61 Co 159/2024

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Levého a soudkyň Mgr. Jiřiny Hronkové a Mgr. Zuzany Lasotové Brabcové ve věci žalobkyně: Anonymizováno Anonymizováno – Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Anonymizováno Anonymizováno , IČO Anonymizováno sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/1 o určení vlastnického práva o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 7. 3. 2024, č. j. 15 C 384/2021-158 Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I potvrzuje. Ve výroku II se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 8 106 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 4 534,40 Kč ve lhůtě patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně po připuštění záměny žalovaného usnesením ze dne 8. 12. 2022, č. j. 15 C 384/2021-72, a po připuštění změny žaloby usnesením ze dne 26. 10. 2023, č. j. 15 C 384/2021-134, určil, že žalovaný je vlastníkem mostního objektu v k. ú. , adresa, , který převádí komunikaci na p. p. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , , Anonymizováno, /, Anonymizováno, v k. ú. , adresa, (dále také jen „předmětný most“) a žalovanému uložil zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 10 998 Kč. K odůvodnění rozhodnutí uvedl, že v souvislosti s transformací majetku státu na kraje na základě zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky do majetku krajů, ve znění pozdějších předpisů, který nabyl účinnosti 1. 1. 2001, , Anonymizováno, kraj nabýval nemovitý majetek po zaniklé Správě a údržbě silnic Otovice u Karlových Varů (dále také jen „SÚS Otovice u Karlových Varů“), kdy tento majetek se stal vlastnictvím žalovaného. Na základě rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ČR ze dne 10. 9. 2001, č. j. 3796/01-4-KN, které se týkalo přechodu majetku podle zákona č. 157/2000 Sb., a to nabytím účinnosti tohoto rozhodnutí, přešly do vlastnictví žalovaného veškeré věci, se kterými ke dni účinnosti tohoto rozhodnutí byly oprávněny hospodařit státní příspěvkové organizace, tedy i silnice II. a III. třídy, včetně všech součástí a příslušenství k naplnění ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, dle něhož je vlastníkem silnic II. a III. třídy kraj, na jehož území se silnice nachází. Vyšel přitom ze sdělení Ministerstva financí, dle něhož Okresní správa silnic Karlovy Vary, která dne 25. 11. 1976 převzala do užívání a údržby stavbu přeložky , adresa, , včetně dvou železných nadjezdů pro polní cesty zahrnujících i předmětný most, byla s největší pravděpodobností právním předchůdcem SÚS Otovice u Karlových Varů. Ačkoliv předmětný most nebyl uveden v protokolu o kontrole inventarizace majetku SÚS Otovice u Karlových Varů ze dne 1. 8. 2001, vyplývá z tohoto protokolu, že v souvislosti s přechodem do zřizovací působnosti a vlastnictví žalovaného ve smyslu zákona č. 157/2000 Sb. byla převedena také krajská silniční síť včetně mostů na silnicích II. a III. třídy, přičemž byly převedeny taktéž nemovité věci sloužící ke správě a údržbě silnic, včetně nepotřebného majetku, který není evidován. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že pod takový majetek lze podřadit i předmětný most. Z těchto skutečností učinil k závěru, že předmětný most je ve vlastnictví žalovaného a o nákladech řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř.

2. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné odvolání a namítl, že předmětný most je samostatnou věcí v právním smyslu, kdy vlastnictví k němu nelze dovozovat z vlastnictví souvisejících nemovitých věcí, tedy přilehlých komunikací nebo pozemků, na nichž jsou mosty umístěny. V daném případě nedošlo k přechodu vlastnického práva k předmětnému mostu na žalovaného, neboť nedílnou součástí rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ČR ze dne 10. 9. 2001, č. j. 3796/01-4-KN, byl soupis majetku, který přešel do vlastnictví žalovaného, a to pozemků se stavbou silnic II. a III. třídy, včetně mostních objektů spojených s obslužností těchto silnic. V uvedeném soupisu není předmětný most uveden, když tento převádí účelovou komunikaci přes překážku, kterou je silnice I. třídy ve vlastnictví státu. Předmětem přechodu majetku dle zákona č. 157/2000 Sb. nejsou účelové komunikace ani mostní objekty převádějící účelovou komunikaci přes překážku. Předmětný most nikdy nebyl součástí silniční sítě II. a III. třídy. Namítl, že soud prvního stupně nesprávně podřadil předmětný most pod nepotřebný nemovitý majetek sloužící ke správě a údržbě silnic, který není předmětem evidence. Soud prvního stupně opomněl zohlednit genezi transformace celé silniční sítě, včetně ustanovení § 2 odst. 5 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, dle něhož do majetku obcí ke dni 1. 7. 2000 přešly mimo jiné stavby účelových komunikací. Vytkl soudu, že dosud nebylo provedeno žádné dokazování k tvrzení, že předmětný most je součástí účelové komunikace, ačkoliv se jedná o významnou otázku pro posouzení věci. Žalovaný proto navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl.

3. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání považovala rozsudek soudu prvního stupně za správný. Most byl v rámci převzetí dokončené stavby dne 25. 11. 1976 převzat do užívání a údržby Okresní správy silnic Karlovy Vary a jejím právním nástupcem je SÚS Otovice u Karlových Varů. Na základě zákona č. 157/2000 Sb. a rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ČR ze dne 10. 9. 2001, č. j. 3796/01-4 KN, přešly do vlastnictví žalovaného veškeré věci, se kterými ke dni účinnosti tohoto rozhodnutí byly tyto příspěvkové organizace oprávněny hospodařit, tedy i silnice II. a III. třídy, včetně všech součástí a příslušenství, k naplnění § 9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Kontrolami Magistrátu města Karlovy Vary v roce 2021 a 2022 bylo zjištěno, že most je v havarijním stavu, který byl způsoben jeho nedostatečnou údržbou. , právnická osoba, byla převzata Okresní správou silnic Karlovy Vary, na žalobkyni ani jejího právního předchůdce nebyla nikdy převedena.

4. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 o. s. ř. a § 212a o. s. ř.) a po doplnění dokazování v níže uvedeném rozsahu došel k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

5. Odvolací soud se předně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o existenci naléhavého právního zájmu žalobkyně dle § 80 o. s. ř. na požadovaném určení, neboť žalobkyně byla jakožto domnělý vlastník vyzvána stavebním úřadem ke splnění povinností stíhajících vlastníka mostu provést jeho opravu s ohledem na jeho havarijní stav ohrožující bezpečnost provozu jak na mostě, tak na silnici I. třídy, kterou přemosťuje. Soud prvního stupně ve vztahu k posouzení kategorie pozemní komunikace vedoucí přes most vyšel z nesporných tvrzení účastníků, že mostním objektem je převáděna účelová komunikace spojující zemědělské pozemky ve vlastnictví žalobkyně a na ně navazující pozemky fyzických osob, kdy na jedné straně tato účelová komunikace končí vyústěním do jiné účelové komunikace na pozemku parc. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, v k. ú. , adresa, , na druhé straně ústí do účelové komunikace na pozemku parc. č. , hodnota, v k. ú. , adresa, , jenž je ve vlastnictví žalovaného.

6. Byť soud prvního stupně vyšel ohledně charakteru komunikace, kterou převádí předmětný most, z nesporných tvrzení účastníků a neprováděl k tomuto skutkovému zjištění dokazování, není pochyb, že komunikace vedoucí přes předmětný most není rozhodnutím silničního správního orgánu zařazena ani mezi dálnice, ani mezi silnice I. až III. třídy, není ani místní komunikací, když tato pozemní komunikace vedoucí přes předmětný most zjevně slouží ke spojení pozemků ve vlastnictví různých subjektů (fyzických, právnických osob) pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí a splňuje tak zákonná kritéria účelové komunikace dle § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, když dle § 9 odst. 1 tohoto zákona vlastníkem místních komunikací je obec, na jejímž území se místní komunikace nacházejí, zatímco vlastníkem účelových komunikací je právnická nebo fyzická osoba.

7. Zároveň není pochyb, že předmětný most dle § 12 odst. 1 písm. b) zákona o pozemních komunikacích není součástí silnice I. třídy ve vlastnictví státu, nad kterou účelovou komunikaci převádí, takže jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2528/2012, v takovém případě je most způsobilý být samostatným předmětem právního vztahu.

8. V řízení před soudem prvního stupně bylo zápisem o odevzdání a převzetí dokončené stavby ze dne 25. 11. 1976 prokázáno, že předmětný most (přeložka , adresa, , včetně dvou železných nadjezdů pro polní cesty – mostních objektů č. , hodnota, a č. , hodnota, ) po jeho dokončení převzala do užívání a údržby Okresní správa silnic Karlovy Vary, přičemž soud prvního stupně dospěl také ke správnému závěru, že dnem nabytí účinnosti rozhodnutí ministra dopravy a spojů ČR ze dne 10. 9. 2001, o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky, se kterými přísluší hospodařit státním příspěvkovým organizacím Správa a údržba silnic, přešly podle § 1 odst. 1 zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky do majetku krajů, ve znění pozdějších předpisů, do majetku žalovaného (Karlovarského kraje) s účinností ke dni 1. 10. 2001 veškeré věci, se kterými k tomuto dni byla oprávněna hospodařit státní příspěvková organizace Správa a údržba silnic Otovice u Karlových Varů.

9. Závěr, že předmětný most je ve vlastnictví žalovaného, soud prvního stupně dále opřel o předpoklad, že Okresní správa silnic Karlovy Vary, která převzala předmětný most do užívání a údržby dne 25. 11. 1976, je s největší pravděpodobností předchůdcem SÚS Otovice u Karlových Varů, když v tomto směru vyšel z právně nezávazného sdělení Ministerstva financí ze dne 21. 9. 2022, č.j. MF-13265/2022/7201-5.

10. Vzhledem k absenci poučení soudu prvního stupně dle § 118a odst. 3 o. s. ř. žalobkyni ve vztahu k jejímu tvrzení o právním nástupnictví SÚS Otovice u Karlových Varů po Okresní správě silnic Karlovy Vary odpovídající poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř. poskytl odvolací soud a následně dokazování doplnil o žalobkyní navržené důkazy, kdy z usnesení rady Okresního národního výboru v Karlových Varech ze dne 5. 4. 1963 má za prokázané, že na základě usnesení vlády č. 229 ze dne 27. 3. 1963 k organizačním úpravám v oblasti hospodářství řízeného národními výbory, ve spojení s usnesením rady Okresního národního výboru v Karlových Varech ze dne 5. 4. 1963, byla ke dni 31. 3. 1963 zrušena Okresní správa státních silnic, n. p., Karlovy Vary-Doubí a ke dni 1. 4. 1963 byla zřízena Okresní správa silnic v Karlových Varech-Dalovicích jako rozpočtová organizace pro zajišťování údržby silnic v okrese, se sídlem Karlovy Vary-Bohatice, náměstí Říjnové revoluce 2. Ze zřizovací listiny Správy a údržby silnic Otovice u Karlových Varů vydané Ministerstvem vnitra České republiky dne 14. 12. 1990 (čl. 9 zřizovací listiny) má odvolací soud za prokázané, že tato organizace se stala právním nástupcem Okresní správy silnic Karlovy Vary - Otovice zrušené ke dni 31. 12. 1990, a to s účinností od 1. 1. 1991. Z protokolu o změně zřizovatele pak vyplývá, že funkci zřizovatele okresní správy silnic převzalo s účinností od 1. 1. 1991 ministerstvo vnitra, přičemž majetková podstata okresní správy silnic včetně hmotného majetku nabytého vlastní investiční činností zůstala přenesením působnosti funkce zřizovatele nedotčena.

11. Odvolací soud se tak po doplnění dokazování ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že Správa a údržba silnic Otovice u Karlových Varů byla právním nástupcem Okresní správy silnic Karlovy Vary.

12. Dále soud prvního stupně závěr o vlastnictví žalovaného k předmětnému mostu učinil na základě dalšího dílčího závěru, a to že Správa a údržba silnic Otovice u Karlových Varů měla k předmětnému mostu právo hospodaření, byť předmětný most není uveden v protokolu o kontrole inventarizace majetku SÚS Otovice u Karlových Varů v souvislosti s přechodem do zřizovací působnosti a vlastnictví Karlovarského kraje ve smyslu zákona č. 157/2000 Sb. ze dne 1. 8. 2001, ač jsou v něm specifikovány mosty na silnicích II. a III. třídy (přesná specifikace pak vyplývá z Přílohy č. 4a o majetku převáděném na , Anonymizováno, kraj – krajská silniční síť – Tabulka č. 5 – mosty na silnicích II. třídy, Tabulka č. 6 – mosty na silnicích III. třídy), ale dle názoru soudu prvního stupně předmětný most lze podřadit pod nepotřebný nemovitý majetek, který není evidován (odstavec Ba bod 4 protokolu).

13. Odvolací soud se sice neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že předmětný most by mohl být považován za nepotřebný majetek, nicméně absence řádné evidence tohoto majetku nemá na přechod vlastnického práva na žalovaného vliv, když stěžejní je, zda Správa a údržba silnic Otovice u Karlových Varů měla k mostu právo hospodaření, či nikoliv. Pokud k předmětnému mostu měla právo hospodaření, k přechodu došlo ze zákona, bez ohledu na skutečnost, zda most byl spravující organizací řádně evidován, či nikoliv. Konečně o tom, že předmětný most nebyl příslušnými státními organizacemi řádně evidován, svědčí již samotné vedení tohoto sporu mezi veřejnoprávními korporacemi.

14. Za situace, kdy existuje jednoznačný důkaz (viz výše), že předmětný most po jeho výstavbě převzala do správy státní organizace Okresní správa silnic Karlovy Vary, jež byla právním předchůdcem Správy a údržby silnic Otovice u Karlových Varů, závěr, že žalovaný není vlastníkem předmětného mostu, by bylo možno učinit jen tehdy, bylo-li by prokázáno, že k předmětnému mostu nabyla před 1. 10. 2001 (den přechodu vlastnictví na žalovaného) právo hospodaření jiná státní organizace, případně vlastnické právo nabyl jiný subjekt odlišný od státu.

15. Taková skutečnost však v řízení nebyla prokázána.

16. Žalovaný ve vyjádření ze dne 29. 10. 2024 sice znovu uvedl, že nikdy nebyl vlastníkem předmětného mostu a také doložil listiny týkající se provedení stavby vodovodu „Bražec – Dlouhá Lomnice – vodovod“ na pozemcích parc. č. , hodnota, , , Anonymizováno, /, Anonymizováno, a parc. č. , hodnota, v k. ú. , adresa, v prostoru druhého mostu ve směru od Karlových Varů na Prahu, kdy obec Stružná vydala dne 24. 8. 2011 souhlasné stanovisko k výstavbě vodovodu, v němž uvedla, že je vlastníkem tohoto mostu, ale jak bylo zjištěno z vyjádření obce Stružná ze dne 5. 11. 2024, následně vyžádaného odvolacím soudem zároveň s výzvou k předložení právního titulu, na jehož základě měla obec vlastnictví nabýt, obec Stružná se prohlásila za vlastníka mostu jen proto, aby mohl být vodovod pro obec vybudován, když nikdy nevlastnila žádný z mostů vedoucích nad silnicí Karlovy Vary – Praha, přičemž stanovisko obce ze dne 24. 8. 2011 bylo vydáno pouze pro účely vodoprávního řízení, neboť ani v tehdejší době se nepodařilo zjistit vlastníka mostu, a bez vydání souhlasného stanoviska by nemohla být stavba vodovodu realizována.

17. Veden výše uvedenými úvahami odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil.

18. Odvolací soud pouze změnil výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, když soud prvního stupně správně přiznal dle § 142 odst. 1 o. s. ř. procesně úspěšné žalobkyni náklady dle vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 89a e. ř., ale při stanovení výše nákladů vycházel z nesprávného počtu úkonů.

19. Žalobkyni totiž nenáleží vůči žalovanému paušální náhrada za úkony učiněné do doby vydání usnesení soudu prvního stupně ze dne 8. 12. 2022, č.j. 15 C 384/2021-72, jímž byla připuštěna záměna účastníků na straně žalované, když teprve na základě tohoto usnesení do řízení vstoupil na straně žalované , Anonymizováno, , Anonymizováno, . Žalobkyni tak přísluší náhrada ve výši 300 Kč dle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. za úkony spočívající v replice žalobkyně ze dne 16. 5. 2023, přípravě na jednání dne 26. 10. 2023, účasti na jednání dne 26. 10. 2023, přípravě na jednání dne 1. 2. 2024, účasti na jednání dne 1. 2. 2024, přípravě na jednání dne 29. 2. 2024, účasti na jednání dne 29. 2. 2024, tedy za celkem sedm úkonů po 300 Kč v celkové výši 2 100 Kč. Za úkony také nelze považovat pouhé doložení listin ze dne 30. 5. 2023 a ze dne 31. 10. 2023, ani písemně vypracovaný závěrečný návrh ze dne 21. 2. 2024, který lze zahrnout do přípravy na jednání konaného dne 29. 2. 2024. Cestovní výdaje za cestu osobním motorovým vozidlem žalobkyně k jednání dne 26. 10. 2023 se skládají z náhrady za spotřebované pohonné hmoty při průměrné spotřebě vozidla 5,4 litru BA 95 na 100 km, při ceně paliva 41,20 Kč za 1 litr podle vyhlášky č. 467/2022 Sb., a dále ze základní náhrady 5,20 Kč za každý ujetý km podle téže vyhlášky, což při ujetí 2 x 132 km celkem představuje částku 1 960 Kč. Cestovní výdaje za cestu stejným osobním motorovým vozidlem žalobkyně k jednáním soudu prvního stupně a zpět dne 1. 2. 2024 a dne 29. 2. 2024 potom při ceně paliva 38,20 Kč za 1 litr a při základní náhradě 5,60 Kč za každý ujetý km podle vyhlášky č. 398/2023 Sb. činí 2 023 Kč za každou cestu, tj. jízdní výdaje v roce 2024 činí celkem částku 4 046 Kč.

20. Náklady žalobkyně za řízení před soudem prvního stupně tak tvoří náhrada za úkony ve výši 2 100 Kč a cestovní výdaje v celkové výši 6 006 Kč, takže náklady činí celkem částku 8 106 Kč. Odvolací soud tudíž změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. per analogiam tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 8 106 Kč, když lhůtu k plnění vzhledem k tomu, že žalovaný je veřejnoprávní korporací, kdy pokyn k proplacení podléhá časově náročnějším procesům, stanovil dle § 160 odst. 1 o. s. ř. v patnácti denní lhůtě plynoucí od právní moci tohoto rozsudku.

21. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., když i v odvolacím řízení úspěšné žalobkyni přísluší náhrada nákladů ve výši 300 Kč dle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. za úkony spočívající v přípravě na jednání soudu dne 11. 9. 2024, účasti na jednání soudu dne 11. 9. 2024, vyjádření ze dne 10. 10. 2024, přípravě na jednání soudu dne 2. 12. 2024, účasti na jednání soudu dne 2. 12. 2024, tedy celkem pět úkonů po 300 Kč v celkové výši 1 500 Kč. Cestovní výdaje za cestu osobním motorovým vozidlem žalobkyně k jednáním odvolacího soudu z , Anonymizováno, do , Anonymizováno, a zpět ve dnech 11. 9. 2024 a 2. 12. 2024 se skládají z náhrady za spotřebované pohonné hmoty, při průměrné spotřebě vozidla 5,4 litru BA 95 na 100 km, při ceně paliva 38,20 Kč za 1 litr podle vyhlášky č. 398/2023 Sb., a základní náhrady ve výši 5,60 Kč za každý ujetý km podle téže vyhlášky, což při ujetí 2 x 198 km představuje za jízdní výdaje celkem částku 3 034,40 Kč. Náklady žalobkyně za řízení před odvolacím soudem tak celkem činí částku 4 534,40 Kč, k jejímuž zaplacení odvolací soud stanovil rovněž lhůtu patnácti dnů plynoucí od právní moci tohoto rozsudku.