35 A 8/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl soudcem Mgr. Janem Šmakalem ve věci žalobce: F. M., narozený X, státní příslušník X, toho času ve Věznici Ostrov, sídlem Vykmanov 22, Ostrov, zastoupený advokátem Mgr. Daliborem Lípou, sídlem Jugoslávská 2, Karlovy Vary, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM-12244-10/ZR-2025 ze dne 17. 2. 2026, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Řízení před žalovaným

1. Žalovaný zrušil platnost k trvalému pobytu žalobce podle § 87l odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců a stanovil mu lhůtu k vycestování z území, a to do 30 dnů od právní moci rozhodnutí, případně do 30 dnů od propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Žalobce byl totiž pravomocně odsouzen za spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy ve stádiu pokusu, tedy úmyslného trestného činu, a přečinu nedovoleného ozbrojování. Za spáchání uvedených trestných činů byl žalobci uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v délce 12 let se zařazením do věznice s ostrahou, propadnutí věci a ochranné léčení psychiatrické v ústavní formě. Plánované datum propuštění žalobce z výkonu trestu je dne 1. 7. 2036 (rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích č. j. 68 T 1/2025-799 ze dne 28. 3. 2025 ve spoj. s usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. 7 To 59/2025-840 ze dne 17. 6. 2025).

II. Řízení před soudem

2. Proti rozhodnutí žalovaného o zrušení platnosti trvalého pobytu žalobce brojil žalobou. V žalobě namítl, že výrok napadeného rozhodnutí je neurčitý. Zejména z druhého výroku napadeného rozhodnutí nebylo zřejmé, podle jakého zákona bylo postupováno, komu byla stanovena lhůta k vycestování, na jaké rozhodnutí byla lhůta vázána a z jakého území byl cizinec povinen vycestovat. Žalobci bylo trestním rozsudkem uloženo ochranné léčení v ústavní formě, a to až po výkonu trestu. Povinnost, jež mu byla uložena druhým výrokem napadeného rozhodnutí, tudíž nebyl schopen splnit. Dále měl žalobce za to, že žalovaný řádně neposuzoval přiměřenost napadeného rozhodnutí z hlediska zásahu do jeho soukromého a rodinného života. Žalovaný ani neprovedl výslech žalobce a nezohlednil skutečnosti svědčící v jeho prospěch. Žalobce neovládal český jazyk, ve správním řízení mu tedy měl být zajištěn tlumočník. Zároveň se žalobce nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody, jeho možnosti k zajištění právní pomoci byly limitovány.

3. Žalovaný považoval žalobu za nedůvodnou. Podstatná část žaloby byla obecná a některé žalobní námitky byly účelové, zejména ty týkající se druhého výroku napadeného rozhodnutí. Ve správním řízení vystupoval jediný účastník – žalobce, lhůta k vycestování tedy byla prokazatelně stanovena jemu. Celé správní řízení bylo vedeno podle zákona o pobytu cizinců a správního řádu, přičemž správní řád žádnou lhůtu k vycestování nestanovuje. Je tedy zjevné, že bylo postupováno podle zákona o pobytu cizinců. Lhůta k vycestování byla stanovena alternativně. Pokud by po výkonu trestu odnětí svobody nebylo vycestování žalobce možné, nastupuje obecná fikce překážky vycestování. Žalovaný nepochybil ani s posuzováním přiměřenosti napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce. Žalobce se ke svým rodinným vazbám nijak nevyjádřil. Žalovaný přitom zjistil, že žalobce byl více než dva roky rozvedený. Žádné další rodinné vazby zjištěny nebyly. Co se týče neprovedení výslechu žalobce, nebylo zřejmé, co mělo být tímto výslechem zjištěno. Nadto žalobce ani svůj výslech před správním orgánem nenavrhl. O invaliditě žalobce žalovaný nemohl vědět, neboť mu tuto informaci žalobce nesdělil. Žalobce neprohlásil, že neovládá český jazyk, ani nepožadoval tlumočníka.

III. Posouzení věci

4. Žaloba není důvodná. Ve věci bylo nepochybně zjištěno, že žalobce byl odsouzen pro úmyslný trestný čin k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Toto odsouzení bylo platné v době rozhodování žalovaného, i v době rozhodování soudu. Žalovaný ani nepochybil, když neustanovil v řízení tlumočníka. Výroková část napadeného rozhodnutí odpovídala požadavkům zákona. Žalobce v řízení neuvedl žádná specifika rodinného či soukromého života, žalovaný se tedy přiměřeností svého rozhodnutí zabýval adekvátně. Ústní jednání 5. Při ústním jednání žalobce zdůraznil, že se na Ukrajinu nemá kam vrátit, a s ohledem na jeho věk a zdravotní stav by návrat byl nepřiměřeně náročný.

6. Z ústního jednání vyplynulo, že žalobce má problém pochopit právní koncepty; fakticky si byl nicméně vědom toho, že řízení o zrušení trvalého pobytu se vede proto, že byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody pro zvlášť závažný zločin. Celkově lze také říci, že žalobce rozumí obecné češtině. Neurčitost výroků napadeného rozhodnutí 7. Žalobce namítl neurčitost výroků napadeného rozhodnutí, zejména druhého výroku napadeného rozhodnutí. Podle žalobce nebylo zřejmé, podle jakého zákona bylo postupováno, komu byla stanovena lhůta k vycestování, na jaké rozhodnutí byla lhůta vázána a z jakého území byl cizinec povinen vycestovat. Žalobci bylo uloženo ochranné léčení v ústavní formě, uloženou povinnost podle druhého výroku napadeného rozhodnutí tudíž nebyl schopen splnit. Tyto námitky nejsou důvodné.

8. Z napadeného rozhodnutí je jednoznačně seznatelné, kdo byl účastníkem řízení, co bylo předmětem řízení, jakým způsobem o něm bylo rozhodnuto a podle jakých právních ustanovení bylo rozhodnuto.

9. Ve výrokové části napadeného rozhodnutí, jejíž součástí je i záhlaví (§ 68 odst. 2 správního řádu; usnesení RS NSS č. j. 8 As 141/2012-57 ze dne 14. 7. 2015, č. 3268/2015 Sb.), je uvedeno, že Ministerstvo vnitra rozhodlo ve věci zrušení povolení k trvalému pobytu pana F. M., nar. X. První výrok napadeného rozhodnutí zní: „Povolení k trvalému pobytu se ruší dle ust. § 87l odst. 1 písm. e) zákona č. 326/1999 Sb.“ Ve druhém výroku je uvedeno: „Dle ust. § 87l odst. 3 se cizinci stanovuje lhůta k vycestování z území do 30 dnů od právní moci rozhodnutí, případně do 30 dnů od propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.“ 10. Nelze tudíž přisvědčit žalobci, že není zřejmé, podle jakého zákona bylo postupováno. Chybějící odkaz na zákon v druhém výroku napadeného rozhodnutí nečiní napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným. První výrok napadeného rozhodnutí odkazuje na § 87l odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců, je tedy logické, že druhý výrok napadeného rozhodnutí, ve kterém je uvedeno § 87l odst. 3, bude rovněž odkazovat na zákon o pobytu cizinců, byť zákon o pobytu cizinců není výslovně v druhém výroku uveden (je však uveden v záhlaví). Dále bylo bez pochybností zřejmé, že lhůta k vycestování byla stanovena žalobci, neboť právě o jeho pobytovém oprávnění se v řízení jednalo, a právě žalobce je uveden v záhlaví napadeného rozhodnutí.

11. Ministerstvo v rozhodnutí o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu podle odstavce 1 rodinnému příslušníkovi občana Evropské unie, který sám není občanem Evropské unie, současně stanoví lhůtu pro vycestování z území (§ 87l odst. 3 věty prvé zákona o pobytu cizinců). Ve druhém výroku napadeného rozhodnutí je odkaz právě na § 87l odst. 3 zákona o pobytu cizinců, z něhož je zřejmé, že ministerstvo v rozhodnutí o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu stanoví lhůtu pro vycestování z území. Je tedy zřejmé, že rozhodnutím se míní rozhodnutí, jímž je povolení k trvalému pobytu rušeno. Žalobci tedy byla stanovena lhůta k vycestování od právní moci napadeného rozhodnutí (č. j. OAM- 12244-10/ZR-2025), případně od propuštění žalobce na svobodu, neboť žalobce se aktuálně nachází ve výkonu trestu odnětí svobody.

12. Ani další námitka týkající se výrokové části, že nebylo zřejmé, z jakého území měl žalobce vycestovat, není důvodná. Zákon o pobytu cizinců používá zkratku území pro území České republiky. V napadeném rozhodnutí na str. 10 pak žalovaný hovoří o možnosti žádat o jiný pobytový status, pokud jeho vycestování mimo Českou republiku bude z opodstatněných důvodů nemožné. Územím se tedy myslí území České republiky, což je z napadeného rozhodnutí dostatečně patrné.

13. Žalobci nelze přisvědčit ani s tím, že nebude moci vycestovat ve stanovené lhůtě, neboť mu bylo uloženo ochranné léčení, které bude vykonávat až po výkonu trestu odnětí svobody. I pokud by žalobce ochranné léčení vykonával až po propuštění z výkonu trestu, jak správně uvedl žalovaný, byla by dána překážka vycestování. Žalobce by byl tedy povinen území České republiky opustit až po výkonu ochranného léčení.

14. V době výkonu trestu je totiž dána překážka vycestování podle § 18 písm. d) bodu 1 zákona o pobytu cizinců. Pokud je ochranné léčení vykonáváno po výkonu trestu, vykonává se ve zdravotnickém zařízení a ochranné léčení trvá, dokud to vyžaduje jeho účel; o propuštění rozhoduje soud (§ 99 odst. 4, 6 trestního zákoníku. Z toho důvodu je naplněn předpoklad pro udělení víza za účelem strpění pobytu na území podle § 33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců: výkon ochranného léčení brání cizinci ve vycestování z území a je závislý na rozhodnutí soudu, nikoliv na vůli cizince. Právo na tlumočníka 15. Žalobce namítl, že mu měl být ve správním řízení ustanoven tlumočník, neboť neovládá český jazyk. Tato námitka není důvodná.

16. Kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka (čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod). Každý, kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka zapsaného v seznamu tlumočníků, kterého si obstará na své náklady (§ 16 odst. 3 věty první správního řádu). Pokud ale cizinec neprohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, a tato skutečnost nevyplývá ani z jiných okolností známých správnímu orgánu, není tím porušeno právo účastníka řízení na tlumočníka (rozsudek NSS č. j. 6 A 17/2000-54 ze dne 27. 1. 2004, č. 341/2004 Sb. NSS, č. j. 7 Azs 158/2025-33 ze dne 16. 10. 2025, odst. 10).

17. Žalobce se dne 6. 2. 2026 seznámil s podklady pro vydání rozhodnutí a zároveň nahlédl do spisu. Následně žalobce do protokolu o seznámení účastníka řízení s podklady pro vydání rozhodnutí napsal, že do 7 dnů zašle své písemné vyjádření. Při tomto úkonu nebyl přítomen tlumočník a žalobce žalovanému nesdělil, že českému jazyku nerozumí. Naopak celá komunikace probíhala v českém jazyce a přímo ve věznici. Žalobce se tedy s podklady pro vydání rozhodnutí seznámil. K těmto podkladům se následně vyjádřil (viz vyjádření ze dne 9. 2. 2026). Až v tomto vyjádření žalobce uvedl, že dostatečně neovládá český jazyk, a proto je nutné mu dát k dispozici tlumočníka. Je nutné uvést, že se nejedná o pouhé sdělení žalobce o tom, že neovládá český jazyk. Žalobce se na dvou stránkách k věci vyjadřuje, přičemž si je vědom toho, že řízení je vedeno ve věci zrušení jeho trvalého pobytu. Dále mj. uvádí, co je důvodem pro zrušení jeho trvalého pobytu a hovoří o podané ústavní stížnosti a navrhuje přerušení řízení.

18. Nic tedy nevypovídalo o tom, že by se žalobce nebyl schopen dostatečně dobře dorozumět, aby chápal smysl správního řízení. Nelze proto v jednání bez tlumočníka spatřovat porušení práva žalobce na tlumočníka. Lze rovněž podotknout, že žalobce pobýval na území České republiky více než 20 let. Do značné míry je tedy schopen se dorozumět v českém jazyce.

19. Z ústního jednání ve věci vyplynulo, že žalobce v zásadě rozumí českému jazyku, obsahově mu však činí problém pochopit právní koncepty (instituty, podmínky, následky, …). Z toho pohledu tedy nejde o otázku zachování práva na tlumočníka (a možnosti jednat ve vlastním jazyce), ale celkově práva účinně se účastnit řízení.

20. Žalobce byl nicméně schopen pochopit podstatu řízení (tj. že se vede ve věci zrušení jeho trvalého pobytu z důvodu spáchání trestné činnosti) a ve vyjádřením k podkladům rozhodnutí byl schopen formulovat související úvahy (vztah k možnému odstranění trestu v rámci mimořádných opravných prostředků). Stejně tak při ústním jednání před soudem byl schopen formulovat výhrady vůči přiměřenosti (dlouhodobý pobyt v ČR, zdravotní postižení, nemá se kam vrátit).

21. Za toho stavu nebyl dán žádný důvod uvažovat o tom, že žalobce nebyl plně procesně způsobilý ve smyslu § 29 správního řádu. Případné obtíže s pochopením věci tedy správní orgán mohl kompenzovat nanejvýš způsobem komunikace a poučováním (§ 4 odst. 2 správního řádu) či poučením o možnosti si zvolit zástupce. Jak soud uvedl výše, žalobce věcně reagoval a možnost zástupce ve vyjádření zmínil sám. Za toho stavu nebyla porušena ani práva žalobce na tlumočníka, ani další jeho procesní práva umožňující mu efektivní účast v řízení. Výslech žalobce ve správním řízení nebyl potřeba 22. Není důvodná ani námitka ohledně neprovedení výslechu žalobce ve správním řízení.

23. Žalobce provedení svého výslechu v řízení před žalovaným nenavrhnul a správní orgán netížila zákonná povinnost výslech provést. Výslech účastníka slouží k objasnění skutkového stavu věci. Ten byl žalovaným řádně zjištěn i bez provedení výslechu žalobce. Žalobci nicméně nic nebránilo v tom, aby se k věci i bez provedeného výslechu vyjádřil, což také učinil (viz vyjádření ze dne 9. 2. 2026). Žalovaný tedy v tomto směru nijak nepochybil, když výslech neprovedl. Povinnost zohlednit přiměřenost zásahu do rodinného a soukromého života 24. Podle § 87l odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců ministerstvo rozhodnutím zruší povolení k trvalému pobytu, jestliže držitel tohoto povolení byl pravomocně odsouzen soudem České republiky za spáchání úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, za podmínky, že rozhodnutí bude přiměřené z hlediska zásahu do jeho soukromého nebo rodinného života.

25. Žalobce ani nezpochybňoval, že byl pravomocně odsouzen soudem České republiky za spáchání úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Zpochybňoval ale přiměřenost napadeného rozhodnutí z hlediska zásahu do jeho soukromého a rodinného života.

26. Účastník řízení je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí (§ 174a odst. 1 věty druhé zákona o pobytu cizinců). Přiměřenost dopadů rozhodnutí podle zákona o pobytu cizinců správní orgán posuzuje pouze v případech, kdy to tento zákon výslovně stanoví (§ 174a odst. 3 zákona o pobytu cizinců).

27. V souzené věci bylo povolení k trvalému pobytu žalobci zrušeno podle § 87l odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců. Správní orgán byl tedy povinen posuzovat přiměřenost napadeného rozhodnutí z hlediska zásahu do soukromého nebo rodinného života žalobce.

28. Z povahy § 87l odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců plyne, že je třeba poměřovat veřejný zájem spočívající v ochraně veřejného pořádku na jedné straně s právem cizince na ochranu soukromého a rodinného života na druhé straně (srov. přiměřeně rozsudek NSS č. j. 8 As 68/2012-39 ze dne 6. 8. 2013). Kritéria posouzení přitom obsahově odpovídají též kritériím judikatury Evropského soudu pro lidská práva (srov. zejména klasické rozsudky ESLP ve věcech Boultif proti Švýcarsku č. 54273/00 ze dne 2. 8. 2001, Rodrigues da Silva a Hoogkamer proti Nizozemsku č. 50435/99 ze dne 31. 1. 2006 a Üner proti Nizozemsku č. 46410/99 ze dne 18. 10. 2006 a na ně navazující judikaturu).

29. Pro posouzení tak jsou zásadní: (1) povaha a závažnost dotčeného veřejného zájmu (např. závažnost porušení veřejného pořádku či trestného činu spáchaného cizincem); (2) doba, jež uplynula od porušení veřejného pořádku či spáchání trestného činu a chování cizince v průběhu této doby; (3) rodinná situace cizince (např. doba trvání manželství a jiné faktory vyjadřující efektivnost rodinného života páru); (4) počet nezletilých dětí a jejich věk; (5) rozsah, v jakém by byl soukromý a/nebo rodinný život cizince narušen (tj. vliv na ekonomický, osobní a rodinný život jednotlivce, včetně vlivu na ostatní rodinné příslušníky, kteří by jinak měli právo zůstat v hostitelském členském státě na základě samostatného pobytového oprávnění); (6) rozsah a intenzita vazeb na hostitelský stát (příbuzní, návštěvy, jazykové znalosti apod.); 7) věk a zdravotní stav dotčeného cizince; a (8) délka pobytu cizince v hostitelském státě.

30. Žalovaný se posouzením přiměřenosti zabýval dostatečně a způsobem přiléhajícím okolnostem případu. S jeho závěry se soud proto ztotožnil a odkazuje na ně. Žalovaný vymezil závažnost protiprávního jednání žalobce a zásadní význam porušeného chráněného zájmu. Žalobce byl pravomocně odsouzen za zvlášť těžký zločin vraždy ve stádiu pokusu a přečin nedovoleného ozbrojování, přičemž byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce 12 let. Je nutné konstatovat, že k dokonání trestného činu vraždy nedošlo jen shodou šťastných okolností. Poškozený stačil vychýlit ruku žalobce (obžalovaného) alespoň ke tváři, přičemž střela z pistole sice způsobila těžké poranění potenciálně ohrožující poškozeného na životě, nicméně pokud by hlavu poškozeného zasáhla na původním místě, smrtelný následek by nastal rovnou (str. 2, 5 a 6 rozhodnutí). Žalovaný dále popsal rodinnou situaci žalobce a vazby žalobce na území České republiky (str. 5 rozhodnutí); konstatoval, že trvalý pobyt byl žalobci udělen dne 5. 10. 2011 na základě společného soužití s manželkou, se kterou se nicméně žalobce dne 16. 1. 2024 rozvedl. Aktuálně tedy žalobce ani neplnil účel pobytu. Další rodinné vazby na území České republiky nezjistil a žalobce konkrétně o žádných rodinných vazbách nehovořil. Délka pobytu žalobce na území České republiky byla jediná zjištěná okolnost hovořící ve prospěch žalobce (str. 6 rozhodnutí). Převážila nicméně závažnost a celospolečenská nebezpečnost spáchané trestné činnosti.

31. Žalobce také v žalobě uvedl, že se žalovaný nevypořádal s jeho invaliditou, sníženou inteligencí a porozuměním důsledků vlastních činů, bezúhonným pobytem, délkou pobytu a rodinnými vazbami na území České republiky. Tato námitka však není důvodná.

32. Případná snížená inteligence a dostatečné neporozumění vlastních činů nebyly okolnosti, které by žalovaný byl povinen zohledňovat v rámci posuzování přiměřenosti dopadů napadeného rozhodnutí do soukromého nebo rodinného života. Co se týče invalidity žalobce, žalobce v řízení před žalovaným invaliditu nezmínil. Až následně v řízení před soudem doložil posudek lékaře Institutu posuzování zdravotního stavu ze dne 9. 1. 2026, z něhož vyplývá, že žalobce je od 23. 9. 2025 invalidní ve třetím stupni. Žalovaný se nicméně nemohl invaliditou žalobce zabývat, když o ní nevěděl (resp. nebyla procesně uplatněna). Lze nicméně uvést, že invalidita žalobce by nepřevážila nad závažností trestné činnosti, kterou žalobce spáchal.

33. S délkou pobytu se žalovaný vypořádal dostatečně. Soud souhlasí s tím, že se v případě žalobce jednalo o jedinou okolnost, která hovořila v jeho prospěch. Nemohla nicméně převážit nad okolnostmi hovořícími v jeho neprospěch, jak bylo uvedeno výše. Co se týče rodinných vazeb, žalobce konkrétně nehovořil o rodinných příslušnících, které neměl žalovaný zohlednit. S manželkou se žalobce rozvedl a žádní další příslušníci na území zjištěni nebyli. Za toho stavu napadené rozhodnutí zjevně nepřiměřeně nezasahuje do rodinného života žalobce.

34. Ve věci žalobce lze shrnout, že nepřiměřenost dopadu rozhodnutí do žalobcova soukromého a rodinného života nelze dovozovat pouze z délky jeho pobytu v České republice. Závažnost a rozsah úmyslné trestné činnosti představují důvod, pro nějž v posuzované věci převáží zájem na ochraně společnosti nad zájmem žalobce na ochraně soukromého a rodinného života. Tvrzení žalobce nezvrátila závěr žalovaného o zrušení povolení k trvalému pobytu. Vycestování na Ukrajinu 35. Co se týče námitky žalobce, že v zemi svého původu nikoho nemá a probíhá tam válečný konflikt, ani ta na věci nic neměnila. Je přitom nutné zdůraznit dobu, po kterou žalobce bude ve výkonu trestu odnětí svobody – jeho propuštění je plánované v roce 2036. Následně by měl vykonávat ochranné léčení. Nelze tedy ani předvídat, jaká bude situace žalobce za deset či více let.

36. Pokud by soud obsahově vnímal tuto námitku jako námitku zákazu navrácení do země, kde žalobci hrozí vážná újma (non-refoulement), ani tak by tato námitka neobstála jako důvodná.

37. Zrušení pobytového oprávnění, zamítnutí žádosti o jeho prodloužení, jakož i udělení výjezdního příkazu, nepředstavují pro žalobce definitivu v podobě nuceného vycestování do země původu. Napadeným rozhodnutím, a to ani výrokem, kterým žalovaný stanovil žalobci lhůtu k vycestování z území České republiky do 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí, případně do 30 dnů od propuštění z výkonu trestu, totiž žalobce není navracen do země svého původu (ustálená judikatura; srov. rozhodnutí NSS č. j. 3 Azs 235/2022-27 ze dne 18. 11. 2022, cit. č. j. 1 Azs 100/2025-45 a č. j. 9 Azs 74/2025-53).

38. Jen na okraj této tematiky soud připomíná, že podmínka trestní zachovalosti nemusí být splněna pro každé vízum za účelem strpění [§ 56 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců]. Žalobcův důraz na jeho trestní odsouzení tedy nevyvrací, že mu nějaké vízum pro strpění může být uděleno. Stávající judikatura (nejen) českých krajských správních soudů také vychází z toho, že ve vztahu k Ukrajině není dána nějaká plošná překážka vycestování (srov. např. rozsudky KS v Plzni č. j. 35 A 23/2026-79 ze dne 2. 7. 2026, č. j. 35 Az 7/2026- 30 ze dne 12. 6. 2026).

IV. Závěr

39. Z uvedených důvodů není rozhodnutí žalovaného nezákonné a netrpí ani vadami řízení. Soud proto žalobu zamítl dle § 78 odst. 7 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch a úspěšnému žalovanému nevznikly náklady nad rámec běžné úřední činnosti. Žádný z účastníků tak nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 1 věta první s. ř. s.).

40. O odměně ustanoveného zástupce soud rozhodne samostatně, až ustanovený zástupce odměnu vyčíslí.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost u Nejvyššího správního soudu do dvou týdnů od jeho doručení. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni. Plzeň 17. června 2026 Mgr. Jan Šmakal v.r. soudce Shodu s prvopisem potvrzuje L. C.