61 CO 119/2023

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Levého a soudkyň JUDr. Vladimíry Ladmanové a Mgr. Jiřiny Hronkové ve věci žalobců: a) anonymizováno příjmení příjmení , datum narození bytem adresa b) jméno příjmení , datum narození bytem adresa c) anonymizováno jméno příjmení , datum narození bytem adresa d) anonymizováno jméno příjmení , datum narození bytem adresa všichni zastoupeni advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o vyklizení nemovitých věcí o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 23. 11. 2022, č. j. 25 C 394/2018-149,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadené části, tj. ve výrocích I, II a IV, potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům náklady odvolacího řízení ve výši 12 342 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobců.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost vyklidit pozemek parc. [číslo] jehož součástí je stavba [obec] č. ev. [anonymizováno], pozemek parc. [číslo] pozemek parc. [číslo] vše zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, [stát. instituce] na [list vlastnictví], [katastrální uzemí] pro [územní celek], a to do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok I), žalované uložil povinnost zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení ve výši 35 855 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce (výrok II), ustanovenému zástupci žalované [příjmení] [jméno] [příjmení] přiznal odměnu za zastupování ve výši 16 559,85 Kč s tím, že bude vyplacena z prostředků České republiky prostřednictvím soudu prvního stupně po právní moci rozsudku (výrok III) a státu nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV).

2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci jsou vlastníky výše uvedených nemovitých věcí, jimiž se stali na základě kupní smlouvy ze dne 3. 11. 2017, ve znění jejího dodatku ze dne 12. 1. 2018, uzavřené mezi žalobci jako kupujícími a insolvenčním správcem žalované jako prodávajícím. Žalovaná sice platnost této kupní smlouvy v incidenčním řízení v rámci insolvenčního řízení zpochybňovala, ale její žaloba o určení neplatnosti výše uvedené kupní smlouvy byla rozsudkem [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], zamítnuta, tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [spisová značka], [číslo jednací], a dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], odmítnuto. O platnosti převodu vlastnického práva na žalobce tak soud prvního stupně neměl pochyb, byť proti uvedenému rozhodnutí Nejvyššího soudu podala žalovaná ústavní stížnost, o níž zatím nebylo rozhodnuto. Dále dospěl k závěru, že žalovaná je ve věci pasivně legitimována, neboť byla insolvenčním správcem vyzvána k vyklizení nemovitostí dne 28. 3. 2018 ve lhůtě 30 dnů od doručení výzvy, výzvu se žalované nepodařilo doručit, proto insolvenční správce 25. 5. 2018 žádal insolvenční soud, aby zveřejněním podání v insolvenčním rejstříku či doručením zvláštním způsobem byla žalovaná informována, že dražební společností byl termín předání nemovitostí stanoven na den 25. 6. 2018. Žalovaná však nemovitosti stále užívá, své užívání nepopřela ani nijak nezpochybnila, když v průběhu řízení argumentovala svou vírou ve vlastnictví nemovitých věcí a nereagováním na výzvy insolvenčního správce postup jejich předání vlastníkům znemožnila. Další důkazní návrhy žalobců na provedení účastnického výslechu žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení] a místního šetření a důkazní návrhy žalované na výslech insolvenčního správce [jméno] [příjmení] a svědků [jméno] [jméno], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] pro nadbytečnost neprovedl, když považoval za jednoznačné, že žalovaná nemovité věci užívá přesto, že jí nesvědčí žádný právní titul k jejich užívání, neboťpokud by nemovité věci neužívala, nebyl by vůbec důvod projednávané řízení vést. S odkazem na ustanovení § 1040 odst. 1 o. z. a § 1042 o. z. proto žalobě vyhověl a úspěšným žalobcům přiznal dle § 142 odst. 1 o. s. ř. náhradu účelně vynaložených nákladů řízení.

3. Proti tomuto rozsudku, vyjma jeho výroku III, podala žalovaná včasné odvolání a namítla, že předpokladem úspěšnosti žaloby na vyklizení nemovitosti je tvrzení žalobců, že žalovaná nemovitost užívá a prokázání tohoto tvrzení, přičemž důkazní břemeno tohoto výchozího předpokladu nesou žalobci. Žaloba tak nemůže být úspěšná proti osobě, u níž není prokázáno, že nemovitost užívá. V tomto směru z hlediska skutkových zjištění soud prvního stupně uvedl jedinou větu:„ Ostatně pokud by žalovaná nemovitost neužívala, nebyl by důvod projednávané řízení vést.“ Rozsudek je tak postaven na tom, že sama existence řízení (rozuměno podání žaloby) je dokladem užívání nemovitosti a nic dalšího není třeba. Tím, že soud vyhovění žalobě odůvodňuje existenci řízení samotného, je dána především nepřezkoumatelnost rozsudku, když v odůvodnění není uvedeno, na základě jakých konkrétních zjištění a provedených důkazů soud učinil závěr, že žalovaná nemovitost užívá. K tomu však soud prvního stupně ani neprovedl důkazy, které ze strany žalobců nebyly v koncentrační lhůtě navrženy, ale žalovaná přesto z opatrnosti takové důkazy navrhla, a to výslech insolvenčního správce [jméno] [příjmení] a dále výslech členů výboru spolku [anonymizována tři slova]. [jméno] [příjmení]. [příjmení], [anonymizováno], a to [jméno] [jméno], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. Soud prvního stupně tudíž také neúplně zjistil skutkový stav věci, když neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností. Dále žalobkyně poukázala na specifickou problematiku předmětných nemovitostí s tím, že jde o rodiště a místo dřívějšího pobytu [anonymizováno] [jméno] [jméno] [příjmení], otce žalované, významného [anonymizováno] jak [ulice], tak [anonymizováno] za druhé světové války, kdy vzhledem k historickému fenoménu hrdinství a zásluh československých [anonymizována dvě slova] za druhé světové války se nemovitosti staly předmětem zájmu příznivců historie a odkazu těchto [anonymizováno]. K tomu došlo spontánně, jak se to u podobných míst stává, navíc na nemovitosti byla před řadou let umístěna pamětní deska, která sem přivádí další zájemce, aby se jejich památce poklonili a nechali zde věci k jejímu uctění. Zvláště intenzivně tato situace nastala v průběhu insolvenčního řízení žalované, když to byl insolvenční správce, kdo s nemovitostmi fakticky disponoval, a veřejnost vycítila, že by památka otce žalované mohla být pošlapána a proto se začala o místo intenzivněji zajímat a památku bránit. Žalovaná nemá možnost, ale především nemá právní povinnost zabránit příznivcům historie, aby nemovitosti pietně navštěvovaly a poklonily se památce otce žalované a jeho spolubojovníkům. Žalovaná není pasivně legitimována, což odpovídá i faktu, že insolvenční správce nemovitosti nepředal, takže s nimi fakticky dále disponuje. Navíc žalovaná má za to, že kupní smlouva uzavřená mezi insolvenčním správcem a žalobci je neplatná. Navrhla proto, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobu zamítl.

4. S ohledem obsah odvolání žalované odvolací soud ještě před konáním odvolacího jednání usnesením ze dne 16. 5. 2023 vyzval žalovanou k doplnění tvrzení uváděných na svou obranu v tom směru, aby se vyjádřila, zda nemovité věci sama jakýmkoliv způsobem užívá či nikoliv a pokud je neužívá a ani v budově nemá žádné své movité věci, aby uvedla, zda, komu a kdy nemovité věci předala k užívání a jakým způsobem k předání došlo.

5. Na výše uvedenou výzvu odvolacího soudu žalovaná uvedla, že nemovité věci neužívá jinak než v souladu se zákonem č. 122/2004 Sb., o válečných hrobech a pietních místech, když dle § 2 odst. 2 tohoto zákona válečným hrobem se pro účely zákona rozumí také pietní místo, kterým se rozumí pamětní desky, pomník, památník nebo obdobný symbol připomínající válečné události a oběti, které zahynuly v důsledku aktivní účasti ve vojenské operaci nebo v důsledku válečného zajetí, anebo oběti osob, které zahynuly v důsledku účasti v odboji nebo vojenské operaci v době války a dle § 3 odst. 1 tohoto zákona péči o válečný hrob zabezpečuje vlastník válečného hrobu, a pokud není znám, vlastník nemovitosti, na které je válečný hrob umístěn, přičemž památník otce žalované na předmětné nemovitosti je zapsán v Centrální evidenci válečných hrobů pod číslem [anonymizováno] [číslo]. K této právní otázce musí soud přihlédnout z úřední povinnosti, neboť vyplývá z právního předpisu. Desku jako součást památníku objednávala žalovaná a na dům byla osazena v roce 2001, kdy nemovitosti vlastnila matka žalované, po níž je nabyla žalovaná jako dědička. Žalovaná jako dcera [anonymizováno] [příjmení] má právo na přístup k tomuto památníku, což plyne z článku 10 odst. 2 listiny základných práv a svobod, kdy právo na ochranu osobnosti a rodinného života je nadřazeno právu vlastnickému. Ze zákona o válečných hrobech jednoznačně plyne oprávnění žalované, ale i širší veřejnosti, pietní místo navštěvovat a v případě žalované jako vlastnice pamětní desky ji také jako součást pietního místa udržovat. Přemístění, zrušení nebo jinou změnu památníku není možno bez předchozího souhlasu ministerstva obrany. Dále uvedla, že součástí památníku jsou věci z pozůstalosti po [anonymizováno] [příjmení], které jsou umístěny v budově, včetně významných archiválií, na něž se kromě uvedeného zákona č. 122/2004 Sb. vztahuje i úprava zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě, v němž je uvedena povinnost uchovávat a umožnit výběr archiválií mimo jiné po významných osobnostech a tato povinnost je stanovena i soukromým osobám. Žalovaná má právo na přístup k těmto věcem již proto, že tvoří součást pietního místa a má povinnost se o ně starat. S tím jí od svého vzniku pomáhají [anonymizována tři slova] [jméno] [příjmení], [anonymizováno], když tento spolek v podstatném rozsahu převzal péči o památník včetně těchto věcí, neboť žalovaná, která je v insolvenci, nemá finanční prostředky k zabezpečení věcí před ztracením nebo zničením, proto požádala zmíněný spolek a došlo k tomu neformálně po založení spolku dne 13. 12. 2018, aniž by o tom byl sepsán předávací protokol. Tento spolek primárně zabezpečuji péče o věci ve smyslu uvedených zákonů. Žalovaná měla za to, že nemovitosti spravuje insolvenční správce, proto není nutné jejich protokolární předání, neboť oprávnění insolvenčního správce vyplývalo z § 212 insolvenčního zákona a jiné osobě nemovitosti žalovaná nepředala. To nic nemění na tom, že na nemovitosti přicházejí lidé a organizace (včetně [ulice] [anonymizováno]) k uctění památky a údržby pietního místa [anonymizováno] [příjmení], na což mají dle zákona o válečných hrobech a pietních místech právo, a tomu žalovaná nebránila, ani bránit nemohla, neboť by jednala protiprávně. Nemovitosti tak žalovaná navštěvuje jen za účelem a v souladu se zákonem č. 122/2004 Sb., neboť je zde umístěno pietní místo jejího otce, jehož je žalobkyně nadále vlastníkem a které nemůže podle zákona přemístit a není k tomu povinna. Žalované tak nemůže být soudním rozhodnutím uložena povinnost vyklidit nemovitosti, neboť by došlo k porušení uvedeného zákona.

6. Žalobci ve vyjádření k odvolání žalované, jakož i k podání žalované učiněnému na výzvu odvolacího soudu uvedli, že jsou prokazatelně vlastníky nemovitých věcí s tím, že i ústavní stížnost žalované byla Ústavním soudem odmítnuta, takže žalované nesvědčí vlastnické ani užívací právo k nemovitým věcem a v průběhu řízení jasně vyplynulo, že nemovité věci žalovaná užívá ke svému bydlení, a to bez právního důvodu od 15. 1. 2018 až do současnosti a za užívání není žalobcům jako vlastníkům nemovitých věcí ničeho plněno. Opakovaná vyjádření žalované o neexistenci její pasivní legitimace jsou naprosto zcestná. Za nepravdivé a manipulativní považují tvrzení žalované, že nemovité věci jsou válečným hrobem, v tomto směru odkázali na právní úpravu, z níž je zřejmé, že nemovité věci nejsou válečným hrobem a zákon č. 122/2004 Sb. se na ně nevztahuje a tato skutečnost je přímo potvrzena i na webových stránkách Ministerstva obrany ČR – Evidence válečných hrobů, kdy u čísla VH: [anonymizováno] [číslo] je jasně deklarováno, že objekt není válečným hrobem podle § 2 zákona o válečných hrobech. Pokud jsou v nemovitých věcech uloženy movité věci vztahující se k životu otce žalované, žalovaná může bezplatně využít služeb soustavy archivů, které jsou zřízeny ze strany státu jako speciální instituce starající se o kulturní a historické dědictví a nechat zřídit tzv. osobní fond jejího otce. Archiv, coby instituce, zajistí na profesionální úrovni nejen ochranu pozůstalosti otce žalované, ale i přístup k těmto materiálům pro širokou veřejnost. Žalobci proto navrhli, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

7. Odvolací soud doplnil dokazování fotografií předloženou žalovanou, zachycující předmětný dům s pamětní deskou otce žalované, jež je umístěna na fasádě domu, jakož i fotografií této pamětní desky, dále listinou předloženou žalobci, pořízenou z webových stránek Ministerstva obrany ČR – Evidence válečných hrobů, v níž je výslovně uvedeno, že předmětný objekt č. VH: [anonymizováno] [číslo] není válečným hrobem podle § 2 zák. č. 122/2004 Sb., o válečných hrobech. Dále z žalobci předloženého usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. II ÚS 3216/22, bylo zjištěno, že ústavní stížnost žalované proti rozhodnutí obecných soudů v incidenčním sporu o určení neplatnosti kupní smlouvy – nabývacího titulu žalobců k předmětným nemovitostem, byla odmítnuta.

8. Po takto doplněném dokazování a po zhodnocení všech důkazů odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

9. Z důkazů provedených soudem prvního stupně bylo zjištěno, že žalobci jsou vlastníky předmětných nemovitostí, přičemž z doplňujících tvrzení žalované učiněných v průběhu odvolacího řízení vyplývá, že žalovaná nemovité věci stále užívá, dosud je nevyklidila a žalobcům nepředala, když tak neučinila proto, že je přesvědčena o svém právu nemovité věci užívat v souladu se zákonem č. 122/2004 Sb., neboť má za to, že předmětné nemovité věci jsou válečným hrobem.

10. Názor žalované, že předmětné nemovité věci jsou ve smyslu § 2 odst. 2 zák. č. 122/2004 Sb., o válečných hrobech a pietních místech, ve znění pozdějších předpisů, válečným hrobem, je ale mylný.

11. Jak bylo v odvolacím řízení prokázáno (viz výše), nemovité věci jednak nejsou Ministerstvem obrany ČR evidovány jako válečný hrob, ale především tento údaj v Evidenci válečných hrobů je správný. Podle § 2 odst. 2 zákona o válečných hrobech a pietních místech válečným hrobem sice pro účely tohoto zákona je i pietní místo, kterým se rozumí pamětní deska, pomník, památník nebo obdobný symbol připomínající válečné události a oběti, které zahynuly v důsledku aktivní účasti ve vojenské operaci nebo v důsledku válečného zajetí, anebo oběti osob, které zahynuly v důsledku účasti v odboji nebo vojenské operaci v době války, přičemž pamětní deska umístěná na předmětném objektu ve vlastnictví žalobců připomíná památku a zásluhy otce žalované, [anonymizováno]. [jméno] [jméno] [příjmení], významného bojovníka proti fašismu za druhé světové války, ale ten sám nebyl obětí válečných událostí, což je zřejmé již jen z data narození žalované a jak vyplývá z textu pamětní desky umístěné na předmětném objektu a rovněž i z údajů ve Wikipedii, otec žalované zemřel v [obec] dne [datum] Místo tak rozhodně nelze považovat za válečný hrob.

12. Nad rámec výše uvedeného odvolací soud považuje za vhodné jako obiter dictum také uvést, že i kdyby otec žalované byl obětí válečných událostí (což ale není), ve smyslu citovaného ustanovení zákona o válečných hrobech a pietních místech za válečný hrob by byla považována pouze pamětní deska umístěná na objektu, nikoli předmětné nemovité věci, a jelikož pamětní deska je umístěna na fasádě domu a je volně přístupná veřejnosti z veřejné komunikace, jak je patrné z předložené fotografie, ani v takovém případě by umístění pamětní desky žalovanou neopravňovalo k užívání předmětných nemovitých věcí, které nejsou v jejím vlastnictví.

13. Pokud soud prvního stupně pro nadbytečnost neprovedl výše uvedené důkazy, s jeho postupem se odvolací soud plně ztotožňuje, přičemž potřeba provedení těchto důkazů nevyvstala ani v odvolacím řízení.

14. Pokud jde o insolvenčního správce, žalovaná sama uvedla, že mu předmětné nemovité věci nepředala, takže jeho výslech postrádá jakýkoliv smysl. Skutečnost, že insolvenční správce jako osoba s dispozičním oprávněním dle § 229 odst. 3 písm. c) zákona č. 182/2006 Sb. (insolvenční zákon) s nemovitými věcmi jako součástí majetkové podstaty insolvenčního dlužníka (žalované) dříve disponoval, a v souladu s tímto dispozičním oprávněním také s žalobci uzavřel kupní smlouvu týkající se nemovitých věcí, neznamená, že by byl sám oprávněn nemovité věci užívat. Insolvenční správce logicky proto nemovité věci od žalované k užívání ani osobně nepřevzal, věci po prohlášení úpadku žalované řešeného konkursem nadále užívala žalovaná, avšak ta k tomu byla oprávněna jen do doby, než došlo k převodu jejich vlastnictví na žalobce.

15. Rovněž výslech členů výboru spolku [anonymizována tři slova] [jméno] [příjmení], [anonymizováno] je zcela nadbytečný, neboť žalovaná sama potvrdila, že nemovité věci stále užívá, když uvedla, že v objektu se nachází i movité věci z pozůstalosti po jejím otci, včetně archiválií, a pokud jí se správou těchto věcí pomáhají členové uvedeného spolku, ti tak oprávnění k užívání nemovitých věcí odvozují od žalované, tj. činí tak výhradně z vůle žalované, jíž samotné ale k užívání nemovitých věcí nesvědčí žádné právo.

16. Jelikož v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že žalovaná, ačkoliv jí k tomu nesvědčí žádný právní titul, nemovité věci stále užívá, soud prvního stupně správně žalobě vyhověl dle § 1040 odst. 1 o. z., podle něhož kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu napadeném odvoláním jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil, včetně výroků o nákladech řízení.

17. Žalobci byli i v odvolacím řízení úspěšní, takže do § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. mají vůči žalované právo i na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení, které spočívají v nákladech na jejich zastoupení, a to v odměně zástupce za dva úkony právní služby (za vyjádření k odvolání a za zastoupení při odvolacím jednání), kdy odměna za jeden úkon při zastoupení čtyř účastníků činí dle § 7 ve spojení s § 9 odst. 3 písm. a) a § 12 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) částku 6 000 Kč, dále zástupci náleží dva režijní paušály po 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a konečně náklady tvoří i částka 2 142 Kč odpovídající 21 % sazbě DPH.