57 A 119/2018

Rubrum

č. j. 57 A 119/2018 - 51 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Alexandra Krysla, soudce Mgr. Lukáše Pišvejce (soudce zpravodaj) a soudkyně JUDr. Veroniky Burianové ve věci žalobkyně: T.T.H. , státní příslušnost Vietnamská socialistická republika bytem … zastoupená advokátem Mgr. Petrem Václavkem sídlem Opletalova 25, Praha 1 proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 28. 8. 2018, č. j. MV-68204-5/SO-2018, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K. 2 57 A 119/2018 I. Napadené rozhodnutí 1. Žalobkyně se žalobou domáhala zrušení rozhodnutí žalované ze dne 28. 8. 2018, č. j. MV- 68204-5/SO-2018 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto její odvolání a bylo potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 9. 2. 2018, č. j. OAM-17736-20/DP-2017. Tímto prvoinstančním rozhodnutím byla výrokem I. podle § 44a odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 3 a dále ve spojení s § 37 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění platném do 14. 8. 2017 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) a výrokem II. podle § 44a odst. 3 v návaznosti na § 35 odst. 3 v návaznosti na § 37 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců zamítnuta žádost žalobkyně o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky (dále jen „ČR“) za účelem podnikání osoby samostatně výdělečně činné, neboť žalobkyně neplní účel povoleného dlouhodobého pobytu (výrok I.), resp. byla zjištěna jiná závažná překážka pobytu cizince na území (výrok II.).

II. Žaloba

2. Žalobkyně zásadním způsobem nesouhlasila s argumentací žalované, jíž odůvodnila zamítnutí žádosti o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu. Dle názoru žalobkyně žalovaná naprosto nesprávným a konkrétní situaci žalobkyně nepřiléhavým způsobem aplikovala zákonná ustanovení a dopustila se zásadních chyb v aplikaci a výkladu právních norem.

3. Správní orgán dle žalobkyně nepostupoval tak, aby byl zjištěn skutečný stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, respektive skutečnosti, které vyplývají ze spisu, vyložil nesprávným způsobem a dovodil nesprávné a zavádějící závěry. Napadené rozhodnutí je tedy v rozporu se zásadou materiální pravdy. Žalobkyně v průběhu správního řízení doložila řadu dokumentů dokládajících, že se na území věnuje podnikání a že plní veškeré své zákonné povinnosti s tím související. Ve spise jsou založeny smlouvy o dílo, faktury, daňová přiznání, smlouvy o podnájmu podnikatelských prostor i náčiní, které žalobkyně používá k podnikání. S žalobkyní byl dne 11. 10. 2017 proveden výslech. Nic z toho, co u výslechu uvedla, nenasvědčuje tomu, že by žalobkyně nepodnikala, ale věnovala se závislé práci. Žalobkyně je OSVČ, drobnou podnikatelkou. Její odpovědi byly logické a věrohodné a v žádném případě nenaznačovaly, že by se činnost, které se věnuje, dala označit jako závislá práce. Ze správního spisu naopak vyplývá, že činnost, kterou vykonává žalobkyně, nelze podřadit pod závislou činnost, ale že se žalobkyně věnuje podnikání. Žalobkyně správnímu orgánu doložila smlouvy o dílo a faktury, pravidelně jako OSVČ podává daňové přiznání a samostatně si platí pojištění. Skenovací zařízení v areálu, kde žalobkyně vykonává své podnikání, nekontroluje její docházku, ale zajišťuje bezpečnost v objektu. Žalobkyně samozřejmě svým obchodním partnerům oznamuje, pokud bude delší dobu v zahraničí, nejedná se však o žádost, kterou by potřebovala schválit, ale základní lidskou slušnost, která se dá očekávat. Je také pochopitelné, že se s obchodními partnery předem domlouvá na konkrétní podobě díla, které má dodat.

4. Správní orgán dovodil svoje závěry pouze z jednoho jediného výslechu. V této souvislosti žalobkyně poukázala na rozhodnutí žalované č. j. MV-76243-6/SO-2016 ze dne 29. 6. 2016. V tomto skutkově téměř totožném případě zaujala žalovaná mj. stanovisko, že „v Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K. 3 57 A 119/2018 posuzovaném případě správní orgán I. stupně nedostatečně ujistil skutkový stav věci, když konstatoval, že účastník řízení nepodniká, vykonává závislou práci, a tudíž neplní účel povoleného pobytu podle § 37 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb. Jediným důkazem zde byl výslech účastníka řízení, přičemž podle § 103 písm. s) zákona č. 326/1999 Sb. je cizinec povinen na požádání prokázat provozování živnosti. Důkazní břemeno je tedy na straně účastníka řízení, správní orgán I. stupně však takovou výzvu účastníku řízení neučinil.“ Právní zástupce žalobkyně navíc k prokázání nelegálního zaměstnávání poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Ads 46/2013-35 ze dne 13. 2. 2014, který definuje institut závislé práce, a k prokázání výkonu nelegální práce na základě provedeného jediného výslechu a jeho způsobilosti prokázat nelegální zaměstnávání na rozsudek zdejšího soudu č. j. 30 A 18/2014-80 ze dne 28. 11. 2014. Dle výše zmíněného tedy nelze objektivně dovozovat výkon závislé, resp. nelegální práce na základě jediného výslechu, zejména s odkazem na nároky dokazování, a to soustavnost výkonu práce, výkon práce pro zaměstnavatele a podle jeho pokynů, a z tohoto důvodu pokládala žalobkyně napadané rozhodnutí za nepřezkoumatelné.

5. Správní orgán podložil své závěry o výkonu nelegální práce pouze výslechem žalobkyně. To, že správní orgán tvrdil, že má tuto skutečnost za prokázanou, ještě neznamená, že skutkový stav byl skutečně zjištěn nad vší pochybnost. Žalobkyně trvala na tom, že posouzení, zda se jedná o podnikání, či závislou činnost je předmětem předběžné otázky ve smyslu § 57 správního řádu, avšak řízení o ní neproběhlo a ani nebylo správním orgánem nijak iniciováno. Je nepřípustné, aby celé rozhodnutí správního orgánu bylo postaveno na jeho spekulacích, což samozřejmě odporuje zásadě o zjištění skutkového stavu tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. Žalobkyně trvala na tom, že účel pobytu plní a podniká v souladu s právními předpisy. Z důvodu jazykové bariéry a absence dokonalé znalosti české právní terminologie pak není možné výroky žalobkyně z protokolu o výslechu brát doslovně a jako jediný podklad pro posouzení výkonu podnikání, resp. závislé činnosti. Žalobkyně tedy namítala nejen neoprávněnost správního orgánu posuzovat tuto otázku, ale také nedostatečně zjištěný skutkový stav, na základě kterého toto posouzení, ke kterému je dle jejího názoru nepříslušný, stavěl. Žalobkyně považovala tento postup správního orgánu za postup v rozporu s § 2 odst. 2 správního řádu, tedy za uzurpování pravomoci, která správnímu orgánu nebyla svěřena, a dále za postup v rozporu s § 3 správního řádu, neboť skutkový stav pro tvrzené závěry správního orgánu nebyl dostatečně zjištěn. Žalobkyně nad rámec výše uvedeného poukázala na § 57 odst. 1 písm. c) správního řádu, který výslovně vylučuje z možnosti správního orgánu vytvořit si úsudek o tom, zda byl spáchán správní delikt. Vzhledem k tomu, že výkon nelegální práce je správním deliktem, správnímu orgánu nenáleží pravomoc rozhodnout o tom, zda ke spáchání deliktu došlo či nikoliv. Vzhledem k tomu, že celé odůvodnění rozhodnutí správního orgánu stálo právě na tvrzení, že se žalobkyně dopustila výkonu nelegální práce, k čemuž však neměl správní orgán pravomoc, bylo dle jejího názoru toto rozhodnutí naprosto nezákonné a nepřezkoumatelné.

6. Žalobkyně dále namítala, že v jejím případě nelze použít ustanovení o zamítnutí žádosti o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu z důvodu závažného narušení veřejného pořádku. Správní orgán mylně, respektive nezákonně interpretoval a aplikoval neurčitý právní pojem „závažné narušení veřejného pořádku“ a v příčinné souvislosti pak vzhledem k dikci zákona o pobytu cizinců nezákonně zamítl žádost žalobkyně. V tomto kontextu žalobkyně na podporu svých tvrzení citovala z rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 As 51/2009 ze dne 9. 10. 2009, který se právě primárně zabýval posouzením aplikace Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K. 4 57 A 119/2018 a interpretace neurčitého právního pojmu veřejný pořádek správními orgány, dále z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 As 4/2010 ze dne 26. 7. 2011, kterým došlo k závazné interpretaci tohoto neurčitého právního pojmu, a z rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 As 21/2011 ze dne 30. 11. 2011. Shrnula, že správní orgány postupovaly nezákonně a v rozporu s relevantní judikaturou, a to nejen soudů českých, ale i Evropského soudního dvora, jestliže aplikovaly na žalobkyni tzv. výhradu závažného narušení veřejného pořádku a v příčinné souvislosti s touto nezákonnou interpretací/aplikací neurčitého právního pojmu zamítly žádost žalobkyně o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu, neboť žalobkyně se nedopustila trestného činu, natož závažného trestného činu. Správní orgán pouze tvrdil výkon nelegální práce, o kterém však nebylo Inspektorátem práce, jako správním orgánem příslušným pro posouzení této věci, rozhodnuto, kdy tento naopak došel k závěru, že se účastník nelegální práce nedopustil. Žalobkyně pak zcela jednoznačně nenarušila závažným způsobem veřejný pořádek, což bylo důvodem pro zamítnutí její žádosti.

7. Žalobkyně předmětnou činnost vykonávala, dle svých tvrzení, s vlastními prostředky, na vlastní účet a odpovědnost, a především na základě smluvního vztahu – smlouvy o dílo, vykonávala svou činnost sice ve spolupráci, ale nezávisle na pokynech zadavatele, zcela jistě se nejednalo o závislou, resp. nelegální práci, jak tvrdil správní orgán. Druh práce, který žalobkyně vykonávala, nemusí být v žádném případě vykonáván pouze na základě zaměstnaneckého poměru, a pouze pro její charakter a proto, že ji často vykonávají zaměstnaní nekvalifikovaní dělníci, nemůže být stigmatizována pro výkon živnosti. Žalobkyně může v rámci zakázky navíc opakovat jednu a tu samou činnost stále dokola, neboť vykonávaná činnost je ryze v dispozici kontrahentů. Správní orgán svojí „právní“ úvahou odůvodnil, proč se v případě žalobkyně nejedná o výkon živnosti, nýbrž nelegální práci. Žalobkyně přitom samostatně, na vlastní účet a odpovědnost vykonává výdělečnou činnost, činí tak soustavně a za účelem dosažení zisku, kterého dle daňových přiznání také dosahuje. Samostatnost činnosti je zjevně dána tím, že má zakázku na konkrétní činnost a tuto pak vykonává, přičemž tuto činnost pro zadavatele vykonává na základě konsensu, resp. jí není určována direktivně tak jako v pracovním poměru. Co se týče údajného nevykonávání práce na vlastní odpovědnost, tvrzení správního orgánu a jeho argumentace jsou v tomto bodě naprosto nepřezkoumatelné. Žalobkyně nepracuje v pracovním poměru, nýbrž smluvně jako živnostník. Za této situace pochopitelně nese za svou činnost odpovědnost, tak jak stanovuje zákon, zkrátka už jen proto, že odpovídá sama za sebe z titulu právního vztahu, na jehož základě činnost vykonává – smlouvy o dílo, a zároveň z titulu svého postavení živnostníka. Z odůvodnění správního orgánu de facto vyplývalo, že pokud žalobkyně nenese odpovědnost za celý prostor, ve kterém vykonává svou činnost, nelze hovořit o činnosti na vlastní odpovědnost. Žalobkyně pouze odpovídá za svou činnost a případné důsledky z její práce plynoucí, což je ovšem zcela v souladu se zákonem. Dle argumentace správního orgánu by pak de facto žádný drobný živnostník nemohl být podnikatelem, neboť nevykonává činnost na vlastní odpovědnost ve smyslu odůvodnění správního orgánu. Žalobkyně tedy zcela jednoznačně plní účel povoleného pobytu.

8. S ohledem na veškeré shora uvedené skutečnosti žalobkyně navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil, věc vrátil žalované k dalšímu řízení a uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení. III. Vyjádření žalované k žalobě Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K. 5 57 A 119/2018 9. Žalovaná ve svém vyjádření k podané žalobě navrhla zamítnutí žaloby, odkázala na napadené rozhodnutí a uvedla, že v řízení o žádosti žalobkyně o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v souladu s ustanovením § 3 správního řádu.

10. K žalobní námitce, že správní orgány nezákonně a nesmyslně interpretovaly a aplikovaly neurčitý právní pojem „jiná závažná překážka“ pobytu cizince na území ve smyslu § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, žalovaná uvedla, že tato jiná závažná překážka je v případě žalobkyně spatřována ve skutečnosti, že žalobkyně minimálně během celého předchozího povoleného pobytu vykonávala nelegální práci namísto samostatné výdělečné činnosti. V pojmu jiná závažná překážka pobytu cizince na území je nutno spatřovat jednání cizince, které naplňuje znaky porušování právních předpisů ČR nebo jejich obcházení, které zákon o pobytu cizinců neuvádí jako zvláštní důvod pro zamítnutí žádosti o příslušné pobytové oprávnění, a tímto jednáním je pak výkon nelegální práce žalobkyně, jelikož vykonávala závislou práci bez povolení k zaměstnání a současně bez vydaného potvrzení o splnění podmínek pro vydání zaměstnanecké karty. Jazykovým výkladem pojmu jiná závažná překážka pobytu cizince na území je třeba dojít k závěru, že se jedná o takovou překážku, která není zákonem přímo definovaná, a která zároveň musí dosahovat takové intenzity, aby ji bylo možné označit za závažnou. Jak vyplývá z dosavadní praxe, pokud nalézací orgán pojme podezření (např. na základě místního šetření), že by mohlo dojít k jinému obcházení zákona, pak tyto skutečnosti definuje jako jinou závažnou překážku pobytu účastníka řízení na území ČR ve smyslu § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců. Ze spisového materiálu vyplývá, že žalobkyně minimálně během celého předchozího povoleného pobytu vykonávala závislou práci pro obchodní společnost BONTU Invest s.r.o. v areálu obchodní společnosti Gemtek.CZ, s.r.o. bez povolení k zaměstnání a současně bez vydaného potvrzení o splnění podmínek pro vydání zaměstnanecké karty. Správní orgán I. stupně shledal ve výše uvedené skutečnosti jinou závažnou překážku pobytu žalobkyně na území a s tímto závěrem správního orgánu I. stupně se žalovaná ztotožnila. Žalovaná dále konstatovala, že pod pojem „závažná překážka pobytu cizince na území“ lze podřadit též nenaplnění účelu předchozího povolení k pobytu. V této souvislosti žalovaná odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2012, č. j. 9 As 80/2011-69.

11. Žalovaná se dále v podaném vyjádření zabývala otázkou přiměřenosti napadeného rozhodnutí ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců. Poukázala na skutečnost, že právní řád ČR nezakotvuje právo cizince na pobyt na území ČR. Takové právo mají pouze občané ČR podle čl. 14 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Tento závěr rovněž explicitně judikoval Ústavní soud České republiky v usnesení č. j. III. ÚS 260/04 ze dne 9. 6. 2004. Pro úplnost žalovaná podotkla, že neplnění účelu pobytu i vykonávání závislé výdělečné činnosti bez platného povolení k zaměstnání může být důvodem pro uložení správního vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců.

12. Žalovaná byla přesvědčena, že ze strany správního orgánu I. stupně ani ze strany odvolacího správního orgánu nedošlo k pochybení při aplikaci zákonných ustanovení, a v daném případě nebylo shledáno porušení ustanovení správního řádu a zákona o pobytu cizinců. IV. Vyjádření účastníků při ústním jednání Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K. 6 57 A 119/2018 13. Žalobkyně uvedla, že prvoinstanční rozhodnutí je nad rámec argumentace uplatněné v žalobě nezákonné i z důvodu, že jeho výrok I. nemá oporu ve správním spise, zároveň došlo zamítnutím žádosti k porušení legitimního očekávání žalobkyně, když na území ČR podniká stejným způsobem již od roku 2008, přičemž v předchozích řízeních byl vždy pobyt prodloužen.

14. Žalovaná setrvala na svých tvrzeních.

V. Posouzení věci soudem

15. V souladu s § 75 odst. 1, 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“) vycházel soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů uplatněných v žalobě.

VI. Rozhodnutí soudu

16. Žaloba není důvodná.

17. Pokud se jedná o argumentaci žalobkyně vznesenou v průběhu soudního jednání týkající se chybějící opory výroku prvoinstančního rozhodnutí ve správním spise a porušení legitimního očekávání žalobkyně, pak soud zdůrazňuje, že soudní řízení správní je ve smyslu § 71 odst. 2 věta třetí s. ř. s. ovládáno zásadou koncentrace, což znamená, že žalobní námitky je možno vznášet pouze ve lhůtě pro podání žaloby. V rámci dané lhůty žalobkyně žalobní body uplatněné při jednání nevznesla, proto se jím soud nemohl věcně zabývat.

18. Žalobkyně v prvé řadě v žalobě vyjevila argumentaci podporující závěr, že napadené, resp. prvoinstanční rozhodnutí, je nepřezkoumatelné. Soud se s touto argumentací neztotožnil, naopak má za to, že správní rozhodnutí obsahují jasně identifikovatelné a jednoznačné závěry, které reagují na tvrzení žalobkyně, soudu tedy nic nebránilo v tom, aby tyto závěry tak, jak jsou uvedeny v prvoinstančním rozhodnutí, následně v napadeném rozhodnutí podrobněji rozvedeny a doplněny odkazem na odvolací důvody žalobkyně, podrobil přezkumu jejich zákonnosti.

19. Soud má za to, že správní orgány nepochybily, pokud vyšly ze skutečností, které žalobkyně o způsobu realizace své pracovní činnosti na území ČR vypověděla v rámci účastnického výslechu, neboť není rozhodnějších skutečností než těch, které žalobkyně ke svému pracovnímu působení sama uváděla.

20. Soud se neztotožnil ani s výtkami směřujícími proti samotnému hodnocení skutečností, které žalobkyně vypověděla v rámci výslechu. Naopak soud má za to, že výslechem žalobkyně bylo bezpečně prokázáno, že žalobkyně osobně a soustavně konala práci pro společnost Gemtec skrze zprostředkovatele BONTU Invest s. r. o. podle jeho pokynů v podřízeném vztahu (žalobkyně vypověděla, že podléhá pokynům T.Q.K., který je zaměstnancem zprostředkovatele), žalobkyně k práci využívá pomůcky zprostředkovatele a její docházka je v areálu společnosti Gemtec monitorována, tj. žalobkyně vykonávala závislou práci bez potřebného povolení. Soud v tomto směru ztotožňuje se závěrem správních orgánů, že žalobkyně fakticky vykonávala závislou činnost ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti a podle pokynů BONTU Invest s. r. o. pro společnost Gemtec, Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K. 7 57 A 119/2018 neboť žalobkyně pracovala v provozovně faktického zaměstnavatele, při své činnosti používala vybavení faktického zaměstnavatele, nerozhodovala o náplni své činnosti.

21. Dokazováním tedy bylo bezpečně prokázáno, že žalobkyně po celou dobu povoleného posledního pobytu, tedy od 27. 8. 2015 do 26. 8. 2017 a následně až do vydání napadeného rozhodnutí podnikatelskou činnost nevykonávala, když vykonávala závislou práci. Pokud žalobkyně v této souvislosti zpochybňuje možnost správních orgánů vytvořit si úsudek o povaze činnosti žalobkyně, pak je na místě plně odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 6 Azs 373/2018 – 30, ze dne 24. července 2019, podle něhož platí, že při posuzování otázky, zda cizinec plní účel povoleného pobytu, je správní orgán rozhodující ve věcech pobytu cizinců oprávněn sám hodnotit charakter vykonávané výdělečné činnosti cizince (podnikání x závislá práce) a činit si o této otázce vlastní úsudek. Z popsaného rozsudku vyplývá i závěr, že „

13. Bylo-li v této souvislosti v předcházejícím správním řízení zjištěno, že výdělečná činnost žalobce znaky podnikání nenaplňovala (přičemž tento závěr, ani s ním související konkrétní skutkové okolnosti, nebyly v řízení předmětem sporu), nastala zde bez dalšího překážka, která bránila žádosti stěžovatele o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání vyhovět, a jako taková tedy nutně musela vést k zamítnutí žádosti stěžovatele. V důsledku toho pak zároveň bylo nadbytečné provádět ze strany správního orgánu jakékoli další úkony a dokazování směřující k posouzení, zda se v případě faktické činnosti stěžovatele jednalo o závislou práci a zda byla vykonávána legálně či nelegálně.“ 22. Žaloba obsahuje obsáhlou argumentaci odůvodňující, že jednáním žalobkyně nedošlo k „závažnému narušení veřejného pořádku“. Soud v této souvislosti musí zdůraznit, že důvodem pro zamítnutí žádosti žalobkyně nebylo závažné narušení veřejného pořádku, nýbrž zjištění jiné závažné překážky pobytu na území, resp. neplnění účelu pobytu, polemika žalobkyně se tak zcela míjí s rozhodovacími důvody obsaženými ve správních rozhodnutích, proto jí soud nemohl shledat důvodnou.

23. Žalobu soud shledal nedůvodnou, proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

VII. Náklady řízení

24. Podle § 60 odst. 1 s.ř.s. by měla právo na náhradu nákladů řízení žalovaná, když měla ve věci plný úspěch. Jelikož žalované žádné důvodně vynaložené náklady řízení nevznikly, ani nepožadovala jejich náhradu, rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost. Kasační stížnost musí být podána do dvou týdnů po doručení rozsudku. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu; lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni. Plzeň dne 17. 12. 2019 Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K. 8 57 A 119/2018 Mgr. Alexandr Krysl v.r. předseda senátu Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K.