56 CO 195/2022

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Šímové a soudkyň JUDr. Věry Jakubové a JUDr. Hany Sedláčkové ve věci žalobců: a) anonymizováno jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa b) jméno příjmení , narozená dne datum bytem adresa oba zastoupeni advokátkou anonymizováno jméno příjmení příjmení sídlem adresa proti žalovanému: země anonymizováno 8 slov , IČO sídlem adresa o určení vlastnického práva o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 23. 6. 2022, č. j. 38 C 340/2021-145

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům plnou náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 8 228 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalobců.

1. Rozsudkem ze dne 23. 6. 2022, č. j. 38 C 340/2021-145, rozhodl Okresní soud Plzeň-město tak, že určil, že pozemek parc. [číslo] o výměře 598 m2 – ostatní plocha, způsob využití jiná plocha, nacházející se v k. ú. [obec], [územní celek], který vznikl oddělením od pozemku parc. [číslo] zapsaného pro k. ú. [obec], [územní celek], na [list vlastnictví] u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, [stát. instituce], dle geometrického plánu [číslo] [rok], vyhotovitele [právnická osoba], který ověřil oprávněný zeměměřičský inženýr [anonymizováno] [jméno] [příjmení] pod [číslo] [rok] dne 13. 10. 2021 a souhlas s očíslováním parcel vydal Katastrální úřad pro Plzeňský kraj, [stát. instituce], dne [datum] pod č. [anonymizováno] [číslo] [rok] [číslo], a který je nedílnou součástí tohoto rozsudku, je ve spoluvlastnictví žalobců [příjmení] [jméno] [příjmení] a [anonymizováno] [jméno] [příjmení] s tím, že každému z nich náleží spoluvlastnický podíl o velikosti ideální neoddělené jedné poloviny na tomto nově vzniklém pozemku, a dále žalovanému uložil povinnost zaplatit prvnímu žalobci a druhé žalobkyni plnou náhradu nákladů řízení ve výši 33 798 Kč, a to tak, že každému z nich náleží částka ve výši 16 899 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám právní zástupkyně žalobců. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě žalobců podané dne 2. 12. 2021, jíž se žalobci domáhali vydání rozhodnutí, kterým by soud určil, že jsou vlastníky ve výroku rozsudku soudu prvního stupně specifikovaného nově vzniklého pozemku, a to s ohledem na mimořádné vydržení tohoto pozemku podle § 1095 o. z. Žalobci v žalobě uvedli, že v roce 1997 uzavřeli kupní smlouvu, na jejímž základě se stali podílovými spoluvlastníky pozemků parc. [číslo] (nyní [číslo]) a parc. [číslo] oba v k. ú. [obec], [územní celek], když spodní svažující se část byla oddělena od pozemku žalovaného parc. [číslo] v tomtéž katastrálním území pletivovým plotem, jehož stav i umístění se do současné doby nezměnily. Žalobci vzhledem k terénu a jeho členitosti, rozmístění teras a zbytku staveb, oplocení pletivem a stejnému zanedbanému stavu, včetně nepořádku, který se na pozemcích nacházel, a včetně stavu křovin, keřů a stromů na pozemku umístěných se domnívali, že jimi zakoupený pozemek je oddělen od pozemku žalovaného právě pletivovým plotem. Nepořádek a skládku na pozemcích umístěnou začali žalobci postupně likvidovat a vyklízet, pozemky začali udržovat a zvelebovat, zasadili nové stromy a prořezávali křoviny. Tyto činnosti prováděli po celou dobu až do současnosti. V roce 2019 došlo v části vymezené jako pozemek parc. [číslo] geometrickým plánem k pádu akátu na pletivový plot oddělující pozemky. Na tento stav reagoval žalovaný přípisem z 2. 9. 2019, kterým žalobce vyzval k odstranění závadného stavu, a žalobci jeho žádosti vyhověli. Až do 25. 4. 2021 žalobci nevěděli, že předmětná geometrickým plánem vymezená část pozemku žalovaného parc. [číslo] není v jejich vlastnictví. V tento den žalobci zjistili, že na předmětné části pozemku došlo k odstranění starého, byť funkčního, plotu a k pokácení několika vzrostlých stromů. Následně žalobci zjistili, že vlastnická hranice jejich pozemků není totožná s hranicí tvořenou drátěným pletivovým plotem. Žalobci v této věci kontaktovali žalovaného s tím, že podle jejich názoru uběhla doba potřebná pro mimořádné vydržení, ale k dohodě mezi účastníky nedošlo. Žalovaný se k žalobě písemně vyjádřil. Uvedl, že nárok žalobců neuznává. Dále uvedl, že samotný plot nemůže být dostatečným důkazem o vlastnické hranici. Po provedeném místním šetření žalovaný zjistil, že hranice mezi pozemky je v terénu zřejmá a je tvořená zděnou zídkou, která je v terénu zřetelná. Podle jeho názoru mohli žalobci nahlédnutím do katastru nemovitostí i do katastrální mapy zjistit, a to i bez větších technických měření, kudy vlastnická hranice vede a jaký má směr. Dále poukazoval na to, že sami žalobci nechali v roce 2002 zhotovit geometrický plán, kterým v horní části pozemku parc. [číslo] (nyní [číslo]) nechali oddělit pozemek [číslo], na němž byla postavena garáž a tento stav promítli i do katastru nemovitostí. Dále žalovaný poukazoval na to, že žalobce je navíc soudním znalcem v oboru [anonymizována dvě slova] a žalobkyně je [anonymizováno]. Dále se žalovaný bránil tím, že je organizační jednotkou státu zřízenou za účelem hospodaření s nemovitostmi a má tedy jen omezené možnosti faktického užívání a udržování nemovitostí ve své správě; pozemek, o jehož část se v řízení jedná, je navíc určen k užívání jako lesopark, který nevyžadoval žádnou úpravu a údržbu. Žalovaný připustil, že skutečně po pádu stromu omylem žádal po žalobcích jeho odstranění z drátěného plotu, avšak poté, kdy zjistil omyl ve vlastnické hranici, nabídl žalobcům náhradu vynaložených nákladů. Podle názoru žalovaného nemohla být na straně žalobců dána dobrá víra ve vlastnictví předmětné části pozemku, a to právě s ohledem na profesi obou žalobců a s ohledem na skutečnost, že již při koupi pozemku v roce 1997 byl vypracován znalecký posudek, a dále s ohledem na zaměření pozemku pod garáží a tvar a průběh vlastnické hranice, která netvoří přímou rovnou linii, na rozdíl od drátěného plotu, který je veden v rovině.

2. Soud prvního stupně po provedeném důkazním řízení, kdy vyslechl žalobkyni jako účastnici řízení, dále svědkyni [příjmení] [jméno] [příjmení], dceru žalobců, provedl místní ohledání a listinné důkazy, shrnul svá skutková zjištění v odstavci 3 odůvodnění napadeného rozsudku. Nárok uplatněný žalobci pak posoudil podle § 1089, § 1091 a § 1095 o. z. Dospěl k závěru, že určovací žaloba, kterou žalobci podali v této věci, je namístě a je dán i naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva žalobců k předmětné části pozemku. Soud prvního stupně tak přisvědčil vzniku vlastnického práva žalobců k pozemku specifikovanému ve výroku I. napadeného rozsudku na základě mimořádného vydržení nemovitosti dle ust. § 1095 o. z. Vzal za prokázané, že žalobci od roku 1997, kdy se stali spoluvlastníky pozemků parc. [číslo] v k. ú. [obec], užívají i část pozemku nyní označenou jako parc. [číslo] o výměře 598 m2; tento pozemek je logicky sklonem, charakterem i tvarem začleněn do terénu navazujícího na pozemek parc. [číslo] (nyní [číslo]) a navazuje na něj. Soud prvního stupně připustil, že žalobci při větší pečlivosti mohli už při samotném nabytí pozemků a ujmutí se držby a též v roce 2002 při zaměřování pozemků v souvislosti s výstavbou garáže zjistit, kudy vede vlastnická hranice mezi pozemky účastníků; má však za to, že tyto skutečnosti nelze s ohledem na institut mimořádného vydržení, a dále s ohledem na pravidla vztahující se k mimořádnému vydržení, klást k tíži žalobců, jestliže sám žalovaný nevyvíjel žádnou aktivitu, až do roku 2021 se o pozemek nezajímal, sám rozpor mezi faktickým a právním stavem nezjistil a dokonce ještě v roce 2019 v souvislosti s pádem stromu na tomto pozemku vyzval žalobce k jeho odstranění. Podle přesvědčení soudu prvního stupně tak žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně svého tvrzení o tom, že se žalobci ujali držby pozemku ve zlém úmyslu a že tedy jejich držba je nepoctivá. Žalobci splnili podmínku faktického užívání předmětné části pozemku po dobu více než dvacet let. Dále pak soud prvního stupně uzavřel, že k vydržení předmětné části pozemku došlo oběma žalobci současně a žalobci se tak stali podílovými spoluvlastníky sporné části pozemku z toho důvodu, že vydržení navazovalo na nabytí pozemku parc. [číslo] parc. [číslo] v k. ú. [obec] do jejich podílového spoluvlastnictví. Právní režim spoluvlastnictví a velkost nabytých spoluvlastnických podílů tak musí být totožné jako u pozemku parc. [číslo] v k. ú. [obec].

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání žalovaný. Považuje za stěžejní, že oba žalobci jsou odborně vzděláni, kdy prvý žalobce je soudním znalcem v [anonymizována dvě slova] – [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] a soudním znalcem byl již v roce 1997, druhá žalobkyně je [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno]. Není tak možné předpokládat, že by se takto odborně způsobilé osoby při koupi nemovitosti neseznámily s jejím stavem a stavem zápisu v katastru nemovitostí. Podle názoru žalovaného tedy žalobci od samého začátku nebyli v jakékoli dobré víře v to, že předmětná část pozemku je jejich vlastnictvím. Poctivou, resp. oprávněnou držbu ve smyslu ust. § 130 odst. 1 dřívějšího občanského zákoníku držbu žalobců vyvrací i to, že v roce 2002 prvý žalobce žádal o zápis novostavby garáže do katastru nemovitostí a přílohou této žádosti byly dva stejnopisy geometrického plánu pro vyznačení budovy na pozemku parc. [číslo] v k. ú. [obec], přičemž z geometrického plánu je zcela zřejmý průběh a tvar hranice pozemků parc. [číslo] ve vlastnictví žalobců a pozemku parc. [číslo] ve vlastnictví žalovaného. Rovněž při šetření na místě samém bylo zjištěno, že drátěný plot je veden v rovině, bez záhybů, zatímco katastrální hranice předmětných pozemků vybočuje z roviny v prostoru pod rozestavěnou stavbou rodinného domu, tedy velmi pravděpodobně v místech polorozbořené zídky. Žalobci tak měli k dispozici geometrický plán, jehož zpracování objednali pro účely zápisu stavby garáže do katastru nemovitostí a muselo jim být s ohledem na znalost místa a jejich odborné znalosti zřejmé, že drátěný plot neoznačuje hranici pozemku dle katastrální mapy. Žalobci tak přestali být nejpozději v roce 2002 poctivými (oprávněnými) držiteli předmětné části pozemku žalovaného a nemohou se tak dovolávat institutu mimořádného vydržení, který byl do právního řádu zaveden zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, až s účinností od 1. 1. 2014. Žalovaný dále poukazuje na zápis o předání majetku a o změně příslušnosti hospodařit s majetkem státu ze dne 15. 8. 2016, sepsaným mezi [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [příjmení] [anonymizováno] a [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno]. Ze zápisu je zřejmé, že již nějakou dobu před touto majetkovou dispozicí nebyl pozemek parc. [číslo] v k. ú. [obec] užíván. Při šetření soudu na místě samém bylo zjištěno, že na žalovaným tvrzené skutečné hranici pozemku, tj. v místech polorozbořené zídky, je terén obzvlášť členitý a neschůdný. To byl zřejmý důvod toho, proč byl plot postaven o několik metrů níže po svahu, kde jej bylo možné vést v rovině. Přitom kvalitní oplocení pozemku bylo nutné v době, kdy byl areál žalovaného užíván [anonymizována dvě slova] k chovu [anonymizována dvě slova]. Žalovaný je nadále toho názoru, že nelze určit, že by žalobci mohli naplnit podmínky požadované institutem mimořádného vydržení a mohli se stát oprávněnými držiteli a následně i vlastníky pozemku parc. [číslo]. Žalovaný tedy navrhoval, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí, popřípadě rozsudek změnil tak, že se žaloba zamítá.

4. Žalobci se k odvolání žalovaného písemně vyjádřili. Zdůrazňují, že v případě mimořádného vydržení, jak správně uvedl i soud prvního stupně, se hodnotí toliko skutečnost, zda byl žalovaným prokázán nepoctivý úmysl. Ten však nebyl žalovaným ani tvrzen ani prokázán. Žalobci připomínají, že žalovaný v roce 2019 sám vyzval žalobce, aby odstranili strom, který spadl z pozemku č. parc. [číslo] na pozemek č. parc. [číslo] s tím, že se jedná o pozemek ve vlastnictví žalobců. K této výzvě žalovaný přiložil stejný snímek katastrální mapy, který měli k dispozici žalobci v roce 2002. Pokud se žalovaný dovolává toho, že žalobci jako vlastníci (a profesionálové) měli perfektně ve svažitém a nepřístupném terénu znát hranici svého pozemku, pak je zarážející, že sám žalovaný hranici svého pozemku při výzvě k odstranění stromu určit nedokázal, ačkoli jako správce státního majetku by měl vykazovat spolu s péčí řádného hospodáře minimálně stejnou míru profesionality, jakou požaduje po žalobcích. Za irelevantní považují žalobci dodatečnou spekulaci žalovaného o tom, že důvodem postavení plotu mimo hranice jeho pozemku byla svažitost a neschůdnost terénu a údajná nutnost vést oplocení v rovině kvůli chovu služebních psů. Sám žalovaný se tak zasloužil o vytvoření situace, která dovedla žalobce k přesvědčení, že žalovaným instalované oplocení je hranicí pozemku. Žalobci zdůrazňují, že z pozemku žalovaného není, a po celou dobu jeho užívání ze strany žalobců nebyl, žádný přístup na pozemek č. parc. [číslo], zatímco z pozemku žalobců na něj vedou vrátka. Žalobci proto trvají na tom, že vzhledem k nepřehlednosti a naprosté zanedbanosti pozemku, zarostlého převážně náletovou vegetací, považovali drátěný plot za hranici pozemku, pozemek č. parc. [číslo] podle svých sil udržovali a užívali a jejich držba byla po celou dobu poctivá. V závěru vyjádření žalobci navrhují, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a § 212a o. s. ř., posoudil důvody odvolání, přihlédl k vyjádření žalobců, a poté dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

6. Soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, správně zjistil skutkový stav věci a svá skutková zjištění i správně právně posoudil. Institut mimořádného vydržení upravuje ust. § 1095 z. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a jeho prostřednictvím lze nabýt právo k věci, třebaže ve veřejném seznamu je jako její vlastník zapsán někdo jiný. Nabytí vlastnického práva k věci podle § 1095 o. z. je vyloučeno, pokud je na straně držitele prokázán nepoctivý úmysl. Podle § 3066 o. z. se do doby stanovené v § 1095 o. z. započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve, než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou. Právní teorie a soudní praxe vykládá ust. § 3066 o. z. tak, že z hlediska předpokladů uvedených v § 1095 o. z. se posoudí celá doba držby, včetně její části před 1. 1. 2014, tedy že i pro tu část vydržecí doby, která uplynula před 1. 1. 2014, postačí absence držitelova nepoctivého úmyslu ve smyslu § 1095 o. z. Na rozdíl od ust. § 1089 o. z., které upravuje řádné vydržení, ust. § 1095 o. z. nevyžaduje poctivou držbu, nýbrž tento požadavek nahrazuje absencí nepoctivého úmyslu. Nepoctivý úmysl pak musí prokázat ten, kdo mimořádné vydržení popírá. Takový výklad pojmu držby nikoli v nepoctivém úmyslu zaujal i Nejvyšší soud ČR například v rozsudku ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1686/2021, v němž souhlasil s takovým výkladem, podle kterého kvalifikace držby nikoli v nepoctivém úmyslu vychází z hodnocení poctivosti či nepoctivosti v obecném smyslu a že k naplnění takové držby postačí„ držba v přesvědčení, že se jí nepůsobí nikomu újma“. Za nepoctivé ve smyslu ust. § 1095 o. z. považuje Nejvyšší soud zpravidla úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel úmyslně vetřel v držbu svémocně nebo že se v ní vloudil potajmu nebo lstí anebo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou (odkaz na ust. § 993 o. z.) Nejvyšší soud ČR dále poukázal na to, že otázku, zda je pro splnění podmínek mimořádného vydržení vyžadována poctivá držba nebo postačí absence nepoctivého úmyslu držitele, vyřešil ve svém rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, ve kterém uvedl:„ K mimořádnému vydržení zákon vyžaduje jen uplynutí vydržecí doby, a aby nebyl držiteli prokázán„ nepoctivý úmysl“. Je otázkou, zda„ nepoctivý úmysl“ (§ 1095 o. z.) značí„ nepoctivou držbu“ (§ 992 odst. 1 o. z., věta druhá), resp. zda se k mimořádnému vydržení vyžaduje poctivá držba. Odpověď je záporná“. Nejvyšší soud ČR tedy uzavírá, že podmínkou mimořádného vydržení ve smyslu ust. § 1095 o. z. není poctivá držba, ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele; ten drží věc v přesvědčení, že jeho držba nepůsobí nikomu újmu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. Kritéria uvedená v § 992 odst. 1 o. z., resp. dříve v § 130 odst. 1 o. z. (z. č. 40/1964 Sb.), se tu neuplatní.

7. V projednávané věci dospěl soud prvního stupně ke správnému závěru o tom, že žalobci splnili podmínky pro mimořádné vydržení vlastnického práva k pozemku specifikovanému ve výroku I. napadeného rozsudku tak, jak je stanoví § 1095 o. z., neboť prokázali, že se držby sporného pozemku ujali v roce 1997, kdy se stali spoluvlastníky pozemků parc. [číslo] v k. ú. [obec], v omluvitelném omylu, že sporný pozemek je součástí pozemků, které zakoupili, o tento pozemek pečovali a udržovali ho v současném stavu, stejně jako pozemky parc. [číslo] v k. ú. [obec], a důvodně měli zato, že jimi zakoupené pozemky jsou odděleny od pozemku žalovaného drátěným plotem. V řízení nebylo prokázáno, že by se žalobci ujali držby sporného pozemku v nepoctivém úmyslu, tedy že jednání žalobců při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé. Důkazem takového jednání není předložení geometrického plánu o zaměření pozemku pod garáží ze strany prvního žalobce [příjmení] [anonymizováno] [okres] za existence ostatních zjištěných skutečností, kdy žalovaný se po celou dobu držby pozemku ze strany žalobců až do roku 2021 o pozemek nezajímal a ještě při pádu stromu z tohoto pozemku v roce 2019 vyzýval žalobce k nápravě tohoto stavu.

8. Odvolací soud k odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně pouze dodává, že pro mimořádné vydržení podle § 1095 o. z. je zapotřebí doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, a to jde-li o nemovitou věc, doba dvaceti let (§ 1091 odst. 2 o. z.). Současně tato doba neskončí dříve, než uplynutím pěti let ode dne nabytí účinnosti občanského zákoníku, tedy zákona č. 89/2012 Sb., jak vyplývá z přechodného ust. § 3066 o. z. V projednávané věci to znamená, že vydržení vlastnického práva žalobců k pozemku uvedenému ve výroku I napadeného rozsudku došlo k 1. 1. 2019, i když dvacetiletá vydržecí doba uplynula dříve (v projednávané věci v roce 2017, neboť žalobci se držby sporného pozemku ujali v roce 1997).

9. Správný je závěr soudu prvního stupně o tom, že žalobci nabyli vlastnické právo k nově vzniklému pozemku do podílového spoluvlastnictví se shodnými podíly, tedy každý v rozsahu jedné poloviny.

10. Výrok soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení opírající se o ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěch žalobců v řízení, včetně určení výše nákladů řízení, je věcně správný a z těchto důvodů odvolací soud výrok rozsudku soudu o nákladech řízení stejně jako rozhodnutí ve věci samé podle § 219 jako věcně správné potvrdil.

11. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a v odvolacím řízení úspěšným žalobcům přiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení spočívajících v nákladech právního zastoupení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., § 9 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 9 odst. 4 a § 7 citované vyhlášky, a to za dva úkony právní služby po 3 100 Kč, na náhradě hotových výdajů podle § 13 citované vyhlášky 2 x 300 Kč, režijní paušál, tj. 6 800 Kč, a na náhradě za daň z přidané hodnoty podle § 137 o. s. ř. 1 428 Kč, tedy náklady odvolacího řízení celkem v částce 8 228 Kč.

12. Zastupoval-li advokát účastníka, jemuž byla přisouzena náhrada nákladů řízení, je ten, jemuž byla uložena náhrada těchto nákladů, povinen zaplatit ji advokátu (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

13. Uložil-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).