57 A 19/2025

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Lukáše Pišvejce, soudce Mgr. Aleše Smetanky a soudkyně JUDr. Veroniky Burianové ve věci žalobkyně: Správa železnic, státní organizace sídlem Dlážděná 1003/7, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví sídlem Palackého náměstí 375/4, 128 00 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 2. 2025, č. j. MZDR 15174/2024-3/PRO, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 2. 2025, č. j. MZDR 15174/2024-3/PRO, a rozhodnutí Krajské hygienické stanice Karlovarského kraje ze dne 15. 4. 2024, č. j. KHSKV 004325/2024/HOK-S10, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 3 000 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobkyně žalobou ze dne 25. 4. 2025, doručenou Krajskému soudu v Plzni (dále jen „soud“) téhož dne, napadla rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 2. 2025, č. j. MZDR 15174/2024-3/PRO (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný k odvolání žalobkyně částečně změnil a ve zbytku potvrdil rozhodnutí Krajské hygienické stanice Karlovarského kraje (dále jen „KHS“) ze dne 15. 4. 2024, č. j. KHSKV 004325/2024/HOK-S10 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“).

2. Výrokem I. prvostupňového rozhodnutí byla žalobkyně, jako provozovatelka dráhy, která používá nebo provozuje stroje a zařízení, které jsou zdrojem hluku, uznána vinnou ze spáchání přestupku podle § 92g odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně zdraví“), neboť v rozporu s § 30 odst. 1 téhož zákona nezajistila, aby hluk z vlakové soupravy Pendolino IC 504, odstavené ve vlakové stanici „Horní nádraží“ Karlovy Vary, nepřekročil v nočních hodinách v době měření hluku dne 1. 9. 2021 od 22:00 hodin do 2. 9. 2021, 0:50 hodin v chráněném venkovním prostoru stavby bytového domu na adrese Ch. č. p. Xa, Karlovy Vary, v bytové jednotce v 6. patře (7. NP), hygienický limit hluku stanovený dle § 12 a přílohy č. 3 k nařízení vlády č. 272/2011 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Nařízení vlády“), neboť měřením hluku v chráněném venkovním prostoru stavby byly po odečtení hodnoty kombinované rozšířené nejistoty měření zjištěny nadlimitní ekvivalentní hladiny akustického tlaku A LAeq,1h = 39,7 dB, přičemž hygienický limit hluku pro noční dobu a chráněné venkovní prostory staveb výše citovaného bytového domu, stanovený Nařízením vlády činí LAeq,1h = 35 dB, došlo tak k překročení hygienického limitu v době měření hluku o 4,7 dB (dále jen „přestupek“). Za spáchání přestupku byla žalobkyni uložena podle § 93 odst. 1 a § 35 písm. b) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“) a § 92g odst. 8 písm. a) zákona o ochraně zdraví pokuta ve výši 40 000 Kč. Výrokem II. prvostupňového rozhodnutí byla žalobkyni uložena povinnost podle § 97 odst. 3 zákona o ochraně zdraví uhradit náklady na zjištění závady ve výši 18 185,09 Kč. Výrokem III. prvostupňového rozhodnutí byla žalobkyni uložena povinnost uhradit náhradu nákladů řízení ve výši 1 000 Kč.

3. Žalovaný změnil prvostupňové rozhodnutí tak, že z výroku I. vypustil slova „jako provozovatel dráhy, která používá nebo provozuje stroje a zařízení, které jsou zdrojem hluku,“; za text „0:50 hodin“ vložil slova „, a to v nejhlučnější 1 hodině, tj. od 23:50 do 00:50 hod.,“ a za slova „v době měření“ vložil slova „v nejhlučnější 1 hodině“. Dále ve výroku I. žalovaný nahradil text „§ 93 odst. 1“ textem „§ 46 odst. 1 věty první“ a slova „40 000 Kč (slovy čtyřicet tisíc korun českých)“ nahradil slovy „20 000 Kč (slovy: dvacet tisíc korun českých)“. Ve zbytku žalovaný prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

II. Žaloba

4. Žalobkyně navrhla, aby soud napadené i prvostupňové rozhodnutí zrušil. Nejprve shrnula průběh správního řízení. Poté namítala nezákonnost kontroly provedené podle zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o kontrole“). Žalobkyně uvedla, že ačkoli správní orgán postupoval podle § 88 odst. 2 zákona o ochraně zdraví a kontrolu provedl bez přítomnosti kontrolované osoby, měli být zástupci žalobkyně k měření přizváni, neboť měření hluku bylo fakticky provedeno na drážním vozidle ve vlastnictví společnosti České dráhy, a. s., nikoli na zařízení žalobkyně. Podle žalobkyně z protokolu o kontrole ze dne 6. 10. 2021 (dále jen „protokol o kontrole“) i z protokolu o měření hluku ze dne 4. 10. 2021 (dále jen „protokol o měření hluku“), vyplývá, že kontrolní úkony směřovaly vůči vozidlu společnosti České dráhy, a. s., přičemž informace o zahájení kontroly ze dne 2. 9. 2021 byla doručena právě tomuto subjektu, zatímco žalobkyni nebylo ani dodatečně oznámeno zahájení kontroly. Za zmatečné označila vymezení kontrolované osoby a nesouhlasila se závěrem žalovaného, že zjištěná procesní pochybení neměla vliv na zákonnost řízení ani na její práva. Tvrdila, že postupem správního orgánu došlo k porušení § 5 odst. 3 zákona o kontrole, neboť nebyla o kontrole vyrozuměna a prvním úkonem vůči ní bylo až doručení protokolu o kontrole obsahujícího současně výzvu k odstranění zjištěných nedostatků. Dále namítala porušení § 6 odst. 3 zákona o kontrole, neboť jí bylo znemožněno uplatnit práva vztahující se k přizvaným osobám a účastnit se kontrolních úkonů, přestože vzhledem k povaze měřeného zdroje hluku mohla být její přítomnost při měření umožněna, aniž by mohla výsledek kontroly ovlivnit. Současně namítala porušení § 9 písm. b), c) a e) zákona o kontrole, jelikož správní orgán podle jejího názoru nešetřil její práva a oprávněné zájmy, nepředložil jí pověření kontrolujících a neumožnil jí účast při kontrolních úkonech. Žalobkyně zdůraznila, že jí byla fakticky znemožněna realizace práv kontrolované osoby až do okamžiku, kdy měla sdělit způsob zjednání nápravy. Za vadu řízení rovněž označila skutečnost, že správní orgány nevysvětlily, proč byla kontrola a následné přestupkové řízení vedeny vůči žalobkyni, ačkoli měřený zdroj hluku představovalo zařízení společnosti České dráhy, a. s., která nebyla v postavení kontrolované osoby. Tím mělo dojít též k porušení zásady rovnosti dotčených osob podle § 7 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Vady byly natolik závažné, že způsobily nezákonnost kontroly i navazujícího přestupkového řízení.

5. Žalobkyně dále uvedla, že správní orgány nerespektovaly § 50 odst. 3 správního řádu, neboť nezjišťovaly okolnosti svědčící v její prospěch a veškerou důkazní iniciativu přenesly na ni. Tvrdila, že opakovaně poukazovala na to, že řízení mělo být vedeno s jiným subjektem, avšak správní orgány tuto argumentaci řádně nevypořádaly a současně nezjišťovaly její skutečné možnosti zabránit vzniku protiprávního stavu. Podle žalobkyně správní orgány nezohlednily právní úpravu obsaženou v zákoně č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o dráhách“), zejména její postavení provozovatele dráhy a rozsah jejích oprávnění vůči dopravcům. Uvedla, že prostřednictvím Prohlášení o dráze pro rok 2021 stanovila dopravcům povinnost při provozu drážních vozidel zabránit negativním dopadům na životní prostředí a respektovat obecně závazné právní předpisy, takže učinila vše, co jí právní řád umožňuje. Správním orgánům vytýkala, že nezjišťovaly její skutečné zákonné možnosti regulace dopravců, neopatřily si podklady k této otázce a bez bližšího odůvodnění dovodily, že mohla smluvně vyžadovat další opatření k omezení hluku. Dle žalobkyně jsou proto závěry správních orgánů založeny na nesprávném posouzení jejích práv a kompetencí podle zákona o dráhách.

6. Žalobkyně dále argumentovala ve vztahu k porušení zásady materiální pravdy podle § 3 správního řádu. Tvrdila, že správní orgány zjišťovaly pouze skutečnosti podporující jejich předem přijaté závěry. Poukázala zejména na to, že se dostatečně nezabývaly jejími oprávněními a možnostmi podle zákona o dráhách, podmínkami užití dráhy stanovenými v prohlášení o dráze a ani otázkou, s jakým subjektem mělo být přestupkové řízení vedeno. Podle žalobkyně správní orgány nevysvětlily, proč je řízení vedeno právě vůči ní, a spokojily se pouze s odkazem na její postavení provozovatele dráhy. Dále žalobkyně vytýkala správním orgánům, že nezjišťovaly okolnosti na straně společnosti České dráhy, a. s., jako provozovatele hluk působícího zařízení, zejména důvody, pro které byla souprava ponechána v provozu. Za nesprávné a vnitřně rozporné označila rovněž závěry správních orgánů týkající se potřeby vytápění vlakové soupravy, neboť podle ní nebyly zohledněny skutečné klimatické podmínky v době měření (dle protokolu o měření hluku byla venkovní teplota 12 ºC, zatímco vlakové soupravy se běžně vyhřívají na 24 ºC) ani vlastní závěry obsažené v podkladech správního spisu.

7. Podle žalobkyně správní orgány nesprávně vymezily kontrolovanou osobu i předmět kontroly a nerespektovaly zásadu rovného a nestranného přístupu k dotčeným subjektům. Uvedla, že z protokolu o měření hluku i protokolu o kontrole jednoznačně vyplývá, že předmětem měření byla odstavená vlaková souprava Pendolino společnosti České dráhy, a. s., nikoli zařízení či činnost žalobkyně. Správní orgány podle ní nevysvětlily, proč za překročení hygienických limitů odpovídá právě žalobkyně jako provozovatelka dráhy, a nikoli dopravce jako vlastník a provozovatel zdroje hluku. Namítala, že z § 30 odst. 1 zákona o ochraně zdraví nelze dovodit její objektivní odpovědnost za hluk způsobený cizím drážním vozidlem, jehož provoz ani technický stav nemohla ovlivnit, a že žalovaný v dané souvislosti argumentoval téměř výhradně svým vlastním metodickým pokynem. Žalobkyně, byť zpochybnila závěr žalovaného o tom, že se v případě odstavené vlakové soupravy Pendolino jednalo o stacionární zdroj hluku, jak dovodil žalovaný, namítala, že ani v případě, že by takový závěr žalovaného obstál, by to nedokládalo, že by za hluk z odstavené vlakové soupravy, která nerealizovala pohyb na dráze, měla odpovídat ona, nikoli dopravce. Žalobkyně odmítá, že by měla odpovídat za dopravce, který užívá jím vlastněný zdroj hluku v situaci, kdy hluk nebyl způsoben ani dráhou ani provozem vlaku. Podle žalobkyně, byl-li by výklad žalovaného správný, pak by dopravce (tj. slovy ustanovení § 30 odst. 1 zákona o ochraně zdraví „osoba, která používá, popřípadě provozuje stroje a zařízení, které jsou zdrojem hluku“) neodpovídal za hluk reálně nikdy.

8. Žalobkyně současně poukazovala na to, že společnost České dráhy, a. s. nebyla účastníkem řízení, ačkoli právě její zařízení bylo označeno za zdroj hluku, čímž mělo dojít k porušení zásady rovnosti podle § 7 správního řádu. Dále tvrdila, že správní orgány nezohlednily liberační důvod podle § 21 odst. 1 zákona o přestupcích, neboť učinila veškerá opatření, která po ní bylo možné požadovat, zejména stanovením povinností dopravcům v prohlášení o dráze.

III. Vyjádření žalovaného

9. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 20. 5. 2025 označil žalobu za nedůvodnou a navrhl její zamítnutí. Žalovaný rovněž shrnul průběh správního řízení. Dále pak k námitce nezákonnosti kontroly uvedl, že povinnost zajistit dodržování hygienických limitů hluku ukládá § 30 odst. 1 zákona o ochraně zdraví mimo jiné provozovateli dráhy. Z toho dovodil, že za zjištěné překročení limitu hluku odpovídá žalobkyně jako provozovatelka dráhy, nikoli dopravce (žalovaný v dané souvislosti citoval z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 3. 2007, č. j. 1 As 7/2006-56). Poté uvedl, že žalobkyni nebyla upřena žádná práva podle zákona o kontrole, jelikož byla seznámena s protokolem o kontrole, seznamem kontrolujících i přizvaných osob a byla řádně poučena o možnosti podat námitky. K námitce absence účasti při měření hluku žalovaný zdůraznil, že postup podle § 88 odst. 2 zákona o ochraně zdraví nevyžaduje předchozí vyrozumění ani účast kontrolované osoby při měření. Za nedůvodné označil rovněž námitky porušení § 5 odst. 3, § 6 odst. 3 a § 9 písm. b), c) a e) zákona o kontrole. Připustil sice dílčí pochybení při zaslání informace o zahájení kontroly, avšak měl za to, že toto bylo následně zhojeno zasláním protokolu o kontrole a nemělo vliv na zákonnost řízení ani na procesní práva žalobkyně. Současně zdůraznil, že žalobkyně měla možnost uplatnit svá práva vůči kontrolujícím i přizvaným osobám, s příslušnými pověřeními byla prokazatelně seznámena a v dané věci nebyla porušena ani zásada rovného postavení osob, neboť kontrola byla vedena výlučně vůči žalobkyni jako kontrolované osobě.

10. Žalovaný poté k námitce porušení § 50 odst. 3 správního řádu doplnil, že se správní orgány dostatečně vypořádaly s tvrzením žalobkyně, podle něhož mělo být řízení vedeno s jiným subjektem, a v souladu se zásadou materiální pravdy zjistily stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Zdůraznil, že žalobkyně neprokázala, že by obecná úprava obsažená v Prohlášení o dráze pro rok 2021 představovala dostatečné opatření k zabránění překračování hlukových limitů, ani neuvedla, jak řešila jeho případné porušování ze strany dopravce. Žalovaný setrval na názoru, že žalobkyně mohla vůči dopravcům smluvně vyžadovat opatření ke snížení hluku nebo stanovit podmínky užívání dráhy tak, aby nedocházelo k překračování hygienických limitů, a že disponovala právními nástroji k ovlivnění situace, zejména oprávněním udílet dopravcům pokyny podle zákona o dráhách. Žalovaný rovněž odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 3. 2014, č. j. 6 Ads 28/2013–38. Žalovaný uzavřel, že žalobkyně svých možností k zajištění dodržování hlukových limitů nevyužila v dostatečné míře.

11. K námitce porušení zásady materiální pravdy žalovaný uvedl, že žalobkyně převážně opakuje argumentaci uplatněnou již ve správním řízení. Setrval na názoru, že skutkový stav byl zjištěn dostatečně a bez důvodných pochybností. Zdůraznil, že žalobkyně neprokázala, že podmínky užití dráhy stanovené v Prohlášení o dráze pro rok 2021 byly způsobilé zabránit vzniku nadlimitního hluku. K námitce týkající se vnitřní rozpornosti úvah žalovaného o vytápění vlakové soupravy a klimatických podmínek v době měření žalovaný uvedl, že korigoval odůvodnění rozhodnutí tak, že otázka důvodu vzniku hluku není pro posouzení věci rozhodná, neboť povinnosti provozovatele zdroje hluku musí být plněny po celý rok.

12. Žalovaný dále k námitkám týkajícím se vymezení kontrolované osoby, odpovědnosti za překročení hlukových limitů a existence liberačního důvodu konstatoval, že sama žalobkyně uvádí, že řídí provozování dráhy a udílí pokyny dopravcům, tudíž podle žalovaného měla možnost ovlivnit stání vlakové soupravy tak, aby nedošlo k porušení hygienických limitů hluku. Žalovaný v dané souvislosti citoval z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 1. 2013, č. j. 6 Ads 135/2012-42. Za nedůvodnou označil také námitku existence liberačního důvodu podle § 21 odst. 1 zákona o přestupcích. Podle žalovaného žalobkyně neprokázala, že vynaložila veškeré úsilí, které po ní bylo možné spravedlivě požadovat, aby přestupku zabránila, přičemž skutečnost, že v Prohlášení o dráze pro rok 2025 upravila povinnosti dopravců v oblasti ochrany před hlukem podrobněji než v roce 2021, podle něj svědčí o tom, že již dříve mohla přijmout účinnější opatření. Upozornil, že liberační důvod představuje výjimku ze zásady objektivní odpovědnosti, proto se uplatní pouze ve výjimečných a opodstatněných případech. Proto neshledal důvody pro zproštění její odpovědnosti za přestupek.

IV. Průběh řízení

13. Soud ověřil, že žaloba směřující proti napadenému rozhodnutí byla podána včas, neboť zákonná lhůta dvou měsíců byla dodržena. Napadené rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne 27. 2. 2025, přičemž předmětná žaloba byla soudu doručena dne 25. 4. 2025, tj. ve lhůtě stanovené zákonem.

14. Soud konstatuje, že žaloba byla podána osobou k tomu oprávněnou (žalobkyně byla adresátem napadeného rozhodnutí, které bylo vydáno ve správním řízení, jehož byla účastnicí, přičemž se cítí být napadeným rozhodnutím zkrácena na svých právech), proti žalovanému, který je pasivně legitimován (jako odvolací orgán, který vydal napadené rozhodnutí), po vyčerpání řádných opravných prostředků (žalobkyně podala proti prvostupňovému rozhodnutí odvolání, o němž žalovaný rozhodl napadeným rozhodnutím, proti kterému již nebylo odvolání přípustné) a obsahovala všechny požadované formální náležitosti. Soud proto mohl přistoupit k věcnému přezkoumání žaloby.

15. Žalobkyně v žalobě neoznačila potenciální osoby zúčastněné na řízení; rovněž podle názoru soudu kromě žalobkyně žádná další osoba nemohla být vydáním napadeného rozhodnutí přímo dotčena na svých právech či povinnostech ve smyslu § 34 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). V nyní projednávané věci je totiž předmětem soudního přezkumu rozhodnutí o přestupku. Napadeným rozhodnutím, případně jeho zrušením tak může být na svých veřejných subjektivních právech a povinnostech dotčena přímo toliko žalobkyně.

16. O podané žalobě soud rozhodoval bez nařízení jednání ve smyslu § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť s tím vyslovili souhlas jak žalobkyně (ve sdělení soudu, č. l. 26 p. v.), tak i žalovaný (souhlas žalovaného byl v souladu s § 51 odst. 1 věty druhé s. ř. s. presumován). Soud pro své rozhodnutí ani nepotřeboval provádět dokazování, které by si vyžádalo konání ústního jednání (v podrobnostech viz níže).

V. Posouzení věci soudem

17. V souladu s § 75 odst. 1 a 2 s. ř. s. soud vycházel při přezkoumání napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a svůj přezkum učinil v mezích žalobních bodů uplatněných v žalobě. Soud rovněž přezkoumal napadené rozhodnutí z pohledu vad, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti, tj. vad ve smyslu § 76 odst. 2 s. ř. s. a dále vad, které by bránily přezkoumání napadeného rozhodnutí v rozsahu řádně a včas uplatněných žalobních bodů (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2011, č. j. 7 Azs 79/2009-84, č. 2288/2011 Sb. NSS).

18. Soud poté, co v projednávané věci přezkoumal napadené rozhodnutí, dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

19. Vzhledem k tomu, že správní spis, ve spojení s (mezi účastníky) nespornými skutečnostmi, poskytoval dostatečný podklad pro posouzení žalobních námitek a pro rozhodnutí předmětné věci, soud neprováděl žádné dokazování. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu správní soud listiny obsažené ve správním spisu k důkazu neprovádí (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008-117, č. 2383/2011 Sb. NSS). Ostatně účastníci řízení žádné důkazní návrhy, které by šly nad rámec listin založených ve správním spisu, neučinili.

20. Z obsahu správního spisu soud zjistil následující skutečnosti o průběhu předmětného správního řízení, které byly relevantní pro posouzení důvodnosti žaloby. Nutno poznamenat, že o samotném průběhu správního řízení nepanoval spor.

21. Dne 1. 9. 2021 zahájila KHS státní kontrolu nad plněním povinností kontrolované osoby stanovené v § 30 odst. 1 zákona o ochraně zdraví spojenou s měřením hluku z odstavené vlakové soupravy Pendolino ve stanici Karlovy Vary, Horní nádraží. Měření bylo provedeno za účasti pracovníků Zdravotního ústavu se sídlem v Ústí nad Labem. O zahájení kontroly KHS informovala kontrolovanou osobu, za kterou byla označena společnost České dráhy, a. s., přípisem ze dne 2. 9. 2021. Výsledky měření byly zachyceny v protokolu o měření hluku. V protokolu o kontrole (ze dne 6. 10. 2021) KHS již jako kontrolovanou osobu označila žalobkyni, přičemž uzavřela, že „kontrolovaná osoba se při odstavení soupravy Pendolina dopustila v den a v čase měření hluku porušení ustanovení § 30 odst. 1 zákona č. 258/2000Sb., kdy došlo k překročení hygienického limitu hluku pro noční dobu v chráněném venkovním prostoru stavby bytového domu č. p. Xa, Ch. ul. v Karlových Varech o 4,7 dB“. Žalobkyně proti kontrolním zjištěním podala dne 20. 10. 2021 námitky. Zejména namítala, že nebyla vyrozuměna o zahájení kontroly, a rovněž zpochybňovala své postavení kontrolované osoby. Podle jejího názoru měla být za kontrolovanou osobu považována společnost České dráhy, a. s., jako provozovatel vlakové soupravy, jež byla zdrojem hluku. KHS námitky zamítla přípisem ze dne 25. 11. 2021 s odůvodněním, že z § 30 odst. 1 zákona o ochraně zdraví a § 2 odst. 3, 4 a 9 zákona o drahách „zcela jasně a nesporně vyplývá, že osobou zodpovědnou za hluk z této soupravy“ je žalobkyně.

22. Následně vydala KHS dne 19. 4. 2022 příkaz, kterým žalobkyni uznala vinnou ze spáchání přestupku podle § 92g odst. 1 zákona o ochraně zdraví a uložila jí pokutu ve výši 40 000 Kč. Žalobkyně proti příkazu podala dne 28. 4. 2022 odpor, v němž setrvala na své dosavadní argumentaci. V navazujícím řízení KHS provedla ústní jednání dne 30. 5. 2022 a opatřila si další podklady. Mimo jiné se obrátila na Karlovarský kraj se žádostí o informace týkající se provozu soupravy Pendolino ve stanici Karlovy Vary a od žalobkyně obdržela doplnění jejího vyjádření ze dne 22. 6. 2022, v němž žalobkyně opětovně popírala svou odpovědnost za vznik hluku a odkazovala rovněž na závěry veřejného ochránce práv týkající se obdobné problematiky.

23. Po seznámení žalobkyně s podklady rozhodnutí vydala KHS dne 19. 9. 2022 rozhodnutí, kterým žalobkyni uznala vinnou ze spáchání přestupku, uložila jí pokutu ve výši 40 000 Kč a současně povinnost uhradit částku 18 185,09 Kč odpovídající nákladům vzniklým v souvislosti se zjištěním závady. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání. Žalovaný rozhodnutím ze dne 12. 10. 2023 prvostupňové rozhodnutí zrušil a věc vrátil KHS k novému projednání. Důvodem byla procesní vada spočívající v tom, že nebylo vedeno společné řízení o přestupku a o povinnosti uhradit náklady na zjištění závady. Současně žalovaný vyslovil právní názor, podle něhož odstavená vlaková souprava představovala stacionární zdroj hluku a osobou odpovědnou je žalobkyně, která jako provozovatel dráhy podle § 30 odst. 1 zákona o ochraně zdraví odpovídá „za hluk z dopravy na dráze, a to za jízdy i v klidu“, neboť od jednotlivých dopravců vybírá poplatek u dopravy na dráze a principiálně tak může smluvně vyžadovat určité chování na železniční dráze, např. aby hlučné motory drážních vozidel byly při dlouhodobém vyčkávání na odjezd vypínány.

24. Po vrácení věci KHS učinila procesní kroky směřující ke spojení řízení o přestupku a řízení o náhradě nákladů do společného řízení, jak jí uložil žalovaný. Žalobkyně ve svém vyjádření k řízení ze dne 30. 11. 2023 nadále zpochybňovala svůj status odpovědného subjektu, neboť dle jejího názoru je jako provozovatel dráhy odpovědná za hluk z dopravy; dále argumentovala i nově vydaným metodickým návodem žalovaného pro měření a hodnocení hluku v mimopracovním prostředí. KHS si následně vyžádala doplňující informace od společnosti České dráhy, a. s., týkající se technologických požadavků na odstavení a přípravu soupravy Pendolino k provozu, které obdržela v přípisu ze dne 4. 1. 2024. Po doplnění podkladů a poskytnutí možnosti vyjádřit se k nim vydala KHS dne 15. 4. 2024 prvostupňové rozhodnutí. V něm KHS k otázce odpovědnosti žalobkyně zejména uvedla, že právní úprava není zcela jednoznačná a konkrétní případ je třeba posoudit výkladem. KHS přitom vyšla ze závěrů Národní referenční laboratoře pro komunální hluk a metodického návodu vydaného ve věstníku žalovaného dne 25. 10. 2023. Dovodila, že v daném případě byla vlaková souprava stacionárním zdrojem hluku, neboť hluk byl měřen v době, kdy se nejednalo o jízdu související s přepravou osob, a proto je odpovědným subjektem žalobkyně, nikoli dopravce.

25. Proti prvostupňovému rozhodnutí podala žalobkyně odvolání. Namítala zejména, že není vlastníkem, provozovatelkou ani uživatelkou vlakové soupravy Pendolino, která byla zdrojem měřeného hluku, a nemůže proto odpovídat za překročení hygienických limitů. Zdůraznila, že jako provozovatelka dráhy odpovídá za hluk z dopravy, nikoli za hluk ze stacionárního zdroje, jímž byla odstavená souprava společnosti České dráhy, a. s. Žalobkyně dále poukazovala na své postavení podle zákona o dráhách. Uváděla, že nemá zákonné oprávnění omezovat provoz schválených drážních vozidel ani ukládat dopravcům povinnosti nad rámec právních předpisů, a nedisponuje tak prostředky, kterými by mohla zabránit vzniku vytýkaného stavu. Odkázala rovněž na obdobný případ řešený Krajskou hygienickou stanicí Zlínského kraje, kde byli za kontrolované osoby považováni příslušní dopravci jako provozovatelé odstavených souprav. Podle žalobkyně je za dodržování hygienických limitů odpovědný provozovatel zdroje hluku. Je-li zdrojem hluku odstavené vozidlo, odpovídá za něj dopravce; je-li hluk posuzován jako hluk z provozu dráhy, musí být hodnocen jako hluk z dopravy s odpovídajícími limity a metodikou měření. Dále zpochybnila závaznost odborného doporučení Národní referenční laboratoře pro komunální hluk a namítala nesprávný výklad § 30 odst. 1 zákona o ochraně zdraví. Závěrem navrhla, aby žalovaný prvostupňové rozhodnutí zrušil a řízení zastavil.

26. O odvolání žalobkyně rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím. K námitkám směřujícím proti průběhu kontroly uvedl, že měření hluku bylo provedeno v rámci státního zdravotního dozoru podle § 88 odst. 2 zákona o ochraně zdraví. Připustil pochybení KHS spočívající v tom, že informace o zahájení kontroly byla zaslána společnosti České dráhy, a. s., nikoli žalobkyni jako kontrolované osobě. Dospěl však k závěru, že toto pochybení nemělo vliv na zákonnost kontroly ani na procesní práva žalobkyně, neboť byla následně řádně seznámena s protokolem o kontrole a měla možnost podat proti kontrolním zjištěním námitky. Žalovaný se dále zabýval otázkou, zda byla žalobkyně správně označena za odpovědný subjekt. Ztotožnil se se závěrem KHS, že hluk pocházející z odstavené vlakové soupravy Pendolino nepřepravující osoby představoval v době měření stacionární zdroj hluku. Vycházel přitom z výsledků měření hluku, z podkladů opatřených od společnosti České dráhy, a. s. i z metodických pravidel pro rozlišování hluku z dopravy a hluku ze stacionárních zdrojů. Uzavřel, že v době nejhlučnější hodiny nešlo o činnost bezprostředně související s přípravou soupravy k odjezdu, a nejednalo se proto o hluk z železniční dopravy, tudíž odpovědnost za zjištěné porušení hygienických limitů pro stacionární zdroj hluku náleží žalobkyni jako provozovateli dráhy, nikoli dopravci. Podle žalovaného žalobkyně mohla vůči dopravcům uplatňovat organizační a smluvní opatření směřující k omezení hluku z odstavených souprav a neprokázala, že vynaložila veškeré úsilí, které po ní bylo možné požadovat, aby porušení zákona zabránila. Žalovaný dále uzavřel, že skutkový stav byl zjištěn dostatečně a bez důvodných pochybností. Měřením bylo prokázáno překročení hygienického limitu hluku v chráněném venkovním prostoru stavby o 4,7 dB. Současně neshledal důvody pro aplikaci liberačního ustanovení ani jiné okolnosti vylučující odpovědnost žalobkyně za přestupek.

27. Žalovaný nicméně změnil v dílčích částech výrok I. prvostupňového rozhodnutí. Z výroku o vině vypustil formulaci spojující žalobkyni s provozováním zařízení, které bylo zdrojem hluku. Provedenou změnu žalovaný odůvodnil tím, že žalobkyně byla za přestupek odpovědná jako provozovatel dráhy, nikoliv jako osoba používající nebo provozující stroje či zařízení, které jsou zdrojem hluku. Žalovaný v tomto směru poukázal na to, že § 30 zákona o ochraně zdraví rozlišuje mezi různými okruhy povinných subjektů, mimo jiné mezi osobou používající nebo provozující stroje a zařízení, které jsou zdrojem hluku, a provozovatelem, případně vlastníkem dráhy. Jedná se o odlišné právní pojmy, které nelze bez dalšího zaměňovat ani slučovat. Vzhledem k tomu, že žalobkyně se měla přestupku dopustit v postavení provozovatele dráhy, považoval žalovaný uvedenou formulaci za terminologicky nepřesnou a nadbytečnou, a proto ji z výroku o vině vypustil. Současně žalovaný upřesnil dobu spáchání přestupku. Vyšel přitom z protokolu o měření hluku, podle něhož k překročení hygienického limitu hluku v noční době nedocházelo po celou dobu měření, ale pouze v nejhlučnější jedné hodině nočního provozu, konkrétně v době od 23:50 hod. dne 1. 9. 2021 do 00:50 hod. dne 2. 9. 2021. Původně vymezené období od 22:00 hod. do 00:50 hod. tak neodpovídalo skutečně zjištěnému rozsahu protiprávního stavu, a to i s ohledem na skutečnost, že vlaková souprava se po část této doby ve stanici Karlovy Vary vůbec nenacházela. Žalovaný proto dobu spáchání přestupku odpovídajícím způsobem zpřesnil na časový úsek, v němž bylo překročení limitu hluku prokázáno. Dále žalovaný opravil právní základ pro uložení pokuty a v návaznosti na upřesnění doby trvání protiprávního stavu snížil uloženou pokutu z 40 000 Kč na 20 000 Kč. Ve zbývající části prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

28. V návaznosti na obsah správního spisu a na procesní stanoviska účastníků řízení soud konstatuje, že podstatou sporu je otázka přezkoumatelnosti a zákonnosti rozhodnutí o tom, že žalobkyně spáchala přestupek podle § 92g odst. 1 zákona o ochraně zdraví porušením povinnosti dle § 30 odst. 1 téhož zákona.

29. O základním skutkovém stavu mezi účastníky řízení nebylo sporu, tedy že hluk z vlakové soupravy Pendolino IC 504 (dále též jen „vlak Pendolino“), odstavené ve vlakové stanici Horní nádraží, Karlovy Vary, překročil v časovém úseku od 23:50 hod. dne 1. 9. 2021 do 00:50 hod. dne 2. 9. 2021 v chráněném venkovním prostoru stavby přilehlého bytového domu předepsaný hygienický limit o 4,7 dB. Sporné nebylo ani to, že vlastníkem a provozovatelem vlaku Pendolino je dopravce České dráhy, a. s. a že žalobkyně je provozovatelem dráhy, na které byl v dané době vlak Pendolino odstaven.

30. Žalobkyně vůči závěru správních orgánů o tom, že spáchala přestupek, v žalobě uplatnila následující okruhy námitek: (i) nezákonnost provedené kontroly, (ii) chybné určení subjektu odpovědného za přestupek, jímž s ohledem na zdroj nadlimitního hluku neměla být žalobkyně, coby provozovatel dráhy, ale dopravce České dráhy, a. s., coby vlastník a provozovatel vlaku Pendolino, a (iii) nezohlednění liberačního důvodu dle § 21 odst. 1 zákona o přestupcích. Žalobkyně rovněž na několika místech své žaloby namítla nepřezkoumatelnost dílčích závěrů obsažených v napadeném rozhodnutí pro jejich vnitřní rozpornost a nedostatečné odůvodnění.

31. Před samotným posouzením žalobních námitek soud konstatuje, že neshledal žádné podstatné změny zákona o ochraně zdraví, ke kterým by došlo v době od vydání napadeného rozhodnutí a které by byly relevantní pro posouzení trestnosti protiprávního jednání kladeného žalobkyni za vinu či ukládaného trestu (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2016, č. j. 5 As 104/2013-46). Soud z úřední povinnosti rovněž přezkoumal, zda nedošlo k zániku odpovědnosti za přestupek uplynutím promlčecí doby, neboť dle ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nález ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. II. ÚS 1416/07, a nález ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 1169/07) jsou soudy ve správním soudnictví povinny přihlížet k prekluzi práva, tj. i k zániku odpovědnosti, z úřední povinnosti. Podle § 30 písm. b) zákona o přestupcích činí promlčecí doba tři roky, jde-li o přestupek, za který zákon stanoví sazbu pokuty s horní hranicí alespoň 100 000 Kč. Podle § 32 odst. 2 písm. a) a b) téhož zákona se promlčecí doba přerušuje oznámením o zahájení řízení o přestupku a vydáním rozhodnutí, jímž je obviněný uznán vinným, přičemž přerušením počíná běžet nová promlčecí doba. V posuzované věci došlo k přerušení běhu promlčecí doby nejprve zahájením řízení dne 19. 4. 2022 a následně vydáním rozhodnutí o vině dne 19. 9. 2022 a dne 15. 4. 2024. Ke dni vydání napadeného rozhodnutí žalovaného proto odpovědnost za přestupek nebyla promlčena. Současně neuplynula ani objektivní pětiletá lhůta podle § 32 odst. 3 citovaného zákona.

32. Dále se soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť z podstaty věci vyplývá, že přezkoumat z hlediska zákonnosti lze pouze přezkoumatelné rozhodnutí.

33. Podle ustálené judikatury (shrnuté např. v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2025, č. j. 1 Afs 172/2024-59, bod 34) platí, že: „[…] zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je obecně vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, tedy nesrozumitelnosti či nedostatku důvodů, kvůli kterým skutečně nelze rozhodnutí věcně přezkoumat (např. rozsudek NSS ze dne 17. 1. 2013, čj. 1 Afs 92/2012-45, bod 28). Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů pak musí být ‚vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno‘ (usnesení rozšířeného senátu ze dne 19. 2. 2008, čj. 7 Afs 212/2006-74, č. 1566/2008 Sb. NSS). Správní orgán nemusí reagovat na každou dílčí námitku. Může totiž vystavět vlastní argumentaci, v jejíž konkurenci pak námitky účastníků neobstojí. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů má proto své místo zejména v situacích, kdy správní orgán opomene na námitku účastníka zcela (tedy i implicitně) reagovat (srov. např. již cit. 1 Afs 92/2012-45, bod 28, nověji např. rozsudek ze dne 17. 8. 2023, čj. 1 Afs 66/2023-79, bod 23).“ [všechna podtržení v citacích uvedených v tomto rozsudku byla doplněna soudem]. Rovněž dle ustálené judikatury platí, že správní řízení v prvním a druhém stupni shodně jako odůvodnění prvostupňového a odvolacího rozhodnutí tvoří jeden celek a vzájemně se mohou v obou směrech argumentačně doplňovat (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2016, č. j. 1 As 287/2015-51, bod 27; ze dne 22. 4. 2021, č. j. 1 Azs 43/2021-32, bod 28; či ze dne 18. 7. 2025, č. j. 2 As 179/2024-48, bod 33).

34. Žalobkyně sice na několika místech své žaloby namítala nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, avšak z obsahu žalobní argumentace je zřejmé, že ve skutečnosti brojí především proti právnímu posouzení žalovaného. Samotný nesouhlas účastníka řízení s odůvodněním správního rozhodnutí však nepřezkoumatelnost takového rozhodnutí nezakládá. Nepřezkoumatelnost představuje kvalifikovanou vadu rozhodnutí spočívající v tom, že z něj nelze seznat, z jakých skutkových a právních úvah správní orgán vycházel, případně že jeho úvahy jsou natolik nesrozumitelné či rozporné, že znemožňují soudní přezkum. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.

35. Žalovaný v napadeném rozhodnutí srozumitelně rekapituloval průběh správního řízení, shrnul obsah podkladů, vypořádal podstatu odvolacích námitek a rovněž vyložil, z jakých důvodů považoval prvostupňové rozhodnutí za věcně správné a proč provedl dílčí změny (korekce) prvostupňového rozhodnutí. Současně vysvětlil, proč považuje odstavený vlak Pendolino za stacionární zdroj hluku, proč dle názoru správních orgánů za splnění povinností podle § 30 odst. 1 zákona o ochraně zdraví odpovídá žalobkyně jako provozovatel dráhy, nikoli dopravce České dráhy, a.s. (srov. str. 7 až 9, 12 a 13 napadeného rozhodnutí) a proč nejsou splněny podmínky pro liberaci žalobkyně podle § 21 odst. 1 zákona o přestupcích. Žalovaný se rovněž zabýval argumentací žalobkyně vztahující se k zákonu o dráhách. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je tak zřejmé, jakými úvahami byl žalovaný veden a proč dospěl k závěrům vyjádřeným ve výroku rozhodnutí. Žalovaný se rovněž zabýval námitkami žalobkyně vztahujícími se k postupu při kontrole; připustil pochybení KHS spočívající v nesprávném adresování informace o zahájení kontroly, současně však vysvětlil, z jakých důvodů nepovažuje toto pochybení za natolik závažné, aby mohlo mít vliv na zákonnost kontroly nebo navazujícího správního řízení. Ani v tomto směru tedy nelze konstatovat absenci srozumitelných důvodů rozhodnutí. Pokud žalobkyně namítá porušení zásady materiální pravdy a nedostatečné zjištění skutkového stavu, ani tato argumentace sama o sobě nepoukazuje na nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Z rozhodnutí žalovaného je totiž patrné, jaké skutkové závěry považoval za prokázané, z jakých podkladů vycházel a proč nepřisvědčil obhajobě žalobkyně. Případná nesprávnost těchto závěrů by mohla založit nezákonnost rozhodnutí, nikoli však jeho nepřezkoumatelnost.

36. Soud proto k této otázce uzavírá, že napadené rozhodnutí, ve spojení s prvostupňovým rozhodnutím, netrpí vadou nepřezkoumatelnosti pro nesrozumitelnost či pro nedostatek důvodů. Skutečnost, že žalobkyně se závěry správních orgánů nesouhlasí, sama o sobě nepřezkoumatelnost rozhodnutí nezakládá. Jelikož napadené rozhodnutí bylo přezkoumatelné, soud mohl přistoupit k posouzení žalobních námitek směřujících do zákonnosti napadeného rozhodnutí.

37. K námitce žalobkyně o nezákonnosti provedené kontroly, na jejímž podkladě bylo s žalobkyní zahájeno předmětné přestupkového řízení, soud uvádí, že tuto námitku neshledal důvodnou.

38. Byť lze přisvědčit žalobkyni v tom, že v oznámení o zahájení kontroly (spočívající v provedeném měření hluku v nočních hodinách z 1. na 2. 9. 2021) KHS označila za kontrolovanou osobu společnost České dráhy, a. s., nikoli žalobkyni, se kterou následně v řízení o kontrole pokračovala a se kterou poté i zahájila přestupkové řízení, tak toto dílčí pochybení KHS (které následně připustila jak KHS, tak i žalovaný) nezpůsobuje nezákonnost provedené kontroly. Podstatné je to, že v protokolu o kontrole již za kontrolovanou osobu KHS označila žalobkyni, které též tento protokol, společně s protokolem o měření hluku, řádně doručila. Žalobkyně tak měla možnost se seznámit s výsledkem kontroly a bylo jí umožněno vykonat všechna procesní práva, zejména právo podat proti kontrolním zjištěním námitky, což ostatně žalobkyně učinila. Pokud žalobkyně namítala, že jí postupem KHS nebylo umožněno se účastnit samotného měření, pak soud ve shodě s žalovaným uvádí, že v případě výkonu dozoru nad dodržováním hygienických limitů hluku dle § 88 odst. 2 zákona o ochraně zdraví není správní orgán povinen kontrolovanému (popř. jeho zástupci) oznámit, že bude provádět měření, ani jej k tomuto měření přizvat; je však povinen po skončení výkonu státního zdravotního dozoru kontrolovanou osobu seznámit s protokolem o kontrolním zjištění (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 3. 2016, č. j. 4 As 265/2015- 41, body 29 a 30, resp. tam citované rozsudky téhož soudu ze dne 27. 11. 2013, č. j. 4 Ads 87/2013-43, a ze dne 12. 3. 2009, č. j. 3 Ads 135/2008-77). Není sporu o tom, že KHS své povinnosti doručit žalobkyni protokol o kontrole, včetně protokolu o měření hluku, dostála, stejně jako ji poučila o právu podat proti kontrolním zjištěním námitky. Ostatně zahájení kontroly bez vědomí kontrolované osoby předpokládá i § 5 odst. 3 zákona o kontrole, tudíž takový postup nemá za následek nezákonnost takto zahájené kontroly (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2021, č. j. 4 Ads 346/2020-33, a ze dne 4. 8. 2005, č. j. 2 As 43/2004-51).

39. Nedůvodnými pak byly i dílčí námitky o porušení § 5 odst. 3, § 6 odst. 3 a § 9 písm. b), c) a e) zákona o kontrole. Soud přisvědčil žalovanému, že žalobkyně měla možnost poté, co jí byl doručen protokol o kontrole, uplatnit svá práva vůči kontrolujícím i přizvaným osobám, o nichž byla informována v rámci protokolu o kontrole, tudíž mohla i namítat případnou jejich podjatost, stejně jako mohla případně zpochybnit pověření přizvaných osob. To ovšem žalobkyně neučinila ani v dalším průběhu kontrolního řízení a později ani v přestupkovém řízení, resp. konkrétní námitky vůči kontrolujícím či přizvaným osobám neuplatnila ani v žalobě. Soud rovněž neshledal, že by v dané věci nebyla šetřena práva kontrolované osoby. A konečně v postupu KHS nelze shledat ani porušení zásady rovného postavení osob, neboť kontrolovanou osobou uvedenou v protokolu o kontrole byla pouze žalobkyně, se kterou též bylo následně vedeno přestupkové řízení. Případné nesprávné určení subjektu odpovědného za přestupek pro skutek zjištěný v rámci předmětné kontroly není výrazem porušení zásady rovného postavení ve smyslu § 7 správního řádu, ale nesprávného posouzení odpovědnosti žalobkyně za přestupek, tudíž důvodem nezákonnosti rozhodnutí o přestupku.

40. Jakkoli tedy lze připustit, že KHS v době zahájení kontroly považovala za kontrolovanou osobu společnost České dráhy, a.s., zatímco v dalším průběhu kontroly již za kontrolovanou osobu považovala žalobkyni, nemělo toto dílčí pochybení KHS vliv na zákonnost celé kontroly, resp. nemohlo ani samo o sobě způsobit nezákonnost napadeného a prvostupňového rozhodnutí vydaných v následně vedeném přestupkovém řízení. Nutno připomenout, že dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu platí, že není namístě rušit taková správní rozhodnutí, při jejichž vydávání sice došlo k porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, a nezřídka i podstatnému, ovšem takovéto porušení nemohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé (srov. např. rozsudek ze dne 10. 3. 2023, č. j. 8 As 169/2021-39, bod 17).

41. Soud dále posoudil žalobní námitky směřující proti závěru správních orgánů, že osobou odpovědnou za přestupek byla žalobkyně, coby provozovatel dráhy, a nikoli společnost České dráhy, a. s., coby vlastník a provozovatel vlaku Pendolino. Žalobkyně v dané souvislosti namítala jak nesprávné právní posouzení, tak i nedostatečné zjištění skutkového stavu, resp. porušení zásady materiální pravdy ze strany správních orgánů. V této části soud žalobní námitky důvodnými shledal.

42. Soud při posouzení věci vyšel zejména z následující právní úpravy a relevantní judikatury.

43. Podle § 92g odst. 1 zákona o ochraně zdraví fyzická, právnická nebo podnikající fyzická osoba, která používá nebo provozuje zdroj hluku nebo vibrací, provozovatel, správce nebo vlastník zdroje hluku nebo vibrací, anebo fyzická, právnická nebo podnikající fyzická osoba jako pořadatel veřejné produkce hudby nebo jako osoba, která k pořádání veřejné produkce hudby poskytla stavbu, se dopustí přestupku tím, že v rozporu s § 30 odst. 1 nezajistí, aby nebyl překročen hygienický limit hluku nebo vibrací. Podle odst. 8 písm. a) téhož zákonného ustanovení lze za přestupek uložit pokutu do 3 000 000 Kč, jde-li o přestupek podle odstavce 1, 2, 3, 4 nebo 5 písm. a) nebo b), […].

44. Podle § 30 odst. 1 zákona o ochraně zdraví osoba, která používá, popřípadě provozuje stroje a zařízení, které jsou zdrojem hluku nebo vibrací, provozovatel letiště, správce, popřípadě vlastník pozemní komunikace, provozovatel, popřípadě vlastník dráhy, osoba, která je pořadatelem veřejné produkce hudby a nelze-li pořadatele zjistit, pak osoba, která k pořádání veřejné produkce hudby poskytla stavbu, a dále provozovatel provozovny a dalších objektů, jejichž provozem vzniká hluk (dále jen „zdroje hluku nebo vibrací“), jsou povinni technickými, organizačními a dalšími opatřeními zajistit, aby hluk nepřekračoval hygienické limity upravené prováděcím právním předpisem pro chráněný venkovní prostor, chráněné vnitřní prostory staveb a chráněné venkovní prostory staveb a aby bylo zabráněno nadlimitnímu přenosu vibrací na fyzické osoby v chráněném vnitřním prostoru stavby. Splnění povinnosti k ochraně před hlukem z provozu na pozemních komunikacích nebo dráhách v chráněném venkovním prostoru stavby se považuje i za splnění této povinnosti v chráněném vnitřním prostoru stavby.

45. Podle § 30 odst. 2 věty prvé zákona o ochraně zdraví hlukem se rozumí zvuk, který může být škodlivý pro zdraví a jehož imisní hygienický limit stanoví prováděcí právní předpis.

46. Podle § 30 odst. 3 věty druhé zákona o ochraně zdraví chráněným venkovním prostorem staveb se rozumí prostor do vzdálenosti 2 m před částí jejich obvodového pláště, významný z hlediska pronikání hluku zvenčí do chráněného vnitřního prostoru bytových domů, rodinných domů, staveb pro předškolní a školní výchovu a vzdělávání, staveb pro zdravotní a sociální účely, jakož i funkčně obdobných staveb.

47. Podle § 2 písm. p) Nařízení vlády (ve znění účinném od 30. 7. 2016 do 30. 6. 2023) se pro účely tohoto nařízení rozumí stacionárními zdroji hluku zejména stavby, objekty, provozovny a areály sloužící průmyslové a zemědělské výrobě, obchodní a administrativní činnosti a službám, včetně dopravy v těchto areálech, nepohybující se stroje a zařízení pevně fixované na své místo nebo ty, jejichž akční rádius je při pracovním nasazení omezen, dále přenosné a převozné stroje a zařízení, které se při svém použití jako celek nepohybují; za stacionární zdroje hluku se pro účely tohoto nařízení nepovažují zdroje související s činnostmi spojenými s běžným užíváním bytu, bytového domu, rodinného domu, stavby pro rodinnou rekreaci a pozemků k nim náležejících, s výjimkou zařízení pro větrání a vytápění. Citované ustanovení ve znění účinném od 1. 7. 2023 (do současnosti) je obsaženo v písm. o) a demonstrativní výčet stacionárních zdrojů hluku byl doplněn o „seřaďovací nádraží“.

48. Podle § 12 odst. 3 Nařízení vlády hygienický limit ekvivalentní hladiny akustického tlaku A, s výjimkou hluku z leteckého provozu a vysokoenergetického impulsního hluku, se stanoví součtem základní hladiny akustického tlaku A LAeq,T50 dB a korekcí přihlížejících ke druhu chráněného prostoru a denní a noční době, které jsou uvedeny v tabulce č. 1 části A přílohy č. 3 k tomuto nařízení. […] V případě hluku s tónovými složkami, s výjimkou hluku z dopravy na pozemních komunikacích, dráhách a z leteckého provozu, se přičte další korekce -5 dB. Podle části A přílohy č. 3 k Nařízení vlády je pro hluk z provozu stacionárních zdrojů pro chráněný venkovní prostor ostatních staveb a chráněný ostatní venkovní prostor korekce o 0 dB [sloupec 1), poslední řádek tabulky]; pro noční dobu se pro chráněný venkovní prostor staveb přičítá další korekce -10 dB.

49. Soud konstatuje, že oba správní orgány při výkladu zákonné povinnosti dle § 30 odst. 1 zákona o ochraně zdraví vyšly z Metodického návodu pro měření a hodnocení hluku v mimopracovním prostředí, zveřejněného ve Věstníku Ministerstva zdravotnictví České republiky, částka 14, ze dne 25. 10. 2023, č. 14/2023/3 VěMZ (dále jen „Metodický návod“). Podle části 3.3 bod 38 hlukem z provozu na železničních, tramvajových, trolejbusových a speciálních drahách je „hluk vznikající při jízdě drážních vozidel po železniční, tramvajové, trolejbusové nebo speciální trati, včetně zastavení jednotky z důvodů nezávislých na vůli řidiče, vyvolaných zejména návěstní technikou, bezpečností provozu na dráze nebo zastavení jednotky ve stanicích nebo zastávkách za účelem vystoupení a nastoupení cestujících nebo při obratu jednotky v koncové stanici apod.“. Podle poznámky 1 k právě uvedenému bodu „[z]a hluk z provozu na drahách se nepovažuje hluk související s provozem stacionárních technologických zařízení dráhy, např. kolejových brzd, hluk odstavených drážních vozidel apod., s výjimkou odstaveného drážního vozidla s běžícími motory a agregáty po dobu nezbytně nutnou po ukončení nebo pro zahájení jízdy.“. Podle části 3.3 bod 39 poznámka 1 „[z]a stacionární zdroj hluku se nepovažuje hluk vznikající při zastavení vozidla (silničního nebo drážního) z důvodů nezávislých na vůli řidiče vozidla […] U drážních vozidel pak z důvodů vyvolaných zejména návěstní technikou, bezpečností provozu na dráze nebo zastavení jednotky v železničních stanicích nebo zastávkách MHD za účelem vystoupení a nastoupení cestujících nebo při obratu jednotky v koncové stanici, na koncových smyčkách MHD (včetně objízdných kolejí ve vozovnách) apod.“. Podle části 3.3 bod 39 poznámka 2, „[z]a stacionární zdroj hluku se považují odstavená drážní vozidla s běžícími motory a agregáty na části kolejiště pro tyto účely standardně používané (s výjimkou odstavení po dobu nezbytně nutnou po ukončení nebo pro zahájení jízdy), stejně jako autobusová nádraží a vozovny MHD (s výjimkou tzv. objízdné koleje sloužící k obratu vozidla).“. Podle části 3.3 bod 39 poznámka 3, „[k] určení, zda drážní vozidla odstavená s běžícími motory a agregáty na části kolejiště pro tyto účely standardně nepoužívané, jsou stacionárními zdroji hluku, je nutné zjistit minimální potřebnou dobu na přípravu drážního vozidla k bezprostřední jízdě (např. u dopravce). V případě překročení této doby se jedná o stacionární zdroj hluku.“ 50. Nejvyšší správní soud se zabýval výkladem části zákona o ochraně zdraví upravující ochranu veřejného zdraví před hlukem v rozsudku ze dne 2. 5. 2019, č. j. 7 As 308/2018- 31. Byť se jednalo o případ týkající se žádosti o vydání časově omezeného povolení nadlimitního hluku z dopravního provozu na silnici, lze některá obecná východiska týkající se účelu a cíle zákona o ochraně zdraví využít i pro nyní projednávaný případ. V bodu 35 uvedeného rozsudku Nejvyšší správní soud konstatoval následující: „Ze zákona o ochraně veřejného zdraví vyplývá, že jeho cílem je zajistit ochranu před nepříznivými vlivy hluku na lidské zdraví. Tento cíl vyplývá již z § 1 zákona o ochraně veřejného zdraví (kde se výslovně uvádí, že zákon upravuje mj. úkoly orgánů veřejné správy v oblastech ochrany a podpory veřejného zdraví a hodnocení a snižování hluku z hlediska dlouhodobého hlukového zatížení). Uvedený zájem lze vysledovat i z dalších ustanovení zákona o ochraně veřejného zdraví (zejména viz § 30, § 82 a § 84), jakož i z čl. 31 a 35 Listiny základních práv a svobod. K tomu se vyjádřil v nedávné době i Ústavní soud, který v nálezu ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 4/18 (ve kterém byl shledán nedůvodným návrh podaný skupinou senátorů na zrušení některých ustanovení nařízení vlády č. 272/2011 Sb.), uvedl, že: „Základem české právní úpravy ochrany před hlukem jsou […] čl. 31 a 35 odst. 1 Listiny, těch se lze ovšem domáhat pouze v mezích je provádějících zákonů (čl. 41 odst. 1 Listiny). V případě hluku jde o několikrát citovaný zákon o ochraně veřejného zdraví. Jak již bylo řečeno shora, ten podrobným způsobem pozitivně i negativně hluk definuje (§ 30 odst. 2) a dále zavádí a vymezuje základní pojmy ve struktuře hlukové ochrany. […] Zákon dále stanovuje povinnosti různých osob zajistit nepřekračování limitů pro jednotlivé prostory (§ 30 odst. 1) a podrobně upravuje možnost získání dočasných výjimek z nedodržování hlukových limitů (§ 31).“ V uvedeném nálezu Ústavní soud zdůraznil negativní důsledky působení hluku. Mj. uvedl, že v případě „dlouhodobého soustavného (ve smyslu opaku k nárazovému) vystavení extenzivnímu hluku je vědecky prokázán možný negativní dopad na lidské zdraví (Environmental Noise Guidelines for the European Region. Copenhagen: World Health Organization Regional Office for Europe, 2018, s. 10).“ To potvrzují i některé z krajských soudem zmiňovaných dokumentů (viz např. Night Noise Guidelines for Europe. 2009, World Health Organization Europe; směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 25. 6. 2002, č. 2002/49/ES, o hodnocení a řízení hluku ve venkovním prostředí; zpráva Komise Evropskému parlamentu a Radě o provádění směrnice o hluku ve venkovním prostředí ze dne 30. 3. 2017, COM/2017/0151).“ V bodu 43 uvedeného rozsudku Nejvyšší správní soud uvedl, že cílem právní úpravy na ochranu proti hluku je „chránit obyvatelstvo před nepříznivými důsledky hluku, resp. docílit snížení hluku pod limitní úroveň“.

51. Jádrem této části sporu byla otázka, zda správní orgány vedly přestupkové řízení se správným subjektem neboli zda žalobkyně v posuzovaném případě skutečně byla nositelkou povinnosti dle § 30 odst. 1 zákona o ochraně zdraví, což je skutkovou podstatou přestupku dle § 92g odst. 1 téhož zákona. Jinými slovy, spor se týkal naplnění jednoho ze znaků skutkové podstaty, a to subjektu, tj. otázky, zda žalobkyně byla pachatelem přestupku.

52. Jak je patrné z výše uvedeného shrnutí obsahu správního spisu i procesních podání účastníků řízení, žalobkyně setrvale odmítá, že by byla subjektem odpovědným za nadlimitní hluk způsobený odstaveným vlakem Pendolino v nočních hodinách v době, kdy se tento vlak nepřipravoval k jízdě. Odpovědným podle žalobkyně měl být dopravce České dráhy, a. s., jakožto provozovatel a vlastník vlaku Pendolino. Správní orgány odůvodnily odpovědnost žalobkyně za spáchání přestupku tím, že v daném případě byl nadměrný hluk způsoben vlakem Pendolino v době, kdy byl stacionárním zdrojem hluku, a že žalobkyně odpovídá nejen za hluk z dopravy, ale i za hluk z vlakových souprav, na které je dle kritérií Metodického návodu nahlíženo jako na stacionární zdroj hluku (srov. zejména str. 9 a 12 napadeného rozhodnutí).

53. Soud předně konstatuje, že § 92g odst. 1 zákona o ochraně zdraví za pachatele označuje osobu, která používá, provozuje nebo vlastní zdroj hluku [soud ponechává stranou případy hluku z veřejné produkce hudby, neboť o takový případ se v nyní projednávané věci zjevně nejedná]. Proto je třeba v každém konkrétním případě určit, co bylo zdrojem nadlimitního hluku, a kdo tento zdroj zvuku používal, provozoval nebo vlastnil.

54. Správní orgány se ovšem v posuzovaném případě soustředily pouze na výklad § 30 odst. 1 zákona o veřejném zdraví, který stanovuje povinnost zajistit, aby hluk nepřekračoval předepsané hygienické limity, přičemž se spokojily s tím, že předmětné zákonné ustanovení ve výčtu osob, jimž je tato zákonná povinnost ukládána, je uveden provozovatel, popřípadě vlastník dráhy. Ponechaly ovšem stranou, že stejnou povinnost zákon ukládá i osobě, která používá, popřípadě provozuje stroje a zařízení, které jsou zdrojem hluku. Předmětné ustanovení přitom blíže neurčuje, že odpovědným za splnění dané povinnosti musí být v určitých situacích pouze jeden subjekt, tj. v případech souvisejících s železniční dopravou vždy provozovatel dráhy. Taková výlučná odpovědnost provozovatele, popř. vlastníka dráhy z § 30 odst. 1 zákona o ochraně zdraví, kterým výhradně argumentovaly správní orgány, neplyne. Proto je nutné u každého ze subjektů uvedených ve výčtu povinných osob v § 30 odst. 1 zákona o ochraně zdraví přihlížet k tomu, co je v konkrétním posuzovaném případě zdrojem hluku a do čí sféry provozní činnosti předmětný zdroj hluku náleží. Pouze tak lze nejlépe dostát výše zmíněnému cíli zákona o ochraně zdraví, tj. účinně docílit snížení hluku pod limitní úroveň a tím zajistit ochranu před nepříznivými vlivy hluku na lidské zdraví.

55. Právě uvedené lze podpořit i důvodovou zprávou k § 30 odst. 1 zákona o ochraně zdraví (dostupná v ASPI, id. č. LIT18751CZ), která uvádí mimo jiné následující: „Stanoví se základní podmínky ochrany zdraví osob v komunálním prostředí před nepříznivými účinky hluku a vibrací, a to povinnosti osoby, která používá, resp. provozuje zdroj hluku a dále povinnosti provozovatelů letišť, vlastníků a správců pozemních komunikací, železnic a dalších objektů, jejichž provozem vzniká hluk. Jen tyto osoby mohou organizačními a technickými opatřeními řešit hygienické závady, spočívající v nadlimitní úrovni hluku, ohrožující zdraví. […]“. I záměrem zákonodárce bylo zavést pluralitu subjektů, jimž je stanovena povinnost zajistit, aby v rámci sféry jejich provozní činnosti nevznikal nadměrný hluk ohrožující veřejné zdraví. Shodně předmětné zákonné ustanovení vykládá i komentářová literatura (dostupná v ASPI, id. č. KO258_2000CZ), která rovněž konstatuje, že „[z]ákon vymezuje subjekty, které jsou nositeli povinnosti v oblasti ochrany zdraví před hlukem a vibracemi v komunálním prostředí.“; [v § 30 odst. 1 zákona o ochraně zdraví] „[u]vedené stroje, zařízení, pozemní komunikace, dráhy, letiště, veřejné produkce hudby, provozovny a další objekty jsou zahrnuty pod legislativní zkratku zdroj hluku nebo vibrací.“; „[s]hora uvedené osoby mají povinnost přijmout taková technická, organizační a další opatření, aby hluk nepřekračoval hygienické limity upravené nařízením vlády č. 272/2011 Sb. pro chráněný venkovní prostor, chráněný vnitřní prostor staveb a chráněný venkovní prostory staveb a bylo zabráněno nadlimitnímu přenosu vibrací na osoby v chráněném vnitřním prostoru stavby.“.

56. Je proto třeba rozlišovat případy, kdy je zdrojem hluku provoz či používání konkrétního zařízení, stroje, budovy nebo provozovny, od případů, kdy je zdrojem hluku provoz na pozemní komunikaci, dráze nebo letišti, neboť posledně jmenovanou skupinu zákon označuje jako samostatné zdroje hluku s ohledem na jejich specifika.

57. Žalobkyně je provozovatelem dráhy. Tato skutečnost (která je mezi účastníky nesporná) plyne ze zákona č. 77/2002 Sb., o akciové společnosti České dráhy a státní organizaci Správa železnic, ve znění pozdějších předpisů. Podle § 21 tohoto zákona státní organizace Správa železnic provozuje železniční dopravní cestu ve veřejném zájmu; to neplatí pro tu část železniční dopravní cesty, která byla přenechána do užívání jinému provozovateli železniční dopravní cesty nájemní smlouvou. Státní organizace Správa železnic může provozovat i jinou dráhu na smluvním základě (odst. 1); státní organizace Správa železnic plní funkci vlastníka a provozovatele dráhy podle zvláštního právního předpisu (odst. 3). Podle § 2 písm. a) téhož zákona se železniční dopravní cestou rozumí železniční cesta celostátní dráhy a drah regionálních ve vlastnictví státu určená k provozování železniční dopravy železničními dopravci, k níž stát zaručuje dopravcům rovný a nediskriminační přístup, zejména při udělování licencí, přidělování kapacity a stanovení ceny za její užití.

58. Žalobkyně jako provozovatel dráhy je tudíž odpovědná za splnění povinnosti dle § 30 odst. 1 zákona o ochraně zdraví v případech, kdy je zdrojem hluku provozování dráhy.

59. Podle § 2 odst. 1 a 3 zákona o drahách provozováním dráhy jsou činnosti, kterými se zabezpečuje a obsluhuje dráha a organizuje drážní doprava, přičemž dráhou je cesta určená k pohybu drážních vozidel včetně pevných zařízení potřebných pro zajištění bezpečnosti a plynulosti drážní dopravy. Podle odst. 4 téhož zákonného ustanovení je provozováním drážní dopravy činnost, při níž mezi provozovatelem této dopravy (dále jen „dopravce“) a osobou, jejíž přepravní potřeba se uspokojuje, vzniká právní vztah, jehož předmětem je přeprava osob, věcí, zvířat anebo činnost, kterou se zajišťuje podnikání podle zvláštních předpisů.

60. Z uvedeného vyplývá, že žalobkyně bude z pozice provozovatele dráhy (plnícího i funkci vlastníka dráhy) nositelem povinnosti dle § 30 odst. 1 zákona o ochraně zdraví pouze tehdy, bude-li zdroj hluku v přímé příčinné souvislosti se stavem dráhy nebo organizací drážní dopravy.

61. Správní orgány ovšem tímto směrem své posouzení nevedly. Pouze učinily zkratkovitou úvahu, že v daném případě je třeba odstavený vlak Pendolino považovat podle Metodického návodu za stacionární zdroj hluku, tudíž žalobkyně odpovídá jako provozovatel dráhy za porušení povinnosti zajistit, aby hluk z tohoto zdroje hluku nepřekračoval hygienické limity. Žalovaný výslovně uvedl, že žalobkyně odpovídá nejen za hluk z dopravy, ale i za hluk z vlakových souprav, na které je dle kritérií Metodického návodu nahlíženo jako na stacionární zdroj hluku. Takovéto posouzení žalovaného však nemá žádnou oporu v relevantní právní úpravě, a to z několika důvodů.

62. Předně, z výše citované relevantní právní úpravy je patrné, že ani ze zákona o ochraně zdraví ani z Nařízení vlády neplyne, že by v případě stacionárního zdroje hluku platil specifický režim odpovědnosti za splnění povinnosti dle § 30 odst. 1 zákona o ochraně zdraví, resp. že by provozovatel dráhy výlučně odpovídal za nadlimitní hluk z jakéhokoli stacionárního zdroje hluku, který bude umístěn na dráze, a to bez ohledu na to, kdo je provozovatelem či vlastníkem takového zdroje hluku, resp. co bylo skutečným zdrojem nadlimitního hluku, zda provozování stacionárního zdroje hluku nebo provozování dráhy. Tudíž samotný dílčí závěr správních orgánů, že vlak Pendolino byl podle Metodického návodu v rozhodné době považován za stacionární zdroj hluku, není v posuzovaném případě pro určení odpovědného subjektu za splnění povinnosti dle § 30 odst. 1 zákona o ochraně zdraví dostačující. Žalovaný ani KHS ovšem jiné důvody, proč má být žalobkyně odpovědná za nadlimitní hluk z odstaveného vlaku Pendolino, ve svých rozhodnutím neuvedli.

63. Navíc, Metodický návod, na němž správní orgány vystavěly svůj závěr o odpovědnosti žalobkyně za nadlimitní hluk způsobený odstaveným vlakem Pendolino, není obecně závazným předpisem, neboť má povahu interní metodické instrukce. Není totiž vydán na základě zákonného zmocnění, nýbrž vychází z nadřízenosti Ministerstva zdravotnictví vůči adresátům pokynu plynoucí z § 80 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně zdraví, nezamýšlí normativně určovat pravidla lidského chování a jedná se primárně jen o metodickou pomůcku, určenou pouze orgánům ochrany veřejného zdraví, zdravotním ústavům a Státnímu zdravotnímu ústavu, přičemž sjednocuje jejich postup při měření hlukové zátěže (srov. publikovaná právní věta č. 3 v nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 4/18). Správní orgány tudíž nemohly odpovědnost žalobkyně vystavět pouze na Metodickém návodu, neboť se nejedná o obecně závazný právní předpis.

64. A konečně soud má za to, že i obsah Metodického návodu v části, kterou argumentovaly správní orgány, jejich závěr o odpovědnosti žalobkyně za nadlimitní hluk způsobený odstaveným vlakem Pendolino nepodporuje, ba naopak spíše svědčí proti takovému závěru. Z výše citovaných pasáží Metodického návodu (které soud zdůraznil podtržením) plyne, že za hluk z provozu na drahách se nepovažuje hluk související s provozem stacionárních technologických zařízení dráhy, jako např. hluk odstavených drážních vozidel, s výjimkou odstaveného drážního vozidla s běžícími motory a agregáty po dobu nezbytně nutnou po ukončení nebo pro zahájení jízdy. Pokud tedy správní orgány v nyní posuzovaném případě dospěly k závěru, že vlak Pendolino byl v rozhodné době stacionárním zdrojem hluku, pak i podle Metodického návodu se nejednalo o hluk z provozu na drahách. Jak již bylo uvedeno výše, správní orgány ve svých rozhodnutích neuvedly žádnou relevantní právní argumentaci opírající se o platný právní předpis, podle kterého by žalobkyně jako provozovatel dráhy měla odpovídat i za jiný nadlimitní hluk než ten, který vznikne provozem dráhy.

65. V nyní projednávané věci bylo postaveno najisto, že zdrojem hluku byl odstavený vlak Pendolino, který i poté, co byl odstaven po svém příjezdu do cílové stanice Horní nádraží v Karlových Varech, způsoboval nadlimitní hluk. Ze správního spisu vyplývá, že důvodem tohoto hluku byla zapnutá technologie vlaku (viz zejména str. 3 protokolu o měření hluku), což jeho vlastník a provozovatel (dopravce České dráhy, a. s.) v obecné rovině zdůvodnil tím, že i po odstavení vlaku je třeba zajistit jeho vytápění a chlazení uskladněných potravin.

66. Za této skutkové situace by správní orgány musely pro svůj závěr o odpovědnosti žalobkyně jako provozovatele dráhy za naměřený nadlimitní hluk způsobený odstaveným vlakem Pendolino zjistit takový skutkový stav, který by bez důvodných pochybností umožnil přijmout jednoznačný závěr o tom, že zdrojem nadlimitního hluku bylo provozování dráhy, nikoli provozní činnost dopravce České dráhy, a. s. (vlastníka a provozovatele vlaku). Pokud nebude jednoznačně prokázáno, že nadlimitní hluk z odstaveného vlaku Pendolino byl v přímé příčinné souvislosti se stavem dráhy nebo organizací drážní dopravy, pak nelze důvodně učinit závěr o tom, že žalobkyně za nadlimitní hluk odpovídá jako provozovatel dráhy. Oba správní orgány totiž zcela opomněly posoudit, zda za nadlimitní hluk v předmětném případě není odpovědný vlastník a provozovatel vlaku Pendolino (dopravce České dráhy, a. s.), neboť nadlimitní hluk byl způsoben ponecháním zapnutých technologií vlaku i poté, co byl vlak přes noc odstaven. Přitom s ohledem na vymezení protiprávního jednání, resp. dobu spáchání přestupku, které žalovaný v napadeném rozhodnutí omezil na nejhlučnější hodinu v době od 23:50 hod. do 0:50 hod. v noci z 1. na 2. 9. 2021, bylo nutné se při určení, co bylo skutečným zdrojem nadlimitního hluku, resp. čí provozní činnost jej způsobila, zaměřit na tento časový úsek. Jak již bylo uvedeno výše, nositelem povinnosti zajistit, aby hluk nepřekračoval hygienické limity, může podle § 30 odst. 1 zákona o ochraně zdraví být nejen osoba provozovatele dráhy, ale i osoba, která používá, popřípadě provozuje stroje a zařízení, které jsou zdrojem hluku. Přitom pachatelem přestupku dle § 92g odst. 1 zákona o ochraně zdraví je osoba, která používá, provozuje nebo vlastní zdroj hluku.

67. Soud proto nemohl přisvědčit žalovanému, že nelze zohlednit vyjádření dopravce České dráhy, a. s. k důvodům nadlimitního hluku z odstaveného vlaku Pendolino. Soud má naopak za to, že důvody, pro které odstavený vlak Pendolino vydával nadlimitní hluk i v době, kdy se odstavená souprava nepřipravovala k jízdě, jsou relevantní pro posouzení, co bylo v daném případě zdrojem hluku, tj. zda hluk vznikal v důsledku provozování vlaku jeho provozovatelem a vlastníkem (tj. dopravcem České dráhy, a. s.) nebo v důsledku provozování dráhy žalobkyní.

68. Soud k uvedenému doplňuje, že podle jeho názoru při určení osoby nesoucí povinnost dle § 30 odst. 1 zákona o ochraně zdraví (a tedy i pachatele přestupku dle § 92g odst. 1 téhož zákona) je třeba brát zřetel na účel této zákonné povinnosti, který směřuje k cíli efektivně zajistit ochranu před nepříznivými vlivy nadlimitního hluku na lidské zdraví. Předmětná zákonná povinnost by měla směřovat vůči té z osob uvedených v § 30 odst. 1 zákona o ochraně zdraví, která v daném konkrétním případě může přijmout efektivní opatření k zajištění, aby hluk nepřekračoval hygienické limity. Pokud bychom přijali paušální závěr o výlučné odpovědnosti provozovatele dráhy za všechny zdroje hluku, které se objeví na dráze, pak by dosažení zmíněného cíle nebylo efektivní, neboť skutečný provozovatel zdroje hluku by nebyl odpovědný za přestupek prakticky nikdy a nebyl by tudíž ani motivován činit opatření k zajištění toho, aby jeho provozní činnost nepřekračovala stanovené hlukové limity. Provozovatel dráhy sice má jisté možnosti dle zákona o drahách, jak se snažit motivovat či přimět dopravce k dodržování hlukových limitů při jejich provozní činnosti realizované na dráze (jak na to poukazoval žalovaný, ovšem pouze v obecné rovině), ovšem i tyto nástroje jsou značně omezené s ohledem na zákonné povinnosti žalobkyně směřující k přidělení dostupné kapacity dráhy jednotlivým dopravcům. Tudíž takové žalovaným předkládané řešení se soudu nejeví jako efektivní k dosažení zákonem o ochraně zdraví sledovaného cíle.

69. S ohledem na výše uvedené soud přisvědčil žalobkyni, že KHS i žalovaný v posuzovaném případě nesprávně vyložili § 30 odst. 1 zákona o ochraně zdraví z hlediska určení osoby nesoucí povinnost zajistit, aby jí provozovaný zdroj hluku nepřekračoval hlukové limity. Správní orgány se rovněž blíže nevěnovaly vymezení osoby pachatele přestupku v § 92g odst. 1 zákona o ochraně zdraví.

70. Soud rovněž přisvědčil žalobkyni, že oba správní orgány nezjistily potřebný skutkový stav, na základě kterého by byl náležitě a bez důvodných pochybností odůvodněn závěr, že žalobkyně jako provozovatel dráhy odpovídala za nadlimitní hluk způsobený zapnutými technologiemi ve vlaku Pendolino v době, kdy byl na noc odstaven a nepřipravoval se k jízdě.

71. V projednávané věci se jednalo o přestupkové řízení zahajované z moci úřední. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 13. 10. 2022, č. j. 10 Ads 27/2021-45, bod 10, připomněl svou ustálenou judikaturu, podle které: „V řízení, v němž má být účastníkovi z moci úřední uložena povinnost, je správní orgán povinen zjistit i bez návrhu veškeré rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch tohoto účastníka (rozsudek NSS ze dne 7. 4. 2011, čj. 5 As 7/2011-48, č. 2412/2011 Sb. NSS). V přestupkovém řízení navíc musí být mimo jakoukoli pochybnost prokázáno, že byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty přestupku; v opačném případně nelze učinit závěr o spáchání přestupku (rozsudek NSS ze dne 24. 5. 2006, čj. 2 As 46/2005-55).“ Již v rozsudku ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008-115, Nejvyšší správní soud judikoval stran povinnosti správních orgánů zjišťovat v přestupkovém řízení skutkový stav věci z úřední povinnosti tak, že: „[…] V sankčním řízení se ve své krystalicky čisté podobě uplatňuje zásada vyšetřovací, která správnímu orgánu velí činit vše potřebné k řádnému zjištění skutkového stavu, a to bez ohledu na míru procesní aktivity či naopak procesní lhostejnosti účastníka řízení.“ 72. Jak již bylo uvedeno výše, jedním ze znaků skutkové podstaty přestupku je i subjekt, tj. pachatel, který naplnil znaky přestupku. Správní orgány tak byly povinny mimo jakoukoli pochybnost prokázat, že žalobkyně byla v nyní projednávané věci osobou odpovědnou za porušení povinnosti dle § 30 odst. 1 zákona o ochraně zdraví ve vztahu k nadlimitnímu hluku způsobenému zapnutými technologiemi v odstaveném vlaku Pendolino v časovém úseku od 23:50 hod. do 0:50 hod. v noci z 1. na 2. 9. 2021, resp. vyvrátit obhajobu žalobkyně, že odpovědnou osobou za uvedený protiprávní stav byl dopravce České dráhy, a. s. Této své povinnosti správní orgány nedostály.

73. Závěrem soud uvádí, že nepřehlédl, že žalovaný ve vyjádření k žalobě doplnil důvody, pro které považoval žalobkyni jako provozovatele dráhy za osobu odpovědnou za porušení povinnosti dle § 30 odst. 1 zákona o ochraně zdraví, a to o citace z několika rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, v nichž hledal oporu pro závěry přijaté v napadeném rozhodnutí. Předně soud konstatuje, že dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu důvody správního rozhodnutí nelze doplňovat až v řízení o žalobě (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 8. 2021, č. j. 10 Afs 352/2019-26, č. 4243/2021 Sb. NSS, a ze dne 18. 9. 2003, č. j. 1 A 629/2002-25, č. 73/2004 Sb. NSS). Navíc, soud žalovaným citovaná rozhodnutí neshledal přiléhavými pro v nynější věci stěžejní otázku, zda žalobkyně jako provozovatel dráhy odpovídá za nadlimitní hluk, který vznikl z odstaveného vlaku v době, kdy nepřepravoval cestující.

74. Žalovaným zdůrazňovanou část citace z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 3. 2007, č. j. 1 As 7/2006-56, že „[z]ejména u letišť, železnic a pozemních komunikací je zcela nereálná představa, že za omezení hluku by odpovídali vlastníci jednotlivých automobilů, letadel či železničních vozů“, je třeba číst v kontextu tehdy přezkoumávaného rozhodnutí a tehdejší argumentace stěžovatelky. Předmětem sporu bylo zamítnutí žádosti Správy silnic Moravskoslezského kraje, příspěvkové organizace o časově omezené povolení překročení hladin hluku na úseku silnice II. třídy, přičemž stěžovatelka argumentovala, je vlastník (resp. správce) komunikace neodpovídá za překročení zákonem stanovených limitů hluku způsobeného dopravním provozem na dané pozemní komunikaci. Je tudíž zřejmé, že Nejvyšší správní soud se vyjadřoval k hluku způsobeným dopravním provozem na komunikaci, nikoli konkrétním stacionárním zdrojem hluku.

75. V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 1. 2013, č. j. 6 Ads 135/2012-42, se sice jednalo o případ pokuty za přestupek způsobený porušením povinnosti dle § 30 odst. 1 zákona o ochraně zdraví, ovšem stěžovatelkou byla Krajská správa a údržba silnic Středočeského kraje, příspěvková organizace, a skutkově se rovněž jednalo o případ nadlimitního hluku způsobeného dopravou na přetížené pozemní komunikaci (silnici II. třídy). Stěžovatelka se bránila mimo jiné tím, že nemůže rozhodovat o organizaci dopravy na předmětné komunikaci. Tudíž opět skutkově zcela odlišný případ než v soudem nyní projednávané věci.

76. A konečně nepřiléhavým soud shledal i žalovaným odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 3. 2014, č. j. 6 Ads 28/2013–38, v němž sice byl také řešen případ pokuty za přestupek způsobený porušením povinnosti dle § 30 odst. 1 zákona o ochraně zdraví, ovšem i v daném případě byl stěžovatelem správce pozemní komunikace – silnice I. třídy (tj. Ředitelství silnic a dálnic) a porušení povinnosti spočívalo v nadlimitním hluku způsobeném dopravním provozem na uvedené pozemní komunikaci.

77. Je tudíž zřejmé, že zásadní odlišností soudem nyní projednávaného případu od případů řešených v žalovaným odkazovaných rozsudcích je to, že v případě nynější žalobkyně nebylo správními orgány prokázáno, že skutečným zdrojem hluku byl výhradně provoz na dráze. Ba naopak, samotný žalovaný výslovně konstatoval, že se v daném případě jednalo o hluk ze stacionárního zdroje hluku, který ani samotný žalovaný v Metodickém návodu nepovažuje za hluk z provozu na drahách.

78. Úplným závěrem soud uvádí, že již neposuzoval žalobní námitky týkající se otázky naplnění podmínek pro liberaci podle § 21 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky. Bylo by totiž předčasné v době, kdy nebylo postaveno najisto, že žalobkyně v posuzovaném případě odpovídá za porušení povinnosti dle § 30 odst. 1 zákona o ochraně zdraví, posuzovat, zda žalobkyně vynaložila veškeré úsilí, které po ní bylo možné spravedlivě požadovat, aby vzniku protiprávního stavu zabránila.

VI. Rozhodnutí soudu

79. Vzhledem k tomu, že žaloba byla důvodná, soud výrokem I. tohoto rozsudku napadené rozhodnutí zrušil pro výše popsanou nezákonnost (§ 78 odst. 1 s. ř. s.).

80. Jelikož důvody nezákonnosti, jimiž trpí napadené rozhodnutí, jsou rovněž dány i v případě prvostupňového rozhodnutí, soud přistoupil i k jeho zrušení (§ 78 odst. 3 s. ř. s.).

81. Soud podle § 78 odst. 4 s. ř. s. vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. V dalším řízení je správní orgán vázán právním názorem vysloveným soudem v tomto rozsudku (srov. § 78 odst. 5 s. ř. s.).

VII. Náklady řízení

82. Výrokem II. tohoto rozsudku soud rozhodl o nákladech řízení. Podle § 60 odst. 1 s. ř. s. má právo na náhradu nákladů řízení ten účastník, který byl v řízení plně úspěšný. V tomto řízení byla procesně úspěšnou žalobkyně, proto jí náleží náhrada nákladů řízení v plné výši. Podle obsahu soudního spisu náklady žalobkyně tvoří zaplacený soudní poplatek ve výši 3 000 Kč za podanou správní žalobu. Další účelně vynaložené náklady žalobkyně nedoložila. Žalobkyně nebyla v soudním řízení právně zastoupena advokátem. Pokud žalobkyně požadovala paušální náhradu za úkon ve výši 300 Kč, soud konstatuje, že nezastoupenému účastníkovi paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) nelze v řízení vedeném podle soudního řádu správního přiznat (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2015, č. j. 6 As 135/2015-79, č. 3344/2016 Sb. NSS).

83. Ke splnění povinnosti nahradit náklady řízení soud stanovil žalovanému lhůtu podle § 160 odst. 1 in fine o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s. a s přihlédnutím k možnostem žalovaného tuto platbu realizovat.

Poučení

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost. Kasační stížnost musí být podána do dvou týdnů po doručení rozsudku. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu; lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni. Plzeň 7. září 2026 Mgr. Lukáš Pišvejc v.r. předseda senátu Shodu s prvopisem potvrzuje L. C.