60 Az 12/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Komínkovou v právní věci žalobkyně: N.R., zastoupené: Mgr. Zděnka Havlíková, advokátka, se sídlem Guldenerova 28, 326 00 Plzeň, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, IČ 00007064, Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18.04.2016 č.j. OAM- 200/ZA-ZA11-ZA05-2016 takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á.

II. Žádný z účastníků n e m á n á r o k na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobkyně se žalobou domáhá zrušení výše označeného rozhodnutí žalovaného, jímž žalobkyni nebyla udělena mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., zákona o azylu, ve znění pozdějších předpisů. Žalobkyně v žalobě uváděla, že 4.2.2016 podala na příslušný odbor Ministerstva vnitra doplňující žádost o udělení azylu, když původně žádost byla podána 1.2.2016, ale žalobkyně zjistila, že dodávala neúplné podklady, proto je doplnila. Když přišla do kanceláře a dožadovala se připojení doplnění k původním podkladům, bylo jí řečeno, že to již není možné, ale že má doplnění zanechat u ní, že vše zařídí. Zda se tak stalo, žalobkyně neví. Dále žalobkyně namítala, že ovládání českého jazyka prokázala při pohovoru již 26.2.2016, činěného v českém jazyce. Dále uváděla, že současně sdělila veškerá místa svého zaměstnání, a to jak brigády, tak i další zaměstnání, ale vzhledem k absenci příslušných dokladů nemohla být nikdy zaměstnána na hlavní pracovní poměr. Žalobkyně uváděla, že se zde vyjádřila i k postoji ohledně válečných operací na Ukrajině. Dle žalobkyně žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že již třikrát žádala o udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný podle žalobkyně neustále odůvodňuje, že nejsou na Ukrajině porušována lidská práva a opírá se o zprávy Vysoké komisařky OSN, podle žalobkyně mu však není znán skutečný stav. Podle žalobkyně je stěžejní otázkou, že byl uzavřen její manželský svazek. Podle žalobkyně zamítnutím mezinárodní ochrany došlo k porušení § 13 odst. 1 zákona o azylu. Žalobkyně se dále odvolávala na článek 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, která dokládá, že rozhodnutí o vyhoštění cizince ze země, kde žijí blízcí členové jeho rodiny, může představovat kromě zásahu do článku 3 i porušení práva na respektování soukromého a rodinného života ve smyslu citovaného ustanovení Úmluvy. Žalobkyně poukázala na související rozsudky ESLP. Uvedla, že ochranu před neoprávněným zásahem do soukromého a rodinného života poskytuje i článek 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Právo na tuto ochranu patří mezi základní práva a svobody, bez ohledu na to, zda se jedná o cizince pobývajícího na území České republiky oprávněně či nikoliv. Tuto argumentaci lze podle žalobkyně dovodit i pro článek 3 a 8 Úmluvy ve spojení s článkem 13. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl zamítnutí žaloby s tím, že lze připustit, že na Ukrajině v oblasti dodržování lidských práv není vše na požadované úrovni, avšak každou žádost je potřeba posuzovat individuálně. Žalobkyně není a nebyla členkou žádné politické strany, organizace či hnutí a v zemi původu žádnou politickou činnost nevyvíjela. V dané věci ani nepřichází v úvahu udělení azylu podle § 13 odst. 1 zákona o azylu. Institut azylu je podle žalovaného institutem výjimečným a neslouží k úpravě rodinných či obdobných vazeb. Žalovaný poukázal na rozhodnutí NSS v Brně ze dne 15.10.2003 sp.zn. 3 Azs 12/2003, ze dne 28.4.2011 sp.zn. 1 Azs 5/2011 a ze dne 8.6.2011 sp.zn. 2 Azs 8/2011, podle nichž ustanovení článku 8 Úmluvy neukládá státu všeobecný závazek respektovat volbu dotčených osob ohledně země jejich společného pobytu. Navíc v daném případě není předmětem věci vycestování žalobkyně z území ČR, nýbrž žádost o udělení mezinárodní ochrany na území ČR. Žalobkyně před vycestováním do země původu žádné azylově relevantní potíže neměla, na Ukrajině pobývala v západní části země v Dubnu, kde žádný ozbrojený konflikt ani neprobíhá. V replice žalobkyně uváděla, že má za to, že nebyl žalovaným brán ve vyjádření k žalobě zřetel na skutečnosti, které žalobkyně uvedla ve svém doplnění. Žalovaný se podle žalobkyně opírá o skutečnosti, které jsou známé pouze v České republice, a bohužel nekorespondují se skutečným stavem na Ukrajině. Úředníci žalovaného v této zemi nikdy nebyli a nelze od stolu na základě pokynů, které jsou jim podsouvány. Žalobkyně uvedla, že uzavřela sňatek, což doložila, a proto se odvolává na článek 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, článek 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Součástí správního spisu je „Poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu“ z 26.2.2016, kde žalobkyně uváděla: „Žádám o mezinárodní ochranu z těch důvodů, které jsem uvedla v předchozí žádosti, pronásleduje mě můj bývalý manžel. Dnes by to na Ukrajině bylo ještě horší, kvůli tomu, co se tam dnes děje. Navíc mám v České republice manžela, mám zde byt, nepotřebuji žádnou podporu od státu, máme všechno svoje, chci zde pracovat jako normální člověk.“ Dále je zde doplnění žádosti o azyl z humanitárních důvodů podané osobně 1.2.2016. Toto doplnění je datováno 4.2.2016, obsahuje dvě razítka přijetí 8.2. a 26.2.2016. Uvádí se zde: „Dne 1.2.2016 jsem se osobně dostavila na Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky a předala jsem zde opětovnou žádost o azyl z humanitárních důvodů Zde jsem vysvětlila veškeré skutečnosti, i přesto jsem zjistila, že jsem řádně nebo neúplně odůvodnila své důvody, proto je doplňuji. Je pravdou, že jsem přicestovala do ČR v roce 1998, různě jsem poté pracovala a seznámila jsem se se svým současným manželem, s nímž jsem uzavřela sňatek 15.12.2010. Vzhledem k tomu, že jsem odjela domů z důvodu neprodloužení platnosti povolení k pobytu, jsem se opětovně vrátila ke svému manželovi do České republiky. V té době jsem získala vízum na 60 dní a prodělala veškeré úkony související s udělením pobytu. Asi po roce a půl jsem šla opětovně na oddělení cizinecké policie a chtěla jsem požádat o povolení pobytu za účelem sloučení rodiny. Poté jsem příslušné úřednici cizinecké policie předala své doklady a byla jsem zadržena a následně jsem dostala vízum za účelem vyhoštění. Odvolávám se na řízení s odstupem tří let. Domnívám se, že za dobu, kdy došlo k mému prohřešku, do doby, kdy je tento řešen, je můj prohřešek již promlčen. Seznámila jsem se s výsledky řízení správního orgánu z důvodu, že jsem byla pracovně mimo své bydliště a nemohla jsem se dostavit. Domnívám se, že není mojí povinností se seznamovat se spisovým materiálem. Vzhledem k tomu, že jsem uzavřela sňatek dne 15.12.2010, odvolávám se na článek 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, která neobsahuje absolutní právo pro jakoukoliv kategorii cizinců nebýt vyhoštěn. V mém případě se jedná o analogii, pokud nebude prodloužen dlouhodobý pobyt. Dále se odvolávám na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp.zn. 9As 55/2013 ze 13.2.2014. Proto žádám opětovně o humanitární azyl. Na Ukrajině již nemám žádný majetek, nemám kam jít a má rodina bude žít v ČR.“ Další dokument, který předložila žalobkyně, je ověřená kopie oddacího listu. Pohovor se žalobkyní byl uskutečněn 26.2., kde žalobkyně shrnula, že v roce 1998 přijela do České republiky, v roce 2010 se do České republiky vracela, protože měla výjezdní vízum, žila na Ukrajině u sestry svého manžela ve městě Dubro do roku 2012, kdy si zařídila zelenou kartu a přijela do České republiky. Na Ukrajině v té době nepracovala, protože tam není práce. Podporoval ji manžel z České republiky, žila u jeho sestry, která ovšem má svoji vlastní rodinu. Od srpna 2013 byla v České republice žadatelkou o azyl, a tak chodila na různé brigády. Na Ukrajině bydlela v rodinném domě, který vlastnila sestra manžela. Její vlastní matka bydlí se sestrou v Berežanech v Termopylské oblasti. V roce 2001 žádala o mezinárodní ochranu, protože utekla od svého manžela, který byl u mafie, žalobkyně neví, zda tam stále je, hrozil jí, že ji zabije, a tak utekla do České republiky. V roce 2013 podávala žádost o mezinárodní ochranu proto, že dostala zelenou kartu a následně vyhoštění z České republiky. Dostala zelenou kartu, přijela na policii, nikdo jí nic neřekl, podruhé se hlásila na svojí adresu, opět jí nikdo nic neřekl, po roce a půl šla zažádat o sloučení rodiny a tam ji zatkli. Řekli jí, že má vyhoštění. Od roku 2013 byla na azylu, po skončení řízení u Nejvyššího správního soudu dostala opět výjezdní vízum. Nechápe to, na Ukrajině je válka, neví, co se tam děje a kam má jít, tady má manžela a byt. Neví, jak by se jí válka dotkla, musela by zřejmě zaprvé koupit byt, kdyby se vracela, dále si tam najít práci, ale tam není. Kdyby se šla nahlásit na podporu, mohli by ji vzít na válku jako zdravotní sestru, neboť to tak dělají. Doporučili by jí, když chce peníze, aby jela na válku, ale tam žalobkyně nepojede. Ještě za Sovětského svazu chodila každý měsíc na kurzy první pomoci, měla vojenský lístek. Všechny předvolávají do armády, hledají tak i jejího současného manžela. Žalobkyně má za to, že by musela jet na válku, protože tam musela jít na celý rok její kamarádka a žalobkyni by dle jejího názoru jako vyučenou kuchařku zavolali ihned, protože jich mají málo. Její manžel se vrátit na Ukrajinu nechce, jeho rodiče byli volyňští Češi, tady mají byt a manžel zde má práci, teď požádal o občanství. Žalobkyně se zde v České republice cítí jako doma. Na podporu svých tvrzení dokládala písemné důvody, které dala na ministerstvo již 8.2.2016. Měla to dvakrát, takže jí paní orazítkovala obě dvě verze, proto je tam podací razítko také již z 8.2.2016, přestože je to doloženo až 26.2.2016. Dále byl k pohovoru předložen oddací list. Správní orgán doplnil spis o zprávy o situaci v zemi původu, jedná se o informaci Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky ze září 2015, zprávu Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva o stavu lidských práv na Ukrajině za období 16.2.-15.5.2015, Výroční zprávu Human Rights Watch z 27.1.2016, informace Ministerstva zahraničních věcí ze 16.4.2014 o aktuální politické situaci na Ukrajině, informace Ministerstva zahraničí z 1.8.2014 k možnostem podávat stížnost proti postupu státních orgánů, informace Ministerstva zahraničních věcí z 21.5.2015 o situaci neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti, informace Ministerstva zahraničních věcí ze dne 9.10.2015 ohledně postihů za nenastoupení výkonu základní vojenské služby a zprávy z Infobanky ČTK, poslední z 25.3.2014. Dne 29.2.2016 byla žalobkyně seznámena s vyjmenovanými podklady pro rozhodnutí a uvedla, že není potřeba se k nim vyjadřovat či je doplňovat. Posledním dokumentem založeným do spisu, s datovaným razítkem ministerstva 1.2.2016, je písemná žádost žalobkyně označená jako opětovná žádost o azyl z humanitárních důvodů, datována 27.1.2016, kde žalobkyně uvádí, že má za to, že se soudy a správní úřady s jejím případem řádně nevypořádaly. Měla za to, že byla vyhoštěna zřejmě neoprávněně, neboť jí tím bylo nepřiměřeně zasaženo do jejího soukromého a rodinného života, když její manžel zde má trvalé bydliště a sama dostala ve Lvově na ambasádě zelenou kartu, neboť se jedná o sloučení rodiny. Domnívala se, že tím, že se provdala, dochází ke sloučení rodiny a může v České republice oprávněně pobývat. Když přijela do České republiky, zde obdržela zelenou kartu s platností do 22.4.2014. Na cizinecké policii pak následně vyměňovala přechodný pobyt. Manžel na ni naléhal, aby žádala o trvalý pobyt z důvodu sloužení rodiny, proto někdy v květnu 2013 šla požádat. Tehdy ji okamžitě zatkli a byla odsouzena na 10 měsíců podmíněně a byla na 5 let vyhoštěna z ČR. Byla však v dobré víře, že vzhledem k uzavřenému manželství zde v České republice být může. Vždyť ji pravidelně prověřovala policie a měla povolení k pobytu až do dubna 2014, takto však byla vyhoštěna z ČR a nikdo se nezabýval tím, že jde o nepřiměřený zásah do jejích soukromého a osobního života. Na Ukrajině již nemá s manželem žádné rodinné zázemí, neboť mimo Ukrajinu žije již 15 let, navíc se obává o svoji bezpečnost z důvodu konfliktu s Ruskem. Poukázala na článek 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6.2.2013 č.j. 3As 75/2012-28, podle něhož správní vyhoštění je zásahem do rodinného života jednotlivce. Vzhledem k tomu, že z tohoto pohledu nebyl jejich případ v rámci azylu posuzován, žádá znovu o poskytnutí humanitárního azylu, aby zde mohla pobývat legálně. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný připomněl, že žalobkyně na podporu svých tvrzení dokládala opětovnou žádost o azyl z humanitárních důvodů ze dne 27.1.2016 a její doplnění ze dne 4.2.2016. Dále správní orgán konstatoval, že současná žádost je již třetí ohledně žalobkyně, když poprvé bylo žádáno již v roce 2001, podruhé v roce 2013. Ve druhé žádosti nebyla udělena mezinárodní ochrana. Žalobkyní uváděné důvody byly snaha žít v České republice s manželem, občanem Ukrajiny s uděleným trvalým pobytem a obava z návratu do vlasti, kde měla potíže s bývalým manželem. Poslední rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nabylo právní moci dne 15.12.2015. Dále správní orgán konstatoval, že důvodem této žádosti žalobkyně je opět obava z bývalého manžela na Ukrajině a legalizace pobytu na území České republiky za účelem společného života se současným manželem, občanem Ukrajiny s povolením k trvalému pobytu. Dalším důvodem je, že ve vlasti probíhá konflikt a hrozilo by jí předvolání k nástupu do vojenské služby. Správní orgán vycházel především z výpovědí žalobkyně, z jí doložených materiálů, z informací z informačního systému, ze spisu z předchozích řízení a z opatřených informací o situaci v zemi původu. Žalobkyní předloženou opětovnou žádost o azyl a doplnění žádosti posoudil jako písemné vyjádření žalobkyně, v nichž popisuje svoji situaci a důvody žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Správní orgán konstatoval, že k těmto vyjádřením přihlédl a vzal je v úvahu jako doplnění její výpovědi. Po posouzení tvrzení žalobkyně dospěl správní orgán k závěru, že žalobkyně neuváděla žádné skutečnosti, z nichž by bylo možné činit závěr, že by vyvíjela ve své vlasti činnost směřující k uplatňování lidských práv a svobod dle § 12 písm. a) zákona o azylu, za kterou by byla azylově relevantním způsobem pronásledována. Ve své výpovědi sdělila, že nezastává žádné politické přesvědčení. Dále nedospěl správní orgán k závěru, že by žalobkyně mohla ve vlasti pociťovat odůvodněnou obavu z pronásledování z důvodů uvedených v § 12 písm. b) zákona o azylu, tedy z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině, nebo pro zastávání politických názorů, či že by jí takové pronásledování hrozilo při návratu do vlasti. Správní orgán vyrozuměl, že výčet důvodů z § 12 písm. b) zákona o azylu je taxativní, tedy jiné skutečnosti, než zde uvedené nezakládají důvod pro udělení azylu. Z výpovědi a písemných vyjádření žalobkyně podle správního orgánu vyplývá, že žádost podala, neboť se nechce odloučit od svého současného manžela, který má ukrajinskou státní příslušnost a povolení k trvalému pobytu v České republice. Rovněž se obává pronásledování ze strany svého bývalého manžela. Tyto důvody byly již řádně posouzeny v rámci minulých řízení a správní orgán neshledal splnění podmínek pro udělení mezinárodní ochrany. Vzhledem k tomu, že nedošlo k žádné relevantní okolnosti, správní orgán neviděl důvod pro opětovné posuzování těchto důvodů a změnu rozhodnutí. Ve vztahu k obavám z bývalého manžela správní orgán upozornil na informaci Ministerstva zahraničních věcí ze dne 1.8.2014, podle níž je možné využít institutu vnitřního přesídlení a také vyhledat pomoc v případě postižení trestnou činností. Situace se tedy zásadně nezměnila. Možnosti stěhování na Ukrajině jsou standardní, úřední omezení neexistují. Lze se přestěhovat a žít dlouhodobě jinde, než kde je člověk zaregistrován trvale k pobytu, aniž by to ukrajinské úřady zjistily. K obavě žalobkyně z povolání do armády správní orgán podotkl, že branná povinnost patří k základním státoobčanským povinnostem, je uznávaná Úmluvou o právním postavení uprchlíků, Mezinárodním paktem o občanských a politických právech i Úmluvou o ochraně lidských práv a svobod, nemůže se tedy jednat o pronásledování. V případě žalobkyně nelze tedy ani předpokládat, že by případný výkon vojenské služby byl uplatněn diskriminačně. Nic takového žalobkyně neuvedla a správní orgán nezjistil, když žalobkyně je ukrajinské národnosti a ani v jiném ohledu nepatří k diskriminované skupině obyvatel. Podle Ženevské konvence ani vyhýbání se nástupu do vojenské služby či dezerce, byť byla trestná, nebyl důvodem pro udělení mezinárodní ochrany, neboť člověk jasně není uprchlíkem, pokud jeho jedinným důvodem pro dezerci či vyhýbání se nástupu vojenské služby je jeho averze vůči vojenské službě nebo strach z boje. Správní orgán odkázal i na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16.7.1998 sp.zn. 6A 508/97, podle něhož povolávání k vojenské službě samo o sobě není pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině, nebo pro politické přesvědčení, byť by výkon vojenské služby byl spojen s rizikem účasti při bojových akcích ve válečném konfliktu. Strachem z pronásledování není ani obava, že v souvislosti s dezercí z armády by mohl být někdo trestně stíhán. Za důvod pro udělení azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu podle správního orgánu nelze považovat ani zhoršenou bezpečnostní situaci na východě Ukrajiny. Žalobkyně pochází z Termopylské oblasti, kde žijí její příbuzní a má hlášený pobyt v oblasti Roveňské. Obě tyto oblasti jsou v západní části země, kde je bezpečnostní situace klidná. Vzhledem k tomu, že žalobkyně poukazuje v žalobě na ustanovení § 13 odst. 1 zákona o azylu, podle tohoto ustanovení se udělí v případě hodném zvláštního zřetele azyl rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen podle § 12 nebo § 14 za účelem sloučení rodiny. Dle správního orgánu z výpovědi žalobkyně a z evidence žadatelů o udělení mezinárodní ochrany nevyplynulo, že by byl v České republice udělen azyl některému z rodinných příslušníků žalobkyně ve smyslu tohoto ustanovení. Podle § 14 zákona o azylu, jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu. Správní orgán se tedy zabýval rodinnou, sociální a ekonomickou situací žalobkyně a přihlédl k jejímu věku a zdravotnímu stavu. Z její výpovědí nevyplynul žádný zvláštního zřetele hodný důvod pro udělení humanitárního azylu. Žalobkyně je dospělou, plně právně způsobilou, práce schopnou osobou, její zdravotní stav je dle jejího vyjádření dobrý a humanitární azyl je udělován pouze za výjimečných okolností, kdy nebyl shledán důvod dle § 12 zákona o azylu a kdy by bylo zcela nehumánní jej neudělit. Rodinné vazby žalobkyně správní orgán posuzoval již v minulém řízení a nevidí důvod pro opětovné posouzení a změnu rozhodnutí. Ohledně doplňkové ochrany správní orgán konstatoval, že žalobkyně neuvedla a správní orgán nezjistil žádnou skutečnost, z níž by vyplývalo, že by žalobkyně byla na Ukrajině vystavena skutečně hrozícímu nebezpečí vážné újmy podle § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu, tedy z důvodu nebezpečí mučení nebo nelidského zacházení nebo trestání. Obavu žalobkyně z jejího bývalého manžela správní orgán posoudil již v předchozím řízení a nevidí důvod pro změnu rozhodnutí. Žalobkyně uvedla obavu z povolání do ukrajinské armády. Existenci této občanské povinnosti uznávají i Ženevská konvence a Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Úmluva o ochraně lidských práv a svobod. Výkon vojenské služby tedy nelze považovat za vážnou újmu a ve smyslu zákona o azylu nemůže být sama o sobě vnímána jako nebezpečí mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení či trestání. Navíc z výpovědí žalobkyně vyplývá, že případný nástup vojenské služby je pouze spekulativní, neboť zatím nebyla k nástupu vojenské služby předvolána a možnost nástupu odvozuje ze svého kuchařského vzdělání a z toho, že na úřadu práce by jí tato práce byla nabídnuta. Nic také nenasvědčuje podle správního orgánu tomu, že by žalobkyně v případě návratu do vlasti byla jakkoliv postižena za svoji žádost o udělení mezinárodní ochrany. Z informace uvedené Ministerstvem zahraničních věcí z 21.5.2015 vyplývá, že ukrajinská legislativa postih neúspěšných žadatelů neumožňuje. Nejsou známy ani případy postihu navrátivších se uprchlíků z Ruské federace. Co se týče ekonomických žadatelů, jejich situace se po návratu zásadně nemění. Dále bylo zjišťováno, zda žalobkyni v případě návratu do vlasti nehrozí vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního ozbrojeného konfliktu. Bylo poukázáno na aktuální informaci Vysokého komisaře OSN pro lidská práva, podle níž dochází ke střetům pouze na východě Ukrajiny, ale žalobkyně je ukrajinské národnosti a žila před odjezdem z vlasti v západní části Ukrajiny, tedy v zemi původu žalobkyně neprobíhá takový ozbrojený konflikt, který by bylo možné pokládat za vážnou újmu dle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Případné vycestování žalobkyně není po posouzení informací o zemi původu a skutečnostech sdělených žalobkyní ani rozporné s mezinárodními závazky ČR. Skutečnost, že na území ČR pobývá manžel žalobkyně, ukrajinský občan s trvalým pobytem v ČR, správní orgán posuzoval v předchozím říjení a nevidí důvod pro změnu. Žaloba není důvodná. Soud je vázán žalobními body tak, jak byly formulovány v zákonem stanovené lhůtě pro podání žaloby, a to je v daném případě pouze to, co obsahuje samotná žaloba. Soud tedy nemůže přihlížet k novým námitkám uplatněným později. Z toho, jak je žaloba sepsána, vyplývají dle názoru soudu následující námitky. V prvním odstavci žaloby (označeném I.) je pouze konstatováno podávání písemných žádostí, tedy opětovné žádosti o udělení azylu a jejího doplnění s tím, že žalobkyně uvádí, že požadovala připojení k původním podkladům. Žalobkyni není známo, zda se tak stalo. K tmuto soud uvádí, že ze shora shrnutého správního spisu vyplývá, že součástí tohoto spisu jsou obě označená písemná vyjádření žalobkyně, byť jedna je začíslována až za seznámení s podklady rozhodnutí. Nejdůležitější však je skutečnost, že v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí jsou zmiňována obě písemná vyjádření, jak z 27.1 tak i ze 4.2., a žalovaný zde konstatoval, že se jedná o doplnění ústního pohovoru, a že toto posuzuje jako vyjádření žalobkyně, tedy je zřejmé, že k těmto písemným podkladům bylo přihlíženo. Druhá námitka v části II. žaloby, kde žalobkyně tvrdí, že ovládání českého jazyka prokázala při pohovoru v českém jazyce a že sdělila veškerá místa svého zaměstnání. Tyto námitky směřují k postavení žalobkyně v rámce jejího pobytu v České republice, tedy nejedná se o žádný důvod azylově relevantní ve smyslu zákona o azylu. Nemůže být odvozován nárok na udělení azylu z toho, že je veden pohovor v českém jazyce nebo ze způsobu zaměstnávání či brigád v České republice. Pokud jde o vyjádření žalobkyně k postoji ohledně válečných operací na Ukrajině, žalobkyně se k tomuto vyjadřovala, že má obavy, zejména z toho, že by byla povolána k vojenskému výkonu služby jako zdravotnice a dále že situaci na Ukrajině nerozumí, neví, co se tam děje. Tímto postojem žalobkyně se žalovaný evidentně, jak vyplývá z výše shrnutého napadeného rozhodnutí, zabýval dostatečně podrobně, když konstatoval, že povolání k výkonu vojenské služby není důvodem pro udělení azylu ani pro udělení doplňkové ochrany. Soud se s tímto závěrem ztotožňuje. Žalobkyně nadto dosud povolána nebyla, pouze se domnívá, že by mohla být povolána. Rovněž žalovaný správně zhodnotil situaci na Ukrajině a zkonstatoval, že v části země původu, tedy v západní Ukrajině, kde pobývala žalobkyně, se žádné válečné operace nekonají. Žalobkyně dále v žalobě připomíná, že Ministerstvo vnitra neustále odůvodňuje, že nejsou na Ukrajině porušována lidská práva a opírá se o zprávy Vysokého komisaře OSN, není mu však znám skutečný stav. Tato námitka je pouze v obecné rovině, ani žalobkyně nespecifikuje, v čem by zprávy a informace o zemi původu měly být nesprávné, ani v nejmenším nekonkretizuje. Ani ve správním řízení po seznámení s podklady opatřenými žalovaným žalobkyně nenavrhovala jejich doplnění ani se k nim konkrétně nevyjadřovala. Stěžejní je podle žalobkyně skutečnost, že byl uzavřen manželský svazek dne 16.12.2010 a její manžel pobývá v České republice s trvalým pobytem v Plzni. Žalobkyně z tohoto dovoluje, že zamítnutím mezinárodní ochrany došlo k porušení § 13 odst. 1 zákona o azylu. Tedy žaloba se opírá o udělení azylu z důvodu sloučení rodiny a spatřuje v tomto porušení § 13 odst. 1 zákona o azylu. Soud připomíná, že označené ustanovení směřuje k udělení azylu rodinným příslušníkům osob, kterým byl udělen azyl, nikoliv kterým byl udělen trvalý pobyt. Žalobkyně tedy pod uváděnou skupinu nespadá. Část III. žaloby odkazuje pouze obecně na článek 8 Úmluvy o ochraně lidských práva a svobod, který podle žalobkyně neobsahuje absolutně právo na jakoukoliv kategorii cizinců nebýt vyhoštěn. Dále judikatura Evropského soudu pro lidská práva podle žalobkyně dokládá, že rozhodnutí o vyhoštění ze země, kde žijí blízcí členové rodiny, může představovat i porušení článku 3 - práva na respektování soukromého a rodinného života. Soud má za to, že žalobkyně v této souvislosti nesprávně zaměňuje řízení o vyhoštění s institutem azylu. Navíc odkazy, na které se žalobkyně odvolává, se právě týkají vyhoštění. Přiměřenost rozhodnutí ve vztahu k soukromému a rodinnému životu je skutečně zkoumána v rámci řízení o vyhoštění. V rámci řízení o azylu je naopak posuzováno naplnění taxativně vyjmenovaných důvodů stanovených zákonem, pro něž je azyl udělován. Nad rámec uvedeného soud připomíná, že ani další skutečnost tvrzená žalobkyní, tj. že byla vyhošťována v době, kdy měla pobyt povolený na základě zelené karty, nemohla být, (i kdyby tato námitka byla uplatněna včas), důvodem pro udělení azylu. A to z toho důvodu, že přezkum případné (ne)zákonnosti rozhodnutí o vyhoštění může být proveden pouze na základě řádných nebo mimořádných opravných prostředků proti rozhodnutí o vyhoštění, nemůže toto být předmětem řízení o udělování azylu. Na základě výše uvedeného soud neshledal žalobní námitky důvodnými, a žalobu proto zamítl podle § 78 odst. 7 s.ř.s. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s.ř.s., podle kterého by měl nárok na jejich náhradu žalovaný, který měl ve věci plný úspěch. Žalovanému však žádné náklady řízení nevznikly, a proto jejich náhrada nebyla žádnému z účastníků přiznána. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. V Plzni dne 19. srpna 2016 Za správnost vyhotovení: Mgr. Jana Komínková, v.r. Martina Kerberová samosoudkyně Za správnost vyhotovení: Helena Kováříková