57 A 45/2015

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Alexandra Krysla a soudkyň Mgr. Miroslavy Kašpírkové a JUDr. Aleny Hocké v právní věci žalobců: a) J.B., b) A.B., c) S.Č., d) A.D., e) V.F., f) M.H., g) D.H., h) Ing. J.Ch., ch) P.Ch., i) Bc. TJ., j) V.J., k) J.K., l) T.K., m) Bc. L.L., n) Mi.L., o) R.M., p) Bc. P.N., q) V.P., r) P.P.,, s) P.P., t) Bc. M.P., u) M.P., v) R.R., w) D.S., x) J.Š., y) J.Š.,, z) Bc. M.V.,, aa) P.V.,, ab) J.Z., ac) M.Z., zastoupených JUDr. Josefem Kopřivou, advokátem, se sídlem Praha 1, Vodičkova 709/33, proti žalovanému: Generální ředitel Vězeňské služby České republiky, se sídlem Praha 4, Soudní 1672/1a, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11.3.2015, čj. VS 28/006/001/2015-50/PERS/215, takto :

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 11.3.2015, čj. VS 28/006/001/2015-50/PERS/215, s e z r u š u j e a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům náklady řízení ve výši 392.742 Kč, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobců JUDr. Josefa Kopřivy, advokáta.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobci se žalobou domáhali zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 11.3.2015, čj. VS 28/006/001/2015-50/PERS/215 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým byla zamítnuta jejich odvolání a potvrzeno rozhodnutí ředitele Věznice Plzeň ve věcech služebního poměru ze dne 19.6.2014, čj. VS 11/008/052/2014-11/PRV/030 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž byla zamítnuta společná žádost žalobců o proplacení přesčasových služeb odsloužených za období od nabytí účinnosti zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zákon o služebním poměru“). Žalobci požadovali náhradu nákladů řízení.

II. Důvody žaloby

2. V části I. žaloby žalobci uvedli námitky vůči odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, dle kterého k nařizování služby přesčas dochází vždy koncem tříměsíčního tzv. „přepočítacího období“, v němž při nerovnoměrném rozvržení doby služby dochází k dosažení průměrné zákonem stanovené základní doby služby v týdnu při nestejných počtech hodin služby v jednotlivých měsících. Již z tohoto odůvodnění je dle žalobců zřejmé, že je služba přesčas konána z důvodu nedostatečného personálního obsazení služebních míst ve Věznici Plzeň. Příslušníkům, kteří jsou k dispozici k plnění služebních úkolů věznice, je rozvrhována doba služby tak, že naplní fond základní doby služby v době kratší, než je doba „přepočítacího období“. Další službu do skončení přepočítacího období je proto nutno pokrýt službou přesčas. V odůvodnění prvostupňového rozhodnutí je doslova uvedeno: „Hodiny odsloužené nad rámec základní doby služby do konce srovnávacího období jsou nařízeny jako služba přesčas“. Je tak popsán mechanismus nařizování služby přesčas, který byl soudy hodnocen jako nezákonné nařizování služby přesčas. Dle prvostupňového rozhodnutí je služba přesčas konána z důvodu chronického nedostatku příslušníků, proto je službou nařizovanou v důležitém zájmu služby. Důležitý zájem služby je spatřován v tom, že „po naplnění základní doby služby v týdnu za srovnávací období, nelze jednat jinak, než k obsazení rozpisem stanovených dozorčích a strážních stanovišť velet příslušníky do přesčasových služeb. Neobsazení těchto stanovišť by mohlo způsobit vznik mimořádné situace v podobě násilného jednání vězněných osob směřujícího k narušení zabezpečení věznice a útěku nebezpečných vězňů umístěných ve věznici a ústící k vyhlášení stavu nebezpečí nebo krizového stavu.“ Proplacení přesčasových hodin je zde hodnoceno jako v rozporu s § 112 odst. odst. 2 zákona o služebním poměru. Uvedené závěry jsou dle žalobců v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu citovaného žalobci v žádosti a při rozhodování o jejich žádosti bylo postupováno v rozporu s § 180 odst. 1 zákona o služebním poměru, když nebyl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.

3. V části II. žaloby žalobci uvedli námitky vůči odůvodnění napadeného rozhodnutí. Namítali nesprávné konstatování žalovaného, že pomíjejí otázku promlčení nároku a že jsou ve smyslu § 208 odst. 1 zákona o služebním poměru promlčeny nároky, které vznikly do 14.3.2011, neboť neuplatnili nárok na poskytnutí služebního příjmu za službu přesčas před tímto datem. Dle žalobců žalovaný rozsáhle popisuje vývoj právní úpravy odměňování příslušníků bezpečnostních sborů a vojáků z povolání za službu přesčas, aniž by tato historie měla nějaký vztah k jejich požadavku. Nadbytečně zdůrazňuje pravidlo zakotvené v § 112 odst. 2 zákona o služebním poměru, že služební příjem příslušníka je stanoven s přihlédnutím k případné službě přesčas v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce, když tuto skutečnost žalobci v odvolání nezpochybnili. Snaží se popřít výjimečnost konání služby přesčas tvrzením, se kterým se žalobci neztotožňují: „Pouhým jazykovým, logickým a zejména teleologickým výkladem nelze dospět k jinému závěru, než že jde o včasné a kvalitní plnění všech běžných a každodenních úkolů bezpečnostního sboru, které pro něj vyplývají ze zákona o příslušném bezpečnostním sboru a jejichž plnění od něho stát a jeho prostřednictvím občané očekávají a zajištění takového plnění státem oprávněně očekávají.“ Dle žalobců je stát povinen zajistit běžné úkoly plněné bezpečnostním sborem základní dobou služby příslušníků a nikoli službou přesčasovou, jejíž výjimečnost je zřejmá z právní úpravy obsažené v části páté zákona o služebním poměru. V té souvislosti odkázali na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20.8.2010, čj. 10A 34/2010 – 28, kde je uvedeno: „Tuto výjimečnost lze dovodit již ze samostatné úpravy tohoto mimořádného opatření v rámci služebního zákona jako doplňkového fondu služebních hodin nad zákonem stanovenou základní dobu služby příslušníka v rozsahu 37,5 hodin týdně (§ 52 odst. 1 služebního zákona).“ 4. Dále žalobci v souvislosti s odůvodněním napadeného rozhodnutí namítali, že žalovaný bez zjevné souvislosti s předmětem sporu uvedl: „Po zhodnocení jednotlivých faktů jak samostatně tak v jejich vzájemných souvislostech a konsekvencích odvolací orgán dospěl k nezvratnému závěru, že pojem důležitý zájem služby v souvislosti s výkonem služby přesčas nelze vykládat vytrženě ze souvislostí, bez toho, že budou brána v úvahu fakta, jak je tento neurčitý právní pojem aplikován a používán ve smyslu platného znění zákona v nejrůznějších souvislostech s výkonem služby. Tento pojem nelze vykládat vytrženě ze souvislostí, pouze ve vztahu k ust. §54 odst. 1 zákona o službě přesčas a připomíná, že v tomto případě jde pouze o jeden z řady případů aplikace tohoto neurčitého právního pojmu podle zákona. “ Na základě této úvahy pak dovodil, že z jednotlivých ustanovení zákona o služebním poměru, v nichž je zmíněn důležitý zájem služby, vyplývá, „že pod tímto pojmem měl zákonodárce vždy na mysli bezproblémové zajištění výkonu služby bezpečnostního sboru.“ Dle žalobců však Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 23.11.2006, čj. 5As 27/2006-67 konstatoval: „Výklad právních norem podle úmyslu zákonodárce, tedy výklad tzv. historický, je z hlediska právní teorie možno použít pouze jako výklad pomocný, který je třeba konfrontovat s výkladem provedeným ostatními interpretačními metodami. Jde totiž o výklad nejméně spolehlivý. Není tedy rozhodné, co zákonodárce chtěl vyjádřit, ale to, co vyjádřil, tj. to, co lze ze slov zákona vyčíst. “ [in: Viktor Knapp, Teorie práva, C. H. Beck, Praha, 1995, str. 171].“ Ve všech případech, kde zákon předmětného pojmu užívá, je zcela zjevné, že jeho užití ve vztahu ke konkrétnímu institutu je pouze výjimečné, nikoli běžně použitelné při pouhém bezproblémovém zajištění výkonu služby (např. neposkytnutí služebního volna není možné pro běžné plnění úkolů bezpečnostního sborů, ale jen ve výjimečných případech).

5. V souvislosti s odůvodněním napadeného rozhodnutí žalobci rovněž namítali, že žalovaný polemizuje s právním názorem soudů ve věci nařizování služby přesčas v důležitém zájmu služby a k tomu připomíná a zdůrazňuje, že „právní řád České republiky není postaven na právu precedenčním a byť jednotlivé rozsudky, zejména správních soudů vyššího stupně, tvoří důležité výkladové vodítko aplikace práva, v konkrétním případě musí vždy správní orgán dospět vlastní úvahou ke konkrétním závěrům a z nich plynoucím rozhodnutím.“ Snaží se také přesvědčit o tom, že Vězeňská služba ČR je jiný bezpečnostní sbor než Policie ČR, zejména má odlišný režim výkonu služby. Poukazuje na to, že v případě policie šlo o příslušníky zpravidla zařazené na služebních místech na operačních střediscích policie, kde soudy konstatují výrazně poddimenzovaný počet systemizovaných služebních míst. Dospěl také k závěru, že v případě žalobců jde o jiný případ než u zmíněných policistů, protože žalobci jsou zařazeni v režimu přímého výkonu služby na úseku zajištění výkonu vazby a trestu odnětí svobody a ve vězeňské stráži. Zdůraznil, že se jedná o činnosti nepřetržité, resp. směnné, kde nelze dopustit jakékoliv výpadky omezení. Dle žalobců je to tvrzení nepravdivé a zavádějící. Rozsudky ve věcech příslušníků policie se neomezují jen na příslušníky operačních středisek. Také tvrzení, že je v policii a vězeňské službě rozdílné rozvrhování směn, neodpovídá skutečnosti. Nejčastější způsob rozvržení směn ve vězeňské službě dvě 12ti hodinové směny denní, 2 noční a 4 dny volna se aplikuje např. na Inspektorátu cizinecké policie Praha - Ruzyně, a na dalších služebnách. Rozvrhování směn ani služební zařazení příslušníků, jimž je nařizována služba přesčas, není právně relevantní. Také v policii je převážně vykonávána služba v nepřetržitém a směnném režimu. Podstatné je, že služba přesčas se na některých služebnách (a tou je i ta, na níž slouží žalobci) stala naprosto rutinní záležitostí v důsledku personální nedostatečnosti konkrétních útvarů bezpečnostních sborů. Právě na nezákonnost tohoto postupu soudy v minulosti zcela oprávněně poukázaly. Zcela nepravdivý a popírající to, co je uvedeno v prvostupňovém rozhodnutí, je závěr žalovaného, že „služby přesčas je využíváno v případech náhlého onemocnění příslušníků, čerpání služebního volna, nečekaného ošetřování člena rodiny, služební školení, výkon veřejných funkcí, dárcovství krve apod. a v nezbytných případech i dovolených apod.“ V prvostupňovém rozhodnutí je uvedeno, že „po naplnění základní doby služby v týdnu za srovnávací období, nelze jednat jinak, než k obsazení rozpisem stanovených dozorčích a strážních stanovišť velet příslušníky do přesčasových služeb. Neobsazení těchto stanovišť by mohlo způsobit vznik mimořádné situace v podobě násilného jednání vězněných osob směřujícího k narušení zabezpečení věznice a útěku nebezpečných vězňů umístěných ve věznici a ústící k vyhlášení stavu nebezpečí nebo krizového stavu.“ Není tedy pravdou, že účastníkům byla nařizována služba přesčas za nepřítomného příslušníka, ale služba jim byla vždy nařizována jako služba ke splnění fondu základní doby služby až do té doby, než fond vyčerpali. Další služba byla označena za službu přesčas, mnohdy až zpětně, protože žalobcům nikdo neřekl, že jsou povoláváni ke službě přesčas, natož aby jim byl sdělen důvod nařízení této služby. Žalobci proto vyslovili pochyby o tom, co uvedl žalovaný: „Odvolací orgán proto dospěl k závěru, že nařizování výkonu služby přesčas podle § 54 odst. 1 zákona, při operativním zajišťování výkonu služby příslušníků Věznice Plzeň, zařazených v režimu přímého výkonu služby na úseku zajištění výkonu vazby a výkonu trestu odnětí svobody, je vždy podloženo tím, že takový výkon služby je nařízen v důležitém zájmu služby. “ 6. Pod bodem III. žaloby žalobci namítali, že se žalovaný z nedostatku jiných důkazů svědčících o neopodstatněnosti jejich požadavku uchyluje k poněkud neobvyklým konstrukcím, když uvádí, že s ohledem na dikci § 112 odst. 2 zákona o služebním poměru „výkon služby přesčas nařízený podle § 54 odst. 1 zákona je tedy vždy a za všech okolností bez jakýchkoli výjimek proplácen a je nedílnou součástí služebního příjmu, naopak „cum grano salis“ může jít spíše o služební příjem za neodvedený výkon služby, neboť zdaleka ne vždy a zdaleka ne každý příslušník vykoná službu přesčas podle § 54 odst. 1 zákona v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce. Nelze proto přisvědčit opačnému názoru účastníků řízení.“ K tomu žalobci uvedli, že „trocha vtipu“ neublíží, ale v předmětném sporu není pro vtipy místo. Žalovaný v rozporu s realitou odmítl popis způsobu nakládání s dobou služby, kdy se přesčasové hodiny „hrnou“ od počátku tzv. přepočítacího období a na jeho konci jsou nařizovány, zcela bez přímé souvislosti s deklarovanými důvody (nemocností, čerpáním volna atd.). Tuto myšlenku zdůvodňuje obavou „co by se dělo, kdyby při vyšších systemizovaných stavech v obdobích, kdy je minimální nemocnost, příslušníci nečerpají dovolené, nejsou školení, ozdravné pobyty apod., jak by se řešil konkrétní výkon služby přebývajících příslušníků.“ Taková úvaha je dle žalobců úsměvná, neboť účastníkům byla nařizována služba přesčas i v době, kterou označuje žalovaný za dobu, kdy není čerpána dovolená a další volna. Žalovaný poté dochází ke zjevně nesprávnému závěru, že „právě institut služby přesčas v obdobích dovolených, čerpání ozdravných pobytů, při zvýšené nemocnosti příslušníků, čerpání mateřských a rodičovských dovolených a podobně umožňuje plnohodnotný, plynulý a bezproblémový výkon služby v bezpečnostním sboru. Odvolací orgán nemá pochyb, o tom, že právě tato situace byla jedním z důvodů, proč se s institutem služby přesčas v právních předpisech počítá.“ Dle žalobců nemohl žalovaný myslet vážně, že jsou období dovolených a ozdravných pobytů a období bez dovolených a ozdravných pobytů, a období mateřských dovolených a období bez mateřských dovolených (nikoli rodičovských dovolených, protože příslušník na rodičovské dovolené je zařazen do neplacené zálohy a na jeho místo je ustanoven jiný příslušník), že jsou období nemocnosti a období bez nich. Dovolené i ozdravné pobyty lze čerpat v průběhu celého kalendářního roku, nemoci nepřicházejí pouze v některých obdobích, obdobně těhotenství a mateřství. Žalobci nesdíleli přesvědčení žalovaného o tom, že služba přesčas je v zákoně o služebním poměru zakotvena proto, aby byl zajištěn řádný (bezproblémový) chod výkonu služby v bezpečnostním sboru. Podle žalovaného je nutno za zcela nepředvídatelnou situaci, kterou je nutno řešit výjimečnou službou, považovat čerpání zákonem stanovené dovolené, poskytování povinného služebního volna, zákonem garantovaného ozdravného pobytu, onemocnění příslušníka, a další „nepředpokládatelné“ jevy. Takže běžným nástrojem k odstranění „problémového výkonu služby“ má být nařizování služby přesčas těm příslušníkům, kteří nejsou na dovolené, na školení, nejsou nemocní ani nejsou na mateřské dovolené. A také proto, aby nedocházelo k materiální újmě na straně bezpečnostního sboru, když už mají zaplaceno 150 hodin služby přesčas ve svém služebním příjmu, anebo dokonce proto, že by bylo nutno přidat systemizovaná služební místa pro „případně“ nevyužité příslušníky v dobách kdy není čerpána dovolená. Žalovaný se pouští do úvah nepostrádajících absurditu: „Nelze pochybovat o tom, že za stavu, kdy by bylo třeba při nařizování přesčasů, až na výjimky, postupovat podle §54 odst. 2 zákona a přesčasy, pokud by za službu přesčas nebylo v zákonné lhůtě poskytnuto náhradní volno, proplácet, by ovšem ztratilo na významu ustanovení § 112 odst. 1 věta prvá zákona, které by se naopak stalo protiprávním a lze říci i protiústavním, neboť služba přesčas by vlastně byla proplácena dvakrát, a to jednou na základě ust. §112 odst. 2 a podruhé podle § 125 odst. 1 zákona. Důsledkem toho by ovšem „pro futuro“ nevyhnutelně muselo dojít k legislativní změně § 112 odst. 2 věta první zákona, což by vedlo ve svých důsledcích ke zcela zákonitému a nezbytnému snížení služebního příjmu příslušníků v důsledku vypuštění pasáže o tom, že služební příjem příslušníka je stanoven s přihlédnutím k případné službě přesčas v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce a důsledné proplácení přesčasů postupem podle § 125 odst. 1 zákona. O tom, že takový postup by negativně postihl drtivou většinu příslušníků všech bezpečnostních sborů, není pochyb.“ Dle žalobců není možné uvedené proroctví jakkoli komentovat, neboť jej nelze považovat za relevantní argument podporující výrok napadeného rozhodnutí. Obdobně nelze komentovat nesouhlas žalovaného s rozsudky Nejvyššího správního soudu ve věcech žalob směřujících k proplacení nezákonně nařízené služby přesčas.

7. Pod bodem IV. žaloby žalobci uvedli, že žalovaný provedl výklad „vrchnostenského“ poměru k České republice, vyjádřil myšlenku, že úkoly jsou na příslušníky přenášeny služebními funkcionáři a vedoucími příslušníky, konstatoval, že „jakékoliv individuální rozhodnutí ve věcech služebního poměru kteréhokoliv z příslušníků vězeňské služby se děje nikoliv z vůle nebo ze subjektivních představ či potřeb služebních funkcionářů nebo generálního ředitele Vězeňské služby ČR, ale jménem státu, jménem České republiky.“ Dále žalovaný konstatoval, že ministr spravedlnosti není vázán návrhem Vězeňské služby ČR na systemizaci služebních míst, a uvedl další skutečnosti, jež nemají souvislost s projednávanou věcí. Žalobci nikdy nevyjádřenou „možnou představu“, že Vězeňská služba může sama rozhodovat o počtu svých příslušníků, odsoudil žalovaný jako zkreslenou a vzdálenou realitě. Zmínil také, a to jako „notorietu“ obecně známé skutečnosti související s ekonomickými problémy Evropské unie, a žalobci nikdy nevyjádřené „možné představy“ o tom, že vláda může i za této ekonomické situace navyšovat prostředky na činnost Vězeňské služby, označil za „teoretickou fikci“. Poněkud zmatečné úvahy uzavřel žalovaný obdobně laděným konstatováním, že „k námitkám účastníků řízení směřujícím k potřebě navýšení tabulkových stavů příslušníků, zejména ve Věznici Plzeň odvolací orgán zdůrazňuje, že přes zdánlivě racionální jádro ani těmto námitkám nelze přisvědčit. Lze připustit, že dílčí navýšení těchto stavů by mohlo pomoci optimalizaci zajištění činností Vězeňské služby ČR, nicméně je to podmíněno rozhodnutím vlády a vždy je třeba vycházet ze skutečnosti, že „plné tabulkové stavy ve světle představ účastníků řízení“ by vedly k tomu, co již bylo naznačeno vpředu, totiž že by v době, kdy je malá nemocnost, omezeně se konají ozdravné pobyty, stejně jako studijní pobyty a školení, a v době, kdy se dovolené čerpají pouze omezeně (tedy zejména mimo období školních prázdnin) by vyvstal v zásadě neřešitelný problém přebytku příslušníků.“ Dle žalobců nelze posoudit, zda žalovanému není známo, že čerpání dovolených, ozdravných pobytů, vysílání na studijní pobyt (včetně školení), je v moci vedoucích příslušníků, kteří mohou operativně regulovat toto čerpání, nebo to jen záměrně zamlčel. Žalobci v žádosti nepožadovali zvýšení služebních míst, jak žalovaný opakovaně tvrdí, ale žádali proplacení služeb nezákonně nařízených. Není v pravomoci žalobců doporučovat služebnímu funkcionáři nebo žalovanému jakýkoli postup. Žalobci také nesdíleli hrůzu žalovaného z nadbytečných příslušníků, neboť je zjevné, že k tomu nikdy nemůže dojít.

8. Pod bodem V. žaloby označili žalobci za zjevně nepravdivé tvrzení v odůvodnění napadeného rozhodnutí: „Odvolací orgán nad rámec odvolání považuje za nezbytné připomenout, že účastníci řízení byli o nařízení přesčasových služeb vyrozuměni, resp. rozkaz jim byl dán, vždy předem a to zpravidla ústně, osobně či telefonicky vedoucím příslušníkem, a to v souladu s § 171 písm. h) zákona a v souladu s § 45 odst. 1 a § 46 odst. 21, 2 zákona“. Ani služební funkcionář, ani žalovaný, kromě prázdných prohlášení, žádný důkaz o splnění daných povinností do spisu nezařadili.

9. Pod bodem VI. žaloby žalobci uvedli, že nepovažují za účelné reagovat na výklad žalovaného k nálezu Ústavního soudu, jímž byl zamítnut návrh na zrušení části § 112 odst. 2 věta prvá zákona o služebním poměru, neboť nepožadovali zrušení tohoto ustanovení, ani je neoznačili za proti ústavní.

10. Dle žalobců nevychází napadené rozhodnutí z objektivního a úplného zjištění skutkového stavu, obsahuje zcela nesprávné právní posouzení, je nepřezkoumatelné pro zmatečnost svého odůvodnění, nedostatečně obsahově určité, a je tudíž v rozporu s dikcí § 180 odst. 1, § 181 odst. 5 a § 181 odst. 2 písm. a), c) a d) zákona o služebním poměru.

III. Vyjádření žalovaného k žalobě

11. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby s tím, že je argumentace žalobců shodná s odvolacími námitkami, proto odkazoval na odůvodnění napadeného rozhodnutí, které je plně v souladu s § 181 odst. 5 zákona o služebním poměru.

12. Žalovaný byl při rozhodování o odvolání seznámen s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 23.5.2013, čj. 4Ads 11/2013-41, jímž v žalobě argumentují žalobci. V případě, kterého se týkal, však bylo napadené rozhodnutí zrušeno pro nepřezkoumatelnost, jelikož z něj nebylo zřejmé, z jakých důvodů byla přesčasová služba nařízena a nedalo se tak posoudit, zda byla nařízena v důležitém zájmu služby nebo v rozporu se zákonem. Naproti tomu v daném případě bylo již v prvostupňovém rozhodnutí uvedeno, za jakých okolností byla žalobcům přesčasová služba nařizována. Dělo se tak vždy před koncem srovnávacího období, kdy žalobci naplnili základní dobu služby v průměru za toto období, dle § 53 odst. 3 písm. b) zákona o služebním poměru, dříve než na konci tohoto období. Jelikož nelze zajistit bezpečný provoz věznice bez obsazení předepsaných dozorčích a strážních stanovišť, byly k jejich pokrytí, v důležitém zájmu služby, nařizovány přesčasové služby žalobcům.

13. Žalovaný se rovněž vyjádřil k promlčení nároku a uvedl, že bylo řízení o žádosti žalobců zahájeno dne 14.3.2014 podáním žádosti. V závěru žádosti je uvedeno, že je žádáno o proplacení služby přesčas nařízené bez právního důvodu za období od účinnosti zákona č. 361/2003 Sb. (tj. od 1.1.2007 – poznámka soudu).

14. Dle názoru žalovaného je na soudu, aby rozhodl, zda přesčasové služby odsloužené žalobci ve Věznici Plzeň byly nařízení v důležitém zájmu služby nebo zda se jednalo o přesčasové služby nařízené v rozporu se zákonem. Dle žalovaného bylo napadené rozhodnutí vydáno v souladu se zákonem o služebním poměru.

IV. Replika žalobců

15. Dle žalobců žalovaný svým vyjádřením konstatoval, že nařizování služby přesčas bylo motivováno výlučně tím, že běžné úkoly věznice nebylo možno zajistit v rámci základní doby služby příslušníků věznice. Právě uvedený postup vedoucích příslušníků považoval za nezákonný Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 20.8.2010, čj. 10A 34/2010 – 28, když uvedl: „Výjimečnost (a už vůbec ne důležitý zájem služby) soud nespatřuje ani v řešení nedostatečného personálního obsazení příslušného útvaru, nadto ještě jako dlouhodobý a vědomý přístup žalované k řešení personálních otázek. Ve vztahu k výkonu agendy jednotlivými příslušníky si lze představit vznik neočekávané situace způsobené např. momentální indispozicí či absencí některého z příslušníků např. ze zdravotních či jiných důvodů, jež by byla oprávněně subsumovatelná pod ustanovení § 54, resp. 201 služebního zákona. Takovým případem by ale jistě nebylo dlouhodobé (až trvalé) nahrazování nedostatku osob zvýšenými nároky (mj. nařizováním služeb přesčas) na stávající příslušníky s odkazem na důležitý zájem služby.“ Vzhledem k uvedenému žalobci na žalobě i nadále trvali.

V. Posouzení věci krajským soudem Z čeho soud vycházel

16. Při přezkoumání napadeného rozhodnutí soud vycházel podle § 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“) ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, podle § 75 odst. 2 s.ř.s. přezkoumal napadený výrok rozhodnutí v mezích žalobou včas uplatněných žalobních bodů, neshledal při tom vady podle § 76 odst. 2 s.ř.s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. O věci samé rozhodl soud podle § 51 odst. 1 s.ř.s. bez nařízení jednání, neboť žalobci i žalovaný s tím vyslovili souhlas.

17. Žaloba je důvodná. Skutkový základ věci 18. Žádostí doručenou prvostupňovému správnímu orgánu 14.3.2014 žalobci žádali o zpětné proplacení odsloužených přesčasových hodin za období od nabytí účinnosti zákona č. 361/2003 Sb., které odsloužili jako dozorci oddělení výkonu vazby a trestu nebo jako strážní oddělení vězeňské stráže Věznice Plzeň nad rámec základní doby služby v týdnu, a které jim do limitu 150 hodin v kalendářním roce nebyly proplaceny. V žádosti odkazovali na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20.8.2010, čj. 10A 34/2010-28 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26.6.2013, čj. 6Ads 9/2013-38 (rozsudky krajských soudů a Nejvyššího správního soudu zde citované jsou dostupné na www.nssoud.cz).

19. Žádost žalobců byla zamítnuta prvostupňovým rozhodnutím. Dle odůvodnění prvostupňového rozhodnutí „je z výkazu služeb žalobců zřejmé, že k nařizování přesčasových služeb dle § 54 odst. 1 služebního zákona dochází vždy koncem tzv. srovnávacího období. Smyslem srovnávacího období je vyrovnat nerovnoměrné rozvržení doby služby v jednotlivých měsících, kdy příslušník v některých měsících odslouží více hodin, než činí základní doba služby v týdnu a v jiných měsících méně. Tento postup vychází z § 53 odst. 3 písm. b) služebního zákona, kde se stanoví, že při nerovnoměrném rozvržení doby služby se rozvrhne doba služby tak, aby průměrná doba služby za období 3 kalendářních měsíců a v odůvodněných případech za období kalendářního roku nepřesáhla základní dobu služby v týdnu. O délce srovnávacího období rozhoduje vedoucí příslušného oddělení na jeho počátku. V letech 2011 - 2013 byla v oddělení vězeňské stráže nastavena srovnávací období vždy tříměsíční, v oddělení výkonu vazby a trestu tříměsíční, šestiměsíční a v roce 2013 roční. K nařízení přesčasů dochází až koncem srovnávacího období počínaje okamžikem, kdy příslušník naplní příslušnou základní dobu služby za celé srovnávací období. Hodiny odsloužené nad rámec základní doby služby do konce srovnávacího období jsou nařízeny jako služba přesčas. Služební zákon na rozdíl od zákoníku práce nezná tzv. dohodnutou službu přesčas. Službu přesčas lze pouze nařídit podle § 54 odst. 1 nebo odst. 2 služebního zákona.“ 20. Důležitý zájem služby k nařízení přesčasových služeb je v prvostupňovém rozhodnutí odůvodněn skutečností, že „po naplnění základní doby služby v týdnu za srovnávací období, nelze jednat jinak, než k obsazení rozpisem stanovených dozorčích a strážních stanovišť velet příslušníky do přesčasových služeb. Neobsazení těchto stanovišť by mohlo způsobit vznik mimořádné situace v podobě násilného jednání vězněných osob směřujícího k narušení zabezpečení věznice a útěku nebezpečných vězňů umístěných ve věznici a ústící k vyhlášení stavu nebezpečí či krizového stavu dle zákona č 240/2000 Sb., o krizovém řízeni a o změně některých zákonů (krizový zákon).“ Z uvedeného prvostupňový správní orgán dovozoval, že „obsazení rozpisem určených dozorčích a strážních stanovišť je nepochybně nejen v důležitém zájmu služby, ale i ve veřejném zájmu dle § 54 odst. 2 služebního zákona (zdůraznění textu bylo převzato z odvodnění prvostupňového rozhodnutí – poznámka soudu). Ostatně proto jsou také přesčasové služby k obsazení dozorčích stanovišť nařizovány i nad limit 150 hodin a následně propláceny. Nelze připustit praxi, že po naplnění limitu základní doby služby v týdnu ve srovnávacím období, zůstanou stanoviště neobsazena a teprve po vzniku stavu nebezpečí či krizového stavu (vzpoura ve věznici, hromadné útěky nebezpečných vězňů) budou povoláni do přesčasových služeb nejen příslušníci Vězeňské služby ČR ale i příslušníci Policie ČR, případně armády. Útěk nebezpečného vězně má zpravidla i mezinárodní dopad v nutnosti zvýšeného úsilí bezpečnostních složek k jeho dopadení.“ 21. V odůvodnění prvostupňového rozhodnutí je rovněž zaujato stanovisko k vyjádření žalobců podanému dne 14.5.2014, kde shodně uváděli, že jim nebyl v jednotlivých případech vedoucím příslušníkem oddělení sdělen důvod nařízení služby přesčas a bylo jim obecně sděleno jako důvod nedostatek příslušníků na útvaru. K tomu je uvedeno, že „důvod přesčasové služby není v jednotlivých případech sdělován, protože je ve všech případech stejný, tj. důležitý zájem služby v situaci, kdy i po naplnění základní doby služby ve srovnávacím období je nezbytné obsadit předepsané strážní a dozorčí stanoviště, což nelze realizovat jinak než službou přesčas. Pokud jsou účastníkům řízení sdělovány důvody nařízení služby, děje se tak v případech změn nerovnoměrného rozvržení doby služby v rámci probíhajícího srovnávacího období dle § 53 odst. 1 služebního zákona Takto nařízené služby však ještě nejsou přesčasové, jak patrno z měsíčních výkazů směn. Tato skutečnost a praxe je potvrzena výpovědí vyslechnutých svědků, Mgr. .P.K. a Mgr. V.C.“ 22. Dále je v prvostupňovém rozhodnutí učiněn závěr, že by proplacení přesčasových hodin (jak jsou u každého z žalobců v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí uvedeny) bylo v rozporu s § 112 odst. 2 služebního zákona. Pokud jde o právní pojem „důležitý zájem služby“, uvádí § 201 služebního zákona, že za důležitý zájem služby se považuje zájem bezpečnostního sboru na včasném a kvalitním plnění úkolů bezpečnostního sboru.

23. Napadeným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobců a potvrzeno prvostupňové rozhodnutí. Žalovaný se v odůvodnění napadeného rozhodnutí předně zabýval promlčením části peněžitého nároku žalobců. Uvedl, že žalobci žádostí podanou dne 14.3.2014 požadují proplacení odsloužených přesčasových hodin od účinnosti služebního zákona, tj. od 1.1.2007. Ve smyslu § 208 odst. 1 zákona o služebním poměru při použití § 125 odst. 1 a § 211 odst. 2 zákona o služebním poměru jsou však promlčeny všechny jejich nároky ze služebního poměru, které vznikly do 14.3.2011.

24. V souvislosti se stěžejní odvolací námitkou, že byla služba přesčas žalobcům nařizována v rozporu s § 54 odst. 1 zákona o služebním poměru, se žalovaný zabýval odůvodněním obsahu neurčitého právního pojmu „důležitý zájem služby“. Zrekapituloval vývoj právní úpravy nařizovaní a proplácení přesčasů, a to od účinnosti zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech (dále jen „zákon o platu“) účinného od 1.5.1992, který se vztahoval též na příslušníky bezpečnostních sborů a vojáky z povolání (na které se vztahuje dosud). Podle § 10 odst. 2 tohoto zákona byl zaměstnancům, kterým příslušel příplatek za vedení nebo hodnostní příplatek, stanoven plat s přihlédnutím k případné práci přesčas. Podle původního znění tohoto zákona nebyl rozsah práce přesčas nijak omezen (neplatilo to však o práci přesčas konané v noci nebo v den pracovního klidu). Pozdějším legislativním vývojem byl rozsah práce přesčas omezen na 150 hodin v kalendářním roce a omezení bylo rozšířeno i na práci přesčas při nařízené nebo dohodnuté pracovní pohotovosti. I za této právní úpravy nebylo možné nařizovat práci přesčas libovolně a tento institut zneužívat. Tím, že zákonodárce stanovil, aby byl plat v uvedených případech stanoven s přihlédnutím k případné práci přesčas, dal dostatečně najevo, že výkon služby považuje z hlediska zajištění bezproblémového chodu státu za natolik důležitý a zásadní, že nelze připustit jakékoliv diskuse o tom, zda bude či nebude konána služba přesčas. Ve služebním příjmu byl případný výkon služby přesčas započten, i za cenu toho, že příslušník službu přesčas „de facto“ konat nebude a bude pobírat služební příjem i za dobu, kdy službu přesčas ve skutečnosti nekonal. Zájem státu na zajištění základních potřeb a činností státu lze ve vztahu k činnosti bezpečnostních sborů a armády označit jako „důležitý zájem služby“. Zákon o platu přitom nerozlišoval mezi příslušníky bezpečnostních sborů a vojáky z povolání. V roce 2003 byl přijat zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, který nabyl účinnosti až dnem 1.1.2007. Tímto dnem byli příslušníci bezpečnostních sborů vyjmuti z působnosti zákona o platu, byly zrušeny jejich hodnosti a s tím související hodnostní příplatek. Dle žalovaného byl zájem státu na zajištění bezproblémového chodu státu vždy, všude a za všech okolností zákonem o služebním poměru pro příslušníky bezpečnostních sborů transformován do neurčitého právního pojmu „důležitý zájem služby“ v ustanovení § 54 odst. 1 zákona o služebním poměru. Tyto úvahy zásadním způsobem podporuje skutečnost, že pro vojáky z povolání platí i nadále právní úprava v zákoně o platu. Přitom není pochyb, že jak vojáci z povolání, tak příslušníci bezpečnostních sborů jsou ve služebním poměru k České republice (§ 1 odst. 3 zákona o služebním poměru a § 2 odst. 1 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání), který je pouze jeden, bez ohledu na to, zda jde o vojáka z povolání nebo příslušníka bezpečnostního sboru, a že důvody nařizovaní výkonu služby přesčas jsou v obou případech stejné, je jimi zajištění nezbytnosti bezproblémového chodu státu vždy, všude a za všech okolností bez ohledu na měnící se vnější vlivy.

25. Dále žalovaný argumentoval původním zněním zákona o služebním poměru, který měl nabýt účinnosti dnem 1.1.2005. Účinnost zákona však byla odložena, zákon byl v některých pasážích, zejména pokud se týká odměňování, zásadním způsobem přepracován a nabyl účinnosti dnem 1.1.2007. Podle původního znění § 54 odst. 1 zákona o služebním poměru bylo možné v „důležitém zájmu služby“ nařídit výkon služby přesčas nejvýše v rozsahu 300 hodin ročně. Přepracovaný zákon platí ve stejném znění i v současné době. O výkonu služby přesčas u příslušníků ve dvojsměnném, třísměnném či nepřetržitém režimu služby v rozsahu 300 hodin ročně se již nehovoří. Dále žalovaný argumentoval zněním § 53 odst. 3 písm. b) zákona o služebním poměru, podle něhož se při nerovnoměrně rozvrženém režimu služby, v němž jsou žalobci zařazeni, „rozvrhne doba služby tak, aby průměrná doba služby za období 3 kalendářních měsíců a v odůvodněných případech za období kalendářního roku nepřesáhla základní dobu služeb v týdnu.“ S odkazem na § 54 odst. 1 a 3 zákona o služebním poměru zdůraznil, že zákon zde připouští, má-li příslušník zkrácenou dobu služby, např. na 25 hodin v týdnu, může na něm být požadována služba týdně až v rozsahu 37,5 hodiny, aniž by šlo o službu přesčas. Zásadním způsobem byl přepracován § 114 a § 115 zákona o služebním poměru a nově je v § 114 odst. 2 uvedeno, že se základní tarif podle § 114 odst. 1 příslušníkovi, který vykonává službu ve dvousměnném, třísměnném nebo nepřetržitém režimu služby zvyšuje o 10%. Podle § 112 odst. 2 zákona o služebním poměru platí, že příslušníkovi je stanoven služební příjem s přihlédnutím k případné službě přesčas v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce (srov. znění příslušného ust. zákona o platu). Z tohoto ustanovení neexistuje výjimka a jde o služební příjem každého příslušníka bez ohledu na jeho služební zařazení, směnnost a podobně, a to vždy a za všech okolností, tzn., že je tento příjem složkou základního tarifu. Žalovaný dále odkázal na § 201 odst. 1 zákona o služebním poměru, podle něhož „za důležitý zájem služby se považuje zájem bezpečnostního sboru na včasném a kvalitním plnění úkolů bezpečnostního sboru.“ Dle žalovaného tak nejde o výjimečné a mimořádné případy vyplývající z krizových či obdobných situací. Pouhým jazykovým, logickým a zejména teleologickým výkladem nelze dospět k jinému závěru, než že jde o včasné a kvalitní plnění všech běžných a každodenních úkolů bezpečnostního sboru, které pro něj vyplývají ze zákona o příslušném bezpečnostním sboru a jejichž plnění od něho stát a jeho prostřednictvím občané očekávají a zajištění takového plnění státem oprávněně předpokládají. Dále provedl žalovaný srovnání pojmu „důležitý zájem služby“, jak je uveden v dalších ustanoveních zákona o služebním poměru, přičemž konstatoval, že se tento pojem v zákoně vyskytuje poměrně často a v nejrůznějších souvislostech, bez kterých jej není možné vykládat. Nelze jej vykládat pouze ve vztahu k § 54 odst. 1 zákona o služebním poměru, neboť tam jde pouze o jeden z řady případů aplikace tohoto neurčitého právního pojmu. Dle žalovaného ze znění jednotlivých uvedených ustanovení zákona vyplývá, že měl zákonodárce pod tímto pojmem vždy na mysli bezproblémové zajištění běžného výkonu služby bezpečnostního sboru.

26. Žalovaný se neztotožnil s výkladem a právními názory správních soudů ve věci posuzování přesčasové práce podle § 54 odst. 1 zákona o služebním poměru a jejího proplácení, jak bylo judikováno v případech řešených u příslušníků Policie ČR. Jednak namítal, že není právní řád České republiky postaven na právu precedenčním, a byť rozsudky zejména správního soudu vyššího stupně tvoří důležité výkladové vodítko aplikace práva, v konkrétním případě musí vždy správní orgán dospět vlastní správní úvahou ke konkrétním závěrům a z nich plynoucím rozhodnutím. Dále namítal, že je Vězeňská služba ČR jiný bezpečnostní sbor než Policie ČR, zejména má odlišný režim výkonu služby. V případě Policie ČR šlo o příslušníky zpravidla zařazené na služebních místech na operačních střediscích policie, kde soudy konstatují výrazně poddimenzovaný počet systemizovaných služebních míst. Příslušníci zařazení na těchto místech byli dlouhodobě (v řádu měsíců a zřejmě i let) a současně naprosto plánovitě a systémově plánováni do běžných služeb, přičemž se zcela automaticky předpokládalo, že tomu tak bude za využití přesčasů. V případě Vězeňské služby ČR se však jedná o operativní zajišťování výkonu služby příslušníků Věznice Plzeň zařazených do režimu přímého výkonu služby, tedy o činnosti nepřetržité, resp. směnné, kde nelze připustit jakékoli výpadky či omezení. Služby přesčas je využíváno v případech náhlého onemocnění příslušníků, čerpání služebního volna, nečekaného ošetřování člena rodiny, služebního školení, výkonu veřejných funkcí, dárcovství krve a v nezbytných případech i dovolených apod. Nelze proto hovořit o dlouhodobém nebo trvalém plánování práce přesčas několika příslušníků v řádu měsíců nebo i let, jak tomu bylo u příslušníků Policie ČR. Dle žalovaného tak bylo nařizování výkonu služby přesčas podle § 54 odst. 1 zákona o služebním poměru při operativním zajišťování výkonu služby příslušníků Věznice Plzeň zařazených v režimu přímého výkonu služby na úseku zajištění výkonu vazby a výkonu trestu odnětí svobody vždy podloženo tím, že takový výkon služby byl nařízen v „důležitém zájmu služby“.

27. Žalovaný se dále zabýval otázkou systemizovaných tabulkových stavů příslušníků Věznice Plzeň. Zdůraznil, že příslušníkům je podle § 112 odst. 2 zákona o služebním poměru stanoven služební příjem s přihlédnutím k případné práci přesčas v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce (o 10 % zvýšený základní tarif souvisí s kompenzací za směnný či nepřetržitý režim služby, tedy za zásahy do biorytmu příslušníka a ke službě přesčas se nevztahuje). Výkon služby přesčas nařízený podle § 54 odst. 1 zákona o služebním poměru je tak vždy a za všech okolností proplácen a je nedílnou součástí služebního příjmu, naopak cum grano salis může jít spíše o služební příjem za neodvedený výkon služby, neboť zdaleka ne vždy a zdaleka ne každý příslušník vykoná službu přesčas podle § 54 odst. 1 zákona o služebním poměru v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce. nepřisvědčil proto opačnému názoru žalobců.

28. K tvrzení žalobců, že k nařizování služby přesčas dochází vždy koncem tříměsíčního tzv. „přepočítacího období“ a to z důvodu nedostatečného personálního obsazení služebních míst, žalovaný uvedl, že případné aktuální problémy s personálním obsazením jednotlivých směn příslušníky např. v období dovolených nebo zvýšené nemocnosti jsou nejen ve vězeňské službě, ale i v dalších bezpečnostních sborech. Je ovšem třeba vzít v úvahu i opačnou situaci a zvážit, co by se dělo při vyšších systemizovaných stavech v obdobích, kdy je minimální nemocnost, příslušníci nečerpají dovolené, nejsou školení, ozdravné pobyty apod., a jak by se řešil konkrétní výkon služby přebývajících příslušníků. Systemizované tabulkové stavy musí být vždy vyváženým kompromisem obou těchto skutečností. Právě institut služby přesčas v období dovolených, čerpání ozdravných pobytů, při zvýšené nemocnosti, čerpaní mateřských či rodičovských dovolených a podobně umožňuje plnohodnotný, plynulý a bezproblémový výkon služby v bezpečnostním sboru. Právě tato situace byla jedním z důvodů, proč se s institutem služby přesčas v právních předpisech počítá. Nedostatek příslušníků je bezpečnostními sbory mnohdy a mnohde řešen nikoliv prostřednictvím přesčasů, ale využíváním institutu převelení podle § 36 zákona o služebním poměru, které je až na plnění úkolů vyplývajících z krizové situace, omezeno na 60 dnů a je rovněž podmíněno „důležitým zájmem služby“. Převelení na max. 60 dnů v roce slouží k zajištění běžného výkonu služby a přesto je podle zákona v důležitém zájmu služby. Institut převelení je Vězeňské službě ČR využíván poměrně často.

29. Pokud by při nařizování přesčasů mělo být, až na výjimky, postupováno podle § 54 odst. 2 zákona o služebním poměru a přesčasy by se měly proplácet (pokud by nebylo v zákonné lhůtě poskytnuto náhradní volno), stal by se protiprávním § 112 odst. 1 věta prvá zákona o služebním poměru, neboť služba přesčas by byla proplacena dvakrát, a to jednou na základě § 112 odst. 2 věta prvá a podruhé podle § 125 odst. 1 zákona o služebním poměru. Nevyhnutelně by muselo dojít k legislativní změně § 112 odst. 2 věty prvé zákona o služebním poměru, což by ve svých důsledcích vedlo ke snížení služebního příjmu příslušníků v důsledku vypuštění pasáže o tom, že služební příjem příslušníka je stanoven s přihlédnutím k případné službě přesčas v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce a důsledného proplácení přesčasů postupem podle § 125 odst. 1 zákona o služebním poměru. Takový postup by negativně postihl drtivou většinu příslušníků bezpečnostních sborů. Přitom právě ze znění § 112 odst. 2 věta prvá a z § 36 odst. 1 písm. a), b) zákona o služebním poměru vyplývá, že zákonodárce měl prioritně na zřeteli jak v souvislosti s přesčasy, tak v souvislosti s převelením, zajištění plynulého a bezproblémového přímého výkonu služby.

30. Z uvedených důvodů se žalovaný neztotožnil s právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v rozsudku ze dne 26.6.2013, čj. 6 Ads 9/2013-31, že za službu přesčas, která byla nařízena nezákonně, poskytne bezpečnostní sbor služební příjem za službu přesčas podle § 125 zákona o služebním poměru. Podle právního názoru žalovaného nelze o službě, o níž hovoří v citovaném rozsudku Nejvyšší správní soud, hovořit jako o službě přesčas vykonané v rozporu se zákonem.

31. Pokud byla vládou schválena systemizace pro příslušný kalendářní rok, vězeňská služby je povinna splnit všechny úkoly a povinnosti ukládané jí zákony a dalšími právními předpisy s vládou taxativně schváleným počtem příslušníků a vládou taxativně stanoveným objemem finančních prostředků na jejich služební příjmy. Jiné prostředky Vězeňská služba ČR nemá k dispozici. Pokud tedy Vězeňská služba ČR plní úkoly, které jsou jí uloženy zákony a dalšími právními předpisy České republiky, lze včasné a kvalitní plnění těchto úkolů, které jsou plněny jménem a v zájmu České republiky a bezpečnosti její i všech občanů, považovat beze všech pochybností za důležitý zájem Vězeňské služby ČR a v „důležitém zájmu služby“ (kdy si např. nelze představit chod věznice bez zajištění ostrahy nebo výpadky v ostraze soudních budov apod.). Generální ředitelství Vězeňské služby ČR přitom nemá možnost příslušné rozhodnutí vlády jakkoli ovlivnit nebo změnit. Počty příslušníků ani objem finančních prostředků na jejich služební příjmy nelze navyšovat, neboť jsou dány vládou schválenou systemizací podle § 4 zákona o služebním poměru. Dojde-li za tohoto právního stavu k personální situaci, kdy výkon služby nelze zajistit s počtem příslušníků, kteří jsou v daném okamžiku, resp. v daném období a v dané věznici, k dispozici, je třeba k zajištění plnění úkolů vězeňské služby využít všech legislativních možností, na které zákon pamatuje a které připouští. Nařízení výkonu služby přesčas podle § 54 odst. 1 zákona o služebním poměru mezi tyto zákonné možnosti nepochybně patří.

32. Dle žalovaného byli žalobci o nařízení přesčasových služeb vyrozuměni, resp. rozkaz jím byl dán, vždy předem, a to zpravidla ústně, osobně či telefonicky vedoucím příslušníkem, v souladu s § 171 písm. h), § 45 odst. l a § 46 odst. 1, 2 zákona o služebním poměru. Z výkladu § 46 odst. 2 zákona o služebním poměru vyplývá, že rozkazy dává vedoucí příslušník zpravidla ústně. Nejsou známy případy, že by účastníci řízení v takovém případě požadovali písemné vydání rozkazu, kterým jim byl nařízen výkon služby přesčas. Nařízení služby přesčas přitom není, jak vyplývá z § 171 písm. h) zákona o služebním poměru rozhodnutím ve věcech služebního poměru, ale je velitelsko-organizačním opatřením vedoucího příslušníka uplatňovaným podle § 5 odst. 1 zákona o služebním poměru při řízení a organizování výkonu služby podřízených příslušníků.

33. Závěrem žalovaný zmínil nález Ústavního soudu ze dne 15.11.2011, sp. zn. Pl. ÚS 20/09 (dostupný na http://nalus.usoud.cz), kterým byl zamítnut návrh na zrušení věty prvé § 112 odst. 2 zákona o služebním poměru ve znění „v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce“ a § 112 odst. 4 téhož zákona. Poukázal na závěry Ústavního soudu, dle kterých by v případě bezpečnostních sborů nastolení režimu zákoníku práce ve svých důsledcích ochromilo chod těchto sborů, a proto jak historicky, tak z pohledu komparatistiky bývá právní úprava poměrů příslušníků bezpečnostních sborů tradičně a pochopitelně samostatná a specifická. Právní hodnocení 34. Předmětem posouzení je v dané právní věci otázka, zda byly žalobcům nařizovány služby přesčas v rozporu s § 54 odst. 1 zákona o služebním poměru, jak namítají žalobci, či v „důležitém zájmu služby“ ve smyslu uvedeného ustanovení, jak tvrdí žalovaný.

35. Uvedenou otázkou se zdejší krajský soud již zabýval ve skutkově obdobné věci a rozsudkem ze dne 18.6.2015, čj. 57A 22/2014-211, zrušil napadené rozhodnutí žalovaného, když dospěl k závěru, že byla služba přesčas žalobcům nařizována v rozporu s § 54 odst. 1 zákona o služebním poměru. Se závěrem krajského soudu se ztotožnil ke kasační stížnosti žalovaného Nejvyšší správní soud, který rozsudkem ze dne 15.10.2015, čj. 1 As 183/2015 – 63 kasační stížnost žalovaného zamítl. V nyní posuzované skutkově obdobné právní věci nemá krajský soud důvod, aby se od svého předchozího právního závěru odchýlil. Při posouzení této právní věci vycházel proto krajský soud z dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu a zejména pak z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15.10.2015, čj. 1 As 183/2015 – 63.

36. Podle § 54 odst. 1 zákona o služebním poměru „příslušníkovi lze v důležitém zájmu služby nařídit výkon služby přesčas nejvýše v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce“. Podle odst. 2 tohoto ustanovení „jestliže bude vyhlášen krizový stav podle zvláštního právního předpisu nebo ve výjimečných případech ve veřejném zájmu, lze příslušníkovi nařídit po dobu krizového stavu a nebo po nezbytnou dobu ve veřejném zájmu službu přesčas i nad rozsah stanovený v odstavci 1“.

37. Podle § 112 odst. 2 zákona o služebním poměru „příslušníkovi je stanoven služební příjem s přihlédnutím k případné službě přesčas v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce.“ 38. Podle § § 125 odst. 1 zákona o služebním poměru příjmu uvádí: „Příslušník má nárok na náhradní volno za každou hodinu služby přesčas nad 150 hodin v kalendářním roce. Neposkytne-li bezpečnostní sbor příslušníkovi náhradní volno v době 3 kalendářních měsíců po výkonu služby přesčas nebo v jinak dohodnuté době, má nárok na poměrnou část přiznaného základního tarifu, osobního příplatku a zvláštního příplatku, který připadá na každou tuto hodinu služby bez služby přesčas v kalendářním měsíci, v němž službu koná.“ 39. Z uvedené právní úpravy je zřejmé, že podle § 54 odst. 1 zákona o služebním poměru může být služba přesčas v maximálním rozsahu 150 hodin v kalendářním roce (mimo případy krizového stavu nebo výjimečné případy ve veřejném zájmu dle § 54 odst. 2, kdy lze nařídit službu přesčas i nad rámec tohoto limitu) nařízena pouze v důležitém zájmu služby. V takovém případě nedochází k navýšení služebního příjmu, neboť při jeho stanovení je již s případnými přesčasovými hodinami počítáno (§ 112 odst. 2 zákona o služebním poměru). Pokud však přesčasové hodiny uvedený limit přesáhnou, má příslušník nárok buď na náhradní volno, nebo na poměrnou část příslušného základního tarifu, osobního příplatku a zvláštního příplatku. Na základě analogické aplikace § 125 odst. 1 zákona o služebním poměru má příslušník nárok na náhradní volno, nebo na poměrnou část přiznaného základního tarifu, osobního příplatku a zvláštního příplatku i za každou vykonanou hodinu služby přesčas do limitu 150 hodin v kalendářním roce, která byla nařízena v rozporu se zákonem (tento závěr dovodil Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 23. 5. 2013, čj. 4 Ads 11/2013 – 41, publ. pod č. 2900/2013 Sb. NSS).

40. Má-li být institut služby přesčas využíván v souladu s platnou právní úpravou, je nutno, aby byly současně splněny podmínky stanovené v § 54 zákona o služebním poměru, tzn. 1) důležitý zájem služby a z toho vyplývající předpoklad výjimečnosti nařizované služby přesčas, 2) odůvodnění přijetí tohoto opatření a 3) maximální rozsah 150 hodin v kalendářním roce, popř. vyhlášení krizového stavu nebo jiné výjimečné případy ve veřejném zájmu (viz rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20.8.2010, čj. 10 A 34/2010–28).

41. Shodně se k výkladu ustanovení § 54 odst. 1 zákona o služebním poměru vyjádřil také Nejvyšší správní soud, a to již v rozsudku ze dne 26. 9. 2012, č. j. 6 Ads 151/2011 - 126, publikovaném pod č. 2823/2013 Sb. NSS, kde dospěl k závěru: „Nejvyšší správní soud sdílí názor krajského soudu, že s takto pojatým výkladem platné právní úpravy nelze souhlasit, když předpoklad výjimečnosti služby přesčas vyplývá především ze skutečnosti, že zákonodárce její přípustnost podmínit existencí určitých zákonných podmínek, bez jejichž identifikace výkon služby přesčas nařídit nelze. Z toho, co stěžovatel uvádí, lze dovodit, že práci přesčas lze nařídit vždy, kdy je služebnímu funkcionáři známo, že výkon služby nebude možné zajistit s určitým počtem příslušníků v určitém časovém prostoru. S tímto názorem by bylo možno souhlasit, kdyby ustanovení § 54 odst. 1 služebního zákona znělo tak, že ″Příslušníkovi lze nařídit výkon služby přesčas nejvýše v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce″. Takto však uvedené ustanovení nezní, neboť předpokládá, že k nařízení výkonu služby přesčas lze přistoupit pouze v důležitém zájmu služby. Tento důležitý zájem služby nelze pak shledat v tom, jak na to poukázal již krajský soud, když je dlouhodobý až trvalý nedostatek osob nahrazován zvýšenými nároky na stávající příslušníky nařizováním služeb přesčas s odkazem na důležitý zájem služby. Krajský soud správně prostor pro takový výklad platné právní úpravy nespatřil a správně poukázal na to, že napadené rozhodnutí se námitkami žalobce nezabývalo do té míry, aby bylo zřejmé, z jakých důvodů je žalovaná považuje za neodůvodněné. Jak již správně uvedl krajský soud, lze si představit vznik neočekávané situace způsobené např. momentální indispozicí či absencí některého z příslušníků např. ze zdravotních či jiných důvodů, jež by byla oprávněně subsumovatelná pod § 54, resp. § 201 služebního zákona.“ Nejvyšší správní soud tak uzavřel, že žalovaná musí „jednoznačným, průkazným a nezpochybnitelným způsobem prokázat, že služba přesčas není z její strany využívána k jiným účelům a za jiných podmínek, než které připouští platná právní úprava“. Shodně pak Nejvyšší správní soud judikoval v rozsudcích ze dne 31.10.2012, čj. 4 Ads 15/2012-34, ze dne 2.10.2013, čj. 6 Ads 23/2013-39 a ze dne 26.6.2013, čj. 6Ads 9/2013-31, na který v žádosti odkazovali žalobci. Uvedená rozhodnutí se týkají posouzení práce přesčas u příslušníků Policie ČR.

42. Krajský soud nesouhlasí s tvrzením žalovaného, že se citovaná judikatura na nyní posuzovaný případ nevztahuje a že se žalovaný nemůže ztotožnit s úvahami, výkladem a právními názory správních soudů ve věci posuzování přesčasové práce podle § 54 odst. 1 zákona a jejího proplácení, jak bylo judikováno v případech řešených u příslušníků Policie ČR. Žalovaný v té souvislosti namítal, že se jednalo o jiný bezpečnostní sbor s odlišným režimem služby a zejména pak, že se jednalo o příslušníky zpravidla zařazené na služebních místech na operačních střediscích policie, kde soudy konstatovaly výrazně poddimenzovaný počet systemizovaných služebních míst. Příslušníci zařazení na těchto místech tak byli dlouhodobě a současně naprosto plánovitě a systémově plánováni do běžných služeb, přičemž se zcela automaticky předpokládalo, že tomu tak bude i za využití přesčasů. K tomu krajský soud jednak uvádí, že se v případě citovaných rozhodnutí jedná o judikaturu Nejvyššího správního soudu, který ve smyslu § 12 s.ř.s. představuje vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, a jako takový sleduje a vyhodnocuje judikaturu krajských správních soudů a zajišťuje jednotu a zákonnost jejich rozhodovací činnosti. Krajské soudy rozhodující ve správním soudnictví jsou povinny judikaturu Nejvyššího správního soudu sledovat a touto se ve své rozhodovací činnosti v obdobných případech řídit. Pokud se tedy Nejvyšší správní soud ve shora citovaných judikátech vyslovil k otázce výkladu ustanovení § 54 odst. 1 služebního zákona, včetně výkladu neurčitého právního pojmu „důležitý zájem služby“, je nutno konstatovat, že tyto závěry jsou v rozhodovací soudní činnosti soudů nižších stupňů aplikovatelné bez ohledu na to, o jaký bezpečnostní sbor se jedná, resp. jaký režim služby tento bezpečnostní sbor vykonává.

43. Z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že služba přesčas dle § 54 odst. 1 zákona o služebním poměru představuje výjimečné opatření, které umožňuje nařídit výkon služby nad rámec základní doby služby (která je dle § 52 odst. 1 zákona o služebním poměru 37,5 hodin týdně). Služební zákon tedy nepojímá službu přesčas jako další fond služební doby, z něhož je možné libovolně čerpat do limitu 150 hodin v kalendářním roce. Službu přesčas lze nařídit pouze v důležitém zájmu služby, který je dán jen ve výjimečných případech. Konkrétně se jedná o situace, jež nebylo možné předvídat při rozvržení doby služby na jednotlivé směny podle § 53 zákona o služebním poměru, jako například momentální indispozice nebo absence některého z příslušníků ze zdravotních či jiných důvodů nebo předem neočekávaný úkol bezpečnostního sboru, který může být náležitě splněn jen příslušníkem s požadovanou kvalifikací mimo rámec jeho naplánované směny.

44. Je přitom na správním orgánu, aby jednoznačným, průkazným a nezpochybnitelným způsobem prokázal, že služba přesčas není z jeho strany využívána k jiným účelům a za jiných podmínek, nežli připouští právní úprava, tj. v souladu s důležitým zájmem služby. Proto je nezbytné, aby vedoucí příslušník u každé služby přesčas uvedl konkrétní důvod, proč ji nařídil. Měl by tak důvod nařízení služby přesčas alespoň rámcově vymezit a vyhotovit o tomto důvodu stručný písemný záznam, např. v knize služeb. Jestliže to vedoucí příslušník neučiní a důvod služby přesčas nelze spolehlivě dovodit ani ze spisového materiálu, není možno posoudit, zda byla služba nařízena v souladu se zákonem (viz např. rozsudek NSS ze dne 26.9.2012, čj. 6 Ads 151/2011 – 126 či výše uváděný rozsudek čj. 4 Ads 11/2013 – 41).

45. V posuzované věci je předmětem sporu otázka, jestli byly přesčasové služby do limitu 150 hodin v kalendářním roce ve sledovaném období nařizovány žalobcům v souladu s § 54 odst. 1 zákona o služebním poměru, resp. zda byl tento soulad dostatečným způsobem ze strany správních orgánů prokázán. Mezi účastníky řízení je zejména sporné, zda byly tyto přesčasové hodiny nařizovány v důležitém zájmu služby, jak uvedené zákonné ustanovení vyžaduje. V případě záporného zodpovězení této otázky by totiž bylo nutné na základě výše uvedeného dojít k závěru, že žalobci měli nárok na náhradní volno nebo na proplacení poměrné části služebního příjmu v souladu s § 125 odst. 1 zákona o služebním poměru.

46. Správní orgány obou stupňů vyložily pojem „důležitý zájem služby“ tak, že jde o bezproblémové zajištění běžného výkonu služby bezpečnostního sboru, v případě vězeňské služby pak bezproblémové zajištění výkonu vazby a výkonu odnětí svobody (a to i na základě srovnání s předchozí právní úpravou učiněného žalovaným). Konkrétně se podle žalovaného jedná o zajištění přímého výkonu služby, tedy činností, které jsou zpravidla vykonávány ve směnném nebo nepřetržitém režimu služby. Dle žalovaného byly služby přesčas nařizovány pouze operativně v případech náhlého onemocnění příslušníků, čerpání služebního volna, nečekané ošetřování člena rodiny, služebního školení, výkonu veřejných funkcí, dárcovství krve apod. Tyto důvody lze podle žalovaného považovat za důležitý zájem služby.

47. S uvedeným konstatováním správních orgánů se krajský soud neztotožnil, neboť správní orgány pouze tvrdily, že přesčasové hodiny byly nařizovány jen operativně v naléhavých případech dle § 54 odst. 1 zákona o služebním poměru, ničím konkrétním to však neprokázaly. Odůvodnění prvostupňového rozhodnutí a napadeného rozhodnutí, provedené dokazování i praxe správních orgánů při nařizování služeb přesčas naopak svědčí spíše o skutečnosti, že přesčasové hodiny byly nařizovány za účelem pokrytí nepřetržitého výkonu služeb při jakémkoliv nedostatku počtu příslušníků. Ze spisového materiálu přitom není zjistitelné, o jaké důvody nedostatečného počtu příslušníků se jednalo, zda se skutečně jednalo o tvrzené mimořádné a výjimečné situace nebo o problém dlouhodobé „poddimenzovanosti“ služebních míst.

48. Správní orgány sice v odůvodnění svých rozhodnutí uvádí, že k nařizování přesčasových služeb docházelo pouze operativně, při výše zmiňovaných nenadálých skutečnostech, nicméně odůvodnění jejich rozhodnutí poukazují na skutečnost, že úkoly Vězeňské služby ČR musí být plněny a splněny s vládou taxativně stanoveným počtem služebních míst příslušníků a s vládou taxativně stanoveným objemem prostředků stanovených státním rozpočtem na příslušný rok na jejich služební příjmy. Konkrétně žalovaný na straně 17 napadeného rozhodnutích uvádí: „Dojde-li za tohoto právního stavu k personální situaci, kdy výkon služby nelze zajistit s počtem příslušníků, kteří jsou v daném okamžiku, resp. v daném období a v dané věznici vedoucím příslušníkům k dispozici, je třeba k zajištění plnění úkolů služby využít všech legislativních možností, na které zákon pamatuje, a které připouští. Nařízení výkonu služby přesčas podle § 54 odst. 1 zákona mezi tyto zákonné možnosti nepochybně patří.“ Z uvedeného lze dovodit, že nařizováním přesčasových služeb byl řešen také problém nedostatku služebních míst, resp. situace, kdy s aktuálním počtem příslušníků nebylo možno obsadit všechny služby tak, aby byl zajištěn její nepřetržitý výkon. V odůvodnění není uvedeno nic konkrétního, co by nenasvědčovalo tomu, že se jednalo pouze o mimořádné situace. Navíc nařízení služby přesčas v souladu s § 54 odst. 1, tedy z důvodu důležitého zájmu služby, není možné v případech předem obecně známých a právní úpravou předpokládaných situací, jako je např. čerpání služebního volna, dovolené či účast na školení. S takovými důvody absence příslušníků totiž musí správní orgán dopředu počítat a nemůže tuto předem předvídatelnou absenci příslušníků pokrývat pomocí přesčasových služeb s odkazem na důležitý zájem služby.

49. Lze proto uzavřít, že prvostupňové rozhodnutí ani napadené rozhodnutí není odůvodněno tak, aby byl z odůvodnění zřejmý důvod, který vedl k závěru, že jsou splněny podmínky pro nařizování služby přesčas žalobcům v rozsahu do 150 hodin v kalendářním roce. Z obou rozhodnutí není zjistitelné, kdy konkrétně došlo ke vzniku neočekávané situace způsobené např. momentální indispozicí či absencí některého z příslušníků a že následně na tuto neočekávaně vzniklou situaci byla žalobcům nařízena práce přesčas. Z toho důvodu nelze postavit na jisto, zda ve vztahu k žalobcům docházelo ze strany prvostupňového správního orgánu k nařizování služby přesčas v souladu s § 54 odst. 1 zákona o služebním poměru a nelze tak ani argumentačně vyvrátit tvrzení žalobců, že k nařizování služby přesčas docházelo v rozporu se zákonem.

50. Také provedené dokazování, konkrétně výslechy svědků Mgr. P.K. a Mgr. V.C.(viz strana 12 prvostupňového rozhodnutí) nevypovídají o tom, že by přesčasové služby byly vždy nařizovány v souladu s § 54 odst. 1 zákona o služebním poměru. Výslechy svědků potvrdily tvrzení žalobců, že praxe nařizování služeb je taková, že příslušník se o tom, že šlo o přesčasovou službu, dozví až z hromadného směnového výkazu, kde je sice jako důvod přesčasu uveden „§ 54“, nicméně není zde obsaženo konkrétní odůvodnění nařízení tohoto přesčasu. Je tak zřejmé, že nařizované služby přesčas nebyly žalobcům nijak konkrétně zdůvodněny a nelze tak zjistit pravé důvody jejich nařizování.

51. Na základě všech výše uvedených skutečností krajský soud přisvědčil námitkám žalobců směřujícím proti nesprávnému výkladu ustanovení § 54 odst. 1, resp. § 201 služebního zákona a v něm obsaženého neurčitého právního pojmu „důležitý zájem služby“; jakož i žalobní námitce co do absence relevantních důkazů, které by dokládaly nařizování výkonu služeb přesčas konkrétních příslušníků (žalobců) v souladu s těmito zákonnými ustanoveními. Závěr 52. Soud shledal napadené rozhodnutí nezákonným a žalobu důvodnou. Zrušil proto podle § 78 odst. 1 s.ř.s. napadené rozhodnutí pro nezákonnost. Podle § 78 odst. 4 s.ř.s. vyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení. Správní orgán je podle § 78 odst. 5 s.ř.s. v dalším řízení vázán právním názorem vysloveným soudem ve zrušujícím rozsudku.

VI. Náklady řízení

53. Žalobci měli ve věci plný úspěch, proto jim soud přiznal podle § 60 odst. 1 s.ř.s. právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložili. Náklady řízení spočívají v zaplacených soudních poplatcích za žalobu a odměně advokáta stanovené podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“). Zástupce žalobce, advokát, je plátcem daně z přidané hodnoty, proto se částka odměny advokáta zvyšuje o DPH vypočtenou podle zákona č. 235/2004 Sb. za použití sazby platné v době rozhodnutí soudu, tj. 21 %.

54. Sazba za jeden úkon právní služby ve věcech žalob projednávaných podle soudního řádu správního činí podle § 9 odst. 4 písm. d) a § 7 advokátního tarifu 3.100 Kč a podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu má advokát za jeden úkon právní služby nárok na paušální částku 300 Kč. Podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu jde-li o společné úkony při zastupování nebo obhajobě dvou nebo více osob, náleží advokátovi za každou takto zastupovanou nebo obhajovanou osobu mimosmluvní odměna snížená o 20 %.

55. Odměna advokáta sestává ze tří úkonů právní služby pro každého z 30 žalobců, a to za jeden úkon podle § 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu (převzetí a příprava věci), dva úkony podle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu (podání žaloby a repliky k vyjádření žalovaného).

56. Za jeden právní úkon právní služby pro jednoho žalobce náleží advokátovi odměna 2.480 Kč a paušální částka 300 Kč, tj. 2.780 Kč. Za tři úkony pro každého žalobce činí 8.340 Kč, a pro 30 žalobců 250.200 Kč. DPH z této částky činí 52.542 Kč. Odměna advokáta tak činí 302.742 Kč.

57. K odměně advokáta bylo připočteno 90.000 Kč (30 x 3.000 Kč) za 30 zaplacených soudních poplatků podle položky 18 bod 2. písm. a) Sazebníku poplatků, přílohy zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů.

58. Náklady řízení tak činí 392.742 Kč. K plnění byla podle § 64 s.ř.s. k § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. s ohledem na technické možnosti žalovaného správního orgánu stanovena třicetidenní lhůta, platební místo bylo podle § 64 s.ř.s. k § 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. stanoveno k rukám zástupce žalobců, advokáta.

Poučení

Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost u Nejvyššího správního soudu. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. (§ 12 odst. 1, § 102, § 106 odst. 2 a 4 s.ř.s.) V Plzni dne 15. září 2016 Mgr. Alexandr Krysl,v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Lenka Kovandová