60 Az 21/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Komínkovou v právní věci žalobce: R. K., B.3, nar. X., H. S.13, 340 22 Ž. R., zastoupený Mgr. Markem Hudlickým, advokátem, se sídlem Plzeň, Františkánská 120/7, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, IČ 00007064, Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 06. 2016, č. j. OAM-423/ZA-ZA11-ZA17-2016, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á.

II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání shora uvedeného rozhodnutí žalovaného, jímž mu nebyla podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“) udělena mezinárodní ochrana. V podané žalobě nejprve obecně namítal, že žalovaný porušil § 2 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“), jelikož nepostupoval v souladu se zákony a ostatními právními předpisy, jakož i mezinárodními smlouvami. Dále postupoval žalovaný v rozporu s § 3 správního řádu, neboť nezjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonů s požadavky § 2 téhož zákona. Žalobce také shledal v postupu žalovaného porušení § 50 odst. 3 správního řádu, poněvadž tento nezjistil všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu, jakož i nezjistil všechny rozhodné okolnosti svědčící rovněž ve prospěch žalobce, a to i bez návrhu. K tomu žalobce dodal, že správní řízení je ovládáno zásadou vyšetřovací. Žalobce se neztotožňoval se závěry správního orgánu vtom směru, že by nebyly naplněny důvody pro udělení azylu, resp. doplňkové ochrany. Zejména se žalobce neztotožňoval s neudělením doplňkové ochrany podle § 14a odst. 1, 2 písm. b) a c) zákona o azylu. Byl přesvědčen, že mu reálně hrozí vážná újma v podobě váženého ohrožení jeho života v důsledku vnitřního ozbrojeného konfliktu na Ukrajině. Pakliže žalovaný odkazoval na statistiku zabitých a zraněných civilistů a zdůrazňoval, že za sledovaná období došlo dle informací Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva ze dne 9.12.2015 ke snížení počtu zabitých a zraněných civilistů v porovnání s předchozím sledovaným obdobím, pak se žalobce s takovýmto odůvodněním neztotožňoval a naopak odkazovanou „statistiku“ považoval za přímý důkaz hrozící vážné újmy v podobě ohrožení jeho života, byť statisticky došlo ke snížení vážného ohrožení jeho života a zdraví. Dle přesvědčení žalobce není rozhodné, zda došlo či nedošlo k „určité míře stabilizace“ podmínek na Ukrajině v porovnání s předchozím rokem. Faktem zůstává, že v domovské zemi žalobce probíhá nadále vnitřní ozbrojený válečný konflikt a dochází k nezanedbatelným ztrátám na životech civilistů. Žalobce byl s ohledem na tyto skutečnosti přesvědčen, že splňuje podmínky pro udělení doplňkové ochrany dle § 14a odst. 1, 2 písm. c) zákona o azylu. Ze stejných skutečností vyplývalo rovněž přesvědčení žalobce, že splňuje podmínky pro udělení tzv. „humanitárního azylu“, resp. žalobce považoval za nehumánní, aby mu azyl s ohledem na probíhající vnitřní válečný konflikt v domovské zemi a na hrozící ohrožení života a zdraví žalobce nebyl udělen. Žalobce dále nesouhlasil se závěry žalovaného vtom směru, že dle závěru žalovaného na straně žalobce nepanuje obava způsobení vážné újmy v podobě hrozícího trestního postihu žalobci jako žadateli o mezinárodní ochranu v domovské zemi. Dle informací žalobce, které uvedl i ve své žádosti, žalobci reálně hrozí, že obdrží povolávací rozkaz, resp. dle informací žalobce byl povolávací rozkaz do armády v jeho případě vydán a v případě jeho návratu na Ukrajinu by mu byl doručen. Není rozhodné, že žalobce dosud není trestně postižitelný, když dosud povolávací rozkaz nepřevzal, takový závěr považuje žalobce za formalistický, který není závěrem pro okolnosti vážně hrozící újmy ve smyslu § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. Takový závěr v podstatě nutí žalobce, aby se vrátil do své domovské země, vyzvedl si povolávací rozkaz a teprve po té, by mohl splňovat důvody pro udělení doplňkové ochrany. Toto však žalobce považoval za absurdní. Navíc jak již žalobce uvedl, dle jeho informací byl již jeho povolávací rozkaz do armády vydán a čeká se na jeho doručení žalobci. K těmto skutečnostem by dle přesvědčení žalobce mělo být též přihlédnuto s ohledem na § 28 odst. 7 zákona o azylu. Žalobce žádal, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Ve vyjádření k podané žalobě žalovaný uvedl, že námitky žalobce neprokazují nezákonnost napadeného rozhodnutí a ani nemohou žalovaným učiněné závěry zpochybnit. Odkazoval na obsah správního spisu, zejména na žádost o udělení mezinárodní ochrany, na poskytnuté údaje k žádosti dle § 10 odst. 2 zákona o azylu, protokol o pohovoru a na vydané správní rozhodnutí. Žalovaný správní orgán při posouzení žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany vycházel především z jeho výpovědi a dále z informací, které shromáždil v průběhu správního řízení. Ve vedeném pohovoru umožnil žalobci sdělit vše, co považoval za podstatné z hlediska osvětlení důvodů jím podané žádosti o mezinárodní ochranu a dal mu rovněž možnost se dne 8. 6. 2016 seznámit s podklady, které pro posouzení jeho žádosti správní orgán shromáždil. Žalovaný trval na tom, že v rámci důkazního řízení se tak zabýval všemi skutečnostmi, které žalobce sdělil, zjistil skutečný stav věci a opatřil si potřebné podklady pro rozhodnutí. Jak z protokolu o seznámení s podklady pro vydání rozhodnutí vyplývá, žalobce se s obsahem podkladů nechtěl seznámit, shromážděné podklady nechtěl dále doplnit a ani se k nim vyjádřit. Nechtěl ani uvést nové informace či skutečnosti se slovy, že „nic nového není, vše již bylo řečeno“. Z hlediska popsaného postupu správního orgánu, lze jen stěží přisvědčit námitce žalobce, že nevycházel z řádně zjištěného skutkového stavu. Podle žalovaného poté v odůvodnění napadeného rozhodnutí velmi podrobně, jasně a srozumitelně vyhodnotil důvody, pro něž žalobce žádá o udělení mezinárodní ochrany z hlediska všech forem této ochrany a s ohledem na jeho příběh, který pak hodnotil ve světle informací, které si za tímto účelem v dostatečném množství a přiměřené aktuálnosti obstaral. Žalobce v průběhu správního řízení uvedl, že o mezinárodní ochranu žádá z důvodu obavy z povolání do vojenské služby na základě povolávacího rozkazu, který očekává v nejbližší době a případného trestního postihu za neuposlechnutí nastoupit do vojenské služby. Obává se bojovat proti svým příbuzným v rodné Horlivce (doněcká fronta). On sám byl hlášen k pobytu ve Lvovské oblasti, obci Bilče; faktickým místem pobytu je však Lvov. Správní orgán tak po provedeném řízení dospěl k jednoznačné mu závěru, že žalobce ve vlasti neměl žádné potíže relevantní z pohledu možného udělení mezinárodní ochrany v některé z jejích forem a ani v případě návratu mu nehrozí nebezpečí vážné újmy. V podrobnostech pak žalovaný poukazoval na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, s nímž se žalovaný správní orgán plně ztotožňuje. Na závěrech obsažených v napadeném rozhodnutí žalovaný setrvával i pro řízení o žalobě, a neměl důvod na nich nic měnit ani vzhledem k uplatněným žalobním námitkám. K obavě žalobce z nástupu do Ukrajinské armády, žalovaný konstatoval, že v případě jeho návratu do země původu mu nehrozí nejen pronásledování ve smyslu § 12 zákona o azylu, ale ani vážná újma dle §14a odst. 2 zákona o azylu. Za pronásledování a ani hrozící vážnou újmu nelze, jak je ostatně uvedeno v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí dle judikaturní praxe považovat povolání do ukrajinské armády. V této souvislosti žalovaný správní orgán ještě dodává, že z informací týkajících se výkonu základní vojenské služby (ZVS) na Ukrajině, postihu za nenastoupení k výkonu ZVS, podmínek vysílání do bojů na východě země, která je obsahem Informace MZV ČR č.j. 115045-LPTP ze dne 9.10.2015 vyplývá, že za poslední rok byl zaznamenán výrazný pokrok ve standardizaci systému ZVS. Vojáci ZVS nejsou povoláváni do zóny ATO, mohou se rozhodnout dobrovolně. Za nenastoupení ZVS jsou tresty podobné trestům v jiných zemích. Vyhýbání se převzetí povolávacího rozkazu není kvalifikováno jako trestný čin. Pokud povolaný nenastoupí po převzetí povolávacího rozkazu, jedná se o trestný čin odpírání s trestní sazbou 2-5 let odnětí svobody. V roce 2014 byl znovuzaveden institut alternativní služby, která je vykonávána v nemocnicích. V podrobnostech pak odkazuje žalovaný na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, zejména na stranu 3 až 5 a 7 až 9. Žalovaný správní orgán také trval na svém závěru o nenaplnění podmínek k udělení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu. V této souvislosti odkazoval na stranu 7 až 9 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Podle žalovaného nelze tedy přisvědčit žalobní námitce vážící se k § 14a odst. 1, 2 písm. b) a c) zákona o azylu a k přesvědčení, že mu hrozí vážná újma v podobě ohrožení jeho života v důsledku vnitřního ozbrojeného konfliktu na Ukrajině. Žalovaný zdůraznil, že na Ukrajině neprobíhá takový konflikt, který by bylo možné považovat za mezinárodní či vnitřní ozbrojený konflikt dle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu, přičemž vycházel z informací, které si za tímto účelem obstaral. Podle žalovaného je třeba rozlišovat vnitřní ozbrojený konflikt a ozbrojené střety ukrajinských bezpečnostních složek a proruských separatistů, které pobíhají toliko ve dvou z celkově 24 administrativních oblastí Ukrajiny. Žalovaný správní orgán v této souvislosti odkazoval např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 3Azs 259/2014-26 ze dne 25.3.2015, že „bezpečnostní situaci na Ukrajině nelze dříve, ani v současné době klasifikovat jako „totální konflikt“, neboť probíhající ozbrojený konflikt nedosahuje takové intenzity, že by každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy. Nutno upozornit, že se jedná o konflikt izolovaný pouze na východní části Ukrajiny, přičemž jeho intenzita i v dotčených oblastech výrazně kolísá“. A dále soud uvádí, že „Pokud konflikt nemá charakter totálního konfliktu, musí podle citovaného rozsudku (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne č.j. 5Azs 28/2008-68) žadatel „prokázat dostatečnou míru individualizace, a to např. tím, že prokáže, (1) že již utrpěl vážnou újmu nebo byl vystaven přímým hrozbám způsobení vážné újmy ve smyslu čl. 4 odst. 4 kvalifikační směrnice; (2) že ozbrojený konflikt probíhá právě v tom regionu jeho země původu, ve kterém skutečně pobýval, a že nemůže nalézt účinnou ochranu v jiné části země; či (3) že jsou u něj dány jiné faktory (ať už osobní, rodinné či jiné), které zvyšují riziko, že terčem svévolného (nerozlišujícího) násilí bude právě on.“ Oblast, v níž žalobce žil před odchodem z vlasti, se nachází v západní části Ukrajiny, kde žádné boje neprobíhají. V případě žalobce nelze hovořit o hrozící vážné újmě v podobě ohrožení jeho života ve vazbě na tvrzené ztráty na životech civilistů, a to s ohledem na místo hlášeného pobytu ve Lvovské oblasti. Žalobce by v případě návratu nebyl stižen významnější měrou nepříznivými politicko-ekonomickými dopady současného vývoje událostí na Ukrajině než většina obyvatel regionu, odkud odešel. Tato situace je reakcí na obecné podmínky, jež tíživě dopadají na ukrajinské obyvatelstvo. Nelze v nich spatřovat důvody relevantní z hlediska mezinárodní ochrany. Žalovaný se rovněž neztotožnil s námitkou žalobce, že jsou u něho naplněny důvody pro aplikaci § 14 zákona o azylu. V žalobě popsané okolnosti nelze považovat za zvláštního zřetele hodné důvody a správní orgán rozhodl správně, když humanitární azyl neudělil. Dále žalovaný konstatoval, že udělení humanitárního azylu je spojováno se zjištěním zvlášť zřetele hodného důvodu, kdy žádný takový důvod sám žalobce neuvedl a správní orgán ho v průběhu řízení také nezjistil. Humanitární azyl nebyl koncipován k poskytnutí ochrany před skutečnostmi, které spadají a jsou primárně hodnoceny při zkoumání naplnění důvodů spadajících pod jednotlivé instituty zákona o azylu či zákona o pobytu cizinců. Lze tedy uzavřít, že zákon o azylu humanitární azyl koncipoval výslovně jako dobrodiní státu, nikoliv jako právo na přiznání azylu. Ve správním řízení se lze domáhat pouze ochrany práv, nikoli něčeho, co právem není, byť zákon umožňoval správnímu orgánu rozhodnutí o tom vydat. Podle názoru žalovaného nebylo žalobou zpochybněno rozhodnutí správního orgánu o neudělení mezinárodní ochrany žalobci podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona o azylu. Žalovaný žádal, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Součástí správního spisu je žádost žalobce o mezinárodní ochranu ze dne 3.5.2016, ve které uvedl, že se narodil v Horlivce v Doněcké oblasti na Ukrajině. Je národnosti Ukrajinské a je pravoslavný křesťan. Nemá žádné politické přesvědčení. Ničeho se neúčastní. Je svobodný. Posledním místem jeho pobytu v zemi původu byla Lvovská oblast, vesnice Bilče, ul. Lesij Ukrajinky. Zde byl hlášen k pobytu. Fakticky, ale bydlel na studentské ubytovně v ul. Červonoji Kalyny 7a. Z Ukrajiny do ČR jel autobusem, a to linkou Zoločiv - Karlovy Vary. Cestoval z Lvova a vystoupil v Plzni. Na území ČR vstoupil dne 1.4.2016. Za posledních deset let byl v ČR, Německu, Polsku a Itálii asi patnáctkrát. Vždy o prázdninách jezdil do ČR za svou matkou, která zde má trvalý pobyt. Přicestoval, vždy na krátkodobé vízum za účelem pozvání. Do Německa a Itálie jezdil obchodně. Kupoval zde auta. Dříve o mezinárodní ochranu nežádal ani v ČR, ani v jiných státech. K důvodům své žádosti o mezinárodní ochranu sdělil, že mu v létě bude již 27 let. Prozatím nedostal předvolání na vojenskou správu. Ale na začátku února 2016 mu přišlo pozvání k absolvování zdravotní prohlídky. Poté, co jí prošel, mu bylo sděleno, že má očekávat povolávací rozkaz. Není proti tomu, aby bojoval za svou zemi, ale narodil se v Horlivce a nemůže bojovat proti svým příbuzným. Oni tam žijí, je to více než 20 lidí. Na povolávací rozkaz nechtěl čekat. Požádal proto matku o pozvání. Vyřídil si vízum a přijel do ČR. Uvedl, že když se vrátí zpět, odvedou ho do armády. Určitě to nebude jen základní vojenská služba, neboť do té se berou muži jen do 26 let. Základní vojenskou službu vůbec neabsolvoval. Jelikož věděl, že obdrží povolávací rozkaz a odjel, bude to považováno za vyhýbání se vojenské službě. Za což je trestně odpovědný a hrozí mu asi až 12 let vězení. Závěrem uvedl, že ve Lvově měl dobrou práci. Kdyby mu neposlali předvolání, Ukrajinu by neopustil. Do protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 3.5.2016 žalobce uvedl, že když odjížděl z Ukrajiny, nebyl ještě zcela přesvědčen, že se nevrátí. Po svém příjezdu se poradil se svou matkou, zjistil si bližší informace o azylu a rozhodl se. V době svého odjezdu z Ukrajiny nevěděl, co v ČR může očekávat, zda ho zde přijmou a jestli se někdo bude důvody jeho žádosti zabývat. Existovala pro něj malá možnost, že se vrátí. Bez dokladů ovšem v ČR nechtěl pobývat. Dále sdělil, že v případě jeho návratu na Ukrajinu mu jeho příbuzní nabídli možnost, že by žalobce u sebe schovali. V takovém případě mu však hrozí vězení. A u jeho příbuzných by ho mohli najít příslušníci Doněcké lidové republiky a poté by již dle svých slov neměl cestu zpět. Dále sdělil, že povolávací rozkaz ještě neobdržel, ale na lékařské prohlídce mu bylo řečeno, že jej má očekávat. Žalobce ovšem nečekal, poněvadž pokud by mu předali povolávací rozkaz a on se poté nedostavil na vojenskou zprávu, hrozil by mu za to trest. Pokud se tedy vrátí, ihned za ním přijdou s povolávacím rozkazem. Mohou přijít v jakoukoliv hodinu. Dále konstatoval, že na zdravotní prohlídce byl 8. nebo 10 února. Z Ukrajiny odjel až 31.3.2016, neboť vše nejde tak rychle. Uvedl, že se nejdříve připravují seznamy mužů a poté se vyhlásí mobilizace. Nyní věděl, že má být vyhlášena dne 7.5.2016. Žalobce nevěděl určitě, že bude zařazen do této mobilizace. Uvedl, že nemůže nastoupit do armády. Nechce a ani neví, proč by měl bojovat proti svým příbuzným. Nemá jistotu, že jej nepošlou právě do Horlivky nebo, že na někoho z příbuzných nenarazí na celém úseku Doněcké fronty. K legalizaci svého pobytu na území ČR konstatoval, že již v letech 2011 a 2012 neúspěšně absolvoval přijímací zkoušky na vysokou školu ekonomickou a tudíž mu nebylo vydáno tzv. studentské vízum. V roce 2011 měl připraveny dokumenty na pracovní vízum, ale právě v této době ambasáda vůbec pracovní víza nevydávala. Kromě neochoty nastoupit do armády neměl žalobce žádný jiný důvod, proč by se nechtěl vrátit do země svého původu. Dle názoru žalobce na Ukrajině jde o občanskou válku a on nechce bojovat se svými příbuznými. Nikdo neví, jak se situace vyvine. Také neví, jak by se k němu ve Lvově chovali, kdyby se vrátil. Nikoho dříve nezajímalo, kde se člověk narodil, ale nyní se každý ptá, odkud jste. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že podle § 28 odst. 1 zákona o azylu se mezinárodní ochrana udělí ve formě azylu nebo doplňkové ochrany; shledá-li ministerstvo při své rozhodování, že jsou naplněny důvody pro udělení azylu podle § 12, § 13 a § 14 udělí azyl přednostně. Žalovaný tedy s poukazem na shora uvedený § 28 odst. 1 zákona o azylu nejprve rozhodoval o možnosti udělit žalobci mezinárodní ochranu ve formě azylu. Po posouzení jeho žádosti, výpovědi, jím doložených materiálů a informací, které shromáždil v průběhu správního řízení ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv na Ukrajině dospěl k závěru, že žalobci mezinárodní ochranu ve formě azylu neudělí. Podle žalovaného žalobce v průběhu správního řízení neuvedl žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo možné učinit závěr, že vyvíjel ve své vlasti činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu. Rovněž měl žalovaný za to, že žalobce nezmínil jakoukoliv skutečnost, která by poukazovala na skutečnost, že v zemi jeho původu dochází k diskriminaci jeho osoby zapříčiněnou taxativně vymezenými důvody v § 12 písm. b) zákona o azylu. Z výpovědi žalobce, evidence žadatelů o azyl a ani ze zjištění žalované též nevyplývá, že by byl udělen azyl některému z rodinných příslušníků žalobce ve smyslu § 13 zákona o azylu. K důvodům neudělení humanitárního azylu ve smyslu § 14 zákon o azylu žalovaný uvedl, že se v této souvislosti zejména zabýval rodinnou, sociální a ekonomickou situací žalobce a přihlédl i k jeho zdravotnímu stavu. Z výpovědi žalobce v průběhu správního řízení nevyplynul žádný důvod k udělení azylu podle § 14 zákona o azylu. Žalobce je dospělou osobou, plně právně způsobilou. Jeho zdravotní stav je podle jeho vlastního prohlášení dobrý. Žalobce také při poskytnutí informací k žádosti o mezinárodní ochranu doslovně uvedl, že nebýt možnosti povolání do armády, Ukrajinu by neopustil, protože tam má dobrou práci, která mu stačí na živobytí. Nad rámec shora uvedeného žalovaný dále konstatoval, že na udělení mezinárodní ochrany ve formě humanitárního azylu není právní nárok a žalobce se jeho udělení nijak výslovně nedomáhal. Humanitární azyl je udělován rovněž pouze za výjimečných situací, tedy v případech, kdy nebyl shledán důvod pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu, kdy by bylo zcela nehumánní azyl neudělit. Následně žalovaný posoudil, zda žalobce nesplňuje důvody k udělení doplňkové ochrany podle § 14a a § 14b zákona o azylu. V této souvislosti konstatoval, že žalobce neuvedl, a ani žalovaný nenalezl žádné skutečnosti, na jejichž základě by žadateli hrozila v případě návratu do vlasti vážná újma uložením nebo vykonáním trestu smrti, neboť ten byl na Ukrajině zrušen v roce 2000. Žalobce rovněž při pohovoru nezmínil, že by mu takový trest v jeho vlasti měl v důsledku potrestání hrozit. Žalovaný nezjistil žádnou skutečnost, ze které by vyplývalo, že by byl žalobce na Ukrajině vystaven skutečně hrozícímu nebezpečí vážné újmy podle § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu, tedy nebezpečí mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání. V případě žalobce jde o osobu, která se v průběhu správního řízení nezmínila o žádném jednání vůči své osobě ze strany státních orgánů Ukrajiny, které by bylo možné považovat za nelidské a ponižující chování. Podle žalovaného nelze ani dovodit, že by na území Ukrajiny, tedy s výjimkou regionů, v nichž aktuálně probíhají střety mezi bezpečnostními silami a proruskými povstalci, měl žalobce čelit hrozícímu nebezpečí vážné újmy podle § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. V zemi je možné v případě poškození způsobené trestnou činností vyhledat pomoc státních orgánů a stížnost lze podat i proti případnému neadekvátnímu postupu policejních složek. K obavě žalobce z povolání k výkonu vojenské služby a nasazení do války žalovaný uvedl, že existence této občanské povinnosti v jednotlivých státech a dokonce i tresty za její nevykonání uznávají za legitimní i Ženevská konvence, Mezinárodní o akt o občanských a politických právech či Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. Žalobci sice skutečně hrozí ta nenastoupení do vojenské služby trest odnětí svobody na 2-5 let. Ty však teprve tehdy, když si žalobce převezme povolávací rozkaz. Žalobce ale v pohovoru zmínil, že mu bylo při vojenské prohlídce řečeno, že se má na povolání do armády připravit. Povolávací rozkaz mu však předán nebyl. Žalovaný též posuzoval, zda žalobci v případě návratu do vlasti nehrozí vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu. Při svých úvahách žalovaný vycházel především z Informace Úřadu vysokého komisaře pro uprchlíky ze září 2015 – „Posouzení mezinárodní ochrany v souvislosti s vývojem na Ukrajině“- aktualizace č. 3 a ze dne 9.12.2015 – „Zpráva o stavu lidských práv na Ukrajině 16. srpna až 15. listopadu“, dále ze zprávy Freedom House, Svoboda ve světě 2015 – Ukrajina ze dne 27.1.2016 a Výroční zprávy Human rights Watch 2016. Na základě těchto informačních zdrojů žalovaný dospěl k závěru, že na území Ukrajiny ve dvou z celkového počtu 24 oblastí, na něž je Ukrajina administrativně rozdělena, panuje stav zhoršené bezpečnostní situace, který se rozšířil i do dalších částí země, které s těmito oblastmi bezprostředně sousedí. Žalovaný však také upozornil, že ve zbývajících částech země je situace dlouhodobě neměnná, zcela stabilní a je plně pod kontrolou centrální ukrajinské vlády. Žalovaný měl za zcela prokázané, že v místě jeho posledního bydliště je aktuální bezpečnostní situace naprosto stabilní a nevykazuje jakékoliv známky bezpečnostních rizik spojených s aktuálními střety na východě země. O věci soud rozhodoval podle § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“) bez jednání, neboť žalobce k výzvě soudu nevyjádřil svůj nesouhlas s takým projednáním věci a žalovaný s tím souhlasil. Soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.). Vycházel ze skutkového a právního stavu k okamžiku rozhodování soudu (čl. 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2013/32/EU). Žaloba není důvodná. Žalobce se v podané žalobě neztotožnil s názorem žalovaného, že nedošlo k naplnění důvodů pro udělení azylu a zejména poté doplňkové ochrany. Vzhledem k obecnosti argumentace týkající se k neudělení mezinárodní ochrany ve formě azylu soud může toliko uvést, že postup správního orgánu byl ve vztahu k neudělení azylu žalobci v souladu s právními předpisy a napadené rozhodnutí pak neshledal nezákonným. V souladu s názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28.4.2004, č.j. 1Azs 28/2004, soud přezkoumal postup žalovaného obecně ve vztahu k obsahu správního spisu a neshledal v jeho postupu pochybení, které by odůvodňovalo zrušení napadeného rozhodnutí pro neudělení mezinárodní ochrany ve formě azylu. Soud shledal neopodstatněnou námitku žalobce, že splňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany podle § 14a zákona o azylu. Doplňková ochrana podle § 14a zákona o azylu se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě existují důvodné obavy, že pokud by byl vrácen do státu, jehož je státním občanem nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, hrozilo by mu skutečné nebezpečí vážné újmy podle odst. 2 citovaného ustanovení a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem nebo svého posledního trvalého bydliště. Pro aplikaci zmíněného ustanovení je třeba zkoumat, zda žadatel splňuje zákonem stanovená kritéria, která popsal Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31.10.2008 č. j. 5Azs 50/2008-62. Podle citovaného rozsudku je třeba k udělení doplňkové ochrany splnit kumulativně následující podmínky: „Žadatel (1) se musí nacházet mimo zemi svého původu; (2) musí mít důvodné obavy, že mu hrozí skutečné nebezpečí (reálná hrozba); (3) vážné újmy; (4) nemůže nebo není ochoten využít ochrany v zemi původu; a (5) nesmí se na něj vztahovat vylučující klauzule.“ Udělení doplňkové ochrany je dále vyloučeno v případě, že žadatel splňuje podmínky pro udělení azylu (§ 28 odst. 1 azylového zákona). Žalovaný se při posouzení žádosti zaměřil především na otázku, zda žalobci hrozí v případě návratu na Ukrajinu vážná újma ve smyslu § 14a odst. 2 zákona o azylu. Při posouzení ve vztahu k existenci důvodu pro udělení doplňkové ochrany vycházel žalovaný především z výpovědi žalobce a z informací, které shromáždil v průběhu správního řízení ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv na Ukrajině. Soud souhlasí se závěry a s odůvodněním žalovaného, který došel k závěru, že podmínka stanovená v § 14a azylového zákona není splněna, tedy že žalobci vážná újma nehrozí. Argumentace žalobce, že mu na Ukrajině hrozí vážná újma v podobě ohrožení jeho života v důsledku vnitřního ozbrojeného konfliktu a s ohledem na to splňuje podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a odst. 1, 2 písm. c) zákona o azylu, je dle náhledu soudu nedůvodná. Za vážnou újmu se podle § 14 odst. 2 písm. c) zákon o azylu považuje vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu. K otázce celkové bezpečnostní situace na Ukrajině je pak možné poukázat na usnesení ze dne 15.1.2015, č. j. 7Azs 265/2014-17, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že „na Ukrajině nelze ani dříve, ani v současné době klasifikovat situaci jako totální konflikt, neboť probíhající ozbrojený konflikt nedosahuje takové intenzity, že by každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy. Nutno upozornit, že se jedná o konflikt izolovaný pouze na východní části Ukrajiny, přičemž jeho intenzita i v dotčených oblastech výrazně kolísá. Odkázat lze také na další rozhodnutí, ve kterých se této problematice Nejvyšší správní soud věnoval, např. usnesení ze dne 31.3.2015, č.j. 4Azs 15/2015-28, ze dne 30.4.2015, č.j. 9Azs 13/2015-69, či ze dne 17.6.2015, č.j. 6Azs 86/2015- 31, ze dne 18.9.2015, č.j. 2Azs 194/2015-28.“. Soud má za to, že v případě návratu žalobce do místa hlášeného nebo jeho faktického pobytu na území jeho domovského státu nebude probíhající vojenskou operací jakkoliv dotčen, neboť se vesnice Bilče, kde je žalobce hlášen k pobytu a město Lvov, kde fakticky poslední dva roky žil, nacházejí ve Lvovské oblasti na západě Ukrajiny, kde je bezpečnostní situace podle zpráv a informací nashromážděných žalovaným v průběhu správního řízení dlouhodobě neměnná. Na základě těchto informací je také zřejmé, že v současné době na území Ukrajiny panuje zhoršená bezpečnostní situace ve dvou z celkového počtu 24 oblastí, kdy konflikt se rozšířil pouze do oblastí, které s těmito oblastmi bezprostředně sousedí. Soud se proto ztotožňuje s žalovaným v tom, že v zemi původu žalobce neprobíhá takový ozbrojený konflikt, jehož důsledky by bylo možno pokládat ve vztahu k žalobci za vážnou újmu ve smyslu § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Soud nepřisvědčil ani argumentaci žalobce, že ze stejných důvodů jako mu svědčí právo na udělení doplňkové ochrany podle § 14 odst. 2 písm. c) zákona o azylu mu také náleží tzv. humanitární azyl podle § 14 zákona o azylu. Podle ustanovení § 14 zákona o azylu, jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu. Žadatel o mezinárodní ochranu nemá subjektivní právo na udělení azylu z humanitárních důvodů. Správní orgán o něm rozhoduje na základě správního uvážení, kdy soud nemůže takové uvážení nahradit vlastní úvahou o tom, zda žadatelem uplatněné důvody žádosti o mezinárodní ochranu lze považovat za relevantní z hlediska zmíněného ustanovení. Při přezkumu správního uvážení soud posuzuje pouze to, zda je napadené rozhodnutí v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem a nevybočily z mezí a hledisek stanovených zákonem (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26.5.2011, č.j. 4Azs 14/201-132). Je proto třeba, aby odůvodnění rozhodnutí obsahovalo všechna hlediska a kritéria, k nimž správní orgán přihlédl, také aby správní orgán uvedl úvahy či závěry, které se budou týkat případných důvodů pro udělení či neudělení humanitárního azylu. Žalovaný v případě žalobce nezjistil žádný důvod, který by odůvodňoval udělení humanitárního azylu. Při hodnocení zda existují v případě žalobce důvody, jež by byly podřaditelné pod neurčitý právní pojem „důvody hodné zvláštního zřetele“, zabýval zejména rodinou, sociální a ekonomickou situací žalobce, okrajově poté jeho zdravotním stavem a věkem. Žalovaný poukázal zejména na to, že žalobce k žádosti o mezinárodní ochranu výslovně uvedl, že nebýt možnosti povolání do armády, Ukrajinu by neopustil, protože tam má dobrou práci, která mu stačila na živobytí. Žalobce se udělení humanitárního azylu ani nijak výslovně nedomáhal. Soud shledal odůvodnění žalovaného o důvodech neudělení azylu z humanitárních důvodů za dostatečné a přesvědčivé. K obavě žalobce, že mu bude způsobena vážná újmy ve smyslu § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu, a to v podobě hrozícího trestního postihu žadatele o mezinárodní ochranu v jeho domovské zemi, neboť reálně hrozí, že obdrží povolávací rozkaz, soud uvádí, že podle § 14 odst. 2 písm. b) zákona o azylu se za vážnou újmu považuje mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu. Žalobce k žádosti o mezinárodní ochranu vypověděl, že mu bylo při vojenské lékařské prohlídce sděleno, že se má připravit na povolání do armády, ovšem samotný povolávací rozkaz prozatím neobdržel. Má pouze za to, že jej obdrží, neboť tento byl podle žalobce již jistě vydán a čeká se na jeho doručení. Soud se ztotožňuje se závěry žalovaného, že v daném nelze spatřovat hrozící vážnou újmu ve smyslu § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. Dle informace Ministerstva zahraničních věcí ze dne 9.10.2015, č. j. 115045-LPTP se v případě nepřevzetí povolávacího rozkazu nejedená o trestný čin a vojenská prokuratura se tím tedy nezabývá. Dále soud uvádí, že samotnou nutnost vykonat vojenskou službu nelze vnímat jako vážnou újmu a stejně, tak nelze za vážnou újmu považovat případný postih, kterému by žalobce čelil v případě odmítnutí nastoupit k jejímu výkonu. Vyhnutí se vojenské službě je trestným činem i v ČR, neboť podle § 372 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, kdo na základě řádně mu doručeného povolávacího rozkazu nenastoupí za nouzového stavu službu v ozbrojených silách do 24 hodin po uplynutí lhůty stanovené v takovém povolávacím rozkaze, ač mu v tom nebránila žádná zákonem předpokládaná překážka, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok. Tedy v zemi, kde žalobce žádá o udělení mezinárodní ochrany, je postihováno nenastoupení k vojenské službě stejně, jako je tomu v zemi původu žalobce. Dle náhledu soudu tak žalobci v případě návratu do země svého původu nehrozí přímé bezprostřední nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 1 a 2 písm. b) zákona o azylu z důvodu vydání povolávacího rozkazu, který mu ještě nebyl doručen. Závěrem soud konstatuje, že žalovaný při svém rozhodování uvážil všechny v době rozhodování známé skutečnosti a všechny podmínky pro udělení mezinárodní ochrany. Zhodnotil všechny důkazy samostatně i ve vzájemných souvislostech a měl na zřeteli základní zásady správního práva, kdy na základě provedeného dokazování dospěl ke správnému závěru, že žalobci nemůže být udělena mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona o azylu. Na základě výše uvedeného soud neshledal žalobní námitky důvodnými, a žalobu proto zamítl podle § 78 odst. 7 s.ř.s. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s.ř.s., podle kterého by měl nárok na jejich náhradu žalovaný, který měl ve věci plný úspěch. Žalovanému však žádné náklady řízení nevznikly, a proto jejich náhrada nebyla žádnému z účastníků přiznána.

Poučení

Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. V Plzni dne 31. října 2016 Mgr. Jana Komínková, v.r. Za správnost vyhotovení: Martina Kerberová samosoudkyně