60 Az 28/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Komínkovou v právní věci žalobce: T. L. P., , zastoupeného: Mgr. Petr Václavek, advokát, Opletalova 1417/25, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, IČ 00007064, Nad Štolou 936/3, 170 00 Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5.9.2016 č.j. OAM-374/ZA- ZA11-HA10-2016, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á.

II. Žádný z účastníků n e m á n á r o k na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou domáhal zrušení výše označeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo rozhodnuto tak, že mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., zákona o azylu, ve znění pozdějších předpisů, se žalobci neuděluje. Žalobce v žalobě namítal nedostatečné posouzení jednotlivých důvodů pro udělení azylu a doplňkové ochrany a porušení zásady materiální pravdy a nedostatečné zjištění skutkového stavu věci především ve vztahu k neudělení azylu podle § 14 zákona o azylu a ve vztahu k neudělení doplňkové ochrany podle § 14a odst. 1, 2 písm. d) zákona o azylu. Žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) č.j. 4 Azs 14/2011-135, podle něhož „ustanovení § 14 zákona o azylu je kombinací neurčitého právního pojmu a správního uvážení, kdy neurčitým právním pojmem je případ zvláštního zřetele hodný a vlastní rozhodnutí správního orgánu vyjádřené slovy „lze udělit humanitární azyl“ představuje správní uvážení.“ Dále bylo žalobcem odkázáno na rozsudek NSS ze dne 15.10.2003 č.j. 3Azs 12/2003-38, podle něhož „na udělení azylu z humanitárních důvodů nemá žadatel subjektivní právo. Správní orgán o něm rozhoduje na základě správního uvážení a jeho rozhodnutí přezkoumává soud pouze omezeně, z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů (§78 odst. 1 s.ř.s.).“ Dle rozsudku NSS ze dne 22.1.2004 č.j. 5Azs 47/2003-48 „azyl z humanitárních důvodů lze udělit pouze v případě hodného zvláštního zřetele. Není na něj právní nárok a posouzení důvodů žadatele je otázkou správního uvážení správního orgánu. Zákon vytváří kritéria, podle nichž a v jejichž rámci se může uskutečnit volba, včetně výběru a zjišťování těch skutečností konkrétního případu, které nejsou právní normou předpokládány, ale uvážením správního orgánu jsou uznány za potřebné pro volbu jeho rozhodnutí. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premise takového úsudku byla zjištěna. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné, nebo opačné závěry.“ Dále žalobce poukázal i na rozsudek NSS ze dne 30.11.2004 č.j. 3As 24/2004-79, podle něhož „i když správní orgán rozhoduje na základě absolutně volné správní úvahy, musí být jeho rozhodnutí přezkoumatelné a musí být zřejmé, že z mezí a hledisek správního uvážení nevybočil. Nezákonnost rozhodnutí může spočívat mimo jiné v překročení nebo zneužití stanovených mezí správního uvážení (§ 78 odst. 1 s.ř.s.) nebo může být způsobena jiným porušením procesních předpisů.“ Podle žalobce z uvedeného vyplývá, že na udělení humanitárního azylu není právní nárok, ale je věcí správního uvážení, zda se v dané věci jedná o případ hodný zvláštního zřetele. Toto správní uvážení je pak podrobeno soudnímu přezkumu. Aby soudy byly schopny přezkoumat, zda správní uvážení nevybočilo ze zákonných mezí, nebo nebylo zneužito, je třeba, aby bylo rozhodnutí náležitě odůvodněno. Žalobce poukázal na usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 23.3.2015 č.j. 6A 25/2002-42, podle něhož „absolutně ničím neomezené správní uvážení v moderním právním státě neexistuje. Každé správní uvážení má své meze, vyplývající z řady ústavních principů zákazu libovůle, principu rovnosti, principu zákazu diskriminace, příkazu zachovávat lidskou důstojnost, principu proporcionality atd. Dodržení těchto mezí podléhá soudnímu přezkumu.“ Dále žalobce poukázal na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5.11.1993 č.j. 6A 99/92-50, podle něhož „rubem diskrečního oprávnění správního orgánu je povinnost správního orgánu volné úvahy využít, tedy zabývat se všemi hledisky, která zákon jako premisi takové úvahy stanoví, opatřit si za tím účelem potřebné důkazní prostředky, provést jimi důkazy, vyvodit z těchto důkazů skutková a právní zjištění a poté volným správním uvážením, nicméně při respektování smyslu a účelu zákona a mezí, které zákon stanoví, dospět při dodržení pravidel logického vyvozování k rozhodnutí.“ Žalobce měl za to, že správní orgán nereflektoval uvedené závěry NSS, když z rozhodnutí nelze vysledovat úvahy a hodnocení žalovaného ohledně důvodů hodných zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu. Žalobce poukázal na rozsudek NSS ze dne 11.3.2004 č.j. 2Azs 8/2004-55, podle něhož „smysl institutu humanitárního azylu spočívá v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost udělit azyl i v situaci, na niž nedopadá žádná z kautel předpokládaných v § 12 a § 13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto nehumální azyl neposkytnout. Správní orgán díky tomu nemůže zareagovat nejen na případy, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody pro udělení humanitárního azylu (např. u osob zvlášť těžce postižených či nemocných, u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofou), ale i na situace, jež předvídatelné nebyly.“ Dále žalobce namítal nesprávné právní posouzení věci ohledně neudělení doplňkové ochrany. Žalobce byl přesvědčen, že byl prokázán důvod pro udělení doplňkové ochrany. Žalobce se obává návratu do Vietnamu, neboť zde má svoji rodinu, má zde možnost společenského a hospodářského uplatnění a možnost normálního života. Ve Vietnamu naopak nikoho nemá, nemá tam ani majetek, není schopen si tam najít práci a uplatnění. Podmínky ve Vietnamu jsou tristní. Zejména z uvedených důvodů bylo třeba podle žalobce doplňkovou ochranu udělit. Správní orgán se podle žalobce nezabýval ustanovením § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu. Dle judikatury NSS tak podle žalobce nelze apriori uzavřít, že k rozporu s mezinárodními závazky nemůže dojít v důsledku nepřiměřeného zásahu do soukromého a rodinného života žadatele o mezinárodní ochranu (rozsudky NSS sp.zn. 2Azs 14/2010 ze dne 17.9.2010 a 3Azs 256/2014 ze d ne 11.3.2015). Přitom právě okolnosti jako je žalobcova nejbližší rodina v ČR, jsou podle žalobce jednoznačným důvodem svědčícím o hrozícím porušení článku 8 EULP v důsledku neudělení mezinárodní ochrany. Dle žalobce tak správní orgán zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl zamítnutí žaloby s tím, že žalobce o mezinárodní ochranu požádal z důvodu legalizace ´pobytu v ČR, aby zde mohl zůstat se svojí rodinou, když v ČR žije od roku 2005. V případě návratu se obává horší než současné ekonomické situace. V případě návratu mu hrozí nízká životní úroveň a neuplatnění se na trhu práce. Správní orgán tak dospěl k závěru, že žalobce neměl ve vlasti žádné potíže relevantní z pohledu možného udělení mezinárodní ochrany v některé z jejích forem a ani v případě návratu mu nehrozí nebezpečí vážné újmy. Žalobcem popsané okolnosti nejsou zvláštního zřetele hodným důvodem pro udělení humanitárního azylu. S ohledem na uváděné důvody má žalovaný za to, že neudělení této formy mezinárodní ochrany, byť stručně, ale dostatečně zdůvodnil. Podle žalovaného udělení humanitárního azylu je spojováno se zjištěním zvláštního zřetele hodného důvodu spočívajícího převážně ve vážném zdravotním stavu žadatele, či je spojováno s příliš vysokým či příliš nízkým věkem, či s humanitární katastrofou v zemi původu. Žádný takový důvod žalobce neuváděl a nebyl správním orgánem zjištěn. Humanitární azyl nebyl koncipován k poskytnutí ochrany před skutečnostmi, které spadají pod jednotlivé instituty zákona o azylu či zákona o pobytu cizinců. Zákon o azylu humanitární azyl koncipoval vysloveně jako dobrodiní státu, nikoliv jako právo na přiznání azylu. Ve správním řízení se lze pouze domáhat ochrany práv, nikoli něčeho, co není právem, byť zákon umožňuje správnímu orgánu rozhodnutí o tom vydat. Pokud jde o neudělení doplňkové ochrany podle § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, judikatura NSS podle žalovaného vychází z toho, že mezinárodní závazky neukládají státu všeobecnou povinnost respektovat volbu osob ohledně jejich společného pobytu. Neudělení mezinárodní ochrany zpravidla neznamená natolik intenzivní zásah do rodinného a soukromého života, aby byl v rozporu s mezinárodními závazky dle ustanovení § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu. O povinnosti státu respektovat volbu země společného pobytu osob lze uvažovat v naprosto výjimečných případech, taková situace v dané věci nenastala, žalobce vlastní vinou přišel o legální pobyt a v návratu zpět i s rodinou žalobci defacto nic nebrání. Z tohoto pohledu není rozhodné, že by došlo ke změně jejich životní úrovně. K zásahu do soukromého či rodinného života obvykle dochází až v případě správního vyhoštění (např. viz rozsudek NSS ze dne 28.11.2008 č.j. 5Azs 46/2008-71). Nelze podle žalovaného přehlédnout, že žalobce přišel o legální pobyt vlastním zaviněním a svou situaci se snaží vyřešit žádostí o udělení mezinárodní ochrany, která k uvedeným účelům neslouží a nemá fungovat ani jako náhrada či pojistka za situace, kdy žalobce vlastní vinou přijde o legální pobyt v důsledku toho, že se na území ČR dopustil trestné činnosti. Součástí správního spisu je poskytnutí údajů k žádosti o udělení mezinárodní ochranu ze dne 22.4.2016, kde žalobce uvádí jako důvod žádosti, že mu zde skončí pobyt, má zde manželku a děti, chce zde být s nimi, jediný důvod je v tom, že chce být s manželkou a dětmi. Téhož dne s ním byl proveden pohovor, kde žalobce uváděl, že ve Vietnamu pracoval na poště, vydělával strašně málo a v roce 2005 měl možnost přijet do České republiky, aby vydělal víc peněz. Ve Vietnamu má otce a sestru, s nimiž není v kontaktu, protože rodiče jsou rozvedeni a otec má někoho jiného. Matka žalobce žije v České republice a má zde trvalý pobyt. Žalobce sám zde měl dlouhodobý pobyt za účelem podnikání. Přišel o něho v souvislosti s trestem odnětí svobody za pašování drog na tržnici Dragon, když byl odsouzen ke 4,5 rokům svobody a odseděl si 30 měsíců a následně byl podmínečně propuštěn. Na dotaz, z jakých důvodů žádá o udělení mezinárodní ochrany, uvedl, že žije dlouho v ČR, považuje ČR za svůj druhý domov a má zde dvě děti, které mluví česky, v ČR jsou velmi dobré podmínky pro život dětí, a proto chce, aby jeho děti byly v ČR i nadále. Žádá o mezinárodní ochranu, snad mu to pomůže získat pobyt. Ve Vietnamu se podle žalobce stejně jako tady přihlíží k tomu, zda mají děti úplnou rodinu nebo ne. Snaží se, aby každá strana se o děti starala, jak to má být. Je to podle jeho názoru podobné jako v ČR. Přestěhovat se do vlasti mu brání finanční situace, neví, z čeho budou žít. Velmi obtížně se tam začíná. Tady má šanci na práci a vydělávat peníze. Pokud nezískal ve Vietnamu vzdělání, nemá šanci získat práci. Vzdělání žalobce je střední škola 12 let. Jeho manželka a děti mají trvalý pobyt. Manželka podniká, má kancelář, kde může sázet na sport a hrát karty. Matka žalobce zde má trvalý pobyt, je ženou v domácnosti. Žalobce se živil tak, že pomáhal manželce, momentálně nemá pobyt, takže nemůže podnikat. Pokud zde získá pobyt, okamžitě začne podnikat. V případě návratu do vlasti mu žádná hrozba nehrozí. Tvrdil, že ve Vietnamu není úřad práce. Má za to, že by tam nemohl řešit svoji rodinnou situaci, protože zde žije dlouho, zvykl si na život zde, nechtěl by, aby jeho děti měly životní potíže ve Vietnamu. Tady jsou podle jeho názoru dobré podmínky pro rozvoj dětí. Na dotaz, jaké životní potíže by mohly mít jeho děti ve Vietnamu, odpověděl, že nebudou mít takové podmínky, jako mají tady – nedostatek oblečení, nedostatek peněz na jídlo. Na dotaz, zda hovoří pouze o ekonomických důvodech, odpověděl ano. Předložil oddací list a rodný list obou dětí. Správní orgán opatřil zprávu Ministerstva zahraničních věcí ze dne 26.5.2015 o situaci neúspěšných žadatelů o udělení mezinárodní ochrany po návratu do vlasti, Výroční zprávu Human Right Watch z 27.1.2016, Výroční zprávu Amnesty International z 24.2.2016, zprávu Mezinárodní organizace pro migraci z října 2015 a zprávu Ministerstva zahraničních věcí USA ze 13.4.2016 o dodržování lidských práv za rok 2015. V napadeném rozhodnutí žalovaný konstatoval, že žalobce neuvedl v průběhu správního řízení žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno učinit závěr, že vyvíjel ve své vlasti činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod podle § 12 písm. a) zákona o azylu a že by azylově relevantním způsobem pronásledován. Žalobce uváděl, že nebyl členem žádné politické strany ani jiné organizace a v průběhu života se nezúčastnil ve vlasti žádných aktivit politického charakteru, ani se jinak veřejně neangažoval. Správní orgán dále nedospěl k závěru, že by žalobce pociťoval při návratu do vlasti odůvodněnou obavu z pronásledování z důvodů uvedených v § 12 písm. b) zákona o azylu, tedy z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině, nebo pro zastávání určitých politických názorů, nebo že by mu takové pronásledování hrozilo v případě návratu do vlasti. Žádné takové potíže žalobce neuvedl. Vlast opustil v roce 2005 na základě osobního rozhodnutí, hodlal v ČR pracovat. Zde získal povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání, ale vlastní trestnou činností o ně přišel. O mezinárodní ochranu požádal z důvodu legalizace svého pobytu, neboť v ČR hodlá setrvat s manželkou a dětmi. Podle správního orgánu žalobce o mezinárodní ochranu požádal až tehdy, kdy mu reálně hrozilo vycestování z ČR. Důvody k žádosti jsou legalizace pobytu v ČR, neboť zde hodlá setrvat proto, že má zde manželku a děti, dalším důvodem je obava z horší ekonomické situace po návratu rodiny do Vietnamu v porovnání se situací zde v ČR. Správní orgán konstatoval, že důvody pro udělení azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu jsou jednoznačně vymezeny. Žalobci bylo uděleno povolení k dlouhodobému pobytu na území ČR, o které v důsledku svého vlastního zavinění – trestnou činností – přišel. Žalobce je plně právně způsobilou osobou, za své činy je plně odpovědný, měl by být připraven za své jednání nést i následky. Skutečnost, že si správním řízením o udělení mezinárodní ochrany hodlal legalizovat další pobyt, nezakládá žádný relevantní důvod pro udělení azylu. Žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp.zn. 5Azs 37/2003 ze dne 22.1.2004, podle něhož poskytnutí azylu je specifickým důvodem pro udělení pobytu v ČR a nelze jej zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR upravenými v zákoně č. 326/1999 Sb. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu sp.zn. 7Azs 187/2004 ze dne 24.2.2005 azylové řízení je prostředkem řízení ochrany příslušníků cizích států, kteří jsou na území státu původu vystaveni pronásledování ve smyslu zákona nebo mají z takového pronásledování odůvodněný strach. Zákonodárce nekonstruoval toto řízení jako prostředek k legalizaci pobytu v ČR nebo jako možnost získat zde pracovní povolení. Jestliže stěžovatel žádá o legalizaci pobytu v ČR, bude se muset podrobit režimu jiného zákona, a to s ohledem na složitost mechanismu, který tento upravuje. Žalovaný zkonstatoval v dané věci, že chápe snahu žalobce o setrvání v ČR, nicméně žalobce měl svoji pobytovou situaci řešit jinou zákonnou cestou, nikoliv legalizací prostřednictvím azylové procedury. Pro účely legalizace pobytu není možné zneužívat institut mezinárodní ochrany formou azylu, která dle ustanovení § 12 taxativně vyjmenovává důvody pro udělení azylu a snahu o legalizaci pobytu mezi ně rozhodně neřadí. K obavě žalobce ze zhoršené ekonomické situace po návratu do vlasti i z obecně nízké životní úrovně ve Vietnamu, žalovaný konstatoval, že ekonomické potíže a nižší životní úroveň z toho plynoucí nečiní z dané osoby uprchlíka ve smyslu Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951, byť by životní podmínky v dané zemi byly sebevíc tíživé, ledaže by ekonomická situace měla nepříznivý dopad na životní úroveň příslušné osoby a byla skrytě namířena proti určité národnostní, rasové či politické skupině, avšak takové okolnosti v případě žalobce zjištěny nebyly. Žalobce byl ještě před odchodem do vlasti ekonomicky činnou osobou u státní organizace a svou vlast opustil z vlastního přesvědčení s vidinou vyššího příjmu. Žalovaný odkázal na informace, podle nichž ve Vietnamu v roce 2015 došlo k obnovení hospodářského růstu a řady sociálních ukazatelů v oblasti zdravotnictví, v oblasti vzdělávání, v oblasti důchodového systému a také pracovního trhu, kdy nezaměstnaný pobírá podporu v nezaměstnanosti, a ve všech provinciích fungují úřady práce. Žalovaný poukázal i na zprávu Organizace pro migraci, podle níž ve druhém čtvrtletí v roce 2015 byla nezaměstnanost 2.42% práceschopného obyvatelstva. Podle této zprávy jsou v zemi podporovány úřady práce. Z toho žalovaný dovodil, že problematiku nezaměstnanosti vietnamské orgány řeší a žalobce v případě vycestování bude mít kam se obrátit. Žalovaný dále nezjistil, že by potíže zmiňované žalobcem souvisely s jeho rasou, pohlavím, náboženstvím, národností, příslušností k sociální skupině nebo za zastávání politických názorů. K ustanovení § 14 zákona o azylu, žalovaný konstatoval, že se zabýval převážně rodinnou, sociální a ekonomickou situací žalobce a přihlédl k jeho věku a zdravotnímu stavu. Žalobce je dospělou, plně právně a práce schopnou osobou. Uvedl, že má zdravotní stav dobrý. Nadto na udělení humanitárního azylu není právní nárok a rovněž žalovaný připomněl, že humanitární azyl bude udělován pouze za výjimečných okolností v případech, kdy nebyl shledán důvod pro udělení azylu podle § 12 a kdy by bylo zcela nehumánní azyl neudělit. Správní orgán skutečnosti hodné zvláštního zřetele neshledal. K otázce doplňkové ochrany žalovaný vycházel z informace Ministerstva zahraničních věci, podle níž v případě občanů vracejících se po dlouhodobém pobytu do vlasti existuje zásadní rozlišení jejich důvodů pobytu v zahraničí. Ve Vietnamu je součástí státní politiky umožnit vycestování co nejširšímu okruhu obyvatel. Mimo území Vietnamu jich v současné době pobývá několik milionů a příjmy, které posílají ze zahraničí rodinám, jsou při místní absenci sociálního zabezpečení zcela zásadní položkou. Státní politika s těmito příjmy v zásadě počítá a státem řízená podpora pro vycestování tak narůstá až do obludných rozměrů. V zásadě se jedná o příjem, jehož výpadek by stát nebyl schopen nijak kompenzovat. Stávající zkušenost českého i zastupitelského úřadu i kolegů ze členských států EU jasně ukazuje, že občan Vietnamu je schopen udělat prakticky cokoliv proto, aby se dostal do zahraničí a zde se dlouhodobě či trvale usídlil. Stát ho v tom symbioticky podporuje a je ochoten přehlédnout, pokud v cestě za tímto cílem použije téměř jakýkoliv prostředek. V tomto by pravděpodobně nevadila i snaha o získání mezinárodní ochrany, pokud není podepřena ostřejší kritikou režimu. V případě odsouzených osob majících u sebe již propadlý cestovní doklad Vietnamu odmítne např. velvyslanectví Vietnamu v Praze vystavit náhradní cestovní průkaz z důvodu nemožnosti dohledat bydliště. Ze zkušenosti ostatních členských zemí je velmi rozšířena praxe podávání žádostí o mezinárodní ochranu osob, jejichž motivace je založena pouze na ekonomických důvodech a na získání pobytového oprávnění jsou ochotni využít jakoukoliv možnost, kterou jim právní řád přijímací země nabízí. Rozlišování mezi riziky hrozící osobám kritikům režimu a riziky hrozící osobám, které takovou činnost nikdy nevyvíjely, je naprosto zásadní. Toto však podle žalovaného není případ žalobce, který sám uvedl, že nikdy nebyl členem žádné politické strany ani jiné organizace, ani se nijak v tomto směru neangažoval. Potvrdil, že před odjezdem z vlasti neměl žádné potíže se státní mocí. Žalovaný uzavřel, že státní orgány nemají na újmě žalobce žádný zájem, a protože žalobce nebyl nijak aktivní v kritice režimu, žalovaný neměl důvod domnívat se, že by se o žalobce zajímaly vietnamské orgány po jeho návratu do vlasti. Žalovaný nedospěl k závěru, že by žalobci v případě návratu do vlasti hrozilo přímé a bezprostřední nebezpečí vážné újmy dle § 14a odst. 1 a 2 písm. b) zákona o azylu. Z výše uvedených informačních zdrojů je žalovanému známo, že v zemi žalobce neprobíhá ani takový ozbrojený konflikt, jehož důsledky by bylo možno pokládat ve vztahu k žalobci za vážnou újmu podle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Případné vycestování žalobce po posouzení informací o zemi původu a skutečností jím sdělených, nepředstavuje dle žalovaného ani rozpor s mezinárodními závazky ČR, neboť je na zvážení žalobce, jakým způsobem si upraví další pobyt v ČR. Žalobci nebrání nic ve využití zákonných prostředků o odstranění tvrdosti rozhodnutí o vyhoštění, konkrétně dle ustanovení § 122 zákona o pobytu cizinců a následně dalších institutů, které upravují příslušná ustanovení tohoto zákona. Žalovaný konstatoval, že žalobce neprokázal, že by neudělením doplňkové ochrany porušila ČR své mezinárodní závazky v oblasti ochrany rodiny a práva na rodinný život. Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 24.2.2011 sp.zn. 4Az 9/2010 stanovuje, že v případě, kdy zamýšlí cizí státní příslušník realizovat svůj rodinný život na území ČR, má možnost k tomu využít standardních institutů, které mu český právní řád prostřednictvím pobytu cizinců za tímto účelem poskytuje, nikoliv se snažit o jejich obcházení. Pokud vlastní vinou přestane splňovat podmínky stanovené českým právním řádem pro pobyt cizinců na území ČR, nelze v tom spatřovat porušení mezinárodních závazků ze strany ČR. Žalovaný zkonstatoval, že žalobce svými činy neprokázal, že v zemi původu by nemohl se svojí rodinou vést rodinný život. Neuvedl žádné konkrétní skutečnosti vztahující se k jeho osobě či k osobám jeho rodinných příslušníků o tom, že by jim v realizaci jiného života mohlo být z nějakého důvodu bráněno. Správní orgán dospěl k závěru, že žalobce nesplňuje podmínky udělení doplňkové ochrany podle § 14 zákona o azylu. Soud žalobu neshledal důvodnou. Soud se v daném případě vzhledem k stručným konkrétním námitkám v žalobě a vzhledem k obsahu výše shrnutého odůvodnění napadeného rozhodnutí plně ztotožnil se závěry žalovaného. Žalobce v žalobě považuje za důvod pro udělení humanitárního azylu i doplňkové ochrany okolnost, že v ČR žije dlouhou dobu, má zde rodinu a v zemi původu by mu hrozila nižší životní úroveň. Obdobné důvody k žádosti o mezinárodní ochranu uváděl žalobce i v průběhu správního řízení. Z toho vyplývá, že žalobce požádal o mezinárodní ochranu jednoznačně z důvodů rodinných, ekonomických a kvůli legalizaci pobytu. Žádný z těchto důvodů není možné podřadit důvodům uvedeným taxativně v ust. § 12 zákona o azylu. Pokud jde o tvrzení o porušení § 14 zákona o azylu, z výše shrnutého odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že se žalovaný možnostmi udělení humanitárního azylu zabýval, podrobně své rozhodnutí odůvodnil a jeho závěry jsou srozumitelné a logické. Žalobce v této souvislosti neuváděl žádný zvláštního zřetele hodný důvod ve smyslu § 14 zákona o azylu. Tímto není sama o sobě skutečnost, že žalobce v důsledku své trestné činnosti přišel v ČR o legální pobyt, ani že zde pobývá jeho manželka a děti. I ve vztahu k neudělení doplňkové ochrany má soud za dostatečné a správné odůvodnění rozhodnutí žalovaného v tom směru, že nebylo shledáno porušení mezinárodních závazků, neboť mezinárodní závazky neukládají státu všeobecnou povinnost respektovat volbu osob ohledně jejich společného pobytu. Legalizace pobytu v ČR není důvodem pro udělení doplňkové ochrany, stejně tak ani obava z ekonomických potíží v zemi původu. Žalobce neuvedl žádnou skutečnost kromě horší životní úrovně, která by mu bránila v realizaci jeho rodinného života po návratu do země původu i se svou rodinou. Na základě výše uvedeného soud neshledal žalobní námitky důvodnými, a žalobu proto zamítl podle § 78 odst. 7 s.ř.s. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s.ř.s., podle kterého by měl nárok na jejich náhradu žalovaný, který měl ve věci plný úspěch. Žalovanému však žádné náklady řízení nevznikly, a proto jejich náhrada nebyla žádnému z účastníků přiznána.

Poučení

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost. Kasační stížnost musí být podána do dvou týdnů po doručení rozsudku. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu; lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni. V Plzni dne 25. listopadu 2016 Za správnost vyhotovení: Mgr. Jana Komínková, v.r. Martina Kerberová samosoudkyně