56 Co 63/2025

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Šímové a soudkyň JUDr. Věry Jakubové a JUDr. Hany Sedláčkové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená dne Datum narození žalobkyně Anonymizováno , Anonymizováno . Anonymizováno ., sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno , IČO Anonymizováno sídlem Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno / Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno o určení zániku zástavního práva na nemovitých věcech o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 13. 1. 2025, č. j. 23 C 9/2024-88

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Rozsudkem ze dne 13. 1. 2025, č. j. 23 C 9/2024–88 zamítl Okresní soud v Sokolově žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že zaniklo a neexistuje zástavní právo České republiky vykonávané žalovaným na nemovitostech ve vlastnictví žalobkyně, a to jednotce č. , hodnota, , způsob využití: byt, typ jednotky: podle byt. z., nacházející se v budově: , adresa, , , Anonymizováno, , byt. dům (, hodnota, , hodnota, ), umístěné na pozemku: parc. č. , hodnota, ; zapsané na , hodnota, , hodnota, pro k. ú. , adresa, , obec , adresa, , u , právnická osoba, pro , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Katastrální pracoviště , adresa, včetně podílu ve výši 75/1086 na společných částech domu: budovy , adresa, , , Anonymizováno, , byt. dům (, hodnota, , hodnota, ); a pozemku: parc. č. , hodnota, o výměře 403 m2, zastavěná plocha a nádvoří; zapsaného na LV č. , hodnota, pro k. ú. , adresa, , obec , adresa, , u , právnická osoba, pro , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Katastrální pracoviště , adresa, (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).

2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně odvolání, v němž namítá nesprávné právní posouzení věci. Ve vztahu k samotnému vzniku zástavního práva žalobkyně akcentuje zejména to, že k nemovitostem blíže popsaným ve výroku I napadeného rozsudku bylo zástavní právo zřízeno rozhodnutím , Anonymizováno, , Anonymizováno, v , adresa, pro pohledávku České republiky proti fyzické osobě , jméno FO, ve výši 1 183 422 Kč a toto rozhodnutí nabylo právní moci již dne 13. 8. 2011. Zástavní právo bylo zřízeno pro celní dluh na základě výměru celního dluhu vydaného Celním úřadem v Chotěbuzi dne 11. 12. 1996, když tento výměr nabyl právní moci již dne 30. 12. 1996. Zástavní právo bylo ve prospěch České republiky zapsáno ve veřejném seznamu. Je tedy možné dovozovat, že zástavním věřitelem je Česká republika a k výkonu zástavního práva je oprávněn , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , tj. žalovaný. Dlužníkem pohledávky, pro kterou bylo zřizováno zástavní právo, je osoba odlišná od žalobkyně, je jím fyzická osoba , jméno FO, . Zástavcem, tj. osobou povinnou ze zřízeného zástavního práva, je žalobkyně. Návrh žalovaného na nařízení soudního prodeje zástavy byl podán k Okresnímu soudu v Sokolově až na základě podání ze dne 24. 4. 2024, tedy po 28 letech od vzniku pohledávky, která je zajištěna zástavním právem váznoucím na nemovitých věcech žalobkyně. Tyto časové souvislosti dává žalobkyně do kontextu s ust. § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, neboť má za to, že uplatňování nároku na nařízení soudního prodeje zástavy je ze strany žalovaného zjevným zneužitím práva, které nepožívá právní ochrany, a to i v situaci, kdy by právní konstrukce vyplývající z napadeného rozsudku ve vztahu k existenci zástavního práva byly správné. Žalobkyně je i nadále toho názoru, že k promlčení zástavního práva došlo. Podle žalobkyně je nepochybné, že za účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále obč. zák.) nebylo vůbec upraveno, zda se zástavní právo promlčuje či nikoli. Nový občanský zákoník č. 89/2012 Sb. (dále o. z.) již upravuje otázky vztahující se k promlčení zástavního práva v ust. § 1309 až § 1394. Ust. § 631 o. z. pak explicitně upravuje promlčení práva zapsaného do veřejného seznamu, když takovým právem je zástavní právo zapsané do katastru nemovitostí. To se pak promlčuje za 10 let ode dne, kdy mohlo být vykonáno poprvé. Podle žalobkyně je nepochybné, že zástavní právo na nemovitostech v jejím vlastnictví mohl žalovaný vykonat v den následujícím po nabytí právní moci vzniku zástavního práva, tj. počínaje dnem 14. 8. 2011. Práva a povinnosti ze vzniklého zástavního práva, jakož i jeho vznik se řídí obč. zák., který byl účinný v době zřízení zástavního práva. Je však třeba řešit, podle jakého právního předpisu se posuzuje promlčení nároků vztahujících se k zástavnímu právu, které vzniklo za účinnosti obč. zák., když tato právní úprava vůbec neobsahovala explicitně úpravu promlčení zástavního práva. Na tuto problematiku podle názoru žalobkyně nelze aplikovat ust. § 3036 o. z., jak dovozuje soud prvního stupně v napadeném rozsudku pod bodem 28. Jediný přijatelný výklad této neupravené otázky obč. zák. spočívá podle názoru žalobkyně v tom, že promlčecí dobu je nutné ve vztahu k zástavnímu právu považovat za zákonem určenou, a to v případě zapsání do veřejného seznamu na 10 let, počínaje dnem 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti občanský zákoník č. 89/2012 Sb. s případnou možností započtení již běžící promlčecí doby před účinností tohoto o. z. Protože obč. zák. neupravoval promlčení zástavního práva, je třeba na posuzovanou situaci aplikovat v plném rozsahu o. z. Ve vztahu k zástavnímu právu je nutné konstatovat, že se jedná o věcné právo zapsané do veřejného seznamu, kterým je v daném případě katastr nemovitostí. Zástavní právo je věcným právem, které je promlčováno a vznik tohoto práva je vázán na zápis do katastru nemovitostí. Zástavní právo se pak promlčí za 10 let ode dne, kdy mohlo být vykonáno poprvé. Promlčecí lhůta přitom počne běžet vždy dnem, kdy se oprávněná osoba dozvěděla nebo měla dozvědět o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí doby, tedy o zápisu zástavního práva do veřejného seznamu. Tyto právně významné skutečnosti vyplývají podle názoru žalobkyně z renomovaných komentářů k občanskému zákoníku, na které žalobkyně odkazuje. Lze tak dle žalobkyně učinit závěr, že není vůbec podstatné s ohledem na pozitivní právní úpravu v o. z. to, zda pohledávka žalovaného proti dlužníkovi je promlčená či nikoli. V dané věci je zřejmé, že zástavní právo je promlčené a s ohledem na tuto skutečnost měl soud prvního stupně podané žalobě vyhovět. Žalobkyně proto navrhuje, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě žalobkyně vyhoví a žalobkyni přizná právo na náhradu nákladů řízení.

3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně písemně vyjádřil. Nesouhlasí s argumentací žalobkyně spočívající v tom, že na předmětné zástavní právo se aplikuje § 631 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., neboť předchozí občanský zákoník, za jehož působnosti bylo toto zástavní právo zřízeno, neobsahoval žádná pravidla pro promlčení zástavního práva. Žalovaný se naopak plně ztotožňuje s argumentací soudu prvního stupně, konkrétně v bodech 27 až 33 rozsudku, kde soud prvního stupně podrobně rozvedl svůj právní názor na to, který právní předpis se na dané zástavní právo uplatní. Žalovaný se ztotožňuje i s názory soudu prvního stupně uvedenými v bodech 55 a 65 odůvodnění napadeného rozsudku. Pokud by na předmětné zástavní právo byl aplikován občanský zákoník č. 89/2012 Sb., nelze se současně ztotožnit s tím, že desetiletá promlčecí lhůta uvedená v § 631 tohoto občanského zákoníku prolamuje obecné pravidlo o nepromlčení zástavního práva dříve, než dojde k promlčení pohledávky, pro kterou bylo zřízeno, uvedené v § 615 odst. 1 občanského zákoníku. V opačném případě by z pohledu žalovaného nastala absurdní situace, kdy by akcesorita zástavního práva plně platila pouze pro zástavní právo nezapsané do veřejného seznamu. To zákonodárce jistě nezamýšlel. I z tohoto důvodu nelze ust. § 631 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. chápat jako ustanovení svou povahou speciální k § 615 odst. 1 téhož zákona. Žalovaný odkazuje na své vyjádření k žalobě ze dne 27. 2. 2024, odvolání žalobkyně považuje za nedůvodné a navrhuje, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a § 212a občanského soudního řádu, posoudil důvody odvolání, přihlédl k vyjádření žalovaného a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

5. Napadeným rozsudkem rozhodl soud prvního stupně o žalobě žalobkyně podané u soudu prvního stupně dne 4. 1. 2024, jíž se žalobkyně domáhá určení, že zaniklo a neexistuje zástavní právo České republiky vykonávané žalovaným na nemovitostech ve vlastnictví žalobkyně blíže označených ve výroku I napadeného rozsudku. Podle žalobních tvrzení uvedených v žalobě bylo k nemovitostem nyní ve vlastnictví žalobkyně zřízeno zástavní právo , Anonymizováno, , Anonymizováno, v , adresa, rozhodnutím ze dne 18. 2. 2011 pro pohledávku České republiky proti fyzické osobě , jméno FO, v částce 1 183 422 Kč z titulu celního dluhu dle výměru Celního úřadu v Chotěbuzi vydaného dne 11. 12. 1996, který nabyl právní moci 30. 12. 1996. V prosinci roku 2023 bylo žalobkyni i dlužníku , jméno FO, doručeno oznámení o započetí výkonu zástavního práva s tím, že toto právo bude realizováno na nemovitostech ve vlastnictví žalobkyně. Žalobkyně je toho názoru, že zástavní právo zřízené na nemovitostech v jejím vlastnictví zaniklo promlčením, proto vznesla tuto námitku promlčení a žalobou na určení se domáhá soudního rozhodnutí deklarujícího neexistenci zástavního práva, neboť jen soudní rozhodnutí může být podkladem pro výmaz zástavního práva v katastru nemovitostí.

6. Žalovaný se k žalobě žalobkyně vyjádřil písemně. V podrobnostech popsal genezi vzniku předmětného celního dluhu, včetně způsobu jeho vymáhání až do současné doby a zejména trval na tom, že pohledávka žalovaného za , jméno FO, z titulu celního dluhu není promlčena a nemůže tedy být promlčeno ani zástavní právo, které ji zajišťuje. V tomto směru žalovaný poukazoval na § 615 a § 631 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.

7. Soud prvního stupně v řízení provedl důkaz listinami, které účastníci předložili, a skutková zjištění, která na základě těchto důkazů učinil, uvedl v odstavcích 6 až 20 odůvodnění napadeného rozsudku. Pokud jde o právní posouzení věci, vycházel z toho, že předmětné zástavní právo vzniklo dnem doručení rozhodnutí o zřízení zástavního práva příslušnému katastrálnímu úřadu, tedy dnem 2. 9. 2011, což znamená, že vzniklo za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., a protože daňový řád ve znění účinném od 1. 1. 2011 úpravu promlčení zástavního práva neobsahoval, bylo třeba na uvedenou problematiku aplikovat příslušná ustanovení občanského zákoníku č. 40/1964 Sb, a to v současné době prostřednictvím ust. § 3036 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. Soud prvního stupně tedy aplikoval ust. § 100 a § 101 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. s tím, že tato zákonná úprava zástavního práva vycházela z toho, že zástavní právo se promlčuje, promlčecí lhůta je tříletá a běžela ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, tedy ode dne, v němž byl zástavní věřitel podle hmotného práva oprávněn požadovat, aby zajištěná pohledávka byla uhrazena z výtěžku získaného zpeněžením zástavy. Protože podle § 100 odst. 2 věty třetí občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. platí, že zástavní práva se nepromlčují dříve než zajištěná pohledávka, zabýval se soud prvního stupně dále otázkou promlčení předmětné zástavním právem zajištěné pohledávky, tj. z celního dluhu. Postupoval nejprve podle celního zákona č. 13/1993 Sb., zejména ust. § 282 tohoto zákona v novelizovaném znění a následně podle zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, jímž se od 1. 1. 2011 řídilo vybírání a vymáhání také celního dluhu, a dospěl k závěru, že celní dluh zajištěný zástavním právem váznoucím na nemovitostech žalobkyně není promlčen ani prekludován; nelze tak dojít k závěru o promlčení zástavního práva a tento závěr by platil i v situaci aplikace nynější právní úpravy zástavního práva, jak vychází z ust. § 615 a § 631 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. Soud prvního stupně tedy žalobu žalobkyně zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žádnému z účastníků náklady řízení nepřiznal.

8. Odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, podrobně zjistil skutkový stav věci a věc správně posoudil i po právní stránce. Skutková zjištění soudu prvního stupně nebyla odvolatelkou zpochybňována, v průběhu řízení nedoznala změny a odvolací soud ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, tak jak jsou uvedena v odůvodnění napadeného rozsudku, vychází. Pro úplnost odvolací soud jen dodává, že o zřízení zástavního práva na nemovitostech žalobkyně rozhodl , adresa, rozhodnutím ze dne 18. 2. 2011 a toto rozhodnutí poté, kdy proběhlo odvolací řízení, nabylo právní moci 13. 8. 2011. Odvolací orgán , Anonymizováno, , Anonymizováno, , adresa, ohledně nemovitých věcí, k nimž bylo zřízeno sporné zástavní právo, zjistil, že dlužník , jméno FO, uzavřel dne 8. 2. 2006 se svou družkou , jméno FO, , narozenou , Datum narození žalobkyně, darovací smlouvu, kterou jí daroval bytovou jednotku blíže označenou ve výroku I napadeného rozsudku s tím, že k nabytí vlastnictví převáděné bytové jednotky a s ní souvisejících podílů na společných částech budovy a zastavěném pozemku dojde zápisem vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí na základě této smlouvy. K 30. 3. 2011 byl dle výpisu z katastru nemovitostí prokazujícího stav k tomuto datu vlastníkem nemovitých věcí, jichž se zástavní právo týká, stále , jméno FO, (tyto skutečnosti vyplývají z rozhodnutí o odvolání , jméno FO, proti rozhodnutí , Anonymizováno, , Anonymizováno, , adresa, o zřízení zástavního práva ze dne 18. 2. 2011). Zmíněná darovací smlouva byla dle výpisu z katastru nemovitostí vedeného Katastrálním úřadem pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště Sokolov, LV č. , hodnota, , vložena do katastru nemovitostí s právními účinky vkladu práva ke dni 15. 8. 2011.

9. Ve vztahu k právnímu posouzení věci se odvolací soud zcela ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, včetně aplikace příslušných ustanovení občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. na projednávanou věc. Vzhledem k tomu, že žaloba žalobkyně byla podána za účinnosti nyní platného a účinného občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., řídil se soud prvního stupně správně přechodnými ustanoveními tohoto zákona, konkrétně správně vyložil ust. § 3036 tohoto zákona, podle kterého se podle dosavadních právních předpisů až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona. Soud prvního stupně v tomto směru správně poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. 21 Cdo 292/2018, ve kterém Nejvyšší soud řešil otázku, podle kterého předpisu je třeba posoudit problematiku promlčení nároků, které vznikly z právních jednání učiněných ještě za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. (dále obč. zák.) a dospěl k závěru, že tuto otázku řeší právě ust. § 3036 o. z., nikoli ust. § 3028 o. z. To, že zástavní právo je i z pohledu obč. zák. právem majetkovým, zřetelně vyplývá z ust. § 100 odst. 2 obč. zák., které pojednává o promlčení majetkových práv s tím, že zástavní práva se nepromlčují dříve než zajištěná pohledávka. V tomto ustanovení je tak současně zakotvena akcesorita zástavního práva, což soud prvního stupně správně reflektoval, když se zabýval tím, zda v průběhu doby, která uplynula od okamžiku zřízení zástavního práva k nemovité věci nyní ve vlastnictví žalobkyně, nedošlo k promlčení pohledávky zástavním právem zajištěné. I v tomto ohledu soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci, aplikoval odpovídající právní úpravu a pokud učinil závěr v tom smyslu, že zástavním právem zajištěná pohledávka promlčena není a nezanikla ani prekluzí, odvolací soud se s tímto závěrem soudu prvního stupně zcela ztotožňuje a v podrobnostech odkazuje na tu část odůvodnění napadeného rozsudku, která se k otázce promlčení či prekluzi zástavním právem zajištěné pohledávky vztahuje. Nedošlo-li k promlčení či zániku zajištěné pohledávky prekluzí, nemohlo dojít ani k promlčení zástavního práva, a to i v situaci, kdy zástavní dlužník není dlužníkem ze zajištěné pohledávky, jak dovodil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. 2. 2008, sp. zn. 21 Cdo 888/2007.

10. Rozhodnutí soudu prvního stupně shledal odvolací soud věcně správným a jako takové toto rozhodnutí podle § 219 o. s. ř. potvrdil11. Pokud soud prvního stupně nad rámec výše uvedeného vyložil ust. § 631 ve vztahu k ust. § 615 o. z. tak, že ust. § 615 o. z. neobsahuje konkrétní délku promlčecí lhůty zástavního práva tak, jak je stanovena v § 629 a § 631 o. z., ale pravidlo, podle kterého za předpokladu, že dosud nebyla promlčena pohledávka zajištěná zástavním právem, nemůže dojít ani k promlčení tohoto zástavního práva, a to bez ohledu na délku promlčecí lhůty samotného zástavního práva, s tímto závěrem se odvolací soud rovněž ztotožňuje, neboť i nynější právní úprava zástavního práva v občanském zákoníku č. 89/2012 Sb. vychází ze zásady akcesority zástavního práva (§ 1376 o. z.).

12. Odvolací soud nesdílí názor žalobkyně o tom, že v případě uplatňování nároku na nařízení soudního prodeje zástavy se ze strany žalovaného jedná o zjevné zneužití práva, které nepožívá právní ochrany ve smyslu ust. § 8 o. z., případně s přihlédnutím k přechodným ustanovením (§ 3030 obč. zák.) podle ustanovení části první, hlavy I obč. zák. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že celní dluh vyplývající z výměrů z 11. 12. 1996 a 11. 12. 1998 nebyl dlužníkem , jméno FO, zcela uhrazen, žalovaný zaplacení dluhu zajistil zástavním právem váznoucím na nemovité věci dlužníka a žalobkyně, která se poté stala vlastnicí zmíněné nemovité věci, věděla, případně vědět měla a mohla, že tato nemovitá věc je zatížena zástavním právem zajišťujícím pohledávku žalovaného za , jméno FO, (zástavní právo bylo zapsáno v katastru nemovitostí). Žalovaný v průběhu doby, která uplynula od zřízení zástavního práva, činil kroky k vymožení celního dluhu od dlužníka (exekuční příkaz přikázání pohledávky z účtů u bank z 4. 12. 2009, exekuční příkaz přikázání pohledávky z účtu u , právnická osoba, ze 4. 12. 2009, exekuční příkaz na srážky ze mzdy , jméno FO, z 26. 7. 2011, exekuční příkaz na jinou pohledávku z 18. 9. 2018, rozhodnutí o pokračování ve srážkách ze mzdy z 28. 12. 2023) a teprve poté, kdy uvedenými způsoby nedošlo k úhradě celého dluhu, přistoupil k výkonu zástavního práva (oznámení z 1. 12. 2023). Za uvedených okolností nelze dospět k závěru, že žalovaný zneužívá práva na úkor žalobkyně, jestliže činí legitimní kroky směřující k vymožení své pohledávky za dlužníkem.

13. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., tak jak je uvedeno ve výroku II rozsudku odvolacího soudu, když žalobkyně nebyla v odvolacím řízení úspěšná a žalovanému náklady v odvolacím řízením nevznikly.