určena místní příslušnost Rumunska ve věci rozhodování o žádosti o mezinárodní ochranu dle čl. 12 odst. 4 Dublinského nařízení.

13. S ohledem na splněné podmínky pro aplikaci čl. 12 odst. 4 Dublinského nařízení, kdy bylo zemí příslušnou k posouzení žádosti žalobce o mezinárodní ochranu určeno Rumunsko, nezbývá soudu než konstatovat, že žalobcem vznesené námitky stran nepříslušnosti Rumunska k posouzení jeho žádosti jsou liché.

14. Dále soud v této souvislosti konstatuje, že napadené rozhodnutí je v souladu se zmíněnou zásadou žalobce stran rozhodování správních orgánů na základě skutkového stavu známého ke dni vydání rozhodnutí. Žalovaný vycházel při vydání rozhodnutí z následujících Shodu s prvopisem potvrzuje L. C. 5 33 Az 10/2023 skutečností: žalobce disponoval povolením k pobytu vydaným Rumunskem s dobou platnosti do 20. 6. 2022; žalovaný vydal napadené rozhodnutí dne 12. 6. 2023. Čl. 12 odst. 4 Dublinského nařízení stanovuje, že „Pokud je žadatel držitelem pouze jednoho nebo více povolení k pobytu, jejichž platnost skončila před méně než dvěma roky […]“. Z uvedeného poté jasně plyne, že žalovaný rozhodoval na základě skutkového stavu známého mu v době rozhodování, neboť aplikace čl. 12 odst. 4 Dublinského nařízení předpokládá situaci, kdy v době rozhodování nemusí již cizinec disponovat platným povolením k pobytu, a to méně než dva roky. V daném případě pozbylo povolení k pobytu žalobce vydané Rumunskem platnosti dne 20. 6. 2022, tudíž v souladu s čl. 12 odst. 4 Dublinského nařízení. Čl. 12 odst. 4 Dublinského nařízení nevyžaduje pro svou aplikaci platné pobytové oprávnění (jak se snaží žalobce přesvědčit), na takové případy pamatují jiné další články Dublinského nařízení. Pakliže tedy žalovaný rozhodl dle čl. 12 odst. 4 Dublinského nařízení s ohledem na dobu platnosti rumunského povolení k pobytu, rozhodl zcela v souladu s žalobcem dovolávanou zásadou.

15. Otázka udělení mezinárodní ochrany Rumunskem či ČR není předmětem tohoto řízení, neboť jak již bylo zmíněno výše, předmětem tohoto řízení je určení místní příslušnosti státu, který bude rozhodovat o podané žádosti o mezinárodní ochranu žalobce a též o realizovatelnosti jeho předání. Poté, co byla verifikována místní příslušnost Rumunska, byl správní orgán povinen dále posoudit, zda v Rumunsku nedochází k systematickým nedostatkům. V napadeném rozhodnutí na str. 3 žalovaný uváděl, že vycházel z materiálu Informace OAMP ze dne 26. 7. 2022. Uvedená Informace měla dle žalovaného popisovat průběh řízení o mezinárodní ochranu v Rumunsku, kompetentní orgány řešící azylové žádosti, právní základ azylového systému, poskytování právní pomoci žadatelům, možnosti odvolání, ubytování v azylových střediscích a další. Žalovaný na základě tohoto materiálu spolu s dalšími obecnými tvrzeními shledal, že Rumunsko netrpí systémovými nedostatky dle čl. 3 odst. 2 Dublinského nařízení. Soud za účelem vypořádání námitek žalobce stran existence systematických nedostatků a ověření pravdivosti tvrzení žalovaného pocházejících ze zmiňované zprávy přistoupil k posouzení objektivnosti a obsahu zmíněné zprávy, avšak při studiu správního spisu zjistil, že tato není součástí správního spisu. Toto zjištění soudu dále potvrzuje i samotný spisový přehled, který neobsahuje záznam o přítomnosti této zprávy ve správním spise. Rovněž ze samotného číslování správního spisu nevyplývá, že by byl uvedený dokument jeho součástí, přičemž jedinou skutečností odkazující na jeho existenci je Protokol o seznámení s podklady rozhodnutí ze dne 1. 6. 2023, v němž je uvedená Informace, jakožto jeden ze shromážděných podkladů, uvedena. Pokud z uvedené Informace OAMP žalovaný za dané situace vycházel, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek odůvodnění.

16. Nad to soud dále konstatuje, že z důvodu absence zprávy Informace OAMP ze dne 26. 7. 2022 ve správním spise, došel k závěru, že se jedná rovněž o porušení § 36 odst. 3 s.ř.s., tzn., že žalobce nebyl řádně seznámen s podklady pro rozhodnutí a díky tomu se nemohl ani řádně vyjádřit, eventuálně je doplnit o své podklady, a to bez ohledu na to, že se svého práva vzdal. Ke zrušení rozhodnutí proto soud přistoupil pro vadu řízení, která byla podstatná; vedla k nezákonnosti rozhodnutí ve věci samé, a ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu.

17. Na samý závěr své argumentace soud uvádí, že na aplikaci žalobcem výslovně zmíněného čl. 17 Dublinského nařízení není nárok, jde pouze o oprávnění členského státu a nikoli o jeho Shodu s prvopisem potvrzuje L. C. 6 33 Az 10/2023 povinnost a užití tohoto institutu, tudíž není vynutitelné. Nařízení ani nijak neukládá povinnost odůvodňovat nevyužití tohoto diskrečního oprávnění (ač tak žalovaný učinil). K tomu soud odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2015, č. j. 49 Az 18/2015-48, kde se uvádí, že: „K diskrečnímu oprávnění podle čl. 17 nařízení č. 604/2013, jehož se žalobci rovněž dovolávají, je třeba uvést, že jde o tzv. doložku svrchovanosti, která zachovává členskému státu pravomoc k výkonu práva poskytnout azyl nezávisle na členském státu příslušném k posouzení žádosti na základě kritérií stanovených nařízením č. 604/2013. Členskému státu, který rozhoduje o přemístění žadatele, je tedy dána možnost si dle svého vlastního uvážení ponechat žadatele ve své vlastní jurisdikci. Samo toto rozhodnutí posoudit žádost o mezinárodní ochranu však představuje pouze oprávnění členského státu, nikoli povinnost, a proto není užití institutu diskrečního oprávnění vynutitelné, a to ani soudní cestou. Konkrétní důsledky v podobě určitých povinností stanovených přímo nařízením tomuto členskému státu plynou až v návaznosti na jeho rozhodnutí o využití diskrečního oprávnění. V tom se toto ustanovení svojí konstrukcí liší od ustanovení čl. 3 odst. 2 nařízení č. 604/2013, a proto lze uzavřít, že v situaci, kdy členský stát tohoto oprávnění nevyužije, není povinností správního orgánu, který ve věci rozhoduje, tuto okolnost ve svém rozhodnutí výslovně odůvodňovat.“ Z důvodů shora uvedených nelze žalobní námitku, kterou se žalobce domáhá posouzení možnosti využití diskrečního oprávnění podle čl. 17 Dublinského nařízení, shledat důvodnou. Nad to soud konstatuje, že v případě žalobcovi námitky stran nehospodárnosti takového řešení, by celý Dublinský systém, resp. Dublinské nařízení postrádalo význam, neboť každé předání je nehospodárné. Žalovaný důvod pro neaplikaci čl. 17 Dublinského nařízení dle názoru soud odůvodnil dostatečně, když uvedl, že „Podstatou článku jsou především humanitární důvody pro sloučení rodiny či kulturní důvody. Jmenovaný uvedl, že mu nebrání žádná skutečnost, kvůli které by nemohl z ČR odcestovat a nemá žádné ekonomické ani sociální vazby. V případě Rumunska neuvedl žádné negativní zkušenosti nebo nemožnost se tam zpět vrátit z vážných důvodů.“ 18. Na základě výše uvedeného soud zrušil napadené rozhodnutí podle § 76 odst. 1 psím a) a c) s.ř.s. a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Současně ve smyslu § 78 odst. 5 s.ř.s. zavazuje žalovaného k doplnění správního spisu o zprávu Informace OAMP ze dne 26. 7. 2022 a současně s tím, je žalovaný povinen znovu v souladu s § 36 odst. 3 s.ř.s. žalobce řádně seznámit s podklady pro rozhodnutí.

VI. Náklady řízení

19. Procesně úspěšný žalobce by měl právo na náhradu nákladů řízení, které důvodně vynaložil. Jejich vynaložení však ani netvrdil, ani nedoložil, a přiznání paušální náhrady nákladů řízení nepřichází v soudním řízení správním do úvahy (srov. rozsudek NSS č. j. 6 As 135/2015-79 ze dne 25. 8. 2015, č. 3344/2016 Sb. NSS). Žalobci tedy nebylo co přiznat a žalovaný neměl ve věci úspěch. Náhrada nákladů řízení jim tedy nenáleží (§ 60 odst. 1 s. ř. s. a contrario).

Poučení

Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni. Shodu s prvopisem potvrzuje L. C. 7 33 Az 10/2023 Plzeň 28. srpna 2023 Mgr. Jaroslava Křivánková v.r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje L. C.