33 Az 21/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Jaroslavou Křivánkovou ve věci žalobce: Q. H. N., narozen X státní příslušnost X bytem X zastoupený Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, 110 00 Praha proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 936/3, Praha o žalobě ze dne 1. 6. 2026 proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 4. 2026, č. j. OAM- 1125/BA-BA07-HA06-2025, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 4. 2026, č. j. OAM-1125/BA-BA07-HA06-2025 se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen žalobci zaplatit k rukám jeho právního zástupce Mgr. Petra Václavka, advokáta 19 981,94 Kč na náhradě nákladů řízení ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění

I. Napadené rozhodnutí

1. Napadeným rozhodnutím ze dne 28. 4. 2026, č. j. OAM-1125/BA-BA07-HA06-2025 bylo rozhodnuto o žádosti žalobce o mezinárodní ochranu ze dne 3. 10. 2025 tak, že se dle § 12, § 13, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb. o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu), mezinárodní ochrana neuděluje. Žalovaný své rozhodnutí odůvodnil tím, že tvrzenými důvody žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany je legalizace jeho pobytu v ČR, snaha být s rodinou a obava, že v případě návratu do Vietnamu bude opětovně trestně stíhán za trestnou činnost páchanou v České republice. Žalovaný však měl za prokázané, že žalobce nemá žádné politické přesvědčení, ve své vlasti nevyvíjel žádnou politickou aktivitu, nebyl členem politické strany ani skupiny a neměl žádné potíže se státními orgány či bezpečnostními složkami, nebyl pronásledován pro uplatňování politických práv a svobod, tudíž nemá důvod pociťovat ve své vlasti odůvodněnou obavu z pronásledování z důvodů uvedených v § 12 písm. b) zákona o azylu, tj. z důvodu jeho rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině či pro zastávání určitých politických názorů, žádné takové potíže neuvedl. V zemi původu žalobce neprobíhá ozbrojený konflikt, jehož důsledky by bylo možno pokládat ve vztahu k žalobci za vážnou újmu podle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu, v případě návratu mu nehrozí vážná újma formou trestu smrti či popravy. Žalovaný neměl s ohledem na tyto skutečnosti žádný důvod domnívat se, že by se domovská státní moc o žalobce po jeho návratu do vlasti zajímala. Žalovaný proto dospěl k závěru, že skutečnosti uvedené žalobcem ani důvody, jimiž svoji žádost odůvodnil, nezakládají relevantní důvod udělení azylu.

II. Žaloba

2. Žalobce proti napadenému rozhodnutí brojil žalobou, v níž namítal, že žalovaný v rozporu s § 3 správního řádu nedostatečně zjistil skutkový stav a dospěl k nesprávnému a nedostatečně odůvodněnému závěru, že v případě žalobce nejsou dány důvodné obavy z hrozícího skutečného nebezpečí vážné újmy [§ 14a odst. 1 a 2 písm. a) zákona o azylu] spočívajícího v uložení a výkonu trestu smrti za drogovou trestnou činnost spáchanou v České republice.

3. Žalobce považoval napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné, neboť se žalovaný nedostatečně vypořádal s námitkou porušení mezinárodních závazků České republiky vyplývajících z čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Žalobce namítal především neprovedení výslechu manželky a neopatření stanoviska orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Z uvedených důvodů žalobce soudu navrhl, aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného

4. Ve vyjádření k žalobě ze dne 17. 6. 2026 žalovaný uvedl, že s žalobou nesouhlasí a námitky žalobce považuje za zcela neopodstatněné. Při rozhodování vzal v úvahu žalobcem tvrzené skutečnosti a k nim shromáždil relevantní a aktuální informace o situaci v zemi původu. Žalovaný odkázal na správní spis, především na vlastní žádost o udělení mezinárodní ochranu a výpovědi žalobce. Dle žalovaného bylo v průběhu správního řízení objasněno, že důvodem žádosti o mezinárodní ochranu je legalizace jeho pobytu na území České republiky, neboť pobytové oprávnění pozbyl a hodlá v ČR zůstat s rodinou, starat se o syna a léčit své zdravotní potíže. Žalovaný odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, která opakovaně uvádí, že rodinné ani soukromé vazby cizince v ČR nejsou důvodem pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu. Žalovaný konstatoval, že hodlá-li žalobce realizovat své právo na soukromý a rodinný život na území ČR, nezbavuje jej to povinnosti dodržovat pravidla stanovená pro pobyt cizinců na území. Snahu zůstat v České republice a legalizovat si pobyt pomocí žádosti o mezinárodní ochranu nelze podřadit k taxativně vyjmenovaným důvodům uvedeným v zákoně o azylu. Podle žalovaného neobstojí jednotlivé žalobní námitky, neboť v napadeném rozhodnutí žalovaný své důvody podrobně vyložil. Z výše uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl.

IV. Posouzení věci soudem

5. Řízení v projednávané věci je upraveno zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s.).

6. S ohledem na stanovisko žalobce soud rozhodl při jednání.

V. Rozhodnutí soudu

7. Žaloba je důvodná.

8. Ze správního spisu se podává, že dne 3. 10. 2025 podal žalobce žádost o udělení mezinárodní ochrany v ČR, žalobce byl dne 22. 2. 2017 odsouzen Městským soudem v Praze k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let, bylo mu uloženo propadnutí věci či jiné majetkové hodnoty, propadnutí věci a vyhoštění na dobu 10 let pro drogovou trestnou činnost, přičemž dne 4. 10. 2024 bylo rozhodnuto o jeho podmíněném propuštění. Od trestu vyhoštění bylo však upuštěno.

9. V rámci poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu a při pohovoru k této žádosti žalobce ke své osobě uvedl že o mezinárodní ochranu na území ČR požádal jednak proto, že na území České republiky žije již velmi dlouho (od roku 1997), přijel sem za matkou, ve Vietnamu nemá žádné vazby kromě mladší sestry, se kterou nebyl dlouho v kontaktu, a jednak kvůli zdravotnímu stavu svého mladšího syna, který má autismus, a také kvůli svému zdravotnímu stavu. Žalobce je ženatý, bez náboženského vyznání a politického přesvědčení, nevyvíjel žádnou politickou aktivitu ani nebyl členem politické strany či skupiny. Žalobce se léčí s cukrovkou, štítnou žlázou a vysokým cholesterolem.

10. Žalovaný si jako podklad pro své rozhodnutí vyžádal Informaci MZV ČR č.j. 118728-6-2024- MZV/LPTP ze dne 16. 8. 2024 a č.j. 120016-1/2025-MZV/LPTP ze dne 6. 8. 2025 Možnost dvojího trestního stíhání/odsouzení ve Vietnamu a v ČR, Právní zásada „ne bis in idem“, Tresty za výrobu a distribuci drog ze dne 26. 8. 2024, Informaci OAMP ze dne 23. 5. 2025 Bezpečnostní a politická situace v zemi, Vybrané otázky z oblasti občanských svobod a lidských práv.

11. Podle § 14a odst. 1 a 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu ve znění účinném do 11. 6. 2026 „Doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Za vážnou újmu se podle tohoto zákona považuje a) trest smrti nebo poprava, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, nebo c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu.“ 12. Žalobce namítal nesprávné posouzení své žádosti o mezinárodní ochranu, neboť podle jeho názoru žalovaný nesprávně vyhodnotil splnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a odst. 1 a 2 zákona o azylu. Tvrdil, že mu v zemi původu hrozí skutečné nebezpečí vážné újmy spočívající v uložení trestu smrti v souvislosti s drogovou trestnou činností, za niž byl odsouzen v České republice. Podle žalobce navíc žalovaný v průběhu správního řízení nevyloučil možnost jeho dodatečného trestního postihu ve Vietnamu, přičemž skutečnost, že zastupitelský úřad České republiky ve Vietnamu dosud obdobný případ nezaznamenal, nepředstavuje dostatečnou záruku, že takový postup vůči žalobci nenastane.

13. Pokud jde o břemeno tvrzení v řízení o mezinárodní ochraně, to tíží především žadatele. Správní orgán je povinen vhodně vedeným pohovorem zjistit, zda tvrzené skutečnosti mohou být relevantní z hlediska podmínek pro udělení mezinárodní ochrany, a následně je posoudit (srov. rozsudek NSS ze dne 19. 8. 2005, č. j. 4 Azs 467/2004-89). V otázce důkazního břemene je odpovědnost rozdělena mezi žadatele a správní orgán. Žadatel je povinen tvrdit konkrétní skutečnosti a označit důkazy k jejich prokázání, zatímco správní orgán musí obstarat maximum dostupných podkladů, a to jak ve prospěch, tak v neprospěch žadatele. V posuzované věci však žalobce neuvedl žádné konkrétní azylově relevantní důvody, které by svědčily o tom, že mu v případě návratu do země původu hrozí pronásledování či vážná újma.

14. Žalobce v průběhu správního řízení uvedl, že nikdy nebyl politicky aktivní, nebyl členem žádné politické strany, nevyznává žádné náboženství a v zemi původu neměl problémy se státními orgány ani soukromými osobami. Své obavy z návratu do Vietnamu spojoval výhradně se skutečností, že byl v České republice pravomocně odsouzen za drogovou trestnou činnost a vykonal uložený trest odnětí svobody.

15. Soud tuto žalobní námitku neshledal důvodnou. Žalovaný se jí dostatečně zabýval na straně 6 napadeného rozhodnutí a své závěry opřel o relevantní informace o zemi původu. Z těchto podkladů sice vyplývá, že vietnamské právo za určitých okolností připouští trestní stíhání vlastních občanů za trestnou činnost spáchanou v zahraničí, současně však nebyly zjištěny případy, kdy by byl vietnamský občan po pravomocném odsouzení a vykonání trestu v členském státě Evropské unie opětovně postihován za totožný skutek. Z dostupných informací rovněž plyne, že je ve Vietnamu respektována zásada ne bis in idem.

16. Nelze sice poskytnout absolutní záruku, že k opětovnému postihu za žádných okolností dojít nemůže, takový požadavek však na žalovaného klást nelze. Pro závěr o hrozbě vážné újmy musí existovat konkrétní a dostatečně podložené skutečnosti nasvědčující reálnému nebezpečí jejího vzniku. V projednávané věci však žádné takové skutečnosti zjištěny nebyly a není ani důvod se domnívat, že by právě žalobce měl být prvním zaznamenaným případem obdobného postupu vietnamských orgánů.

17. Žalovaný se rovněž zabýval osobními poměry žalobce z hlediska podmínek pro udělení doplňkové ochrany. Posoudil jeho rodinnou, sociální a ekonomickou situaci, věk i zdravotní stav. Bylo zjištěno, že žalobce je dospělou, plně svéprávnou a práceschopnou osobou. Je ženatý, má dvě děti. Tyto skutečnosti však samy o sobě nesvědčí o existenci reálného nebezpečí vážné újmy tvrzené žalobcem v souvislosti s jeho obavou z opětovného trestního postihu po návratu do Vietnamu. Zdravotní obtíže žalobce odpovídají jeho věku a nejedná se o stav mimořádné závažnosti.

18. Soud proto ve shodě se žalovaným neshledal, že by žalobci v případě návratu do Vietnamu hrozila vážná újma ve smyslu § 14a zákona o azylu, a tuto žalobní námitku posoudil jako nedůvodnou.

19. Druhou žalobní námitkou žalobce namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů a současně nedostatečné zjištění skutkového stavu. Tvrdil, že žalovaný se řádně nevypořádal s jeho argumentací založenou na čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, přestože v průběhu správního řízení opakovaně poukazoval na specifickou situaci své rodiny, zejména zdravotní stav mladšího syna. Uváděl, že syn trpí lehkou mentální retardací, poruchou pozornosti a hyperaktivitou, přičemž tato tvrzení doložil lékařskými zprávami. Současně navrhoval provedení výslechu své manželky a opatření stanoviska orgánu sociálně-právní ochrany dětí, aby byly objasněny skutečné dopady jeho případného odchodu z České republiky na rodinný život a na zájmy nezletilých dětí.

20. Soud shledal tuto žalobní námitku důvodnou.

21. Skutečnost, že žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu až v situaci, kdy mu nesvědčilo jiné pobytové oprávnění na území České republiky, a že jeho motivací mohla být snaha legalizovat další pobyt, sama o sobě nepostačuje k odmítnutí řádného posouzení všech okolností významných pro rozhodnutí ve věci, a především všech žalobcem tvrzených skutečností. Ačkoli rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany samo o sobě nezakládá povinnost žalobce opustit území České republiky, žalovaný byl povinen vypořádat argumentaci žalobce založenou na mezinárodních závazcích České republiky, zohlednit veškeré relevantní okolnosti konkrétního případu, včetně zájmů nezletilých dětí, jsou-li rozhodnutím dotčeny a k jejímu posouzení opatřit dostatečné skutkové podklady.

22. Z obsahu správního spisu vyplývá, že žalobce v průběhu správního řízení opakovaně zdůrazňoval význam své osobní přítomnosti v rodině. Tvrdil, že po podmíněném propuštění z výkonu trestu převzal významnou část péče o nezletilé syny, zatímco jeho manželka zabezpečuje rodinu finančně. Ve vztahu k mladšímu synovi poukazoval zejména na jeho zdravotní handicap a na existenci silného citového pouta mezi otcem a synem. Za účelem prokázání těchto skutečností navrhl výslech manželky a vyžádání stanoviska orgánu sociálně-právní ochrany dětí.

23. Žalovaný se však uvedenými skutečnostmi blíže nezabýval a navržené důkazy neprovedl. Důvodem bylo jeho přesvědčení, že okolnosti týkající se rodinného života žalobce nejsou pro posouzení podmínek mezinárodní ochrany právně relevantní. S tímto přístupem se však soud neztotožňuje.

24. Lze přisvědčit žalovanému v tom, že po legislativních změnách účinných od 1. 7. 2023 již samotná nepřiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života nepředstavuje zákonný důvod pro udělení mezinárodní ochrany. Tato skutečnost však správní orgán nezbavuje povinnosti zabývat se námitkami účastníka řízení založenými na mezinárodních závazcích České republiky a v potřebném rozsahu zjistit skutkový stav, z něhož lze učinit závěr, zda rozhodnutí těmto závazkům odpovídá.

25. K posouzení takové otázky bylo nezbytné zjistit zejména rozsah zdravotního handicapu mladšího syna žalobce, povahu a rozsah speciální péče, kterou vyžaduje, skutečnou úlohu žalobce při jejím poskytování, možnost zastoupení této péče jinými osobami a rovněž možné důsledky odloučení žalobce od rodiny. Teprve na základě takto zjištěného skutkového stavu bylo možné odpovědně posoudit, zda by případné vycestování žalobce mohlo mít relevantní dopad na právo na respektování rodinného života či na nejlepší zájem nezletilého dítěte.

26. Taková skutková zjištění však žalovaný neučinil. Přestože žalobce opakovaně navrhoval provedení konkrétních důkazů, které mohly přispět k objasnění rozhodných skutečností, žalovaný je bez dalšího neprovedl a otázku dopadů rozhodnutí na rodinný život žalobce a jeho nezletilých dětí fakticky pominul.

27. Za této situace soud dospěl k závěru, že skutkový stav nebyl ve vztahu k žalobcem uplatněné argumentaci založené na čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte dostatečně zjištěn. Napadené rozhodnutí je proto v tomto rozsahu zatíženo vadou, která mohla mít vliv na jeho zákonnost. V té souvislosti je nezbytné, aby se žalovaný zabýval všemi okolnostmi významnými pro posouzení věci, zejména v souvislosti s autismem syna žalobce, a v té souvislosti zjistil, zda a v jakém rozsahu je toto dítě na péči žalobce fakticky závislé, zda je péče žalobce nahraditelná péčí jiné osoby, zda by případný návrat rodiny žalobce do země jeho původu vzhledem ke zjištěnému zdravotnímu stavu dítěte a s ohledem na jeho potřeby a dostupnost péče znamenal riziko zacházení odporující čl. 3 Úmluvy. Pro to, aby se žalovaný mohl s uvedenými skutečnostmi vypořádat, je třeba provést navrhované důkazy, které mohou mít význam zejména pro posouzení nejlepšího zájmu žalobcových nezletilých dětí. S přihlédnutím ke zjištěným skutečnostem pak žalovaný odůvodní svůj závěr.

28. S ohledem na výše uvedenou vadu řízení nemohlo napadené rozhodnutí obstát v soudním přezkumu, neboť skutkový stav nebyl zjištěn v rozsahu potřebném pro posouzení všech žalobcem namítaných skutečností, a proto soud napadené rozhodnutí v souladu s § 78 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

VI. Náklady řízení

29. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. a podle vyčíslení nákladů předloženého zástupcem žalobce dne 30. 7. 2026 přiznal žalobci vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení v celkové výši 19 981,94 Kč. Tato částka sestává z odměny za zastupování advokátem ve výši 13 860 Kč za tři úkony právní služby po 4 620 Kč, a to za převzetí a přípravu zastoupení, sepis žaloby a účast při jednání konaném dne 30. 7. 2026 [§ 7, § 9 odst. 5 a § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění účinném od 1. 1. 2025].

30. Dále náklady řízení tvoří náhrada hotových výdajů ve výši tří paušálních částek po 450 Kč, celkem 1 350 Kč, podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z uvedených částek, tj. 3 467,94 Kč. Žalobci dále náleží náhrada za promeškaný čas zástupce strávený cestou z Prahy do Plzně a zpět v rozsahu šesti započatých půlhodin podle § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 advokátního tarifu v celkové výši 900 Kč a náhrada jízdních výdajů podle § 13 odst. 1 advokátního tarifu ve výši 404 Kč.

31. Žalovaný je povinen uhradit žalobci náhradu nákladů řízení ve stanovené výši do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni. Plzeň 30. července 2026 Mgr. Jaroslava Křivánková v.r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje H. K.