56 Co 150/2024

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Šímové a soudkyň JUDr. Věry Jakubové a JUDr. Hany Sedláčkové v právní věci žalobce: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 zastoupený advokátem Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované osoby 1/0 Datum narození zainteresované osoby 1/0 Adresa zainteresované osoby 1/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 1/0 o vyklizení nemovitosti o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 3. 4. 2024, č. j. 16 C 159/2023-53,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 8 619 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalobce. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost vyklidit a řádně předat žalobci byt o velikosti 3+1, výměře 70,27 m², který se nachází ve druhém nadzemním podlaží vpravo od schodiště nemovitosti – pozemku parc. č. , hodnota, , jehož součástí je stavba č. p. , Anonymizováno, , Východní předměstí, rodinný dům, to vše zapsáno na LV č. , hodnota, v k. ú. , adresa, , vedeno u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, katastrální pracoviště Plzeň-město, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I) a dále žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 24 509 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II). Rozhodl tak o žalobě ze dne 18. 10. 2023 ve znění jejího upřesnění v průběhu řízení, kterou se žalobce domáhal po žalované vyklizení uvedené části nemovitosti, přičemž zdůraznil, že v druhém nadzemním podlaží předmětné nemovitosti se nachází pouze dvě jednotky, přičemž jednotka, jíž se spor týká, má dispozici 3+1, a je jediná, která se nachází vpravo od schodiště, zatímco druhá jednotka má dispozici 1+1 a nachází se vlevo od schodiště. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalovaná byt nevyklidila, ani o tom, že od žalobce obdržela vypořádací podíl na základě rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 30. 9. 2022 č. j. 36 C 256/2019–350, který nabyl právní moci dne 15.5. 2023 ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 4. 2023 č. j. 10 Co 349/2022–403, a dle něhož bylo podílové spoluvlastnictví účastníků k předmětné nemovitosti zrušeno a nemovitost byla přikázána do vlastnictví žalobce, přičemž žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalované vypořádací podíl ve výši 4 740 830 Kč. V průběhu řízení před soudem prvního stupně žalovaná namítala neurčitost žalobního petitu, a tedy jeho nevykonatelnost, dále poukazovala na řízení o ústavní stížnosti ve věci vypořádání spoluvlastnictví (a do doby rozhodnutí Ústavního soudu žádala o přerušení řízení) a v souvislosti s určením lhůty k vyklizení též na genezi případu a svůj věk. Soud prvního stupně po provedeném dokazování na věc aplikoval ustanovení § 1040 odst. 1 občanského zákoníku a konstatoval, že žalobce jako vlastník nemovitosti má právo na vyklizení nemovitosti žalovanou, která ji neprávem užívá. Žalobce je výlučným vlastníkem nemovitosti od 15. 5. 2023, přesto žalovaná předmětný byt užívá nadále. K námitkám žalované soud poukázal na to, že znění žalobního petitu považuje za dostačující s ohledem na to, že v budově nejsou dva nebo více bytů, které by měly velikost 3+1 a uvedenou výměru, při vyhlášení rozsudku byl údaj uvedený žalobcem pouze zpřesněn, a v případě nuceného výkonu rozhodnutí tedy nelze technický problém očekávat. K nepřerušení řízení soud prvního stupně poukázal na to, že pouhá okolnost, že je podána ústavní stížnost, dostatečnou pravděpodobnost změny skutkového stavu nezavdává. Pokud pak se jedná o lhůtu k vyklizení v délce 15 dnů, soud prvního stupně konstatoval, že bez ohledu na zdravotní stav žalované považuje za podstatnou dobu uplynulou od 15. 5. 2023, kdy spoluvlastnické právo žalované k nemovitosti zaniklo, přičemž žalované byl vyplacen vypořádací podíl ve stanovené výši. Současně soud prvního stupně neshledal ničeho, co by mohlo vést k závěru, že okamžitý výkon práva vlastníka na vyklizení bytu by v daném případě mohl být v rozporu s dobrými mravy. Soud prvního stupně zamítl návrh na výslech žalované, jímž měl být podpořen závěr o jejím zdravotním stavu, když na základě lékařské zprávy dospěl k závěru, že její zdravotní stav v podstatě odpovídá jejímu věku, ani nemůže však založit rozpor s dobrými mravy na straně žalobce, a neprovedl důkaz ani ústavní stížností či připojením nalézacího spisu, neboť meritum vypořádání spoluvlastnictví bylo posouzeno shodným způsobem ve třech soudních instancích. Vyjádřil se rovněž k nevyhovění žádosti žalované o odročení ústního jednání a konstatoval, že její procesní práva byla dostatečně chráněna prostřednictvím zvoleného advokáta, současně během jednání nebyla do řízení vnesena žádná nová skutečnost nebo právní argumentace, k níž by se žalovaná již předtím nemohla vyjádřit. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná včasné odvolání a navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobu v plném rozsahu zamítl. V odůvodnění odvolání namítla nevykonatelnost petitu žaloby s tím, že prostor, který by měl být žalovanou vyklizen, není určen dostatečně určitě; přitom až na základě těchto námitek žalované a následném poučení soudu žalobce svůj žalobní návrh upravil. Je přitom zřejmé, že od samého počátku byl žalobní petit formulován neurčitě a nedostatečně. Poukázala na to, že v prvním patře domu se nachází dva byty, což bylo mezi stranami nesporné a vyplývalo též z listinných důkazů, při původním popisu a specifikaci prostor, které měla mít žalovaná povinna vyklidit, nebylo možno bez dalšího určit, který z bytů měl být vyklizen. Vzhledem k tomu, že v domě nejsou jednotky určeny prohlášením vlastníka, měl žalobce předmětný prostor, který nazývá bytem, svým popisem blíže a lépe specifikovat tak, aby nebyl zaměnitelný a rozhodnutí bylo vykonatelné. K samotnému vyklizení žalovaná poukázala na to, že si ho je vědoma, nicméně probíhá ještě řízení o ústavní stížnosti, kterou se brání proti způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví. Ačkoli žádala Ústavní soud o přiznání odkladného účinku a z procesní opatrnosti požádala o přerušení řízení o vyklizení do doby rozhodnutí o ústavní stížnosti žalované vedené pod

III. ÚS 2961/23, tomuto návrhu soud nevyhověl. Konečně žalovaná namítla, že lhůta pro vyklizení stanovená na 15 dnů od právní moci rozhodnutí se jeví ve světle celé geneze případu jako poměrně krátká. Žalovaná byla spoluvlastnicí domu po dobu několika desítek let, zároveň je osobou vyššího věku. Žalobce s odvoláním žalované nesouhlasil a navrhl potvrzení napadeného rozsudku. Zdůraznil, že ačkoli je výlučným vlastníkem nemovitosti déle než rok, žalovaná mu dosud předmětný byt nezpřístupnila, v tomto bytě má přitom pouze uloženy věci po své matce a byt neobývá. K námitce neurčitosti a nevykonatelnosti žalobního petitu konstatoval, že žalobní petit upřesnil ještě před rozhodnutím soudu prvního stupně, současně zdůraznil, že žalovaná ani nenamítá, že by znění výroku I rozsudku bylo nevykonatelné, namítá pouze nevykonatelnost původního petitu žaloby. V této souvislosti rovněž poukázal na nezaměnitelnost předmětného bytu s jakýmkoli jiným bytem v nemovitosti, jelikož na předmětném patře se nachází pouze dvě bytové jednotky, přičemž jednotka, jíž se týká zdejší spor, má dispozici 3+1 (70,27 m²), zatímco druhá jednotka v prvním patře má k dispozici 1+1 (43,29 m²), a současně pouze jedna z těchto jednotek se nachází vpravo od schodiště. Další vyjádření žalované označil žalobce za irelevantní. Poukázal však na to, že postupem žalované mu neustále vzniká škoda, neboť mu je bráněno v plném výkonu jeho vlastnického práva, žalovaná již od počátku sporu činí zbytečné obstrukce, a i v ostatních sporech mezi účastníky opakovaně používá opravné prostředky jako způsob šikany žalobce. Lhůtu 15 dnů k vyklizení bytu pak žalobce považuje za dostatečnou, jedná se o standardní lhůtu běžně určovanou soudy k vyklizení nemovitosti, nadto žalovaná měla na vyklizení bytu více než rok, kdy jí bylo známo, že již nadále není vlastníkem nemovitosti a nemá tedy žádný právní titul k užívání bytu. K vyklizení bytu byla vyzvána již před zahájením tohoto řízení, což však odmítla učinit. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí, včetně předchozího průběhu řízení podle § 212 o. s. ř., posoudil důvody odvolání, přihlédl k vyjádření žalobce a dospěl k závěru, že odvolání žalované nelze shledat důvodným. Soud prvního stupně při posouzení věci správně vycházel z ustanovení § 1040 odst. 1 občanského zákoníku, dle něhož kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal. Mezi účastníky nebylo sporu o vlastnickém právu žalobce k předmětné nemovitosti, tak jak bylo založeno rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 30. 9. 2022 č. j. 36 C 256/2019–350, který ve spojení s potvrzujícím rozsudkem odvolacího soudu nabyl právní moci dne 15. 5. 2023; k tomuto datu se stal pro účastníky závazným (§ 159a o. s. ř.), a na této závaznosti ničeho neměnila ani ústavní stížnost žalovanou podaná (k níž ostatně v průběhu odvolacího řízení bylo zjištěno, že byla usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2024 sp. zn.

III. ÚS 2961/23 jako nedůvodná odmítnuta). Nejpozději od 15. 5. 2023 si tak žalovaná musela být vědoma své povinnosti byt vyklidit; od žalobce současně obdržela vypořádací podíl ve stanovené výši. K vyklizení bytu byla následně žalobcem písemně vyzvána dne 21. 7. 2023, na tuto výzvu reagovala žádostí o poskytnutí lhůty alespoň 3–6 měsíců s tím, že v bytě má řadu věcí svých i po svých předcích, a bude nutné objednat stěhovací služby a pronajmout prostory, do nichž věci odstěhuje. I z těchto listin je zřejmé, že žalovaná si byla skutkového stavu věci vědoma a usilovala o odložení lhůty vyklizení, přitom udržovala žalobce v domnění, že předmětný byt bude vyklizen. Z obsahu spisu pak vyplývá, že žalovaná opakovaně žádala o odročení jednání (přičemž některým žádostem bylo ze strany soudu vyhověno), nové skutečnosti však v průběhu řízení neuváděla. Soud prvního stupně při určení lhůty k vyklizení zvažoval věk i zdravotní stav žalované vyplývající z předložené lékařské zprávy, pokud dospěl k závěru, že osobní poměry žalované v daném případě nemohou vést k závěru, že by žalobce si počínal v rozporu s dobrými mravy, pokud hodlá realizovat svá vlastnická práva, pak tomuto závěru nelze ničeho vytknout. Je to naopak žalovaná, která ve výkonu vlastnických práv žalobci nyní již po dobu téměř jednoho a půl roku brání. Žalovaná měla dostatek času k zajištění vyklizení bytu a odstěhování věcí v bytě uložených do jiných prostor, v tomto směru odvolací soud nepovažuje ani s přihlédnutím k osobním poměrům žalované, která se ostatně v předmětném bytě ani nezdržuje, za jakkoli opodstatněné uvedenou lhůtu dále prodlužovat. Lhůtu v trvání 15 dnů, vycházející z ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř., lze tedy s ohledem na uvedené konkrétní okolnosti věci považovat za zcela přiměřenou. Pokud žalovaná v odvolání namítla neurčitost a nevykonatelnost petitu žaloby, lze souhlasit s námitkou žalobce, že tato námitka byla vznesena pouze ve vztahu k původnímu znění žaloby (před jejím upřesněním žalobcem), nikoli ve vztahu k výroku I napadeného rozsudku. Přesto odvolací soud konstatuje, že znění výroku I napadeného rozsudku považuje za dostatečně určité a pro případ výkonu rozhodnutí za zcela postačující, a to zejména s přihlédnutím k tomu, že předmětný byt (přičemž je nerozhodné, zda je daný prostor označen slovem byt či jinak, když se jedná o prostor uzavřený) je jediným, který se nachází vpravo od schodiště, a současně je jednoznačně specifikován výměrou i dispozicí, záměna s jiným prostorem v nemovitosti je tak vyloučena. Z těchto důvodů odvolací soud napadené rozhodnutí jako věcně správné dle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně správného výroku o nákladech řízení. Žalobce byl v odvolacím řízení plně úspěšný, a proto mu dle § 224 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. náleží plná náhrada nákladů, které v odvolacím řízení účelně vynaložil. Tyto náklady sestávají z odměny za zastoupení účastníka advokátem ve výši 2 x 2 500 Kč podle § 9 odst. 3 písm. b), § 11 odst. 1 písm. d), písm. g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, dále jen AT, (písemné vyjádření k odvolání, účast při ústním jednání), paušální náhrady hotových výdajů ve výši 2x 300 Kč podle § 13 odst. 4 AT, cestovného ve výši 1 523 Kč za cestu zástupce žalobce k odvolacímu jednání a zpět a 21 % DPH podle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 1 496 Kč. Celkem náklady účelně vynaložené žalobcem v odvolacím řízení činí 8 619 Kč, a proto v této výši mu byly přiznány tak, jak je uvedeno ve výroku II tohoto rozhodnutí. Lhůta k plnění byla určena jako obecná třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř. a místem plnění byl v souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. určen zástupce žalobce.