56 Co 208/2025

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Šímové a soudců JUDr. Věry Jakubové a Mgr. Tomáše Foltýna, Ph.D., ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: Anonymizováno Anonymizováno , IČO Anonymizováno sídlem Anonymizováno Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o určení vlastnictví o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 24. 4. 2025, č. j. 31 C 8/2025-106 ve znění opravného usnesení ze dne 3. 6. 2025, č. j. 31 C 8/2025-117, Rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení č. l. 117 se potvrzuje. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 10 402,37 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalobce.

1. Rozsudkem ze dne 24. 4. 2025, č. j. 31 C 8/2025–106 rozhodl Okresní soud v Chebu tak, že se určuje, že žalobce je vlastníkem nemovitých věcí označených ve výroku I napadeného rozsudku s tím, že nedílnou součástí tohoto rozsudku je geometrický plán č. , hodnota, –, Anonymizováno, /, Anonymizováno, ověřený úředně oprávněným zeměměřičským inženýrem , tituly před jménem, , jméno FO, dne 19. 5. 2023 pod č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , a dále žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 27 917,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobce. Usnesením ze dne 3. 6. 2025, č. j. 31 C 8/2025–117 opravil Okresní soud v Chebu rozsudek ze dne 24. 4. 2025, č. j. 31 C 8/2025–106 v části záhlaví tak, že správná adresa sídla zástupce žalované, advokáta , Jméno advokáta B, je: , adresa, . Soud prvního stupně tak rozhodl o žalobě žalobce podané u Okresního soudu v Chebu dne 2. 1. 2025. Touto žalobou se žalobce domáhá určení, že je vlastníkem pozemků blíže specifikovaných ve výroku I přezkoumávaného rozsudku. V žalobě žalobce uvedl, že na základě darovací smlouvy ze dne 21. 8. 2012 se stal vlastníkem pozemku parc. č. st. , hodnota, , jehož součástí je stavba č. p. , hodnota, , rodinný dům, v obci , adresa, , jehož přístavba byla realizována před rokem 1996 původními vlastníky , Anonymizováno, a , jméno FO, bez projednání se stavebním úřadem, a to zčásti na sousední parcele č. , hodnota, a , hodnota, v k. ú. a obci , adresa, ve vlastnictví žalované. Žalobce se pokusil danou věc řešit všemi možnými způsoby, včetně odkupu nově vzniklých parcel, či prostřednictvím souhlasného prohlášení o vydržení vlastnického práva, avšak k dohodě se žalovanou nedošlo. Žalobce má za to, že došlo k mimořádnému vydržení částí parcel č. parc. , hodnota, a , hodnota, v k. ú. , adresa, v rozsahu nově vzniklých pozemkových parcel, jak byly zaměřeny na základě jím předloženého geometrického plánu vypracovaného společností , právnická osoba, , se sídlem , adresa, , když do doby nepřerušené držby se ve prospěch žalobce jako vydržitele započte i doba řádné a poctivé držby jeho předchůdce, což byl na základě kupní smlouvy ze dne 10. 4. 1996 , právnická osoba, . Žalovaná se k žalobě žalobce vyjádřila tak, že nárok žalobce neuznává. Namítala, že sporné pozemky jsou korytem vodního toku a pozemní komunikací, tedy veřejnými statky, které není možné vydržet soukromoprávními subjekty, dále namítala, že podle obecně závazné vyhlášky obce , adresa, č. Z1/2003 patří sporný pozemek p. č. , hodnota, mezi nezastavitelné pozemky, namítala, že žalobce ani jeho právní předchůdce nemohli být v přesvědčení, že jim náleží právo užívat části pozemku žalované, když hranice pozemků byly v katastru nemovitostí jasně ohraničeny a jejich zapsaným vlastníkem byla žalovaná. Žalobce tak nemohl být přesvědčen, že jeho držba nepůsobí nikomu újmu. Je přitom zjevně jasné, že přístavby velmi podstatně přesahují na pozemky sousední, navíc na koryto vodního toku a na pozemní komunikaci. Žalovaná dále měla za to, že žalobce nemohl část jejích pozemků vydržet cestou mimořádného vydržení, a to vzhledem k absenci jeho nikoliv nepoctivého úmyslu a absenci poctivé držby. Žalovaná uvedla, že již dala podnět k příslušnému stavebnímu úřadu k odstranění nepovolených staveb, a navrhovala, aby soud žalobu žalobce zamítl.

2. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem po provedení důkazního řízení žalobě žalobce napadeným rozsudkem vyhověl, neboť došel k závěru, že v projednávané věci byly splněny zákonné podmínky mimořádného vydržení stanovené v § 1095 občanského zákoníku (z. č. 89/2012 Sb.), tj. uplynula doba delší 20 let, a současně nebyl zjištěn nepoctivý úmysl. Soud prvního stupně odkázal na své zjištění o tom, že žalobce se držby sporné části pozemku chopil v roce 2012 a jeho právní předchůdce se držby téhož pozemku chopil v roce 1996, kdy do svého vlastnictví na základě kupní smlouvy nabyl spornou přístavbu, která s pozemkem pod ní tvoří jeden funkční celek, a historicky jsou takto jako jeden celek užívány. Žalobce v roce 2023 zjistil, že nemovitosti, které nabyl od svého právního předchůdce, byly postaveny původními vlastníky před rokem 1996 bez stavebního povolení a zčásti na pozemku žalované. V tomto směru soud prvního stupně konstatoval, že nejpozději k 28. 2. 2023, kdy žalobce požádal žalovanou o odkoupení pozemků, si tak byl vědom, že nemovitosti byly postaveny na cizím pozemku bez stavebního povolení. Soud prvního stupně se vypořádal s námitkou žalované v tom smyslu, že vodní koryto, stejně jako pozemní komunikace, jsou nemovitými věcmi nezpůsobilými k vydržení vlastnického práva k nim. V tomto směru soud prvního stupně vycházel ze zjištění o tom, že ani vodní koryto ani pozemní komunikace nebyly v rozsahu žalobcem užívané části téměř 30 let k obecnému užívání užity, pozemní komunikace se nachází až za zatravněnou plochou a navíc oplocení zasahuje do pozemku, který je veden jako ostatní plocha pouze v rozsahu 3 m², a pokud jde o vodní koryto, dospěl soud prvního stupně k závěru, že ne každé vodní koryto je veřejným statkem; může se nacházet i v soukromém vlastnictví osoby odlišné od veřejnoprávních subjektů a v tomto směru soud prvního stupně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2903/2006, ve kterém Nejvyšší soud konstatoval, že pozemek se samostatným parcelním číslem, který tvoří koryto vodního toku, může být předmětem i soukromoprávních vztahů. Soud prvního stupně se s ohledem na žalobní tvrzení zabýval tím, zda žalobce a jeho právní předchůdce sporné části pozemků žalované drželi nikoliv v nepoctivém úmyslu. Pokud soud prvního stupně hodnotil, zda rozsah, kterým přesahuje nemovitost žalobce na sousední pozemek, nebyl tak nepřehlédnutelný, že musel založit nepoctivý úmysl žalobce, došel k závěru, že nikoliv. Soud prvního stupně vzal v úvahu, že část vodního toku je zatrubněná, mezi oplocením a pozemní komunikací vede ještě část zatravněného pásu a měl tak za to, že neznalost žalobce o místě, kde se správně nachází hranice pozemku, je zcela pochopitelná a omluvitelná. Pokud jde o část užívaného pozemku parc. č. , hodnota, v k. ú. , adresa, , měl soud prvního stupně za to, že si žalobce mohl povšimnout, že přístavba nemovitosti se na jeho pozemku nenachází. Pokud tuto skutečnost nezjistil, počínal si dle soudu prvního stupně nedbale, avšak nebylo prokázáno, že by se dopustil jednání úmyslně nepoctivého a v tomto směru soud prvního stupně konstatoval, že pozemky, které žalobce nabyl od svého právního předchůdce, zaujímají rozlohu celkem 379 m² a celková výměra pozemků, kterých se žalovaný domáhá v nynějším soudním řízení, činí celkem 79 m², tedy rozpor mezi těmito výměrami není zcela zjevným na takové úrovni, aby se dalo uvažovat o úmyslně nepoctivém jednání. Nepoctivým ve smyslu § 1095 o. z. je podle soudu prvního stupně úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel úmyslně „vetřel v držbu svémocně, nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou“. Nic z toho nebylo ve vztahu k žalobci ani jeho právnímu předchůdci podle závěru soudu prvního stupně tvrzeno, ani prokázáno a ani z dokazování nevyplynulo. V řízení, jak uvedl soud prvního stupně, nebylo zjištěno, že by žalovaná v průběhu téměř 30 let závadného stavu jakkoliv na tento reagovala. Její první výhrady přišly až v rámci snahy žalobce o mimosoudní vyřešení sporu v roce 2023, případně až po podání žaloby, kdy dala podnět k zahájení řízení o odstranění stavby. Soud prvního stupně tedy shledal jako naplněné podmínky mimořádného vydržení, žalobě žalobce vyhověl a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci plnou náhradu nákladů řízení spočívajících v nákladech právního zastoupení a nákladech na zaplacení soudního poplatku ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná odvolání. Nesouhlasí se závěry soudu, jestliže i přes provedené důkazy neshledal rozpor mezi stavem zapsaným v katastru nemovitostí a stavem skutečným jako zcela zjevný. Má za to, že při běžné opatrnosti nabyvatele pozemků o rozměrech 379 m² si nelze nevšimnout přístavby o rozměrech 79 m², kdy tento rozdíl mezi skutečným a zapsaným stavem je nepřehlédnutelný a zcela zjevný. Navíc tvary neoprávněných a nepovolených přístaveb ani nekopírují tvary přiléhajících pozemků, zejména koryta vodního toku. Dále má žalovaná za to, že soud prvního stupně nesprávně posoudil skutečnost, že předmětné pozemky žalované, o jejichž části žalobce tvrdí, že je vydržel, jsou veřejnými statky. Z tohoto důvodu k nim nemohla vzniknout držba žalobce a v takovém případě je nemohl ani vydržet. Žalovaná poukazuje na to, že pozemky, na nichž stojí přístavba restaurace, vůbec neodpovídají tvaru sousedního pozemku, a i přesto soud tuto skutečnost vyhodnotil jako pouhou nedbalost žalobce a neshledal v jeho jednání nepoctivý úmysl, s čímž žalovaná nemůže souhlasit, neboť v jednání žalobce lze spatřovat přinejmenším úmysl nepřímý, kdy nabyvatel nemovitosti ví, že neseznámením se s rozměry nabývaného pozemku může zasáhnout do cizích práv a pro případ, že se tak stane, je s tím srozuměn. Žalobce ani jeho právní předchůdce nemohli být v přesvědčení, že jim náleží právo užívat části pozemku žalované o rozměrech 79 m², když hranice těchto pozemků byly v katastru nemovitostí zcela jasně ohraničeny a zapsaným vlastníkem k nim byla po celou dobu žalovaná, přičemž se nevyskytla ani žádná chyba v zápisu, která by mohla u žalobce nebo jeho právního předchůdce vyvolat omyl o hranicích pozemků. K běžné opatrnosti nabyvatele pozemku totiž patří, že se seznámí s jeho hranicemi. Žalovaná tak má za to, že s ohledem na zásadu formální a materiální publicity katastru nemovitostí jako veřejného seznamu lze v jednání žalobce shledat nepoctivý úmysl žalobce vylučující možnost mimořádného vydržení částí pozemků žalované, a to přinejmenším ve formě úmyslu nepřímého. O držbě je možno hovořit pouze v případě, je-li splněno panství nad věcí skládající se z corpus possessionis – fyzického ovládání věci a animus possidendi. Animus possidendi představuje vůli osoby ovládat věc jako vlastní, což v daném případě absentuje, neboť předmětné pozemky ve vlastnictví žalované byly korytem vodního toku a pozemní komunikací, tedy veřejnými statky sloužícími k obecnému užívání. Jestliže žalobce požádal žalovanou o odkoupení pozemku žádostí z 28. 2. 2023, je zjevné, že nemohl být přesvědčen o tom, že sporný pozemek je v jeho vlastnictví, když sám žádal o jeho odkup. Žalovaná navrhovala, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu žalobce zamítl.

4. Žalobce se k odvolání žalované vyjádřil v průběhu odvolacího jednání. Odkázal na správné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a navrhl jeho potvrzení.

5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a § 212a občanského soudního řádu, posoudil důvody odvolání, vzal v úvahu vyjádření žalobce a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

6. Soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, správně zjistil skutkový stav věci a svá skutková zjištění i správně právně posoudil. Institut mimořádného vydržení upravuje ustanovení § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále o. z.) a jeho prostřednictvím lze nabýt právo k věci, třebaže ve veřejném seznamu je jako její vlastník zapsán někdo jiný. Nabytí vlastnického práva k věci podle § 1095 o. z. je vyloučeno, pokud je na straně držitele prokázán nepoctivý úmysl. Podle § 3066 o. z. se do doby stanovené v § 1095 o. z. započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou. Právní teorie a soudní praxe vykládá ustanovení § 3066 o. z. tak, že z hlediska předpokladů uvedených v § 1095 o. z. se posoudí celá doba držby, včetně její části před 1. 1. 2014, tedy, že i pro tuto část vydržecí doby, která uplynula před 1. 1. 2014, postačí absence držitelova nepoctivého úmyslu ve smyslu § 1095 o. z. Na rozdíl od ust. § 1089 o. z., které upravuje řádné vydržení, ust. § 1095 o. z. nevyžaduje poctivou držbu, nýbrž tento požadavek nahrazuje absencí nepoctivého úmyslu. Nepoctivý úmysl pak musí prokázat ten, kdo mimořádné vydržení popírá. Výklad pojmu držby nikoliv v nepoctivém úmyslu zaujal Nejvyšší soud například v rozsudku ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1686/2021, v němž souhlasil s takovým výkladem, podle kterého kvalifikace držby nikoliv v nepoctivém úmyslu vychází z hodnocení poctivosti či nepoctivosti v obecném smyslu a že k naplnění takové držby postačí „držba v přesvědčení, že se jí nepůsobí nikomu újma“. Za nepoctivé ve smyslu ust. § 1095 o. z. považuje Nejvyšší soud zpravidla úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel úmyslně vetřel v držbu svémocně, nebo že se v ní vloudil potajmu nebo lstí, anebo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou (odkaz na ust. § 993 o. z.). Dále Nejvyšší soud také poukázal na to, že otázku, zda je pro splnění podmínek mimořádného vydržení vyžadována poctivá držba nebo postačí absence nepoctivého úmyslu držitele, vyřešil ve svém rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, ve kterém uvedl: „K mimořádnému vydržení zákon vyžaduje jen uplynutí vydržecí doby, a aby nebyl držiteli prokázán „nepoctivý úmysl“. Je otázkou, zda nepoctivý úmysl (§ 1095 o. z.) značí nepoctivou držbu (§ 992 odst. 1 o. z. věta druhá), respektive, zda se k mimořádnému vydržení vyžaduje poctivá držba. Odpověď je záporná“. Nejvyšší soud tedy uzavřel, že podmínkou mimořádného vydržení ve smyslu ust. § 1095 o. z. není poctivá držba, ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele; ten drží věc v přesvědčení, že jeho držba nepůsobí nikomu újmu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. Kritéria uvedená v § 992 odst. 1 o. z., respektive dříve v § 130 odst. 1 o. z. (zákon č. 40/1964 Sb.), se tu neuplatní. Stav zápisu v katastru nemovitostí sám o sobě oprávněnost držby nezpochybňuje; judikatura Nejvyššího soudu připouští i takovou oprávněnou držbu, která je s údaji v katastru nemovitostí v rozporu. Pokud jde o výměru nabytého pozemku, Nejvyšší soud podle okolností případu toleruje překročení ve výši až do 50 % výměry nabytého pozemku, případně výjimečně i více. Vždy se vychází z posouzení všech okolností držby (rozsudek Nejvyššího soudu z 19. 7. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1245/2010, usnesení Nejvyššího soudu z 13. 5. 2020, sp. zn. 22 Cdo 954/2020). Neobstojí ani námitky žalované ohledně charakteru sporných pozemků jako veřejného prostranství. I s touto námitkou se správně vypořádal soud prvního stupně s odkazem na zjištění o tom, že sporné části pozemků ve vlastnictví žalované (vodní koryto, pozemní komunikace) po dobu téměř 30 let k obecnému užívání nesloužily. Charakter těchto pozemků (vodní koryto, pozemní komunikace) jejich vydržení za zákonem stanovených podmínek nevylučuje. Rovněž žádost žalobce o odkoupení sporných částí pozemků ve vlastnictví žalované sama o sobě nezpochybňuje naplnění předpokladů pro mimořádné vydržení; v průběhu řízení nebylo vyvráceno žalobní tvrzení žalobce o tom, že to, že přístavba stavby č. p. , hodnota, v části obce , adresa, , stojící na parcele st. p. č. , hodnota, , byla realizována na části pozemku ve vlastnictví žalované, zjistil až v souvislosti s projektem úpravy stavby č. p. , hodnota, , rodinný dům, stojící na parcele st. p. č. , hodnota, v k. ú. a obci , adresa, , který mu byl předložen žalovanou.

7. V projednávané věci dospěl soud prvního stupně k správnému závěru o tom, že žalobce splnil podmínky pro mimořádné vydržení vlastnického práva k nemovitým věcem specifikovaným ve výroku I napadeného rozsudku tak, jak stanoví § 1095 občanského zákoníku, neboť prokázal, že se držby sporného pozemku ujal v roce 2012 v omluvitelném omylu, že sporné pozemky jsou součástí pozemku, který získal darovací smlouvou v roce 2012 a který ve stejném rozsahu užíval jeho právní předchůdce od roku 1996. V řízení nebylo prokázáno, že by se žalobce a jeho právní předchůdce , právnická osoba, ujali držby sporných pozemků v nepoctivém úmyslu, tedy, že jejich jednání při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé. Nelze také přehlédnout, že při obvyklé péči o majetek by žalovaná nepochybně přistoupila k řešení věci, pokud by sama měla již dříve za to, že žalobce neoprávněně užívá její pozemek.

8. Odvolací soud k odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně pouze dodává, že pro mimořádné vydržení podle § 1095 o. z. je zapotřebí doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, a to jde-li o nemovitou věc, doba 20 let (§ 1091 odst. 2 o. z.). Současně tato doba neskončí dříve, než uplynutím 5 let ode dne nabytí účinnosti občanského zákoníku, tedy zákona č. 89/2012 Sb., jak vyplývá z přechodného ust. § 3066 o. z. V projednávané věci to znamená, že k vydržení vlastnického práva žalobce k nemovitým věcem uvedeným ve výroku I napadeného rozsudku došlo k 1. 1. 2019, i když dvacetiletá vydržecí doba uplynula dříve (v projednávané věci v roce 2016), neboť právní předchůdce žalobce se držby sporných pozemků ujal už v roce 1996.

9. Odvolání žalované bylo shledáno nedůvodným, a proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil a v podrobnostech odkazuje na správné odůvodnění napadeného rozsudku soudem prvního stupně, a to včetně výroku o nákladech řízení, který odpovídá ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěchu žalobce v řízení.

10. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a v odvolacím řízení úspěšnému žalobci přiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení spočívajících v nákladech právního zastoupení advokátem podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, a to za jeden úkon právní služby podle § 11 odst. 1, § 9 odst. 4 v částce 5 620 Kč, dále náhradu hotových výdajů podle § 13 odst. 4 v částce 450 Kč, cestovné k odvolacímu jednání a zpět v částce 1 627 Kč a náhradu za promeškaný čas v rozsahu šesti půl hodin po 150 Kč, tj. 900 Kč, tedy náklady právního zastoupení ve výši 8 597 Kč, a náhrada za daň z přidané hodnoty z této částky v sazbě 21 % ve výši 1 805,37 Kč (§ 137 o. s. ř), tedy náklady v odvolacím řízení celkem v částce 10 402,37 Kč.