60 Az 25/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Komínkovou v právní věci žalobkyně: H.S., zastoupené Mgr. Hana Vincourková, advokát, Klenčí pod Čerchovem 6e, 345 34 Klenčí pod Čerchovem, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24.8.2016 č.j. OAM- 604/ZA-ZA12-ZA17-2016, takto:

Výrok

I. Žaloba se z a m í t á.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobkyně se žalobou domáhá zrušení výše označeného rozhodnutí žalovaného, jímž žalobkyni nebyla udělena mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. zákona č. 325/1999 Sb., zákona o azylu, ve znění pozdějších předpisů. Žalobkyně v žalobě uváděla, že předkládá v originálním znění dopisy přátel a příbuzných z Ukrajiny, v nichž je přesvědčována, aby se v žádném případě nevracela do své rodné země a zůstala mimo Ukrajinu. Důvodem je skutečnost, že žalobkyně se v minulosti účastnila politického shromáždění, což vyvolalo vyšetřování policie. Její přítel L.D. byl v minulosti v téže souvislosti policií hledán, později byl nezvěstný a dokonce snad zemřel. Protože i žalobkyně je dle informací od příbuzných na Ukrajině hledána policií, bojí se vrátit do země, aby ji nestihl stejný osud jako jejího přítele. Dále žalobkyně uváděla, že její snoubenec – současný – se jmenuje J.Š., je občan České republiky (dále jen „ČR“). Po pohovoru k žádosti o mezinárodní ochranu se žalobkyně rozhodla plánovanou svatbu s ním odložit. Z pohovoru totiž vyrozuměla, že sňatek by byl považován za porušení zákona a způsobil by jí komplikace v azylovém řízení. Žalobkyně navrhla provedení výslechu jejího snoubence jako svědka. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl zamítnutí žaloby s tím, že důvodem žádosti o udělení mezinárodní ochrany je snaha žalobkyně žít na území ČR společně se svým partnerem, občanem ČR. Žádná z forem mezinárodní ochrany není podle zákona o azylu prostředkem, jehož primárním účelem by bylo zajistit cizincům oprávnění pobývat na území ČR. Takový účel mají instituty upravené zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců. Účelem zákona o azylu je poskytnout žadatelům mezinárodní ochranu z důvodů definovaných v tomto zákoně. Řízení ve věci mezinárodní ochrany nepředstavuje jakési ultima ratio, v němž by se žalobkyně mohla domáhat ochrany svého soukromého a rodinného života poté, co s touto argumentací neuspěla v řízení dle zákona o pobytu cizinců. Skutečnosti sdělené žalobkyní neodůvodňují ani použití článku 8 (ochrana soukromého a rodinného života) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen „Úmluva“), neboť článek 8 se vztahuje kromě jiných aspektů soukromého života na skutečné rodinné vazby, tedy manželství, které je zákonné a nikoliv fiktivní, jak vyplývá z judikatury ESLP. Žalovaný odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, podle něho by se muselo jednat o natolik dlouhodobý a intenzivní vztah, nejčastěji dlouholeté manželství či dokonce rodinu s dětmi, a to i s ohledem na integraci jednotlivých členů rodiny a naopak již nemožnost zpětné integrace v zemi původu cizinky, aby bylo možno zcela vyloučit reálnou možnost případného následování ostatních členů rodiny ze země původu vyhošťované osoby. Podle žalovaného zmíněný vztah rozhodně nelze považovat za takový, na který by se měl vztahovat článek 8 Úmluvy. K tvrzení žalobkyně o obavách v souvislosti s účastí na politickém shromáždění žalovaný konstatoval, že žalobkyně neuváděla ve správním řízení skutečnosti, na základě kterých by bylo možné činit závěr, že vyvíjela ve své vlasti činnost směřující k uplatňování jejích politických práv a svobod ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu, za kterou by byla azylově relevantním způsobem státními orgány pronásledována. V pohovoru k žádosti o mezinárodní ochranu uváděla, že politicky angažována nebyla. Ke zdrojům informací o politické a bezpečnostní situaci na Ukrajině žalobkyně žádné návrhy ani výhrady neměla. Podle žalovaného bylo vycházeno z několika zdrojů přiměřeně aktuálních z roku 2016, které jsou zároveň obecně vnímány jako informace spolehlivé a důvěryhodné. Žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 4.2.2009 č.j. 1Azs 105/2008-81, podle něhož musí být tyto zprávy v maximální možné míře ze 1) relevantní, za 2) důvěryhodné a vyvážené a za 3) aktuální a ověřené z různých zdrojů, za 4) transparentní a dohledatelné. Paušální hodnocení těchto zpráv žalobkyně až v žalobě jako nedostatečných postrádá podle žalovaného jakoukoliv specifikaci skutkových či právních aspektů takové argumentace. Podle těchto zdrojů je aktuální bezpečnostní situace v Žytomyrské oblasti (město Čerňachov) stabilní. Součástí správního spisu je Poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu ze dne 11.7.2016, kde žalobkyně uváděla, že do ČR přijela začátkem roku 2016 a jako důvod žádosti uvedla, že zde žije se svým přítelem a chce s ním zůstat napořád. V pohovoru k žádosti žalobkyně uváděla, že neuposlechla rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 18.6.2016, protože zde chce zůstat se svým mužem. Žije zde ze svých úspor a z toho, že ji živí přítel. Jedná se o pana J.Š. žijícího v Domažlicích. S ním se seznámila, když pracovala v Polsku, psali si přes internet a sms zprávy a poté za ním žalobkyně do ČR přijela. Nepřemýšlela o pobytu zde, přicestovala nelegálně. Teprve když jí bylo uděleno vyhoštění, začala hledat cesty, jak legalizovat pobyt. O azylu dříve nevěděla. Vlast opustila poté, co žila na Ukrajině 10 let se svým přítelem a ten zemřel, jeho příbuzní pak vše sebrali a žalobkyni nic nezůstalo. Správní orgán opatřil k situaci o zemi původu Informaci Ministerstva zahraničních věcí ČR ze dne 3.6.2016 potvrzující, že co se týče ekonomických žadatelů po návratu do vlasti, se zásadně nic nemění a ukrajinská legislativa postih neúspěšných žadatelů ze strany státních orgánů neumožňuje a zastupitelský úřad informacemi o znevýhodňování těchto osob ze strany státních orgánů nedisponuje. Dalšími zprávami je zpráva Amnesty International z dubna 2016 o tom, že byl zrušen v zemi původu žalobkyně trest smrti, zpráva Freedom House z 27.1.2016 na téma Svoboda ve světě, výroční zpráva Human Rights Watch z 27.1.2016, zpráva Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva o stavu lidských práv na Ukrajině za období od 16.11.2015 do 15.2.2016, informace Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky k vývoji na Ukrajině ze září 2015. Žalobkyně byla s podklady rozhodnutí seznámena 15.7.2016 a nechtěla je doplnit ani se k nim vyjadřovat. V napadeném rozhodnutí žalovaný konstatoval, že důvodem žádosti žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany je snaha žít v ČR společně s jejím přítelem, občanem ČR. Žalovaný konstatoval, že žalobkyně neuváděla v průběhu správního řízení skutečnosti, z nichž by bylo možno učinit závěr, že vyvíjela ve své vlasti činnost k uplatnění lidských práv a svobod dle § 12 písm. a) zákona o azylu, za kterou by byla relevantním způsobem pronásledována. V minulosti nebyla politicky angažována. Pokud jde o její snahu legalizovat další pobyt v ČR, správní orgán konstatoval, že výčet důvodů pro udělení azylu uvedených v § 12 zákona o azylu je taxativní, tedy z jiných důvodů azyl nelze udělit. Právní úpravu pobytu cizinců na území ČR obsahuje zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, jehož institutů měla žalobkyně využít. Správní orgán odkázal na rozsudek NSS ze dne 24.2.2005 sp.zn. 7Azs 187/2004, podle kterého "azylové řízení je prostředkem ochrany příslušníků cizích států, kteří jsou na území státu původu vystaveni pronásledování ve smyslu zákona nebo mají odůvodněný strach z takového pronásledování. Zákonodárce nekonstruoval toto řízení jako prostředek pro legalizaci pobytu v ČR ani jako možnost získat tady pracovní povolení. Jestliže stěžovatel žádá o legalizaci pobytu v ČR, musí se podrobit režimu jiného zákona bez ohledu na složitost mechanismů, které tento upravuje." K tomuto žalovaný uváděl, že pokud žalobkyně má snahu setrvat na území ČR společně se svým přítelem, musí se podrobit režimu zákona č. 326/1999 Sb. Žalobkyně uváděla, že svoji vlast opustila z důvodu vydělávání peněz, do ČR přicestovala za svým přítelem, se kterým se seznámila na internetu. Žalovaný uzavřel, že žalobkyně nezmínila jakékoliv jednání či okolnosti, které by se daly podřadit pod ustanovení § 12 písm. b) zákona o azylu. Ohledně možnosti udělení humanitárního azylu se žalovaný zabýval zejména rodinnou, sociální a ekonomickou situací žalobkyně a přihlédl k jejímu věku a zdravotnímu stavu. Nebyl shledán žádný zvláštního zřetele hodný důvod podle § 14 zákona o azylu pro udělení azylu z humanitárních důvodů. Žalobkyně je dospělou, plně právně způsobilou a práce schopnou osobou, která se dokáže postarat sama o sebe a dokáže si vydělat na živobytí prací. Ohledně možnosti udělení doplňkové ochrany žalovaný konstatoval, že po zhodnocení výpovědi žalobkyně o okolnostech jejího pobytu ve vlasti před odchodem ze země a posouzení motivu k odchodu nedospěl žalovaný k závěru, že by žalobkyni v případě návratu do vlasti hrozilo přímé a bezprostřední nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 1 a 2 zákona o azylu. Žalovaný vycházel z citované informace Ministerstva zahraničních věcí ČR ze 3.6.2016 o situaci ukrajinských občanů po jejich návratu do vlasti a dále posuzoval rovněž, zda žalobkyni v případě návratu do vlasti nehrozí vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích ozbrojeného konfliktu, jehož důsledky by bylo možno považovat ve vztahu k žalobkyni za vážnou újmu dne § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. K tomu žalovaný uvedl, že na základě opatřených informačních zdrojů uvedl, že na území Ukrajiny ve dvou z celkového počtu čtyřiadvaceti částí Ukrajiny panuje stav zhoršené bezpečnostní situace, který se rozšířil i do bezprostředně sousedících dalších částí země. Současně ve zbytku země je bezpečnostní situace neměnná, stabilní, pod kontrolou centrální ukrajinské vlády. Žalobkyně na Ukrajině pobývala ve městě Čerňachov v Žytomyrské oblasti, tedy v místě, kde není bezpečnostní situace negativně ovlivněna událostmi v Doněcké a Luhanské oblasti na východě země. Žalovaný poukázal na rozsudek NSS ze dne 26.6.2014 č.j. 7Azs 66/2014-20, podle kterého "nelze odhlédnout od skutečnosti, že místem pobytu účastnice řízení na Ukrajině byl Žydačevský okres ve Lvovské oblasti, který je na západě země. NSS proto nepovažoval odkaz na nepokoje v souvislosti s tzv. Krymskou krizí za přiléhavý, neboť je obecně známo, že západní část Ukrajiny nebyla těmito událostmi nějak zásadně zasažena." V daném případě tedy žalovaný uvedl a má za prokázané, že v místě bydliště žalobkyně je aktuální bezpečnostní situace stabilní a nevykazuje známky bezpečnostních rizik. Případné vycestování žalobkyně podle žalovaného nepředstavuje ani rozpor s mezinárodními závazky ČR. Žalobkyně je svéprávná, svobodná, bezdětná, její zdravotní stav je dobrý. Ohledně jejího tvrzení, že chce na území ČR pobývat v partnerství s českým občanem, správní orgán uvedl, že skutečnosti sdělené žalobkyní neodůvodňují použití článku 8 Úmluvy, jíž je ČR vázána. To se vztahuje pouze na skutečné vazby, tedy na manželství, které je jak zákonné, tak fiktivní, což vyplývá z judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Z téhož vyplývá, že by se muselo jednat o natolik dlouhodobý a intenzivní vztah, nejčastěji dlouholeté manželství, či dokonce rodinu s dětmi, aby i s ohledem na stupeň integrace jednotlivých členů rodiny a nemožnost integrace v zemi původu cizinky, bylo možno určit reálnou možnost případného následování ostatních členů rodiny do země původu vyhošťované osoby. Správní orgán dopěl k závěru, že rodinný vztah rozhodně nelze považovat za takový, na který by se měl vztahovat článek 8 Úmluvy. Soud při jednání dne 13.1.2017 doplnil dokazování o výpověď žalobkyně, která uvedla, že v zemi původu žila s tehdejším přítelem, který byl členem Strany regionů. Dvakrát ho doprovodila na Majdan, sama členem strany nebyla a neměla žádné problémy se státními orgány. Měl u sebe složku dokumentů týkající se Strany regionů. Říkal žalobkyni, že nepotřebuje vědět, co tam je. Poté vycestovala za prací do Polska, kam obdržela bez problémů vízum. Poté se dozvěděla, že její tehdejší přítel zemřel za zvláštních okolností (našli ho mrtvého), po detailech nepátrala. Z domova jí psala i volala rodina i sestry, že u nich byla policie, že ji hledají v souvislosti s listinami jejího přítele a že policie chtěla vědět, kde je a kdy se vrátí. Pravdivost tvrzení žalobkyně lze podle ní doložit předloženými dopisy psanými v ruštině jejími rodiči a sestrami. Žaloba není důvodná. Soud neprovedl důkaz dopisy předloženými žalobkyní z důvodu nadbytečnosti, neboť dle žalobkyně pouze potvrzovaly její tvrzení, která nebyla nijak zpochybňována, tudíž by opatřování úředního překladu listin bylo dle názoru soudu nadbytečným. Soud neprováděl ani důkaz výpovědí J.Š., neboť jde o českého občana a současného snoubence žalobkyně, tudíž jeho případná výpověď by nemohla týkat okolností rozhodných z hlediska zákona o azylu, tj. okolností, za nichž žalobkyně opustila svoji vlast. V rámci účastnické výpovědi v řízení před soudem žalobkyně nově popisovala, že se dvakrát zúčastnila demonstrací na Majdanu, že její přítel by členem Strany regionů a měl u sebe stranické dokumenty, které následně hledala policie i u žalobkyně v bytě jejích rodičů. Dle žalobkyně jí rodina sdělila, že se policie vyptávala na to, kde je a kdy se vrátí. Žalobkyně vypověděla, že se obává, že její přítel zemřel za nevyjasněných okolností v souvislosti se svou politickou činností. Nicméně žalobkyně současně potvrdila, že vízum do Polska obdržela bez problémů a neměla žádné problémy se státními orgány. Politicky aktivní nebyla, o obsahu dokumentů svého přítele nebyla informována. Za popsaných okolností soud považuje závěry žalovaného o nenaplnění důvodů pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu za správné. Žalobkyně výslovně uvedla, že politickou činnost nevyvíjela ve smyslu ust. § 12 písm. a) zákona o azylu. Nebyly splněny ani podmínky pro udělení azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu, neboť problémy žalobkyně ve vztahu k domovským státním orgánům (dotazy ze strany policie, kde se žalobkyně a dokumenty nacházejí) nedosahovaly takové intenzity, aby bylo možno hovořit o pronásledování ve smyslu tohoto zákona. Tomuto závěru nasvědčuje zejména skutečnost, že žalobkyně ze země původu vycestovala bez problémů a s uděleným vízem do Polska. Pokud jde o vztah žalobkyně k jejímu současnému snoubenci, jedná se o situaci, kterou nelze řešit prostřednictvím zákona o azylu. Pro účely sloučení rodiny, resp. pro legalizaci pobytu v ČR není zákon o azylu koncipován, pro takové případy je nutné využít instituty zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Soud posoudil i možnosti udělení doplňkové ochrany podle § 14a odst. 1, 2 písm. b) zákona o azylu. Z vyjádření žalobkyně a z opatřených informací o zemi původu nevyplynulo, že by žalobkyni po návratu do vlasti hrozilo přímé a bezprostřední nebezpečí vážné újmy, když žalobkyně pochází z části Ukrajiny nezasažené tamějším konfliktem na východě země, ani sama neuvedla žádné obavy v souvislosti s návratem do země původu. Nenaplněním důvodů pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a odst. 1, 2 písm. d) zákona o azylu se podrobně zabýval žalovaný, jak vyplývá z výše provedeného shrnutí obsahu napadeného rozhodnutí. Soud považuje odůvodnění v tomto směru za dostatečně podrobné a logické. Soud stejně jako žalovaný dospěl k závěru, že skutečnost, že žalobkyně v ČR žije se svým partnerem, nepředstavuje takový rodinný vztah, na který by se měl vztahovat článek 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Na základě výše uvedeného soud neshledal žalobní námitky důvodnými, a žalobu proto zamítl podle § 78 odst. 7 s.ř.s. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s.ř.s., podle kterého by měl nárok na jejich náhradu žalovaný, který měl ve věci plný úspěch. Žalovanému však žádné náklady řízení nevznikly, a proto jejich náhrada nebyla žádnému z účastníků přiznána.

Poučení

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost. Kasační stížnost musí být podána do dvou týdnů po doručení rozsudku. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu; lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni. V Plzni dne 13. ledna 2017 Za správnost vyhotovení: Mgr. Jana Komínková, v.r. Martina Kerberová samosoudkyně