33 Az 23/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Jaroslavou Křivánkovou ve věci žalobce: V. C. N., narozený X, státní příslušník X, t. č. Pobyté středisko Jezová, Jezová 1501, 294 21 Bělá pod Bezdězem právně zastoupen Mgr. Markem Sedlákem, advokátem sídlem Kašparovo náměstí 2271/5, 180 00 Praha proti žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky, sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 v řízení o žalobě ze dne 8. 6. 2026 proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 5. 2026, č. j. OAM- 387/BA-BA01-D06-2026, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalované ze dne 21. 5. 2026, č. j. OAM-387/BA-BA01-D06-2026, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci k rukám jeho právního zástupce Mgr. Marka Sedláka, advokáta, ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí náhradu nákladů řízení ve výši 12 269,40 Kč.

Odůvodnění

I. Napadené rozhodnutí

1. Žalovaný rozhodl o žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany rozhodnutím ze dne 21. 5. 2026, č. j. OAM-387/BA-BA01-D06-2026 (dále jen napadené rozhodnutí) tak, že žádost o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná podle § 10 odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., ve znění účinném do 11. 6. 2026 (dále jen zákon o azylu) a řízení o udělení mezinárodní ochrany se zastavuje podle § 25 písm. i) zákona o azylu. Státem příslušným k posouzení podané žádosti podle čl. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen nařízení Dublin III), je Maďarská republika.

2. Žalovaný uvedl, že shledal potenciálně aplikovatelným čl. 12 odst. 4 nařízení Dublin III, dle něhož: „Pokud je žadatel držitelem jednoho nebo více povolení k pobytu, jejichž platnost skončila před více než dvěma roky, nebo jednoho či více víz, jejichž platnost skončila před více než šesti měsíci, a na základě nichž mohl vstoupit na území členského státu, a pokud žadatel neopustil území členských států, je příslušný členský stát, ve kterém byla podána žádost o mezinárodní ochranu.“ Jelikož měl žalobce dle jeho vyjádření platné pobytové oprávnění v Maďarsku, požádal žalovaný dne 8. 4. 2026 Maďarskou republiku o převzetí příslušnosti k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu. Maďarsko nato dne 20. 4. 2026 žalovaného informovalo, že uznává svou příslušnost k posouzení této žádosti.

3. Žalovaný zkoumal, zda je Maďarsko zemí se systémovými nedostatky, které by žalobce vystavovaly riziku nelidského či ponižujícího zacházení, a dospěl k závěru, že Maďarsko dodržuje právní předpisy a lidská práva, a je schopné zajistit dodržování lidských práv a předpisů i ze strany nestátních subjektů. Maďarsko je dle něj považováno za bezpečnou zemi nejen Českou republikou, nýbrž i ostatními státy Evropské unie.

II. Žaloba

4. Proti tomuto rozhodnutí žalobce brojil žalobou ze dne 8. 6. 2026.

5. Žalobce namítl, že Maďarsko je dlouhodobě považováno za problémovou zemi se systémovými nedostatky, které brání tomu, aby bylo příslušné k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu. Poukázal na argumentaci žalovaného ve věci vedené Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 19 Az 56/2025 a dále na „rozsudek“ [správně usnesení; pozn. soudu] Nejvyššího správního soudu (dále též jen NSS) ze dne 6. 11. 2025, č. j. 5 Azs 155/2025-33, jehož úryvek citoval.

6. Žalobce upozornil, že žalovaný v napadeném rozhodnutí nijak neobjasnil, proč je v rozporu s jeho vlastní rozhodovací praxí a také s rozhodovací praxí správních soudů vč. NSS. Vzhledem k nedostatkům v maďarském azylovém řízení by Maďarsko dle žalobce nemělo být příslušné a o jeho žádosti by měla meritorně rozhodnout Česká republika.

III. Vyjádření žalovaného

7. Žalovaný dne 17. 6. 2026 ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že své rozhodnutí považuje za zákonné, přezkoumatelné, vycházející z dostatečně zjištěného stavu věci a respektující ustálenou judikaturu, je přesvědčen, že přijaté řešení odpovídá konkrétním okolnostem daného případu a je patřičným způsobem odůvodněno. Dále rekapituloval průběh správního řízení včetně okolností, které jej vedly k závěru, že příslušným k vedení řízení je Maďarsko.

8. Žalovaný též uvedl, že se zabýval skutečnostmi, zda v případě Maďarska dochází k systematickým nedostatkům, které by vystavovaly žalobce riziku nelidského či ponižujícího zacházení, a dospěl k závěru, že Maďarsko je povinno v souladu s nařízením Dublin III žádost žalobce posoudit objektivně a nestranně v souladu se základními zárukami a zásadami azylového řízení.

IV. Posouzení soudem

9. Řízení v projednávané věci je upraveno zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s.). Soud přezkoumal napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů.

10. Žalovaný ve vyjádření k žalobě souhlasil s projednáním věci bez nařízení jednání ve smyslu § 51 odst. 1 s. ř. s. Žalobce se k výzvě soudu, aby ve lhůtě 2 týdnů písemně sdělil, zda souhlasí, aby soud rozhodl o věci samé bez jednání, nevyjádřil. Jelikož v dané lhůtě nevyjádřil svůj nesouhlas s takovým projednáním a zároveň byl ve výzvě poučen, je dle § 51 odst. 1 s. ř. s. souhlas žalobce presumován. Soud tedy neshledal k nařízení jednání důvod, a proto rozhodl o žalobě bez nařízení jednání.

V. Rozhodnutí soudu

11. Žaloba je důvodná.

12. Podle § 10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu „Žádost o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná, je-li k posuzování žádosti o udělení mezinárodní ochrany příslušný jiný stát vázaný přímo použitelným předpisem Evropské unie“.

13. Podle § 25 písm. i) zákona o azylu „Řízení se dále zastaví, jestliže je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná“.

14. Podle čl. 3 odst. 1 nařízení Dublin III „Členské státy posuzují jakoukoli žádost o mezinárodní ochranu učiněnou státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti na území kteréhokoli z nich, včetně na hranicích nebo v tranzitním prostoru. Žádost posuzuje jediný členský stát, který je příslušný podle kritérií stanovených v kapitole III.“ 15. Podle čl. 12 odst. 4 nařízení Dublin III „Pokud je žadatel držitelem pouze jednoho nebo více povolení k pobytu, jejichž platnost skončila před méně než dvěma roky, nebo jednoho či více víz, jejichž platnost skončila před méně než šesti měsíci a na základě nichž mohl vstoupit na území členského státu, použijí se odstavce 1, 2 a 3, dokud žadatel neopustil území členských států. Pokud je žadatel držitelem jednoho nebo více povolení k pobytu, jejichž platnost skončila před více než dvěma roky, nebo jednoho či více víz, jejichž platnost skončila před více než šesti měsíci a na základě nichž mohl vstoupit na území členského státu, a pokud žadatel neopustil území členských států, je příslušný členský stát, ve kterém byla podána žádost o mezinárodní ochranu.“ 16. Ze správního spisu má soud za prokázané, že žalobce byl dne 31. 3. 2026 kontrolován Policií ČR, která z předloženého cestovního pasu žalobce zjistila, že ten naposledy přicestoval do schengenského prostoru dne 4. 2. 2025 a že má v pase vylepeno krátkodobé vízum Maďarska s platností do 6. 4. 2025. Lustrací bylo zjištěno, že žalobce je evidován v Schengenském informačním systému s platností do 26. 5. 2030, kdy zadávajícím státem je Maďarsko.

17. Téhož dne uvedl žalobce v rámci protokolu o podání vysvětlení, že do ČR přijel taxi službou na návštěvu za kamarádem a plánoval se vrátit do Maďarska. Současně také vypověděl, že neví o tom, že je s ním v Maďarsku vedeno řízení o správním vyhoštění a že se v ČR nachází neoprávněné.

18. Dne 1. 4. 2025 podal žalobce žádost o udělení mezinárodní ochrany podle zákona o azylu, a to v České republice, neboť má v Maďarsku zrušený pobyt. Žádost zdůvodnil tím, že se nemůže vrátit do Vietnamu, jelikož tam má velké dluhy. Při pohovoru k žádosti doplnil, že se bojí, že v případě návratu do vlasti by lichváři ohrožovali i jeho rodinu a mohl by přijít o svůj domov. Kdyby zjistil, že má propadlé vízum v Maďarsku, žádal by o mezinárodní ochranu tam. Jelikož se to dozvěděl až v ČR a nemůže se vrátit do Maďarska, žádost podal zde.

19. Soud konstatuje, že žalovaný správně vyhodnotil otázku příslušnosti, když v souladu s normami zákona o azylu a dotčeným nařízením Dublin III určil, že státem příslušným k posouzení podané žádosti je Maďarská republika. Tuto skutečnost nezpochybňuje ani žalobce, který brojí až proti důsledkům určení příslušnosti, tedy že by žádost o mezinárodní ochranu byla posuzována státem, který je dle žalobce problémovou zemí se systémovými nedostatky bránícími tomuto posuzování.

20. Žalobce a žalovaný se tedy neshodují v otázce, zda je Maďarsko způsobilé k posouzení žádosti žalobce, jde-li o záruku uskutečnění azylového řízení bez závažných nedostatků, jak žalobce vytyčil v žalobě.

21. Nejvyšší správní soud v minulosti uvedl, že „[s]právní orgán musí před vydáním rozhodnutí o zastavení řízení o udělení mezinárodní ochrany pro nepřípustnost dle § 25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve spojení s § 10a odst. 1 písm. b) téhož zákona z důvodu, že k posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany je příslušné Maďarsko, shromáždit dostatečně podrobné, objektivní a ověřené informace týkající se přístupu žadatelů o mezinárodní ochranu přemístěných do Maďarska na základě evropského nařízení k podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany v tomto státě“ (právní věta rozsudku NSS ze dne 28. 8. 2024, č. j. 2 Azs 134/2024‑31).

22. V usnesení ze dne 6. 11. 2025., č. j. 5 Azs 155/2025-31, pak Nejvyšší správní soud v bodě 22 konstatoval: „Obecně lze Maďarsko zařadit mezi „problémové“ země a soudy několika členských států ve vztahu k němu v minulosti (zejména v období let 2015 až 2016) konstatovaly existenci systémových nedostatků ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III, které bránily tomu, aby Maďarsko bylo příslušné k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu (viz odkaz na tyto rozsudky v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 9. 2016, č. j. 5 Azs 195/2016‑22). Tomu, že Maďarsko se již dlouhodobě potýká se závažnými nedostatky azylového systému nasvědčují i rozsudek Soudního dvora ze dne 17. 12. 2020 ve věci C‑808/18, Komise proti Maďarsku, a dále rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8. 7. 2021 ve věci Shahzad proti Maďarsku, č. 12625/17, ze dne 22. 9. 2022 ve věci H. K. proti Maďarsku, č. 18531/17, a ze dne 4. 5. 2023 ve věci R. N. proti Maďarsku, č. 71/18. Nutno však na závěr nad rámec uvedeného především uvést, že pokud se Česká republika rozhodne, že žádost projedná, je zcela bez významu, zda by mohl být příslušný i jiný stát (viz klausule suverenity ‑ čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III).“ 23. Obdobně Nejvyšší správní soud v pozdějším rozsudku ze dne 29. 5. 2026, č. j. 5 Azs 75/2026 – 24, pravil: „V této souvislosti je nutno konstatovat, že maďarský systém azylového práva dlouhodobě vykazuje řadu nedostatků. To vyplývá z řady rozsudků jak mezinárodních, tak vnitrostátních soudů. Evropský soud pro lidská práva v rozsudku ze dne 8. 7. 2021 ve věci Shahzad proti Maďarsku, stížnost č. 12625/17, rozhodl, že žadatelé, kteří chtěli požádat o mezinárodní ochranu na území Maďarska, čelili tzv. push-back (vytlačení) na srbské území, a to bez možnosti se proti tomuto postupu bránit. Podle rozsudku velkého senátu SDEU ze dne 17. 12. 2020 ve věci C-808/18 Komise proti Maďarsku neplnilo Maďarsko povinnosti plynoucí ze směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (procedurální směrnice), a to např. tím, že stanovilo možnost podat žádost o mezinárodní ochranu pouze ve vymezených tranzitních prostorech, s čímž byl spojen systém obecného zajišťování žadatelů o mezinárodní ochranu v tranzitních prostorech a vyhoštění žadatelů bez dodržení stanovených záruk. Na rozsudek C-808/18 částečně navazuje i rozsudek ve věci C-823/21, z něhož vyplývá, že maďarská úprava účinná od května 2020 nemůže být opatřením, které mělo Maďarsko přijmout v souvislosti s rozsudkem C-808/18. Následně vydal SDEU rozsudek ze dne 13. 6. 2024 ve věci C-123/22, v němž konstatoval, že Maďarsko nepřijalo opatření, která mělo přijmout v souvislosti s rozsudkem C-808/18, a uložil mu povinnost zaplatit pokutu.“.

24. Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že azylový systém Maďarské republiky lze v současnosti považovat za nedostačující co do zajištění reálného a právně garantovaného přístupu žadatelů k podání žádosti o mezinárodní ochranu a jejímu meritornímu posouzení.

25. Žalovaný při zkoumání stavu úrovně maďarského azylového systému vycházel výhradně z Informace Odboru azylové a migrační politiky ze dne 6. října 2025, z níž zjistil, že „ač podle AIDA [tj. Asylum Information Database; pozn. soudu] nepatří dublinští navrátilci mezi výjimky a podle maďarské legislativy nemohou podat novou žádost o mezinárodní ochranu na maďarském území, je jim umožněno pokračovat, resp. zahájit řízení o mezinárodní ochraně, které započali v navracející zemi. Pokud souhlasí s pokračováním, umožní maďarské úřad začít/zahájit řízení o mezinárodní ochraně v Maďarsku.“ Přesně takové posouzení (které žalovaný již dříve uplatnil v jiné věci, kdy stanovil příslušnost Maďarské republiky) však Nejvyšší správní soud označil za nedostatečné (výše citovaný rozsudek NSS ze dne 29. 5. 2026, č. j. 5 Azs 75/2026, bod 26).

26. Nezbývá proto než konstatovat, že žalovaný ve vztahu k možným systémovým nedostatkům v Maďarsku ve světle výše uvedených rozhodnutí nedostatečně zjistil skutkový stav, který tak vyžaduje komplexnější doplnění. Z tohoto důvodu dospěl Krajský soud v Plzni k závěru, že žaloba je důvodná, pročež podle § 78 odst. 1 a 4 s. ř. s. napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (výrok I.). Žalovaná je v souladu s § 78 odst. 5 s. ř. právními závěry soudu v dalším řízení vázána.

VI. Náklady řízení

27. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 60 odst. 1 s. ř. s. věta první, podle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Úspěšnému žalobci, jenž byl ve věci právně zastoupen, vzniklo podle obsahu spisu právo na náhradu nákladů řízení v celkové výši 12 269,40 Kč, jež sestává z nákladů na právní zastoupení v celkové výši 10 140 Kč tvořenými odměnou advokáta ve výši 9 240 Kč za 2 úkony právní služby po 4 620 Kč dle § 7 bod 5, § 9 odst. 5 a § 11 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a to za přípravu a převzetí věci a sepis žaloby. Žalobci dále náleží v souladu s § 13 uvedené vyhlášky právo na náhradu hotových výdajů ve výši 900 Kč za 2 náhrady po 450 Kč a dále v souladu s § 137 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s § 64 s. ř. s. i 21 % DPH z uvedených částek ve výši 2 129,4 Kč. Ke splnění povinnosti uhradit náhradu nákladů řízení byla žalovanému stanovena lhůta 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (výrok II.)

Poučení

Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. V Plzni dne 29. 7. 2026 Mgr. Jaroslava Křivánková v.r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje H. K.