56 Co 168/2024

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Šímové a soudkyň JUDr. Věry Jakubové a JUDr. Hany Sedláčkové ve věci žalobce: Anonymizováno . Anonymizováno . Jméno žalobce , narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované o neplatnost výpovědi smlouvy o nájmu o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 30. 5. 2024, č. j. 14 C 215/2023-359

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované plnou náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 2 401,61 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

1. Rozsudkem ze dne 30. 5. 2024, č. j. 14 C 215/2023–359 zamítl Okresní soud v Karlových Varech žalobu žalobce na určení, že výpověď žalované ze dne 4. 5. 2023 ohledně nájmu nebytového prostoru umístěného ve II. nadzemním podlaží budovy č. p. , hodnota, na pozemku parc. č. , hodnota, , vše v k. ú. , adresa, , je neoprávněná, zamítl i žalobu na určení, že výpověď žalované ze dne 4. 5. 2023 ohledně nájmu podlahové plochy umístěné v příčné hale v I. nadzemním podlaží budovy č. p. , hodnota, na pozemku parc. č. , hodnota, , vše v k. ú. , adresa, , je neoprávněná a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení za řízení před soudem prvního stupně částku 6 000 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku. Soud prvního stupně tak rozhodl o žalobě, jíž se žalobce ve smyslu ust. § 2314 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. domáhal přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu nebytových prostor ze dne 4. 5. 2023 doručené téhož dne do datové schránky žalobce. V žalobě žalobce uvedl, že s žalovanou dne 1. 1. 2004 uzavřel smlouvu o nájmu nebytového prostoru o výměře 50,38 m² umístěného ve II. nadzemním podlaží budovy č. , hodnota, , na pozemku parc. č. , hodnota, v , adresa, , tj. ve , adresa, , Anonymizováno, , za účelem provozování prodejní galerie sklářských výrobků a výtvarného umění. Na konci roku 2007 byl k této smlouvě o nájmu uzavřen dodatek číslo 1, kterým došlo ke změně předmětu nájmu, kdy předmětem nájmu byl nebytový prostor ve II. nadzemním podlaží o výměře 30 m² za částku nájemného ve výši 7 500 Kč za měsíc. Dále žalobce v žalobě uvedl, že se žalovanou jako pronajímatelem uzavřel začátkem března 2008 dohodu související se smlouvou o nájmu nebytových prostor z 1. 1. 2004, kterou žalovaná od 18. 3. 2008 přenechala do užívání žalobce vymezenou plochu v příčné hale , adresa, , Anonymizováno, za účelem provizorního prodeje. Měsíční nájemné bylo dohodnuto na částku 29 000 Kč a dále bylo dohodnuto, že po dosažení cílového stavu bude uzavřena nová dohoda. Žalobce nesouhlasil s výpovědí z nájmu datovanou 4. 5. 2023 a vůči této výpovědi vznesl včasné námitky v souladu s ust. § 2314 občanského zákoníku. Žalovaná žalobci oznámila, že námitky nepovažuje za důvodné a na výpovědi z nájmu trvala. Žalobce i nadále považoval výpověď z nájmu za neoprávněnou a trval na jejím přezkoumání soudem. Namítal neplatnost výpovědi z důvodu její neurčitosti, rozpor žalovanou stanovené výpovědní doby se zákonem, nesprávný způsob doručení, nesouhlasil s vyjádřením žalované v reakci na námitky žalobce, jestliže žalovaná dovozuje, že dohoda z března 2008, pokud je samostatnou smlouvou, je neplatná, neboť nemá náležitosti vyžadované zákonem o nájmu nebytových prostor. Žalobce v této souvislosti uváděl, že návrh dohody vypracovala žalovaná, která případnou neplatnost dohody výlučně zavinila. Žalovaná se k žalobě o neoprávněnost výpovědi z nájmu písemně vyjádřila. Upozornila na to, že žalobce se žalobou domáhá určení neplatnosti výpovědi z nájmu, aniž tvrdí a prokazuje naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Pro případ věcného projednání žaloby žalovaná uvedla, že žalobce na začátku roku 2021 přestal platit nájemné stanovené pro prostor v I. nadzemním podlaží ve výši 29 000 Kč měsíčně, na začátku roku 2022 přestal platit nájemné za prostor ve II. nadzemním podlaží ve výši 7 500 Kč měsíčně, ač tyto prostory nadále užíval. Podle žalované žalobce dlouhodobě věděl o narůstajícím dluhu na nájemném. Dne 17. 4. 2023 proběhlo mezi žalobcem a zástupci města , adresa, jednání, kdy bylo žalobci sděleno, že nebude-li dosaženo dohody ve věci dlužného nájemného, bude žalovaná nucena nájem vypovědět. Protože žalobce nereagoval na žalovanou zaslaný splátkový kalendář, přistoupila žalovaná k výpovědi z nájmu dle smlouvy ze dne 1. 1. 2004 ve znění dodatku číslo 1 a ve znění dohody související s nájemní smlouvou z 1. 1. 2004. Podle názoru žalované byla účastníky uzavřena jedna nájemní smlouva se dvěma dodatky, která byla přezkoumávanou výpovědí vypovězena. Dále žalovaná uvedla, že dodržela účastníky dojednanou formu doručení písemné výpovědi do datové schránky žalobce v souladu s ust. § 564 občanského zákoníku. Výpověď z nájmu bytu je tedy podle žalované oprávněná, určitá, platná, žalobci byla řádně doručena a nájem tak zanikl ke dni 14. 6. 2023. Soud prvního stupně k projednání žaloby nařídil jednání na 30. 5. 2024. Podáním ze dne 23. 5. 2024 vznesl žalobce námitku podjatosti vůči všem soudcům Okresního soudu v Karlových Varech a domáhal se přikázání věci jinému soudu, a to Okresnímu soudu Praha-západ. Soud prvního stupně postupoval podle § 15b občanského soudního řádu (z. č. 99/1963 Sb., dále o. s. ř.), jednání před soudem prvního stupně nařízené na 30. 5. 2024 proběhlo a ve věci bylo rozhodnuto při tomto jednání napadeným rozsudkem, jímž byla žaloba žalobce o neoprávněnost výpovědi z nájmu zamítnuta a bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Soud prvního stupně v řízení provedl listinné důkazy předložené účastníky a skutková zjištění z nich vycházející shrnul v odstavcích 9 až 23 odůvodnění napadeného rozsudku. Soud prvního stupně konstatoval, že mezi účastníky nebylo sporu o skutkovém stavu věci, sporné mezi nimi bylo právní posouzení, zda mezi účastníky byla uzavřena jedna smlouva o nájmu se dvěma dodatky či vícero samostatných smluv, a dále posouzení oprávněnosti výpovědi z nájmu z hlediska žalobcových námitek. Soud prvního stupně neprovedl důkaz výslechem , právnická osoba, a , tituly před jménem, , jméno FO, , , tituly za jménem, , neboť tyto důkazy shledal nadbytečnými. S odkazem na ustanovení § 3074 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. posoudil soud prvního stupně otázku vzniku nájmu podle zákona č. 116/1990 Sb. a v dalším na právních vztah účastníků založený smlouvou (smlouvami) o nájmu aplikoval ustanovení občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., konkrétně ustanovení § 2302 a násl. upravující nájem prostor sloužících k podnikání. Existenci naléhavého právního zájmu podle § 80 o. s. ř. soud prvního stupně neřešil, když žalobce v průběhu řízení k výzvě soudu prvního stupně upřesnil, že se žalobou domáhá přezkumu oprávněnosti výpovědi z nájmu nebytového prostoru dle ustanovení § 2314 občanského zákoníku. Soud prvního stupně se tedy zabýval žalobcem tvrzeným důvodem neplatnosti výpovědi z nájmu, tj. neurčitostí samotné výpovědi. V této souvislosti nejprve posuzoval, zda nebytové prostory ve , adresa, , Anonymizováno, byly žalobci pronajaty na základě jedné smlouvy ve znění dvou dodatků či na základě dvou samostatných smluv. V tomto směru dospěl soud prvního stupně k závěru, že Dohoda související se smlouvou o nájmu nebytových prostor z 1. ledna 2024 uzavřená v březnu 2008 je samostatnou smlouvou dočasně řešící vztah účastníků – užívání prostor v příčné hale , adresa, , Anonymizováno, do doby, než bude sepsán řádný dodatek ke smlouvě o nájmu a nejedná se tedy o dodatek smlouvy o nájmu nebytových prostor uzavřené dne 1. 1. 2004 mezi žalovanou jako pronajímatelem a žalobcem jako nájemcem. Závěru o existenci dvou samostatných smluv nasvědčuje podle soudu prvního stupně i důkaz předložený žalobcem, jímž je zpráva pro jednání Rady města dne 16. 9. 2014, z níž je zřejmé, že v souvislosti se změnou nájemce sama žalovaná rozlišovala existenci dvou samostatných smluvních vztahů, a nepřímo pro tento závěr svědčí i k důkazu provedená korespondence a faktury o vyúčtování nájemného. Obsah této Dohody posuzoval soud prvního stupně z hlediska zákona č. 116/1990 Sb. a dospěl k závěru, že tato dohoda je z důvodu nedostatku podstatných náležitostí dle § 37 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. neplatná, neboť v ní není vymezen předmět nájmu, předmět podnikání, ani v ní nejsou stanoveny úhrady za plnění poskytovaná v souvislosti s užíváním prostoru či způsob jejich určení. Závěr o existenci dvou samostatných nájemních smluv nijak podle soudu prvního stupně neovlivňuje projev naprosto zřejmé a jasné vůle žalované jako pronajímatele ukončit užívání veškerých prostor ve , adresa, , Anonymizováno, ze strany žalobce. Soud prvního stupně tak uzavřel, že jde o zcela určitý projev vůle směřující k zániku všech závazkových vztahů, které měly žalobci založit právo k užívání prostor , adresa, , Anonymizováno, k jeho podnikání, a žalobcovu námitku neplatnosti výpovědi pro její neurčitost tak shledal nedůvodnou. V důsledku neplatnosti Dohody konstatoval soud prvního stupně neoprávněnost užívání prostor v I. nadzemním podlaží , adresa, , Anonymizováno, ze strany žalobce, jenž není nájemcem na základě platného nájemního vztahu a není aktivně legitimován k podání žaloby na posouzení oprávněnosti výpovědi z nájmu, neboť se jedná o institut ochrany práv řádného nájemce. Pokud jde o další žalobcovy námitky ve vztahu k výpovědi ohledně platné smlouvy o nájmu, dospěl soud prvního stupně k závěru, že ujednání účastníků o výpovědní době v délce 14 dnů není v rozporu se zákonem, neboť ust. § 2312 občanského zákoníku, které stanoví výpovědní dobu v délce šesti měsíců, je dispozitivní povahy a strany se od něho mohou odchýlit. Stejně tak soud prvního stupně neshledal důvodnou námitku ohledně nedodržení formy doručení ve smyslu článku XIV smlouvy, kdy bylo ujednáno, že veškerá podání a jiná oznámení, která se doručují smluvním stranám, je třeba doručit osobně nebo doporučenou poštovní zásilkou. Soud prvního stupně poukázal na to, že mezi účastníky bylo nesporné, že výpověď byla žalobci doručena prostřednictvím datové schránky a tento způsob doručení je doručením řádným, neboť forma doručování do datové schránky je moderní formou doručování, která v době uzavření smlouvy o nájmu mezi účastníky neexistovala a která je postavena na roveň doručování poštovní zásilkou či doručování osobního. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a v řízení úspěšné žalované přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši specifikované v odstavci 42 odůvodnění napadeného rozsudku.

2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce odvolání, v němž navrhoval, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, nebo aby rozsudek soudu prvního stupně změnil a určil, že předmětná výpověď žalované je neoprávněná a přiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení. Namítal, že žalovaná ve své výpovědi řádně nespecifikovala, jaký nájem vypovídá, a jestliže uvedla, že vypovídá jednu smlouvu o nájmu, ačkoli bylo zjištěno, že ke dni učinění výpovědi žalovanou existovaly dva nájmy, pak právní jednání spočívající ve výpovědi a ukončení nájmu je jednáním neurčitým a nesrozumitelným, neboť z výpovědi není zřejmé, jaký předmět nájmu žalovaná zamýšlela vypovědět, tj. zda oba předměty nájmu současně nebo pouze jeden z nich. Předmětná výpověď je proto neplatná pro svou neurčitost a nesrozumitelnost dle ustanovení § 535 občanského zákoníku. Pokud soud prvního stupně uvedl, že z výpovědi žalované je naprosto zřejmá a jasná vůle žalované jako pronajímatele ukončit užívání veškerých prostor ve , adresa, , Anonymizováno, ze strany žalobce, pak žalobce tento závěr soudu prvního stupně nesdílí a považuje jej za nesprávný. Podle názoru žalobce není zřejmé, který z nájmů měl být předmětnou výpovědí žalovanou vypovězen. Pokud žalovaná poukazovala na to, že Dohoda je neplatná, neboť nemá veškeré podstatné náležitosti vyžadované zákonem o nájmu nebytových prostor č. 116/1990 Sb. v tehdy platném znění, pak žalobce poukazuje na to, že to byla výlučně žalovaná, která návrh dohody vyhotovila a žalobci předložila k podpisu. Pokud byla způsobena neplatnost této dohody, pak byla způsobena výlučně žalovanou. Žalobce je přesvědčen o tom, že tato neplatnost nemůže jít k jeho tíži. Žalobce je také přesvědčen, že obsah dohody nelze posuzovat izolovaně, aniž by nebylo současně přihlédnuto k jednání účastníků řízení, které bezprostředně uzavření dohody předcházelo, a aniž by nebylo přihlédnuto k písemnému zápisu z tohoto jednání, který byl oběma účastníky řízení podepsán. Za tohoto předpokladu by dohoda spolu se zápisem obsahovaly veškeré zákonné náležitosti podle zákona č. 116/1990 Sb. v tehdy platném znění. Podle žalobce nelze v tomto směru opomenout interpretaci vůle stran tak, že nevede k neplatnosti zkoumané smlouvy. Soud prvního stupně nevzal na zřetel to, že předměty nájmu žalobce užívá od roku 2004, respektive 2008, tj. téměř 20 let. Na základě ujednání účastníků v dohodě žalobce opakovaně jednal se žalovanou ohledně uzavření nové dohody, k tomu však nedošlo. V polovině roku 2019 město , adresa, zveřejnilo záměr pronájmu nebytových prostor umístěných ve , adresa, , Anonymizováno, v , adresa, z majetku svěřeného žalované do správy, a to mimo jiné i ohledně prostor užívaných žalobcem. Následně byl žalobce informován o tom, že město , adresa, od tohoto svého záměru ustoupilo a že žalobce jako nájemce může nadále předmětné prostory užívat. Žalobce proto pokračoval v užívání předmětu nájmu, hradil účtované nájemné a podle jeho názoru tak podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 vznikla mezi stranami konsensuální nájemní smlouva; i kdyby dohoda uzavřená mezi účastníky v březnu 2008 byla neplatná pro absenci podstatných zákonných náležitostí dle zákona č. 116/1990 Sb., pak právní jednání účastníků řízení v roce 2019, kterým bylo dohodnuto pokračování v nájmu žalobcem za stejných podmínek jako v Dohodě, vedlo podle názoru žalobce k uzavření platné nájemní smlouvy konkludentním způsobem. Na základě takto uzavřené nové nájemní smlouvy žalobce dle svého tvrzení užívá předmět nájmu dalších pět let a za toto užívání hradí žalované nájemné. Žalobce dále namítá nesprávný procesní postup soudu prvního stupně ve vztahu k závěru o tom, že jedna ze smluv o nájmu je neplatná, aniž žalobce poučil podle ust. § 118a odst. 2 o. s. ř. a vyzval jej k tomu, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností, a to i s ohledem na to, že žalobce užíval předmět nájmu víc jak pět let za platnosti a účinnosti nové právní úpravy, která již písemnou formu pro uzavření nájemní smlouvy nevyžadovala. Tento z pohledu žalobce nesprávný procesní postup dává žalobce do souvislosti s procesním postupem, který soud zvolil poté, kdy žalobce vznesl námitku podjatosti vyřizující soudkyně a soudců Okresního soudu v Karlových Varech, neboť v případě, že by žalobce vyzval k doplnění rozhodných skutečností ohledně případného uzavření nájemní smlouvy ústně v období po 1. 1. 2014, nemohl by postupovat podle § 15b odst. 2 o. s. ř. Žalobce navrhuje provedení dalších důkazů, a to výslechu svědků, kteří byli přítomni právního jednání o uzavření nové nájemní smlouvy, a dále důkaz listinou, kterou je záměr města , adresa, zastoupeného technickým odborem MKV, č. j.: 1075/05/2019. Zamítnutí žaloby na určení, že výpověď byla neoprávněná z toho důvodu, že u neplatné nájemní smlouvy nelze rozhodovat o oprávněnosti její výpovědi, podle žalobce ve svém důsledku znamená, že výpověď žalované byla oprávněná, a tedy po právu. V případě užívání předmětu nájmu žalobcem bez právního důvodu je zjevné, že výpověď žalované oprávněná, a tedy po právu, nebyla.

3. Žalovaná se k odvolání žalobce písemně vyjádřila. Pokud soud prvního stupně dospěl k závěru o absolutní neplatnosti Dohody související se smlouvou o nájmu, proti tomuto právnímu názoru soudu prvního stupně žalovaná nic nenamítá. I nadále je přesvědčena o tom, že její výpověď je dostatečně určitá a srozumitelná a je z ní naprosto zřejmá a jasná vůle žalované a její úmysl ukončit užívání veškerých prostor ve , adresa, , Anonymizováno, ze strany žalobce jako nájemce. V tomto směru žalovaná odkazuje na ustanovení § 556 odst. 1 občanského zákoníku, podle kterého to, co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího. Žalovaná chtěla výpovědí ukončit veškeré užívání prostoru , adresa, , Anonymizováno, žalobcem. Žalovaná se dále ohrazuje proti tvrzení žalobce o tom, že žalovaná namítá neplatnost Smlouvy o nájmu. K tomu žalovaná uvádí, že se v řízení před soudem prvního stupně snažila prokázat, že se u Dohody jedná o dodatek Smlouvy o nájmu, a pouze uvedla, že pokud by přijala názor, že se jedná o samostatnou smlouvu, pak by tato samostatná smlouva byla absolutně neplatná. Pokud žalobce zmiňuje zveřejnění záměru zřizovatele žalované ve vztahu k plánovanému novému pronájmu prostoru ve , adresa, , Anonymizováno, , pak žalovaná potvrzuje, že tento záměr byl skutečně vyvěšen, avšak následně zřizovatel od tohoto záměru upustil. Nadále pokračovalo užívání prostoru žalobcem dle Smlouvy o nájmu a Dohody související se smlouvou. Dále žalovaná uvádí, že v bodech 32 až 38 odvolání přichází žalobce se zcela novou teorií o vzniku nové konkludentní nájemní smlouvy, s čímž žalovaná zásadně nesouhlasí s poukazem na zákon č. 340/2015 Sb., o zvláštních podmínkách účinnosti některých smluv, uveřejňování těchto smluv a registru smluv (zákon o registru smluv), kdy na smlouvu uzavřenou se žalovanou se vztahuje podmínka uveřejnění takové smlouvy v registru smluv pod sankcí neplatnosti smlouvy. I kdyby došlo k uzavření konkludentní nájemní smlouvy, s čímž žalovaná kategoricky nesouhlasí, tento nájemní vztah by se po třech měsících stal absolutně neplatným, neboť nebyl nikdy uveřejněn v registru smluv. Tvrzení žalobce o tom, že na základě uzavřené nájemní smlouvy z roku 2019 užívá předmět nájmu dalších pět let a za toto užívání hradí žalované nájemné, považuje žalovaná za výsměch žalobce vůči žalované, neboť ke dni 31. 7. 2024 byl žalobce v prodlení s placením první z nezaplacených částí nájemného v délce 1290 dní. Dále žalovaná poukazuje na to, že žalobce již několik měsíců před nařízeným jednáním věděl z vyjádření žalované, že v případě, že by se u Dohody jednalo o samostatnou smlouvu, může být tato označena za neplatnou z důvodu naprosté absence esenciálních náležitostí smlouvy o nájmu nebytových prostor. Nepřipravenost žalobce na tuto eventualitu, o které věděl dopředu, je jeho pochybením a nemůže jít k tíži žalované ani soudu prvního stupně. V takovém případě podle názoru žalované nevznikla objektivní povinnost soudu prvního stupně podat žalobci poučení dle § 118a o. s. ř. Pokud žalobce s odkazem na svou teorii o nové konkludentní nájemní smlouvě navrhuje provedení důkazu výslechem svědků, kteří měli být účastni tvrzeného jednání o teoretické nové nájemní smlouvě z roku 2019, pak žalovaná považuje provedení výslechu navržených osob vzhledem k tomu, že žádná nová konkludentní nájemní smlouva uzavřena nebyla, za nadbytečné. Byla-li Dohoda posouzena jako od počátku neplatná, nelze takovou smlouvu vypovědět a nelze se této výpovědi ani bránit, neboť zde neexistuje právní vztah, který by bylo lze ukončit či se bránit jeho ukončení. Soud prvního stupně tedy zcela správně takový návrh žalobce zamítl. Žalovaná v závěru vyjádření navrhuje potvrzení napadeného rozsudku a přisouzení náhrady nákladů odvolacího řízení žalované.

4. Žalobce na vyjádření žalované k odvolání žalobce reagoval replikou, která došla odvolacímu soudu 14. 11. 2024. Má za to, že pokud soud prvního stupně potvrdil názor žalobce, že Dohoda je samostatnou smlouvou a není dodatkem ke Smlouvě o nájmu, pak se přezkoumávaná výpověď netýkala nájmu prostor užívaných na základě odlišné nájemní smlouvy, a to dohody z roku 2008. Dále uvádí, že byl po celou dobu trvání nájmu, tj. od roku 2004, respektive 2008 až do rozhodnutí soudu prvního stupně v roce 2024, v dobré víře o tom, že předměty nájmu byly žalovanou řádně a platně pronajaty, a to na základě dvou nájemních smluv. Teprve když byly žalobcem vzneseny námitky proti oprávněnosti výpovědi žalovaného ze 4. 5. 2023 a žalobce poukázal na to, že s žalovaným uzavřel nájemní smlouvy dvě, žalovaná ve snaze dodatečně zhojit své pochybení ohledně výpovědi z nájmu namítla neplatnost Dohody z roku 2008, na kterou se její výpověď ze 4. 5. 2023 nevztahovala. Žalobce i nadále trvá na tom, že ve výpovědi nebyl nijak specifikován předmět nájmu a výpověď je zjevně neurčitá. Pokud měla žalovaná vůli ukončit užívání obou předmětů nájmu žalobcem při podání výpovědi, tuto vůli ve své výpovědi neprojevila. Výpověď žalované je proto neplatná pro její neurčitost a nesrozumitelnost a byla tedy učiněna neoprávněně ve smyslu ust. § 2314 odst. 3 občanského zákoníku. Pokud žalovaná namítá neplatnost dohody z roku 2008, respektive konsensuální ústní nájemní smlouvu z roku 2019, toto nemůže jít k jeho tíži, neboť neplatnost byla způsobena výlučně žalovanou. Žalobce jednání žalované vnímá jako zjevné zneužití práva, které nepožívá právní ochrany podle § 8 občanského zákoníku a soud by k uzavřené konsensuální nájemní smlouvě měl přihlédnout.

5. Soud prvního stupně předložil věc k rozhodnutí o odvolání žalobce odvolacímu soudu s vyjádřením vyřizující soudkyně k námitce podjatosti vznesené žalobcem vůči této vyřizující soudkyni. Soudkyně , tituly před jménem, , jméno FO, uvedla, že k žalované, jejímu zřizovateli ani k projednávané věci nemá žádný vztah, , tituly před jménem, , jméno FO, nezná a spory, v nichž jako jeden z účastníků vystupuje město , adresa, běžně projednávala a projednává. Vzhledem k tomu, že ve věci bylo možné rozhodnout při prvním jednání, ústní jednání nařízené na 30. 5. 2024 v této věci neodvolala a ve věci rozhodla napadeným rozsudkem.

6. Po zahájení odvolacího jednání vznesl žalobce námitku podjatosti vůči vyřizujícímu senátu odvolacího soudu. Pokud byl vyzván, aby uvedl důvody námitky podjatosti, sdělil, že s Krajským soudem v Plzni má problematické zkušenosti, vyjadřoval se ke krokům primátorky města , adresa, , Anonymizováno, , doktora , Anonymizováno, a poukazoval na neshody, které s nimi v minulosti měl. Vzhledem k tomu, že soudkyně odvolacího senátu nemají žádný vztah k projednávané věci, ani k účastníkům řízení a jejich zástupcům, postupoval odvolací soud dle § 15b odst. 2 občanského soudního řádu a přistoupil k projednání věci.

7. Podle § 14 o. s. ř. jsou z projednávání a rozhodnutí věci vyloučeni soudci a přísedící, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Žalobce ve vztahu k členům odvolacího senátu žádné relevantní skutečnosti, které by svědčily pro poměr soudkyň k věci či k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům, neuvedl a podjatost vyřizujících soudkyň nemůže založit ani jeho tvrzení o tom, že má s Krajským soudem v Plzni problematické zkušenosti. Odvolací soud tak postupoval stejně jako soud prvního stupně podle § 15b o. s. ř. (prostřednictvím § 211 o. s. ř.) a ve věci jednal, aniž by byl povinen předložit věc k rozhodnutí o námitce podjatosti svému nadřízenému soudu, jestliže současně ve věci rozhodl při jednání, v jehož úvodu byla námitka podjatosti uplatněna.

8. Pokud jde o námitku podjatosti vznesenou žalobcem vůči vyřizující soudkyni soudu prvního stupně, touto se odvolací soud zabýval jako odvolacím důvodem z pohledu ust. § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř., podle kterého lze odvolání proti rozsudku ve věci samé odůvodnit také tím, že rozhodnutí soudu prvního stupně vydal vyloučený soudce. Odvolání žalobce v tomto smyslu však důvodné není. Žalobce námitku podjatosti vůči vyřizující soudkyni založil na tvrzení o tom, že s ohledem na jednání zástupců města , adresa, , kteří byli ochotni opakovaně využít i služeb Městské policie města Karlovy Vary k protiprávnímu jednání vůči žalobci, má i nadále důvodnou obavu z možných negativních postupů zástupců města Karlovy Vary vůči Okresnímu soudu v Karlových Varech a jeho soudcům, kdy žalovanou je podřízená příspěvková organizace města Karlovy Vary a má tak pochybnosti o nepodjatosti , tituly před jménem, , jméno FO, , jakož i ostatních soudců Okresního soudu v Karlových Varech, se zřetelem na jejich poměr k žalované, respektive jejímu zřizovateli a jeho zástupcům, jakož i k dříve projednávaným soudním věcem těmito soudci, ve kterých byla žalovaná, respektive její zřizovatel, účastníkem řízení. Důvodné pochybnosti vyvozuje žalobce i z vyjádření ředitele žalované , tituly před jménem, , jméno FO, o tom, že „umí ovlivnit soud a případně vyměnit přidělenou soudkyni“. Námitku podjatosti vznesenou vůči , tituly před jménem, , Anonymizováno, , jméno FO, žalobce dále doplnil tak, že budova soudu sousedí s budovou Magistrátu města Karlovy Vary, soudci, přísedící a pracovníci magistrátu se vzájemně znají a neformálně se scházejí na obědech a podobně. Takto odůvodněná námitka podjatosti je nekonkrétní, neurčitá, nelze z ní dovodit jakýkoliv vztah vyřizující soudkyně k projednávané věci či účastníkům řízení nebo jejich zástupcům. Odvolací důvod vycházející z ustanovení § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. tak není dán.

9. Poté odvolací soud přistoupil k přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně podle § 212 a § 212a občanského soudního řádu; posoudil důvody odvolání, přihlédl k vyjádření žalované, k odvolání žalobce a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

10. Soud prvního stupně v rámci posouzení oprávněnosti výpovědi z nájmu provedl dokazování v dostatečném rozsahu, správně zjistil skutkový stav věci a odvolací soud se ztotožňuje se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Rovněž procesní postup soudu prvního stupně ve vztahu k námitce podjatosti vznesené žalobcem proti vyřizující soudkyni byl v souladu s ustanovením § 15b o. s. ř. Stejně tak nelze soudu prvního stupně vytýkat nedostatky, pokud jde o poučovací povinnost, kdy soud prvního stupně, jak vyplývá z protokolu o jednání z 30. 5. 2024, poskytl účastníkům poučení dle § 118b odst. 1 o. s. ř. a jiného poučení třeba nebylo. Pokud žalobce namítal, že nebyl ze strany soudu prvního stupně řádně poučen ve vztahu k otázce platnosti Dohody a tento závěr soudu prvního stupně byl pro něho překvapivým (nepředvídatelným), odvolací soud tuto námitku žalobce shledává nedůvodnou. Námitku neplatnosti Dohody, měla-li být posouzena jako samostatná nájemní smlouva, uplatnila žalovaná v průběhu řízení ještě před jednáním ve věci dne 30. 5. 2024 a v řízení poskytnutá tvrzení byla dostatečná pro objasnění skutkové stránky věci i při právním názoru soudu o neplatnosti Dohody. Pokud žalobce namítal vznik a existenci konkludentní nájemní smlouvy o nájmu nebytových prostor ve , adresa, , Anonymizováno, , k jejímuž uzavření mělo dojít v roce 2019, tuto námitku vznesl až v odvolání a jedná se tak o nově tvrzenou skutečnost, která nebyla uplatněna před soudem prvního stupně a nemůže být relevantním odvolacím důvodem (§ 205a o. s. ř.). Soud prvního stupně správně uzavřel, že mezi účastníky byly uzavřeny dvě smlouvy o nájmu, z nichž Dohodu shledal absolutně neplatnou, neboť byla uzavřena v režimu zákona č. 116/1999 Sb., který upravoval povinné náležitosti nájemní smlouvy, při jejichž absenci byla smlouva podle § 37 tehdy platného a účinného občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. absolutně neplatná. Ve vztahu k Dohodě se tedy žalobce nestal právoplatným nájemcem nebytového prostoru ve , adresa, , Anonymizováno, a není tak aktivně legitimován k podání žaloby o posouzení oprávněnosti výpovědi z nájmu podle § 2314 občanského zákoníku, jak správně uzavřel soud prvního stupně. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně i pokud projev vůle žalované ve výpovědi z nájmu posoudil tak, že směřoval vůči všem právním vztahům, které měly žalobci zajistit právo užívat nebytové prostory ve , adresa, , Anonymizováno, , a správné jsou závěry soudu prvního stupně i pokud jde o délku výpovědní doby a určitost výpovědi z nájmu. Pokud žalobce namítal, že žalované nesvědčí námitka neplatnosti smlouvy (Dohody) z toho důvodu, že podle jeho tvrzení tuto neplatnost sama zavinila, odkazuje odvolací soud na ustanovení § 579 občanského zákoníku, podle kterého ten, kdo způsobil neplatnost právního jednání, nemá k dispozici tuto námitku, avšak jen jde-li o neplatnost relativní. Jde-li o neplatnost absolutní vycházející z ustanovení § 37 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., k ní soud přihlíží z úřední povinnosti. Soud prvního stupně správně posoudil i délku výpovědní lhůty ve smyslu dispozitivního ujednání účastníků v kontextu s ustanovení § 2312 občanského zákoníku a správně také dovodil, že způsob doručení, který zvolila žalovaná ve vztahu k výpovědi z nájmu, není v rozporu s obsahem nájemní smlouvy uzavřené účastníky v roce 2004.

11. Z důvodů výše uvedených odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř., včetně správného a náležitě odůvodněného výroku o nákladech řízení, potvrdil.

12. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a v odvolacím řízení úspěšné žalované přiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení podle vyhlášky č. 254/2015 Sb. za 3 úkony právní služby pověřeného zaměstnance (vyjádření k odvolání, příprava účasti na jednání, účast na jednání před odvolacím soudem), tj. 3 x 300 Kč, a na cestovném podle vyhlášky č. 398/2023 Sb. (ujeto 170 km při průměrné spotřebě vozidla 4,4 motorové nafty) 1 501,61 Kč, tedy náklady řízení celkem ve výši 2 401,61 Kč.