60 Az 32/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Komínkovou v právní věci žalobce: Y.K., zastoupeného: Mgr. Petr Václavek, advokát, Opletalova 1417/25, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, IČ 00007064, Nad Štolou 936/3, 170 00 Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13.10.2016 č.j. OAM-93/ZA- ZA11-BE04-2016, takto:

Výrok

I. Žaloba se z a m í t á.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou domáhá zrušení výše označeného rozhodnutí žalovaného, jímž byla jako nepřípustná označena žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany podle § 10a písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., zákona o azylu, ve znění pozdějších předpisů a řízení o udělení mezinárodní ochrany bylo podle § 25 písm. i) téhož zákona zastaveno. Žalobce v žalobě namítal, že účastník řízení není v napadeném rozhodnutí náležitě definován, když správní řád podle § 18 odst. 2 vyžaduje definici účastníka řízení jménem, příjmením, datem narození, místem trvalého pobytu, popřípadě jiným údajem dle zvláštního zákona. Napadené rozhodnutí není dostatečně určité, je v rozporu s § 68 odst. 2 správního řádu. Stejně tak podle žalobce v rozhodnutí absentuje uvedení relevantních právních ustanovení, na základě kterých bylo rozhodováno, když jedním z klíčových ustanovení je kompetenční, aby byl řádně definován věcně a místně příslušný správní orgán oprávněný ve věci rozhodovat. Žalovaný podle žalobce nezkoumal samotné azylové důvody žalobce a opakovanou žádost o azyl označil ihned za nedůvodnou. Správní orgán konstatoval, že žalobce neuvedl žádnou skutečnost ve smyslu zákona o azylu, která by odůvodňovala opětně vedené správní řízení. Podle žalobce správní orgán postupoval v rozporu s § 3 správního řádu, když nezjistil skutečný stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. V případě, že se ve spise nachází doklad, který neprokazuje skutečnost, kterou měl žalobce zjevně v úmyslu prokázat, měl být žalobce podle svého názoru správním orgánem vyzván k doložení adekvátních dokladů. Dále se podle žalobce přirozeně uplynutím času od podání první žádosti o mezinárodní ochranu změnily poměry, zejména vazby žalobce na území České republiky (dále jen „ČR“), které jsou mnohem silnější. Žalobce s manželkou vychovávají děti, které již chodí do školy, a v případě nuceného vycestování by byla ohrožena jejich školní docházka v ČR. Správní orgán však naprosto odmítá možnost změny poměrů, pouze bez dalšího stroze konstatuje, že žádost je totožná s žádostí původní. Je zřejmý zájem rodiny trvale spojit svůj život s územím ČR. Lze tedy podle žalobce shrnout, že uvedl relevantní skutečnosti k odchodu z vlasti, avšak správní orgán tuto skutečnost náležitě neověřil, respektive nevyzval žalobce k jejímu prokázání. Žalobce poukázal na metodickou Příručku k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků vydanou Úřadem Vysokého komisaře pro uprchlíky OSN v roce 1992, podle jejíhož článku 192 „je obecnou právní zásadou, že důkazní břemeno spočívá na osobě vznášející nárok. Často žadatel není schopen doložit svá vyjádření důkazy. V některých případech může být na posuzovateli, aby použil veškeré prostředky, které má k dispozici, k zajištění nezbytných důkazů, o něž by se žádost opírala.“ Podle článku 203 téhož dokumentu „poté, kdy žadatel vyvinul opravdové úsilí o opodstatnění svého příběhu, je stále ještě možné, že pro některá z jeho prohlášení se nebude dostávat důkazu. Je sotva možné, aby uprchlík dokázal každou část svého příběhu a je pravdou, že kdyby toto stálo jako požadavek, většina uprchlíků by nebyla uznána.“ Žalobce z tohoto dovodil, že na straně správního orgánu je, aby si pro žadatelem tvrzené skutečnosti, pokud o nich pochybuje, obstaral takové informace, které mu umožní objektivně rozhodnout, zda tvrzené skutečnosti mohou či nemohou nastat, nebo vyzvat žadatele k jejich náležitému prokázání. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl zamítnutí žaloby s tím, že povinnost zjistit skutečný stav věci dle § 3 správního řádu má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel ve správním řízení uvedl. Správní orgán trval na tom, že vycházel ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu. Žalobce měl možnost uvést do žádosti veškeré důvody, které ho vedly k opuštění vlasti, a žalovaný shromáždil rozsáhlé podklady. Žalobce se s nimi seznámil a nepřál si doplnění podkladů. Uváděl, že by chtěl zde zůstat s rodinou, aby děti chodily do školy a on by pracoval. Důvodem předchozí žádosti o udělení mezinárodní ochrany byla obava o bezpečnost rodiny, jelikož žalobci vyhrožovali bývalí spolupracovníci z Ruska, kteří od něho nedostali zaplaceno, dále snaha o legalizaci pobytu rodiny v ČR. Nebyly zjištěny žádné skutečnosti o tom, že by žalobce mohl být ve své vlasti vystaven pronásledování či že by mu hrozila vážná újma ve smyslu § 14a zákona o azylu. Důvody uvedené v opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany jsou téměř identické, což dokládá vlastní žádost. Žalobce má obavu o bezpečnost rodiny, jelikož mu vyhrožovali bývalí spolupracovníci z Ruska, kteří od něho nedostali zaplaceno, a dále žalobce zmínil snahu o legalizaci pobytu jeho rodiny v ČR. Právě žadatel nese břemeno tvrzení a důkazní. Žalovaný poukázal na rozsudek NSS ze dne 7.12.2005 č.j. 4Azs 151/2005-86. Žalobce do žádosti ani do pohovoru neuvedl žádnou novou relevantní skutečnost. Mezinárodní ochrana je institutem výjimečným a nelze jím legalizovat pobyt. K tomuto účelu měl žalobce využít zákon č. 326/1999Sb. (viz rozsudek NSS ze dne 22.1.2004 sp.zn. 5Azs 37/2003). Žalovaný dále odkázal na rozhodnutí NSS ze dne 11.6.2009 č.j. 9Azs 5/2009-65, podle něhož „hlavním smyslem a účelem možnosti podat opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany je postihnout případy, kdy se objeví závažné skutečnosti, které by mohly ovlivnit hmotněprávní postavení žadatele a které nemohl uplatnit vlastní vinou během předchozího pravomocně ukončeného řízení. Při opakované žádosti je proto nutno důsledně dbát na splnění těchto podmínek, které mají na jedné straně garantovat určitou přidanou hodnostu nové žádosti, jež může vést k novému rozhodnutí, než u žádosti předchozí, a na straně druhé zajistit, aby nedocházelo k účelovému opakovanému podávání žádostí.“ Podle žalovaného výroková část napadeného rozhodnutí je zcela konkrétní a určitá a umožňuje identifikaci žadatele o mezinárodní ochrany. Současně je identifikován i předmět řízení i právní ustanovení, podle něhož bylo rozhodováno. Součástí správního spisu je Poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu ze dne 5.2.2016, kde žalobce uváděl, že by zde chtěl zůstat, nechce se vrátit na Ukrajinu. Kdyby se vrátil, ti, kteří mu vyhrožují, by si mysleli, že odjel někam vydělat peníze a teď je má, takže by je po něm chtěli. Měl by doma problémy kvůli situaci, kterou již popsal v předchozím řízení. Dále by chtěl s manželkou získat doklady, aby zde mohli zůstat a pracovat, děti zde chodí do školy, už si zvykly, je pro ně lepší škola, celkově je v ČR život pro rodinu s dětmi příznivější. Součástí správního spisu je i předchozí žádost o udělení mezinárodní ochrany podaná 22.1.2015, kde žalobce popisoval, že pracoval v Rusku s dalšími třemi muži bez pracovní smlouvy, nebyly jim zaplaceny peníze a jeho spolupracovníci je žádali po něm a začali mu vyhrožovat, že mu zapálí dům. Obával se, aby se něco neudělali jeho dětem. Z rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany ze dne 29.4.2015 č.j. OAM-66/ZA-ZA05-K08-2015 vyplývá, že nebyly shledány důvody pro udělení azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu s tím, že výčet důvodů podle tohoto ustanovení je taxativní a jiné než zde uvedené skutečnosti nezakládají důvod pro udělení azylu. V případě, že žalobci bylo na Ukrajině vyhrožováno bývalými spolupracovníky zapálením domu, mohl se obrátit na ukrajinskou policii, což neučinil. Namísto toho odjel do České republiky. Z informací opatřených v průběhu prvního správního řízení vyplynulo, že v případě nečinnosti ukrajinské policie lze proti postupu policejních složek podat stížnost např. u prokuratury, nebo u útvaru vnitřní kontroly. Za další důvod první žádosti o mezinárodní ochranu byla označena snaha žalobce žít a pracovat v České republice a legalizovat zde svůj pobyt, k čemuž opět žalovaný zkonstatoval, že výčet důvodů pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu je taxativní a legalizace pobytu mezi nimi není. V současném řízení správní orgán opatřil další zprávy o situaci na Ukrajině, a to zprávu Ministerstva zahraničních věcí ČR z 21. května 2015 o situaci neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti, informaci Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky ze září 2015, informaci Ministerstva zahraničních věcí ČR ze dne 9.10.2015 týkající se postihu za nenastoupení výkonu základní vojenské služby, výroční zprávu Human Right Watch ze dne 27.1.2016, výroční zprávy Freedom House na téma Svoboda ve světě ze dne 28. ledna 2015 a z 27. ledna 2016, výroční zprávy Amnesty International z 25. února 2015 a z 24. února 2016, zprávy o stavu lidských práv na Ukrajině za období 16. května až 15. listopadu 2015 vydané Úřadem Vysokého komisaře OSN pro lidská práva. V odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí žalovaný citoval ustanovení § 11a odst. 1 zákona o azylu, podle něhož podal-li cizinec opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, ministerstvo nejprve posoudí přípustnost opakované žádosti a to, zda byly uvedeny nebo se objevily nové skutečnosti, nebo zjištění, které nebyly bez vlastního zavinění cizince předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení a současně svědčí o tom, že by cizinec mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12, nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a. Žalovaný zkonstatoval, že žalobce v průběhu správního řízení o své první žádosti o udělení mezinárodní ochrany označil za důvod skutečnost, že se obává o bezpečnost své rodiny, jelikož mu vyhrožovali bývalí spolupracovníci v Rusku, kteří nedostali zaplaceno. Žalobce si přál, aby mohl v ČR pracovat a aby mohly jeho děti chodit do školy. Z toho žalovaný dospěl k závěru, že žalobce uváděl v nové žádosti naprosto stejné motivy odchodu z vlasti a neochotu se na Ukrajinu opakovaně vrátit jako v řízení o první žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Jednalo se tedy o obavu o bezpečnost rodiny z důvodu vyhrožování bývalých spolupracovníků z Ruska, kteří nedostali zaplaceno a o snahu legalizovat pobyt rodiny v ČR a zajistit školní docházku pro děti. Žalovaný zkonstatoval, že se těmito tvrzeními zabýval v předchozím správním řízení a neshledal důvod pro udělení mezinárodní ochrany. Nyní žalobce neuváděl žádné nové skutečnosti, na základě kterých by správní orgán měnil své rozhodnutí. Takové skutečnosti nebyly zjištěny správním orgánem ani v rámci služební činnosti. Žalobce tak podle žalovaného neuvedl žádnou novou skutečnost ve smyslu zákona o azylu, která by odůvodňovala opětovné vedení správního řízení a opětovné hodnocení důvodů odchodu žalobce z vlasti a obav z návratu do vlasti, a ve smyslu ust. § 10a písm. e) zákona o azylu žalovaný shledal opakovanou žádost nepřípustnou a řízení zastavil podle § 25 písm. i) zákona o azylu. Žalobu soud neshledal důvodnou. Za první žalobní bod lze označit námitku nedostatečné identifikace účastníka řízení, což je podle žalobce v rozporu s § 68 odst. 2 správního řádu. Soud neshledal tento žalobní bod důvodný. Je zřejmé z napadeného rozhodnutí, že žalobce byl identifikován svým jménem, příjmením, státní příslušností, datem narození. Absentuje údaj o trvalém bydlišti, nicméně jedná se o cizince, který trvalé bydliště v ČR nemá, proto nelze doslovně aplikovat v této části ustanovení § 18 odst. 2 správního řádu. Dostatečnou identifikaci žalobce podle názoru soudu zajišťují uvedené údaje, a to obzvláště spolu identifikací žalobce podle evidenčního čísla žadatele o azyl. V napadeném rozhodnutí je identifikace účastníka řízení nezaměnitelná a jednoznačná. Žalobci je nutno přisvědčit v tom, že v napadeném rozhodnutí není uvedeno ustanovení procesního předpisu, podle nějž bylo rozhodováno, nicméně tato okolnost sama o sobě nemůže mít vliv na zákonnost vlastního rozhodnutí, když příslušnost Ministerstva odboru azylové a migrační politiky k rozhodování o věci není nijak zpochybňována. Další námitka směřující proti ustanovení § 3 správního řádu, tedy proti nezjištění stavu věci, o níž nejsou důvodné pochybnosti, rovněž nebyla soudem shledána důvodnou. V daném případě bylo možné zjišťovat rozhodný skutkový stav v závislosti na tom, jaké je nové tvrzení ze strany žalobce, neboť šlo o opakovanou žádost. Za této situace je rozhodující porovnání nových tvrzení a nemožnosti je uvést v řízení předchozím v souladu s výše zmíněným ust. § 11aodst. 1 zákona o azylu. Tvrzení žadatele o azyl zvláště za těchto okolností nelze nahradit vlastním šetřením ze strany správního orgánu. Soud se ztotožňuje se závěry žalovaného, že žalobce ve správním řízení o druhé žádosti o udělení mezinárodní ochrany pouze opakoval stejné důvody jako ve své předchozí žádosti. Šlo jednak o vyhrožování ze strany soukromých osob a jednak o snahu legalizovat pobyt rodiny v ČR. Ani tvrzení žalobce, že uplynutím času došlo ke změně poměrů tak, že si v ČR zvykl, nelze akceptovat. Zaprvé je toto tvrzení nedostatečně konkrétní a zadruhé se netýká azylově relevantních skutečností, tedy poměrů žalobce k zemi původu. Soud proto stejně jako žalovaný neshledal v opakované žádosti žádnou novou tvrzenou skutečnost oproti předchozímu řízení. Na základě výše uvedeného soud neshledal žalobní námitky důvodnými, a žalobu proto zamítl podle § 78 odst. 7 s.ř.s. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s.ř.s., podle kterého by měl nárok na jejich náhradu žalovaný, který měl ve věci plný úspěch. Žalovanému však žádné náklady řízení nevznikly, a proto jejich náhrada nebyla žádnému z účastníků přiznána.

Poučení

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost. Kasační stížnost musí být podána do dvou týdnů po doručení rozsudku. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu; lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni. V Plzni dne 9. ledna 2017 Za správnost vyhotovení: Mgr. Jana Komínková, v.r. Martina Kerberová samosoudkyně