56 CO 76/2022

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Fialy a soudkyň JUDr. Věry Jakubové a JUDr. Ivany Šímové ve věci žalobce: ; anonymizováno obec , IČO sídlem adresa zastoupený advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti; žalované: ; jméno příjmení , narozená dne datum bytem adresa zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o vyklizení bytu o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 19. listopadu 2021, č. j. 33 C 122/2021-76

I. Rozsudek soudu prvého stupně se ve výroku I potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvého stupně se ve výroku II mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení za řízení před soudem prvního stupně ve výši 12 462 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], advokáta se sídlem v [obec], [ulice a číslo].

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 6 427,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], advokáta se sídlem v [obec], [ulice a číslo].

1. Shora uvedeným rozsudkem soud prvého stupně uložil žalované povinnost vyklidit byt [číslo] o velikosti 1 + 2 s příslušenstvím v domě [adresa], v ulici [anonymizována dvě slova] ve [obec] a vyklizený jej předat žalobci do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I rozsudku). Výrokem II rozsudku uložil soud prvého stupně žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 24 924,25 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce. V odůvodnění tohoto rozsudku se podává, že žalobce je vlastníkem domu, ve kterém se předmětný byt nachází, žalovaná předmětný byt užívala na základě smlouvy o nájmu na dobu určitou, tedy důvodně do 31. 3. 2021. Po uvedeném datu žalovaná byt užívá bez právního důvodu a vzhledem k tomu, že byla žalobcem řádně vyzvána k jeho vyklizení a této výzvě nevyhověla, podal žalobce důvodnou žalobu na vyklizení bytu, které soud po provedeném řízení vyhověl s odkazem na ust. § 1040 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. (občanský zákoník).

2. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné odvolání. Vytkla soudu, že neprovedl důkaz výslechem svědků navržených žalovanou, kteří by objasnili podstatu zneužití pravomoci starosty žalobce při uzavírání dodatků některých nájemních smluv na dobu určitou. K neprodloužení posledního dodatku smlouvy o nájmu došlo po opakovaných upozorněních žalované na vedení obce na špatný technický stav bytového domu, ve kterém se předmětný byt nachází. Nájemní smlouva týkající se předmětného bytu byla uzavřena v roce 1992 na dobu neurčitou a zastupitelstvo obce o její změně na dobu určitou nikdy nerozhodlo, přestože si pravomoc o nájmech bytového fondu v roce 1999 atrahovala na sebe a nikdy tato skutečnost nebyla žádným zastupitelstvem změněna. Soud prvého stupně skutečnost týkající se smlouvy na dobu neurčitou sice uznal, následně však nesprávně vyhodnotil platnost uzavření dodatků, které měly údajně změnit platnost nájemní smlouvy z dobu neurčité na dobu určitou, kdy tyto dodatky byly všechny uzavřeny v rozporu se zákonem o obcích a v obci nastavenými postupy. Žalovaná tedy byt užívá i nadále a plní si veškeré svoje povinnosti vyplývající ze smlouvy na dobu neurčitou. Dále vytkla soudu prvního stupně, že nesprávně posoudil ustanovení novelizovaného zákona o obcích, tato novela zákona nezná pojem nevyhrazená pravomoc obce, zřejmě měl soud na mysli nevyhrazenou pravomoc rady obce, což vedlo k počátku nejasností. Pokud se týče argumentace soudu prvého stupně uvedené v bodě 14 odůvodnění napadeného rozsudku, vyplývá z ní, že se zabývá zněním zákona o obcích do 1. 7. 2016, kdy se již tehdy jednalo dle soudu v obci, kde není obecní rada, o výkon nevyhrazené pravomoci starosty. V poslední větě pak soud prvého stupně nelogicky dochází k závěru, že v takovém případě nelze uplatnit omezení plynoucí z ust. § 84 odst. 4 zákona o obcích. Ten však naopak dává zastupitelstvu obce v takovém případně nevyhrazené pravomoci možnost atrahovat si pravomoc v samostatné působnosti do své působnosti. Stejně jako v současném zákoně platném od 1. 7. 2016, kdy tato možnost atrahovat si tuto pravomoc na zastupitelstvo byla rozšířena i na obce, kde je zřízena obecní rada. Snižuje se tím riziko korupčního jednání, kterému se snažilo před lety předejít i zastupitelstvo žalobce, kdy si pravomoc o přidělování a prodlužování nájmů atrahovala na sebe dle návrhů bytové komise. V bodě 15 (odstavec 15 odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně) soud mylně dospěl k závěru, že zastupitelstvo nemohlo před 1. 7. 2016 tam, kde není obecní rada, takovou pravomoc na sebe atrahovat. Bylo to možné tehdy, stejně jako dnes, podle v současné době platného ust. § 84 odst. 4 zák. č. 116/2016 Sb., a to ve výjimečných případech nájmu, stejně jako v celém rozsahu všech 45 nájemních bytů v majetku žalobce. Toto nesprávné právní posouzení se pak promítá i do všech následujících bodů odůvodnění rozsudku. Žalovaná považuje za vhodné zdůraznit rasový aspekt celého sporu. Vedení žalobce projevilo zjevně ve svém postoji k nájemníkům domu [adresa] rasovou diskriminaci. Při prodlužování dodatku nájemních smluv v průběhu roku 2020 po stížnostech ze strany žalované na špatné nakládání s majetkem žalobce se vedení městyse rozhodlo nájemní smlouvy, jindy formálně prodlužované, nájemníkům [anonymizováno] národnosti neprodloužit. Na listinu nežádoucích nájemníků se tak bez porušení nájemní smlouvy dostali 9 měsíců před uplynutím termínu„ platnosti“ posledního dodatku nájemci [anonymizováno] národnosti žalovaná a [jméno] [příjmení]. Zbývající nájemníci [anonymizováno] národnosti byli ujištěni, že jich se toto opatření týkat nebude. Tento přístup se potvrdil také následně při osobním jednání vedení radnice se zástupci Senátu (zřejmě Senátu parlamentu České republiky) a organizace Člověk v tísni, ke kterým se žalovaná obrátila o pomoc. Na jednání zastupitelstva žalobce dne 17. 9. 2020, na kterém se případ žalované projednával, starosta žalobce, ani místostarostka nebyli schopni věc vysvětlit ani zastupiteli, který se ptal na podrobnosti tohoto opatření. Závěrem žalovaná uvedla, že je toho názoru, že soud prvého stupně věc nesprávně právně posoudil, nesprávně posoudil pravomoci a kompetence zastupitelstva žalobce. Její smlouva na dobu neurčitou nebyla nikdy změněna na dobu určitou, jelikož dodatky, kterými jí smlouva měla být údajně změněna z doby neurčité na dobu určitou, nebyly nikdy přijaty v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o obcích a v obci nastavenými postupy, kdy o změně nájemních smluv mělo rozhodovat zastupitelstvo obce, což se v případě žalované nestalo a tedy nadále trvá její smlouva na dobu neurčitou, jejíž existenci ostatně uznal i soud prvního stupně. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvého stupně zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení.

3. Žalobce se k odvolání žalované vyjádřil tak, že je považuje za nedůvodné. Uvedl, že v řízení nebylo žalovanou prokázáno, že by mezi účastníky byl sjednán nájemní vztah na dobu neurčitou, jedná se o pouhé tvrzení žalované, které není podepřeno žádným důkazem. Naopak žalobce prokázal, že nájemní vztah byl uzavřen na dobu určitou a nájemní vztah byl ukončen ke dni 31. 3. 2021 uplynutím sjednané doby jeho trvání. Tím žalobce zpochybňuje správnost úvahy soudu prvého stupně o tom, že nebylo-li možné odstranit pochybnost o době trvání původního nájemního vztahu, je nutno vycházet z toho, že byl uzavřen na dobu neurčitou. V tomto ohledu se jedná o pouhou spekulaci soudu prvého stupně. Není nutné, naopak je bezpředmětné, aby se soud zabýval tvrzeními žalované o tom, že si údajně zastupitelstvo žalobce mělo atrahovat v roce 1999 pravomoc rozhodovat ve věcech nájemních smluv. Toto tvrzení žalované je zcela nové, uplatněné v rozporu s principem koncentrace řízení až v odvolacím řízení. V řízení před soudem prvého stupně žalovaná tvrdila, že zřejmě neexistuje usnesení, kterým by si zastupitelstvo na sebe atrahovalo rozhodování ve věcech nájmu a nájemních smluv, jak o tom svědčí protokol z jednání soudu prvého stupně ze dne 7. 10. 2021. Ostatně toto tvrzení žalované není pravdivé, žalovaná ho nijak nedoložila. Je tak zcela nerozhodné, zda v období do 1. 7. 2016 bylo či nebylo možné si atrahovat uváděnou pravomoc zastupitelstvem žalobce, kdy zastupitelstvo žalobce tuto pravomoc si nikdy nevyhradilo. K tomu žalobce dodal, že k žádosti žalované adresované zastupitelstvu žalobce o prodloužení nájemního vztahu uvedené zastupitelstvo poté, co žalované bylo oznámeno, že jí nájemní vztah nebude prodloužen, rozhodlo o tom, že její žádosti nebude vyhověno. O tom svědčí rozhodnutí zastupitelstva žalobce ze dne 17. 9. 2020. Žalobce odmítl všechna tvrzení žalované o údajně rasovém aspektu sporu, který jednak popírá, jednak žalobce nemá za to, že by takové tvrzení jakkoli se sporem souviselo. Žalobce připustil, že nějaká jednání s osobami, které se prohlašovaly za zástupce žalované, proběhla (tyto osoby ale netvrdily, že jsou zástupci Senátu či organizace Člověk v tísni), uvedené osoby však nezajímala věcná stránka nájemního vztahu, ale spíše jen údajný„ rasový motiv“ skončení nájemního vztahu žalované, který žalobce popřel a tím jednání skončilo. Ostatně jejich následné stížnosti na údajný nesprávný úřední postup žalobce byly Ministerstvem vnitra České republiky vyhodnoceny jako neoprávněné a v postupu žalobce nebylo shledáno žádné pochybení. Žalobce dále popřel, že obdržel od žalované či od jiného nájemníka bytu v domě, ve kterém se předmětný byt nachází, oznámení ohledně špatného technického stavu domu. Dále uvedl, že pokud žalovaná tvrdí, že„ z rasových důvodů“ a tím diskriminačním postupem žalobce byl dotčen, pokud se týče bydlení, i jiný nájemce bytu v předmětném domě [jméno] [příjmení]. Ten v pronajatém bytě po delší dobu ubytovával další osoby, ačkoli na to byl upozorněn s tím, že porušuje nájemní smlouvu, a protože [jméno] [příjmení] své pochybení uznal, vyklidil byt cca 6 měsíců před skončením sjednané doby trvání nájemní smlouvy. Žalobce považuje rozhodnutí soudu prvého stupně za věcně správné, zákonu odpovídající a navrhl jeho potvrzení.

4. Odvolací soud podle ust. § 212, ust. § 212a o. s. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, přihlédl k odvolání žalované i k vyjádření žalobce k němu a řízení doplnil zápisem ze zasedání zastupitelstva žalobce, které se konalo 17. 9. 2020 (čl. 25, 26 spisu). Z něho odvolací soud zjistil, že zastupitelstvem [anonymizováno] bylo rozhodováno o žádosti (žalované) o prodloužení nájemní smlouvy. Zastupitel žalobce [příjmení] podal návrh na schválení prodloužení nájemní smlouvy žalované k předmětnému bytu, po hlasování zastupitelů bylo konstatováno, že tento návrh byl zamítnut, usnesení nebylo přijato. Poté odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalované týkající se věci samé není odvoláním důvodným.

5. S obsahu spisu vyplývá, že žalobou došlou soudu prvého stupně dne 15. 4. 2021 se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované vyklidit byt [číslo] nacházející se v domě [adresa] v ulici [ulice] [anonymizováno] [obec] a vyklizený je předat žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku. Tuto žalobu žalobce odůvodnil tím, že mezi účastníky byla sjednána nájemní smlouva týkající se předmětného bytu na dobu určitou do 31. 3. 2021. Před uplynutím této doby byla žalovaná starostou žalobce informována o tom, že její nájemní poměr nebude pro další období prodlužován a byla vyzvána k vyklizení předmětného bytu po skončení nájemního poměru. Protože žalovaná předmětný byt nevyklidila, byl žalobce nucen se obrátit se svým nárokem na soud.

6. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že předmětný byt užívá od roku 1992 a po celou dobu nájmu jí byla nájemní smlouva vždy o rok bez problémů dodatkem prodloužena. Je přesvědčena o tom, že nájemní smlouva v roce 1992 byla uzavřena na dobu neurčitou a pokud ne na dobu neurčitou, tak na dobu určitou, nicméně s opcí na prodlužování nájemního vztahu na základě žádosti nájemce. Uvedla, že řádně plnila svoje povinnosti nájemce a nebyl důvod k tomu, aby nájem nebyl prodloužen i o další období. O neprodloužení nájmu na období 2021 /2022 byla informována starostou obce, který tak učinil svévolně bez vědomí zastupitelstva. Proto se obrátila na zastupitelstvo žalobce o prodloužení nájemní smlouvy, neboť toto právo si historicky odsouhlasilo zastupitelstvo do své pravomoci. Při projednání této její žádosti místostarostka obce nepravdivě informovala členy zastupitelstva o údajném dluhu na nájemném za červenec 2020, který však byl v té době již uhrazen. Zmanipulované zastupitelstvo její žádost o prodloužení nájemní smlouvy zamítlo. Žalovaná též namítala, že žalobcem byla rasově diskriminována, a to bylo pravým důvodem k jejímu vystěhování, když nejde o první případ, kdy byl občan romské národnosti vystěhován pomocí domnělé smlouvy na dobu určitou.

7. Po provedeném dokazování soud prvého stupně dovodil, že žalovaná užívala předmětný byt na základě nájemní smlouvy uzavřené v roce 1992. Vzhledem k tomu, že žádný z účastníků tohoto řízení nedisponuje předmětnou nájemní smlouvou, nemohlo být zjištěno, zda nájemní smlouva byla původně uzavřena na dobu určitou či na dobu neurčitou. Z listin, které účastníci v řízení předložili, soud prvého stupně zjistil, že nájemní vztah byl postupně prodlužován od roku 2001. Žalobce doložil dodatky k nájemní smlouvě od 21. 4. 2004, posledním dodatkem ze dne 30. 3. 2020 byl nájemní vztah prodloužen do 31. 3. 2021. Dopisem ze dne 29. 6. 2020 žalobce oznámil žalované, že nájemní smlouva nebude prodloužena. Následně byla žalovaná dopisem ze dne 26. 1. 2021 vyzvána k vyklizení a předání bytu dne 1. 4. 2021.

8. Při rozhodování této věci se soud zabýval otázkou, zda nájemní smlouva byla sjednána na dobu určitou či na dobu neurčitou. V řízení zjistil, že nájemní vztah založený nájemní smlouvou z roku 1992 byl žalované postupně prodlužován od roku 2001, a to jednostranným oznámením žalobce o prodloužení nájemní smlouvy. Do té doby se tak nemohlo jednat o dohodu stran o změně závazku. Od 21. 4. 2004 byl nájemní vtah prodlužován dodatky, poslední dodatek ze dne 30. 3. 2020 prodloužil nájemní vztah do konce března 2021. Protože nájemní smlouvou z roku 1992 účastníci nedisponují, nebylo možné odstranit pochybnost, zda původní nájemní vztah byl sjednána na dobu určitou či neurčitou, proto soud dospěl k závěru, že je nutno vycházet z toho, že nájemní vztah založený smlouvou z rou 1992 byl uzavřen na dobu neurčitou. Uzavřením dodatku z 21. 4. 2004 došlo ke změně původního nájemního vztahu a nájemní vztah založený nájemní smlouvou z roku 1992 byl naposledy dodatkem ze dne 30. 3. 2020 sjednán na dobu určitou do konce března 2021. K námitkám žalované se soud prvého stupně vyjádřil tak, že pokud starosta žalobce rozhodl o neprodloužení nájemní smlouvy žalované pro období od dubna 2021 na dobu následnou, konal starosta v souladu se zákonem o obcích. Je tomu tak proto, že žalobce je obcí, kde se rada nevolí, orgány obce jsou starosta a zastupitelstvo obce. Pokud jde o pravomoci starosty a zastupitelstva obce, soud prvého stupně odkázal na zákonnou úpravu vyplývající ze zákona č. 128/2000 Sb. (zákon o obcích) s tím, že bylo v pravomoci starosty rozhodnout o neprodloužení nájemního vztahu mezi žalobcem a žalovanou. Dle soudu prvého stupně, dle jeho skutkových závěrů, nebylo v řízení prokázáno, že si zastupitelstvo obce tzv. atrahovalo rozhodování o nájemních smlouvách. Obecně, mohlo se tak stát pouze v případě konkrétního případu po dobu platnosti nájemní smlouvy, respektive do té doby, než se této pravomoci zřekne. V přezkoumávané věci však nebylo prokázáno, že si rozhodnutí ve věci nájmu uzavřeného se žalovanou zastupitelstvo vyhradilo, proto náleželo rozhodnout o změnách nájemní smlouvy starostovi. Konečně soud prvého stupně posoudil námitku rasové diskriminace vznesenou žalovanou tak, že ji považuje za nedůvodnou, údajná rasová diskriminace nebyla v řízení prokázána. S odkazem na ust. § 1012 odst. 1 a na ust. § 1040 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. soud prvého stupně žalobě žalobce vyhověl, neboť žalobce v řízení prokázal, že mu žalovaná věc v jeho vlastnictví neprávem zadržuje, proto byla shledána žaloba žalobce žalobou důvodnou. Pokud se týče nákladů řízení, rozhodl o nich s odkazem na ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a na skutečnost, že žalobce byl v řízení zcela úspěšný, žalovaná zcela neúspěšná, proto právem žalobci náleží nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení.

9. Mezi účastníky není sporu o tom, že žalovaná je nájemkyní předmětného bytu od roku 1992. Nájemní právo jí tak vzniklo za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb.

10. Podle ust. § 685 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. nájem bytu vzniká nájemní smlouvou, kterou pronajímatel přenechá nájemci za nájemné byt do užívání, a to na dobu určitou nebo bez určení doby užívání. V ust. § 686 odst. 1 zákon č. 40/1964 Sb. stanovoval, že nájemní smlouva musí obsahovat označení bytu, jeho příslušenství, rozsah jejich užívání a způsob výpočtu nájemného a úhrady za plnění spojená s užíváním bytu nebo jejich výši. Nájemní smlouva musela mít písemnou formu, jinak byla neplatným právním úkonem. Avšak v době od 1. 1. 1992 do 31. 12. 1994 nebyla písemná forma nájemní smlouvy k bytu zákonem vyžadována, tj. smlouva mohla být uzavřena v jiné formě (ústně či konkludentně). V souladu s ust. § 879b zákona č. 89/2012 Sb. zůstávají takové nájemní smlouvy v platnosti.

11. Jak soud prvého stupně správně konstatoval, žádný z účastníků tohoto řízení písemnou nájemní smlouvu z roku 1992 k důkazu nepředložil, ani neprokázal, zda ta byla uzavřena na dobu určitou či neurčitou. Každopádně bylo v řízení prokázáno, že od roku 2001 byl nájemní poměr prodlužován vždy o jeden rok písemným dodatkem k nájemní smlouvě. Z předloženého dodatku nájemní smlouvy ze dne 21. 4. 2004 soud prvého stupně dovodil, že došlo ke změně původního nájemního vztahu a nájemní vztah založený nájemní smlouvou z roku 1992 byl změněn původní charakter nájemní smlouvy uzavřené na dobu neurčitou na nájemní smlouvu na dobu určitou, na dobu jednoho roku. Jakou úvahou se však soud prvého stupně při tomto závěru řídil, není z odůvodnění rozsudku zřejmé. Dle názoru odvolacího soudu při nedostatku jiných skutkových zjištění vztahujících se k otázce nájmu bytu (nájem na dobu určitou či nájem na dobu neurčitou), je nutné aplikovat ust. § 2238 zákona č. 89/2013 Sb. Podle tohoto ustanovení užívá-li nájemce byt po dobu 3 let v dobré víře, že nájem je po právu, považuje se nájemní smlouva za řádně uzavřenou. O tom, že oba účastníci nájemního vztahu považovali za nezpochybnitelnou skutečnost, že žalovaná užívala byt po dobu 3 let v dobré víře, že nájem je po právu, ze znění tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že jím je vyjádřena fikce řádně uzavřené (platné) nájemní smlouvy se všemi právy a povinnostmi, i když je nájemní smlouva dříve stranami uzavřená neplatná či nicotná. Tato fikce se vztahuje na projednávanou věc i v daném případě, neboť při absenci nájemní smlouvy z roku 1992 a při absenci smlouvy, která by postavila najisto, zda se jednalo o pokračování nájemního vztahu uzavřeného v roce 1992 na dobu určitou, či o přeměně nájemního vztahu na dobu neurčitou na nájemní poměr na dobu určitou, je důvodné použití této fikce. Vzhledem k tomu, že od roku 2001 byl nájemní poměr žalované k bytu prodlužován výhradně na dobu 1 roku, nelze než uzavřít, že oba účastníci nájemního vztahu vycházeli z toho, že ten je uzavírán na dobu určitou, vždy na dobu 1 roku.

12. Pokud se týče otázky pravomoci orgánů obce, z obsahu spisu vyplývá, že v řízení bylo postaveno najisto, že v uvedené obci se rada obce nevolí, z orgánů obce má žalobce starostu, místostarostu a zastupitelstvo.

13. Zákon č. 128/2000 Sb. o obcích v ust. § 84 a násl. stanovuje, které pravomoci v samostatné působnosti obce jsou svěřeny výhradně zastupitelstvu obce. Současně s tím v ust. § 84 odst. 4 upravuje tzv. atrakci pravomoci, tedy možnost danou zastupitelstvu obce vyhradit si k rozhodování další věci v samostatné působnosti obce mimo pravomoci vyhrazené radě obce podle § 102 odst. 2 zákona o obcích. Podle ust. § 99 odst. 2 zákona o obcích funkci rady obce plní starosta v obci, v níž není zřízená rada obce, nestanoví-li tento zákon jinak. Vyhrazení pravomoci k rozhodování o určité záležitosti znamená, že o těchto věcech rada obce, respektive starosta nebude moci rozhodovat, a to až do okamžiku, než zastupitelstvo toto vyhrazení zruší. Zákon o obcích dále stanovuje, že zastupitelstvo obce rozhoduje na svých zasedáních formou usnesení. O průběhu zasedání zastupitelstva obce se pořizuje zápis, který podepisuje starosta nebo místostarosta a určí ověřovatele. V zápise se vždy uvede počet přítomných členů zastupitelstva obce, schválený pořad jednání zastupitelstva, průběh a výsledek hlasování a přijatá usnesení (ust. § 95 odst. 1 zákona o obcích). Zákon tedy přímo nestanovuje, jakým způsobem zastupitelstvo obce výhradu podle § 84 odst. 4 zákona o obcích musí učinit. Protože ale zastupitelstvo obce rozhoduje o projednávaných otázkách usnesením zaznamenaným do zápisu o zasedání, lze dovodit, že i o vyhrazení pravomoci v samostatné působnosti obce je třeba rozhodovat usnesením, resp. že vyhrazení určité pravomoci musí být zřetelně zaznamenané v zápisu ze zasedání zastupitelstva obce. Rozhodnutí o vyhrazení určitých otázek spadajících do samostatné působnosti obce k rozhodování zastupitelstvem obce tak může být provedeno jednak usnesením o vyhrazení rozhodování o určitém obecně vymezeném okruhu záležitostí, tak usnesením o vyhrazení rozhodování o určité záležitosti v konkrétním případě. Kromě toho je možné za vyhrazení pravomoci podle § 84 odst. 4 zákona o obcích považovat i samotné rozhodnutí zastupitelstva obce o otázce spadající do samostatné působnosti obce, která jinak spadá do pravomoci rady obce, resp. starosty. Konkrétní otázku, kterou zastupitelstvo obce na svém zasedání projednalo a rozhodlo o ní usnesením, a to i bez předchozího samostatného rozhodnutí o vyhrazení pravomoci k rozhodování o takové otázce, je třeba považovat za otázku vyhrazenou k rozhodování zastupitelstvem obce. Znamená to nikoli vyhrazení rozhodování o všech obdobných záležitostech, ale pouze o rozhodování o jedné konkrétní záležitosti. Projednáním a schválením určité záležitosti na zasedání zastupitelstva obce tak zastupitelstvo obce vyjadřuje svůj zájem o dané věci rozhodovat v plném jejím rozsahu. Rozhodnutí zastupitelstva obce v konkrétní věci, které je zaznamenáno v zápise ze zasedání zastupitelstva obce, lze ovšem považovat za vyhrazení pravomoci o takové otázce rozhodovat pouze v případě, že ze zápisu ze zasedání zastupitelstva obce vyplývá, o čem zastupitelstvo obce jednalo a rozhodovalo a co schválilo.

14. Odvolací soud považuje závěr soudu prvého stupně o tom, že rozhodovat o změnách nájemní smlouvy náleželo v daném případě starostovi za závěr obecně správný. Odvolací soud však nemohl přehlédnout skutečnost vyplývající ze zápisu o zasedání zastupitelstva žalobce, které se konalo dne 17. 9. 2020, tedy před tím, než nájem bytu žalované skončil (31. 3. 2021). Z tohoto zápisu vyplývá, že byla projednávána zastupitelstvem obce žádost o prodloužení nájemní smlouvy podaná žalovanou. Po diskusi zastupitelů bylo rozhodováno o návrhu na usnesení č. 366, podle kterého zastupitelstvo žalobce schvaluje prodloužení nájemní smlouvy žalované k bytu na adrese [adresa]. Po hlasování bylo vydáno usnesení, kterým návrh nebyl přijat.

15. S ohledem na výše uvedenou argumentaci je tedy možné dovodit, že zastupitelstvo si vyhradilo projednání žádosti žalované o prodloužení nájemní smlouvy po datu 31. 3. 2021, rozhodlo tak, že nájem prodlužován nebude.

16. Vzhledem k tomu, že orgány obce rozhodly v jejich samostatné působnosti o neprodloužení nájemní vztahu k bytu žalované po datu 31. 3. 2021, není možné jejich rozhodnutí revidovat soudním rozhodnutím, pakliže k tomu není žádný zákonný důvod.

17. Tímto důvodem není ani tvrzená rasová diskriminace žalované při rozhodování orgánů obce o prodloužení nájemní smlouvy. Pro toto tvrzení žalovaná nepředložila žádný důkaz, její tvrzení o tom, že orgány obce se dopouštějí rasové diskriminace nejen jí, ale i dalších nájemníků v domě, kde se předmětný byt nachází, byla vyvrácena žalobcem, který k této námitce uvedl, že je zcela lichou, neboť druhý nájemník (zřejmě romského původu) byt vyklidil dobrovolně poté, kdy uznal důvody toho, že porušoval závažným způsobem své povinnosti nájemce bytu.

18. Odvolací soud tak uzavírá, že rozsudek soudu prvého stupně, pokud ten dovodil, že žalovaná od 1. 4. 2021 užívá předmětný byt ve vlastnictví žalobce bez právního důvodu, je rozsudkem věcně správným, zákonu odpovídajícím, proto jej ve věci samé podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.

19. Pokud se týče otázky nákladů řízení, předestřel odvolací soud před rozhodnutím v této věci účastníkům možnost aplikace ust. § 150 při rozhodování o nákladech řízení. Oběma účastníkům byl tak dán prostor k tomu, aby se k této otázce, otázce možného postupu odvolacího soudu při tomto rozhodování, mohli vyjádřit.

20. Zástupce žalobce ve svém vyjádření k tomu uvedl, že žalovaná svým postupem způsobila vznik poměrně vysokých nákladů řízení, když muselo být ověřováno její tvrzení, resp. různá tvrzení, která se ukázala být nepravdivými. Dal proto na zvážení, zda aplikovat na řízení před soudem prvého stupně ust. § 150 o. s. ř. ze sociálních důvodů, případně v jakém rozsahu, spíše se klonil k tomu, aby žalovaná uhradila náhrada nákladů řízení před soudem prvého stupně zcela. V případě nákladů odvolacího řízení zástupce žalobce uvedl, že žalovaná byla zastupována právním zástupcem – advokátem, v jehož moci bylo věc žalované vysvětlit včetně rizika, že v řízení bude neúspěšná a že s tím je spojeno hrazení nákladů řízení. Zástupce žalované odkázal na žádost o aplikaci ust. § 150 o. s. ř. uvedenou v odvolání, argumentuje tím, že žalovaná nemá z čeho náhradu nákladů řízení žalobkyni uhradit a navrhl, aby v obou řízeních byla zákonná úprava vyplývající z ust. § 150 o. s. ř. aplikována zcela.

21. Odvolací soud konstatuje, že v obou řízeních, tedy jak v řízení před soudem prvého stupně, tak v řízení odvolacím byl žalobce zcela úspěšný. Podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. (v odvolacím řízení i dle ust. § 224 odst. 1 o. s. ř.) má v řízení zcela úspěšný žalobce právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Odvolací soud nemohl přehlédnout zásadní skutečnost, tj. absolutní nemajetnost žalované, skutečnost, že žije zcela sama a její příjmy jsou velmi nízké. Za těchto okolností a z těchto důvodů proto odvolací soud dospěl k závěru, že jsou důvody pro částečnou aplikaci ust. § 150 o. s. ř. spočívající v tom, že povinnost žalované nahradit žalobci účelně vynaložené náklady řízení za řízení před soudem prvého stupně budou přiznány pouze z ½. Proto výrokem II rozhodnutí odvolacího soudu bylo ve smyslu této argumentace rozhodnuto, neboli žalované byla uložena povinnost nahradit žalobci na těchto nákladech pouze ½ jejich výše zjištěné soudem prvého stupně.

22. Jiná je situace při rozhodování o nákladech odvolacího řízení. Zde odvolací soud vzal v úvahu, že žalovaná setrvala na svých neprokázaných tvrzeních, podala proti rozsudku soudu prvého stupně odvolání, kterým způsobila vznik nákladů řízení žalobci, přičemž odvolací soud dovozuje, že se jedná o náklady řízení vzniklé bezdůvodně. Proto žalobci v odvolacím řízení byla přiznána náhrada účelně vynaložených nákladů řízení za 2 úkony právní služby á 1 500 Kč, tedy ve výši 3 000 Kč, 600 Kč za 2 režijní paušály spojené s těmito 2 úkony, na jízdném 1 112 Kč, náhradu za promeškaný čas 600 Kč (6krát 0,5 hodin) a 21% DPH z uvedených částek ve výši 1 115,50 Kč. Celkově tedy bylo přiznáno na těchto nákladech 6 427,50 Kč.