57 A 40/2025

Rubrum

č. j. 57 A 40/2025 - 61 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Lukáše Pišvejce (soudce zpravodaj), soudkyně JUDr. Veroniky Burianové a soudce Mgr. Aleše Smetanky ve věci žalobkyně: obec Jenišov sídlem Jenišov 88 zastoupená Mgr. Vítězslavem Dohnalem, advokátem sídlem Klokotská 103/13, Tábor proti žalovanému: Krajský úřad Karlovarského kraje sídlem Závodní 353/88, Karlovy Vary za účasti osoby zúčastněné na řízení: Lesy České republiky, s. p., sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 7. 2025, č. j. KK/1052/DS/24-11, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 7. 2025, č. j. KK/1052/DS/24-11, a rozhodnutí Magistrátu města Karlovy Vary ze dne 22. 1. 2024, č. j. 8234/OD/21-30, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. Shodu s prvopisem potvrzuje L. C. 2 57 A 40/2025

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 15 269,40 Kč, ve lhůtě do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Vítězslava Dohnala, advokáta.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Napadené rozhodnutí

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 7. 2025, č. j. KK/1052/DS/24-11 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Magistrátu města Karlovy Vary ze dne 22. 1. 2024, č. j. 8234/OD/21-30 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“), a toto rozhodnutí potvrdil. Prvoinstančním rozhodnutím byla zamítnuta žádost žalobkyně podle § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, o omezení veřejného přístupu na účelovou komunikaci nacházející se na pozemku parc. č. Xa v k. ú. J. (dále jen „účelová komunikace“ či „komunikace“). Omezení se mělo týkat vjezdu vozidel nad 3,5 tuny, s výjimkou obsluhy sběrného dvora a vozidel zemědělské a lesnické techniky.

II. Žaloba

2. Žalobkyně v prvé řadě namítala nepřezkoumatelnost napadeného i prvoinstančního rozhodnutí z důvodu, že správní orgány obou stupňů se nezabývaly zákonnými podmínkami pro omezení veřejné přístupnosti účelové komunikace. Podle žalobkyně se správní orgány při zamítnutí žádosti omezily na prosté konstatování existence historického souhlasu s obecným užíváním dané komunikace, zcela však opomněly zkoumat rozsah takového souhlasu. Žalobkyně v tomto směru zdůraznila, že při svěření dané komunikace, mající povahu nezpevněné polní cesty, obecnému užívání nemohlo být předpokládáno její využívání k těžební činnosti realizované společností Sedlecký kaolín a. s. spočívající v dopravě vytěžené suroviny z dobývacího prostoru Jenišov. Žalobkyně poukázala na skutečnost, že předmětná komunikace není na takový způsob využívání dimenzována a hrozí její vážné poškození. Zároveň žalobkyně upozornila na judikaturu správních soudů, podle níž důvodem pro vyhovění žádosti o omezení rozsahu veřejného užívání komunikace může být právě změna ve způsobu obecného užívání komunikace, s nímž její vlastník nemohl při udělení souhlasu počítat.

3. Podle žalobkyně žalovaný rovněž pochybil, jestliže se ve svých úvahách o „rovném přístupu k užívání komunikace“ opřel o § 7 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“). Žalobkyně má za to, že dané ustanovení se týká výlučně rovného přístupu účastníků správního řízení k procesním právům a nelze jej užít pro řešení hmotněprávních otázek souvisejících s užíváním komunikací.

4. Správní orgány podle žalobkyně dále postupovaly nezákonně, pokud dovodily oprávnění společnosti Sedlecký kaolín a. s. k využívání komunikace z rozhodnutí o povolení hornické činnosti ze dne 26. 11. 2010, č. j. SBS 37328/2010/1 (dále jen „rozhodnutí o povolení hornické činnosti“). Rozhodnutí o povolení hornické činnosti žádným způsobem neurčuje, že by se k provozu lomu měla používat právě nyní posuzovaná komunikace. Shodu s prvopisem potvrzuje L. C. 3 57 A 40/2025 Naopak počítá s tím, že by mělo dojít ke zbudování „nové účelové komunikace do lomu“. Vybudování nové komunikace předpokládá také oznámení záměru EIA, který předložila společnost Sedlecký kaolín a. s. do procesu posuzování vlivů na životní prostředí. Žalobkyně rovněž namítala, že napadené rozhodnutí je nezákonné, neboť listiny, z nichž žalovaný dovozuje údajný souhlas žalobkyně s užíváním komunikace pro potřeby těžby, nejsou součástí správního spisu.

5. Žalobkyně se neztotožnila s významem, jaký žalovaný v napadeném rozhodnutí při posouzení nyní projednávané věci přisuzoval civilnímu rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 5. 2022, č. j. 10 Co 368/2019–610 (dále jen „civilní rozsudek“). Žalobkyně upozornila, že civilní rozsudek se sice týkal existence účelové komunikace na jejím pozemku, ale nebyla v něm nijak řešena stěžejní otázka v aktuálně posuzovaném sporu, tj. naplnění podmínek pro omezení jejího užívání nástroji veřejného práva. Podle žalobkyně též z civilního rozsudku vyplývá existence jiné dopravní cesty, kterou může vlastník lomu použít pro těžební obhospodařování svých pozemků.

6. Podle žalobkyně konečně žalovaný nedostatečným způsobem zjistil skutkový stav pro řádné posouzení věci, neboť neprovedl žalobkyní navržený důkaz ohledáním předmětné komunikace. Daný důkazní návrh směřoval ke zjištění okolností ohledně hrozícího poškozování komunikace zátěží související s vjezdem těžební techniky. Žalobkyně má za to, že touto otázkou se měl žalovaný zabývat a pro její posouzení shromažďovat skutkové podklady. Prostý odkaz na skutková zjištění civilních soudů, který je obsažen v napadeném rozhodnutí, je podle žalobkyně zcela nedostatečný, jelikož problematika poškozování komunikace nebyla vůbec předmětem civilního řízení.

III. Vyjádření žalovaného a OZNŘ k žalobě

7. Žalovaný shrnul obsah žaloby a navrhl její zamítnutí.

8. OZNŘ se k věci nevyjádřila.

IV. Posouzení věci soudem

9. V souladu s § 75 odst. 1, 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) vycházel soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů uplatněných v žalobě.

10. Soud o žalobě rozhodoval bez nařízení jednání, neboť s tím účastníci vyslovili souhlas.

11. Žaloba je důvodná.

12. Předmětem sporu v nyní projednávané věci bylo naplnění podmínek pro omezení přístupnosti účelové komunikace ve smyslu § 7 odst. 1 věty druhé zákona o pozemních komunikacích, podle něhož platí, že „příslušný silniční správní úřad obecního úřadu obce s rozšířenou působností může na žádost vlastníka účelové komunikace a po projednání s Policií České republiky upravit nebo omezit veřejný přístup na účelovou komunikaci, pokud je to nezbytně nutné k ochraně oprávněných zájmů tohoto vlastníka.“ Shodu s prvopisem potvrzuje L. C. 4 57 A 40/2025 13. Soud se v prvé řadě neztotožnil s námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného, resp. prvoinstančního rozhodnutí, pro nedostatek důvodů. Žalobkyně v tomto směru tvrdila, že správní orgány se zcela opomněly zabývat naplněním jedné ze základních podmínek pro omezení rozsahu veřejného užívání účelové komunikace, tj. rozsahem souhlasu, na jehož základě byla komunikace svěřena obecnému užívání. Konkrétně nijak nezkoumaly, zda při udělení souhlasu s užíváním komunikace mohla být předpokládána změna jejího využití na příjezdovou cestu k lomu, která bude zatížena frekventovaným pohybem těžké techniky. Tuto argumentační linii neshledal soud důvodnou. Z obsahu napadeného rozhodnutí je totiž zjevná úvaha žalovaného, podle níž žalobkyně v postavení vlastníka komunikace s jejím využitím jakožto dopravní cesty k lomu projevila souhlas (viz zejm. str. 14 a 15 napadeného rozhodnutí). Za této situace tudíž nebylo třeba, aby se žalovaný dále zaobíral historickými okolnostmi svěření komunikace obecnému užívání, neboť při existenci výslovného souhlasu s určitým způsobem jejího využití bylo zkoumání této otázky nadbytečné. Soud na tomto místě zároveň předesílá, že nesprávnost závěru žalovaného stran udělení předmětného souhlasu, jejíž důvody budou rozebrány níže, vede „pouze“ k nezákonnosti napadeného (prvoinstančního) rozhodnutí.

14. Výše zmíněný souhlas žalobkyně s užíváním komunikace nákladními vozidly v souvislosti s provozem lomu dovodil žalovaný předně z listin v napadeném rozhodnutí označených jako „souhlasné vyjádření k vypořádání příslušných podmínek souhlasného stanoviska MŽP (hodnocení vlivu na životní prostředí) doložené oznámením o zahájení stavebního řízení, zn. 502/02 ze dne 21. 9. 2009“ a „výpis z Usnesení OZ 8/2006 ze dne 22. 8. 2006“. Po prostudování správního spisu soud zjistil, že právě vymezené listiny vskutku nejsou jeho součástí, jak namítá žalobkyně. Zároveň ze spisového přehledu správního spisu je zřejmé, že soudu byl správní spis předložen v kompletní podobě, tudíž předmětné listiny nikdy netvořily jeho součást a žalobkyně s nimi nemohla být seznámena. Soudu proto nezbývá než uzavřít, že skutkový stav, který vzal žalovaný jako základ pro svou úvahu o udělení souhlasu na základě daných listin, nemá oporu ve správním spisu a napadené rozhodnutí je tudíž stiženo vadou ve smyslu § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.

15. Žalovaný dále opřel svůj závěr o udělení souhlasu žalobkyní o rozhodnutí o povolení k hornické činnosti. Konkrétně uzavřel, že z daného rozhodnutí „je jednoznačně prokázáno, že (žalobkyně) byla plně informována o záměrech využívání pozemků v jejím katastrálním území, včetně využití účelových komunikací jako dopravních cest.“ I pokud by soud pominul značně obecnou úroveň právě citované argumentace žalovaného, která není nijak individualizována ve vztahu ke konkrétní posuzované účelové komunikaci, platí, že úvaha žalovaného nemůže obstát ani ve své principiální podobě, neboť o využití „účelových komunikací jako dopravních cest“ se odkazované rozhodnutí vůbec nezmiňuje. Bez bližší specifikace umístění těchto dopravních cest a jejich právní povahy řeší toliko jejich technickou podobu, když v bodě 7 podmínek povolení hornické činnosti vyžaduje, aby dopravní cesty odpovídaly „parametrům použitých dopravních mechanismů“. Na podporu závěru žalovaného o vědomosti či souhlasu žalobkyně s využitím účelové komunikace jakožto dopravního napojení lomu rozhodně nemůže sloužit ani bod 18 podmínek povolení hornické činnosti, který explicitně počítá s připojením dopravní cesty z lomu na komunikaci III/2226 na „základě samostatného povolení“, pro nějž bude „zpracována příslušná dokumentace“. Z právě zmíněné části rozhodnutí o povolení hornické činnosti se naopak jeví, že pro dopravní obslužnost lomu by měla být vybudována zcela nová Shodu s prvopisem potvrzuje L. C. 5 57 A 40/2025 komunikace. Lze proto shrnout, že rozhodnutí o povolení k hornické činnosti neobsahuje nic, z čeho by vyplýval souhlas žalobkyně s užíváním komunikace pro potřeby těžby.

16. Podle soudu nemohou představovat důvod pro zamítnutí žádosti žalobkyně ani závěry obsažené v civilním rozsudku, jehož analýze se žalovaný ve svém rozhodnutí obsáhle věnoval. S žalovaným lze souhlasit v tom směru, že z civilního rozsudku vskutku vyplývá existence účelové komunikace včetně jejího konkrétního umístění a rozsahu. Soud však zdůrazňuje, že tato nesporná skutečnost se míjí s předmětem sporu v nyní projednávaném případě. Žalobkyně totiž nijak nepolemizuje se samotnou existencí komunikace (jejím umístěním), či s její veřejnou přístupností včetně stávajícího využití k dopravní obsluze lomu, ale domáhá se omezení takového způsobu jejího užívání na základě argumentace, že k němu nedala souhlas. Odlišnost otázek existence komunikace a případného omezení přístupu na ní ostatně jasně vyplývá též z civilního rozsudku. Ohledně omezení přístupu totiž i civilní soud uvážil, že k řešení dané problematiky není dána jeho pravomoc a věc postoupil prvoinstančnímu orgánu (viz bod 6 civilního rozsudku). Závěry civilních soudů jsou tudíž optikou nyní řešené sporné otázky irelevantní, přičemž žalovaný pochybil, pokud na nich založil důvod pro zamítnutí žádosti žalobkyně.

17. S ohledem na právě popsanou nezákonnost rozhodovacích důvodů týkajících se udělení souhlasu žalobkyní k využívání komunikace pro dopravní obsluhu lomu bude v dalším řízení nezbytné, aby se správní orgány zabývaly ve smyslu ustálené judikatury správních soudů (srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 6. 2018, č. j. 30 A 68/2016-107, č. 3794/2018 Sb. NSS, bod 41 a násl.) tím, zda s přihlédnutím k historickým okolnostem vzniku účelové komunikace mohl její vlastník počítat s jejím současným způsobem využívání, tj. kombinací nákladní dopravy těžební a pohybu zemědělské a lesnické techniky, stejně jako obsluhy sběrného dvora. Právě případná změna ve způsobu obecného užívání komunikace veřejností, která nemohla být v minulosti předpokládána, podle citované judikatury představuje typický důvod pro vyhovění žádosti o omezení veřejného přístupu do rozsahu, jenž odpovídá dřívějšímu účelu a záměru komunikace. K zodpovědění této otázky mohou sloužit zejména úvahy nad poměrem mezi využíváním komunikace k obsluze lesních/zemědělských pozemků a sběrného dvora, tj. k činnostem, s nimiž žalobkyně vyjádřila souhlas, oproti jejímu užívání k dopravě související s těžební činností. Pokud by se například ukázalo, že z hlediska vytížení komunikace má těžební doprava klíčový význam, přičemž ostatní provoz je marginálního charakteru, svědčilo by to ve prospěch závěru o nepředvídatelné změně ve způsobu obecného užívání. Naopak za situace, v níž by dané skupiny dopravy byly srovnatelné intenzity a povahy, pak by bylo možné dovozovat, že k podstatné změně způsobu užívání komunikace oproti původně udělenému souhlasu nedošlo. Ke zjištění rámcového počtu vozidel využívajících komunikaci a k určení jejich charakteru (váha, rozměry apod.) mohou sloužit například vyjádření vlastníků dotčených pozemků a provozovatele sběrného dvora či podklady k těžební činnosti, z nichž bude patrná četnost dopravy z lomu. Soud dodává, že skutková zjištění týkající se intenzity dopravy a toho, kdo je jejím původcem, mají význam i z hlediska případného poškozování předmětné komunikace a s ním spojeným zásahem do právní sféry žalobkyně (viz níže).

18. Soud se rovněž plně ztotožnil s výhradami žalobkyně poukazujícími na nedostatečné zjištění skutkového stavu ve vztahu k tvrzenému zásahu do jejích oprávněných zájmů. Žalobkyně založila negativní dotčení své právní sféry plynoucí z využívání komunikace Shodu s prvopisem potvrzuje L. C. 6 57 A 40/2025 k dopravní obsluze lomu na tom, že tato komunikace není s ohledem na svůj stav na takovou intenzitu nákladní dopravy stavěna a dojde k jejímu poškození. Podle soudu jde o tvrzení nijak hypotetické povahy, naopak obavy žalobkyně jsou v souladu s judikaturou kasačního soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2021, č. j. 7 As 400/2019–53, bod 14) opřeny o konkrétní podklad v podobě oznámení záměru EIA, z něhož vyplývá (viz str. 35) nemalá četnost nákladní dopravy sloužící k přepravě vytěžené suroviny z lomu (24 vozidel o váze 16,5 tuny bez přívěsu denně). K tvrzenému hrozícímu poškozováním komunikace v důsledku intenzivní nákladní dopravy a s ním spojené újmy na oprávněných zájmech žalobkyně (vlastníka komunikace) však správní orgány nijak nezjišťovaly skutkový stav a nevedly v tomto směru důkazní řízení. Správní spis neobsahuje žádné podklady, z nichž by byl zřejmý aktuální stav a podoba komunikace, stejně jako absentují skutková zjištění ve vztahu k její dopravní kapacitě a nosnosti, které by vyvrátily, či naopak potvrdily shora předestřené obavy žalobkyně stran zásadního poškození komunikace. V dalším tedy bude muset žalovaný k této otázce vyjevit rozhodovací důvody a řádně zjistit skutkový stav na základě dokazování. Soud žalovaného v tomto směru upozorňuje, že prostá konstatování typu „pokud jde o opravitelné poškození, respektive lze poškození předejít zpevněním komunikace na náklady uživatele, nelze považovat za opodstatněné řešit situaci omezením vjezdu (viz str. 19 napadeného rozhodnutí)“ bez bližšího rozvinutí (jaké by byly náklady na opravu; na základě jakého právního titulu by náklady nesl „uživatel“ a nikoliv vlastník) a vysvětlení, proč by „opravitelná“ forma poškození komunikace neměla představovat důvod pro omezení vjezdu, nepředstavují zákonné odůvodnění ve smyslu § 68 odst. 3 správního řádu.

19. Pokud se jedná o úvahy žalovaného nad rovností přístupu veřejnosti k užívání komunikace (viz str. 17 napadeného rozhodnutí), pak odkaz na § 7 odst. 1 správního řádu je nesprávný. Je třeba si uvědomit, že správní řád upravuje (procesní) postup správních orgánů při výkonu veřejné moci (srov. § 1 odst. 1 správního řádu). Soud se tudíž plně ztotožňuje s žalobkyní v tom směru, že tento právní předpis nemůže být užit na podporu argumentace týkající se naplnění hmotněprávních podmínek pro rozhodnutí o omezení veřejného přístupu na účelovou komunikaci ve smyslu § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích.

20. Vzhledem k tomu, že žaloba byla důvodná, soud napadené rozhodnutí zrušil pro vady řízení [§ 76 odst. 1 písm. b)] a pro nezákonnost (§ 78 odst. 1 s. ř. s.). Jelikož důvody nezákonnosti, jimiž trpí napadené rozhodnutí, jsou přítomny rovněž v rozhodnutí prvoinstančního orgánu, soud přistoupil i k jeho zrušení (§ 78 odst. 3 s. ř. s.). S ohledem na zrušení napadeného rozhodnutí, soud současně vyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Správní orgán je v dalším řízení vázán právním názorem, který soud vyslovil ve zrušujícím rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

V. Náklady řízení

21. Žalobkyně měla ve věci plný úspěch, a proto jí soud přiznal v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. právo na náhradu nákladů řízení před soudem. Náklady řízení spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 3 000 Kč a v odměně advokáta za dva úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), tj. převzetí a příprava zastoupení a podání žaloby. Podle § 9 odst. 4 písm. d) a § 7 bod 5. advokátního tarifu sazba Shodu s prvopisem potvrzuje L. C. 7 57 A 40/2025 za jeden úkon právní služby ve věcech žalob projednávaných podle soudního řádu správního činí částku 4 620 Kč. Za dva úkony právní služby tak žalobkyni přísluší náhrada ve výši 9 240 Kč. Podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu má advokát za jeden úkon právní služby nárok na paušální částku ve výši 450 Kč. Za dva úkony právní služby tak soud žalobkyni přiznal náhradu ve výši 900 Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobkyně je advokátem, který je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšují se náklady řízení o částku odpovídající této dani. Částka daně z přidané hodnoty činí 2 129,40 Kč, náklady řízení včetně daně z přidané hodnoty činí částku ve výši 15 269,40 Kč. Lhůtu k plnění určil soud podle § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve spojení s § 64 s. ř. s. Místo plnění určil soud v souladu s § 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve spojení s § 64 s. ř. s.

Poučení

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost. Kasační stížnost musí být podána do dvou týdnů po doručení rozsudku. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu; lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni. Plzeň dne 29. 6. 2026 Mgr. Lukáš Pišvejc v.r. předseda senátu Shodu s prvopisem potvrzuje L. C.