55 A 59/2022

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Alexandra Krysla, soudce Mgr. Jana Šmakala (zpravodaj) a soudkyně Mgr. Jaroslavy Křivánkové ve věci žalobce: J. B., narozen X, bytem X, zastoupen advokátem Mgr. Jakubem Šťastným, sídlem Pohraniční stráže 136, Velká Hleďsebe, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Karlovarského kraje, sídlem Závodní 386/100, Karlovy Vary, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem spočívajícím v provedení identifikačních úkonů dne 11. 8. 2022 podle § 65 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě.

III. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení o kasační stížnosti ve výši 5 250 Kč k rukám advokáta Mgr. Jakuba Šťastného do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. V souzené věci se soud opětovně zabýval tím, zda sejmutí daktyloskopických otisků, provedení bukálního stěru, pořízení fotografií a pořízení popisu žalobce bylo přiměřeným postupem policie ve vztahu k tomu, že žalobce byl obviněn ze spáchání závažného protiprávního jednání sexuální povahy vůči dítěti (14 let) prostřednictvím počítačové sítě.

2. S ohledem na odstup od roku 2022, kdy byla věc prvně řešena krajským soudem, je v roce 2026 jasno v otázce spáchání trestného činu. Podle vhodného kontextu proto soud níže v odůvodnění zmiňuje pouhé podezření, a i to, že se skutek stal; posouzení soudu je však založeno na tom, jak se věc jevila v době provedení identifikačních úkonů. Zároveň soud vychází z toho, že trestné činnosti se žalobce měl dopustit jako nezletilý (17 let); jako u nezletilého je proto třeba dbát zvýšené ochrany jeho práv (srov. např. § 53 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže).

II. Postup správního orgánu

3. Proti žalobci bylo vedeno trestní stíhání, neboť byl obviněn ze spáchání provinění sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 1, alinea 2, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku v jednočinném souběhu s proviněním navazování nedovolených kontaktů s dítětem podle § 193b trestního zákoníku a provinění výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 3 trestního zákoníku pod sp. zn. KRPK-29583/TČ-2022-190070. Žalovaná v souvislosti s trestním řízením získala dne 11. 8. 2022 od žalobce osobní údaje spočívající v sejmutí daktyloskopických otisků, provedení bukálního stěru, pořízení fotografií a pořízení popisu žalobce pro účely budoucí identifikace (dále také „identifikační úkony“) podle § 65 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky.

III. Řízení před soudem

4. Žalobce s provedenými identifikačními úkony nesouhlasil a brojil proti nim žalobou na ochranu před nezákonným zásahem. Nezákonnost spatřoval v tom, že provedení identifikačních úkonů bylo v rozporu s jeho základními právy zakotvenými v ústavním pořádku ČR a především čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Samotná právní úprava § 65 zákona o policii je také v rozporu s ústavním pořádkem ČR. Podrobná úprava provádění identifikačních úkonů je totiž obsažena v interním pokynu policejního prezidenta, který však není veřejně dostupný. Žalobce poukázal i na rozpor právní úpravy s čl. 5 písm. b), c) a e) Úmluvy o ochraně osob se zřetelem na automatizované zpracování osobních dat. Dále měl žalobce za to, že získání identifikačních úkonů nebylo v jeho případě účelné ani důvodné, neboť mu nebyla kladena za vinu žádná násilná trestná činnost. Údajné trestné činnosti se měl dopustit prostřednictvím internetu, nebylo tedy zřejmé, k čemu žalovanému jeho identifikační údaje budou nápomocné. S ohledem na svůj nízký věk shledával jejich uchovávání výrazným zásahem do svých osobnostních práv. Žalobce žádal žalovanou o poskytnutí úředního záznamu, ve kterém by byl zaznamenán projev jeho nesouhlasu s provedením identifikačních úkonů. Úřední záznam mu byl sice vydán, avšak s projevem nesouhlasu proti již provedeným identifikačním úkonům. Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 7/18 ze dne 22. 3. 2022 nepovažoval za přiléhavý na svou věc, neboť v tamní věci se jednalo o nezákonný zásah spočívající v předvolání k provedení identifikačních úkonů, nikoli proti již provedeným úkonům.

5. Žalovaná považovala žalobu za nedůvodnou. K řádnému plnění úkolů žalované je nezbytné, aby k nim měla odpovídající prostředky. Provedení identifikačních úkonů vůči žalobci, který v té době byl již v procesním postavení obviněného, bylo jedním z těchto legitimních prostředků. Postup podle § 65 zákona o policii i s ohledem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 7/18 žalovaná považovala za ospravedlnitelný a přiměřený. V souvislosti s trestním řízením žalobce byl zpracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, specializace dětské psychiatrie a dětské klinické psychologie. Rozsudek krajského soudu č. j. 55 A 59/2022-113 6. Krajský soud v roce 2022 žalobě vyhověl. S odkazem na tehdejší judikaturu Nejvyššího správního soudu konstatoval, že musí existovat faktické spojení mezi trestnou činností žalobce a provedenými identifikačními úkony. Žalobce byl však podezřelý z distančně spáchaného trestného činu, pro jehož odhalení nebyly využity daktyloskopické otisky, DNA z bukálního stěru, fotografie či popis žalobce. Přes výzvu soudu žalovaná nijak nevysvětlila, jaká je vazba mezi provedenými identifikačními úkony a jejich potřebou pro případnou budoucí identifikaci trestné činnosti žalobce. Žalovaná ostatně ani netvrdila podezření na jinou trestnou činnost žalobce. Neprokázala tedy potřebnost provedených identifikačních úkonů pro plnění některého ze svých úkolů podle zákona o policii. Kasační rozsudek NSS č. j. 6 As 14/2023-43 7. Nejvyšší správní soud v roce 2026 zrušil rozhodnutí krajského soudu z roku 2022. V judikatuře Nejvyššího správního soudu z posledních měsíců byl totiž vysloven názor, že vysoká typová závažnost trestného činu odůvodňuje přiměřenost identifikačních úkonů, ledaže existují nějaké mimořádné okolnosti. V případě žalobce žádné takové okolnosti neexistovaly. Nešlo o „trestnou činnost bílých límečků“, u které obvykle nelze spoléhat na důkazy prokazující přítomnost pachatele na určitém místě či kontakt s předmětem či člověkem. Žalobce se sice dopustil distančního trestného činu, ale zároveň učinil poškozené návrh osobního setkání v úmyslu vykonat s ní soulož. Pokud by k setkání došlo, byly by identifikační úkony zjevně k užitku. Vzhledem k závěrům prejudikatury o potřebě zvažovat význam druhového objektu a typovou závažnost trestné činnosti, z níž byl žalobce obviněn, dospěl Nejvyšší správní soud na rozdíl od krajského soudu k závěru, že žalovaná byla oprávněna identifikační úkony provést.

8. K námitce žalobce, že žalovaná většinu skutkových tvrzení netvrdila v řízení před krajským soudem (zejména neuplatnila tvrzení o návrhu osobního setkání), Nejvyšší správní soud konstatoval, že správní orgán může v řízení o kasační stížnosti uplatňovat jakékoliv právní novoty; § 104 odst. 4 s. ř. s. podle judikatury Nejvyššího správního soudu pro správní orgány neplatí. Řízení po kasačním rozsudku 9. Po vrácení věci k dalšímu řízení byl krajský soud konfrontován s nestandardní situací: v řízení o zásahové žalobě se uplatňuje projednací zásada, břemeno tvrzení a břemeno vedení důkazu (srov. níže). Žalovaná v původním řízení před krajským soudem však neuplatnila tvrzení, na kterých Nejvyšší správní soud založil svůj kasační rozsudek.

10. Tím se nijak nezměnila povaha následného řízení před krajským soudem: krajský soud nadále může vycházet pouze z tvrzení a důkazů uplatněných v řízení před krajským soudem; to platí tím spíše, že v řízení se uplatňují procesní břemena – jsou to tedy účastníci řízení, kteří odpovídají za řádné tvrzení rozhodných skutečností. Zároveň je zřejmé, že kasační rozsudek krajskému soudu ani nevytknul nesprávné posouzení procesních břemen či nesprávné posouzení tvrzení, která byla v řízení o žalobě fakticky uplatněna, ani krajský soud nezavázal k tomu, aby bez dalšího přihlížel k novotám tvrzeným až v řízení o kasační stížnosti. Tzn. že po vrácení věci v roce 2026 dosavadní výsledky řízení před krajským soudem neposkytovaly podklad pro skutkové a právní závěry, na nichž Nejvyšší správní soud vystavěl své kasační rozhodnutí.

11. K tomu krajský soud připomíná, že řízení o kasační stížnosti není pokračováním řízení o žalobě a podání účastníků jsou vůči soudu účinná až od okamžiku, kdy dojdou (srov. např. usnesení NS sp. zn. 22 Cdo 1169/2017 ze dne 29. 8. 2017; analogicky pak rozsudek NSS č. j. 6 As 126/2019-21 ze dne 14. 11. 2019, č. 3949/2020 Sb. NSS). Řízení o věci samé se před krajským soudem končí vyhlášením rozsudku, resp. nabytím právní moci takového rozsudku (§ 54 odst. 1, 7 s. ř. s.). Žalovaná svá nová tvrzení uvedla po právní moci rozsudku č. j. 55 A 59/2022-113 a zaslala je přímo Nejvyššímu správnímu soudu v kasační stížnosti. Je proto zjevné, že nejde o tvrzení uplatněná procesně účinným způsobem vůči krajskému soudu; krajský soud proto neměl žádný procesní důvod se jimi bez dalšího zabývat.

12. Soud proto zvážil, zda má za toho stavu účastníky vyzývat k doplnění tvrzení o rozhodných skutečnostech. Dospěl však k závěru, že to není třeba: v původním řízení byla žalovaná procesně spíše pasivní a netvrdila rozhodné skutečnosti, přestože ji soud přípisem ze dne 2. 12. 2022 již poučil a stanovil jí lhůtu k doplnění tvrzení. Žalovaná tedy již byla ze strany krajského soudu poučena, skutkový stav a rozhodné otázky se od té doby nezměnily; účinky tohoto poučení proto trvají.

13. Soud tak pouze přistoupil ke koncentraci řízení podle § 52 odst. 3 věty první s. ř. s. Bez koncentrace řízení by strany mohly neomezeně uplatňovat nová tvrzení a důkazní návrhy až do rozhodnutí soudu; žalovaná by je s ohledem na názor Nejvyššího správního soudu mohla uplatňovat ještě později.

14. Ve stanovené lhůtě pro koncentraci řízení se vyjádřila žalovaná, která zdůraznila, že identifikační úkony byly provedeny za účelem vyloučení případné účasti žalobce na jiné trestné činnosti. Trestná činnost, z níž byl žalobce obviněn, byla vysoké typové závažnosti, která sama o sobě může odůvodnit přiměřenost identifikačních úkonů. Trestná činnost sice probíhala distančně, žalobce však učinil poškozené návrh osobního setkání v úmyslu vykonat s ní soulož. Tím byl založen předpoklad reálného fyzického kontaktu a využitelnosti identifikačních údajů, což posiluje závěr o přiměřenosti jejich provedení.

IV. Posouzení věci

15. Žaloba není důvodná.

16. Provedení identifikačních úkonů ze strany policie formálně odpovídalo textu § 65 zákona o policii; následně v řízení o kasační stížnosti vyšlo najevo, k čemu tyto úkony ve skutkových poměrech případu žalobce měly sloužit, a Nejvyšší správní soud v zásadě zavázal krajský soud k tomu, aby identifikační úkony považoval za přiměřené.

17. Kasační rozsudek vycházel z toho, že se žalobce pokusil o fyzický kontakt s poškozenou, který by podle Nejvyššího správního soudu odůvodnil vztah mezi způsobem provedení činu a potřebou identifikačních úkonů pro odhalování jiné trestné činnosti žalobce.

18. Krajský soud z těchto východisek sice vyšel, avšak dokazováním zjistil jiný skutkový stav, než který vzal Nejvyšší správní soud za základ svého rozhodnutí. Na konečném posouzení věci to však nic nezměnilo, protože (1) tato skutková zjištění krajského soudu nebyla dostatečně odlišná a (2) podle nejnovější judikatury je krajský soud vázán právním názorem i za situace, kdy jej Nejvyšší správní soud založil na nesprávné skutkové premise, která se následně v řízení před krajským soudem nepotvrdila. IV.1 Soulad úpravy s unijním a ústavním právem 19. V původním rozsudku se krajský soud nezabýval souladem samotné úpravy provádění identifikačních úkonů s prameny vyšší právní síly, protože to nebylo potřebné pro rozhodnutí o žalobě. Tato otázka byla nicméně v mezidobí vyřešena s výsledkem, že § 65 zákona o policii a současný způsob jeho uplatňování nejsou v obecné rovině problematické.

20. Nelze přijmout tvrzení žalobce, že v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 7/18 byla řešena otázka předvolání, a ne otázka odběru vzorků. Z odůvodnění tohoto nálezu je dostatečně zřejmé, že Ústavní soud se kladně vyslovil i k ústavnosti § 65 odst. 1 zákona o policii z hlediska odběru vzorků. Odlišení provedené žalobcem má oporu pouze v odlišných stanoviscích k tomuto nálezu: podle čtyř soudců předkládající městský soud neměl vhodný incidenční případ (Anlassfall) odběru vzorků pro návrh podle čl. 95 odst. 2 Ústavy. Na věcné posouzení ze strany většiny soudců Ústavního soudu to však zjevně nemělo vliv.

21. Z hlediska unijního práva pak úprava § 65 odst. 1 zákona o policii obstojí, neboť Nejvyšší správní soud v návaznosti na rozhodnutí Soudního dvora EU konstatoval, že jde o úpravu uplatňovanou na základě konsistentní a předvídatelné judikatury správních soudů (srov. např. rozsudek č. j. 7 As 172/2022-198 ze dne 15. 4. 2026, č. 4749/2026 Sb. NSS). IV.2 Procesní břemena v řízení o zásahové žalobě 22. Náležitostí žaloby je označení zásahu, proti němuž se žalobce ochrany domáhá, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů a návrh výroku rozsudku. Žalobce tedy nemusí uplatnit skutkové a právní důvody nezákonnosti ve formě žalobních bodů, soud provede právní posouzení zákonnosti zásahu sám na základě žalobcem vylíčených skutkových okolností (rozsudek NSS č. j. 6 As 255/2014-42 ze dne 25. 5. 2015, č. 3240/2015 Sb. NSS, odst. 23).

23. Řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem má povahu nekoncentrovaného nalézacího řízení (rozsudky č. j. 5 As 462/2019-35 ze dne 6. 9. 2021, č. 4257/2021 Sb. NSS, a č. j. 10 As 326/2022-88 ze dne 23. 10. 2023, č. 4563/2024 Sb. NSS). Vůdčí zásadou řízení je zásada projednací; jsou to tedy především procesní strany, které odpovídají za objasnění skutkového stavu. Soud není povinen vyšetřovat možné skutkové alternativy (srov. např. rozsudky NSS č. j. 1 Ads 71/2025-40 ze dne 16. 7. 2025; č. j. 21 Ads 113/2025-25 ze dne 31. 7. 2025). Je však oprávněn provést dokazování i nad rámec tvrzení účastníků a jejich důkazních návrhů, nastane-li taková potřeba. Vlastní aktivita soudu je však omezena na takovou míru, která je nezbytná pro rozhodnutí ve věci a pokud taková potřeba vyplývá ze soudního spisu (§ 120 odst. 2. o. s. ř.; cit rozsudek č. j. 1 Ads 71/2025- 40 nebo č. j. 6 Aps 9/2013-25 ze dne 26. 3. 2014).

24. Pokud za objasnění skutkového stavu odpovídají především strany, zdejší soud – s ohledem na závěry doktríny civilního procesního práva – vychází z toho, že se v takovém řízení uplatňují procesní břemena. Procesní strana nese břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně toho, že jsou naplněny všechny znaky skutkové podstaty právní normy, bez jejíhož použití by procesní návrh této strany nemohl mít úspěch (tj. procesní stranu tíží důkazní břemeno ohledně skutkových předpokladů jí příznivé právní normy; srov. rozsudek KS v Plzni č. j. 55 A 58/2024-50 ze dne 13. 3. 2025).

25. To znamená, že je na žalobci, aby prokázal, že se tvrzený zásah vůbec stal, a dále aby – v závislosti na rozhodném právu – prokázal skutkový základ nároku, jehož se dovolává. Musí tedy prokázat existenci zásahu a jeho dopad do jeho práv a povinností („právní sféry“). Ve vztahu k těmto skutečnostem žalobce tíží důkazní břemeno, tj. nemůže uspět, pokud tyto skutečnosti neprokáže, nebo pokud budou vyvráceny. Oproti tomu je na žalovaném, aby skutkově vyvracel naplnění těchto podmínek (k nim ho důkazní břemeno netíží, neboť tíží žalobce), nebo aby prokazoval splnění podmínek některé protinormy (k nim je důkazní břemeno na žalovaném). Protinormou budou typicky ta ustanovení, která dovolují zásah správního orgánu a stanoví pro něj konkrétní podmínky (srov. obecně rozsudky NSS č. j. 22 Ads 68/2025-42 24. 7. 2025; č. j. 7 As 233/2021-33 ze dne 30. 3. 2022; č. j. 4 Ads 244/2018-131 ze dne 27. 2. 2020).

26. V poměrech souzeného případu to znamená, že bylo na žalobci, aby prokázal existenci zásahu v podobě provedení identifikačních úkonů a skutkové důvody, ze kterých dovozuje jeho nepřiměřenost. Naopak bylo na žalované, aby nejpozději v řízení před krajským soudem prokázala zákonný důvod zásahu a důvody, ze kterých dovozuje jeho přiměřenost. Splnění podmínek § 65 zákona o policii totiž představuje právě zvláštní zákonné předpoklady dovolující zásah (obecně k policejnímu zásahu srov. rozsudek NSS č. j. 5 As 203/2017-28 ze dne 13. 12. 2019, č. 3972/2020 Sb. NSS; k identifikačnímu úkonu podle § 65 zákona o policii č. j. 9 As 124/2018-46 17. 5. 2022, odst. 30; č. j. 10 As 300/2022- 20 ze dne 28. 11. 2022, odst. 12). IV.3 Obecně k potřebě přiměřenosti identifikačních úkonů 27. Podle § 65 odst. 1 písm. a) zákona o policii může policie při plnění svých úkolů snímat daktyloskopické otisky, zjišťovat tělesné znaky, provádět měření těla, pořizovat obrazové, zvukové a obdobné záznamy a odebírat biologické vzorky umožňující získání informací o genetickém vybavení pro účely budoucí identifikace u osoby obviněné ze spáchání úmyslného trestného činu nebo osoby, které bylo sděleno podezření pro spáchání takového trestného činu.

28. Setrvalá judikatura správních soudů v této souvislosti uvádí, že policie nemůže k provádění identifikačních úkonů bez dalšího přistoupit u každého případu podezření či obvinění z úmyslného trestného činu, neboť nelze obecně připustit postup správních orgánů směřující k plošnému shromažďování identifikačních údajů (srov. rozsudky NSS č. j. 3 As 335/2017-33 ze dne 19. 4. 2018, č. j. 1 As 13/2017-93 a ze dne 13. 12. 2017). Kritérii posouzení přiměřenosti je mimo jiné povaha trestné činnosti, doba, která od spáchání trestného činu uběhla, věk pachatele a síla podezření, v případě, že dosud nebyl ze spáchání trestného činu usvědčen. K těmto kritériím správní soudy také uvedly, že sama osoba pachatele, způsob páchání trestné činnosti, jeho trestní minulost a konkrétně zjištěné okolnosti musí podpořit závěr o tom, že opakování trestné činnosti naopak hrozí či je lze očekávat a uchování vzorků DNA či jiných osobních údajů je pro posouzení této hrozící trestné činnosti významné (srov. např. rozsudky NSS č. j. 5 As 254/2019-49 ze dne 18. 5. 2022; č. j. 21 As 121/2025-36 ze dne 21. 11. 2025).

29. Uvedené plyne nejen z povahy obecného požadavku minimalizace zásahů do (základních) práv, ale též ze samotné zákonné úpravy zákona o policii [např. jeho § 11 písm. c)]. Podle § 65 odst. 5 zákona o policii je totiž zájem na držení získaných osobních údajů u policie odůvodněn pouze tím, že jejich zpracovávání je nezbytné pro účely předcházení, vyhledávání nebo odhalování trestné činnosti anebo stíhání trestných činů nebo zajišťování bezpečnosti České republiky, veřejného pořádku nebo vnitřní bezpečnosti. Pakliže jejich zpracování nezbytné není, musí být tyto údaje vymazány. To platí tím spíše, pokud zájem na jejich zpracování není dán ani před prvotním získáním osobních údajů (provedením identifikačních úkonů).

30. Judikatura správních soudů přitom výslovně vychází z toho, že v každém konkrétním případě je třeba individuálně vyhodnotit, do jaké míry lze do budoucna počítat s potřebou využít odebraný biologický vzorek (nebo jiný identifikační údaj). Posuzovány přitom mají být nejen okolnosti týkající se konkrétního pachatele, ale též související se spáchaným trestným činem (rozsudek NSS č. j. 2 As 164/2019-30 ze dne 2. 4. 2020, č. 4018/2020 Sb. NSS). Podstatné proto jsou indicie, že by se žalobce měl či mohl dopustit další trestné činnosti, a to zejména trestné činnosti, k jejímuž odhalení by mohlo napomoci zjištění údajů pro identifikaci pachatele (č. j. rozsudek č. j. 5 As 241/2019-46 ze dne 18. 5. 2022).

31. V této souvislosti se v rozhodovací činnosti objevuje pojem „kriminalita bílých límečků“, což však není nic jiného než zjednodušující nálepka s popularizačním účelem: potřeba identifikačních úkonů se neodlišuje podle stylu práce osob, vůči nimž jsou identifikační úkony prováděny, ale podle toho, zda lze předpokládat zanechání fyzických stop, k jejichž ztotožnění by byly použitelné informace získané identifikačními úkony. Dělící linie tedy není v sociální třídě osob, ale ve způsobu spáchání skutku (srov. rozsudek NSS č. j. 5 As 254/2019-49, odst. 25).

32. Dále pak judikatura výslovně uvádí, že přistoupit k získání osobních údajů od usvědčeného pachatele lze i v případě méně závažných činů, naopak získat osobní údaje od osoby v pozici podezřelého je možno jen u těch nejzávažnějších trestných činů nebo s okolnostmi jasně svědčícími o potenciální recidivě či gradování trestné činnosti (srov. rozsudek NSS č. j. 5 As 254/2019-49, odst. 36). IV.4 Požadavky dosavadní i nové judikatury se v rozhodné otázce neliší 33. Judikatura do roku 2024 tedy jasně vycházela z požadavku individualizace (zákazu paušalizace), požadavku reálné budoucí využitelnosti provedených identifikačních úkonů, odmítnutí obecných statistik recidivy, a požadavku rozumné vazby mezi typem trestné činnosti a použitelností identifikačních úkonů. I pro judikaturu z let 2025 a 2026 je však typické, že opakuje povinnost policie zohlednit mimo jiné dosavadní trestnou činnost pachatele, typovou i individuální závažnost trestné činnosti, v souvislosti, s níž má dojít k odběru vzorku, i osobu pachatele včetně jeho věku. Na uvedených kritériích se tedy v recentní judikatuře nic nezměnilo fakticky, ani postupem podle § 17 s. ř. s.

34. Podle některých pasáží kasačního rozsudku by nicméně bylo možné se domnívat, že v určitých závažných případech není třeba vyžadovat uvedený spojující prvek mezi spáchaným trestným činem, identifikačními úkony a odhalováním jiné trestné činnosti. Takový závěr ovšem z judikatury neplyne, a to ani z té novější od roku 2025, a ani není jasně obsažen v kasačním rozsudku.

35. I v aktuální judikatuře v případě nejzávažnější trestné činnosti spáchané recidivistou Nejvyšší správní soud hodnotil konkrétní okolnosti a použitelnost údajů získaných identifikačními úkony: Jde o trestný čin proti lidskému životu, při jehož odhalování je nutno často spoléhat na důkazy prokazující přítomnost pachatele na určitém místě či jeho kontakt s určitým předmětem, tj. například pomocí profilu DNA či otisků prstů… U osoby, která byla za určitý trestný čin odsouzena a vykonávala trest odnětí svobody, je zájem na zajištění osobních údajů za účelem budoucí identifikace (zejména pro případ páchání další trestní činnosti) nejsilnější. Již jen odsouzení za takto závažný trestný čin (pokus o něj) lze považovat za velmi silnou indicii svědčící o tom, že získání všech osobních údajů, jejichž zpracování zákon o policii umožňuje, bude zcela nezbytné (rozsudek č. j. 5 As 327/2022- 48 ze dne 15. 12. 2025, odst. 37).

36. Dále pak v případě extremistických verbálních trestných činů Nejvyšší správní soud hodnotil konkrétní okolnosti a použitelnost údajů získaných identifikačními úkony, přestože tuto činnost označil za typově mimořádně závažnou: Vzhledem k profilu žalobce jakožto pachatele popsané trestné činnosti nebylo totiž možné ani v době provedení identifikačních úkonů, ani v době pozdější, kdy rozhodoval městský soud, právě riziko, že jeho recidivující trestná činnost přeroste i do násilné kriminality, rozhodně podceňovat, přičemž k odhalení takové trestné činnosti by již zmiňované osobní údaje rozhodně mohly napomoci (rozsudek č. j. 5 As 163/2022-83 ze dne 24. 4. 2026, odst. 59–61).

37. Podle dosavadní judikatury se tedy se stoupající závažností trestné činnosti (a stoupající pravděpodobností o tom, že byla spáchána) zvyšuje váha kritéria typové závažnosti trestného činu a snižuje se nárok na detailní individualizaci dalších kritérií. Neodpadá však požadavek racionální vazby mezi identifikačními úkony a jejich budoucí použitelností ať už z hlediska potenciální recidivy, tak faktické využitelnosti pro způsob spáchání.

38. Výše rekapitulovaná judikatura tedy neodpovídá zcela konstatování Nejvyššího správního soudu v kasačním rozsudku. Podle něj judikatura již měla s důrazem na typovou závažnost dovodit, že v případech obvinění či sdělení podezření z násilných trestných činů proti svobodě již samotná obecná povaha takových trestných činů dostatečně odůvodňuje přiměřenost provedení identifikačních úkonů. Krajský soud upozorňuje, že takto kategorický závěr lze nalézt toliko v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 161/2022-30 ze dne 30. 1. 2026, který se konkrétními požadavky prejudikatury k § 65 zákona o policii zabýval stručně. Nad rámec toho není takový závěr obsažen ani v jiných rozsudcích z let 2025 a 2026, ani v rozsudcích předchozích. Lze ostatně ilustrativně poukázat na to, že rozsudek č. j. 5 As 327/2022-48 ještě v prosinci 2025 řešil případ vraždy spáchané recidivistou závažné trestné činnosti, a to při zohlednění dalších individualizujících kritérií. V roce 2026 se tedy stav judikatury nemohl změnit do té míry, že vyšší typová závažnost trestné činnosti postačuje pro přiměřenost identifikačních úkonů bez další individualizace.

39. Kasační rozsudek tedy pokročil v rozhodovací linii snižování potřebné míry individualizace do té míry, že v předchozí judikatuře lze vyhledat tento doslovný a obecně formulovaný požadavek rozsudku č. j. 2 As 115/2023-38 ze dne 10. 8. 2023: Žalovaná je povinna posuzovat i přiměřenost opatřování osobních údajů postupem dle § 65 odst. 1 zákona o Policii, což musí být schopna odůvodnit konkrétními skutečnostmi. … K závěru o nezbytnosti tohoto opatření lze dospět toliko na podkladě individuálních okolností, především se jedná o dosavadní trestnou činnost žalobce, typovou a individuální závažnost trestné činnosti a osobu pachatele. Toto rozhodnutí lze postavit do kontrapozice s kasačním rozsudkem, podle kterého by mohla být přiměřenost provedení identifikačních úkonů zpochybněna pouze tehdy, pokud nastaly natolik neobvyklé okolnosti, že by se dané jednání vymykalo standardním případům, na něž zákon míří. … Potřebnost a přiměřenost je tak odůvodněna typovou závažností takových trestných činů a nemusí být odůvodňována v každém jednotlivém případě konkrétními a individualizovanými okolnostmi.

40. Zároveň však ani kasační rozsudek nevychází zcela z toho, že samotná typová závažnost činu stačí. Nejvyšší správní soud v něm učinil kontrafaktuální úvahu založenou na snaze žalobce o fyzický kontakt s poškozenou v podobě návrhu soulože: „pokud by v tomto či dalším případě k osobnímu setkání a jeho účelu došlo, údaje získané identifikačními úkony by mohly být využitelné pro cíle a účely § 65 zákona o Policii ČR předpokládané.“ 41. Krajský soud je kasačním rozsudkem vázán. Pokud by tedy v kasačním rozsudku byl jasně a bezvýjimečně vyjádřen názor, že ve věci žalobce jsou identifikační úkony přiměřené již jen pro typovou závažnost činu, pak by byl právní názor původního rozsudku krajského soudu bez dalšího nesprávný. Konstatování nesprávnosti původního názoru krajského soudu však kasační rozsudek neobsahuje: v odst. 32, 36 a 38 Nejvyšší správní soud vyjádřil v zásadě souhlas se závěry původního rozsudku krajského soudu. Pouze v odst. 37 Nejvyšší správní soud explicitně dospěl „k rozdílnému závěru“ než krajský soud, učinil tak ovšem na základě nového tvrzení žalované uplatněného až v řízení o kasační stížnosti.

42. Zároveň kasační rozsudek zdůraznil i fakticitu snahy žalobce setkat se s poškozenou, k čemuž údajně nedošlo z důvodů na straně poškozené. Tato skutková okolnost by však byla bezvýznamná, pokud by platilo, že přiměřenost je odůvodněna již typovou závažností. Tato skutková okolnost tedy musí mít nějakou váhu pro posouzení případu.

43. Právě popsané napětí v odůvodnění kasačního rozsudku tedy krajský soud chápe tak, že v nyní souzeném případě nebyl jasně vysloven právní názor Nejvyššího správního soudu, podle kterého by krajský soud měl žalobu bez dalšího zamítnout. Kasační rozsudek jen velmi zdůraznil význam typové závažnosti činu pro posouzení přiměřenosti, což by – ceteris paribus – mělo vést k zamítnutí žaloby. Krajský soud však nebyl kasačním rozsudkem omezen v posouzení skutkových předpokladů uplatnění takového závazného názoru; je totiž skutkovou instancí a své skutkové závěry činí na základě provedeného dokazování. Oproti tomu Nejvyšší správní soud není skutkovou instancí a zákon mu umožňuje zavázat krajský soud pouze právním názorem, nikoliv názorem skutkovým [§ 103 odst. 1 písm. a), d); § 110 odst. 4 s. ř. s.]. IV.5 Identifikační úkony v poměrech případu žalobce 44. V souzené věci nebylo sporné, že § 65 zákona o policii formálně dovoloval provedení identifikačních úkonů u žalobce, který byl obviněn ze spáchání úmyslného trestného činu (provinění). Policie tedy tyto úkony provést mohla. Je však jinou otázkou, zda je provést měla s ohledem na požadavek přiměřenosti.

45. Ze samotného postupu policie přímo neplyne, jaké důvody ji vedly k provedení identifikačních úkonů. To je ovšem běžné: úvahy policie o přiměřenosti provedení identifikačních úkonů obvykle nebývají vyjádřeny dříve než právě v řízení před soudem. Přiměřenost postupu policie podle § 65 odst. 1 zákona o policii tak soud hodnotí na základě skutečností zjištěných až v řízení o žalobě, a činí tak obvykle na základě obsahu soudního spisu a vyjádření žalované. Za tím účelem soud žalovanou již dne 2. 12. 2022 seznámil s požadavky aktuální judikatury, kritérii posouzení významnými pro rozhodnutí soudu a umožnil jí uplatnit konkrétní argumentaci (srov. § 36 odst. 1 s. ř. s., přiměřeně § 49 odst. 4 s. ř. s.). Na tuto výzvu žalovaná nereagovala; vyjádřila se až v návaznosti na usnesení o koncentrací řízení ze dne 15. 5. 2026 (srov. výše). Skutková zjištění plynoucí z listin předložených žalovanou 46. Řízení o zásahové žalobě má – na rozdíl od řízení o žalobě proti rozhodnutí podle § 65 s. ř. s. – nalézací povahu (např. cit. rozsudek NSS č. j. 5 As 462/2019-35, odst. 42– 43). Správní orgán zde obvykle nevede správní spis v právním smyslu. Listiny, které správní orgán shromažďuje, byť i třeba ve faktické podobě správního spisu, tak jsou zásadně předmětem dokazování. Nelze je bez dalšího považovat za věrohodný obraz správního řízení, tak jako by tomu bylo v řízení o žalobě podle § 65 s. ř. s. (srov. cit. rozsudek NSS č. j. 10 As 326/2022-88).

47. V původním řízení o žalobě krajský soud neprováděl dokazování, neboť provedení identifikačních úkonů a hlavní okolnosti trestného činu byly mezi účastníky nesporné (tj. existovala mezi nimi výslovná shoda ve smyslu § 120 odst. 3 o. s. ř.). Ke konkrétním specifickým okolnostem případu pak žalovaná původně neuplatnila žádné relevantní tvrzení: neuspěla tedy z důvodu neunesení procesního břemene tvrzení, a proto nebyl důvod dokazování k těmto jednotlivostem provádět.

48. V řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud dokazování neprováděl; z listin předložených žalovanou však učinil skutkové závěry vztahující k novým tvrzením žalované uplatněným až v řízení o kasační stížnosti.

49. K novým tvrzením žalované a zároveň i ke skutkovým závěrům Nejvyššího správního soudu tak krajský soud provedl dokazování listinami, které žalovaná předložila. Učinil tak bez ústního jednání, neboť to od 1. 1. 2026 výslovně umožňuje § 51 odst. 1 s. ř. s. Oba účastníci byli v usnesení o koncentraci řízení poučeni o tom, z jakých listin bude soud vycházet i že se k nim mohou vyjádřit, a byli poučeni o tom, že mohou vyjádřit svůj nesouhlas s projednáním věci bez ústního jednání. Souhlas účastníků s postupem soudu se nyní presumuje, protože k výzvě nic nesdělili.

50. Z listin předložených žalovanou soud zjistil, že žalobce se s poškozenou osobně znal; přerušili společné osobní setkávání poté, co poškozená neopětovala jeho zamilovanost (protokol o výslechu žalobce dne 1. 9. 2022; protokol o výslechu poškozené dne 12. 8. 2022). Žalobce se následně skutku dopustil pod falešnou identitou, tj. komunikoval s poškozenou pod jiným jménem a profilem na sociální síti Instagram, než pod jakým ho poškozená znala (protokol o výslechu poškozené dne 12. 8. 2022). V rámci této konverzace žalobce poškozené navrhl osobní setkání, což odmítla („že musíme zajet ven, že pojedem k němu, a že tam se spolu vyspíme. … Já jsem mu odpověděla, že to dělat nebudu, že jsem ještě furt pod zákonem a že tohleto dělat nebudu“; protokol o výslechu poškozené dne 12. 8. 2022). Z usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 5. 8. 2022 k tomu plyne, že tento návrh měl žalobce učinit tak, že „navrhl nezletilé setkání za účelem pohlavního styku s tím, aby k tomu došlo nejdříve u poškozené nezletilé doma a následně někde venku nebo u něho doma, kdy jí psal, že když u něho budou spát, můžou prošukat celej večer, že ho bude prosit, aby nepřestával, což odmítla s tím, že jí ještě není 15 let a sex nemůže mít“. Sám žalobce konstatoval, že poškozené psal takový návrh, ale že by se stejně nesešli. S poškozenou komunikoval pod falešnou identitou, takže by na schůzku ani nešel, protože by ho poznala. Nikomu jinému nepsal, poškozenou miloval; jeho motivace spočívala mj. v tom, že chtěl narušit vztah poškozené s jinou, třetí osobou (protokol o výslechu žalobce dne 1. 9. 2022).

51. Dále pak soud zjistil ze znaleckých posudků ze dne 21. 12. 2022, že návrhy žalobce vznikly v rámci erotické komunikace s poškozenou (v rámci oboustranného flirtování na sexuální témata). Žalobce byl bez předchozí fyzické sexuální zkušenosti (nad rámec líbání a masturbace); komunikačně a sociálně je neobratný, bez podezření na parafilní vývoj. Prognóza vývoje osobnosti je relativně příznivá; žalobce má nicméně chronickou tendenci selhávat a rezignovat na společenské normy, reaguje pasivní agresí nebo autoagresí.

52. Z těchto skutkových zjištění učinil krajský soud tento skutkový závěr: Poškozená nevěděla, že komunikuje právě se žalobcem, který jí psal pod falešnou identitou právě proto, že neuspěl se svým záměrem romantického vztahu pod pravou identitou. K vzájemnému setkání nedošlo proto, že to poškozená obecně nechtěla, ale též proto, že v logice vzájemného vztahu nebylo toto setkání jak realizovat: poškozená obecně neměla zájem o intimní setkání se žalobcem pod jeho pravou identitou a žalobce by setkáním prozradil, že kontakt navázal pod falešnou identitou.

53. Krajský soud tedy dospěl k vlastním skutkovým zjištěním a učinil z nich jiný skutkový závěr než Nejvyšší správní soud (který dokazování neprováděl). Závěr učiněný Nejvyšším správním soudem, že k osobnímu setkání v projednávaném případě nedošlo „především proto, že poškozená žalobce znala a neměla o styky právě s ním zájem“ je zkratkovitý a přímo nevyplývá ani z provedeného dokazování, ani z žádného pramene důkazu.

54. Poškozená podle svých slov odmítla setkání proto, že byla vědoma protiprávnosti pohlavního styku ve 14 letech; lze také předpokládat, že komunikaci nezamýšlela nad rámec on-line sexuálního flirtování, popřípadě se nechtěla setkat s osobou, kterou znala jen z internetové sociální sítě (nevěděla, že jde o žalobce). Ze strany žalobce pak bylo setkání jako takové obtížně proveditelné (žalobce by se prozradil), a to bez ohledu na jeho komunikační a sociální neobratnost v osobním styku a absenci předchozí sexuální zkušenosti s jinou osobu (žalobce by svůj návrh stěží realizoval).

55. Úvaha Nejvyššího správního soudu, že „pokud by v tomto či dalším případě k osobnímu setkání a jeho účelu došlo, údaje získané identifikačními úkony by mohly být využitelné pro cíle a účely § 65 zákona o Policii ČR předpokládané“ tedy nemá přímou oporu v dokazování a je kontrafaktuální: k osobnímu setkání a jeho účelu (tj. pohlavnímu styku) „v tomto případě“ prokazatelně nedošlo, což bylo žalované známo v době provedení identifikačních úkonů. Stejně tak žalovaná neměla žádné indicie o „jiných případech“, kdy by se žalobce pokusil navázat protiprávní kontakt. Významné riziko recidivy žalobce pak neplyne ani ze znaleckých posudků; přes disharmonicky vyvinutou osobnost žalobce je patrné, že případ byl situačně podmíněnou iracionální a protiprávní reakcí na neopětovanou zamilovanost („erotický konflikt“ slovy znaleckého posudku). Závažnost činu 56. Krajský soud v původním rozsudku dospěl k závěru, že údajná protiprávní činnost žalobce je obecně svou povahou závažná, neboť měla směřovat proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti a vůči dítěti. Žalobce tedy měl ohrozit velmi cenný právní statek, nadto vůči zranitelné osobě. S ohledem na obsah listin trestního spisu poskytnutých pro účely řízení o nynější žalobě pak soud konstatuje, že doba od spáchání údajného protiprávního činu byla zanedbatelná a síla podezření značná. Ke skutku mělo dojít nejméně v březnu a dubnu 2022 a není zřejmé, že by žalobce samotný skutek nějak zvláště popíral, resp. že by popíral zjištění, z nichž je dovozován. Stručně řečeno, podklady poskytnuté policií vypovídají o tom, že pro účely provedení identifikačních úkonů měla policie dostatečné silné podezření, že se žalobce dopustil skutku, který je úmyslným trestným činem.

57. S tímto právním hodnocením se Nejvyšší správní soud v kasačním rozsudku v zásadě ztotožnil; nad jeho rámec doplnil toliko úvahu, že trestná činnost kladená za vinu žalobci je typovou závažností a společenskou škodlivostí srovnatelná s násilnými trestnými činy proti svobodě.

58. V řízení o žalobě však soud nezjistil a žádná ze stran to netvrdila, že by hrozilo opakování trestné činnosti žalobce či bylo možné je očekávat. Vyšetřování činu žalobce ani nebylo založeno na užití některého osobního údaje, který policie získala identifikačními úkony. Hodnocení přiměřenosti 59. Nejvyšší správní soud v odst. 37 kasačního rozsudku konstatoval, že vzhledem k závěrům prejudikatury o potřebě zvažovat význam druhového objektu a typovou závažnost trestné činnosti, z níž byl subjekt údajů obviněn, dospěl na rozdíl od krajského soudu k závěru, že stěžovatel byl v případě žalobce oprávněn identifikační úkony provést.

60. Jak krajský soud uvedl výše, relevantní prejudikatura neopustila požadavek individualizace posouzení přiměřenosti, neodvíjí se pouze od typové závažnosti trestné činnosti. Zvýšení typové závažnosti se promítá toliko zvýšením váhy tohoto kritéria ve vztahu k ostatním kritériím posouzení. I kasační rozsudek je založen na individualizující úvaze, že se žalobce pokusil o fyzický kontakt s poškozenou. Tato skutková premisa Nejvyššího správního soudu neodpovídá přesně zjištění krajského soudu, který k této otázce provedl dokazování: reálnost osobního setkání žalobce s poškozenou byla nízká a důvody jejich nesetkání byly jiné, než Nejvyšší správní soud uvedl.

61. Nad rámec toho neexistuje spojující prvek mezi distančním provedením činu bez fyzických stop ze strany žalobce a použitelností informací získaných identifikačními úkonů pro budoucí identifikaci jiné možné trestné činnosti žalobce (z níž nebyl ani podezříván). Způsob páchání trestné činnosti, trestní minulost žalobce a konkrétně zjištěné okolnosti nepodporují závěr o tom, že opakování trestné činnosti hrozí a uchování vzorků DNA, daktyloskopických otisků, fotografie a popisu žalobce mohly být významné pro posouzení této hrozící trestné činnosti.

62. Skutková premisa kasačního rozsudku se tedy v řízení před krajským soudem nepotvrdila zcela – skutkový stav je v podrobnostech jiný, než Nejvyšší správní soud konstatoval. Jeho popis však obstojí na nejvyšší úrovni zobecnění: žalobce vskutku poškozené navrhl osobní setkání.

63. Zároveň Nejvyšší správní soud uvedl, že důvodům neuskutečněného setkání nelze přikládat „mimořádnou váhu“; žádnou zřejmou váhu Nejvyšší správní soud nepřikládal ani samotné skutečnosti, že k setkání nedošlo.

64. Zjištění krajského soudu tedy nevytváří skutkový stav podstatně odlišný od stavu, ze kterého Nejvyšší správní soud vycházel: poměrně výrazné dílčí odchylky skutkového stavu zjištěné krajským soudem se týkají skutečností, které kasační rozsudek zároveň označil za málo významné.

65. Vedle toho pak nelze přehlédnout závěry zcela aktuálního rozsudku č. j. 1 As 36/2026-33 ze dne 25. 6. 2026, ve kterém Nejvyšší správní soud označil za závazný a nezměnitelný svůj právní názor, který vycházel ze skutkového závěru o obsahu úřední listiny (rozsudku), který se v následném řízení před krajským soudem nepotvrdil. Stručně řečeno, podle rozsudku č. j. 1 As 36/2026-33 jsou pro krajský soud bezvýjimečně kasačně závazné i právní názory Nejvyššího správního soudu, přestože jsou založeny na prokazatelně nesprávných skutkových předpokladech.

V. Závěr

66. S ohledem na procesní a skutkové stav věci popsaný výše krajský soud konstatuje, že musel doplnit řízení o žalobě o tvrzení žalované, která uplatnila jen před Nejvyšším správním soudem, následně k těmto tvrzením musel doplnit dokazování, aby mělo jeho rozhodnutí alespoň nějaký skutkový základ. Skutková zjištění, způsob formulace kasačního rozsudku a aktuální judikatura Nejvyššího správního soudu mu však nedávají prostor, aby dospěl k podstatně jinému závěru než Nejvyšší správní soud v kasačním rozsudku.

67. Podle kasačního rozsudku č. j. 6 As 14/2023-43 byla žalovaná v případě žalobce oprávněna provést identifikační úkony podle § 65 odst. 1 zákona o policii. Zásah do práv žalobce tedy byl po právu.

68. Žaloba proto není důvodná a soud ji zamítl (§ 87 odst. 3 s. ř. s.). Náklady řízení 69. Procesně úspěšná žalovaná by měla vůči žalobci právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení (§ 60 odst. 1 věta první s. ř. s.). V řízení před krajským soudem jí však nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti, takže jí náhrada nákladů nenáleží.

70. Krajský soud je povinen rozhodnout i o nákladech řízení o kasační stížnosti (§ 110 odst. 3 s. ř. s.).

71. Jak soud opakovaně uvedl výše, nosné důvody rozhodnutí ve věci spočívají na tvrzení žalované, která přes výzvu neuplatnila v původním řízení před krajským soudem. V původním řízení před krajským soudem tedy neunesla břemeno tvrzení, a proto neuspěla. Skutečnost, že tato tvrzení následně připustil Nejvyšší správní soud na tom nic nemění: žalovaná v původním řízení před krajským soudem jednala procesně nedbale a sama touto liknavostí vyvolala potřebu podat kasační stížnost. Tím také zbytečně vyvolala potřebu žalobce bránit se v tomto řízení, ač věc mohla být vyřešena rovnou před krajským soudem.

72. Za toho stavu není důvod, aby žalobce sám nesl své náklady v řízení o kasační stížnosti. Soud proto podle § 60 odst. 6 s. ř. s. uložil žalované, aby žalobci nahradila náklady řízení o kasační stížnosti, neboť ty vznikly jejím zaviněním (k možnosti soudu postihnout liknavost procesně úspěšného účastníka separací nákladů srov. přiměřeně usnesení NS sp. zn. 22 Cdo 1820/2003 ze dne 14. 1. 2004).

73. Náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti se skládá z odměny za jeden úkon právní služby po 3 100 Kč podle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu ve znění do 31. 12. 2024 (vyjádření ke kasační stížnosti) a jeden úkon právní služby po 1 550 Kč podle § 11 odst. 2, 3 advokátního tarifu (vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku). Na náhradě hotových výdajů náleží 600 Kč za dva režijní paušály.

74. Celkově tedy náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti dosahuje výše 5 250 Kč. Tuto částku je žalovaná povinna uhradit k rukám zástupce žalobce Mgr. Jakuba Šťastného do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze do dvou týdnů od jeho doručení podat kasační stížnost u Nejvyššího správního soudu. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni. Kasační stížnost je nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu (srov. nález sp. zn. III. ÚS 926/19 ze dne 2. 7. 2019). Kasační stížnost je nepřípustná, pokud směřuje jen proti výroku o nákladech řízení nebo proti důvodům rozhodnutí soudu. Plzeň 10. července 2026 Mgr. Alexandr Krysl v.r. předseda senátu Shodu s prvopisem potvrzuje L. C.