61 CO 173/2021

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Levého a soudkyň Mgr. Jiřiny Hronkové a JUDr. Jarmily Růžkové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 16. 6. 2021, č. j. 19 C 160/2020-145

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 13 750 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 21. 8. 2020 a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 30 492 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že pracovní poměr žalobce k žalované byl založen pracovní smlouvou v roce 1997 a obsah pracovní smlouvy byl několikrát měněn, přičemž od 1. 12. 2006 žalobce působil u žalované v pracovním poměru jako ředitel a dne 4. 5. 2010 byl jmenován valnou hromadou žalované jednatelem společnosti. K uvedeným skutečnostem došlo před přijetím nového občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., takže bylo nutno aplikovat i ust. § 66d obchodního zákoníku a soud prvního stupně se tak zabýval otázkou případného souběhu funkce člena statutárního orgánu společnosti a výkonu práce podle pracovní smlouvy a v tomto směru vycházel z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Dle závěrů Ústavního soudu uvedených v nálezu sp. zn. I. ÚS 190/15 vztahy, jejichž předmětem je výkon závislé práce, jsou vždy podřízené zákoníku práce, což ale neznamená, že by na základě vůle stran nemohly být režimu zákoníku práce podřízeny i jiné právní vztahy, v nichž o výkon závislé práce nejde. Tyto závěry byly dále rozvedeny v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 4831/2017 se závěrem, že ust. § 2 odst. 1 zákoníku práce nebrání tomu, aby na základě vůle stran byly zákoníku práce podřízeny i vztahy, jejichž předmětem není výkon závislé práce a„ podřízení“ režimu zákoníku práce přichází v úvahu pouze u vztahů, jejichž povaha to připouští a takovým je i vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací, jehož předmětem je výkon činností spadajících do působnosti statutárního orgánu, a to zpravidla za úplatu. Manažerská smlouva tedy není neplatná jen proto, že ji její strany podřídily režimu zákoníku práce, ale je na ni třeba klást stejné požadavky jako na samotnou smlouvu o výkonu funkce a zásadně se nelze (platně) odchýlit zejména od pravidel obchodního zákoníku upravujících vznik a zánik funkce člena statutárního orgánu, předpoklady výkonu funkce a schválení příslušným orgánem, povinnost vykonávat funkci s péči řádného hospodáře a důsledky jejího porušení, když uvedená pravidla je třeba s ohledem na jejich povahu (smysl a účel) nutné považovat zásadně za kogentní. Také zánik funkce se zásadně řídí ustanoveními obchodního zákoníku, bez ohledu na„ režim“ smlouvy o výkonu funkce (či souběžně uzavírané manažerské smlouvy). Tyto závěry byly dále rozvedeny v dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu, například v rozhodnutí sp. zn. 27 Cdo 4344/2017, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že přestože § 66d obchodního zákoníku umožňoval vykonávat obchodní vedení společnosti v pracovním poměru, šlo o režim, který si společnost a člen jejího statutárního orgánu museli sjednat a jestliže strany neprojevily vůli podřídit výkon činnosti spadající pod obchodní vedení zákoníku práce, pak na tento právní vztah zákoník práce nedopal a práva, respektive povinnosti člena voleného orgánu obchodní společnosti zůstaly zcela podřízeny obchodnímu zákoníku. Proto platilo i v režimu § 66d obchodního zákoníku, že vykonával-li zaměstnanec v pracovním poměru ke kapitálové obchodní společnosti činnost, kterou po svém zvolení měl (musel) vykonávat jako statutární orgán (nebo jeho člen) společnosti, zanikl jeho pracovní poměr (neujednaly si strany něco jiného) konkludentní dohodou o rozvázání pracovního poměru. Ke stejným závěrům dospěl Nejvyšší sodu i v dalších rozhodnutích sp. zn. 27 Cdo 2741/2018 nebo 31 Cdo 1993/2019. V dané věci ze samotného popisu pracovních činností uvedených žalobcem vyplývá, že žalobce po jmenování jednatelem pro žalovanou vykonával stále stejnou činnost a naopak jmenováním do funkce jednatele se jeho činnost rozšířila o oprávnění vyplývající z oprávnění jednatele jako statutárního orgánu, přičemž žalovaná od počátku popírala dualitu výkonu funkcí a žalobce netvrdil ani neprokazoval, že by se s žalovanou dohodl na výkonu určitých činností podléhajících režimu zákoníku práce vedle činností, jež byl povinen vykonávat jako statutární orgán. Z logiky věci, kdy se žalobce postupně vypracoval u žalované společnosti a neustále rozšiřoval okruh svých činností a postoupil až na pozici ředitele a následně byl jmenován jednatelem, vyplývá, že při neprokázání existence jiné dohody mezi účastníky došlo k zániku pracovního poměru na základě jiného jednání mezi účastníky, tedy došlo ke konkludentnímu zániku pracovního poměru žalobce k žalované okamžikem, kdy byl žalobce jmenován jednatelem. Činnost, jíž žalobce vykonával nejprve jako ředitel a poté jako jednatel, není činností závislou, ale naopak činností nepodléhající režimu zákoníku práce, bez ohledu na to, že dle tvrzení žalobce režim výkonu funkce jednatele účastníci odchylně od dispozitivního ust. § 66 odst. 2 obchodního zákoníku podřídili režimu zákoníku práce. Pouze z toho, že žalovaná přistoupila dne 21. 8. 2020 k okamžitému zrušení pracovního poměru a dále přistoupila i k opakovanému ukončení pracovního poměru výpovědí ze dne 19. 11. 2020, nelze usuzovat na existenci pracovního poměru, když činnosti, jež žalobce vykonával po jmenování jednatelem, byly z logiky věci činnostmi širšími, neboť u žalobce k ředitelským činnostem (oprávněním) přibyly ještě činnosti vyplývající z funkce jednatele, avšak účastníci nesjednali žádnou smlouvu, že by žalobce vedle činnosti vykonávaných jednatelem ještě vykonával nějaké jiné činnosti na základě dohody, která by byla podřízena zákoníku práce. Dne 1. 5. 2016 účastníci sice podepsali pracovní smlouvu, podle níž žalobce vykonával druh práce ředitel s místem výkonu práce v provozovně v [obec] a [anonymizována dvě slova] [příjmení], takže lze sice akceptovat názor žalobce, že se účastníci dohodli, že vztah mezi nimi bude i nadále vztahem pracovně-právním, ale pouze v tom smyslu, že si dohodli právní rámec pro výkon jednatelského oprávnění v podobě zákoníku práce (v souladu s § 2 zákoníku práce), avšak z povahy věci byl tento vztah nadále vztahem obchodně-právním. Postupně došlo k narušení vztahů mezi účastníky, žalovaná poukazovala na ztrátu důvěry žalované vůči žalobci, což vyústilo nejprve v uzavření smlouvy o výkonu funkce jednatele dne 5. 9. 2019, v níž bylo mj. sjednáno, že tato smlouva nahrazuje smlouvu zavřenou dne 1. 5. 2016 a tímto je tato neplatná, a následně došlo i k odvolání žalobce z funkce jednatele dne 6. 8. 2020. Jelikož žalobce po odvolání z funkce jednatele se nehodlal vzdát funkce ředitele, za tohoto stavu se soudu prvního stupně jevilo logickým, že žalovaná přistoupila k ukončení„ pracovního“ poměru, a to i opakovaně, z opatrnosti, když zároveň jednala se žalobcem o možnosti jej dále zaměstnávat. Podle názoru soudu prvního stupně pracovní smlouva ze dne 1. 5. 2016 ale sama o sobě nemohla z právních důvodů jím vyložených založit vznik pracovního poměru, ani tento pracovní poměr„ nekonzervovala“, neměnila, ale pokud by právní závěry soudu prvního stupně byly nepřiléhavé, s ohledem na obsah smlouvy uzavřené dne 5. 9. 2019 by pracovní poměr žalobce k žalované zanikl nejpozději k datu podpisu této smlouvy. Jelikož účastníci nejpozději podpisem smlouvy o výkonu funkce jednatele dne 5. 9. 2019 způsobili zánik pracovního poměru žalobce k žalované tím, že tento vztah nahradili vztahem novým, a to zcela v souladu s § 59 zákona o obchodních korporacích, pracovní poměr v době předání okamžitého zrušení pracovního poměru již neexistoval, nemůže proto požívat ochrany a žalobce se nemůže domáhat určení neplatnosti podle § 72 zákoníku práce. Z těchto důvodů soud prvního stupně žalobu zamítl a úspěšné žalované přiznal právo na plnou náhradu nákladů řízení dle § 142 odst. 1 o. s. ř.

3. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání, v němž poukázal na vývoj judikatury usměrněné Ústavním soudem, který v nálezu sp. zn. I. ÚS 190/15 zpochybnil předešlou soudní praxi zakazující souběh funkce člena statutárního orgánu obchodní společnosti a výkonu pracovního poměru, když zákoník práce výslovně nezakazuje členovi statutárního orgánu vykonávat činnost, která přísluší statutárnímu orgánu, v pracovně-právním vztahu. V takovém případě se mají podobné smlouvy vykládat především podle úmyslu stran a výklad má respektovat jejich právo na svobodné jednání a zásadu, že smlouvy je třeba dodržovat. Velký senát Nejvyššího soudu v rozsudku sp. zn. 31 Cdo 4831/17 připustil, že vztah člena statutárního orgánu a obchodní korporace se může řídit buď přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě, nebo zákoníkem práce, pokud se tak strany dohodnou, ale Nejvyšší soud na rozdíl od názoru vyjádřeného Ústavním soudem setrval na výkladu, že při tzv. souběhu funkcí člen statutárního orgánu nemůže být považován za zaměstnance obchodní společnosti, přičemž na tomto právním názoru soud prvního stupně postavil svůj závěr o neexistenci pracovního poměru. Uvedená judikatura Nejvyššího soudu je ale v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Žalobce je ve shodě s názorem Ústavního soudu přesvědčen, že souběh pracovního poměru a jednatelské funkce možný obecně je a v řízení před soudem prvního stupně tvrdil, že takové uspořádání odpovídalo vůli stran. Podle jeho názoru soud prvního stupně neprovedl dokazování v dostatečném rozsahu, pokud se jednalo o prokazování vůle účastníků právního vztahu. Dále žalobce zpochybnil závěr soudu prvního stupně o údajném zániku pracovního poměru konkludentní formou, když chronologie vzájemných vztahů účastníků byla nesporně taková, že nejprve byl založen pracovní poměr a až následně žalobci vznikla funkce v orgánech společnosti. Nabízí se tak otázka, zda, kdy a jak tento pracovní poměr případně zanikl a zda trval k datu 21. 8. 2020, přičemž žalobce tvrdí, že pracovní poměr k 21. 8. 2020 trval. Žalovaná dle hodnocení soudu prvního stupně popírala dualitu výkonu, a protože nebyla prokázaná jiná dohoda, došlo tak ke konkludentnímu zániku pracovního poměru jmenováním jednatele, ale takový závěr je nepřesvědčivý a silně zjednodušující. V tomto směru žalobce znovu odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 669/17. Žalobce také odmítl argumentaci žalované, že k rozvázání pracovního poměru přistoupila toliko z opatrnosti, když s ní přišla až v průběhu řízení a nebyla žádným způsobem vyjádřena například rovnou v písemném okamžitém zrušení pracovního poměru nebo jindy před podáním žaloby, ale hlavně byla v rozporu s tím, že žalovaná sama vždy ke vzájemnému vztahu prokazatelně přistupovala jako k pracovnímu poměru. Pokud soud prvního stupně argumentuje tím, že i kdyby pracovní poměr trval po jmenování žalobce do funkce jednatele, tak zanikl na základě výslovného ujednání obsaženého ve smlouvě z 5. 9. 2019, ale tento závěr je nesprávný zejména z důvodu, že žalovaná toto v koncentrační lhůtě netvrdila. Žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

4. Žalovaná ve vyjádření k odvolání žalobce se zcela ztotožnila s rozhodnutím soudu prvního stupně, poukázala na to, že i ze samotných vyjádření žalobce je patrné, že otázku existence či neexistence pracovního poměru vůbec neřešil a jeho karierní postup, který kulminoval ve funkci jednatele, zcela nahradil pracovní poměr. Neexistovala dualita, podle které by žalobce byl částečně zaměstnancem a částečně jednatelem a mezi těmito pozicemi neexistovala žádná hranice, která by část kompetencí podřizovala činnosti vykonávané v rámci pracovního poměru a část by byla vykonávaná výhradně na bázi jednatelského oprávnění. Žalobce sám vystupoval nejen jako jednatel, ale spíše jako neomezený vládce nad financemi, majetkem i zaměstnanci společnosti. Žalobce se na jedné straně dovolává judikatury Ústavního soudu, kterou si interpretuje ve svůj prospěch, přitom opomíjí četnou judikaturu téhož soudu, potlačující formalistický přístup v řízení. Pokud jde o dohodu ze dne 5. 9. 2019, ta před soudem prvního stupně k důkazu provedena byla a byla navržena v rámci koncentrace. Dále se žalovaná ve vyjádření k odvolání zmiňovala i o další činnosti žalobce prováděné v rámci výkonu funkce jednatele společnosti, kdy dle tvrzení žalované jí měl žalobce způsobit značnou škodu a tato činnost je i předmětem šetření Policie ČR. Žalovaná navrhla, aby rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen.

5. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212a a § 213 o. s. ř.), vzal v úvahu argumentaci žalobce v jeho odvolání i argumentaci žalované ve vyjádření k odvolání a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

6. Soud prvního stupně provedl dokazování a zjistil skutkový stav v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí ve věci, proto odvolací soud ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně také vychází a rovněž se v zásadě ztotožňuje i s právním posouzením věci soudem prvního stupně.

7. V projednávané věci je nesporné, že žalobce se stal zaměstnancem žalované od 1. 10. 1997, kdy nastoupil na pracovní pozici prodejce a posléze byl obsah pracovní náplně žalobce měněn, když se stal vedoucím prodeje, posléze vedoucím pobočky a od 1. 12. 2006 se stal ředitelem firmy s místem výkonu práce v provozovně v [obec], od 1. 3. 2008 vykonával činnost ředitele firmy s místem výkonu práce v provozovně v [obec] a [obec] a následně byl dne 4. 5. 2010 rozhodnutím valné hromady žalované jmenován jednatelem žalované a z funkce jednatele žalované byl odvolán rozhodnutím valné hromady společnosti dne 6. 8. 2020.

8. Odvolací soud se zcela ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, že činnosti, které žalobce vykonával po jmenování jednatelem, jsou činnostmi širšími, než které vykonával pouze ve funkci ředitele firmy, neboť k ředitelským činnostem (oprávněním) přibyly i další činnosti vyplývající z funkce jednatele, ale pokud soud prvního stupně převzal názor žalované, že jmenováním žalobce do funkce jednatele došlo konkludentně ke skončení pracovního poměru žalobce k žalované, s tímto právním závěrem se odvolací soud neztotožňuje, neboť takový závěr je v rozporu se skutečnostmi vyplývajícími z pracovní smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 1. 5. 2016. Byť uvedenou pracovní smlouvu žalobce uzavřel zároveň i za žalovanou jako zaměstnavatele, tato skutečnost ale nezpůsobuje neplatnost smlouvy a dle obsahu této pracovní smlouvy měl i nadále, tj. i v době, kdy žalobce byl již jednatelem žalované, trvat i jeho pracovní poměr k žalované s druhem sjednané práce ředitel.

9. Odvolací soud se však plně ztotožňuje s právním závěrem soudu prvního stupně, že pracovní smlouva uzavřená mezi účastníky dne 1. 5. 2016 byla zrušena dne 5. 9. 2019 smlouvou o výkonu funkce jednatele, kterou za žalovanou podepsali jednatelé společnosti dr. [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], když v této smlouvě bylo zcela jednoznačně, určitě a srozumitelně ujednáno, že smlouva nahrazuje smlouvu uzavřenou dne 1. 5. 2016 a tímto je tato neplatná. Uvedené ujednání nelze vyložit jinak, než že ode dne uzavření této smlouvy měl žalobce u žalované působit jen ve funkci jednatele společnosti, aniž by souběžně existoval i pracovní poměr žalobce k žalované a v této části je Smlouva o výkonu funkce jednatele dohodou o skončení pracovního poměru žalobce u žalované. Námitka žalobce, že k uvedenému důkazu nelze přihlížet, neboť tvrzení o zániku pracovního poměru v důsledku této dohody byla žalovanou uplatněna až po koncentraci řízení, není důvodná, když žalovaná při prvním jednání soudu prvního stupně konaném dne 10. 5. 2021 doplnila svá tvrzení a uvedla, že v září 2019 byl jednatelem žalované jmenován i [jméno] [příjmení] a zároveň bylo omezeno jednatelské oprávnění žalobce a vůbec se nepředpokládalo, že by žalobce mohl pokračovat jako ředitel nebo toto omezení obcházet jako ředitel a svá tvrzení bezprostředně po tomto jednání žalovaná doplnila i písemným vyjádřením ze dne 12. 5. 2021, s nímž zároveň soudu prvního stupně předložila i Smlouvu o výkonu funkce jednatele ze dne 5. 9. 2019.

10. S ohledem na výše uvedené se tak odvolací soud zcela ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že v době, kdy žalovaná listinou ze dne 21. 8. 2020 okamžitě zrušila pracovní poměr žalobce u žalované, pracovní poměr žalobce u žalované již neexistoval, takže takovéto jednání žalované, byť jej žalovaná učinila z opatrnosti, nemohlo založit důvodnost žaloby (o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru) a soud prvního stupně tudíž správně žalobu jako nedůvodnou zamítl. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně výroku o náhradě nákladů řízení.

11. Žalovaná byla zcela úspěšná i v odvolacím řízení, proto jí odvolací soud přiznal dle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. i plnou náhradu nákladů odvolacího řízení, které spočívají v nákladech na zastoupení, a to v mimosmluvní odměně v plné výši za 2 úkony právní služby (sepis vyjádření k odvolání a zastoupení při jednání odvolacího soudu dne 10. 11. 2021) po 2 500 Kč dle § 7 ve spojení s § 9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátního tarifu), v mimosmluvní odměně v poloviční výši za účast při jednání dne 29. 11. 2021, při němž došlo jen k vyhlášení rozhodnutí, ve výši 1 250 Kč, 3 režijních paušálech po 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, cestovních nákladech za cestu ze sídla zástupce žalované k odvolacímu soudu a zpět 2 x po 1 707 Kč, v náhradě za promeškaný čas strávený cestou k jednání odvolacímu soudu 2 x 400 Kč dle § 14 odst. 1 a 3 advokátního tarifu a 21 % DPH ve výši 2 386 Kč.