61 Co 22/2025

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Levého a soudců Mgr. Jiřiny Hronkové a Mgr. Martina Šebka ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o zaplacení 22 346 Kč s příslušenstvím o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 29. 11. 2024, č. j. 8 C 341/2023-168 Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 8 966,10 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 22 346 Kč s 15% úrokem z prodlení od 28. 6. 2023 až do zaplacení ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I) a dále žalovanému uložil zaplatit žalobci na nákladech řízení 31 548 Kč k rukám zástupce žalobce rovněž do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II).

2. K odůvodnění uvedl, že u Krajského soudu v Plzni jako insolvenčního soudu bylo pod sp. zn. KSPL 53 INS 14347/2016 vedeno vůči žalobci jakožto dlužníku insolvenční řízení, kdy úpadek žalobce byl řešen formou oddlužení plněním splátkového kalendáře a samotné insolvenční řízení bylo skončeno 16. 12. 2022 na základě usnesení insolvenčního soudu z téhož dne, jímž insolvenční soud vzal na vědomí splnění oddlužení dlužníka. Ještě před skončením insolvenčního řízení probíhal proti žalobci (v procesní pozici žalovaného) u Krajského soudu v Plzni na základě návrhu žalovaného (v procesní pozici žalobce) incidenční spor o určení pravosti a výše žalovaným přihlášené nevykonatelné pohledávky, který byl pravomocně ukončen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 12. 2021, č. j. 153 ICm 409/2017, 103 VSPH 619/2020-253, jímž byl zčásti změněn prvoinstanční rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 6. 2020, č. j. 153 ICm 409/2017-212, a to tak, že žalobce v incidenčním sporu (v projednávané věci žalovaný) má za insolvenčním dlužníkem (v projednávané věci žalobcem) pohledávku přihlášenou v insolvenčním řízení v celkové výši 167 073,77 Kč a současně byla insolvenčnímu dlužníku uložena povinnost zaplatit žalujícímu věřiteli (v projednávané věci žalovanému) na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 99 750 Kč. Insolvenční dlužník však podal proti tomuto rozsudku odvolacího soudu vydanému v incidenčním sporu dovolání, o němž bylo rozhodnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2023, č. j. KSPL 53 INS 14347/2016, 153 ICm 409/2017, 29 ICdo 63/2022-289, který tak byl vydán až po skončení insolvenčního řízení, přičemž tímto rozsudkem dovolacího soudu byl zrušen rozsudek Vrchního soudu v Praze a tomuto soudu byla věc vrácena k dalšímu řízení, přičemž daný incidenční spor byl ukončen až usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2024, jímž bylo odvolací řízení z důvodu zpětvzetí odvolání žalobce (v projednávané věci žalovaného) zastaveno s tím, že o nákladech řízení před odvolacím a dovolacím soudem bylo současně rozhodnuto tak, že žalobce (, Jméno žalovaného, ) je povinen zaplatit žalovanému (, jméno FO, ) k rukám jeho zástupce 21 562,20 Kč. Ústavní stížnost žalovaného směřující proti výroku uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze o nákladech řízení byla usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 8. 2024, sp. zn. III. ÚS 1597/2024, odmítnuta.

3. V průběhu insolvenčního řízení žalovanému jako věřiteli insolvenčního dlužníka přisouzená výše uvedená pohledávka na náhradu nákladů řízení vzniklých v incidenčním sporu ve výši 99 750 Kč byla v průběhu insolvenčního řízení uhrazena v rozsahu 22,402 %, tj. ve výši v projednávané věci žalované jistiny 22 346 Kč, když nebyla uspokojena v plné výši, neboť tato pohledávka vznikla teprve 17. 1. 2022, přičemž dlužník (žalobce) již v měsíci listopadu 2020 řádným plněním splátkového kalendáře uhradil 100 % přihlášených pohledávek a splnil tak zákonné podmínky pro oddlužení, což také konstatoval i Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 11. 4. 2023, č. j. KSPL 53 INS 14347/2016, 5 VSPH 377/2023-B-75, jímž potvrdil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 2. 2023, č. j. KSPL 53 INS 14347/2016-B-69, kterým bylo rozhodnuto, že insolvenční dlužník se osvobozuje od placení v insolvenčním řízení neuspokojených a nepřihlášených pohledávek.

4. Soud prvního stupně po zhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že žalovaný se na úkor žalobce dle § 2991 odst. 1 o. z. bezdůvodně obohatil, kdy k bezdůvodnému obohacení ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z. došlo plněním z právního důvodu, který později odpadl, neboť žalobce jako původně procesně neúspěšná strana sporu (v incidenčním řízení) zaplatil žalovanému na nákladech řízení částku ve výši 22 346 Kč, a to na základě vykonatelného soudního rozhodnutí (tj. na základě tehdy platného právního důvodu), které však poté v důsledku podání mimořádného opravného prostředku bylo zrušeno, čímž právní důvod plnění, který v době jeho poskytnutí existoval, dodatečně odpadl. Soud prvního stupně zdůraznil, že povinnost k náhradě nákladů řízení je přitom výlučně procesně-právní povahy, nemá žádný relevantní hmotně-právní základ v podobě právního důvodu k přesunu majetkových hodnot a po zrušení nákladového výroku rozhodnutí, na jehož základě bylo plněno, se zaplacená náhrada nákladů řízení stává bez dalšího bezdůvodným obohacením pro odpadnutí právního důvodu plnění a v tomto směru odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu uvedenou v odůvodnění napadeného rozsudku. Procesní obranu žalovaného založenou primárně na argumentaci, že z pohledu insolvenčního zákona byla v daném případě ke dni podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení jeho pohledávka za žalobcem, přihlášená do insolvenčního řízení, v plném rozsahu zajištěna, odmítl, když pro posouzení důvodnosti uplatněného nároku žalobce má význam pouze ten fakt, že v důsledku zrušení příslušného soudního rozhodnutí odpadl právní důvod pro poskytnutí plnění. Samotný výsledek incidenčního sporu (tzn. autoritativní zjištění, zda přihlášená pohledávka žalovaného je skutečně po právu či nikoliv) ani konstatování žalovaného, že pominutím účinků schválení oddlužení dle insolvenčního zákona přestal mít popěrný úkon žalobce vliv na zajištění pohledávky žalovaného a ta se tak měla stát zajištěnou co do pravosti, nemají na právní posouzení nároku na vydání bezdůvodného obohacení žádný vliv a nemohou počínání žalovaného, jenž odmítá žalobcem poskytnuté plnění vrátit, nijak ospravedlnit. Nedůvodnou také shledal argumentaci žalovaného o nedostatku aktivní legitimace žalobce z důvodu, že plnění, jehož vrácení se v řízení domáhá, sám neposkytl, když tyto prostředky žalovanému zaslal insolvenční správce, ale je bez jakýchkoliv pochybností, že finanční prostředky tvořily součást majetkové podstaty dlužníka (žalobce), tj. jeho majetku určeného k uspokojení pohledávek jeho věřitelů přihlášených do insolvenčního řízení nebo vzniklých i v jeho průběhu, tudíž insolvenční správce sám žádný svůj dluh vůči žalovanému neplnil, byl pouhým zprostředkovatelem platby poskytnutého z majetku žalobce ve prospěch žalovaného, a tudíž legitimován k vrácení plnění, jež z tohoto majetku ještě za trvání insolvence původně ušlo, je žalobce. Na posuzovaný případ také nelze aplikovat ani ustanovení § 2997 odst. 1 o. z., upravující výluku z bezdůvodného obohacení, když toto ustanovení na projednávanou věc vůbec nedopadá, neboť v projednávané věci bylo plněno na základě právního důvodu, který odpadl. Nedůvodnou také soud prvního stupně shledal žalovaným vznesenou námitku promlčení, když povinnost vydat bezdůvodného obohacení vznikla až pravomocným zrušením rozhodnutí, na jehož základě bylo plněno, a teprve v tomto okamžiku se žalovaný mohl dostat do prodlení, a tudíž promlčecí lhůta začala plynou až ode dne 27. 3. 2023, kdy nabyl právní moci výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ČR, jímž byl zrušen rozsudek Vrchního soudu v Praze vydaný v incidenčním řízení. Soud prvního stupně proto žalobě vyhověl a v řízení úspěšnému žalobci přiznal právo na plnou náhradu nákladů řízení dle § 142 odst. 1 o. s. ř.

5. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné odvolání a namítal, že v rámci insolvenčního řízení vedeného vůči žalobci jako dlužníku byl veden incidenční spor o určení pravosti pohledávky žalovaného jako věřitele k popěrnému úkonu dlužníka (žalobce), který se ale nepodařilo pravomocně meritorně projednat z důvodu ukončení oddlužení dlužníka a v tomto sporu nemohlo být o nároku žalovaného meritorně rozhodnuto pro právní fikci uznání pravosti pohledávky ve smyslu § 192 odst. 3 ve spojení s ustanovením § 410 odst. 2 insolvenčního zákona. Tato právní fikce uznání pravosti pohledávky dlužníkem (v projednávané věci žalobcem) má dle žalovaného zásadní rozměr i v projednávané věci, kdy napadeným rozsudkem soud prvního stupně rozhodl nesprávně, neboť nepřihlížel k speciálnímu charakteru incidenčního sporu, ze kterého vzešla rozhodnutí, na jejichž základě se žalobce nyní domáhá vydání bezdůvodného obohacení i přesto, že došlo k ukončení insolvenčního řízení dne 16. 12. 2022, kdy pominuly také účinky popěrného úkonu dlužníka ve smyslu § 410 odst. 2 insolvenčního zákona, takže pohledávka žalovaného, kterou přihlásil do insolvenčního řízení a kterou popřel toliko dlužník, se ke dni 16. 12. 2022 stala zajištěnou, tedy žalobcem uznanou. Ačkoliv se v tomto řízení žalobce domáhá vydání bezdůvodného obohacení toliko do vydání části původně přiznaných nákladů řízení v incidenčním sporu, jeví se jako zjevně rozporné s dobrými mravy, aby tato částka byla žalobci vydána za situace, kdy po skončení oddlužení žalobce nemohl žalovaný v incidenčním sporu pokračovat právě s ohledem na fikci uznání pravosti pohledávky, ale musel vzít své odvolání ve věci zpět. Pokud by žalovaný v pozici žalobce ve sporu pokračoval, muselo by nutně dojít k odmítnutí žaloby ve smyslu § 160 odst. 4 insolvenčního zákona, a to právě pro nastalou fikci uznání nároku (pohledávky) žalobcem, když v předmětném incidenčním sporu nebylo možné pokračovat a v tomto směru žalovaný poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 29 ICdo 121/2016. Žalovaný namítal, že soud prvního stupně se vůbec nevypořádal s argumentací žalovaného o nastalé fikci uznání pohledávky žalobcem, o kterou se vedl incidenční spor, nevypořádal se specifickou povahou incidenčního sporu, který by neměl mít přesah mimo insolvenční řízení dlužníka a z tohoto důvodu také namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Poukázal na to, že incidenční spor považuje právní teorie za spor, který je potřeba rozhodnout pro potřebu jiného řízení, které samo pro řešení sporu není způsobilé a v současné právní praxi je pojem incidenční spor užíván téměř výhradně pro označení sporu v insolvenčním řízení. Podstatou incidenčního řízení je tedy projednávání takových sporných otázek, na jejichž vyřešení závisí možnost dalšího postupu v insolvenčním řízení a zpravidla též i jeho skončení. Podle žalovaného vztah založený na základě incidenčního sporu by neměl mít přesah a být projednáván mimo samotné insolvenční řízení. Žalovaný také nesouhlasil s názorem soudu prvního stupně, pokud insolvenčního správce posoudil jen jakéhosi zprostředkovatele plateb ve vztahu k plnění, které insolvenční správce zasílá věřitelům, když takové posouzení je značně zjednodušující a nesprávné, neboť insolvenční správce jakožto osoba s dispozičním oprávněním fakticky jedná za dlužníka, podepisuje smlouvy, jedná s věřiteli za dlužníka apod. V dané věci byl fakticky plněn třetí osobou dluh i za jiného a celá věc by měla být posouzena jako nedostatek pasivní legitimace žalovaného. Dále namítal nepřezkoumatelnost výroku o nákladech řízení, když z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá, z jakých konkrétních 10 úkonů právní pomoci bylo žalobci přiznáno právo na náhradu nákladů řízení a zda šlo o úkony účelné a soud prvního stupně se také nezabýval možností aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. Žalovaný proto navrhl, aby odvolací soud zrušil napadený rozsudek a věc soudu prvního stupně vrátil k novému projednání a rozhodnutí, případně aby napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne.

6. Žalobce ve vyjádření k odvolání se plně ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně a navrhl jeho potvrzení v plném rozsahu, když argumentaci žalovaného, že ve sporu o určení pravosti pohledávky se spor nepodařilo pravomocně meritorně projednat z důvodu ukončení oddlužení žalobce, považuje za naprosto irelevantní. Faktem je, že žalovaný získal finanční prostředky na základě právního titulu, jehož platnost rozhodnutím dovolacího soudu odpadla a žalovaný dosud disponuje financemi ve výši žalované částky, které náleží jen žalobci, a jednoznačně se tedy jedná o bezdůvodné obohacení. Dále poukázal na komentářovou literaturu k § 202 insolvenčního zákona, kdy o náhradě nákladů řízení proti popírajícímu věřiteli platí bez jakýchkoliv odchylek obecná úprava o. s. ř. a je tudíž naprosto zřejmé, že žalobce se může a měl by domáhat vrácení bezdůvodného obohacení právě v civilním řízení. Ze strany žalovaného se jedná o opakující se argumentaci, s níž se soud prvního stupně vypořádal. Pokud jde o přiznané náklady řízení, kdy žalovanému není údajně zřejmé, z jakých důvodů právní zástupce žalobce učinil 10 úkonů právní služby, tak je faktem, že žalovaný soudu prvního stupně opakovaně zasílal vyjádření k věci, na něž žalobce musel reagovat, proto v řízení před soudem prvního stupně učinil zástupce žalobce 10 úkonů právní služby uvedených ve vyúčtování nákladů řízení ze dne 28. 12. 2024. Dále uvedl, že soud prvního stupně správně neaplikoval ustanovení § 150 o. s. ř., umožňující soudům přihlédnout ke zvláštnostem jednotlivých konkrétních případů tam, kde by obecná ustanovení o náhradě nákladů řízení mohla být příliš tvrdá, ale v této věci žalobci nejsou známy jakékoliv okolnosti, na jejichž základě by mělo být soudem zmíněné ustanovení aplikováno.

7. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, vzal v úvahu argumentaci obou stran a poté po zhodnocení všech skutečností dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

8. Soud prvního stupně v napadeném rozsudku vycházel z řádně zjištěného skutkového stavu, který byl zjištěn v dostatečném rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (konečně ani žalovaný skutková zjištění soudu prvního stupně či jejich nedostatečnost nezpochybňoval) a po zhodnocení skutkových zjištění také dospěl k právním závěrům, s nimiž se odvolací soud plně ztotožňuje, proto pro stručnost na odůvodnění napadeného rozsudku plně odkazuje jak hlediska skutkových zjištění, tak i z hlediska právního posouzení věci, neboť je nadbytečné opakovat správnou a přiléhavou argumentaci soudu prvního stupně.

9. Nad rámec argumentace soudu prvního stupně odvolací soud s ohledem na obsah odvolání žalovaného považuje za nutné se vyjádřit jen k námitce žalovaného, že v důsledku skončení oddlužení žalovaný již v incidenčním sporu nemohl pokračovat a s ohledem na nastalou fikci uznání pravosti pohledávky musel vzít odvolání v incidenčním sporu zpět, neboť pokud by ve sporu pokračoval, muselo by nutně dojít k odmítnutí žaloby dle § 160 odst. 4 insolvenčního zákona právě pro nastalou fikci uznání nároku (pohledávky). Ani tuto obranu žalovaného odvolací soud ale neshledal důvodnou.

10. Odvolací soud jednak nesdílí názor žalovaného, že skončením insolvenčního řízení vedeného formou oddlužení dříve, než bylo po rozhodnutí dovolacího soudu v incidenčním sporu o pravosti žalovaným přihlášené směnečné pohledávky (popřené žalobcem) znovu pravomocně meritorně rozhodnuto, nastala fikce uznání pravosti pohledávky. Jelikož úpadek žalobce (insolvenčního dlužníka) nebyl řešen konkursem, pohledávku žalovaného bylo možno považovat v insolvenčním řízení za zjištěnou až po nabytí právní moci rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 12. 2021, č. j. 153 ICm 409/2017, 103 VSPH 619/2020-253, ale jen do doby, než došlo ke zrušení tohoto rozsudku rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2023, č. j. KSPL 53 INS 14347/2016, 153 ICm 409/2017, 29 ICdo 63/2022-289. Poté přihlášenou pohledávku dle názoru odvolacího soudu s ohledem na předchozí popěrný úkon žalobce bylo nutno znovu považovat za spornou.

11. Byť incidenční spor o určení pravosti dlužníkem popřené pohledávky je vyvolán insolvenčním řízením a základním účelem incidenčních sporů je vyřešení otázek, na nichž závisí další postup v insolvenčním řízení a zpravidla též jeho skončení, podle názoru odvolacího soudu není vyloučeno, aby ve výjimečných případech pokračovalo i po skončení insolvenčního řízení, pokud v incidenčním sporu je řešena otázka podstatná pro právní vztah účastníků incidenčního sporu i pro dobu po skončení insolvenčního řízení, tak jak tomu je v projednávané věci. V incidenčním sporu totiž byla řešena otázka pravosti i výše pohledávky žalovaného vůči žalobci a na vyřešení této otázky také závisí posouzení, zda plněním na uvedenou pohledávku (včetně jejího příslušenství) v insolvenčním řízení z majetkové podstaty žalobce došlo, či naopak nedošlo k bezdůvodnému obohacení žalovaného. Za situace, kdy v důsledku jen dočasně (do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu) pravomocně skončeného incidenčního sporu ve prospěch žalovaného byla v insolvenčním řízení uspokojována i pohledávka, která byla předmětem incidenčního sporu, jinak ale žalobcem jako insolvenčním dlužníkem popřená, bez ohledu na skutečnost, že v mezidobí došlo ke skončení insolvenčního řízení, otázka pravosti směnečné pohledávky žalovaného vůči žalobci po výše uvedeném rozhodnutí Nejvyššího soudu zůstala mezi účastníky nedořešena, proto by dle názoru odvolacího soudu mělo být v zájmu obou účastníků, aby uvedený incidenční spor dále pokračoval i po skončení insolvenčního řízení.

12. I kdyby výše uvedený názor odvolacího soudu nebyl správný a incidenční spor po skončení insolvenčního řízení nemohl pokračovat a muselo by dojít k odmítnutí žaloby ve smyslu § 160 odst. 4 insolvenčního zákona, jak tvrdí žalobce, ani potom by dle názoru odvolacího soudu obrana žalovaného nemohla být důvodná.

13. Žalovaného totiž nic nenutilo k tomu, aby vzal své odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 6. 2020, č. j. 153 ICm 409/2017-212, zpět, neboť vycházeje ze svého výše uvedeného právního názoru mohl ponechat na soudu, aby rozhodl jím předpokládaným způsobem. Tím, že žalovaný však vzal odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 6. 2020 zpět, takže odvolací řízení bylo zastaveno, zpětvzetím odvolání žalovaný přivodil situaci, kdy právní moc uvedeného rozsudku Krajského soudu v Plzni nastala, jako kdyby k podání odvolání nedošlo (§ 222 odst. 1 o. s. ř.). Tento pravomocný rozsudek je tak závazný jak pro účastníky, tak i pro soud, přičemž tímto rozsudkem bylo žalobě žalovaného v incidenčním sporu vyhověno pouze v minimálním rozsahu, neboť bylo určeno, že jeho v insolvenčním řízení přihlášená pohledávka existuje je po právu jen v úhrnné výši 5 569 Kč a naopak není po právu v úhrnné výši 161 504,77 Kč a s ohledem na převažující neúspěch žalovaného v incidenčním řízení mu také byla uložena povinnost zaplatit protistraně na náhradě nákladů řízení částku 39 264,50 Kč.

14. Odvolací soud tak uzavírá, že se jednoznačně shoduje s právním názorem soudu prvního stupně, že se žalovaný na úkor žalobce obohatil, když získal majetkový prospěch plněním z právního důvodu, který odpadl a jelikož majetkový prospěch získal z majetkové podstaty žalobce jako insolvenčního dlužníka, je dána také aktivní legitimace žalobce ve sporu, byť v době insolvenčního řízení s majetkovou podstatou disponoval insolvenční správce.

15. Veden výše uvedenými úvahami odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně výroku o nákladech řízení, když soud prvního stupně správně plně úspěšnému žalobci přiznal právo na plnou náhradu nákladů řízení dle § 142 odst. 1 o. s. ř.

16. Ani odvolací soud neshledal v projednávané věci žádné důvody zvláštního zřetele hodné dle § 150 o. s. ř., které by odůvodňovaly právo na náhradu nákladů řízení žalobci úplně či jen částečně odepřít a odvolací soud se také ztotožňuje s rozhodnutím soudu prvního stupně i co do stanovené výše nákladů vzniklých žalobci v řízení před soudem prvního stupně, když náklady byly zástupcem žalobce řádně vyúčtovány podáním ze dne 28. 12. 2024, zástupce žalobce ve věci skutečně učinil celkem 10 úkonů právní služby, za něž mu náleží mimosmluvní odměna v plné výši, když jednání dne 29. 4. 2024 trvalo déle než 2 hodiny, takže za zastoupení při něm náleží zástupci odměna jako za 2 úkony právní služby a dále zástupci náleží také odměna za sepis podání ze dne 8. 3. 2024, 3. 6. 2024, 2. 7. 2024 i 20. 9. 2024, když se jedná o podání ve věci samé, kterými žalobce reagoval na podání žalovaného.

17. Žalobce byl zcela úspěšný i v odvolacím řízení, odvolací soud mu proto dle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. přiznal právo i na plnou náhradu nákladů tohoto řízení, které spočívají v nákladech na zastoupení, a to v odměně zástupce žalobce za 3 úkony právní služby (sepis vyjádření k odvolání, sepis vyjádření k doplnění odvolání a zastoupení při jednání odvolacího soudu) po 2 020 Kč dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), 3 režijní paušály po 450 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025 a dále náklady řízení tvoří i částka 1 556,10 Kč odpovídající 21% sazbě DPH, když zástupce žalobce je plátcem této daně.