57 Ad 4/2024

Rubrum

č. j. 57 Ad 4/2024 - 128 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Lukáše Pišvejce, soudce Mgr. Aleše Smetanky a soudkyně JUDr. Veroniky Burianové ve věci žalobce: Mgr. Bc. J. K. bytem X zastoupen JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem sídlem náměstí Republiky 2/2, 301 00 Plzeň proti žalovanému: Státní tajemník v Ministerstvu zdravotnictví sídlem Palackého náměstí 375/4, 128 00 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 4. 2024, č. j. MZDR 10049/2024-7/ST, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. V září roku 2018 byl žalobce jmenován na služební místo představeného – vedoucího oddělení právního, kontrolního a personálního u Krajské hygienické stanice Plzeňského kraje (dále jen „KHS“). Od listopadu téhož roku byl ve služebním poměru na dobu Shodu s prvopisem potvrzuje H. K. 2 57 Ad 4/2024 neurčitou. S účinností od 1. 1. 2023 byly pro výkon této funkce představeného stanoveny další požadavky, a sice vykonání zvláštní části úřednické zkoušky pro tři obory služby. Žalobce však v minulosti složil úřednickou zkoušku pouze z jednoho z těchto tří oborů, a proto mu vznikla povinnost vykonat zvláštní část úřednické zkoušky i ze dvou zbývajících oborů. Dne 27. 12. 2022 byl žalobce poučen o povinnosti vykonat úřednickou zkoušku ze zbývajících dvou oborů služby, a to do 12 měsíců ode dne, kdy začal vykonávat službu v dalším oboru služby; pokud tak neučiní, bude převeden na jiné služební místo.

2. Již v době, kdy byl poučen o povinnosti vykonat zkoušku, byl žalobce v dočasné (pracovní) neschopnosti k výkonu služby. Zůstal v ní i po celý rok 2023. Žalobce tak úřednickou zkoušku z dalších oborů služby v dané lhůtě nevykonal, a proto jej chtěl ředitel KHS převést na jiné vhodné služební místo, kde by mohl vykonávat službu i bez nutnosti složení zvláštní části úřednické zkoušky v daných oborech státní služby. Ředitel KHS ale nenalezl ve vlastním služebním úřadě žádné vhodné služební místo, a proto hledal vhodné místo v jiných služebních úřadech. Ředitel KHS nalezl dvě vhodná místa v jiných služebních úřadech, avšak neobdržel souhlas příslušného služebního orgánu s převodem žalobce ani na jedno z těchto míst.

3. Následně proto ředitel KHS (dále též „služební orgán“) rozhodnutím ze dne 27. 2. 2024, č. j. 05347/2024 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) podle § 62 odst. 1 ve spojení s § 61 odst. 1 písm. h) zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, ve znění účinném v relevantní době (dále jen „zákon o státní službě“) zařadil žalobce mimo výkon služby z organizačních důvodů a podle § 62 odst. 2 téhož zákona stanovil žalobci plat ve výši 80 % měsíčního platu. Žalobce prvostupňové rozhodnutí napadl odvoláním.

4. Žalovaný rozhodnutím ze dne 30. 4. 2024, č. j. MZDR 10049/2024-7/ST (dále jen „napadené rozhodnutí“), odvolání žalobce proti prvostupňovému rozhodnutí podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Proti napadenému rozhodnutí podal žalobce dne 1. 6. 2024 žalobu u Krajského soudu v Plzni (dále jen „soud“) ve smyslu § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).

5. Soud na tomto místě ve stručnosti předesílá, že žalobcovu žalobu zamítl jako nedůvodnou rozsudkem ze dne 30. 7. 2025, č. j. 57 Ad 4/2024-66 (dále jen „původní rozsudek“), ovšem Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 31. 3. 2026, č. j. 2 Ads 204/2025-25 (dále jen „zrušující rozsudek“), na základě žalobcem podané kasační stížnosti zrušil původní rozsudek soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Důvodem bylo nevypořádání jednoho z dílčích žalobních bodů (byť dle kasačního soudu šlo o argumentaci nikoli obsáhlou a nově uplatněnou až v žalobě, aniž by měla předobraz v odvolacích námitkách), což učinilo původní rozsudek soudu nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů (podrobněji viz níže).

II. Žaloba

6. Žalobce ve své žalobě namítl nezákonnost napadeného i prvostupňového rozhodnutí a navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil. Žalobní body byly obsaženy v článku IV. žaloby.

7. V prvé části žalobních námitek (bod 1. v čl. IV. žaloby) žalobce tvrdil, že prvostupňové rozhodnutí trpí ve výroku I. formální vadou, která „způsobuje neurčitost a Shodu s prvopisem potvrzuje H. K. 3 57 Ad 4/2024 nepřezkoumatelnost rozhodnutí a zapříčiňuje tak jeho nicotnost“. Ředitel KHS totiž rozhodl o zařazení žalobce mimo výkon služby s odkazem na § 62 odst. 1 zákona o státní službě, ovšem toto ustanovení obsahuje pod písmeny a) až i) různé důvody, pro něž nemůže státní zaměstnanec vykonávat službu na dosavadním služebním místě. Neuvedení konkrétního důvodu ve výroku prvostupňového rozhodnutí způsobuje jeho nicotnost. Podle žalobce odůvodnění rozhodnutí nemůže doplňovat či upřesňovat výrok rozhodnutí. Žalobce argumentoval, že podle ustálené judikatury správních soudů (kterou blíže nespecifikoval – pozn. soudu) „vymezení předmětu řízení ve výroku rozhodnutí musí vždy spočívat v jeho specifikaci a identifikaci, [aby] nebylo zaměnitelné s předmětem jiným“.

8. Ve druhé části žalobních námitek (bod 2. v čl. IV. žaloby) žalobce uplatnil několik dílčích žalobních námitek.

9. Za prvé, žalobce namítal, že žalovaný nesprávně neposoudil pracovní neschopnost žalobce jako překážku na straně žalobce neumožňující mu vykonat úřednickou zkoušku. Přitom nevykonání úřednické zkoušky bylo důvodem, pro který byl žalobce zařazen mimo výkon služby. Žalobce uvedl, že již ve svém odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí poukazoval na skutečnost, že v době, kdy mu byl dne 27. 12. 2022 doručen dokument s názvem „Informace pro zaměstnance“, ve kterém byl poučen o důsledcích nevykonání úřednické zkoušky, byl v pracovní neschopnosti, která započala již dne 19. 10. 2022 a „trvá doposud“. Žalobce v době doručení zmíněného dokumentu nemohl vědět, že jeho pracovní neschopnost bude trvat tak dlouho, nemohl předvídat negativní vývoj svého zdravotního stavu a zcela logicky je mu takový stav velmi nepříjemný. Tato objektivní překážka v podobě pracovní neschopnosti mu bránila a brání ve výkonu služby, tedy i ve vykonání úřednické zkoušky. Žalobce má za to, že argumentace žalovaného je vadná a nepřípadná, resp. některé argumenty jsou až nelogické. Žalovaný v podstatě ignoruje zákonnou úpravu překážek v práci obsaženou v zákoníku práce, na jehož použití výslovně odkazuje § 104 zákona o státní službě. Po dobu překážek v práci zaměstnanec není povinen plnit pracovní úkoly nebo v této souvislosti poskytovat zaměstnavateli součinnost, tudíž ani nemůže být postihován za porušení takových povinností. Žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 21 Cdo 2518/2022, podle kterého je rozhodující existence důležité osobní překážky v podobě pracovní neschopnosti, přičemž ani dobrovolný nástup zaměstnance do práce nemění nic na výše uvedené suspenzi pracovního úvazku během dlouhodobé pracovní neschopnosti.

10. Za druhé, žalobce tvrdil, že žalovaný nesprávně neposoudil pracovní neschopnost žalobce jako překážku na straně žalobce bránící mu ve výkonu služby. Žalobce nesouhlasil s názorem žalovaného, že měl povinnost požádat o termín pro výkon úřednické zkoušky a pokud by tak učinil a bránila by mu ve vykonání úřednické zkoušky v určeném termínu překážka ve službě, pak by se stanovil náhradní termín. Žalobce přitom odmítl odkaz žalovaného na čl. 60 odst. 7 metodického pokynu náměstka ministra vnitra pro státní službu č. 2/2019, kterým se stanoví podrobnosti ke změnám služebního poměru, ve znění 3. aktualizace ze dne 28. 2. 2024 (dále jen „Metodický pokyn“), který stanoví, ve kterých případech je možné lhůtu 12 měsíců přerušit. Podle žalobce Metodický pokyn jednak představuje pouze výklad nadřízeného orgánu a není nad zákonem, ale hlavně nepřiléhá na situaci žalobce, u kterého již v době, kdy byl o povinnosti vykonat úřednickou zkoušku informován, existovaly překážky ve výkonu služby. Samotná skutečnost, že pracovní neschopnost není jako důvod pro přerušení lhůty uvedena, nemůže znamenat, že se k dlouhodobé pracovní Shodu s prvopisem potvrzuje H. K. 4 57 Ad 4/2024 neschopnosti nemá přihlížet. Jednak se jedná o zákonnou překážku na straně zaměstnance, jednak se jedná o objektivní důvod, pro který nemůže žalobce vykonávat službu. Za výkon služby je pak určitě nutno považovat i přípravu a vykonání úřednické zkoušky. Nikdo samozřejmě nemůže vědět, jak dlouho bude jeho pracovní neschopnost trvat, ale pokud započala před doručením zmíněného dokumentu s názvem „Informace pro zaměstnance“, a stále trvá, tak je dle žalobce evidentní, že tato překážka brání ve výkonu služby, tedy i ve vykonání úřednické zkoušky.

11. Za třetí, žalobce tvrdil, že žalovaný nesprávně neposoudil pracovní neschopnost žalobce jako překážku na straně žalobce bránící tomu, aby byl zařazen mimo výkon služby z důvodu další překážky. Žalobce namítal, že nerozumí konstatování žalovaného, že dočasná neschopnost k výkonu služby není přerušením výkonu služby ve smyslu překážky pro splnění povinností vykonat úřednickou zkoušku. Žalobce trvá na tom, že jeho dlouhodobá neschopnost k výkonu služby představuje překážku, pro kterou nemůže vykonávat službu, a má za to, že se po dobu existence překážek výkonu služby staví i běh lhůty, během které je státní zaměstnanec povinen vykonat úřednickou zkoušku. Žalobce dle svých slov netvrdí, že dočasná neschopnost k výkonu služby je přerušením výkonu služby, ale je zákonnou překážkou, pro kterou nemůže konat práci, resp. vykonávat službu. Podle žalobce se jedná o zásadní nepochopení překážek v práci žalovaným. Žalobce dále označil za nesprávný žalovaným odkazovaný závěr č. 32 ze zasedání poradního sboru náměstka ministra vnitra pro státní službu k zákonu o státní službě ze dne 6. 9. 2019, dle kterého dočasná neschopnost státního zaměstnance k výkonu služby není překážkou pro jeho zařazení mimo výkon služby z organizačních důvodů. Podle žalobce, jsou-li u státního zaměstnance překážky ve službě (spočívající v pracovní neschopnosti), nelze rozhodnout o další překážce, tj. zařazení mimo výkon služby. V případě souběhu překážek je zcela namístě upřednostnit překážku zaměstnance (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2745/2013). Podle žalobce argumentace žalovaného není správná i proto, že v odkazovaném závěru č. 32 nejsou specifikovány důvody zařazení mimo výkon služby. Žalobce si dovede představit situace, kdy i v pracovní neschopnosti je možné zařadit mimo výkon služby, ale není to jeho situace, kdy důvodem zařazení je skutečnost, že nevykonal úřednickou zkoušku, kterou ale vykonat nemohl pro svou pracovní neschopnost.

III. Vyjádření žalovaného k žalobě

12. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 19. 6. 2024 uvedl, že žalobní námitky jsou nedůvodné, a proto navrhl zamítnutí žaloby. Žalovaný vyjádřil přesvědčení, že postup ředitele KHS, který následně potvrdil v napadeném rozhodnutí, je v souladu se zákonem o státní službě.

13. K prvnímu žalobnímu bodu žalovaný uvedl, že odmítá názor žalobce o vadě výroku I. prvostupňového rozhodnutí, která by měla způsobit neurčitost a nepřezkoumatelnost prvostupňového rozhodnutí, resp. jeho nicotnost. K vypořádání této námitky pak žalovaný odkázal na napadené rozhodnutí, kde se na str. 3 až 5 s danou námitkou podrobně zabýval.

14. K druhému žalobnímu bodu žalovaný předně uvedl, že specifikum zákona o státní službě spočívá především ve skutečnosti, že se v jeho důsledku zásadně změnila právní povaha pracovního vztahu státního zaměstnance při výkonu státní správy ze soukromoprávního Shodu s prvopisem potvrzuje H. K. 5 57 Ad 4/2024 na veřejnoprávní. S povahou služebního vztahu je spojena i skutečnost, že služební orgán vystupující v pozici zaměstnavatele, tj. státu, disponuje s veřejnou mocí a autoritativně určuje jednostrannými akty v mezích zákonné úpravy postavení osob vykonávajících službu ve služebním poměru. Pokud jde o vztah zákona o státní službě a zákoníku práce, platí, že na služební vztahy státních zaměstnanců se použije právní úprava zákoníku práce jen tehdy, je-li tak výslovně v zákoně o státní službě uvedeno. Podle přesvědčení žalovaného žalobce nesprávně argumentuje překážkami ve službě dle § 104 zákona o státní službě, resp. jejich úpravou v zákoníku práce. Žalobce zcela opomíjí fakt, že postavení státního zaměstnance je ze své podstaty odlišné od postavení zaměstnance v soukromoprávní sféře. Zásada autonomie vůle je ve služebním poměru upozaděná a převládá vztah nadřízenosti a podřízenosti obou dotčených subjektů. Také v úpravě změn služebního poměru státního zaměstnance či v případě ukončení služebního poměru se projevuje nadřazenost služebního orgánu.

15. Žalovaný dále argumentoval, že s výkonem státní služby jsou spojena nejen práva, ale také povinnosti státního zaměstnance. Žalobci byla systemizací přidána povinnost vykonat dle § 35 odst. 1 zákona o státní službě zvláštní část úřednické zkoušky z oborů Archivnictví a spisová služba a Platy, mzdy a jiné odměny za práci. O tomto kroku byl žalobce informován přípisem s názvem „Informace pro zaměstnance“, ve kterém byl poučen o změně oborů služby požadovaných na služebním místě, na kterém dosud vykonával službu. Vzhledem k tomu, že žalobce nesplnil svoji povinnost vykonat úřednickou zkoušku z nově přidaných oborů služby, byl dán důvod pro jeho převedení na jiné služební místo podle § 61 odst. 1 písm. h) zákona o státní službě. Následně ředitel KHS vynaložil snahu převést žalobce na vhodné služební místo, pro které splňuje obor služby, a to nejen ve služebním úřadě KHS Plzeňského kraje, ale také v jiných služebních úřadech. Vzhledem k tomu, že se to nepodařilo, ředitel KHS rozhodl o zařazení žalobce mimo výkon služby z organizačních důvodů. Žalovaný v dalším vypořádání dané námitky odkázal na str. 5 až 11 napadeného rozhodnutí.

16. A konečně žalovaný uvedl, že metodické pokyny, metodická sdělení či metodická doporučení ministerstev nejsou obecně závaznými předpisy, přesto jsou pro správní orgány zásadně závazné, neboť vytvářejí tzv. správní praxi (žalovaný citoval bod 18 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2010, č. j. 2 Afs 53/2010–63). Podle žalovaného správní orgány jsou při svém rozhodování povinny respektovat závěry poradního sboru náměstka ministra vnitra pro státní službu, resp. nejvyššího státního tajemníka. V případě, že dosud není určitá oblast zákona o státní službě judikována, jsou zveřejňované závěry spolu s metodickými pokyny jediným vodítkem, jak mají správní orgány v intencích zákona o státní službě postupovat.

IV. Původní rozsudek soudu a zrušující rozsudek Nejvyššího správního soudu

17. Soud v původním rozsudku poté, co shledal žalobu včasnou, přípustnou a projednatelnou, žalobu jako nedůvodnou zamítl.

18. Soud vyšel z toho, že žalobce ve své žalobě uplatnil dva žalobní body, a to (i) formální vadu výroku I. prvostupňového rozhodnutí, která má způsobovat neurčitost a nepřezkoumatelnost rozhodnutí, resp. jeho nicotnost; a (ii) nesprávné právní posouzení pracovní neschopnosti žalobce, coby překážky ve výkonu služby, kterou správní orgány Shodu s prvopisem potvrzuje H. K. 6 57 Ad 4/2024 nepovažovaly rovněž za překážku neumožňující žalobci vykonat úřednickou zkoušku (viz bod 21 původního rozsudku). Oba žalobní body pak soud posoudil jako nedůvodné.

19. Právě druhý žalobní bod soud označil jako podstatu sporu, tj. zda byl v případě žalobce naplněn důvod pro jeho zařazení mimo výkon služby dle § 62 odst. 1 zákona o státní službě. Podle soudu správní spis poskytoval dostatečný podklad pro posouzení žalobních námitek, přičemž skutkový základ posuzované věci, jak jej soud shrnul výše v čl. I. tohoto rozsudku, byl mezi účastníky nesporný (viz body 19 a 29 až 32 původního rozsudku).

20. Soud měl dále za to, že žalobce v žalobě učinil jádrem sporu pouze otázku, zda jeho pracovní neschopnost představuje objektivní překážku, pro kterou nemohl vykonat úřednickou zkoušku (viz bod 33 původního rozsudku), přičemž na to zaměřil své posouzení.

21. Jak již soud předeslal výše, Nejvyšší správní soud původní rozsudek soudu zrušil z důvodu jeho dílčí nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů, jelikož soud nevypořádal jeden z žalobních bodů, který byl obsažen v části žalobní argumentace polemizující s žalovaným odkazovaným závěrem č. 32 ze zasedání poradního sboru náměstka ministra vnitra pro státní službu k zákonu o státní službě ze dne 6. 9. 2019 (dále jen „Závěr č. 32“), dle kterého dočasná neschopnost státního zaměstnance k výkonu služby není překážkou pro jeho zařazení mimo výkon služby z organizačních důvodů. Jak upozornil kasační soud, zdejší soud v bodě 58 původního rozsudku uvedl, že „nepovažuje za nutné se dále zabývat žalobcem namítanou nesprávností odkazovaného závěru, neboť žalovaný na tento závěr odkazoval jen podpůrně a otázka správnosti takového závěru není pro soud relevantní, neboť ten své posouzení odvíjí od výkladu zákona o státní službě“.

22. Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku v dané souvislosti konstatoval následující: „

27. Je pravdou, že žalovaný odkázal na Závěr č. 32 pouze podpůrně, a to za účelem vypořádání odvolací námitky, podle níž se má po dobu existence překážek výkonu služby stavět i běh lhůty, v níž je státní zaměstnanec povinen vykonat úřednickou zkoušku.

28. Byť stěžovatel u této argumentační linie zůstal a krajský soud ji považoval za jádro sporu (bod 33 napadeného rozsudku), nelze přehlédnout, že odkaz žalovaného na Závěr č. 32 využil stěžovatel jako inspiraci pro formulování zcela nové námitky, podle níž nebylo možné po dobu trvání stěžovatelovy překážky ve službě vůbec rozhodnout o jeho zařazení mimo výkon služby, jak ostatně krajský soud správně rekapituluje obsah žaloby v bodě 9 napadeného rozsudku.

29. Přestože tato argumentace není obsáhlá, představuje samostatný žalobní bod odlišný od argumentace týkající se běhu lhůty pro vykonání úřednické zkoušky. V tomto žalobním bodu jde totiž o to, zda mohla být správní rozhodnutí vůbec vydána, a to bez ohledu na naplnění důvodu pro převedení státního zaměstnance na jiné služební místo (resp. zařazení mimo službu). Jinými slovy, tato argumentace vychází z toho, že i kdyby byl naplněn důvod pro zařazení stěžovatele mimo výkon služby, nebylo možné o něm rozhodnout, dokud trvala jeho neschopnost k výkonu služby. Poukazuje-li tedy krajský soud na to, že žalovaný použil Závěr č. 32 pouze podpůrně, je třeba zdůraznit, že stěžovatel nepojal svoji argumentaci jako snahu vyvrátit podpůrný argument žalovaného. Nešlo tedy o pouhou dílčí argumentaci stěžovatele. Uplatnění žalobního bodu, který nemá předobraz v odvolacích námitkách či jinak vznesené argumentaci ve správním řízení, je přitom v soudním řízení přípustné […]“. Shodu s prvopisem potvrzuje H. K. 7 57 Ad 4/2024 23. V návaznosti na výše uvedené Nejvyšší správní soud uložil soudu, aby se v dalším řízení vypořádal i s tímto žalobním bodem (viz bod 31 zrušujícího rozsudku).

24. Částečná nepřezkoumatelnost původního rozsudku soudu však Nejvyššímu správnímu soudu nebránila v přezkumu zbylých důvodů, kterými soud vypořádal ostatní žalobní body, a proto tak kasační soud učinil. Nejvyšší správní soud se s posouzením nedůvodnosti zbývajících žalobních bodů provedeným soudem v původním rozsudku ztotožnil.

25. Za prvé, Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že ačkoliv ve výroku I. prvostupňového rozhodnutí měl být uveden odkaz na § 61 odst. 1 písm. h) zákona o státní službě, jak namítal žalobce, přičemž žalovaný tento nedostatek neodstranil, nešlo o vadu, která by měla vést ke zrušení napadeného rozhodnutí. Dle Nejvyššího správního soudu je tomu tak proto, že úvahy o tom, zda je třeba v takovém případě rozhodnutí zrušit, závisí na kontextu celého rozhodnutí, přičemž je třeba zohlednit odůvodnění rozhodnutí, které slouží k interpretaci výroku rozhodnutí a rovněž přihlédnout k tomu, zda neuvedení konkrétního ustanovení zakládá nějakou relevantní právní otázku (Nejvyšší správní soud v dané souvislosti vyšel ze své dřívější judikatury zabývající se zněním výrokové části rozhodnutí ve vztahu ke správnímu trestání, kde jsou požadavky na výrokovou část rozhodnutí vyšší než u jiných rozhodnutí, přesto ani rozhodnutí o přestupku není třeba zrušit vždy pro absenci ustanovení, které obviněný porušil). Podle Nejvyššího správního soudu v projednávané věci je z prvostupňového rozhodnutí ředitele KHS zcela zřejmé, jakými úvahami se řídil, především z jakého skutkového stavu ředitel KHS vycházel a jaké normy na tento skutkový stav aplikoval [včetně § 61 odst. 1 písm. h) zákona o státní službě]. Navíc žalobce žádné úvahy týkající se celého kontextu rozhodnutí v tomto směru nepředložil, nicméně ze všech jeho podání, v nichž napadal věcné důvody jednotlivých rozhodnutí (odvolání proti rozhodnutí ředitele KHS, žaloba, kasační stížnost), je patrné, že i sám žalobce věděl, na základě jakých ustanovení ředitel KHS rozhodl (blíže viz body 33 až 42 zrušujícího rozsudku).

26. Za druhé, Nejvyšší správní soud se zabýval otázkou běhu lhůty pro vykonání úřednické zkoušky podle § 61 odst. 1 písm. h) zákona o státní službě. Předeslal, že překážky ve službě na straně státního zaměstnance, k nimž může v průběhu lhůty pro vykonání úřednické zkoušky dojít, jsou rozličného charakteru a zejména různé délky trvání. Proto se Nejvyšší správní soud zabýval nejprve ve zcela obecné rovině tím, zda skutečnost, že v průběhu lhůty pro vykonání úřednické zkoušky nastane překážka ve službě na straně zaměstnance, má vliv na její plynutí. Až posléze tyto závěry konfrontoval s konkrétní situací žalobce.

27. Nejvyšší správní soud provedl zevrubný výklad § 61 odst. 1 písm. h) zákona o státní službě v kontextu dalších ustanovení tohoto zákona a jeho systematiky, přičemž dospěl k závěru, že dočasná neschopnost k výkonu služby neprodlužuje lhůtu pro úspěšné složení zvláštní části úřednické zkoušky z jiného či dalšího oboru služby (v podrobnostech viz body 45 až 65 zrušujícího rozsudku). Na to navázal konstatováním, že „[d]ůsledkem toho, že státní zaměstnanec v zákonem stanovené lhůtě úspěšně nesložil zvláštní část úřednické zkoušky v jiném či dalším oboru služby, je neprokázání odborné kvalifikace k dalšímu výkonu služby na daném služebním místě (viz § 36 odst. 3 větu druhou zákona o státní službě) zákonem stanoveným způsobem. Není přitom rozhodné, zda se státní zaměstnanec v této lhůtě ke složení úřednické zkoušky vůbec nepřihlásí nebo se ke zkoušce bez řádné omluvy nedostaví nebo je během zkoušky hodnocen stupněm „nevyhověl“, a to případně i opakovaně. Právě proto zákon o státní službě umožňuje převést státního zaměstnance na jiné služební místo [§ 61 odst. 1 písm. Shodu s prvopisem potvrzuje H. K. 8 57 Ad 4/2024 h) zákona o státní službě] a v případě, že žádné vhodné služební místo není volné, zařadit jej mimo výkon služby z organizačních důvodů (§ 62 téhož zákona) s možností následného rozhodnutí o skončení služebního poměru [§ 72 odst. 1 písm. d) téhož zákona].“ (viz bod 66 zrušujícího rozsudku).

28. Pokud jde o konkrétní situaci žalobce, Nejvyšší správní soud označil žalobcův případ za mimořádný v tom, že jeho dočasná neschopnost k výkonu služby započala před tím, než vstoupila v účinnost systemizace, která mu založila povinnost složit zvláštní část úřednické zkoušky v dalších oborech služby a od níž se odvíjí počátek běhu lhůty dle § 35 odst. 2 písm. b), resp. § 61 odst. 1 písm. h) zákona o státní službě. Žalobcova neschopnost k výkonu služby trvala bez jakéhokoliv přerušení po celou dobu této lhůty a také v době vydání prvostupňového rozhodnutí i napadeného rozhodnutí. Poté Nejvyšší správní soud konstatoval, že si krajský soud byl této situace vědom a ve svém posouzení se specifickou situací žalobce zabýval. Přesto se žalobce v kasační stížnosti omezil pouze na námitku, že dočasná neschopnost k výkonu služby je překážkou, která bez dalšího znemožňuje vykonat úřednickou zkoušku, přihlásit se k ní, následně se omluvit z jejího vykonání a činit eventuálně další související úkony. Žalobce pak neuvedl ani žádné konkrétní skutečnosti týkající se závažnosti svého zdravotního stavu, jež by alespoň zpochybňovaly důvodnost předpokladu krajského soudu, že žalobce mohl v době dočasné neschopnosti přinejmenším podat přihlášku k vykonání zkoušky. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s krajským soudem, že samotné podání přihlášky k vykonání zvláštní části úřednické zkoušky nelze považovat za výkon služby, a proto nelze přisvědčit žalobci, že existence překážky ve službě sama o sobě (bez zohlednění aktuální závažnosti zdravotního stavu, jež nebyla doložena, jak zdůraznil krajský soud) vylučuje schopnost žalobce žádost podat. V návaznosti na to Nejvyšší správní soud označil za správný předpoklad krajského soudu, z nějž jeho právní konstrukce vychází, totiž že dočasná neschopnost k výkonu služby nebránila žalobci podat přihlášku ke zvláštní části úřednické zkoušky a následně se omluvit z účasti u zkoušky ve stanoveném termínu a požádat o určení náhradního termínu; výhrady žalobce k těmto dílčím úvahám proto Nejvyšší správní soud posoudil jako nedůvodné (blíže viz body 67 až 72 zrušujícího rozsudku).

29. Závěrem svého posouzení Nejvyšší správní soud posoudil jako nepřípustné (podle § 104 odst. 4 s. ř. s.) žalobcovy námitky, že se nemohl účinně podílet na vyhledávání vhodného místa a že ředitel KHS s vydáním rozhodnutí otálel, což se mohlo dotknout jeho práv zkrácením doby zařazení mimo výkon služby, takže nakonec nebyl propuštěn ze služebního poměru a nevznikl mu nárok na odbytné. Důvodem nepřípustnosti bylo to, že žalobce ani jednu z těchto námitek neuplatnil v řízení před krajským soudem, ač tak učinit mohl (viz bod 73 zrušujícího rozsudku).

V. Nové projednání věci soudem

30. Soud předně uvádí, že i při novém projednání měl za to, že v řešené věci byly splněny procesní podmínky věcného projednání žaloby, neboť žaloba byla podána řádně a včas, a to aktivně legitimovaným žalobcem proti rozhodnutí žalovaného správnímu orgánu, který byl pasivně legitimován. Jelikož k výzvě soudu učiněné poté, co mu věc byla vrácena kasačním soudem k dalšímu řízení, žalobce i žalovaný k výzvě soudu výslovně sdělili, že souhlasí s rozhodnutím bez jednání, soud v dané věci rozhodl bez jednání ve smyslu § 51 odst. 1 s. ř. s. S ohledem na závazný právní názor vyslovený kasačním soudem ve Shodu s prvopisem potvrzuje H. K. 9 57 Ad 4/2024 zrušujícím rozsudku soud v rámci nového posouzení považoval za dostačující vyjít z obsahu správního spisu, tudíž další dokazování neprováděl. Ostatně účastníci řízení se poté, co byla předmětná věc vrácena soudu k dalšímu řízení, již ve věci samé nevyjádřili, resp. neučinili žádné důkazní návrhy.

31. V souladu s § 75 odst. 1 a 2 s. ř. s. soud opět vycházel při přezkoumání napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů včasně uplatněných v žalobě. Soud přezkoumal napadené rozhodnutí i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti, tj. vad ve smyslu § 76 odst. 2 s. ř. s. a dále vad, které by bránily přezkoumání napadeného rozhodnutí v rozsahu řádně a včas uplatněných žalobních bodů (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2011, č. j. 7 Azs 79/2009-84), přičemž žádné takové vady soud nezjistil.

32. Soud neshledal žádného důvodu, pro který by se měl jakkoli odchýlit od té části svého předchozího posouzení žalobních námitek, kterou aproboval Nejvyšší správní soud. Ostatně, jak již soud uvedl výše, žalobce poté, co se věc soudu po zrušení původního rozsudku kasačním soudem vrátila k opakovanému projednání, neučinil žádné podání ve věci samé, v němž by soudu předložil další argumenty podporující důvodnost jeho žalobních námitek.

33. Soud proto setrval na svém předchozím posouzení, že napadené rozhodnutí žalovaného (a potažmo prvostupňové rozhodnutí ředitele KHS) není ani nicotné, ani nezákonné z důvodu, že ve výroku I. prvostupňového rozhodnutí nebyl uveden odkaz na § 61 odst. 1 písm. h) zákona o státní službě, jak namítal žalobce, ač tam správně uveden být měl. Nešlo totiž o vadu, která by měla vést ke zrušení napadeného rozhodnutí. Důvody, proč tomu tak je, soud již shrnul výše v bodu 25 tohoto rozsudku (ve vztahu k nedůvodnosti žalobcovy námitky o nicotnosti prvostupňového rozhodnutí pak soud odkazuje na bod 23 původního rozsudku).

34. Soud rovněž setrval na svém závěru, že žalobcova dočasná neschopnost k výkonu služby nebyla bez dalšího překážkou, která by žalobci znemožnila vykonat úřednickou zkoušku, přičemž žalobce ani netvrdil, ani neprokázal žádné konkrétní skutečnosti ohledně aktuální závažnosti jeho zdravotního stavu po celou lhůtu pro složení úřednické zkoušky, pro které by žalobce nemohl přinejmenším podat přihlášku k vykonání dané zkoušky. Obecně totiž platí, že dočasná neschopnost k výkonu služby neprodlužuje lhůtu pro úspěšné složení zvláštní části úřednické zkoušky z jiného či dalšího oboru služby (viz výše body 26 až 28 tohoto rozsudku).

35. V souladu s výše shrnutými závěry Nejvyššího správního soudu a se závazným právním názorem, který je obsažen ve zrušujícím rozsudku, se soud v dalším pokračování řízení zaměřil na posouzení žalobní námitky, podle níž nebylo možné po dobu trvání překážky ve službě na straně žalobce (tj. jeho dočasné neschopnosti k výkonu služby) vůbec rozhodnout o jeho zařazení mimo výkon služby, a to bez ohledu na to, že byl naplněn důvod pro zařazení stěžovatele mimo výkon služby spočívající v nevykonání předepsané zvláštní části úřednické zkoušky ze dvou dalších oborů služby ve smyslu § 61 odst. 1 písm. h) zákona o státní službě.

36. Žalobce uvedenou námitku v žalobě formuloval následovně: Shodu s prvopisem potvrzuje H. K. 10 57 Ad 4/2024 „Žalobce tvrdí, že žalovaný nesprávně neposoudil pracovní neschopnost žalobce jako překážku na straně žalobce jako státního zaměstnance, bránící tomu, aby byl zařazen mimo výkon služby z důvodu další překážky. Žalobce nerozumí konstatování žalovaného, založené na výkladu Metodického pokynu, že dočasná neschopnost k výkonu služby není přerušením výkonu služby ve smyslu překážky pro splnění povinností vykonat úřednickou zkoušku. Podle žalovaného se v této souvislosti jedná pouze o dočasnou nepřítomnost daného státního zaměstnance. Žalovaný jednoznačně odmítá konstrukci žalobce, že jeho dlouhodobá neschopnost k výkonu služby představuje překážku, pro kterou nemůže vykonávat službu, přičemž přípravu a vykonání úřednické zkoušky považuje odvolatel za výkon služby a má za to, že se po dobu existence překážek výkonu služby staví i běh lhůty, během které je státní zaměstnanec povinen vykonat úřednickou zkoušku. Žalobce netvrdí, že dočasná neschopnost k výkonu služby je přerušením výkonu služby, ale je zákonnou překážkou, pro kterou nemůže konat práci, resp. vykonávat službu. Podle žalobce se jedná o zásadní nepochopení překážek v práci ze strany žalovaného. Žalobce znovu poukazuje na to, že Zákon komplexně neupravuje překážky v práci, odkazuje na příslušná ustanovení zákoníku práce, ze kterých je nutné vycházet, a to včetně související judikatury. Odvolací orgán dále v této souvislosti upozorňuje na Závěr č. 32 ze zasedání poradního sboru náměstka ministra vnitra pro státní službu k zákonu o státní službě ze dne 6. září 2019, kde je uvedeno: ‚Dočasná neschopnost státního zaměstnance k výkonu služby není překážkou pro jeho zařazení mimo výkon služby z organizačních důvodů, ani pro jeho převedení, resp. jeho zařazení na volné služební místo po odpadnutí důvodu jeho zařazení mimo výkon služby z organizačních důvodů, ani pro skončení služebního poměru z důvodu marného uplynutí doby, na kterou může být státní zaměstnanec zařazen mimo výkon služby z organizačních důvodů.‘ Tento závěr žalobce nepokládá za správný, a to z jednoduchého důvodu. Pakliže u státního zaměstnance jsou překážky ve službě, spočívající v pracovní neschopnosti, nelze dle jeho názoru rozhodnout o další překážce, tj. zařazení mimo výkon služby. Žalobce má zato, že v případě souběhu překážek je zcela namístě upřednostnit překážku zaměstnance. K tomu i rozsudek Nejvyššího soudu ČR spis. zn. 21 Cdo 2745/2013 ze dne 27. 5. 2014. Argumentace žalovaného není správná ale i proto, že v Závěru nejsou specifikovány důvody zařazení mimo výkon služby. Žalobce si dovede představit situace, kdy i v pracovní neschopnosti je možné zařadit mimo výkon služby, ale není to jeho situace, kdy důvodem zařazení je skutečnost, že nevykonal úřednickou zkoušku, kterou ale vykonat nemohl pro překážku na jeho straně, tedy pracovní neschopnost. Dle žalobce je ve všech výše naznačených žalobních bodech nutné analogicky vycházet ze zákoníku práce a příslušné judikatury, týkající se předmětné problematiky, tj. překážek v práci, jak žalobce opakovaně argumentuje výše.“ (viz str. 5 a 6 žaloby).

37. Jiné argumenty žalobce v řízení před soudem neuvedl, stejně jako svou argumentaci nerozvinul ani v kasační stížnosti, kde pouze opětovně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 21 Cdo 2745/2013, který (dle slov žalobce) „má poukazovat na nepřípustnost zařazení mimo výkon služby při dpn“ (viz str. 6 kasační stížnosti).

38. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu platí, že není naprosto namístě, aby soud za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty, konkretizoval obecná žalobní tvrzení či vybíral ze spisu ty skutečnosti, které žalobu podporují; takovým postupem by přestal být Shodu s prvopisem potvrzuje H. K. 11 57 Ad 4/2024 nestranným rozhodčím sporu, a přebíral by naopak funkci žalobcova advokáta (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008-78, č. 2162/2011 Sb. NSS). Z pozdější judikatury soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 8. 2021, č. j. 10 As 9/2020-47, v němž se podává následující: „Soudní řízení správní je postaveno na dispoziční zásadě (vyjádřené např. v § 5 s. ř. s.). Znamená to jednak to, že správní soud jedná na návrh, ale i to, že žalobce předurčuje rozsah soudního přezkumu napadeného rozhodnutí formulací žalobních bodů. Je na žalobci, aby v žalobě uvedl konkrétní skutková tvrzení a na ně navázanou konkrétní právní argumentaci a aby vysvětlil, jakých konkrétních nezákonných kroků, úvah, hodnocení a závěrů se vůči němu správní orgán dopustil. Pokud žalobce poukazuje na okolnosti, které jsou zachyceny ve správním spise, nemůže odkázat pouze obecně na spis nebo na jeho část, ale musí označit konkrétní skutkové děje či okolnosti ve spisu zachycené tak, aby bylo patrné, jaké jejich aspekty považuje za nezákonné (srov. rozsudek rozšířeného senátu ze dne 20. 12. 2005, čj. 2 Azs 2/2005-58, č. 835/2006 Sb. NSS). Čím obecněji je žalobní bod vymezen, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posoudit ho (rozsudek ze dne 24. 8. 2010, čj. 4 As 3/2008-78, č. 2162/2011 Sb. NSS).“ 39. Jak již bylo uvedeno výše, Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku vyjádřil podstatu nyní posuzovaného žalobního bodu tak, že (podle žalobce) dokud trvala žalobcova neschopnost k výkonu služby, nebylo možné rozhodnout o jeho zařazení mimo výkon služby, a to bez ohledu na to, zda byl dán pro takové rozhodnutí zákonný důvod [ten dán byl, neboť kasační soud přisvědčil závěru soudu, že žalobcova dočasná neschopnost k výkonu služby nestavila lhůtu pro vykonání předepsané úřednické zkoušky, přičemž tato lhůta žalobci nepochybně marně uplynula – pozn. soudu]. Je zřejmé, že se jedná o otázku právní, nikoli skutkovou.

40. Žalobce tento svůj žalobní bod argumentačně podpořil pouze odkazem na již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2745/2013. Jiné právní argumenty v žalobě (ovšem ani v kasační stížnosti) obsaženy nejsou. Ve zbývajícím totiž žalobce označil argumentaci žalovaného opírající se o Závěr č. 32 za nesprávnou proto, že v Závěru č. 32 nejsou specifikovány důvody zařazení mimo výkon služby. Je tudíž zřejmé, že v tomto ohledu žalobce brojí proti odůvodnění Závěru č. 32, resp. jeho přesvědčivosti, což není pro posouzení podstaty předmětné žalobní námitky důležité. Soud pro úplnost uvádí, že žalobce nenavrhl provést k důkazu Závěr č. 32, přičemž ani soud nepovažoval za potřebné tuto listinu (která je navíc veřejně dostupná na https://mv.gov.cz/sluzba/clanek/poradni-sbor-nejvyssiho-statniho-tajemnika.aspx) provádět k důkazu.

41. Soud neshledal právní závěry přijaté v žalobcem odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2745/2013 za přiléhavé pro posouzení předmětné sporné otázky řešené soudem v žalobcově případě. Jednalo se totiž o civilní spor o bezdůvodné obohacení vedený mezi Českou republikou – Úřadem práce České republiky (zaměstnavatel a strana žalující) a fyzickou osobou (zaměstnanec a strana žalovaná). Podstata sporu spočívala v nárokování již vyplacené náhrady platu za část měsíce května 2011, kterou zaměstnavatel požadoval vrátit zpět po svém zaměstnanci, který byl odvolán ze jmenované funkce vedoucího pobočky a poté odmítl návrh na změnu pracovního zařazení, pročež se stal nadbytečným (u tohoto zaměstnance tak dočasně nastala překážka na straně zaměstnavatele dle § 73 odst. 6 ve spojení s § 208 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, Shodu s prvopisem potvrzuje H. K. 12 57 Ad 4/2024 ve znění účinném do 30. 6. 2011 – dále jen „zákoník práce“). Zaměstnavatel totiž dodatečně zjistil, že ve sporném období, kdy trvala zmíněná překážka na straně zaměstnavatele, byl zmíněný zaměstnanec zvolen starostou obce, což založilo překážku na straně zaměstnance z důvodu výkonu veřejné funkce. Za takto popsaného výchozí stavu věci Nejvyšší soud dospěl k závěru, že vedoucí zaměstnanec, který byl odvolán z pracovního místa nebo který se tohoto místa vzdal a pro kterého zaměstnavatel nemá jinou odpovídající práci nebo který takovou práci nabídnutou mu zaměstnavatelem odmítl, nemá nárok na náhradu mzdy nebo platu pro překážku v práci na straně zaměstnavatele, jestliže byl zvolen členem zastupitelstva obce nebo starostou a jestliže byl pro výkon těchto veřejných funkcí dlouhodobě uvolněn. Proto daný zaměstnanec nemohl ve sporném období pracovat pro překážku na straně zaměstnance a po dobu trvání této překážky v práci neměl nárok na náhradu platu z důvodu fikce překážky v práci na straně zaměstnavatele podle § 73 odst. 6 věta třetí zákoníku práce.

42. Je zřejmé, že mezi civilním případem řešeným v žalobcem odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu a nyní projednávaným případem žalobce existují podstatné odlišnosti.

43. V prvé řadě šlo o soukromoprávní pracovněprávní (zaměstnanecký) vztah podléhající režimu zákoníku práce, zatímco žalobcův případ je služebním poměrem veřejnoprávní povahy a podléhá režimu zákona o státní službě. Přitom platí, že zákon o státní službě upravuje služební poměr komplexně s tím, že zákoník práce se na služební poměr použije jen tehdy, pokud tak zákon o státní službě stanoví (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2019, č. j. 8 Ads 301/2018-45, č. 3945/2019 Sb. NSS., bod 63).

44. Dále pak podstatou civilními soudy řešeného sporu byla otázka nároku na náhradu platu pro překážku v práci na straně zaměstnavatele v období, kdy zaměstnanci souběžně vznikla překážka na jeho straně v podobě jeho dlouhodobého uvolnění pro funkci starosty, za což mu náležela odměna podle zákona č. 128/2000 Sb., o obcích. Naproti tomu, v žalobcově případě bylo podstatou řešené sporné otázky to, zda v době trvání žalobcovy dočasné neschopnosti pro výkon služby mohl služební orgán rozhodnout o zařazení žalobce mimo výkon služby z organizačních důvodů (z důvodu nevykonání předepsané zvláštní části úřednické zkoušky). V žalobcově případě řešeném v nynějším soudním řízení se tak o spor o náhradu platu vůbec nejednalo.

45. Nutno pak zdůraznit, že v žalobcem odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2745/2013 výslovně nezazněl obecný závěr prezentovaný žalobcem, že „v případě souběhu překážek je zcela namístě upřednostnit překážku zaměstnance“, přičemž podle názoru soudu z daného rozsudku ani takový obecný závěr nevyplývá.

46. Soud konstatuje, že žalobcův výklad, podle kterého jeho dočasná (pracovní) neschopnost pro výkon služby bránila rozhodnutí o jeho zařazení mimo výkon služby dle § 62 odst. 1 ve spojení s § 61 odst. 1 písm. h) zákona o státní službě, nemá nejmenší oporu v zákoně o státní službě.

47. Podle § 61 odst. 1 písm. h) zákona o státní službě (ve znění účinném do 31. 12. 2024; platí pro všechna dále uváděná ustanovení tohoto zákona – pozn. soudu) státní zaměstnanec se převede na jiné služební místo, nemůže-li vykonávat službu na dosavadním služebním místě z důvodu, že nevykonal úspěšně úřednickou zkoušku nejpozději do 12 měsíců ode dne, kdy začal vykonávat službu v jiném nebo dalším oboru služby. Shodu s prvopisem potvrzuje H. K. 13 57 Ad 4/2024 48. Podle § 62 odst. 1 zákona o státní službě nemůže-li být státní zaměstnanec v případech uvedených v § 61 odst. 1 písm. b) až i) nebo § 61 odst. 2 písm. a) převeden na jiné služební místo, protože žádné vhodné není volné, nebo nemůže-li být v případech uvedených v § 70 odst. 3 nebo § 75 odst. 2 zařazen na volné služební místo, protože žádné vhodné není volné, zařadí se mimo výkon služby, nejdéle však na 6 měsíců.

49. Podle § 104 odst. 1 zákona o státní službě překážky ve službě na straně státního zaměstnance pro důležité osobní překážky, překážky ve službě na straně státního zaměstnance z důvodu obecného zájmu a společná ustanovení o překážkách ve službě na straně státního zaměstnance se řídí § 191, § 191a, § 199 odst. 1 a 2, § 200 až 204 a 206 zákoníku práce a nařízením vlády, kterým se stanoví okruh a rozsah jiných důležitých osobních překážek v práci.

50. Podle § 191 odst. 1 zákoníku práce zaměstnavatel je povinen omluvit nepřítomnost zaměstnance v práci po dobu jeho dočasné pracovní neschopnosti podle zvláštních právních předpisů (srov. § 55 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění).

51. Podle § 128 odst. 3 zákona o státní službě dočasnou neschopností k výkonu služby se pro účely tohoto zákona rozumí uznaná dočasná pracovní neschopnost nebo nařízená karanténa.

52. Soud již v původním rozsudku poukázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které je-li dána překážka ve službě na straně státního zaměstnance, dochází k dočasné suspendaci povinnosti státního zaměstnance vykonávat službu (obdobně jako v případě překážek v práci na straně zaměstnance dle zákoníku práce). Je tomu tak proto, že služební zákon právní úpravu překážek v práci v zákoníku práce široce přebírá, tudíž je nutné touto optikou nahlížet i na překážky ve službě na straně státního zaměstnance (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2018, č. j. 7 Ads 89/2018-23, bod 25). Dle civilní judikatury Nejvyššího soudu platí, že vlastní podstatou dočasné pracovní neschopnosti jako důležité osobní překážky v práci na straně zaměstnance je suspenze pracovního závazku, což znamená, že zaměstnanec po tuto dobu není povinen vykonávat práci podle pracovní smlouvy a zaměstnavatel není povinen přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy a platit mu za vykonanou práci mzdu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 21 Cdo 2518/2022).

53. Na základě výše uvedené právní úpravy a judikatury soud konstatuje, že dočasná (pracovní) neschopnost státního zaměstnance pro výkon služby je překážkou ve službě na straně státního zaměstnance, tudíž takový zaměstnanec není povinen vykonávat službu a nemůže se ani dopustit porušení povinností, které mu vyplývají z jeho služebního poměru. Dochází totiž k dočasné suspendaci povinnosti státního zaměstnance vykonávat službu, což je podstatou a důsledkem překážky ve službě na straně státního zaměstnance. Jakékoli další důsledky, včetně žalobcem tvrzené nemožnosti po dobu trvání překážky na straně státního zaměstnance vydat rozhodnutí o jeho zařazení mimo výkon služby, by musely mít oporu v zákoně o státní službě, a to ať již přímo, či prostřednictvím odkazu na úpravu v zákoníku práce. Žalobce žádnou takovou zákonnou oporu soudu neprezentoval a soud ji ani v zákoně o státní službě nenalezl.

54. Naopak, podle názoru soudu z dikce § 62 odst. 1 zákona o státní službě vyplývá, že nastane- li některý z tam stanovených případů, kdy státní zaměstnanec nemůže být převeden na jiné služební místo či zařazen na volné služební místo, je služební orgán povinen takového státního zaměstnance zařadit mimo výkon služby [k čemuž dochází vydáním příslušného rozhodnutí – pozn. soudu]. Zákon o státní službě nestanovuje odlišný postup pro případ, Shodu s prvopisem potvrzuje H. K. 14 57 Ad 4/2024 kdy je státní zaměstnanec dočasně (pracovně) neschopný pro výkon služby, přičemž podle názoru soudu nelze takový odlišný postup dovodit ani ze subsidiární úpravy překážek na straně zaměstnance obsažené v zákoníku práce, jak tvrdil žalobce, aniž by své tvrzení podpořil relevantní právní argumentací.

55. Ostatně i samotný žalobce v žalobě tvrdil, že „si dovede představit situace, kdy i v pracovní neschopnosti je možné zařadit mimo výkon služby“. Jako důvod, proč se nejedná o jeho situaci, žalobce uvedl pouze to, že v jeho případě „důvodem zařazení je skutečnost, že nevykonal úřednickou zkoušku, kterou ale vykonat nemohl pro překážku na jeho straně, tedy pracovní neschopnost“. Ovšem, jak již bylo podrobně vysvětleno výše, tento žalobcem (jediný) uvedený důvod neobstojí, neboť soud ve shodě s Nejvyšším správním soudem uzavřel, že v žalobcově případě nebylo zjištěno, že by žalobci jeho (pracovní) neschopnost pro výkon služby znemožnila vykonat úřednickou zkoušku (resp. přinejmenším alespoň podat přihlášku k vykonání dané zkoušky).

56. Lze tudíž uzavřít, že soud neshledal důvodným ani žalobní bod namítající, že žalobcova dočasná pracovní neschopnost k výkonu služby bránila vydání rozhodnutí ředitele KHS o zařazení žalobce mimo výkon služby dle § 62 odst. 1 ve spojení s § 61 odst. 1 písm. h) zákona o státní službě.

VI. Rozhodnutí soudu

57. V návaznosti na výše uvedené soud dospěl k finálnímu závěru, že žádná z žalobních námitek nebyla uplatněna důvodně, a proto předmětnou žalobu výrokem I. zamítl dle § 78 odst. 7 s. ř. s.

VII. Náklady řízení

58. Výrokem II. tohoto rozsudku soud rozhodl o nákladech řízení účastníků řízení, a to jak nákladů jim vzniklých v původním řízení, tak i nákladů vzniklých v řízení o kasační stížnosti a v navazujícím řízení před soudem, neboť všechny tyto náklady tvoří jeden celek (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2008, č. j. 1 As 61/2008-98). Podle § 60 odst. 1 s. ř. s. by měl právo na náhradu nákladů řízení žalovaný, neboť ten byl v konečném důsledku ve věci plně úspěšný (žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta). Žalovanému nicméně žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, a proto mu soud právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost. Kasační stížnost musí být podána do dvou týdnů po doručení rozsudku. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu; lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni. Kasační stížnost je nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu [§ 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. a nález Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2019, sp. zn. III. ÚS 926/19 (N 129/95 SbNU 66)]. Shodu s prvopisem potvrzuje H. K. 15 57 Ad 4/2024 Plzeň 10. června 2026 Mgr. Lukáš Pišvejc v.r. předseda senátu Shodu s prvopisem potvrzuje H. K.