60 Az 31/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Komínkovou v právní věci žalobkyně: N.K., zastoupené: Mgr. Petr Václavek, advokát, Opletalova 1417/25, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, IČ 00007064, Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13.10.2016 č.j. OAM-92/ZA- ZA11-BE04-2016, takto:

Výrok

I. Žaloba se z a m í t á.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobkyně se žalobou domáhá zrušení výše označeného rozhodnutí žalovaného, jímž byla jako nepřípustná označena žádost žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany podle § 10a písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., zákona o azylu, ve znění pozdějších předpisů a řízení o udělení mezinárodní ochrany bylo podle § 25 písm. i) téhož zákona zastaveno. Žalobkyně v žalobě namítala, že účastník řízení není v napadeném rozhodnutí náležitě definován, když správní řád podle § 18 odst. 2 vyžaduje definici účastníka řízení jménem, příjmením, datem narození, místem trvalého pobytu, popřípadě jiným údajem dle zvláštního zákona. Napadené rozhodnutí není dostatečně určité, je v rozporu s § 68 odst. 2 správního řádu. Stejně tak podle žalobkyně v rozhodnutí absentuje uvedení relevantních právních ustanovení, na základě kterých bylo rozhodováno, když jedním z klíčových ustanovení je kompetenční, aby byl řádně definován věcně a místně příslušný správní orgán oprávněný ve věci rozhodovat. Žalovaný podle žalobkyně nezkoumal samotné azylové důvody žalobkyně a opakovanou žádost o azyl označil ihned za nedůvodnou. Správní orgán konstatoval, že žalobkyně neuvedla žádnou skutečnost ve smyslu zákona o azylu, která by odůvodňovala opětně vedené správní řízení. Podle žalobkyně tak správní orgán postupoval v rozporu s § 3 správního řádu, když nezjistil skutečný stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. V případě, že se ve spise nachází doklad, který neprokazuje skutečnost, kterou měla žalobkyně zjevně v úmyslu prokázat, měla být žalobkyně podle svého názoru správním orgánem vyzvána k doložení adekvátních dokladů. Dále se podle žalobkyně přirozeně uplynutím času od podání první žádosti o mezinárodní ochranu změnily poměry, zejména vazby žalobkyně na území České republiky (dále jen „ČR“), které jsou mnohem silnější. Žalobkyně s manželem zde vychovávají děti, které již chodí do školy, a v případě nuceného vycestování by byla ohrožena jejich školní docházka v ČR. Správní orgán však naprosto odmítá možnost změny poměrů, pouze bez dalšího stroze konstatuje, že žádost je totožná s žádostí původní. Je zřejmý zájem rodiny trvale spojit svůj život s územím ČR. Lze tedy podle žalobkyně shrnout, že uvedla relevantní skutečnosti k odchodu z vlasti, avšak správní orgán tuto skutečnost náležitě neověřil, respektive nevyzval žalobkyni k jejímu prokázání. Žalobkyně poukázala na metodickou Příručku k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků vydanou Úřadem Vysokého komisaře pro uprchlíky OSN v roce 1992, podle jejíhož článku 192 „je obecnou právní zásadou, že důkazní břemeno spočívá na osobě vznášející nárok. Často žadatel není schopen doložit svá vyjádření důkazy. V některých případech může být na posuzovateli, aby použil veškeré prostředky, které má k dispozici, k zajištění nezbytných důkazů, o něž by se žádost opírala.“ Podle článku 203 téhož dokumentu „poté, kdy žadatel vyvinul opravdové úsilí o opodstatnění svého příběhu, je stále ještě možné, že pro některá z jeho prohlášení se nebude dostávat důkazu. Je sotva možné, aby uprchlík dokázal každou část svého příběhu a je pravdou, že kdyby toto stálo jako požadavek, většina uprchlíků by nebyla uznána.“ Žalobkyně z tohoto dovodila, že na straně správního orgánu je, aby si pro žadatelem tvrzené skutečnosti, pokud o nich pochybuje, obstaral takové informace, které mu umožní objektivně rozhodnout, zda mohou či nemohou nastat, nebo vyzvat žadatele k jejich náležitému prokázání. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl zamítnutí žaloby s tím, že povinnost zjistit skutečný stav věci dle § 3 správního řádu, má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel ve správním řízení uvedl. Správní orgán trval na tom, že vycházel ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu. Žalobkyně měla možnost uvést do žádosti veškeré důvody, které ji vedly k opuštění vlasti, a žalovaný shromáždil rozsáhlé podklady. Žalobkyně se s nimi seznámila a nepřála si doplnění podkladů. Uváděla, že by chtěla v ČR zůstat s rodinou, aby děti chodily do školy a ona by pracovala. Důvodem předchozí žádosti o udělení mezinárodní ochrany byla obava o bezpečnost rodiny, jelikož manželovi žalobkyně vyhrožovali bývalí spolupracovníci z Ruska, kteří od něho nedostali zaplaceno, a také snaha o legalizaci pobytu rodiny v ČR. Nebyly zjištěny žádné skutečnosti o tom, že by žalobkyně mohla být ve své vlasti vystavena pronásledování či že by jí hrozila vážná újma ve smyslu § 14a zákona o azylu. Důvody uvedené v opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany jsou téměř identické, což dokládá vlastní žádost. Žalobkyně má obavu o bezpečnost rodiny, jelikož jejímu manželovi vyhrožovali bývalí spolupracovníci z Ruska, kteří od něho nedostali zaplaceno, a dále žalobkyně zmínila snahu o legalizaci pobytu své rodiny v ČR. Právě žadatel nese břemeno tvrzení a důkazní. Žalovaný poukázal na rozsudek NSS ze dne 7.12.2005 č.j. 4Azs 151/2005-86. Žalobkyně do žádosti ani do pohovoru neuvedla žádnou novou relevantní skutečnost. Mezinárodní ochrana je institutem výjimečným a nelze jím legalizovat pobyt. K tomuto účelu měla žalobkyně využít zákon č. 326/199 Sb. (viz rozsudek NSS ze dne 22.1.2004 sp.zn. 5Azs 37/2003). Žalovaný dále odkázal na rozhodnutí NSS ze dne 11.6.2009 č.j. 9Azs 5/2009-65, podle něhož „hlavním smyslem a účelem možnosti podat opakovanou žádost udělení mezinárodní ochrany je postihnout případy, kdy se objeví závažné skutečnosti, které by mohly ovlivnit hmotněprávní postavení žadatele, které nemohl uplatnit vlastní vinou během předchozího pravomocně ukončeného řízení. Při opakované žádosti je proto nutno důsledně dbát na splnění těchto podmínek, které mají na jedné straně garantovat určitou přidanou hodnostu nové žádosti, jež může vést k novému rozhodnutí, jež k žádosti předchozí, a na straně druhé zajistit, aby nedocházelo k účelovému opakovanému podávání žádostí.“ Podle žalovaného výroková část napadeného rozhodnutí je zcela konkrétní a určitá a umožňuje identifikaci žadatele o mezinárodní ochrany. Současně je identifikován i předmět řízení i právní ustanovení, podle něhož bylo rozhodováno. Správní obsahuje Poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu ze dne 5.2.2016, kde žalobkyně uváděla, že již žádost o azyl jednou podávali, ale že byla zamítnuta. Přesto má žalobkyně strach vrátit se s rodinou na Ukrajinu z původně uváděných důvodů. Poté, co jim skončila platnost víza, jsou zde nelegálně, ale chtěli by zde zůstat, jejich děti zde chodí do školy a zvykly si tu. Mají tady babičku dětí, její matku, doma již nikoho nemají, chtěli by žít s ní zde. Když jim bylo řečeno, že jsou v ČR nelegálně, raději se rozhodli jít na úřady, aby neporušovali zákon. Dále je součástí spisu předchozí žádost o udělení mezinárodní ochrany ze dne 22.1.2015, kde žalobkyně uváděla, že její manžel jezdíval za prací do Ruska, tam mu však za práci nezaplatili a spolupracovníci po něm poté vymáhali peníze, které nedostali od zaměstnavatele. Tito lidé jejich rodině vyhrožovali. Žalobkyně se bála pouštět děti do školy. V ČR žije babička, která jim vyřídila pozvání. Součástí spisu je i protokol o pohovoru k první žádosti o udělení mezinárodní ochrany z 22.1.2015 a rozhodnutí žalovaného ze dne 29.4.2015 č.j. OAM-61/ZA-ZA05-K08-2015 o neudělení mezinárodní ochrany. Správní orgán opatřil zprávy o situaci na Ukrajině, a to zprávu Ministerstva zahraničních věcí ČR z 21. května 2015 o situaci neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti, výroční zprávu Human Rights Watch ze dne 27.1.2016, výroční zprávu Freedom House na téma Svoboda ve světě ze dne 28. ledna 2015, výroční zprávu Amnesty International z 25. února 2015, zprávu o stavu lidských práv na Ukrajině za období 16. května až 15. srpna 2015 vydanou Úřadem Vysokého komisaře OSN pro lidská práva. Dne 2.3.2016 byla žalobkyně seznámena s podklady rozhodnutí, nechtěla jejich doplnění s tím, že již všechno řekli. Chtěli by zde zůstat, chtěli by, aby zde děti chodily do školy, aby oni zde mohli pracovat a vše platit. Děti si již zvykly na školu a nechtějí se vracet na Ukrajinu. V žalobou napadeném rozhodnutí citoval žalovaný ustanovení § 15 odst. 1 zákona o azylu, podle kterého podá-li cizinec opakovanou žádost o mezinárodní ochranu, ministerstvo nejprve posoudí, zda žadatel uvedl nové skutečnosti nebo zjištění, které nebyly bez zavinění cizince předmětem zkoumání důvodů žádosti v předchozím ukončeném řízení a svědčí o tom, že by mohl být cizinec vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12, nebo mu hrozí vážná újma podle § 14a. Žalovaný konstatoval, že 21.1.2015 podala žalobkyně jménem svým a jménem svých dětí žádost o udělení mezinárodní ochrany, dne 29.4.2015. Důvodem řízení o první žádosti žalobkyně byla skutečnost, že se obává o bezpečnost své rodiny. Manžel jezdil za prací do Ruska, ale naposledy nedostal za práci zaplaceno a jeho spolupracovníci po něm vymáhali peníze. Tito lidé mu vyhrožovali, takže se žalobkyně obávala pouštět děti do školy. Na policie se neobrátili, jelikož by jim dle jejich mínění policie nepomohla. V případě návratu do vlasti se obává lidí, kteří jim vyhrožovali. Správní orgán v řízení o žádosti konstatoval, že v případě žalobkyně jde o osobu, která ve vlasti neměla žádný problém se státními orgány své země a která nikdy nezmínila žádnou diskriminaci své osoby z důvodů azylově relevantních. Z obsahu spisu nevyplynulo, že by žalobkyně v případě návratu do vlasti měla být vystavena cílenému a soustavnému jednání státních orgánů, které by bylo možno označit za pronásledování či diskriminaci z některého důvodů vyjmenovaných zákonem o azylu. Správní orgán konstatoval, že výčet důvodů uvedených v § 12 písm. a) zákona o azylu je taxativní a že sama žadatelka uváděla, že její manžel neměl v Rusku žádnou pracovní smlouvu, pracovní vztah tedy nebyl oficiální a manžel se v případě nezaplacení za práci nemohl opřít o žádný dokument. Dále žalovaný ve svém prvním rozhodnutí konstatoval, že pokud by manželovi žalobkyně od jednotlivých lidí bylo vyhrožováno zapálením domu, mohl se žadatel obrátit na ukrajinskou policii, která by se tímto vyhrožováním měla zabývat. To však žalobkyně ani její manžel neudělali a odjeli do ČR. Žalovaný zkonstatoval, že ani snaha žalobkyně a jejích nezletilých dětí o legalizaci pobytu proto, že by zde chtěli žít společně s matkou, pracovat a zajistit dětem školní docházku, není důvodem pro udělení mezinárodní ochrany ve smyslu zákona o azylu. Podle žalovaného žalobkyně uvádí v současné žádosti naprosto shodné motivy odchodu z vlasti jako v průběhu řízení o první žádosti, tedy obavu o bezpečnost rodiny po návratu do vlasti, vyhrožování bývalých spolupracovníků manžela, a snahu o legalizaci pobytu rodiny v ČR, kde žije matka žalobkyně, a potřebu zajištění školní docházky pro děti. Z toho důvodu žalovaný konstatoval naplnění podmínek § 10a písm. e) zákona o azylu a opakovanou žádost shledal nepřípustnou. Žaloba není důvodná. Podle žalobkyně je v rozporu s § 68 odst. 2 správního řádu v napadeném rozhodnutí nedostatečná identifikace účastníka řízení. Soud neshledal tento žalobní bod důvodný. Je zřejmé z napadeného rozhodnutí, že žalobkyně byla identifikována svým jménem, příjmením, státní příslušností, datem narození. Absentuje údaj o trvalém bydlišti, nicméně jedná se o cizince, který trvalé bydliště v ČR nemá, proto nelze doslovně aplikovat v této části ustanovení § 18 odst. 2 správního řádu. Dostatečnou identifikaci žalobkyně podle názoru soudu zajišťují uvedené údaje, a to obzvláště spolu identifikací podle evidenčního čísla žadatele o azyl. V napadeném rozhodnutí je identifikace účastníka řízení nezaměnitelná a jednoznačná. Žalobkyni je nutno přisvědčit v tom, že v napadeném rozhodnutí není uvedeno ustanovení procesního předpisu, podle nějž bylo rozhodováno, nicméně tato okolnost sama o sobě nemůže mít vliv na zákonnost vlastního rozhodnutí, když příslušnost Ministerstva odboru azylové a migrační politiky k rozhodování o věci není nijak zpochybňována. Další námitka směřující proti ustanovení § 3 správního řádu, tedy proti nezjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, rovněž nebyla soudem shledána důvodnou. V daném případě bylo možné zjišťovat rozhodný skutkový stav v závislosti na tom, jaké je nové tvrzení ze strany žalobkyně, neboť šlo o opakovanou žádost. Za této situace je rozhodující porovnání nových tvrzení a nemožnosti je uvést v řízení předchozím v souladu s výše zmíněným ust. § 11aodst. 1 zákona o azylu. Tvrzení žadatele o azyl zvláště za těchto okolností nelze nahradit vlastním šetřením ze strany správního orgánu. V dané věci soud neshledal ani důvody k tomu, aby byla žalobkyně správním orgánem vyzývána k doplnění svých tvrzení. Povinnost tvrzení v tomto směru je plně na žalobkyni. Je nutné znovu připomenout, že důvody žádosti o mezinárodní ochranu musí především uvést sám žadatel. V případě opakované žádosti jsou navíc stanoveny další zákonné podmínky, tj. aby se jednalo o nové skutečnosti, které žadatel bez svého zavinění nemohl v předchozím řízení uvést. Z tohoto jednoznačně vyplývá, že tvrzení žalobkyně nelze nahradit vlastním zjištěním ze strany správního orgánu. Žalobkyně nadto při seznámení s podklady rozhodnutí výslovně uvedla, že již „všechno řekli“. Za dané situace nevznikly pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu a vydávání další výzvy k doplnění tvrzení by bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti a rychlosti řízení. Soud se ztotožňuje se závěry žalovaného, že žalobkyně ve správním řízení o druhé žádosti o udělení mezinárodní ochrany pouze opakovala stejné důvody jako ve své předchozí žádosti. Šlo jednak o vyhrožování ze strany soukromých osob a jednak o snahu legalizovat pobyt rodiny v ČR. Ani tvrzení žalobkyně, že uplynutím času došlo ke změně poměrů tak, že si v ČR zvykla, nelze akceptovat. Zaprvé je toto tvrzení nedostatečně konkrétní a zadruhé se netýká azylově relevantních skutečností, tedy poměrů žalobkyně k zemi původu. Soud proto stejně jako žalovaný neshledal v opakované žádosti žádnou novou tvrzenou skutečnost oproti předchozímu řízení. Na základě výše uvedeného soud neshledal žalobní námitky důvodnými, a žalobu proto zamítl podle § 78 odst. 7 s.ř.s. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s.ř.s., podle kterého by měl nárok na jejich náhradu žalovaný, který měl ve věci plný úspěch. Žalovanému však žádné náklady řízení nevznikly, a proto jejich náhrada nebyla žádnému z účastníků přiznána. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost. Kasační stížnost musí být podána do dvou týdnů po doručení rozsudku. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu; lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni. V Plzni dne 16. ledna 2017 Za správnost vyhotovení: Mgr. Jana Komínková, v.r. Martina Kerberová samosoudkyně