35 A 39/2026

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Šmakalem ve věci žalobkyně: H. S. M., narozená X, státní příslušnice X, toho času v Zařízení pro zajištění Bělá pod Bezdězem, Jezová 1501, Bělá pod Bezdězem, zastoupená advokátkou Mgr. Evou Holou, Ph.D., sídlem Španělská 770/2, Praha, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje, sídlem Nádražní 2437/2, Plzeň, o žalobě proti rozhodnutí žalované č. j. KRPP-1085770-11/ČJ-2026-030022 ze dne 24. 7. 2026, takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění:

I. Řízení před žalovaným

1. Dne 24. 7. 2026 žalovaná zajistila žalobkyni za účelem předání do Spolkové republiky Německo podle § 129 odst. 1, 3 zákona o pobytu cizinců; dobu zajištění stanovila na 30 dnů. Důvodem jí proto byla skutečnost, že žalobkyně na území ČR pobývala bez jakéhokoliv oprávnění k pobytu, a zároveň zjistila, že žalobkyně je žadatelkou o udělení mezinárodní ochrany v Německu. Byly tedy dány důvody pro zahájení řízení za účelem jejího předání do jiného členského státu Evropské unie podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2024/1351. Podle žalované existuje riziko útěku žalobkyně a mírnější opatření by nebyla účinná a nevedla by k zabezpečení výkonu předání.

II. Řízení před soudem

2. Proti rozhodnutí žalované o zajištění žalobkyně brojila žalobou. V ní uvedla, že se přes ČR vracela do Německa, kde má podanou žádost o udělení mezinárodní ochrany. Německé správní orgány jí odepřely vstup na území, je tak zřejmé, že žalobkyně byla předána české policii, která následně rozhodla o jejím zajištění dle § 129 zákona o pobytu cizinců. Žalovaná se nezabývala tímto rozporem, ani blíže neuvedla, na základě jakého konkrétního ustanovení bude žalobkyni předávat německým orgánům. Žalovaná tak porušila § 3 správního řádu. Přitom posouzení realizovatelnosti předání žalobkyně je podmínkou zákonnosti zbavení osobní svobody. Dle žalobkyně nebylo dáno riziko útěku ve smyslu zákona o pobytu cizinců, neboť se prokazatelně dobrovolně navracela do členského státu, kde byla podána její žádost o mezinárodní ochranu. Příslušnost členského státu k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu měla být v systému EURODAC označena. Zároveň Německo mělo povinnost žalobkyni převzít zpět dle čl. 36 nařízení 2024/1351. Skutečnost, že Německo přesto odmítlo její vstup na území není legitimním důvodem pro zbavení osobní svobody žalobkyně.

3. Ve vyjádření žalovaná konstatovala, že postupovala v souladu s čl. 36 odst. 1 písm. b) nařízení č. 2024/1351. Z EURODAC je zřejmé, že žalobkyně požádala o mezinárodní ochranu v Německu, žalovaná přistoupila k zajištění žalobkyně, neboť byly naplněny podmínky dle § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Žalobkyně nepředložila žádné doklady, které by ji opravňovaly k pobytu na území ČR. Žalovaná je vázána nařízením č. 2024/1351. K odmítnutí vstupu žalobkyně na území Německa žalovaná uvedla, že jí nepřísluší toto rozhodnutí nikterak zpochybňovat a není ani oprávněna vyjádřit se k žalobkyní předloženým dokumentům, které byly žalobkyni při odmítnutí vstupu předány či nepředány. Rizikem vážného nebezpečí útěku se žalovaná v napadeném rozhodnutí zabývala. Zajištění je přiměřené konkrétním okolnostem případu, z jednání žalobkyně jednoznačně vyplývá, že azylovou proceduru zneužívá, neboť jako žadatelka o mezinárodní ochranu byla povinna setrvat ve státě, kde o mezinárodní ochranu požádala, což porušila.

III. Procesní úvahy soudu Rozsah přezkumu

4. Podle závěrů rozsudku Soudního dvora EU ve věcech C-704/20 a C-39/21 Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid ze dne 8. 11. 2022 se krajský soud nemůže omezit na přezkum zákonnosti rozhodnutí o zajištění v mezích žalobních bodů. Musí přihlížet i k vadám a nezákonnostem rozhodnutí, které zjistí sám, bez ohledu na námitky uplatněné žalobcem.

5. Těmto závěrům Soudního dvora je třeba rozumět v tom smyslu, že krajský soud není vázán žalobními body (výjimka z § 75 odst. 2 s. ř. s.) a nad jejich rámec zohlední skutkové a právní otázky, které v řízení vyšly najevo. To jsou otázky, které vyplynuly z obsahu spisu, popřípadě z průběhu řízení, byť třeba na základě aktivity soudu. Oproti tomu soud není oprávněn bez omezení vyhledávat a ověřovat každý možný důvod nezákonnosti a verifikovat každou jednotlivou rozhodnou otázku. Přezkumná povaha řízení a zásadní uplatnění projednací zásady vyplývající z použitelného vnitrostátního práva stále (ještě) odpovídají požadavkům Soudního dvora.

6. Krajský soud v Plzni tedy souhlasí se závěry Krajského soudu v Brně vyjádřenými v rozsudku č. j. 34 Az 36/2022-32 ze dne 21. 11. 2022, č. 4439/2023 Sb. NSS po jejich doplnění o podstatné hledisko: správní soud je oprávněn, resp. povinen identifikovat případné další nezákonnosti zajištění cizince, pokud v řízení vyjdou najevo.

IV. Posouzení věci

7. Žaloba není důvodná. Žalovaná správně konstatovala, že s ohledem na okolnosti případu žalobkyně je dáno riziko útěku a nepřichází do úvahy žádné mírnější opatření než samotné zajištění.

8. Žalobkyně byla zajištěna podle § 129 odst. 1, 3 zákona o pobytu cizinců za účelem jejího předání do Německa, neboť neoprávněně pobývala a území ČR a zároveň je vedena jako žadatelka o mezinárodní ochranu v Německu. Tato skutečnost rovněž vyplývá z výpisu databáze EURODAC (viz č. l. 26 správního spisu). Žalobkyně tyto uvedené skutečnosti nezpochybnila; soud žádnou vadu neshledal.

9. Důvod pro zajištění žalobkyně podle § 129 odst. 1, 3 zákona o pobytu cizinců tedy byl formálně dán.

10. Podle § 129 odst. 1, 4 zákona o pobytu cizinců policie zajistí na dobu nezbytně nutnou mimo jiné cizince, který neoprávněně vstoupil nebo pobýval na území, za účelem jeho předaní podle přímo použitelného právního předpisu Evropské unie, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření za účelem vycestování. Policie rozhodne o zajištění cizince za účelem jeho předání do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie, pouze pokud existuje riziko útěku. Za riziko útěku se mj. považuje, pokud cizinec neoprávněně vstoupil na území jiného členského státu nebo se o to pokusil, a to i překročením hranic se třetími státy.

11. Podle čl. 2 bodu 17 nařízení č. 2024/1351 se útěkem rozumí jednání, kterým dotyčná osoba nezůstává k dispozici příslušným správním nebo soudním orgánům, například tím, že: opustí území členského státu bez povolení příslušných orgánů z důvodů, které tato osoba může ovlivnit; neoznámí nepřítomnost v určitém pobytovém středisku nebo v určeném místě bydliště, pokud to vyžaduje členský stát, nebo se nedostaví k příslušným orgánům, pokud to tyto orgány vyžadují.

12. Podle čl. 44 nařízení č. 2024/1351 členské státy nezajistí osobu pouze proto, že se na ni vztahuje řízení podle tohoto nařízení (odstavec 1); Členské státy mohou zajistit dotčenou osobu za účelem jejího přemístění podle tohoto nařízení, existuje-li riziko útěku nebo vyžaduje-li to ochrana národní bezpečnosti nebo veřejného pořádku, a to na základě individuálního posouzení situace dané osoby a pouze pokud je zajištění přiměřené a nelze účinně použít jiná mírnější donucovací opatření (odst. 2).

13. Podle čl. 36 odst. 1 písm. b) nařízení č. 2024/1351 je členský stát příslušný podle tohoto nařízení povinen přijmout zpět žadatele, ve vztahu k němuž byl tento členský stát podle čl. 16 odst. 1 nařízení č. 2024/1358 označen jako příslušný. Realizovatelnost předání 14. Z obsahu správního spisu vyplývá, že žalobkyně byla hlídkou policie ztotožněna na adrese Rozvadov 20 poblíž hraničního přechodu na pozemní komunikaci. Žalovaná zjistila, že žalobkyně nemá na území ČR povolenou jakoukoli formu pobytu, ale z lustrace v EURODAC se podává, že žalobkyně je žadatelkou o udělení mezinárodní ochrany v Německu, přičemž o její žádosti dosud nebylo rozhodnuto.

15. Žalovaná v napadeném rozhodnutí učinila závěr, že jsou naplněny podmínky pro zajištění žalobkyně, neboť ta bude předána podle přímo proveditelného právního předpisu EU. Přitom svůj závěr opřela o § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců a čl. 36 odst. 1 písm. b) nařízení č. 2024/1351.

16. Závěr žalované je správný. Ve věci byl dán důvod pro zajištění žalobkyně podle § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, neboť ta prokazatelně vstoupila a pobývala na území ČR bez platného oprávnění k pobytu, přičemž podle čl. 36 odst. 1 písm. b) nařízení č. 2024/1351 měla být žalobkyně předána do Německa. Ve věci není zřejmé, zda skutečně měl být žalobkyni odepřen vstup na území Německa, lze to ale považovat za pravděpodobné: odpovídá tomu jak místo předání žalobkyně českým policistům, tak i formulář poučení o zadržení podle § 39 Bundespolizeigesetz z důvodu předcházení trestné či přestupkové činnosti značného veřejného významu.

17. I kdyby však byl žalobkyni odepřen vstup na území Německa, není to překážkou pro zajištění žalobkyně a její předání do Německa, které je povinné žalobkyni přijmout podle nařízení č. 2024/1351. Nebyl tak důvod pochybovat o realizovatelnosti předání žalobkyně. O skutečnosti, že realizace předání žalobkyně bude proveditelná, svědčí i oznámení Ministerstva vnitra, v němž ministerstvo policii sdělilo, že Německo přijalo svou odpovědnost a zaslalo souhlas s přijetím žalobkyně (č. l. 74 správního spisu). Existence vážného nebezpečí útěku 18. Žalovaná své úvahy o existenci rizika útěku založila na tom, že žalobkyně pobývala na území členských států EU, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu nebyla oprávněna, a že v případě propuštění ze zajištění se chce vrátit do Polska.

19. V rámci podání vysvětlení dne 24. 7. 2026 žalobkyně uvedla do protokolu, že v červnu 2025 přicestovala z Tanzanie do Polska, kde pobývala na základě uděleného víza. Nejdříve chtěla požádat o mezinárodní ochranu v Polsku, nakonec ale na radu své kamarádky požádala o mezinárodní ochranu v Německu, kam vycestovala v listopadu 2025. Žalobkyně se poté chtěla vrátit zpět do Polska, neboť si tam chtěla zařídit pobytové oprávnění. Z Polska se opět rozhodla vycestovat přes ČR do Německa, aby zjistila stav řízení o její žádosti o udělení mezinárodní ochrany, jelikož si nebyla jistá, zda je toto řízení ukončené. Územím ČR pouze projížděla po cestě do Německa. Na území ČR je poprvé a není schopna uvést žádnou adresu pobytu v ČR, nemá již žádné prostředky k vycestování.

20. Z výše uvedeného jsou předpoklady žalované o riziku útěku žalobkyně zcela oprávněné. V případě žalobkyně byl naplněn důvod, který se považuje za riziko útěku podle § 129 odst. 4 písm. a) zákona o pobytu cizinců.

21. Žalobkyně přicestovala na území ČR nelegálně, prokázala se cestovním pasem platným do 22. 4. 2034, vízem ani jiným oprávněním k pobytu se žalobkyně neprokázala. Žalobkyně tedy pobývala na území ČR neoprávněně.

22. Žalovaná učinila své úvahy s ohledem konkrétní situaci žalobkyně. Ta se svévolně pohybuje po členských státech EU, přestože byla povinna po dobu rozhodování o její žádosti setrvat na území Německa. Je sice pravdou, že ve chvíli, kdy byla žalobkyně zadržena a poté zajištěna, směřovala do Německa, z výpovědi žalobkyně ale vyplynulo, že tuto cestu podnikla toliko proto, aby ověřila stav řízení o její žádosti o udělení mezinárodní ochrany, jinak k Německu žádné vazby nemá a přeje si zřídit pobytové oprávnění v Polsku. Českou republikou pouze projížděla. S ohledem na tyto skutečnosti tak skutečně nebylo možné se domnívat, že žalobkyně by po dobu nutnou pro realizaci předání do Německa setrvala na území a hrozilo tak riziko jejího útěku. Zajištění bylo provedeno s ohledem na smysl a účel unijní migrační úpravy, která se snaží zamezit právě nekontrolovanému svévolnému pohybu státních příslušníků třetích zemí po členských státech tak, jak činila žalobkyně.

23. Vedle toho nelze opomenout, že zajištění slouží k provedení všech kroků potřebných pro faktické předání, včetně ověření příslušného státu. Z praxe přitom plyne, že pozitivní lustrace v EURODAC neznamená, že předání bude proveditelné právě do takto zjištěného státu.

24. Zdejší soud v minulosti vycházel i aktuálně vychází z toho, že omezující opatření jako je zajištění nebo zvláštní opatření přicházejí do úvahy i v případech, kdy cizinec na první pohled souhlasí s opuštěním ČR a návratem do země, kam ho ČR chce předat či vyhostit. I v takovém případě je totiž třeba zajistit, aby byla řádně provedeny všechny nezbytné kroky, po kterých teprve je možné s jistotou říci, kam se má cizinec vrátit (srov. např. rozsudek KS v Plzni č. j. 17 A 33/2023-31 ze dne 11. 1. 2024 ve věci cizince, který se chtěl vrátit do Německa, což by však zmařilo následně zjištěnou povinnost provést dublinský transfer do Itálie; tuto otázku NSS při přezkumu neadresoval).

25. V poměrech souzené věci se jako příslušný stát jevilo Německo (které následně příslušnost uznalo), ale prima facie také Polsko jako stát, který vydal povolení k pobytu před registrací žádosti o mezinárodní ochranu (čl. 12 odst. 4 nařízení 604/2033 ve spoj. s čl. 84 odst. 2 nařízení č. 2024/1351; srov. také řešení této otázky např. na č. l. 28 správního spisu).

26. Nelze ani konstatovat, že by zajištění žalobkyně bylo nepřiměřené s ohledem na skutkové okolnosti jejího případu tak, jak řeší žalobkyní citovaný rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 55 A 7/2025-23 ze dne 29. 8. 2025. Skutkový stav v citované věci totiž byl diametrálně odlišný od žalobkyně – žalobce v této věci měl několik let v Německu stabilní zázemí a zaměstnání, přičemž se do místa svého dlouhodobého bydliště vracel z turistického výletu v Praze.

VI. Závěr

27. Z uvedených důvodů žalovaná posoudila rozhodné právní otázky správně a její rozhodnutí netrpí ani žádnou vadou řízení. Soud tak žalobu zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

28. Žalobkyně neměla ve věci úspěch a úspěšné žalované nevznikly žádné účelné náklady nad rámec běžné úřední činnosti. Žádný z účastníků tak nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 1 věta první a contrario s. ř. s.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost u Nejvyššího správního soudu do dvou týdnů od jeho doručení. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni. Plzeň 14. srpna 2026 Mgr. Jan Šmakal v.r. samosoudce Shodu s prvopisem potvrzuje H. K.