61 CO 175/2023

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Levého a soudkyň Mgr. Jiřiny Hronkové a JUDr. Vladimíry Ladmanové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o 102 870 Kč, nájemné (platby za užívání bytu) o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 21. 4. 2023, č. j. 17 C 27/2022-276

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I potvrzuje.

II. Ve výroku II se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje, vyjma lhůty, která se mění tak, že částku 86 829,60 Kč je žalobce povinen zaplatit žalovanému, a to na účet Okresního soudu v Karlových Varech v měsíčních splátkách po 7 000 Kč, splatných vždy do posledního dne kalendářního měsíce, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku pod ztrátou výhody splátek při nezaplacení některé z nich.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 15 605,37 Kč, a to do 3 měsíců od právní moci tohoto rozsudku na účet Okresního soudu v Karlových Varech.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 102 870 Kč s úroky z prodlení a současně žalobci uložil povinnost zaplatit k rukám České republiky – Okresního soudu v Karlových Varech náhradu nákladů řízení v částce 86 829,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žalovaná částka představovala nedoplatky úhrad podle smlouvy o nájmu bytu z 27. 1. 2014, a to bytové jednotky [číslo] v k. ú. [obec] [anonymizováno] [obec]. Dluh se týkal jednak období za 1/ 2016 – 1/ 2017 v částce 20.970 Kč, včetně nedoplatku vyúčtování nákladů za dodávku studené vody a teplé vody v roce 2016 (v částce 5.670 Kč), dále za období 7/ 2017 – 12/2018 v částce 28.400 Kč, dále za období 1/2019 – 9/2020 v částce 33.500 Kč a za období 2/2019 – 9/2020 v částce 20.000 Kč za zvýšení záloh na dodávku tepla. Soud prvního stupně učinil dílčí skutkový závěr, že žalobce dal výpověď z nájmu předmětného bytu výlučně žalovanému pro neplnění platebních povinností podle nájemní smlouvy (dluh dle žalobce činil 20 970 Kč). V době uzavření nájemní smlouvy byl však žalovaný ženatý, došlo tak ke vzniku práva společného bytu manžely ve smyslu § 745 odst. 1 o. z. Pokud žalobce učinil výpověď z nájmu bytu pouze ve vztahu k jednomu z více společných nájemců bytu, nemohla tato výpověď způsobit zánik nájemního práva, přestože se žalovaný pořadem práva výpovědi nebránil. I když soud není oprávněn přezkoumávat oprávněnost výpovědi (existenci jejích důvodů v řízení o žalobě dle § 2290 o. z.), je oprávněn posoudit, zda výpověď není neplatná pro vážné vady. Jednou z takových vad je právě doručení výpovědi pouze jednomu ze společných nájemců - manželů. Tento závěr však na spor účastníků měl pouze omezený vliv. Soud prvního stupně dále řešil otázku, zda byly ujednány platby za teplo a elektřinu jako paušální (s poukazem na to, že ve smlouvě sice byly platby uvedeny jaké zálohové, ale ústní dohodou byly podle tvrzení žalobce sjednány jako paušální). V nájemní smlouvě si účastníci ujednali, že smlouva může být měněna pouze písemně, což se v průběhu trvání nájemního vztahu nestalo. I kdyby k takové dohodě došlo, je v rozporu s výslovným omezením v § 9 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb. Případná dohoda o paušálních platbách by musela být vyhodnocena jako neplatná dle § 580 odst. 1, § 588 o. z. Žalobce tedy nebyl od rozúčtování a vyúčtování nákladů na dodávku tepla osvobozen. To platilo i pro společnou elektřinu, u které nebylo zjištěno ani to, zda byl podán, byť jen návrh na změnu plateb na paušální. Náležitosti i vyúčtování vyplývají z § 5 odst. 1, § 7 odst. 1, § 11 zákona č. 67/2013 Sb., když tento zákon reguluje postup při rozúčtování nákladů na služby a postup při vyúčtování skutečné výše nákladů a záloh na jednotlivé služby. Z citovaných ustanovení též vyplývají náležitosti vyúčtování. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že žalobce nevyhotovil řádná vyúčtování a proto s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 803/2002, sp. zn. 26 Cdo 4637/2018, sp. zn. 26 Cdo 423/2017) také uzavřel, že není-li vyúčtování řádné, nemůže způsobit splatnost nedoplatku. Dále podle soudní judikatury zaniká právo poskytovatele služeb na zálohové platby v souvislosti s povinností vystavit vyúčtování, tj. v posuzované věci ke dni 30. 4, poté totiž vzniká odvozené právo na vypořádání rozdílů nákladů a záloh, žalobce proto nemohl v předmětném řízení uplatňovat již právo na zálohové platby. Zálohové platby, které nebyly uhrazeny, již sice nebylo možné požadovat (samostatně), ve vyúčtování by se ale neexistence uvedených zálohových plateb projevila, když se jedná o zúčtování skutečných nákladů a zálohových plateb na tyto náklady. K uznání dluhu soud prvního stupně uvedl, že i když bylo dostatečně určité dle § 2053 o. z., nemůže takové uznání vzbudit účinky (v prodloužení promlčecí doby ve smyslu § 639, § 641 věta prvá o. z.). V řízení bylo prokázáno, že za období 1/ 2016 – 1/ 2017 žalovaný krátil zálohovou platbu za teplo (v různých částkách, nejvíce v plné výši v 1/ 2016). Nejde tedy o dluh na nájemném, jak je v uznání dluhu s odkazem na upomínku učiněno, proto uznání dluhu nemohlo mít účinky prodloužení promlčecí doby, a navíc promlčení nebylo důvodem pro neúspěch žalobce v řízení, ale důvodem neúspěchu bylo, že žalobci právo na zaplacení záloh na náklady služeb zaniklo již před podáním žaloby a právo na zaplacení výsledků vyúčtování (nedoplatku) nevzniklo, protože vyúčtování nebylo řádné. Úspěšnému žalovanému soud prvního stupně přiznal dle § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na plnou náhradu nákladů řízení, a jelikož náklady žalovaného spočívají v nákladech na zastoupení a žalovanému byl zástupce ustanoven soudem, takže náklady jeho zástupce platí stát, žalobci byla povinnost náhradu nákladů zaplatit na účet soudu prvního stupně.

2. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání a zejména namítá, že soud prvního stupně přiznal žalovanému veškeré výhody manželství, výhody společného jmění, komunikace a informovanosti nutných pro akceptaci ve sporu a zcela popřel a negoval„ stejné chování“ u žalobce. Soud obšírně argumentuje a vede soudní při dle zákona 67/2013 Sb., jako by byl žalovaný chráněný nájemní smlouvou, ale od roku 2017 tomu tak není. Soud prvního stupně v rozsudku argumentuje tím, že pro soud je výpověď uvedená v žalobě neplatná, neb nebyla adresována i manželce žalovaného, ale z pohledu žalobce je žalovaný v důsledku výpovědi bez právní ochrany nájemní smlouvou a tedy bez povinnosti žalobce provádět vyúčtování energií, jak soud popisuje. Navíc se tím žalovaný bezdůvodně obohatil rozdílem cen nájemného od roku 2017, což je další pochybení v úsudku soudu. Platí zásada, že pokud má jeden z manželů výhradní právo bydlení v domě nebo bytě, vznikne uzavřením manželství právo bydlet i druhému manželovi, totéž platí i v případě nájemního práva a platí také, že nájemní právo vzniká i v případě, kdy nájemní smlouva je uzavřena již za trvání manželství a na listině u nájemní smlouvy stačí jeden z manželů. Pokud ale platí tato zásada, potom to stačí i u výpovědi, přičemž žalobce odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1081/2002, sp. zn. 26 Cdo 1469/2004, dle kterého výpověď z nájmu bytu danou a adresovanou společným nájemcům bytu lze mít za řádně doručenou i v případě, převezme-li listinu obsahující výpověď pouze jeden z nich a druhého s jejím obsahem seznámí. Dále namítá, že soud zcela ignoroval ustanovení zákona zmíněná ve výpovědi, že žalovaný má do 2 měsíců ode dne doručení výpovědi jako nájemce právo podat návrh k soudu o přezkoumání, zda je výpověď oprávněná, což žalovaný neučinil tak. Mohla to učinit i jeho manželka, neboť dle uvedené judikatury ji měl s výpovědí seznámit. Dále namítá, že došlo-li k uznání dluhu na nájemném a službách spojených s užíváním bytu dle § 2053 o. z., rozsah uznání trvá a promlčecí doba je 10 letá, nic na tom nemůže změnit následné vyúčtování služeb.

3. Žalovaný ve vyjádření k odvolání uvádí, že se plně ztotožňuje s rozsudkem soudu prvního stupně, který je věcně správný. Soud prvního stupně v průběhu celého řízení účastníkům sděloval informace o předběžném právním hodnocení věci ve vztahu ke všem rozhodným právním otázkám. Odvolání žalobce sice směřuje především proti rozhodnutí ve věci samé, ale argumentačně se zaměřuje na řešení právních otázek, které se rozhodnutí ve věci samé dotýkají pouze okrajově, tj. nejsou v tomto směru rozhodné. Žalovaný tedy považuje odvolání za nezpůsobilé zpochybnit závěry soudu prvního stupně ve vztahu k meritornímu rozhodnutí. Ohledně posouzení otázky, zda musí být výpověď z nájmu bytu adresována a doručena oběma manželům či zda postačí výpověď realizovat pouze ve vztahu k jednomu z manželů, žalovaný se ztotožňuje s posouzením věci soudem prvního stupně. Pokud žalobce argumentuje vznikem SJM mezi manželi a souvislostí SJM se vznikem společného nájmu, jedná se o nesprávnou argumentaci. SJM a společný nájem spolu nijak nesouvisí. Odkazuje-li žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1469/2004, rovněž z toho rozsudku je patrno, že výpověď musí být adresována a doručena oběma manželům. Soud prvního stupně vysvětlil, že jeho závěry ohledně důvodnosti nároku žalobce nejsou na posouzení otázky existence nájemního vztahu bezprostředně závislé, neboť povinnost vyúčtovat zálohově hrazené služby je dána i v případě, že nájemní vztah neexistuje. Pokud žalobce rozporuje závěry týkající se uznání dluhu, je třeba uvést, že rovněž touto otázkou se soud prvního stupně detailně zabývá. Je zřejmé, že pokud měl být nějaký dluh žalovaným uznán, jednalo se o dluh na zálohových platbách za služby. Dluh na zálohových platbách však zaniká v okamžiku, kdy je provedeno vyúčtování zálohových plateb, nejpozději však v okamžiku, kdy je pronajímatel povinen vyúčtování provést. Žalovaný s ohledem na výše uvedené navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí potvrdil a žalobci uložil povinnost zaplatit k rukám České republiky – Okresního soudu v Karlových Varech náhradu nákladů odvolacího řízení.

4. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí dle § 212 a § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

5. Odvolací soud se zcela ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, který se jednotlivými dílčími skutkovými otázkami velice podrobně zabýval, z provedených důkazů učinil skutková zjištění, s nimiž se odvolací soud ztotožňuje, rovněž tak s jeho právním posouzením věci, proto odvolací soud pro stručnost svého rozhodnutí zcela odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku a za potřebné považuje dodat jen níže uvedené.

6. Především je správný závěr soudu prvního stupně, že byl-li žalovaný v době uzavření nájemní smlouvy (tj. ke dni 27. 1. 2014) ženatý, došlo ke vzniku práva společného nájmu bytu manželů (§ 745 odst. 1 o. z.) a za této situace, hodlal-li žalobce ukončit nájemní poměr výpovědí z nájmu bytu, bylo nutno dát výpověď oběma manželům, tedy jak žalovanému, tak i jeho manželce. Pokud se tak nestalo, jedná se o vadu, kterou je soud oprávněn posuzovat i přesto, že ze strany žalovaného nebyla podána žaloba na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, neboť nejde o přezkum toho, zda byly naplněny zákonné důvody pro podání výpovědi či nikoliv (§ 2288 ve spojení s § 2290 o. z.), ale jedná se o zásadní vadu výpovědi, která má za následek, že výpověď nemohla způsobit žalobcem zamýšlené právní účinky.

7. Výše uvedený právní závěr vyplývá z povahy společného nájemního práva manželů k bytu (nebo domu), odlišného od společného nájmu bytu ostatních společných nájemců (§ 2270 o. z.), když tato odlišnost vyplývá ze speciální právní úpravy nájemního práva manželů (§ 745 o. z.). Na rozdíl od společného nájmu ostatních nájemců je právo společného nájmu manželů neoddělitelné, vzniká ze zákona uzavřením manželství, měl-li jeden z manželů před uzavřením manželství k předmětu nájmu nájemní právo, nebo vzniká uzavřením nájemní smlouvy za trvání manželství, přičemž ale stačí, aby smlouvu uzavřel jen jeden z manželů. Naopak v případě společného nájmu bytu ostatních společných nájemců nájemní právo vzniká smlouvou, kterou ale musí uzavřít všichni společní nájemci. Jinými slovy, nájemní právo jen jednoho z manželů způsobuje vznik společného nájemního práva manželů, neujednají-li si manželé něco jiného (§ 745 odst. 2 o. z.), tudíž ze strany pronajímatele nemůže dojít k ukončení společného nájemního práva jen jednoho z manželů, na rozdíl od společného nájemního práva ostatních osob. V souladu s tímto právním závěrem je i rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2357/99, na něž žalobce v odvolání poukazoval, podle kterého výpověď z nájmu bytu danou a adresovanou oběma žalovaným - společným nájemcům bytu, lze mít za řádně doručenou i v případě, převezme-li listinu pouze jeden z nich a druhého z manželů s jejím obsahem seznámí. Z uvedeného rozhodnutí tak sice vyplývá, že výpověď nemusí být doručena oběma manželům (za předpokladu, že manžel, kterému byla výpověď doručena, s jejím obsahem druhého manžela seznámí), ale výpověď jako hmotněprávní jednání pronajímatele musí být dána a adresována oběma manželům jako společným nájemcům, což se právě v projednávané věci nestalo, kdy žalobce výpověď z nájmu bytu dal a adresoval jen žalovanému.

8. Jinak lze souhlasit s žalobcem, že byla-li by výpověď z nájmu bytu platná, jednalo by se o zcela jinou situaci, neboť žalovaný s manželkou by byt užívali bez právního důvodu, a potom by se žalobce jako pronajímatel mohl domáhat zaplacení dluhu na službách spojených s užíváním bytu, byť výše úhrad za teplo a elektřinu by byla stanovena jen paušálními částkami, neboť pro posouzení důvodnosti takového nároku by nebyla nutná dohoda uzavřená mezi stranami nájemního vztahu o placení nákladů na teplo a elektřinu paušálními částkami. Tato situace však v projednávané věci nenastala, nájemní poměr žalovaného stále trvá a za této situace bylo nutno veškeré změny nájemní smlouvy ze dne 27. 1. 2014 činit písemnou formou, taková změna nájemní smlouvy však v řízení prokázána nebyla, tudíž bylo nutno postupovat v souladu s ujednáními této nájemní smlouvy.

9. Soud prvního stupně také v souladu s jím citovanými ustanoveními zákona č. 67/2013 Sb., o poskytování plnění spojených s užíváním bytu a nebytových prostorů v domě s byty, dospěl ke správnému závěru, že dodávané služby, mezi které patřila dodávka vody (studené i teplé), tepla, společné elektřiny, STA, bylo nutno řádně vyúčtovat, přičemž pokud se dále zabýval otázkou, zda k takovému řádnému vyúčtování došlo, dospěl rovněž ke správnému závěru, že žalobcem provedená vyúčtování nejsou řádnými vyúčtováními ve smyslu citovaného zákona, tudíž vyúčtování nemohla způsobit splatnost nedoplatku.

10. Správný je i závěr soudu prvního stupně, že po podání žaloby dnem 30. 4. zaniklo právo žalobce domáhat se po žalovaném zaplacení zálohových plateb, když poté z důvodu neplacení záloh na služby spojené s užíváním bytu v plném rozsahu byl oprávněn se domáhat již jen zaplacení nedoplatku, pokud by ale nedoplatek byl zjištěn řádně provedeným vyúčtováním, k čemuž nedošlo. Zcela správné jsou i závěry soudu prvního stupně týkající se otázky uznání dluhu, proto na ně lze též odkázat.

11. S ohledem na výše uvedené odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné dle § 219 o. s. ř. potvrdil a pouze je dle § 220 odst. 1 o. s. ř. per analogiím změnil ve výroku II o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně ve lhůtě k plnění, kdy s ohledem na celkovou výši nákladů bylo žalobci umožněno je uhradit v pravidelných měsíčních splátkách po 7 000 Kč měsíčně.

12. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. a žalovanému, který měl ve věci plný úspěch, byla přiznána i plná náhrada nákladů odvolacího řízení. Jelikož žalovaného zastupoval soudem ustanovený zástupce, byla žalobci uložena povinnost uhradit tyto náklady na účet Okresního soudu v Karlových Varech (§ 149 odst. 2 o. s. ř.) Náklady žalovaného na zastoupení v odvolacím řízení spočívají v odměně zástupce za 2 úkony právní služby po 5 220 Kč dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., (advokátní tarif), dvou paušálních náhradách hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, náhradě za promeškaný čas cestou k jednání soud a zpět, a to za 6 započatých půlhodin po 100 Kč dle § 14 odst. 3 advokátního tarifu, jízdném na trase [obec] a zpět ve výši 1 257 Kč a částce ve výši 2 708,37 Kč, odpovídající 21% DPH, když zástupce je plátcem této daně. Náklady odvolacího řízení celkem činí částku 15 605,37 Kč, k jejímu zaplacení odvolací soud dle § 160 odst. 1 o. s. ř. stanovil lhůtu 3 měsíců, a takto dlouhou lhůtu stanovil vzhledem k povolení zaplatit náklady vzniklé před soudem prvního stupně ve splátkách.