61 CO 117/2022

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Levého a soudkyň Mgr. Jiřiny Hronkové a JUDr. Vladimíry Ladmanové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátkou Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o určení vlastnictví o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 25. 2. 2022, č. j. 8 C 17/2021-131

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I a II potvrzuje a ve výroku III se mění tak, že žalované se neukládá povinnost zaplatit státu náklady mu vzniklé v tomto řízení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalobce.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně určil, že výlučným vlastníkem pozemku parc. [číslo] zapsaného na [list vlastnictví] pro [územní celek], k. ú. [část obce] u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, [stát. instituce], je žalobce (výrok I), žalované uložil povinnost nahradit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 16 899 Kč (výrok II) a žalované dále uložil povinnost zaplatit státu na účet Okresního soudu Plzeň-jih polovinu náhrady nákladů řízení ve výši 4 174,50 Kč (výrok III). Rozhodnutí zdůvodnil tím, že žalovaná dala přednost jiné životní alternativně než životu s rodinou, manželem a 2 dětmi. Dospěl proto k závěru, že intenzita chování žalované, která od 18. 3. 2020, tedy více jak 2 roky, nežije s rodinou, není s ní v kontaktu, nevěnuje se nezletilým dětem, neplní vyživovací povinnost, nedává o sobě žádnou zprávu, kde se nachází, vede soud k závěru, že dosáhla vrcholu, kdy hrubě porušuje dobré mravy dle ust. § 2072 odst. 2 o. z. Dále uzavřel, že byla-li darována věc, potom již projevem vůle dárce o odvolání daru došlého obdarované se ruší darovací smlouva, obnovuje se původní právní vztah, tj. obnoví se vlastnictví dárce věci ex nunc a obdarovaná, která je stále neoprávněným držitelem, je povinna věc mu vydat.

2. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné odvolání, v němž namítá, že soud bez dalšího přisvědčil žalobci, že žalovaná odešla náhle a žalobce opustila a jak tuto situaci nesly děti, aniž by si k takovému závěru vyžádal zprávu orgánu péče o děti. Pouze z tvrzení žalobce tak soud dovodil, že došlo k porušení dobrých mravů. Po chemoterapii, kterou žalovaná podstoupila, jí bylo onkologickým lékařem doporučeno, aby změnila jídelníček, jedla více zeleniny a obecně aplikovala zdravější životní styl. Soud pak vůbec nepřihlédl k jejímu vyjádření ani k návrhu na doplnění dokazování. Dále soud považuje za zjištěné, že žalovaná„ naznačovala, že jí přítomnost dětí nedělá dobře.“. Žalovaná má naopak děti ráda, nikdy nenaznačovala, že by jí přítomnost dětí nedělala dobře. Po prodělané léčbě rakoviny si prohloubila kvalifikaci pro práci s dětmi a absolvovala kurz na asistenta pedagoga. S dětmi pracovala, kvalifikaci upotřebila, ale plné pracovní nasazení jí zdravotní stav neumožnil, byla často nemocná, po dohodě se školou práci ukončila. Účastníci tohoto řízení jsou současně v rozvodovém řízení, které je vedeno u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 7 C 312/2020. Dlouhodobě řešili nesoulad v partnerském soužití kvůli zdravotnímu stavu odvolatelky, názorových neshod a financí v rodině. Dále namítá, že po odchodu ze společné domácnosti se opakovaně měnily podmínky pro cestování ze zahraničí, což nakonec způsobilo prodloužení pobytu v zahraničí. Nepřítomnost žalované děti komentovaly při šetření orgánu péče o děti v řízení o výchově a výživě nezletilých dětí, kde se ve zprávě ze dne 21. 1. 2021 uvádí:„ předtím se rodiče často hádali, kvůli penězům. Teď je u nich doma větší klid. Děti jsou s matkou v telefonickém kontaktu, volá jim zpravidla jedenkrát měsíčně...“. Žalované se podařilo do České republiky vrátit a dostavit se k jednání ve věci návrhu žalobce na rozvod u Okresního soudu v Domažlicích dne 13. 3. 2022. Pokud žalobce akcentoval, že byl odchodem žalované„ ponechán na pospas“, navrhovala k důkazu prověřit finanční podmínky žalobce k prokázání, že žalobce měl vždy na bankovním účtu dostatek finančních prostředků k tomu, aby rodinu zajistil. Naopak žalovaná je osoba, která má příjem pouze z invalidního důchodu a její možnosti výdělku a přilepšení jsou omezené. Žalovaná odjela do zahraničí na pozvání, následně situaci pro cestování komplikovaly různá opatření proti coronaviru a nakonec i konflikt na Ukrajině. Na Ukrajině čekala na dokončení započatých zdravotních vyšetření. Žalovaná nesouhlasí se závěrem soudu, že manžela a děti opustila. Vždy se snažila pro výchovu dětí dělat to, co považovala za nejlepší. Je nespravedlivé považovat za hrubé porušení dobrých mravů, pokud se na čas vzdálila, respektive dočasně řešila více záležitostí týkající se svého zdraví (vyšetření na Ukrajině), hledala kontakty, která by mohla rodina (a její rusky mluvící manžel) později využít, přitom jí pohyb komplikovaly další okolnosti, jako byly opatření proti šíření nemoci covid a nakonec situace na Ukrajině. Žalovaná dále poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu ČR (např. usnesení sp. zn. 33 Cdo 2743/2021 ze dne 8. 12. 2021), dle které byla-li darovací smlouva uzavřena před 1. 1. 2014, je nutné nárok na vrácení daru vždy poměřovat zákonem č. 40/1964 Sb. ve znění do 31. 12. 2013, i když k nemravnému chování obdarovaného, pro které dárce žádá vrácení daru, došlo až po 1. 1. 2014. K tomuto žalovaná uvádí, že nejsou splněny podmínky § 630 zákona č. 40/1964 Sb. ke zrušení darovací smlouvy nedošlo. Nejdek o nevděk, ale potřebu řešení problémů mezi partnery, na kterých se ve vztahu podílí partneři oba. Pokud bylo zjištěno, že nebyla po určitou dobu vedena společná domácnost, pak nevedení společné domácnosti po omezenou dobu nelze považovat za hrubé porušení dobrých mravů. Jiné konkrétní skutečnosti, v nichž by žalobce spatřoval hrubé porušení dobrých mravů žalovanou vůči němu, žalobce v žalobě netvrdil, ani neuvedl v listině o odvolání daru a v řízení před soudem prvního stupně nebyly předmětem dokazování, anebo došlo k nesprávným zjištěním. Žalovaná proto navrhla, aby odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil, zamítl žalobu a přiznal jí náhradu nákladů řízení.

3. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí dle ust. § 212 a § 212a o. s. ř., v níže uvedeném rozsahu doplnil dokazování a poté dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

4. Žalobce již před soudem prvního stupně předložil listinu nazvanou Odvolání darů pro nevděk s výzvou k vrácení darů ze dne 18. 12. 2020, adresovanou žalované, ve které mj. uvádí, že„ Tvoje opuštění rodiny a společné domácnosti 18. 3. 2020 bez mého vědomí i bez vědomí našich dětí považuji za úmyslné porušení dobrých mravů. Navíc se od té doby nestaráš o děti, ani o mě. Nepodílíš se od té doby na výchově dětí, ani na chodu domácnosti. Tím vším si ublížila mě i dětem. Jedná se o naprostý nevděk z tvojí strany. Z výše uvedených důvodů v souladu s § 2072 a násl. občanského zákoníku proto odvolávám dar pozemku v [obec] a též odvolávám dar pozemku v [obec] a odstopuji od daru pozemku v [obec] a též odstupuji od daru pozemku v [obec] a vyzývám tě k vrácení darů“. V této listině žalobce dále cituje mj. darovací smlouvu, kterou žalované daroval jednu ideální polovinu předmětného pozemku. Při odvolacím jednání žalobce pak doložil doklad, že tato listina byla odeslána žalované na e-mailovou adresu [email]“. Žalovaná k tomu uvedla, že si neuvědomuje, zda předmětnou listinu obdržela či nikoliv, nicméně potvrdila, že e-mailová adresa, na kterou byla listina zaslána, je její e-mailovou adresou.

5. Žalovaná dále při jednání odvolacího soudu doplnila svá tvrzená tak, že v době, kdy opustila společnou domácnost, měla již ukončenou onkologickou léčbu, ale v souvislosti s touto nemocí se jí však zhoršil zdravotní stav. Ten se i nadále zhoršuje, není schopna trvalého zaměstnání, má částečný invalidní důchod, trpí bolestmi, má výkyvy energií. Předtím, nežli opustila společnou domácnost, na ni žalobce vyvíjel tlak z důvodu nedostatku financí. Říkal, že mu hrozí, že přijde o zaměstnání. V té době využila nabídku známé odcestovat do Egypta, snažila se tam sehnat možnost výdělku, případně i pro žalobce, který studoval v Rusku, když v Egyptě se zdržuje řada lidí z Ukrajiny a Ruska. Následně se zhoršily její zdravotní problémy, z důvodu omezení spojů v důsledku pandemie se nemohla vrátit do České republiky, proto byla v Egyptě asi tři čtvrtě roku. Zpět se vrátila předtím, než došlo k rozvodu manželství. Následně odjela na Ukrajinu, kde využila nabídky své známé, aby se tam léčila. Zpět do ČR se vrátila kvůli válečnému konfliktu na Ukrajině. S dětmi byla v kontaktu přes internet nebo telefon, informovala je o tom, že se nemůže vrátit. Když odjela do Egypta, děti předtím o odjezdu neinformovala, žalobce však věděl, kam odjíždí. Děti neinformovala proto, že je nechtěla zatahovat do svých problémů, nechtěla s nimi hovořit o své nemoci, byla s nimi v kontaktu minimálně 1 x za měsíc, někdy častěji, podle toho, zda se jí podařilo se s dětmi spojit.

6. Žalobce tato tvrzení žalované označil za nepravdivá, neboť nevěděl, kde se nachází, v ČR byla vedena v celostátním pátrání, mohl se pouze domnívat, kde je, když mu bylo známo, že žalovaná má v cizině známé. Pokud komunikovala s dětmi, ani těm nesdělila, kde se nachází. Dále poukázal na to, že i v době covidové pandemie vláda zajišťovala návrat občanů z cizích států.

7. Po takto doplněném dokazování, jakož i doplnění tvrzení žalovanou odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně rozhodl věcně správně, jen věc nesprávně právně posudil podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., nikoliv podle předchozí právní úpravy, tj. občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.

8. Soud prvního stupně sice jak v průběhu řízení (při jednání dne 25. 2. 2022), tak i v napadeném rozsudku konstatuje judikaturu Nejvyššího soudu, dle které byla-li darovací smlouva uzavřena před 1. 1. 2014, je nutné nárok na vrácení daru vždy poměřovat zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění účinném do 31. 12. 2013, i když k „ nemravnému“ chování obdarovaného, pro které dárce žádá vrácení daru, došlo až po 1. 1. 2014 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2339/2019), ale v rozporu s tím věc posoudil dle § 2072 a násl. občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., tedy v rozporu s citovaným judikaturním závěrem Nejvyššího soudu, ačkoliv v řízení bylo prokázáno, že darovací smlouva, jíž žalobce žalované předmětný pozemek daroval, byla uzavřena dne 15. 12. 2009, tj. před 1. 1. 2014.

9. Dle § 630 zákona č. 40/1960 Sb., občanský zákoník, dárce se může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy.

10. Dle citovaného ustanovení tak okamžikem jednání obdarovaného, spočívajícím v chování vůči dárci nebo členům jeho rodiny hrubě porušujícím dobré mravy, vzniká dárci právo domáhat se vrácení daru, tj. požadovat po obdarovaném vrácení toho co bylo předmětem darování. Využije-li dárce tohoto práva, zaniká darovací vztah okamžikem, kdy jeho projev vůle došel obdarovanému. Povinnost obdarovaného vrátit předmět darovací smlouvy není závislá na tom, zda dárce uplatnil u soudu právo na vrácení daru. Byla-li darovaná věc, potom již projevem vůle dárce o odvolání daru, došlým obdarovanému, se ruší darovací smlouva, obnovuje se původní právní vztah, tj. obnoví se vlastnictví dárce k věci a obdarovaný, který se stal neoprávněným držitelem, je povinen mu věc vydat. Právní úkon dárce může být učiněn jakoukoliv formou. To platí i v případě, že předmětem darovací smlouvy byla nemovitost. K zániku darovacího vztahu tedy dochází na základě následujících právních skutečností - hrubého porušení dobrých mravů chováním vůči dárci nebo členům jeho rodiny a jednostranného právního úkonu (jednání) dárce adresovaného obdarovanému.

11. V případě doručení právního jednání žalobce (listiny nazvané„ Odvolání darů pro nevděk s výzvou k vrácení darů“ ze dne 18. 12. 2020) soud prvního stupně vycházel z toho, že tato listina byla žalované doručena na adresu jejího trvalého bydliště a dále na e-mailovou adresu: [email] Odvolací soud tento skutkový závěr považoval za nedostatečný, neboť žalobci bylo známo, že se žalovaná na adrese svého trvalého bydliště dlouhodobě nezdržuje a doručením na tuto adresu nemohlo dojít k tomu, že se listina dostala do sféry dispozice žalované. V případě doručování na e-mailovou adresu pak v řízení před soudem prvního stupně absentoval důkaz, že listina byla na e-mailovou adresu žalované skutečně doručena, ale po doplnění dokazování (viz shora), kdy žalobce prokázal, že listina byla na e-mailovou adresu žalované skutečně dne 8. 1. 2021odeslána, má odvolací soud za to, že podmínka doručení jednostranného právního úkonu (jednání) dárce obdarované byla splněna, když se tento projev vůle žalobce dostal do sféry dispozice žalované. Za situace, kdy žalovaná potvrdila, že se jedná o její e-mailovou adresu, měla objektivní možnost se s tímto projevem vůle seznámit i v případě, kdy se nezdržovala doma (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 4835/2009). I když žalovaná uvedla, že si neuvědomuje, zda na její e-mailovou adresu byly skutečně tyto listiny doručeny, odvolací soud má prokázáno, že dle doložených listin o doručení (viz shora) tyto listiny skutečně doručeny byly a v takovémto případě postačí možnost seznámit se, není třeba, aby se adresát s projevem vůle skutečně seznámil (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Odo 442/2003).

12. Tato listina (projev vůle žalobce) je sice nazvána„ Odvolání darů pro nevděk s výzvou k vrácení darů“ a žalobce v ní odkazuje na ust. § 2072 a násl. občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., ale odvolací soud má za to, že listinu lze dle jejího obsahu posoudit též jako odvolání daru ve smyslu § 630 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., když se žalobce dovolává porušení dobrých mravů žalovanou z důvodu opuštění společné domácnosti, a to ve vztahu jak ke své osobě, tak i k dvěma nezletilým dětem účastníků, takže tento projev vůle splňuje náležitosti § 630 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.

13. Pokud jde o naplnění zákonných důvodů pro vrácení daru, dospěl-li soud prvního stupně k závěru, že žalovaná, která od 18. 3. 2020 nežije s rodinou, není s ní v kontaktu, nevěnuje se nezletilým dětem, neplní vyživovací povinnost, nedává o sobě žádnou zprávu, kde se nachází, svým chováním hrubě porušuje dobré mravy, odvolací soud s tímto závěrem, a to i s ohledem na doplněná tvrzení žalované v průběhu odvolacího jednání, souhlasí.

14. K tomu je namístě uvést, že toto řízení probíhá v režimu řízení sporného, bylo tedy na žalované, aby případně tvrdila a prokazovala další skutečnosti, které by mohly vést k tomu, aby její chování nebylo hodnoceno jako rozporné s dobrými mravy, ale jelikož tvrzení žalované byla z hlediska jí uplatňované obrany dostatečná, takže soudu nevznikla povinnost žalovanou dle § 118a o. s. ř. poučit o potřebě doplnění tvrzení, odvolací soud vycházel z tvrzení žalované uvedených v průběhu řízení a po zhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

15. Ustanovení § 630 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. umožňuje domáhat se vrácení daru nejen tehdy, chová-li se obdarovaný v rozporu s dobrými mravy k dárci, ale též k členům jeho rodiny. V projednávané věci členy rodiny žalobce jsou beze sporu na prvním místě nezletilé děti účastníků, a především ve vztahu k nim je třeba hodnotit chování žalované.

16. V době, kdy žalovaná opustila společnou domácnost, nezletilému [jméno] bylo necelých 13 let, nezletilé [jméno] necelých 10 let. Výpovědí žalobce bylo prokázáno, že poté, kdy žalovaná ze společné domácnosti odešla, nezletilým dětem se„ tu a tam ozvala přes sociální sítě“, dcera s ní nekomunikovala, byla nahněvaná, syna musel utěšovat, protože někdy i plakal a chtěl, aby se matka vrátila. Synovi matka chyběla, chtěl dohledat, kde se matka zdržuje přes sociální sítě, chtěl zjistit, odkud volá. Žalobce není schopen odhadnout, jak se celá situace odrazí v psychice nezletilé dcery, protože ta je více zatvrzelá a on sám ví, že jí matku nedokáže nahradit. Nezletilý syn všeobecně situaci snášel hůře nežli dcera, která své city neprojevuje navenek, když s matkou telefonicky hovořil, říkal jí například„ maminko přijeď“, následně pak do půlnoci plakal, situace byla složitá.

17. Tato výpověď žalobce se odvolacímu soudu jeví zcela věrohodnou i ve spojení s doplněnými tvrzenými žalované, která uvedla, že děti o odjezdu ze společné domácnosti neinformovala, neboť je nechce zatahovat do svých problémů, nechce před nimi hovořit o své nemoci. Pokud pak v době své nepřítomnosti s dětmi komunikovala, nesdělila jim, kde se nachází. Takováto situace, kdy matka opustila bez jakéhokoliv vysvětlení společnou domácnost a ani následně nezletilé děti nevěděly, proč odešla, kde se nachází, zda a kdy se vrátí, přičemž se jednalo o dlouhodobou absenci matky ve společné domácnosti, musela mít beze sporu negativní vliv na psychiku obou nezletilých dětí tak, jak popisoval žalobce ve své výpovědi.

18. Odvolací soud chápe vážnou zdravotní situaci žalované, která podstoupila léčbu onkologického onemocnění, nicméně žalovaná neuvedla, že by do Egypta odcestovala z důvodu léčby svého onemocnění, naopak uvedla, že v době, kdy opustila společnou domácnost, již měla onkologickou léčbu ukončenou, navíc odvolací soud souhlasí s názorem žalobce, že případná léčba žalované by v České republice byla nepochybně zajištěna v podstatně vyšším standardu, nežli v Egyptě.

19. Žalovaná uvedla, že se v Egyptě snažila sehnat možnosti výdělku pro sebe, případně i pro manžela a důvodem, proč se nemohla vrátit, bylo omezení spojů v důsledku pandemie. Žalovaná sice tvrdí, že odešla po dohodě s žalobcem a ten věděl, kde se nachází, to je ale v rozporu se zprávou Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, Obvodní oddělení [obec], z 12. 4. 2021, dle které bylo vyhlášeno pátrání po pobytu žalované již na základě požadavku Okresního soudu v Domažlicích ve věci sp. zn. 7 C 312/2020. I pokud by měl žalobce povědomost o tom, že se žalovaná zdržuje v Egyptě, odvolací soud má za to, že takováto informace není dostačující a je příliš obecná, když na základě toho není možno žalovanou žádným způsobem kontaktovat a ani konzulární a vízové oddělení Velvyslanectví ČR v Káhiře nebylo schopno o žalované podat žádnou zprávu. Ani tvrzení žalované, že se v Egyptě musela zdržet z důvodu pandemie covid-19 zhruba tři čtvrtě roku, neboť byla omezena doprava, se nejeví odvolacímu soudu jako věrohodné, neboť státem byla zajišťována přeprava občanů ČR zpět do vlasti a jejich návrat do země byl realizován v kratším časovém intervalu. Především však skutečnost, že matka děti o tom dopředu neinformovala, ani následně jim nesdělila kde je a z jakého důvodu se tam zdržuje, muselo mít na psychiku nezletilých negativní dopad, jak ostatně uvádí i otec ve své výpovědi.

20. Žalovaná dále uváděla, že jedním z důvodů jejího odchodu byl konflikt s žalobcem, který na ni vyvíjel tlak z důvodu nedostatku financí, říkal, že mu hrozí, že přijde o zaměstnání, takže žalovaná odchodem ze společné domácnosti řešila konflikt mezi ní a žalobcem, tedy konflikt mezi dospělými osobami. Odvolací soud souhlasí, že opuštění manžela z důvodu konfliktních vztahů mezi manžely vzniklých po dlouhodobém soužití nelze považovat za jednání manžela, které by ve vztahu k opuštěnému manželu bylo v rozporu s dobrými mravy, ale v projednávané věci se jedná o rodinu s nezletilými dětmi, navíc v citlivém, pubertálním věku. Partnerská krize účastníků tak měla být řešena především s ohledem na zájem nezletilých dětí, a byť je žádoucí, aby děti byly do konfliktu rodičů co nejméně zataženy, způsob, jakým žalovaná partnerskou krizi řešila, byl ale podle názoru odvolacího soudu ve vztahu k nezletilým dětem v rozporu s dobrými mravy. Jak již bylo uvedeno, odvolací soud uvěřil žalobci, že nezletilé děti chováním matky, tj. opuštěním společné domácnosti a ponecháním je ve stavu nejistoty, velmi trpěly, neboť pouhé poskytnutí informace žalovanou, že je v bezpečí, bez bližšího vysvětlení jejího jednání, nepovažuje za dostačující s ohledem na zájem dětí a jejich psychický stav. Pominout nelze ani skutečnost, že k opuštění společné domácnosti navíc došlo v době koronavirové pandemie, kdy probíhala jen on-line výuka, což z hlediska zajištění fungování rodiny situaci dále zkomplikovalo.

21. S ohledem na výše uvedené odvolací soud napadené rozhodnutí dle § 219 o. s. ř. ve výroku I a ve výroku II o nákladech řízení potvrdil. Ve výroku III napadené rozhodnutí změnil tak, že se žalované neukládá povinnost nahradit státu ½ mu vzniklých nákladů řízení ve výši 4 174,50 Kč (§ 220 o. s. ř.), neboť tyto náklady byly vynaloženy na odměnu opatrovníka ustanoveného žalované v době, kdy byl její pobyt neznámý, ale tyto náklady jdou na vrub státu, nikoliv zastoupeného účastníka.

22. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. a úspěšnému žalobci byla přiznána i plná náhrada nákladů odvolacího řízení. Tyto náklady spočívají v nákladech na zastoupení, a to v odměně zástupce za 1 úkon právní služby ve výši 3 100 Kč dle § 7 a § 9 odst. 4 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., v 1 režijním paušálu ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 4 téže vyhlášky a v částce ve výši 714 Kč, která odpovídá 21% sazbě DPH, celkem tedy náklady činí částku 4 114 Kč.