35 A 30/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Šmakalem ve věci žalobce: M. K., narozený X, státní příslušník X, toho času v Zařízení pro zajištění cizinců Balková, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM-805/BA-BA01-BA06-Z-2026 ze dne 25. 6. 2026, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Řízení před žalovaným

1. Žalobce byl dne 15. 6. 2026 zajištěn za účelem správního vyhoštění. Dne 21. 6. 2026 podal v zařízení pro zajištění cizinců žádost o udělení mezinárodní ochrany.

2. Rozhodnutím ze dne 25. 6. 2026 jej žalovaný zajistil podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, neboť dospěl k závěru, že je nebezpečí, že by žalobce mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o vyhoštění. Dobu zajištění žalovaný stanovil na 110 dnů s tím, že po této době lze předpokládat nabytí právní moci rozhodnutí o mezinárodní ochraně.

3. Žalobce je evidován v Schengenském informačním systému (SIS) s platností do 14. 5. 2029 a zadávajícím státem je Česká republika. Dne 28. 4. 2026 totiž bylo žalobci uloženo správní vyhoštění, přičemž žalobce ve stanovené lhůtě, tj. do 11. 6. 2026, nevycestoval. Žalobce je také evidován v evidenci nežádoucích osob. Dříve žalobce disponoval dočasnou ochranou. Ta mu ale skončila dne 30. 9. 2025, poté žalobce dále pobýval na území České republiky, ačkoliv neměl upravený pobyt. Žalobce není v České republice nikde hlášen k pobytu. Nemá zde žádnou rodinu, veškeré vazby má na Ukrajině. Nemá žádné finanční prostředky. Ty si ani není schopen legální cestou obstarat. Nelze tedy očekávat, že by byl dostupný pro účely pobytových kontrol nebo že by plnil povinnost hlásit se na policii. Povinnost setrvat v pobytovém zařízení otevřeného typu by neuposlechl, což lze dovodit z jeho předchozího protiprávního jednání. Podle žalovaného tedy žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu až v reakci na zajištění ze strany policie a hrozbu nuceného návratu do vlasti, jinak by pro to neměl důvod. Možnost uložení zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu žalovaný vyloučil právě pro předpokládatelný nedostatek spolupráce žalobce se státními orgány. Žalovaný uvedl, že si je vědom toho, že žalobce pochází z Chersonské oblasti, která je zasažena boji. Žalobce se nicméně může přesídlit do bezpečnější části Ukrajiny v případě ohrožení.

II. Řízení před soudem

4. Proti rozhodnutí žalovaného o zajištění žalobce brojil žalobou. Žalobce měl za to, že v jeho případě nebylo vycestování na Ukrajinu možné. Žalovaný se otázce proveditelnosti vycestování věnoval krátce, přičemž uzavřel, že Chersonská oblast je sice zasažena boji, nicméně žalobce se může přemístit do bezpečnější části Ukrajiny. Toto tvrzení žalovaný neopřel o žádné podklady. Žalovaný ani nepoučil žalobce o možnosti návrhu na ustanovení zástupce pro řízení o žalobě proti rozhodnutí podle § 46a odst. 6 zákona o azylu. Žalobce měl dále za to, že stanovená doba zajištění byla v rozporu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1348 (dále také „azylové procedurální nařízení“). Doba zajištění měla být stanovena na 30 dnů. V případě potřeby dalšího zajištění měl správní orgán vydat další rozhodnutí. Žalobce by tak měl možnost podat žalobu proti každému rozhodnutí správního orgánu. Tím by byla zajištěna pravidelnost soudního přezkumu omezení osobní svobody žalobce.

5. Žalovaný považoval žalobu za nedůvodnou. Případná realizace vyhoštění státních příslušníků Ukrajiny nebyla kategoricky vyloučena. Žalovaný podotkl, že konflikt na Ukrajině neprobíhá všude ve stejné intenzitě, např. v roce 2025 nedošlo v Zakarpatské oblasti k jedinému výbuchu spojenému s ruskou agresí. V Černovické, Ternopilské, Vinnycké, Volyňské a Rovenské oblasti se pak počty výbuchů pohybovaly mezi 6 až 22. Zvýšený počet událostí zhruba v polovině letošního května nelze považovat za běžný jev. Ve většině západních částí Ukrajiny byly minimální ztráty na životech civilního obyvatelstva v letošním roce. Možnost využití vnitřního přesídlení v západních částech Ukrajiny je známou skutečností, což vyplývá i z judikatury vrcholných soudů. K uložení zvláštních opatření žalovaný nepřistoupil, což náležitě vysvětlil na str. 4 napadeného rozhodnutí. Žalovaný uzavřel, že vycestování osob na Ukrajinu, včetně jejich vyhoštění, je na základě dostupných informací a na základě rozhodovací praxe českých soudů možné.

III. Procesní úvahy soudu Rozsah přezkumu

6. Podle závěrů rozsudku Soudního dvora EU ve věcech C-704/20 a C-39/21 Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid ze dne 8. 11. 2022 se krajský soud nemůže omezit na přezkum zákonnosti rozhodnutí o zajištění v mezích žalobních bodů. Musí přihlížet i k vadám a nezákonnostem rozhodnutí, které zjistí sám, bez ohledu na námitky uplatněné žalobcem.

7. Těmto závěrům Soudního dvora je třeba rozumět v tom smyslu, že krajský soud není vázán žalobními body (výjimka z § 75 odst. 2 s. ř. s.) a nad jejich rámec zohlední skutkové a právní otázky, které v řízení vyšly najevo. To jsou otázky, které vyplynuly z obsahu spisu, popřípadě z průběhu řízení, byť třeba na základě aktivity soudu. Oproti tomu soud není oprávněn bez omezení vyhledávat a ověřovat každý možný důvod nezákonnosti a verifikovat každou jednotlivou rozhodnou otázku. Přezkumná povaha řízení a zásadní uplatnění projednací zásady vyplývající z použitelného vnitrostátního práva stále (ještě) odpovídají požadavkům Soudního dvora.

8. Krajský soud v Plzni tedy souhlasí se závěry Krajského soudu v Brně vyjádřenými v rozsudku č. j. 34 Az 36/2022-32 ze dne 21. 11. 2022, č. 4439/2023 Sb. NSS po jejich doplnění o podstatné hledisko: správní soud je oprávněn, resp. povinen identifikovat případné další nezákonnosti zajištění cizince, pokud v řízení vyjdou najevo.

IV. Posouzení věci

9. Žaloba není důvodná.

10. Ve věci byly formálně dány důvody se domnívat, že žalobce podal svou žádost pouze s cílem vyhnout se hrozícímu návratu, vydání nebo předání a že mírnější opatření nebudou účinná. V poměrech souzeného případu ani nebyl důvod se domnívat, že vyhoštění žalobce není reálné. Aktuální rozhodovací činnost soudů vychází z toho, že neexistuje obecná překážka vyhoštění na Ukrajinu; ve vztahu k žalobci nejsou dány žádné konkrétní důvody. Za toho stavu může zajištění plnit svůj účel zajistit přítomnost žalobce právě pro výkon rozhodnutí o vyhoštění.

11. Žalovaný zajistil žalobce podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Podle tohoto ustanovení může Ministerstvo vnitra v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu návratu, vydání nebo předání, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve. Podání žádosti o mezinárodní ochranu 12. První podmínkou zajištění žalobce bylo podání žádosti o mezinárodní ochranu. Její podání nebylo ve věci sporné, účastníci se na jejím podání shodli. V této souvislosti soud pochybení žalovaného neshledal. Podání žádosti pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vycestování 13. Druhou podmínkou je existence oprávněných důvodů se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu návratu, vydání nebo předání.

14. Pro naplnění důvodu zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu postačí zjištění, že existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o mezinárodní ochranu byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání, nebo je pozdržet (k významu slova „pouze“ srov. rozsudky KS v Plzni č. j. 17 A 121/2019-74 ze dne 24. 7. 2019, odst. 26–27; č. j. 35 A 27/2024-25 ze dne 5. 9. 2024, odst. 13–14): skutečnost, že žadatel uvádí skutečnosti, které mohou být při meritorním posouzení shledány azylově relevantními, zajištění nevylučuje. Vážně míněná žádost o mezinárodní ochranu podaná v zajištění zůstává „pouze“ účelovou, jestliže z okolností případu (např. dosavadní jednání cizince, délka pobytu na území, osobní poměry apod.) plyne motivace žadatele zdržet nebo zmařit výkon rozhodnutí o návratu (srov. rozsudky NSS č. j. 10 Azs 284/2016-35 ze dne 15. 2. 2017 a č. j. 4 Azs 9/2017-31 ze dne 28. 2. 2017). S přihlédnutím ke znění čl. 10 odst. 4 písm. e) směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1346 (dále také „přijímací směrnice“) je tedy nezbytné, aby žádost o mezinárodní ochranu měla účel mařit výkon rozhodnutí o návratu a představovala tak zneužití práva, nikoliv jeho využití (ke zneužití práva jako podmínce zajištění srov. rozsudek NSS č. j. 1 Azs 349/2016- 48 ze dne 28. 6. 2017 nebo stanovisko generálního advokáta Soudního dvora Evropské unie ve věci C-534/11 Arslan).

15. Dobrověrné podání žádosti o mezinárodní ochranu po zajištění sleduje dva propojené účely: žadatel se brání nucenému opuštění státu jako průvodní jev toho, že zde především hledá mezinárodní ochranu. O zneužití práva je možné uvažovat v situaci opačné, tedy pokud by žadatel usiloval o mezinárodní ochranu pouze za účelem mařit návrat, vydání nebo předání (a nestál o mezinárodní ochranu, případně věděl, že její podmínky nesplňuje), nebo pokud by účel mařit představoval hlavní účel žádosti (žadatel chce vyhoštění zdržet a zároveň spoléhá se na to, že mu mezinárodní ochrana může být i poskytnuta). Skutečnost, že žadatel mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve, je v takových případech jedním z možných znaků účelovosti, bez dalšího ji však neprokazuje [srov. opět čl. 10 odst. 4 písm. e) přijímací směrnice].

16. V poměrech souzené věci to znamená, že si žalovaný měl učinit konkrétními skutečnostmi podložený závěr, zda existují oprávněné důvody se domnívat, že žalobce svou žádost podal toliko s účelem mařit výkon rozhodnutí o vyhoštění.

17. To žalovaný dovodil na základě toho, že žalobce v minulosti sice disponoval dočasnou ochranou, její platnost mu ale dne 30. 9. 2025 skončila. Rozhodnutím ze dne 28. 4. 2026 bylo žalobci uloženo správní vyhoštění. Žalobce ve stanovené lhůtě nevycestoval, a tudíž je nyní veden v SIS jako státní příslušník třetí země, na kterého se vztahuje rozhodnutí o navrácení s platností do 14. 5. 2029. Žalobce je rovněž veden v evidenci nežádoucích osob. Žalobce dříve nežádal o mezinárodní ochranu, a to ani v České republice ani v jiném členském státu EU, přestože mu v tom nic objektivně nebránilo. Dále pak žalobce v rámci podání vysvětlení před policií dne 15. 6. 2026 uvedl, že mu na Ukrajině nic nehrozí, jen je v České republice spokojený a má zde práci. Opakovaně uvedl, že je pro něho Ukrajina bezpečná země.

18. Žalobce tedy žádost o mezinárodní ochranu podal až po zajištění, přičemž z průběhu správního řízení nevyplynul žádný důvod, proč by tak nemohl učinit dříve. Soud si je vědom toho, že žalobce původně disponoval dočasnou ochranou. Žalobce nicméně o její prodloužení nepožádal a od 1. 10. 2025 se nacházel na území České republiky neoprávněně.

19. Soud nepřehlédl, že žalobce má potenciálně obecný nárok na dočasnou ochranu i nárok na specifické povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany, protože žalobce v minulosti dočasnou ochranu v ČR požíval (podmínky tedy byly v minulosti splněny). Je však možné, že se na něj uplatní vylučovací klauzule podle čl. 28 směrnice o dočasné ochraně). Ani tato skutečnost však nezpochybňuje, že žádost žalobce o mezinárodní ochranu sleduje převážně účel mařit případné vyhoštění 20. Věci dočasné ochrany nejsou zároveň věcmi mezinárodní ochrany largo sensu jen pro jejich společnou regulaci v čl. 78 Smlouvy o fungování EU. Jakkoliv se k tomu judikatura správních soudů vyjádřila nejednoznačně, je podstatné, že právní úprava zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu má základ v čl. 10 odst. 4 písm. e) přijímací směrnice. Tato směrnice, která stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu, vcelku nepochybně rozumí mezinárodní ochranu právě mezinárodní ochranu, nikoliv ochranu dočasnou, která je regulována jinou směrnicí Rady 2001/55/ES.

21. Řízení o dočasné ochraně a mezinárodní ochraně jsou ostatně svou povahou odlišná. Dočasná ochrana byla zavedena právě proto, že masový příliv osob z válečných oblastí není vhodné řešit v individualizovaném řízení o mezinárodní ochraně. Žádost žalobce o mezinárodní ochranu za stavu, kdy ve skutečnosti o mezinárodní ochranu nestojí a nesplňuje její podmínky, jde přímo proti smyslu těchto odlišných institutů.

22. Z toho soud činí závěr, že je v zásadě možné zajištění žalobce na základě § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, potažmo čl. 10 odst. 4 písm. e) přijímací směrnice, pokud je jeho žádost o mezinárodní ochranu pouze „účelová“, a to i jen ve vztahu mezinárodní ochrany a ochrany dočasné. Případný nárok na dočasnou ochranu v režimu jiného předpisu, nemění nic na účelovosti žádosti o mezinárodní ochranu v režimu přijímací směrnice.

23. Nejvyšší správní soud sice v rozsudku č. j. 10 As 290/2022-30 ze dne 2. 2. 2023 položil rovnítko mezi mezinárodní ochranu a dočasnou ochranu, učinil tak ovšem ve vztahu k procesní otázce výkladu § 35 s. ř. s. (nadto při nezmínění zásady procesní autonomie členských států EU plynoucí již z rozsudku SD EU sp. zn. 33/76 ze dne 16. 12. 1976 Rewe- Zentralfinanz). Závěry tohoto rozsudku tak nelze rozšiřovat k hmotněprávním otázkám (proti jeho zobecňování srov. rozsudek NSS č. j. 5 Azs 39/2023-24 ze dne 18. 8. 2023).

24. Lze tedy shrnout, že výše uvedená zjištění poskytují dostatečnou a konkrétní oporu pro oprávněnou domněnku žalovaného, že hlavním a nejspíš i jediným účelem žádosti žalobce bylo vyhnout se nucenému výkonu rozhodnutí o vyhoštění, nebo jej alespoň ztížit. Jde ostatně o typické důvody odůvodňující rozhodnutí podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Neúčelnost zajištění při absenci reálné hrozby vycestování 25. Výše soud konstatoval formální naplnění podmínek existence oprávněných důvodů se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu návratu, vydání nebo předání. S ohledem na ukrajinskou státní příslušnost žalobce je však třeba tento závěr upravit v tom smyslu, že je třeba se výslovně zabývat tím, zda je hrozba vyhoštění žalobce aktuální.

26. V samotném řízení o zajištění nebude žalobce vyhošťován (to je předmětem jiných řízení), takže není mnoho důvodů při zajišťování uvažovat nad tím, do jaké míry bude ono hrozící vyhoštění proveditelné. Tento náhled by bylo možné přijmout ve vztahu k běžným případům zajištění, kde skutečně není věcně ani procesně prostor blíže předjímat proveditelnost vyhoštění.

27. Provedení vyhoštění je nicméně hlavní účel sledovaný zajištěním cizince (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS č. j. 7 As 79/2010-150 ze dne 23. 11. 2011, č. 2524/2012 Sb. NSS). To je zjevné ve vztahu k zajištění podle zákona o pobytu cizinců, nicméně platí to i obecně. Obecné závěry týkající se zajištění jako prostředku ultima ratio se proto uplatní ať v režimu zákona o pobytu cizinců či zákona o azylu (srov. rozsudek NSS č. j. 9 Azs 41/2019- 27 ze dne 11. 7. 2019, odst. 24). Potřebu hodnotit proveditelnost vycestování i ve vztahu k zajištění podle § 46a zákona o azylu zdejší soud konstatoval opakovaně a na tomto názoru trvá.

28. Omezení osobní svobody v nyní souzeném případě má zajišťovací povahu, nikoliv pořádkovou či trestní povahu: účelem zajištění žadatele o mezinárodní ochranu podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu není pouze zabezpečit jeho účast v řízení o mezinárodní ochraně, ale především zabezpečit jeho dostupnost pro výkon rozhodnutí o vyhoštění pro případ, že by se toto rozhodnutí stalo vykonatelným v důsledku negativního výsledku řízení o mezinárodní ochraně (srov. např. rozsudek NSS č. j. 1 Azs 349/2016-48 ze dne 28. 6. 2017).

29. Není proto možné ignorovat situace, kdy hrozba vyhoštění již od počátku není reálná, a to bez ohledu na výsledek řízení o mezinárodní ochraně. V takovém případě nelze cizince zajistit „pro pořádek“ a vyčkávat až 180 dnů, co se stane. Pokud je vycestování a priori vyloučeno, nelze je považovat za hrozící ve smyslu § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Zajištění nemůže plnit svůj zajišťovací účel a bylo by svévolné. V nedávné době z toho důvodu Krajský soud v Plzni opakovaně zrušil rozhodnutí o zajištění ukrajinských občanů. Obdobně postupovaly i jiné správní soudy.

30. Žalovaný v této souvislosti správně uvedl, že agrese Ruské federace nepostihuje území Ukrajiny se stejnou intenzitou. Obecné poměry v zemi původu samy o sobě brání přemístění osoby do této země z důvodu hrozícího porušení čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod pouze v extrémních případech. Podstatné přitom je, zda samotná přítomnost na území tohoto státu vystavila riziku špatného zacházení. Bezpečnostní situace na Ukrajině tedy má svůj význam, ale při zohlednění individuálních okolností případu včetně možnosti vnitrostátního přesídlení (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1054/25 ze dne 17. 6. 2025; usnesení NS sp. zn. 7 Tdo 273/2025 ze dne 16. 4. 2025).

31. Tento náhled odpovídá judikatuře Evropského soudu pro lidská práva1 i aktuální rozhodovací praxi např. německých soudů, které po právní ani skutkové stránce 1 Srov. rozsudek velkého senátu ESLP ve věci F. G. proti Švédsku č. 43611/11 ze dne 23. 3. 2016, odst. 129; rozsudek ve věci Sufi a Elmi proti Spojenému království č. 8319/07 a 11449/07 ze dne 28. června 2011, odst. 218. neshledaly existenci obecné překážky vycestování na Ukrajinu.2 O možnosti zajištění aktuálně rozhodují i správní soudy v České republice.3 Z výše uvedených rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu plyne, že kritériem posouzení je relevantní riziko porušení čl. 3 Evropské úmluvy ve vztahu k okolnostem případu žalobce.

32. Žalovaný v napadeném rozhodnutí učinil úvahu o proveditelnosti vyhoštění přímo v rozhodnutí o zajištění. Žalovaný uvedl, že žalobce pochází z Chersonské oblasti (z města Ch.), která je zasažena boji. Žalobce však bylo možné považovat za samostatného práceschopného muže, který neměl žádná vážná zdravotní omezení. Nejednalo se ani o zranitelnou osobu či osobu se specifickými potřebami. Přesídlení žalobce do bezpečnější části Ukrajiny jako vnitřní uprchlík v případě ohrožení tedy pro něho nemělo představovat významnou překážku. Žalovaný uzavřel, že vycestování žalobce je v případě zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany více než pravděpodobné. Tuto úvahu žalovaný ve vyjádření doplnil i odkazy na konkrétní zdroje informací o skutkovém stavu na Ukrajině.

33. Soud toto doplnění nepovažuje za nepřípustné doplňování rozhodovacího důvodu, ale pouhé a přípustné prohloubení argumentace v reakci na argumentaci žalobce, která zazněla teprve v žalobě. V obecné rovině také zdejší soud poukazuje na aktuální rozsudek Soudního dvora EU ve věci C-150/24 Aroja ze dne 5. 3. 2026, kde Soudní dvůr upozornil na to, že rušení rozhodnutí o zajištění z formálních důvodů, přestože materiální podmínky pro zajištění jsou stále splněny, narušuje užitečný účinek unijního práva. I z toho důvodu by mělo být přípustné, aby správní orgán svou argumentaci mohl doplnit a prohloubit, neboť primárním hlediskem unijního práva nejsou vnitrostátní specifika řízení podle soudního řádu správního, ale soulad s unijním hmotným právem.

34. Ve správním spisu nelze dohledat žádné skutečnosti, které by proveditelnost vyhoštění vyvracely. Soud k tomu pracovně prověřil i aktuální dostupné informace o situaci na Ukrajině a nenalezl žádnou, která by vypovídala o vysoké míře nebezpečí pro civilní obyvatelstvo na celém území Ukrajiny.4 Protože nenalezl žádný potenciální zdroj skutkových zjištění ve prospěch žalobce, neprovedl doplnění dokazování těmito informacemi. Prověřené informace soud pouze zařadil do soudního spisu a neučinil v nich žádná skutková zjištění (právě proto, že dokazování neproběhlo).

35. Soud nepřehlédl eskalaci násilí ze strany Ruské federace od května 2026; významný útok proti civilnímu obyvatelstvu Ruská federace ostatně provedla i v noci z 1. 7. na 2. 7.

36. Soud však není přesvědčen o tom, že jde o podstatnou změnu skutkových okolností, která by odůvodnila jiné posouzení pro účely předběžného posouzení proveditelnosti vyhoštění. Z aktuálních zpráv ve veřejném prostoru nelze zatím dovodit, že by se významně zvýšilo riziko pro civilní obyvatelstvo ve všech částech Ukrajiny tak, že by plošně hrozilo 2 Srov. např. rozhodnutí VG Osnabrück sp. zn. 3 A 98/24 ze dne 12. 5. 2026; VG Minden sp. zn. 6 K 2333/24.A ze dne 18. 2. 2026; VG Karlsruhe sp. zn. A 6 K 9149/25 ze dne 20. 1. 2026; VG Berlin sp. zn. VG 39 K 441/24 A ze dne 25. 8. 2025; VG Bayreuth sp. zn. B 5 K 24.31929 ze dne 13. 10. 2025 (s dalšími odkazy na prejudikaturu různých německých správních soudů; ke dni vyhlášení tohoto rozsudku dostupné na https://milo.bamf.de). 3 Srov. např. rozhodnutí KS v Ostravě č. j. 19 Az 6/2026-30 ze dne 6. 3. 2026; KS v Ústí nad Labem č. j. 175 A 8/2026-25 ze dne 28. 4. 2026; KS v Plzni č. j. 35 A 10/2026-63 ze dne 14. 4. 2026, č. j. 35 A 14/2026-48 ze dne 28. 4. 2026, č. j. 35 A 21/2026-28 ze dne 19. 6. 2026; MS v Praze č. j. 21 A 61/2025-23 ze dne 13. 1. 2026. 4 Informace OAMP Bezpečnostní situace v západních oblastech Ukrajiny, Přeshraniční pohyb ze dne 16. 7. 2026; MV ČR Zjišťovací mise Ukrajina z února 2026. porušení čl. 3 Evropské úmluvy (nebo existoval jiný důvod znemožňující vycestování). Tyto aktuální zprávy tak budou spíše podkladem pro pečlivé zvážení míry rizika při vlastním výkonu rozhodnutí o vyhoštění.

37. Stručně řečeno, ve vztahu k žalobci nelze bez dalšího a již od počátku pochybovat o tom, že by mohl být vyhoštěn na Ukrajinu. Aktuální poměry na Ukrajině i aktuální rozhodovací činnost to nevylučují a žalovaný si o tom učinil úvahu již před vydáním napadeného rozhodnutí. Nebylo tedy prokázáno, že vyhoštění žalobce na Ukrajinu je na základě zásady nenavracení vyloučeno na dobu neurčitou (srov. rozsudek SD EU ve věci C-663/21 BFA ze dne 6. 7. 2023).

38. Odlišnému posouzení zajištění občana Ukrajiny oproti předchozím případům nebrání ani stávající judikatura Nejvyššího správního soudu. Tento soud svůj názor o nemožnosti uložit povinnost vycestovat formuloval obecně, bez vztahu k nějakým konkrétním zjištěním o stavu na Ukrajině. To platí tím spíše pro aktuální rozhodnutí, která se možnou změnou skutkového stavu nezabývala (srov. např. usnesení č. j. 9 Azs 9/2026-84 ze dne 24. 2. 2026; č. j. 1 Azs 174/2025-36 ze dne 22. 10. 2025). Poměry v zemi původu jsou přitom podle judikatury vrcholných soudů zásadní. V zásadě to samé platí i pro usnesení č. j. 1 Azs 39/2026-23 ze dne 27. 5. 2026. Toto usnesení se výslovně vztahuje „k situaci na Ukrajině po zahájení ruské agrese dne 24. 2. 2022“, tj. stavu v roce 2026 neaktuálnímu. Tomu odpovídá, že necituje žádnou aktuální judikaturu ani informace o zemi původu, a nepodává ani přehled o aktuálním rozhodování krajských soudů, které se nejpozději od března 2026 převážně vyslovily ve prospěch proveditelnosti vyhoštění na Ukrajinu. Krajský soud proto vnímá závěry usnesení č. j. 1 Azs 39/2026-23 úzce v tom smyslu, že Nejvyšší správní soud pouze potvrdil jako správný názor (zdejšího) krajského soudu o tom, že tamní rozhodnutí o zajištění bylo vadné, protože vůbec neadresovalo otázku možného návratu na Ukrajinu. Touto vadou ovšem nyní napadené rozhodnutí zjevně zasaženo není.

39. V nynější věci skutková zjištění vypovídají o možnosti žalobce vrátit se na Ukrajinu, kde je nebezpečí pro civilní obyvatelstvo zatím stále ojedinělé (míra nerozlišujícího násilí představuje spíše nízké nebezpečí). Žalobce sice pochází z Chersonské oblasti, kde je nutné uvažovat o vnitrostátním přesídlení. Z ničeho nicméně nevyplývá, že by byl žalobce pevně spjat s místem svého dřívějšího pobytu. Žalobce sám uvedl, že od roku 2021 na Ukrajině nebyl. Na Ukrajině měl veškeré zázemí a sám opakovaně uvedl, že Ukrajina je pro něho bezpečná země. Ze zjištěných okolností neplyne, že by vnitrostátní přesídlení do méně zasažené části Ukrajiny bylo žalobci fakticky nebo právně nedostupné, případně že by pro něj vzhledem k jeho osobním poměrům představovalo nepřiměřenou zátěž.

40. Skutkový základ posouzení v nynější věci je tedy podstatně odlišný. Zdejší soud proto rozhodnou otázku musí posoudit v tomto novém světle; nemůže vycházet z nějaké obecné precedenční závaznosti skutkově neodůvodněných rozhodnutí ve věci jiné.

41. Za toho stavu tedy žalobce formálně naplnil podmínky pro zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu a tento zajišťovací institut může také vést k naplnění svého účelu: není jasné, že by žalobce v dohledné době nemohl být vyhoštěn na Ukrajinu. Provedení rozhodnutí o vyhoštění tedy stále zůstává reálné a zajištění plní svůj účel. Neúčinnost zvláštních opatření 42. Žalobce nevznesl námitku, že měl žalovaný přistoupit k uplatnění zvláštních opatření podle § 47 odst. 1 zákona o azylu. Soud proto pouze obecně uvádí, že neshledal pochybení ani ve vztahu k neuplatnění zvláštních opatření: rozhodnutí žalovaného je v tomto ohledu dostatečně a přiléhavě odůvodněno.

43. Při posouzení účinnosti zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu ve spojení s § 46a odst. 1 zákona o azylu je pak třeba přihlédnout k důvodu zajištění a hodnotit, zda by uložením pouze zvláštního opatření nebyl zmařen cíl, k němuž by jinak zajištění směřovalo, tedy zda by zvláštní opatření bylo dostatečné k dosažení cíle namísto zajištění, v daném případě za účelem vycestování (§ 47 odst. 2 zákona o azylu). Je proto namístě zohlednit mimo jiné i pobytovou historii žadatele o mezinárodní ochranu (srov. rozsudky NSS č. j. 1 Azs 349/2016-48 ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 119/2018-28 ze dne 7. 2. 2019 a přiměřeně i usnesení rozšířeného senátu NSS č. j. 5 Azs 20/2016-38 ze dne 28. 2. 2017, č. 3559/2017 Sb. NSS).

44. Jakkoliv nelze paušálně vyloučit možnost uložení zvláštních opatření v případech existence důvodu zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, jejich neúčinnost bude častější než v případě zvažování alternativ k jiným důvodům zajištění. Správnímu orgánu nic nebrání, aby stejné okolnosti zohlednil jak při zvažování nutnosti zajištění, tak při souběžných úvahách o účinnosti zvláštních opatření - v zásadě jde totiž o vzájemně se překrývající a doplňující úvahy, při kterých mohou být tytéž okolnosti důvodem jak pro zajištění, tak pro vyloučení aplikace zvláštních opatření jako opatření dostatečného k dosažení sledovaného cíle (srov. rozsudky NSS č. j. 1 Azs 126/2018-33 ze dne 7. 2. 2019, č. j. 4 Azs 105/2017-24 ze dne 14. 7. 2017).

45. Těmto požadavkům napadené rozhodnutí odpovídá. Vychází z toho, že žalobce byl se na území České republiky nachází neoprávněně, neuposlechl správní vyhoštění a nelegálně zde pracuje. Za toho stavu nebylo lze očekávat, že se žalobce dobrovolně podrobí uloženým omezením a bude k dispozici pro řízení o udělení mezinárodní ochrany, ani pro případné uskutečnění návratu, tedy že zvláštní opatření bude dostatečné k dosažení cíle zajištění za účelem vycestování (srov. přiměřeně rozsudek NSS č. j. 5 Azs 107/2020-46 ze dne 25. 6. 2020, č. 4058/2020 Sb. NSS, odst. 55-56). Poučovací povinnost žalovaného 46. Žalobce namítl, že jej žalovaný v napadeném rozhodnutí nepoučil o možnosti podat návrh na ustanovení zástupce pro řízení o žalobě proti rozhodnutí podle § 46a odst. 6 zákona o azylu. Tato námitka není důvodná.

47. Podle § 46a odst. 6 věty druhé zákona o azylu ministerstvo v rozhodnutí poučí žadatele o udělení mezinárodní ochrany o možnosti a způsobu podání žaloby proti danému rozhodnutí a návrhu na ustanovení zástupce pro řízení o žalobě proti rozhodnutí; ustanovení § 22, 24 a 24a se použijí obdobně.

48. Žalovaný tedy měl žalobce v napadeném rozhodnutí poučit o tom, že spolu s žalobou může žalobce požádat o ustanovení zástupce pro řízení o žalobě. Této povinnosti žalovaný nedostál. Bylo nicméně zapotřebí vyhodnotit možný vliv této procesní vady na napadené rozhodnutí.

49. Podle § 75 odst. 3 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) soud nepřihlíží k vadám řízení, o nichž nelze mít důvodně za to, že mohly mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Dále § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. stanoví, že správní soud může zrušit správní rozhodnutí pro vady řízení tehdy, jde-li o podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem a mohlo-li mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.

50. Ve správním soudnictví tedy nelze rušit napadené rozhodnutí pro každou vadu rozhodnutí nebo každé porušení ustanovení o řízení. Rozhodné je, zda zjištěná vada mohla ovlivnit zákonnost rozhodnutí ve věci samé. Při posouzení této otázky je významné, zda žalobce konkretizuje, v čem se tvrzená procesní vada měla promítnout do zákonnosti napadeného rozhodnutí; současně však soud posuzuje možný vliv takové vady i podle obsahu správního spisu.

51. Žalobce v žalobě neuvedl, proč by mělo mít dílčí procesní pochybení spočívající v absenci poučení o právu požádat o ustanovení zástupce v řízení před soudem vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Žalobce pouze obecně namítl, že jej žalovaný nepoučil.

52. Soud dospěl k závěru, že chybějící část poučení neměla vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, nikterak ani neznemožnila žalobci přístup k soudu. Žalobce si byl vědom toho, že jej žalovaný měl poučit o právu požádat o ustanovení zástupce v řízení před soudem, a to již před podáním žaloby soudu. Mohl tak o ustanovení zástupce požádat, to nicméně neučinil. Žalobce podal včasnou žalobu, která obsahuje žalobní body. Soud jimi nadto není vázán, tj. soud musí zohlednit i takové důvody nezákonnosti, které v řízení vyšly najevo.

53. Je tedy zjevné, že ochrany ze strany soudu se žalobci musí dostat i z úřední povinnosti. Žalobce byl nadto schopen zajistit si právní pomoc k sepisu kvalifikovaně odůvodněné žaloby. Největší nároky po odborné stránce přitom klade na účastníka řízení právě formulování žaloby. Z toho důvodu je právě žaloba a její obsahové a formální náležitosti hlavním kritériem pro závěr soudu o potřebě ochrany práv účastníka, a to i v případě cizinců zajištěných v Balkové (srov. rozsudky NSS č. j. 1 As 312/2017-12 ze dne 27. 9. 2017, odst. 15; č. j. 3 As 290/2022-19 ze dne 31. 1. 2023, odst. 21; a č. j. 1 As 258/2023-18 ze dne 11. 1. 2024, odst. 14). Je tedy bez významu, zda žalobce sám žalobu nesepsal.

54. Lze tak uzavřít, že žalobce mohl o ustanovení zástupce v řízení před soudem požádat. Neučinil tak v žalobě, nikterak ani následně soudu návrh na ustanovení zástupce nezaslal. Ani z průběhu řízení nevyplynulo, že by žalobce byl nějak procesně znevýhodněn. Za toho stavu soudu není jasné, jak konkrétně mohla chybějící část poučení dotknout na právech žalobce. Stanovená doba zajištění 55. Žalobce měl za to, že stanovená doba zajištění byla nepřiměřeně dlouhá a v rozporu s azylovým procedurálním nařízením. Ani tato námitka není důvodná.

56. V typovém případě zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu je účel zajištění z povahy věci provázán s délkou řízení o mezinárodní ochraně. Účelem zajištění je potřeba překlenout dobu, po kterou je vedeno řízení o mezinárodní ochraně, které bylo zahájeno účelovou žádostí cizince. Doba zajištění podle tohoto ustanovení se proto bude odvíjet od předpokládané délky řízení o mezinárodní ochraně. Cizince nelze zajistit na dobu kratší, než je doba řízení o mezinárodní ochraně – opačný postup by vedl ke zmaření účelu institutu zajištění dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu (srov. rozsudek NSS č. j. 1 Azs 363/2017-38 ze dne 23. 1. 2019).

57. Právě z tohoto hlavního účelu zajištění a jeho vazby na řízení o mezinárodní ochraně žalovaný vycházel. Výslednou dobu zajištění 110 dnů stanovil jako zákonnou lhůtu pro rozhodnutí o mezinárodní ochraně v rámci tzv. zrychleného řízení při posuzování žádosti zjevně nedůvodné, tj. 90 dnů, 10 dnů odpovídající lhůtě k podání žaloby proti rozhodnutí o mezinárodní ochraně a 10 dnů na ověření podání či nepodání žaloby a návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě.

58. Takto stanovená doba je konstantou individualizovaného posouzení. Pokud je cizinec z uvedených důvodů a za obvyklých skutkových okolností zajištěn na 110 dnů, plyne z judikatury Nejvyššího správního soudu, že jde o přezkoumatelné a přiměřené omezení osobní svobody založené na konkrétních okolnostech případu. Formální změna právní úpravy bez podstatné proměny hmotněprávních kritérií pak neodůvodňuje změnu této judikatury (srov. rozsudek NSS č. j. 9 Azs 38/2024-50 ze dne 14. 3. 2024, a judikaturu cit. v jeho odst. 23–24).

59. Stanovená doba 110 dnů zajištění nepřekračuje zákonem předvídanou maximální dobu 180 dnů nejdelšího možného zajištění podle § 46a odst. 5 zákona o azylu. Úvaha žalovaného v obecné rovině obstojí také co do účelu zajištění: žalovaný navázal stanovenou dobu na dobu možného trvání řízení o žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany (čl. 35 odst. 3 azylového procedurálního nařízení) a dobu potřebnou pro související úkony. Ve výsledku tedy žalovaný dobu zajištění určil tak, že zajištění bude končit v době, kdy by mělo být (pravomocně) jasno o právním osudu žádosti žalobce o mezinárodní ochranu. To přesně odpovídá účelu zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu (srov. cit. rozsudek č. j. 1 Azs 363/2017-38).

V. Závěr

60. Z uvedených důvodů dospěl soud k závěru, že formálně byla dána řada důvodů pro zajištění žalobce podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Žalobce může být v dohledné době vyhoštěn na Ukrajinu, omezení jeho osobní svobody tak plní svůj základní, zajišťovací účel.

61. Z uvedených důvodů není rozhodnutí žalovaného nezákonné a netrpí ani vadami řízení. Soud proto žalobu zamítl dle § 78 odst. 7 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch a úspěšnému žalovanému nevznikly náklady nad rámec běžné úřední činnosti. Žádný z účastníků tak nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 1 věta první s. ř. s.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost u Nejvyššího správního soudu do dvou týdnů od jeho doručení. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni. Plzeň 24. července 2026 Mgr. Jan Šmakal v.r. samosoudce Shodu s prvopisem potvrzuje L. C.