56 Co 254/2025

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Šímové a soudců Mgr. Tomáše Foltýna, Ph.D. a JUDr. Hany Sedláčkové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená dne Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta 3 proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 85 440 Kč s příslušenstvím o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 30. 7. 2025 č. j. 7 C 140/2025-37

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I a III potvrzuje.

II. Odvolání žalovaného, pokud směřovalo do výroku II rozsudku soudu prvního stupně,se odmítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku11 979 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Okresní soud v Tachově rozsudkem ze dne , datum, č. j. , spisová značka, rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 84 540 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky od , datum, do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I), ve zbývajícím rozsahu, tedy co do zaplacení částky 900 Kč, co do kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení z částky 10 000 Kč od , datum, do , datum, , co do zákonného úroku z prodlení z částky 85 440 Kč od , datum, do , datum, a co do zákonného úroku z prodlení z částky 900 Kč od , datum, do zaplacení, žalobu zamítl (výrok II). Třetím výrokem pak okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni plnou náhradu nákladů řízení ve výši 40 934 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně , Jméno advokáta, .

2. Žalobkyně se původně návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala zaplacení částky 84 940 Kč s příslušenstvím, a to z titulu ústně uzavřené smlouvy o zápůjčce ze dne , datum, . Ve věci byl vydán dne , datum, elektronický platební rozkaz, který napadl žalovaný včasným odporem, ve kterém namítal, že nárokovaná částka se odvíjí od smlouvy, podle které měla žalobkyně provést stavební práce na objektu domu v Dučicích 10, tyto práce však podle žalovaného z 50 % neprovedla, a navíc se z domu ztratily movité věci v hodnotě přesahující částku 50 000 Kč. V reakci na odpor žalovaného žalobkyně v podání ze dne , datum, zdůraznila, že žalovaný dlužnou částku uznal, když dne , datum, uhradil částku 5 000 Kč, a současně uvedl, že v průběhu března 2025 uhradí částku 50 000 Kč, přičemž zbývající část doplatí v dubnu 2025. Argumentaci žalovaného pak žalobkyně odmítla s tím, že jde o irelevantní pokus o obranu, který nijak nesouvisí s jejím nárokem na plnění z titulu smlouvy o zápůjčce. V podání ze dne , datum, , označeném jako „doplnění skutkových tvrzení, oprava a rozšíření žaloby“, pak žalobkyně pozměnila petit žaloby tak, že se domáhá zaplacení částky 85 440 Kč s příslušenstvím, přičemž v tomto podání je opravena žaloba potud, že předmětná smlouva o zápůjčce byla uzavřena písemně (a její kopie byla přiložena), a současně je zde uvedeno, že se ve smlouvě zavázala k zapůjčení částky 110 000 Kč, prokázat může ale pouze zapůjčení částky 94 540 Kč.

3. Soud prvního stupně ve věci nařídil dne , datum, první jednání, na jehož konci vyhlásil odvoláním napadený rozsudek, který odůvodnil následujícím způsobem. Po právním posouzení zjištěného skutkového stavu dospěl soud prvního stupně k závěru, že mezi účastníky řízení byla uzavřena smlouva o zápůjčce podle § 2390 a násl. občanského zákoníku, na základě které měly být žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 110 000 Kč a žalovaný se zavázal vedle této částky zaplatit „odměnu“ ve výši 40 000 Kč (za 9 měsíců trvání zápůjčky). Podle názoru soudu první instance odměna nepředstavuje nic jiného než úroky, tj. úplatu za poskytnutí peněz. Strany si tak ujednaly úrok ve výši 48,48 % ročně, což ve svém důsledku znamená, že toto ujednání je podle ustanovení § 580 občanského zákoníku ujednáním neplatným pro rozpor s dobrými mravy. V době uzavření smlouvy, tj. v dubnu 2024, činila podle statistiky České národní banky úroková sazba korunových úvěrů poskytovaných domácnostem v České republice na spotřebu s fixací do 1 roku včetně průměrně 7,15 % ročně. Podle okresního soudu by tak bylo možné akceptovat trojnásobek průměrné sazby, tedy 21,45 % ročně (a v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, sp. zn. , spisová značka, ). Částka, která měla být zaplacena v souvislosti s poskytnutou zápůjčkou, tak podle soudu prvního stupně sice byla sjednána transparentně, avšak ve výši výrazně přesahující obvyklou úrokovou míru při uzavírání úvěrových smluv s bankovními institucemi. Při hodnocení nejen sjednaného úroku (odměny), ale celkových podmínek smlouvy (výlučný prodej nemovitosti žalobkyní, sjednaná provize, smluvní pokuta za nedodržení podmínek a smluvní pokuta za prodlení s vrácením zápůjčky), shledal okresní soud smlouvu o zápůjčce jako jednání, které se příčí dobrým mravům, neboť obsah této smlouvy vytváří zřejmou nerovnováhu k tíži jedné strany, byť se nejedná o vztah podnikatele a spotřebitele. Soud prvního stupně tedy shledal celou uzavřenou smlouvu absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy podle ustanovení § 580 občanského zákoníku.domáhat poskytnutých peněžních prostředků jako bezdůvodného obohacení, a to z titulu plnění bez právního důvodu. Žalobkyně prokazatelně poskytla žalovanému částku 94 540 Kč a žalovaný uhradil toliko částku 10 000 Kč. Soud proto žalobě vyhověl ohledně nesplacené jistiny ve výši 84 540 Kč se zákonným úrokem z prodlení.

5. Proti rozsudku okresního soudu podal žalovaný včasné odvolání, jelikož nemůže souhlasit se závěry, ke kterým dospěl soud prvního stupně, přičemž poukazuje na skutečnost, že inkriminovaná smlouva nebyla „čistou půjčkou s úrokem“, nýbrž šlo o složené ujednání (zápůjčka + realitní služby) v rámci zprostředkování prodeje a realitního servisu. Povinností soudu tak podle odvolatele bylo alespoň rozlišit povahu plnění (úrok a odměna za služby) a oddělit neplatné části od platné smlouvy, nikoliv konstatovat absolutní neplatnost smlouvy jako celku. V této souvislosti pak odvolatel s odkazem na judikaturu Nejvyššího soud (sp. zn. , spisová značka, a sp. zn. , spisová značka, ) připomíná, že v dané věci nebylo možno učinit závěr o lichevním charakteru dané smlouvy, neboť nebyla vůbec zkoumána subjektivní stránka jednání jejích účastníků, nebyla tak prokázána žádná „tíseň“, závěr prvoinstančního soudu je tak založen výhradně na procentní výši „odměny“, což ovšem pro závěr o lichevní povaze smlouvy nepostačuje; závěr o neplatnosti vyžaduje hodnocení celkového kontextu, včetně rizikovosti nezajištěné krátkodobé půjčky vázané na realitní transakci. Jde-li o samotné bezdůvodné obohacení, žalovaný s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, připomněl, že nelze přiznat více, než oč se obohacený reálně obohatil, a v této souvislosti nalézacímu soudu vytkl, že ve věci neprovedl celou řadu důkazů. Nadto odvolatel namítá, že okresní soud pochybil i v procesní rovině, neboť na jednání v rozporu s judikaturou dovolacího soudu připustil změnu žaloby, přestože tím porušil koncentraci řízení a současně porušil i právo žalovaného na předvídatelné soudní rozhodnutí.

6. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání v prvé řadě zdůrazňuje, že v průběhu řízení akceptovala předběžný právní závěr okresního soudu a následně se svého nároku domáhala (pouze) z titulu bezdůvodného obohacení žalovaného, každopádně v případě plnění podle smlouvy o zápůjčce i z titulu bezdůvodného obohacení platí, že žalovaný má povinnost žalobkyni jí zaslané finanční prostředky vrátit. Nadto žalobkyně namítá, že jednání žalovaného, v jehož rámci uhradil dne , datum, celkem částku 10 000 Kč (s tím, že dalších 50 000 Kč uhradí v průběhu března 2025 a zbytek v dubnu 2025), mělo fakticky účinky uznání dluhu podle ustanovení § 2054 odst. 2 občanského zákoníku. Ve vztahu k žalovaným vzneseným námitkám, poukazujícím na údajnou škodu, jež mu měla v důsledku jednání žalobkyně vzniknout, žalobkyně připomíná, že případná náhrada škody není předmětem daného řízení, jehož předmětem je výhradně plnění z titulu zápůjčky, respektive z titulu bezdůvodného obohacení. Jde-li přitom o bezdůvodné obohacení žalovaného, nemůže být podle žalobkyně pochyb o tom, že odvoláním napadený rozsudek je v souladu nejen s žalovaným dovolávaným rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, , ale taktéž s dalšími judikáty dovolacího soudu (žalobkyně výslovně cituje z rozsudku sp. zn. , spisová značka, ). V závěrečné části svého vyjádření potom žalobkyně vyjadřuje přesvědčení, že okresní soud svým postupem neporušil žádá procesní práva žalovaného (žalovaný byl řádně seznámen se změnou žaloby a měl možnost se k ní vyjádřit, po poučení soudu neoznačil dosud neprovedené důkazy), tvrzení žalovaného, že okresní soud vydal překvapivé rozhodnutí tak podle žalobkyně není důvodné.

7. Odvolací soud podle ustanovení § 212 a § 212a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) přezkoumal napadené rozhodnutí, posoudil důvody odvolání, přihlédl k obsahu předloženého spisu a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

8. V prvé řadě je vhodné uvést, že odvolací soud rozhodoval při jednání, jehož se nezúčastnil žalovaný, neboť odvolací soud neshledal jeho žádost o odročení jednání včasnou ani řádnou. Z dané žádosti (ze dne , datum, v 15:36 hodin) se totiž podává, že zaměstnavatel žalovaného dne , datum, sděluje, že není možno žalovaného dne , datum, uvolnit z práce, z žádosti žalovaného nicméně vyplývá, že o této skutečnosti musel vědět více než týden, když uvádí, že znaky. Při posuzování žádosti žalovaného o odročení navíc odvolací soud přihlížel k obsahu odvolání, ze kterého je z dále uvedených důvodů zjevné, že ani osobní účast žalovaného u jednání odvolacího soudu mu nemohla přinést příznivější rozhodnutí odvolacího soudu.

9. Soud prvního stupně podle názoru odvolacího soudu provedl dostatečné důkazy a dospěl ke správným skutkovým zjištěním, a v tomto rozsahu proto odvolací soud na odůvodnění rozsudku soudu první instance pro stručnost plně odkazuje.

10. Jde-li o samotné odvolání žalovaného, je třeba zdůraznit, že odvolací soud v zásadě souhlasí s částí odvolací argumentace, jež zpochybňuje závěr nalézacího soudu o absolutní neplatnosti inkriminované smlouvy. Podle mínění odvolacího soudu totiž z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně přesvědčivě nevyplývá, proč nemůže být – případně neplatné – ujednání o odměně zapůjčitele odděleno od zbytku smlouvy v situaci, kdy odměna zapůjčitele není podstatnou náležitostí smlouvy o zápůjčce (srov. ustanovení § 2390 a § 2392 odst. 1 občanského zákoníku), a proč tedy nebylo namístě podvolit se imperativu obsaženému v ustanovení § 574 a § 576 občanského zákoníku.

11. Odvolatel však patrně přehlíží, že tato (jakkoli potenciálně relevantní) argumentace nemůže žalovanému přinést příznivější rozhodnutí věci, neboť v daném kontextu představuje nalézacím soudem přiznané plnění z titulu bezdůvodného obohacení totožné plnění, ke kterému by byl žalovaný povinen z titulu (jím poněkud paradoxně dovolávané) smlouvy, pakliže by soud první instance oddělil neplatné ujednání o odměně od zbytku smlouvy, nehledě na situaci, jež ovšem v dané věci po změně žaloby nemohla nastat, kdy by žalovaný musel plnit na základě smlouvy shledané soudem v plném rozsahu za platnou.

12. Jinak řečeno, plnění z titulu bezdůvodného obohacení představuje v daném kontextu pro žalovaného nejpříznivější možné řešení, neboť na jeho základě je povinován vrátit žalobkyně toliko finanční plnění, které prokazatelně přijal a – po zohlednění platby v rozsahu částky 10 000 Kč – nevrátil.

13. V této souvislosti je navíc vhodné zdůraznit, že odvolací soud má ve shodě s žalobkyní za to, že žalovaný vskutku svým jednáním v průběhu měsíce března 2025 svůj dluh uznal způsobem předvídaným v ustanovení § 2054 odst. 2 občanského zákoníku, neboť z jeho dílčího plnění bylo lze s ohledem na okolnosti dané věci usoudit, že tímto plněním uznal zbývající část svého dluhu z titulu předmětné smlouvy o zápůjčce, a to minimálně právě v rozsahu nalézacím soudem indikovaného bezdůvodného obohacení, tedy plnění z titulu plnění bez právního důvodu, resp. plnění z právního důvodu, který odpadl. Odkaz žalovaného na rozhodnutí Nejvyššího soud sp. zn. , spisová značka, je pak podle odvolacího soudu velmi nepřiléhavý, neboť v něm řešená právní otázka vycházela z diametrálně odlišných skutkových okolností, v jejichž rámci tamní žalovaný užíval nemovitost bez smlouvy; k užívání nemovité věci (žalovaným) bez právního důvodu přitom v posuzované věci nedošlo.

14. Jelikož žalovaný v řízení setrvale poukazoval na údajnou škodu, jež mu měla žalobkyně způsobit, je třeba zdůraznit, že případný nárok žalovaného na náhradu škody vůči žalobkyni nebyl předmětem daného řízení, nemohl tedy tvrzenou pohledávku z titulu údajné náhrady škody v daném případě uplatnit jako relevantní procesní obranu, notabene za situace, kdy ani netvrdil, že svoji pohledávku započetl vůči pohledávce žalobkyně. V takovém případě se pak soud první instance nemusel zabývat ani otázkou, zda je žalovaným tvrzená pohledávky způsobilá započtení, tedy zda nejde o pohledávku nejistou či neurčitou ve smyslu ustanovení § 1987 odst. 2 občanského zákoníku.

15. Jde-li o žalovaným tvrzená procesní pochybení okresního soudu, je nutno zdůraznit, že z audiozáznamu jednání před soudem prvního stupně jasně vyplývá, že k připuštění změny žaloby došlo před koncentrací řízení, přičemž žalovaný byl s touto změnou řádně seznámen. Namítá-li pak žalovaný, že soud prvního stupně neprovedl důkazy, jež bylo třeba provést, odvolací soud důvodná, neboť z výše uvedeného je zjevné, že žádný z žalovaným uváděných neprovedených důkazů nemohl žalovanému přinést příznivější rozhodnutí, neboť jimi mínil prokázat tvrzenou škodu, tedy tvrzení, jež ze shora pojednaných důvodů nemohlo být v dané věci jakkoli relevantní.

16. Odvolateli případně na vysvětlenou je závěrem vhodné zdůraznit, že rozhodnutím v projednávané věci není nijak dotčeno jeho případné právo z tvrzeného nároku na náhradu škody vůči žalobkyni.

17. Je tak možno uzavřít, že v daném kontextu je z důvodu procesní ekonomie nerozhodné, zda má žalovaný povinnost žalobkyni žalovanou částku zaplatit z titulu smlouvy o zápůjčce nebo z titulu bezdůvodného obohacení; v tomto ohledu je proto namístě považovat odvoláním napadený rozsudek za věcně správný, neboť nemůže být pochyb o tom, že požadavek žalobkyně, aby jí žalovaný zaplatil částku 84 540 Kč, je požadavkem oprávněným.

18. Odvolací soud tedy shledal napadené výroky rozsudku soudu prvního stupně věcně správnými, a to včetně nákladového výroku; žalovaný ostatně v odvolání žádné konkrétní námitky ve vztahu k nákladovému výroku ani nevznesl.

19. Odvolací soud proto postupoval podle ustanovení § 219 o. s. ř. a věcně správný a zákonu odpovídající rozsudek okresního soudu potvrdil s tím, že žalovaný napadl rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu, tedy i v části, která je mu příznivá, odvolací soud proto v rozsahu, ve kterém odvolání směřovalo proti výroku II, odvolání žalovaného odmítl.

20. Jde-li o náklady odvolacího řízení, odvolací soud přiznal žalobci podle ustanovení § 224 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na jejich plnou náhradu ve výši 11 979 Kč. Odvolací soud přitom vyšel z vyúčtování předloženého právním zástupcem žalobkyně, kteréžto podle odvolacího soudu obsahuje pouze účelně vynaložené náklady žalobkyně, v rámci odvolacího řízení tak žalobkyni vznikly náklady za dva úkony právní služby (vyjádření k žalobě a účast na jednání) v celkové výši 9 000 Kč, s tím korespondující dvě paušální náhrady v celkové výši 900 Kč a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 9 900 Kč ve výši 2 079 Kč. Celkem tak účelně vynaložené náklady odvolacího řízení na straně žalobkyně představuje částka 11 979 Kč, kterou je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího právního zástupce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.