35 A 21/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Šmakalem ve věci žalobce: V. Y., narozený X, státní příslušník X, posledním známým pobytem Zařízení pro zajištění cizinců Balková, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM-571/BA-BA02-BA03-Z-ZZC-2026 ze dne 12. 5. 2026, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Řízení před správním orgánem

1. Žalobce byl dne 6. 5. 2026 zajištěn za účelem správního vyhoštění, neboť je evidován v informačním systému smluvních států. V zařízení pro zajištění cizinců podal žádost o mezinárodní ochranu. Následně jej žalovaný zajistil podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, dobu zajištění žalovaný stanovil na 110 dnů.

2. Podle žalovaného je žalobce evidován v Schengenském informačním systému (SIS) s platností do 24. 4. 2031, kde byl žalobce ve vězení 20 měsíců za převádění osob, propuštěn na svobodu byl dne 24. 4. 2026. Do schengenského prostoru naposledy přicestoval 8. 7. 2024 automobilem do Korczowa v Polsku na svůj cestovní pas a tentýž den odcestoval do České republiky za prací. Sdělil, že si myslel, že má oprávnění na území České republiky pobývat, neboť zde měl oprávnění k pobytu s platností do 15. 11. 2024. O mezinárodní ochranu předtím nikde nežádal. Bydlí na adrese P., v České republice nemá doručovací adresu. V České republice nic nevlastní. Je ženatý a má tři dospělé děti. Synové žijí s manželkou na Ukrajině, dcera ve Španělsku. Na území České republiky nemá nikoho z rodiny, nemá zde ani žádné jiné vazby, závazky či pohledávky. S rodinou na Ukrajině je v kontaktu a má se kam vrátit, nemá žádnou překážku k vycestování, jen nechce, protože je na Ukrajině válka.

3. Podle žalovaného tedy žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu až v reakci na zajištění ze strany policie a hrozbu vyhoštění. Žalobce podal žádost pouze ve snaze ve snaze vyhnout se, oddálit, zmařit nebo znemožnit realizaci správního vyhoštění, neboť hrozba nuceného návratu do vlasti se po jeho zajištění stala reálnou. Pokud by k jeho zajištění nedošlo, sám by tento krok nikdy neučinil. Možnost uložení zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu žalovaný vyloučil pro předpokládaný nedostatek motivace zůstat na území České republiky a spolupracovat se správními orgány. Žalobce navíc na území nemá doručovací adresu.

II. Řízení před soudem

4. Proti rozhodnutí žalovaného o zajištění žalobce brojil žalobou. V ní namítl, že nebyly naplněny podmínky pro jeho zajištění podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Žalovaný v napadeném rozhodnutí dovodil existenci nebezpečí pro veřejný pořádek zejména z toho, že žalobce byl na území Slovinské republiky odsouzen za trestný čin převaděčství. Takový závěr je ale nedostatečný, formalistický a odporuje ustálené judikatuře. Samotná existence předchozího odsouzení automaticky neznamená, že žalobce představuje skutečné a dostatečně závažné ohrožení veřejného pořádku, které by odůvodňovalo jeho zajištění. Žalovaný pouze mechanicky převzal existenci odsouzení a vyhoštění, aniž by individuálně posoudil osobní poměry žalobce, jeho dosavadní život, profesní integraci na území České republiky a skutečnost, zda opravdu představuje hrozbu pro veřejný pořádek. Žalovaný v projednávané věci neuvedl žádné konkrétní skutečnosti prokazující, že nelze očekávat součinnost žalobce se správními orgány. Žalobce dlouhodobě vykonává lékařské povolání, disponuje odbornou kvalifikací a složil atestační/srovnávací zkoušky na území České republiky. Žalobce má zajištěno stabilní ubytování na adrese P., a na území se zdržuje dlouhodobě transparentním způsobem. Žalovaný se nedostatečně zabýval možností uložení zvláštních opatření, pouze obecně konstatoval, že zvláštní opatření nejsou dostačující, aniž by konkrétně vysvětlil, proč by v případě žalobce nebylo možné aplikovat některé z mírnějších opatření. Žalobce výslovně deklaroval, že bude spolupracovat se správními orgány, bude přebírat veškeré písemnosti, dostavovat se k úkonům správního orgánu, nemá v úmyslu opustit území České republiky či se skrývat, má zajištěné ubytování, disponuje profesními a sociálními vazbami na území České republiky. Žalovaný nijak neodůvodnil délku zajištění a nevysvětlil, proč je nezbytné žalobce zajistit na tak dlouhou dobu a dále nevysvětlil, jak by bylo možné žalobce vyhostit na část území Ukrajiny, která je zničena válkou.

5. Žalovaný považoval žalobu za nedůvodnou. K námitce, že nedostatečně odůvodnil neuložení zvláštních opatření uvedl, že žalobce v protokolu o podání vysvětlení uvedl, že v České republice nemá nahlášenou žádnou adresu, nemá označený zvonek ani schránku a finančními prostředky na složení kauce nedisponuje. Dále sám sdělil, že neví, jestli by se mohl chodit hlásit na policii, jako adresu pro doručování uvedl adresu na Ukrajině. Uplatněné námitky směřující do neuplatnění zvláštních opatření jsou pouze účelové, žalovaný přitom odkázal na strany 3 a 4 odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde se této problematice věnoval. Z jednání žalobce je zřejmé, že žádost o udělení mezinárodní ochrany podal účelově s cílem oddálit případně zmařit realizaci vyhoštění, když se tato hrozba stala reálnou po jeho zadržení. Z žaloby se zdá, že žalovaný rozhodl o zajištění žalobce pouze na základě trestní minulosti žalobce na Slovinsku. To ale neodpovídá realitě. K argumentu zničené části země, ze které žalobce pochází, žalovaný uvedl, že Vinnycká oblast není válkou zasažena do takové míry, aby se tam žalobce nemohl vrátit. Pokud by přesto pociťoval potřebu přesídlit se jinam, Ukrajina má značné zkušenosti s vnitřně vysídlenými osobami, pro které je v západní a centrální části Ukrajiny dostupná humanitární pomoc i veškeré služby. Žalovaný podotkl, že konflikt na Ukrajině neprobíhá všude ve stejné intenzitě, např. v roce 2025 nedošlo v Zakarpatské oblasti k jedinému výbuchu spojenému s ruskou agresí. V Černovické, Ternopilské, Vinnycké, Volyňské a Roveňské oblasti se pak počty výbuchů pohybovaly mezi 6 až 22. Navýšený počet událostí zhruba v půlce letošního května nelze považovat za běžný jev. V uvedených oblastech jsou i minimální ztráty na životech civilního obyvatelstva. Ve Vinnycké oblasti došlo v letošním roce dohromady ke třem ztrátám na životech v důsledku ruské agrese.

III. Procesní úvahy soudu Rozsah přezkumu

6. Podle závěrů rozsudku Soudního dvora EU ve věcech C-704/20 a C-39/21 Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid ze dne 8. 11. 2022 se krajský soud nemůže omezit na přezkum zákonnosti rozhodnutí o zajištění v mezích žalobních bodů. Musí přihlížet i k vadám a nezákonnostem rozhodnutí, které zjistí sám, bez ohledu na námitky uplatněné žalobcem.

7. Těmto závěrům Soudního dvora je třeba rozumět v tom smyslu, že krajský soud není vázán žalobními body (výjimka z § 75 odst. 2 s. ř. s.) a nad jejich rámec zohlední skutkové a právní otázky, které v řízení vyšly najevo. To jsou otázky, které vyplynuly z obsahu spisu, popřípadě z průběhu řízení, byť třeba na základě aktivity soudu. Oproti tomu soud není oprávněn bez omezení vyhledávat a ověřovat každý možný důvod nezákonnosti a verifikovat každou jednotlivou rozhodnou otázku. Přezkumná povaha řízení a zásadní uplatnění projednací zásady vyplývající z použitelného vnitrostátního práva stále (ještě) odpovídají požadavkům Soudního dvora.

8. Krajský soud v Plzni tedy souhlasí se závěry Krajského soudu v Brně vyjádřenými v rozsudku č. j. 34 Az 36/2022-32 ze dne 21. 11. 2022, č. 4439/2023 Sb. NSS po jejich doplnění o podstatné hledisko: správní soud je oprávněn, resp. povinen identifikovat případné další nezákonnosti zajištění cizince, pokud v řízení vyjdou najevo.

IV. Posouzení věci

9. Žaloba není důvodná.

10. Ve věci byly formálně dány důvody se domnívat, že žalobce podal formulář žádosti o mezinárodní ochranu pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění a že mírnější opatření nebudou účinná. V poměrech souzeného případu ani nebyl důvod se domnívat, že vyhoštění žalobce není reálné. Aktuální rozhodovací činnost soudů vychází z toho, že neexistuje obecná překážka vycestování na Ukrajinu; ve vztahu k žalobci nejsou dány žádné konkrétní důvody. Za toho stavu může zajištění plnit svůj účel zajistit přítomnost žalobce právě pro výkon vyhoštění.

11. Žalovaný zajistil žalobce podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Podle tohoto ustanovení může Ministerstvo vnitra v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve. Podání žádosti o mezinárodní ochranu 12. První podmínkou zajištění žalobce bylo podání žádosti o mezinárodní ochranu. Její podání nebylo ve věci sporné, účastníci se na jejím podání shodli. V této souvislosti soud pochybení žalovaného neshledal. Podání žádosti pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění 13. Druhou podmínkou je existence oprávněných důvodů se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění.

14. Pro naplnění důvodu zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu postačí zjištění, že existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o mezinárodní ochranu byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání, nebo je pozdržet (k významu slova „pouze“ srov. rozsudky KS v Plzni č. j. 17 A 121/2019-74 ze dne 24. 7. 2019, odst. 26–27; č. j. 35 A 27/2024-25 ze dne 5. 9. 2024, odst. 13–14): skutečnost, že žadatel uvádí skutečnosti, které mohou být při meritorním posouzení shledány azylově relevantními, zajištění nevylučuje. Vážně míněná žádost o mezinárodní ochranu podaná v zajištění zůstává „pouze“ účelovou, jestliže z okolností případu (např. dosavadní jednání cizince, délka pobytu na území, osobní poměry apod.) plyne motivace žadatele vyhnout se správnímu vyhoštění (srov. rozsudky NSS č. j. 10 Azs 284/2016-35 ze dne 15. 2. 2017 a č. j. 4 Azs 9/2017-31 ze dne 28. 2. 2017). S přihlédnutím ke znění čl. 8 odst. 3 písm. d) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU je tedy nezbytné, aby žádost o mezinárodní ochranu měla účel mařit vyhoštění a představovala tak zneužití práva, nikoliv jeho využití (ke zneužití práva jako podmínce zajištění srov. rozsudek NSS č. j. 1 Azs 349/2016-48 ze dne 28. 6. 2017 nebo stanovisko generálního advokáta Soudního dvora Evropské unie ve věci C-534/11 Arslan).

15. Dobrověrné podání žádosti o mezinárodní ochranu po zajištění sleduje dva propojené účely: žadatel se brání nucenému opuštění státu jako průvodní jev toho, že zde především hledá mezinárodní ochranu. O zneužití práva je možné uvažovat v situaci opačné, tedy pokud by žadatel usiloval o mezinárodní ochranu pouze za účelem mařit vyhoštění (a nestál o mezinárodní ochranu, případně věděl, že její podmínky nesplňuje), nebo pokud by účel mařit představoval hlavní účel žádosti (žadatel chce vyhoštění zdržet a zároveň spoléhá se na to, že mu mezinárodní ochrana může být i poskytnuta). Skutečnost, že žadatel mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve, je v takových případech jedním z možných znaků účelovosti, bez dalšího ji však neprokazuje [srov. opět čl. 8 odst. 3 písm. d) směrnice Rady 2013/33/EU].

16. V poměrech souzené věci to znamená, že si žalovaný měl učinit konkrétními skutečnostmi podložený závěr, zda existují oprávněné důvody se domnívat, že žalobce svou žádost podal toliko s účelem mařit vyhoštění.

17. To žalovaný dovodil na základě toho, že žalobce v minulosti disponoval zaměstnaneckou kartou, její platnost mu ale dne 15. 11. 2024 skončila. Žalobce na území České republiky pobýval nelegálně bez jakéhokoli povolení k pobytu a pokud by nebyl zadržen policií, zjevně by v nelegálním pobytu pokračoval. Žalobce je zároveň v Schengenském informačním systému veden jako státní příslušník třetí země, kterému byl odepřen pobyt a vstup na území členských států EU s platností do 24. 4. 2031. Záznam provedlo Slovinsko, neboť žalobce na jeho území spáchal trestnou činnost. Žalobce nikdy nežádal o mezinárodní ochranu, a to ani v České republice ani ve Slovinsku, přestože mu v tom nic objektivně nebránilo. Žalobce ani neuvedl žádné objektivní překážky, které by mu bránily ve vycestování do vlasti, kromě toho, že na Ukrajině je válka. Prima facie tedy žalobce netvrdil žádný azylově relevantní důvod [možnou kvalifikaci vážné újmy z důvodu nerozlišujícího násilí v ozbrojeném konfliktu podle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu soud ponechává stranou, protože žalobce takto svou argumentaci fakticky nevedl].

18. Žalobce tedy žádost o mezinárodní ochranu podal až po zajištění, přičemž z průběhu správního řízení nevyplynul žádný důvod, proč by tak nemohl učinit dříve. Žalobce původně neměl v úmyslu hledat v České republice mezinárodní ochranu a učinil tak až poté, co byl zajištěn za účelem hrozícího vyhoštění.

19. Tato zjištění poskytují dostatečnou a konkrétní oporu pro oprávněnou domněnku žalovaného, že hlavním a nejspíš i jediným účelem žádosti žalobce bylo vyhnout se nucenému výkonu vyhoštění, nebo je alespoň ztížit. Jde ostatně o typické důvody odůvodňující rozhodnutí podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Neúčelnost zajištění při absenci reálné hrozby vyhoštění 20. Výše soud konstatoval formální naplnění podmínek existence oprávněných důvodů se domnívat, že formulář žádosti o udělení mezinárodní ochrany byl podán pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. S ohledem na ukrajinskou státní příslušnost žalobce je však tento závěr upravit v tom smyslu, že je třeba se výslovně zabývat tím, zda je hrozba vyhoštění žalobce aktuální.

21. V samotném řízení o zajištění nebude žalobce vyhošťován (to je předmětem jiných řízení), takže není mnoho důvodů při zajišťování uvažovat nad tím, do jaké míry bude ono hrozící vyhoštění proveditelné. Tento náhled by bylo možné přijmout ve vztahu k běžným případům zajištění, kde skutečně není věcně ani procesně prostor blíže předjímat proveditelnost vyhoštění.

22. Provedení vyhoštění je nicméně hlavní účel sledovaný zajištěním cizince (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS č. j. 7 As 79/2010-150 ze dne 23. 11. 2011, č. 2524/2012 Sb. NSS). To je zjevné ve vztahu k zajištění podle zákona o pobytu cizinců, nicméně platí to i obecně. Obecné závěry týkající se zajištění jako prostředku ultima ratio se proto uplatní ať v režimu zákona o pobytu cizinců či zákona o azylu (srov. rozsudek NSS č. j. 9 Azs 41/2019- 27 ze dne 11. 7. 2019, odst. 24). Potřebu hodnotit proveditelnost vyhoštění i ve vztahu k zajištění podle § 46a zákona o azylu zdejší soud konstatoval opakovaně a na tomto názoru trvá.

23. Omezení osobní svobody v nyní souzeném případě má zajišťovací povahu, nikoliv pořádkovou či trestní povahu: účelem zajištění žadatele o mezinárodní ochranu podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu není pouze zabezpečit jeho účast v řízení o mezinárodní ochraně, ale především zabezpečit jeho dostupnost pro výkon rozhodnutí o vyhoštění pro případ, že by se toto rozhodnutí stalo vykonatelným v důsledku negativního výsledku řízení o mezinárodní ochraně (srov. např. rozsudek NSS č. j. 1 Azs 349/2016-48 ze dne 28. 6. 2017).

24. Není proto možné ignorovat situace, kdy hrozba vyhoštění již od počátku není reálná, a to bez ohledu na výsledek řízení o mezinárodní ochraně. V takovém případě nelze cizince zajistit „pro pořádek“ a vyčkávat až 180 dnů, co se stane. Pokud je vyhoštění a priori vyloučeno, nelze je považovat za hrozící ve smyslu § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Zajištění nemůže plnit svůj zajišťovací účel a bylo by svévolné. V nedávné době z toho důvodu Krajský soud v Plzni opakovaně zrušil rozhodnutí o zajištění ukrajinských občanů. Obdobně postupovaly i jiné správní soudy.1 25. Žalovaný v této souvislosti správně uvedl, že agrese Ruské federace nepostihuje území Ukrajiny se stejnou intenzitou. Obecné poměry v zemi původu samy o sobě brání přemístění osoby do této země z důvodu hrozícího porušení čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod pouze v extrémních případech. Podstatné přitom je, zda samotná přítomnost na území tohoto státu vystavila riziku špatného zacházení. Bezpečnostní situace na Ukrajině tedy má svůj význam, ale při zohlednění individuálních okolností případu včetně možnosti vnitrostátního přesídlení (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1054/25 ze dne 17. 6. 2025; usnesení NS sp. zn. 7 Tdo 273/2025 ze dne 16. 4. 2025).

26. Tento náhled odpovídá judikatuře Evropského soudu pro lidská práva2 i aktuální rozhodovací praxi např. německých soudů, které po právní ani skutkové stránce neshledaly existenci obecné překážky vycestování na Ukrajinu.3 O možnosti zajištění aktuálně rozhodují i správní soudy v České republice.4 1 Srov. např. rozsudky KS v Plzni č. j. 35 A 20/2025-44 ze dne 26. 9. 2025; 17 A 7/2026-31 ze dne 23. 2. 2026; č. j. 35 A 6/2026-50 ze dne 26. 2. 2026; č. j. 33 A 13/2026-72 ze dne 23. 3. 2026; MS v Praze č. j. 21 A 24/2025- 25 ze dne 19. 6. 2025; č. j. 4 A 41/2025-22 ze dne 5. 9. 2025; KS v Ostravě č. j. 20 Az 25/2025-25 ze dne 11. 9. 2025. 2 Srov. rozsudek velkého senátu ESLP ve věci F. G. proti Švédsku č. 43611/11 ze dne 23. 3. 2016, odst. 129; rozsudek ve věci Sufi a Elmi proti Spojenému království č. 8319/07 a 11449/07 ze dne 28. června 2011, odst. 218. 3 Srov. např. rozhodnutí VG Minden sp. zn. 6 K 2333/24.A ze dne 18. 2. 2026; VG Karlsruhe sp. zn. A 6 K 9149/25 ze dne 20. 1. 2026; VG Berlin sp. zn. VG 39 K 441/24 A ze dne 25. 8. 2025; VG Bayreuth sp. zn. B 5 27. Žalovaný v napadeném rozhodnutí učinil úvahu o proveditelnosti vyhoštění přímo v rozhodnutí o zajištění. Uvedl, že žalobce pochází z Vinnycké oblasti, kde žije také jeho rodina, z toho je patrné, že mu objektivně nic nebrání v návratu do vlasti. Tím spíše, že oblast, ze které žalobce pochází, není v bezprostřední blízkosti bojových operací. Žalovaný uzavřel, že vycestování žalobce je v případě zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany více než pravděpodobné. Tuto úvahu žalovaný ve vyjádření doplnil i odkazy na konkrétní zdroje informací o skutkovém stavu na Ukrajině. Soud toto doplnění nepovažuje za nepřípustné doplňování rozhodovacího důvodu, ale pouhé a přípustné prohloubení argumentace v reakci na argumentaci žalobce, která zazněla teprve v žalobě. V obecné rovině také zdejší soud poukazuje na aktuální rozsudek Soudního dvora EU ve věci C-150/24 Aroja ze dne 5. 3. 2026, kde Soudní dvůr upozornil na to, že rušení rozhodnutí o zajištění z formálních důvodů, přestože materiální podmínky pro zajištění jsou stále splněny, narušuje užitečný účinek unijního práva. I z toho důvodu by mělo být přípustné, aby správní orgán svou argumentaci mohl doplnit a prohloubit, neboť primárním hlediskem unijního práva nejsou vnitrostátní specifika řízení podle soudního řádu správního, ale soulad s unijním hmotným právem.

28. Sám žalobce dne 6. 5. 2026 před orgány policie skutečně uvedl, že mu v návratu na Ukrajinu nic nebrání a manželka zde vlastní byt, kde předtím bydlel. Ve správním spisu nelze dohledat žádné skutečnosti, které by proveditelnost vyhoštění vyvracely. Soud k tomu pracovně prověřil i aktuální dostupné informace o situaci na Ukrajině a nenalezl žádnou, která by vypovídala o vysoké míře nebezpečí pro civilní obyvatelstvo na celém území Ukrajiny.5 Protože nenalezl žádný potenciální zdroj skutkových zjištění ve prospěch žalobce, neprovedl doplnění dokazování těmito informacemi. Prověřené informace soud pouze zařadil do soudního spisu a neučinil v nich žádná skutková zjištění (právě proto, že dokazování neproběhlo).

29. Ve vztahu k žalobci nelze bez dalšího a již od počátku pochybovat o tom, že by mohl být vyhoštěn. Aktuální poměry na Ukrajině i aktuální rozhodovací činnost to nevylučují a žalovaný si o tom učinil úvahu již před vydáním napadeného rozhodnutí. Nebylo tedy prokázáno, že vyhoštění žalobce na Ukrajinu je na základě zásady nenavracení vyloučeno na dobu neurčitou (srov. rozsudek SD EU ve věci C-663/21 BFA ze dne 6. 7. 2023).

30. Odlišnému posouzení zajištění občana Ukrajiny oproti předchozím případům nebrání ani stávající judikatura Nejvyššího správního soudu. Tento soud svůj názor o nemožnosti uložit povinnost vycestovat formuloval obecně, bez vztahu k nějakým konkrétním zjištěním o stavu na Ukrajině. To platí tím spíše pro aktuální rozhodnutí, která se možnou změnou skutkového stavu nezabývala (srov. např. usnesení č. j. 9 Azs 9/2026-84 ze dne 24. 2. 2026; č. j. 1 Azs 174/2025-36 ze dne 22. 10. 2025). Poměry v zemi původu jsou přitom podle judikatury vrcholných soudů zásadní. V zásadě to samé platí i pro usnesení č. j. 1 K 24.31929 ze dne 13. 10. 2025 (s dalšími odkazy na prejudikaturu různých německých správních soudů; ke dni vyhlášení tohoto rozsudku dostupné na https://milo.bamf.de). 4 Srov. např. rozhodnutí KS v Ostravě č. j. 19 Az 6/2026-30 ze dne 6. 3. 2026; KS v Ústí nad Labem č. j. 175 A 8/2026-25 ze dne 28. 4. 2026; KS v Plzni č. j. 35 A 10/2026-63 ze dne 14. 4. 2026, č. j. 35 A 14/2026-48 ze dne 28. 4. 2026; MS v Praze č. j. 21 A 61/2025-23 ze dne 13. 1. 2026 5 Informace OAMP Bezpečnostní situace v západních oblastech Ukrajiny, Přeshraniční pohyb ze dne 12. 1. 2026; MV ČR Zjišťovací mise Ukrajina z února 2026. Azs 39/2026-23 ze dne 27. 5. 2026. Toto usnesení se výslovně vztahuje „k situaci na Ukrajině po zahájení ruské agrese dne 24. 2. 2022“, tj. stavu v roce 2026 neaktuálnímu. Tomu odpovídá, že necituje žádnou aktuální judikaturu ani informace o zemi původu, a nepodává ani přehled o aktuálním rozhodování krajských soudů, které se nejpozději od března 2026 převážně vyslovily ve prospěch proveditelnosti vyhoštění na Ukrajinu. Krajský soud proto vnímá závěry usnesení č. j. 1 Azs 39/2026-23 úzce v tom smyslu, že Nejvyšší správní soud pouze potvrdil jako správný názor (zdejšího) krajského soudu o tom, že tamní rozhodnutí o zajištění bylo vadné, protože vůbec neadresovalo otázku možného návratu na Ukrajinu. Touto vadou ovšem nyní napadené rozhodnutí zjevně zasaženo není.

31. V nynější věci skutková zjištění vypovídají o možnosti žalobci vrátit se na Ukrajinu kde je nebezpečí pro civilní obyvatelstvo ojedinělé (míra nerozlišujícího násilí představuje spíše nízké nebezpečí). Žalobce navíc pochází z Vinnycké oblasti, kde ani není nutné vnitrostátní přesídlení. Navrácení na Ukrajinu nevnímá jako nemožné ani žalobce, který policejnímu orgánu sdělil, že nezná žádnou překážku jeho vycestování na Ukrajinu. Nadále tam bydlí část jeho blízké rodiny, žalobce se navíc po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v dubnu 2026 na Ukrajinu vrátil; teprve následně přicestoval do Korczowa a dále do České republiky.

32. Skutkový základ posouzení v nynější věci je tedy podstatně odlišný. Zdejší soud proto rozhodnou otázku musí posoudit v tomto novém světle; nemůže vycházet z nějaké obecné precedenční závaznosti skutkově neodůvodněných rozhodnutí ve věci jiné.

33. Za toho stavu tedy žalobce formálně naplnil podmínky pro zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu a tento zajišťovací institut může také vést k naplnění svého účelu: není jasné, že by žalobce v dohledné době nemohl být vyhoštěn na Ukrajinu. Provedení vyhoštění tedy stále zůstává reálné a zajištění plní svůj účel. Neúčinnost zvláštních opatření 34. Soud neshledal pochybení ani ve vztahu k uplatnění zvláštních opatření podle § 47 odst. 1 zákona o azylu.

35. Zvláštním opatřením se rozumí rozhodnutím ministerstva uložená povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany a) zdržovat se v pobytovém středisku určeném ministerstvem, nebo b) osobně se hlásit ministerstvu v době ministerstvem stanovené.

36. Napadené rozhodnutí je v tomto ohledu přezkoumatelné, neboť obsahuje srozumitelné a dostatečné důvody pro závěr o nezbytnosti zajištění žalobce. Žalobce se na území České republiky pohyboval neoprávněně, přestože měl odepřen vstup na území EU a smluvních států. V České republice nemá žádné rodinné příslušníky, ti dle jeho tvrzení policejnímu orgánu žijí na Ukrajině nebo ve Španělsku. Dále uvedl, že k České republice nemá žádné vazby, nevlastní žádný majetek. První tvrzení stran sociálního zázemí žalobce v České republice se objevují až v žalobě a soud je považuje za tendenční. To samé platí i o tvrzeném zaměstnání coby lékař. Žalobce aktuálně nedisponuje žádným pobytovým oprávněním, na jehož základě by na území mohl vykonávat jakoukoli výdělečnou činnost, i toto tvrzení soud hodnotí jako nedůvěryhodné. Žalobcovo případné ubytování v penzionu v Praze také negarantuje, že se ta této adrese bude zdržovat v případě užití zvláštních opatření. Na této adrese žalobce dle svého tvrzení nemá označený zvonek ani schránku, zároveň policejní orgán požádal o doručování na adresu na Ukrajině. Tyto skutečnosti ve svém souhrnu zavdávají pochybnost o tom, zda žalobce bude pro státní orgány dosažitelný a zda s nimi bude ochoten spolupracovat. Za toho stavu žalovaný nepochybil, když konstatoval předpokládanou neúčinnost mírnějších opatření. V obecné rovině jsou jeho úvahy souladné s tím, co správní soudy judikují setrvale (srov. např. rozsudky NSS č. j. 1 Azs 349/2016-48 ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 119/2018-28 ze dne 7. 2. 2019, č. j. 1 Azs 126/2018-33 ze dne 7. 2. 2019, č. j. 4 Azs 105/2017-24 ze dne 14. 7. 2017).

37. Stejně tak soud neshledal pochybení ve vztahu k délce zajištění; i ta odpovídá ustálené judikatuře. Jde o přezkoumatelné a přiměřené omezení osobní svobody založené na konkrétních okolnostech případu (srov. rozsudek NSS č. j. 9 Azs 38/2024-50 ze dne 14. 3. 2024, a judikaturu cit. v jeho odst. 23–24).

V. Závěr

38. Z uvedených důvodů dospěl soud k závěru, že formálně byla dána řada důvodů pro zajištění žalobce podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Žalobce může být v dohledné době navrácen na Ukrajinu, omezení jeho osobní svobody tak plní svůj základní, zajišťovací účel.

39. Z uvedených důvodů není rozhodnutí žalovaného nezákonné a netrpí ani vadami řízení. Soud proto žalobu zamítl dle § 78 odst. 7 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch a úspěšnému žalovanému nevznikly náklady nad rámec běžné úřední činnosti. Žádný z účastníků tak nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 1 věta první s. ř. s.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost u Nejvyššího správního soudu do dvou týdnů od jeho doručení. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni. Plzeň 19. června 2026 Mgr. Jan Šmakal v.r. samosoudce Shodu s prvopisem potvrzuje L. C.